32
„Co to má k čertu znamenat, že jsem tam byl?“ burácel James Derek do telefonu. „Celý odpoledne dřepím tady v Savoji…! Samozřejmě, asi tak od tří… Ne, je tady se mnou.“ Angličan zčistajasna zalapal po dechu; když znovu promluvil, byla jeho slova sotva slyšet, jako by sám nevěřil tomu, co říká: „Panebože… Taková hrúza… Ano. Ano, slyšel jsem vás.“
Elizabeth Scarlattiová seděla na druhém konci pokoje na viktoriánské pohovce, zahloubaná do Bertholdova spisu. Zvuk Derekova hlasu ji zarazil; podívala se na něj a zjistila, že na ni upřeně hledí. Zase začal mluvit do telefonu.
„Ano. Odešel odtud asi tak v půl čtvrté, s Fergusonem z našeho úřadu. Měli se u Tippina setkat s paní Scarlettovou a odtamtud měl jít k Bertholdovi… Nevím. Přikázal, aby zůstala s Fergusonem, dokud se on sám nevrátí. Ferguson se má hlásit… Chápu. Pro kristový rány, nezapomeňte mě včas informovat. Zavolám vám, jestli tady bude něco nového.“
Zavěsil a zůstal stát u stolu. „Bertholda zabili.“
„Panebože! Kde je moje snacha?“
„Je s ní náš člověk. Ta je v pořádku. Před hodinou mi podával hlášení.“
„Canfield! Kde je Canfield?“
„To bych taky rád věděl.“
„Je v pořádku?“
„Jak vám na to mám odpovědět, když ani nevím, kde je? Můžeme jenom předpokládat, že se mu nic zlého nestalo. Představil se jako já a zmizel!“
„Jak se to stalo?“
„Uškrtili ho. Drát kolem krku.“
„Ach!“ Elizabeth si najednou živě vzpomněla na to, jak jí Matthew Canfield mával před očima provazem krátce poté, co se ji Charles Boothroyd pokusil na Calpurnii zavraždit. „Jestli ho zabil, tak k tomu musel mít nějaký důvod.“
„Jak to?“
„Aby ho zabil, nemohl mít na vybranou.“
„To je zajímavé.“
„Co?“
„To, že si myslíte, že ho Canfield musel zabít.“
„Jinak to být nemohlo! On není žádný vrah!“
„Bertholda každopádně nezavraždil, jestli vás to uklidní.“
Bylo vidět, že se jí ulevilo. „Ví se, kdo to udělal?“
„Zdá se, že to byl Bertholdův šofér.“
„To je divné.“
„Hodně divné. Ten chlap pro něj pracoval už léta.“
„Možná ho teď Canfield honí.“
„O tom pochybuju. Chlápek odešel takových deset – dvacet minut předtím, než Bertholda našli.“
James Derek zamířil od stolku s telefonem k Elizabeth; evidentně byl rozrušený. „Vzhledem k tomu, co se právě stalo, se vás budu muset na něco zeptat… ovšem, nemusíte mi odpovídat…“
„O co jde?“
„Rád bych věděl, jak – nebo spíš proč – dostal pan Canfield od britského ministerstva zahraničí plné zmocnění.“
„Nevím, co to je.“
„Prosím vás, madam. Jestli mi nebudete chtít odpovědět, budu to respektovat. Ovšem moje jméno padlo v souvislosti s vraždou vysoko postaveného muže, a já se tudíž domnívám, že mám právo na víc než zase na další… lži.“
„Další… lži? To je urážka, pane Dereku.“
„Vážně? Copak se vy s panem Canfieldem pořád ještě snažíte nachytat zaměstnance velvyslanectví, kteří se vrátili do Spojených států už před čtyřmi měsíci?“
„Ach.“ Elizabeth se svalila na gauč. Angličanova námitka jí nedělala velké starosti; jenom si přála, aby tady byl Canfield, který by mu dokázal odpovědět. Starosti jí dělala spíše agentova zmínka o ministerstvu zahraničí. „To byla nepříjemná nutnost.“
„Velice nepříjemná… z toho usuzuji, že mi nechcete odpovědět.“
„Naopak, právě jsem vám odpověděla.“ Elizabeth vzhlédla k Britovi. „Byla bych ráda, kdybyste mi to vysvětlil. Co to je, to plné zmocnění?“
„Mimořádná podpora nejvyšších vládních kruhů. K takovým opatřením se britské ministerstvo zahraničí uchyluje jen v případech zásadních politických krizí! Rozhodně ne, pokud jde o nějaké žabomyší akciové spory mezi milionáři… Ani, a teď mi promiňte, v případě osobní tragédie soukromého občana.“
Elizabeth Scarlattiová ztuhla.
To, co James Derek právě pronesl, hlavě rodiny Scarlattiů nijak nevonělo; spíše než co jiného se potřebovala pohybovat mimo dohled „nejvyšších vládních kruhů“. Už jenom kvůli Scarlattiům. Canfieldovu malou agenturu jí jakoby seslalo samo nebe: jejich vzájemná dohoda jí umožňovala užívat výhod oficiální spolupráce, aniž by se musela někomu důležitému zodpoví…
