23
York, Anglie, 12. srpna 1926 – Dnes brzy ráno došlo v ubytovacích prostorách západního křídla slavného Yorského opatství k explozi a požáru. Během tragické události zahynul zatím nezjištěný počet jeptišek i novicek. Předpokládá se, že výbuch způsobila porucha systému vytápění, který si řád nechal nedávno instalovat.
Canfield si zprávu přečetl v lodních novinách den před připlutím do New Yorku.
Dávají si záležet, pomyslel si. Dokazovalo to dvě věci, i když za nesmírně vysokou cenu: zprávy v tisku si někdo přečetl a madam Scarlattiová je skutečně odsouzena k smrti.
Účetní revizor sáhl do kapsy a vyndal dopis od staré paní určený Janet Scarlettové. Už si ho přečetl mnohokrát a měl dojem, že svému účelu poslouží. Pročetl si ho ještě jednou.
Milé dítě,
dobře vím, že mne nemáš nijak v oblibě, a této skutečnosti želím. Máš naprosto právo cítit to, co cítíš – styk s rodem Scarlattiú pro tebe nebyla ta nepříjemnější životní zkušenost. Nicméně, ať už je to jakkoli a bez ohledu na bolest, kterou sis protrpěla, patříš nyní mezi Scarlattie a navíc jsi porodila dalšího Scarlattiho. Možná právě díky tvému přispění budeme nakonec lepší, než jací jsme.
Netvrdím to jen tak nebo z falešné sentimentality. Historie nás učí, že i ti, od nichž bychom to nejméně čekali, často vyniknou díky tomu, že měli na bedrech velkou odpovědnost. Prosím tě, abys zvážila i tuto možnost.
Dále tě prosím, abys zvážila i to, co ti poví pan Canfield. Důvěřuji mu, a to proto, že mi zachránil život s nasazením vlastního. Jeho i naše zájmy jsou neoddělitelně spjaty. Poví ti, co může udělat, a o něco tě také požádá.
Drahoušku, jsem strašně stará ženská a nemám už mnoho času. Může se stát, že mé zbývající měsíce nebo roky (které jsou možná cenné jenom pro mne) budou zkráceny způsobem, o němž bych se ráda domnívala, že není výrazem boží vůle. Přirozeně jako hlava rodiny Scarlattiů toto riziko ráda přijímám, a pokud strávím svůj zbylý čas na zemi tím, že zachráním naši rodinu před nesmírným ponížením, setkám se se svým manželem se srdcem plným vděčnosti.
Čekám na tvou odpověď prostřednictvím pana Canfielda. Bude-li taková, jakou očekávám, brzy se sejdeme a potěšíš mne mnohem víc, než si zasloužím. Pokud ne, budeš mít i nadále mou lásku a věř mi, i mé porozumění.
Elizabeth Wyckham Scarlattiová
Canfield zasunul dopis zpátky do obálky a znovu ho napadlo, jak je dobře napsaný: nevysvětluje nic, pouze naznačuje, že ono chybějící vysvětlení se týká životně důležitých věcí. Pokud svůj úkol zvládne, vrátí se do Anglie i s tím děvčetem. Pokud se mu nepodaří ji přesvědčit, bude si muset vymyslet nějaké jiné řešení.
Dům Ulstera Scarletta na Padesáté čtvrté ulici právě procházel rekonstrukcí: byl obložen lešeními, na nichž se činili řemeslníci. Taxík zastavil před vchodem a Matthew Canfield vyšel po schodech. Zazvonil a dveře mu otevřela otylá hospodyně.
„Dobré odpoledne, Hano. Nevím, jestli se na mě pamatujete – jmenuju se Canfield, Matthew Canfield a jdu za paní Scarlattiovou.“
Hana se ani nepohnula, ani ho nepustila dál. „Ceká vás paní Scarlettová?“
„To přímo ne, ale jsem si jist, že mě přijme.“ Neměl vůbec v úmyslu předem telefonovat; po telefonu by ho mohla velmi snadno odmítnout.
„Nevím, jestli je paní doma, pane.“
„V tom případě budu muset počkat. Mám čekat v hale nebo tady na schodech?“
Hana neochotně uhnula a účetní revizor vstoupil do haly oplývající ohavnými barvami; znovu ho udeřily do očí červené tapety a černé závěsy.
„Zeptám se, pane,“ prohlásila hospodyně a pustila se do schodů.
Za několik minut se na schodišti objevila Janet následována Hanou, která se při chůzi kolébala jako kachna. Janet byla dokonale vyrovnaná; oči měla jasné, pozorné a nebylo v nich ani stopy po strachu, na nějž se pamatoval. Tentokrát měla věci pevně v rukou a byla nepochybně krásná.
Canfielda se náhle zmocnil pocit méněcennosti: došlo mu, že sem nepatří.
„No ne, pane Canfielde, to je překvapení.“
Nedokázal říci, jestli měl být její pozdrav milý nebo ne. Z…
