9
Chancellor Drew Scarlett přecházel po tlustém orientálním koberci ve své pracovně v domě na Páté avenue 525. Dýchal zhluboka a při nadechnutí vždycky vystrčil břicho, protože masér v jeho klubu mu poradil, že se to tak má dělat, když je člověk rozčílený a potřebuje uklidnit.
Nezabíralo to.
Bude si muset najít jiného maséra.
Zastavil se u zdi vykládané mahagonovými deskami mezi okny s výhledem na Pátou avenue. Na zdi viselo několik zarámovaných novinových článků, všechny o nadaci Scarwyck. Ve všech se o něm pochvalně zmiňovali, v některých případech bylo jeho jméno dokonce vyvedeno tučně pod titulkem.
Kdykoli se cítil rozrušený – což se stávalo často – díval se na tyto zarámované svědky svých úspěchů. Pohled na ně ho uklidňoval.
Chancellor Scarlett přijal roli manžela naprosto nudné ženy jako úplnou samozřejmost. Z jejich manželského lože vyšlo pět dětí. Kupodivu – a nejvíce ze všech to překvapilo Elizabeth – se také začal zajímat o rodinné podniky. Jakoby v odpověď na vystupování svého slavného bratra se Chancellor stáhl do ústraní bezpečného světa rádoby nadaných obchodníků. Koneckonců, nějaké ty nápady měl; to se mu upřít nedalo.
Vzhledem k tomu, že roční příjmy z majetku Scarlattiů zdaleka převyšovaly potřeby menšího národa, Chancellor přesvědčil Elizabeth, že z daňového hlediska by bylo navýsost rozumné založit nějakou dobročinnou nadaci. Když na svou matku udělal dojem dokonalou znalostí problematiky – včetně výhod v případných antimonopolních soudních přích – získal Chancellor její souhlas k založení nadace Scarwyck, jejímž prezidentem se stal, zatímco Elizabeth zastávala funkci předsedkyně správní rady. Chancellor třeba není válečný hrdina, ale jeho potomstvo si jednou bude vážit toho, co dobrého vykonal na poli hospodářství a kultury.
Nadace Scarwyck vydávala peníze na památníky padlých, na záchranu indiánských rezervací, na vydání Encyklopedie velkých vlastenců, která se měla rozdávat vybraným středním školám; na Polní kluby Rollanda Scarletta, což byla řada episkopálně laděných dětských táborů zaměřených na život v přírodě a na rozšiřování křesťanských morálních principů jejich demokratické – i když episkopální – patronky. Podporovali ještě desítky dalších podobných akcí. Člověk pomalu nemohl otevřít noviny, aby v nich nenašel zmínku o nějakém projektu dotovaném nadací Scarwyck.
Pohled na vyvěšené články Chancellorovi trochu zvedl podlomené sebevědomí, jenže nikoli nadlouho. Přes dveře kanceláře k němu dolehlo tiché zvonění telefonu na stole jeho sekretářky, což mu připomnělo rozzlobený telefonát jeho vlastní matky. Od včerejšího rána se pokoušela zastihnout Ulstera.
Chancellor zvedl sluchátko dorozumívacího zařízení.
„Slečno Nesbitová, zkuste ještě jednou zavolat mému bratrovi domů.“
„Ano, pane.“
Musí Ulstera najít. Matka byla v tomto ohledu neoblomná: chce se s ním sejít ještě dnes odpoledne.
Chancellor si sedl do křesla a pokusil se znovu správně dýchat. Ten masér mu řekl, že je to dobré cvičení – zvláště když přitom sedíte.
Zhluboka se nadechl a vystrčil břicho, jak nejdále to šlo. Prostřední knoflík u saka mu uletěl, odrazil se od křesla a dopadl na měkký koberec.
Sakra!
Z dorozumívacího zařízení se ozvala slečna Nesbitová.
„Ano?!“
„Služebná v domě vašeho bratra říká, že je na cestě k vám, pane Scarlette.“ Z hlasu slečny Nesbitové zaznívalo uspokojení z dobře vykonané práce.
„Chcete říct, že byl celou tu dobu na cestě sem?“
„Nevím, pane,“ odvětila slečna Nesbitová dotčeně.
Po dalších dvaceti minutách zoufalství Ulster Stewart Scarlett dorazil.
„Panebože! Kdes byl? Matka se tě pokouší sehnat od včerejška od rána! Volali jsme všude!“
„Byl jsem v Oyster Bay. Napadlo někoho z vás zavolat tam?“
„V únoru? Pochopitelně že ne…! Nebo ona tam možná volala; já o ničem nevím.“
„Stejně byste mě nezastihli. Byl jsem v jedné z těch chatiček.“
„Cos tam proboha dělal? Teď v únoru?“
„Řekněme, že jsem hodnotil situaci, bratře můj… Máš hezkou kancelář, Chanci. Ani se nepamatuju, kdy jsem tady b…
