42
Elizabeth s Canfieldem strávili tři dny a tři noci ve svých pokojích v hotelu D’Accord. Jenom jednou si Canfield vyšel ven – a hned si všiml dvou mužů, kteří ho sledovali. Nesnažili se ho unést a zdálo se mu, že ho považují za natolik nedůležitého oproti prvotnímu cíli – Elizabeth – že se neodvážili riskovat, aby kvůli němu vzbudili pozornost ženevské policie, která byla podle pověstí velice bojovná a nijak se nemazlila s těmi, kdo narušovali jemnou rovnováhu jejich neutrálního města. Ze zkušenosti věděl, že jakmile se někde objeví společně s Elizabeth, mohou se těšit na útok přinejmenším tak prudký jako ten, který už zažili na ženevském nádraží. Nejraději by o tom všem uvědomil Bena Reynoldse; věděl však, že to je vyloučeno. Nařídili mu, aby nejezdil do Švýcarska. Ve svých hlášeních nikdy neuvedl nic skutečně podstatného – Elizabeth na to dohlédla. O současném stavu a o motivaci zúčastněných osob nevěděla Dvacítka skoro nic. Kdyby teď odeslal naléhavou žádost o pomoc, musel by jim celou záležitost aspoň částečně vysvětlit a takové vysvětlení by vedlo k okamžité intervenci ze strany velvyslanectví. Reynolds by nečekal, až se vyřídí právní formality: dal by Canfielda sebrat násilím a držel by ho v izolaci.
Nebylo pochyb, co by následovalo: až by byl takhle ze hry venku, Elizabeth by neměla ani tu nejmenší naději, že se dostane do Curychu. Scarlett by ji zabil už v Ženevě. Dalším cílem by byla Janet v Londýně; v Savoji také nemohla zůstat věčně a ani Derek nemohl udržovat bezpečnostní opatření v chodu donekonečna. Nakonec by odjela nebo by Derek polevil v bdělosti. Také ona by tedy přišla o život. Nakonec zbýval Chancellor Drew, jeho manželka a sedm dětí. Všichni by jistě měli stovky dobrých důvodů, proč opustit svůj kanadský úkryt. Okamžitě by byli bez milosti zmasakrováni a Ulster Stewart Scarlett by vyhrál.
Při pomyšlení na Scarletta v sobě Canfield dokázal vyburcovat všechnu zlost, která v něm ještě zbyla. Její síla se skoro vyrovnala síle jeho strachu a deprese. Skoro.
Vstoupil do obývacího pokoje, který Elizabeth nechala přeměnit v kancelář. Právě psala u psacího stolu.
„Pamatujete se na hospodyni svého syna?“ zeptal se.
Elizabeth odložila tužku, spíše ze slušnosti než ze zájmu. „Ano, několikrát jsem ji při návštěvě viděla.“
„Odkud pocházela?“
„Pokud si vzpomínám, Ulster si ji přivezl z Evropy. Spravovala nějaký lovecký zámeček… na jihu Německa.“ Elizabeth zvedla oči k účetnímu revizorovi. „Proč se ptáte?“
Teprve o několik let později si Canfield uvědomí, že jenom to, že se pokoušel najít vhodná slova, kterými by Elizabeth sdělil, že Hana je v Ženevě, ho donutilo udělat to, co udělal – právě v tu chvíli se přesunout z místa na místo, poodstoupit od Elizabeth k oknu. Bude se na to pamatovat až do smrti.
Uslyšel zvuk tříštěného skla a ucítil ostrou, palčivou bolest v levém rameni – spíše se zdálo, že ta bolest přišla jako první. Náraz byl tak silný, že odhodil Canfielda stranou a povalil ho na stůl, kde v pádu rozházel papíry a smetl na zem lampu. Okamžitě následoval druhý a třetí výstřel, které se zakously do dřeva kolem něj; Canfield se v panice vrhl stranou a srazil Elizabeth z křesla na podlahu. Rameno ho nesnesitelně bolelo a po košili se mu rozlévala velká krvavá skvrna.
Během pěti vteřin bylo po všem.
Elizabeth se krčila u dřevěného obložení stěny a cítila zároveň strach i vděčnost. Pohlédla na účetního revizora, který ležel před ní a chytal se za rameno. Vůbec nepochybovala o tom, že k ní přiskočil, aby ji chránil vlastním tělem. Nikdy jí to nevyvracel.
„Jak je to vážné?“
„Nevím. Bolí to jako čert… Ještě mě nikdy nikdo nepostřehl…“ Těžko se mu mluvilo. Elizabeth se vydala směrem k němu. „Sakra! Zůstaňte, kde jste!“ Zvedl oči a všiml si, že oknem na něj není vidět – a nejen na něj. „Poslyšte, mohla byste se nějak dostat k telefonu? Nezvedejte se! Po čtyřech…! Mám dojem, že budu potřebovat doktora… Doktora.“ Omdlel.
Za půl hodiny se probral: ležel na svém lůžku a celou levou horní polovinu prs…
