Jak přežít dovolenou
S rodiči jsem bydlela v garsonce do svých deseti let. Často tam s námi bydleli i tatínkovi příbuzní z Východu. Bylo jich tak dvacet. Abychom si od městského mumraje odpočinuli, jezdili jsme každý rok na "letní byt". Letní byt byl pokojík o dvanácti metrech čtverečních. Byl na půdě v Podkrkonoší a žili jsme v něm dva měsíce, protože má maminka byla učitelka a můj tatínek byl důchodce. Šedesát dní jsem spala na kovových rámech dvou sražených postelí, šedesát dní jsem každý den chodila na houby a šedesát nocí jsem měla uši ucpané chomáči vaty a na nich, aby to přiléhalo, jsem měla naraženou gumovou koupací čepici. Můj tatínek totiž tvrdil, že nechrápe. "Nechrápal" tak, že jsem nemohla usnout.
Do roku 1989 jsem neměla pas. Myslím - cestovní pas. Pak jsem ho dostala a moje první cesta vedla do Ameriky. Měli jsme tam bydlet u známých, a protože jsme u nich opravdu bydleli, tak má první rada, jak přežít dovolenou, zní:
U ZNÁMÝCH NIKDY!
Většina dovolených začíná plánováním. Plány na dovolenou vycházejí z fotografií, na kterých nelze poznat, že pokoj má jen tři metry a výhled na továrnu. Plány na dovolenou vycházejí z katalogů, kde se neuvádí, že cesta k moři trvá dvě hodiny pěšky rozpraskaným staveništěm. Plány na dovolenou jsou často založeny na příbězích kamarádů, kteří už tam byli, kterým se tam MOC líbilo, a kteří vás... nenávidí! (Proč by vám jinak neprozradili, že spali ve vlhkém suterénu a že jim každý den servírovali jen lepkavé koblihy a starý sýr?)
Ameriku jsem si představovala jako zemi zaslíbenou. Ameriku jsem si představovala jako mumraj národů, kultur a dramat. V Americe jsem se ocitla ve státě New York v malém (papírovém) okále na venkově, kde nejbližší soused bydlel jen osmdesát kilometrů vedle.
Náš známý se jmenoval Sam. Měl sklerózu, ubytoval nás v kamrlíku, kde nám dal k dispozici děravé (papírové) deky, řekl nám, že na snídani si máme zajít (jen sedm kilometrů) k MacDonaldovi a že nám ukáže diapozitivy ze své dovolené. Sam nám dvě a půl hodiny ukazoval, jak stojí čelem k palmě, k moři, ke kostelu a... k palmě. Pak - druhý den, plná dychtivosti poznat Ameriku jsem se probudila už v šest - a Sam mi slavnostně ukázal americkou zahradu. Ukázal mi, že mu na zahradě roste strom - švestka. Druhý den mi Sam ukázal hrušku. Taky jsem viděla jabloň. "Hezký, hezký," říkala jsem trochu roztržitě, ale těšila jsem se, protože po třešních, rynglích a malinách jsme měli schůzku s dalšími Čechy, kteří bydleli u jiných známých, a měla se nás ujmout dáma, která nám konečně měla ukázat Zemi zaslíbenou.
Na schůzce jsem se dověděla, že ostatní Češi mají za sebou jahodové záhony, karafiáty, skalku a jeden muž (z Ostravy) dokonce magnolie. Pak nám americká dáma ukázala americkou vodárnu. V ní americkou vodu. Pak jsme měli exkurzi v americké odpadkárně a viděli jsme tam americké odpadky!
Lidé si většinou představují: že si na dovolené odpočinou, že na dovolené zkrásní, že se na dovolené seznámí s někým úžasným a že budou mít za sebou chvíle, na které se nedá zapomenout.
Ale: lidé si na dovolené většinou neodpočinou, lidé na dovolené často onemocní, lidé na dovolené většinou potkají takového blbce, jakého zatím neviděli, a lidé na dovolené často prožijí takové chvíle, že jim pak psychiatr poručí, aby na ně co nejdřív zapomněli!
Jedna z mých nejhorších dovolených byla, když jsem jela s rodinou na Krétu. Přesvědčila jsem manžela, že nám stojí za to zaplatit ty strašné peníze, protože uvidíme nádhernou zemi Řeka Zorby.
Zaplatili jsme za čtyři lidi osmdesát tisíc, zemi jsme viděli a sotva jsme na ni vstoupili, tak se začala třást. Na Krétě hned první den vypuklo zemětřesní o síle 6,1 Richterovy stupnice. Byla to první vlna zemětřesení. Průvodkyně nás uklidňovala, ale přitom hystericky trhala hlavou a říkala nám divnou češtinou: "Když dostanete paniku, tak klidně šup pod stůl! Tam bezpečí!" Neměla jsem pocit, že pod miniaturními kavárenskými stolky je bůhvíjaké bezpečí, a průvodkyně sama si to asi tak…
