8
„Co si to dovolujete, pane Reynoldsi?“ Elizabeth Scarlattiová kypěla zlostí namířenou proti starému muži, který stál klidně před ní a zíral na ni skrz brýle. „Troufalé lidi nemohu vystát a lháře už vůbec ne!“
„To je mi líto. Opravdu.“
„Lhal jste, když jste si tuhle schůzku se mnou sjednával. Senátor Brownlee mi řekl, že jste z pozemkového úřadu a že vám jde o transakce mezi Scarlattiho závody a ministerstvem vnitra.“
„Přesně to si také senátor Brownlee myslí.“
„V tom případě je větší hlupák, než za jakého jsem ho považovala. A vy mi vyhrožujete! Vyhrožujete mi nějakými nepodloženými drby o mém synovi! Doufám, že jste se už připravil na křížový výslech u soudu!“
„Chcete s tím jít k soudu?“
„Možná mne k tomu donutíte…! Nevím, co jste zač, ale znám ve Washingtonu hezkou řádku lidí a o vás jsem ani jednou neslyšela. Mohu jenom usuzovat, že když někdo jako vy může roztrušovat takové nesmysly, určitě je museli slyšet i ostatní. Ano, nakonec mě třeba skutečně doženete k tomu, že vás budu žalovat! Takové pomluvy nehodlám tolerovat!“
„A co když je to pravda?“
„Není to pravda a vy to víte stejně dobře jako já! Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by se můj syn měl účastnit na… na takových věcech. Má peněz dost! Oba moji synové vlastní svěřenské fondy, které ročně vynášejí – řekněme si otevřeně – nesmírné částky.“
„V tom případě tedy můžeme touhu po zisku jako motiv vyloučit, že?“ Benjamin Reynolds se zamračil.
„Nic nebudeme vylučovat, protože není co! Jestli můj syn trochu vyváděl, zaslouží pokárat – ale ne, aby ho někdo rovnou označil za zločince! A jestli se takhle podloudně snažíte očernit jméno Scarlattiů jenom kvůli našemu původu, tak jste odporná zrůda a zařídím, aby vás okamžitě sesadili!“
Benjamin Reynolds, kterého bylo vždycky těžké rozčílit, se nebezpečně blížil k bodu varu. Stále si musel připomínat, že tato stará žena brání čest svého rodu a je s ní tedy mnohem těžší pořízení, než by bylo za jiných okolností.
„Byl bych rád, kdybyste mne nepovažovala za nepřítele. Nejsem ani váš nepřítel, ani žádný fanatik. Abych pravdu řekl, takové nařčení mi vadí víc než to první.“
„Zase si moc dovolujete,“ skočila mu Elizabeth Scarlattiová do řeči. „Pro mě nejste ani hoden toho, abych vás považovala za nepřítele. Pro mne jste nula, která se snaží využít zlomyslných klepů ve svůj vlastní prospěch.“
„Nařídit něčí smrt nejsou zlomyslné klepy!“
„Co jste to povídal?“
„To je nejtěžší obvinění, které na něj máme… Ale jestli vás to utěší, jsou tady polehčující okolnosti.“
Stařena se na Benjamina Reynoldse pohrdavě zadívala. Její pohled ignoroval.
„Muž, kterého zabili – muž, jehož smrt váš syn nařídil – byl sám zabiják… Kapitán parníku, který se stýkal s nejhoršími živly, co v přístavu najdete. Měl taky na svědomí pár mrtvých.“
Elizabeth Scarlattiová vstala z křesla. „Tohle odmítám,“ pronesla klidně. „Vznášíte tady nejtěžší možné obvinění, a přitom se schováváte za nějaké soudy z druhé ruky.“
„Žijeme v divné době, madam Scarlattiová. Nemůžeme být všude. A po pravdě řečeno ani nechceme. Války gangů nám nevadí, řekněme si otevřeně. Často dokážou mnohem víc než my sami.“
„A vy mého syna řadíte… do téhle kategorie?“
„Neřadím ho nikam. Zařadil se tam sám.“
Elizabeth pomalu přešla od psacího stolu k oknu s výhledem na ulici. „Kolik dalších lidí ve Washingtonu ví o těchhle nestoudných žvástech?“
„O všem, co jsem vám říkal?“
„O čemkoli z toho.“
„Na ministerstvu financí se něco proslýchalo – nic, v čem by se někomu chtělo šťourat. A co se týče toho zbytku, ví to jen můj přímý podřízený a muž, který to všechno viděl na vlastní oči.“
„Jejich jména?“
„Bohužel.“
„Mohu si to snadno zjistit.“
„Neprospělo by vám to.“
Elizabeth se k němu otočila. „Chápu.“
„Rád bych věděl, jestli opravdu chápete.“
„Myslete si, co chcete, ale hloupá nejsem. Nevěřím vám ani slovo… ale nechci, aby někdo vláčel jméno Scarlatti blátem. Kolik, pane Reynoldsi?“
Šéf Dvacítky nemilosrdně opětoval Elizabeth její pohled. „Nic. Ani cent, děkuju… A z…
