15
Elizabethina zavazadla už byla naložena na palubu britského parníku Calpurnia. Své rodině vysvětlila, že události posledních několika měsíců ji připravily nejen o trpělivost, ale částečně i o zdraví, takže se rozhodla pro delší pobyt v Evropě – sama. Odpluje druhy den ráno. Chancellor Drew souhlasil s tím, že výlet jí jenom prospěje, ale zároveň na matku naléhal, aby si s sebou vzala nějakou společnici. Koneckonců, Elizabeth už není nejmladší a v jejím věku by ji měl někdo doprovázet. Navrhoval Janet.
Elizabeth navrhla, aby si Chancellor Drew schoval své návrhy pro nadaci Scarwyck, ovšem s Janet bylo třeba něco udělat.
Dva dny před odplutím Calpurnie si pozdě odpoledne zavolala dívku k sobě domů.
„Tomu, co mi vyprávíš, Janet, se mi ani nechce věřit. Ani ne tak to o mém synovi, ale spíš o tobě. Milovalas ho?“
„Ano, myslím si, že ano. Nebo mi prostě popletl hlavu. Ze začátku toho bylo prostě moc – spousta lidí, spousta míst. Všechno to přišlo moc rychle. A pak jsem si pomalu začala uvědomovat, že mě nemá rád. Ani se mnou nevydržel v jedné místnosti. Najednou jsem byla obtížné břemeno. A proboha, neptejte se mě, proč!“
Elizabeth si vzpomněla na slova svého syna. „Je načase, abych se oženil… bude z ní dobrá žena.“ Proč to říkal? Proč to pro něj bylo tak důležité?
„Byl ti věrný?“
Děvče pohodilo hlavou a zasmálo se. „Víte, jaké to je, dělit se o manžela s – ani nevíte s kým?“
„Podle té nové psychologie se takhle muži chovají často proto, že si potřebují něco kompenzovat, Janet. Aby přesvědčili sami sebe, že jsou – dobří.“
„Další omyl, madam Scarlattiová!“ Janet položila na Elizabethino jméno důraz, který zaváněl lehkým pohrdáním. „Váš syn byl dobrý. Dokonce výborný. Asi bych o tom neměla mluvit, ale hodně jsme se milovali. Kdy a kde – na tom Ulsterovi nikdy nezáleželo. Ani na tom, jestli zrovna chci nebo ne. To bylo to poslední, na co myslel. Tedy já jsem byla to poslední.“
„Proč jsi mu to trpěla? To nemůžu pochopit.“
Janet Scarlettová sáhla do kabelky, vytáhla balíček cigaret a jednu si nervózně zapálila. „Už jsem vám toho řekla tolik, tak proč ne i ten zbytek… Bála jsem se.“
„Čeho?“
„Nevím. Nikdy jsem na to nepřišla. Proč to nenazvat – jak by to vypadalo.“
„Nezlob se, ale to mi přijde dětinské.“
„Zapomínáte, že jsem byla manželka Ulstera Stewarta Scarletta. Ulovila jsem ho… A není tak snadné připustit, že se mi nepodařilo si ho udržet na víc než na pár měsíců.“
„Chápu, co myslíš… Obě víme, že nejlepší pro tebe by byl rozvod na základě toho, že tě opustil, jenže kvůli tomu by ses dostala do řečí. Bylo by to nevkusné.“
„Vím. Rozhodla jsem se, že počkám rok a pak se rozvedu. Rok je rozumná doba. Každý to pochopí.“
„Nemám dojem, že by to bylo ve tvém zájmu.“
„Jak to?“
„Odřízla bys od rodiny Scarlattiů nejen sebe, ale částečně i svoje dítě. Budu s tebou mluvit upřímně – za takových okolností bych Chancellorovi nevěřila.“
„Nechápu.“
„Jakmile se o něco takového pokusíš, udělá všechno pro to, aby tě zbavil práv…“
„Cože?!“
„Dostane jak dítě, tak dědictví. Naštěstí…“
„Vy jste se zbláznila!“
Elizabeth pokračovala, jako by ji Janet nebyla přerušila. „Naštěstí je tady Chancellorúv smysl pro důstojnost – který občas hraničí se směšností – a ten mu nedovolí začít nic, co by ho mohlo přivést do rozpaků. Ovšem kdybys ho vyprovokovala… ne, Janet, rozvod není řešení.“
„Víte, co říkáte?“
„Buď si jistá, že to vím… Kdybych ti mohla zaručit, že ještě za rok budu naživu, s klidem bych ti dala požehnání! Jenže to nemůžu udělat. Když tady nebudu, abych ho držela na uzdě, bude Chancellor vyvádět jako zvíře!“
„Chancellor mi nemůže udělat vůbec nic! Ani mýmu dítěti!“
„Prosím tě, drahoušku. Nejsem žádná moralistka. Ale tvému chování se taky dalo ledacos vytknout.“
„Tohle nemusím poslouchat!“ Janet vyskočila z pohovky, otevřela kabelku, hodila do ní balíček cigaret a vytáhla rukavice.
„Nesoudím tě. Jsi inteligentní děvče, a když něco děláš, vím, že k tomu musíš mít nějaký důvod… Pokud tě to utěší, myslím si, že jsi st…
