12
Když se ani po dvou měsících nenašlo nic, o čem by stálo za to psát nebo vysílat do éteru, skandál kolem zmizení Ulstera Scarletta utichl. Po pravdě řečeno, jediné další informace zjištěné spojeným úsilím policie, Úřadu pro zmizelé osoby a FBI, se týkaly povahy hlavní postavy tohoto dramatu a nevedly nikam. Zdálo se, jako by se doslova vypařil, jako by se po něm země slehla. V jednu chvíli živý člověk, v dalším okamžiku už jen barvitá vzpomínka.
Profesionálové podrobili detailnímu zkoumání celý Ulsterův život, jeho majetek, jeho předsudky i obavy, a výsledkem celé téhle práce byl obdivuhodný obraz naprosté neužitečnosti. Muž, který měl bezmála všechno, co si může člověk na téhle zemi přát, žil zřejmě ve vakuu – v bezcílném, bezúčelném vakuu.
Elizabeth Scarlattiová si lámala hlavu nad stohy zpráv a hlášení, které jí poslaly úřady. Stalo se to jejím zvykem, rituálem, jedinou nadějí. Jestliže byl její syn mrtev, bylo by to pochopitelně bolestné, ovšem ztrátu života by ještě dokázala snést. Navíc existovaly stovky způsobů – oheň, voda, země – jak se zbavit mrtvého těla. Avšak Elizabeth tento závěr odmítala přijmout. Jistě, bylo to možné. Ulster se stýkal s podsvětím, i když jenom okrajově.
Jednoho rána stála Elizabeth u okna v knihovně a dívala se, jak se svět venku vyrovnává s novým dnem. Ráno vždycky chodci kráčeli tak rychle… a automobilům po celonočním stání více střílelo z výfuků. Pak Elizabeth zahlédla na domovních schodech jednu z posluhovaček. Právě zametala.
Když tak sledovala služku, jak kmitá koštětem sem a tam, vzpomněla si Elizabeth na jinou služku a na jiné schodiště.
Ulsterova posluhovačka. Posluhovačka, která jednou zrána zametala schodiště u Ulsterova domu, a vzpomněla si, jak její syn dával pokyny taxikáři.
Kamže to měl jet?
K podzemní dráze. Ulster se potřeboval dostat do metra.
Její syn musel jednoho dne ráno jet metrem a Elizabeth to nechápala.
Byl to jenom skomírající, téměř neznatelný plamínek svíčky v hlubokém černém lese, ale bylo to aspoň nějaké světlo. Elizabeth se vrhla k telefonu.
O třicet minut později stanul před Elizabeth Scarlattiovou třetí viceprezident Jefferson Cartwright. Ještě se mu ani nepodařilo popadnou dech po hektickém úsilí, s nímž musel překopat celý svůj denní program, aby mohl vyhovět Elizabethinu rozkazu.
„Ano, je to tak,“ protáhl Virgiňan. „Jakmile jsme se dověděli o zmizení pana Scarletta, okamžitě jsme bedlivě prozkoumali všechny účty. Byl to báječný chlapec. Během těch našich sezení v bance jsme se hodně sblížili.“
„V jakém stavu jsou ty jeho účty?“
„V naprosto normálním.“
„Obávám se, že nevím, co to znamená.“
Cartwright na okamžik zaváhal – ztělesnění ohleduplného bankéře. „Samozřejmě, že konečné výsledky v téhle chvíli ještě neznáme, ale není důvod se v této chvíli domnívat, že by překročil svůj roční příjem ze svěřenského fondu.“
„Kolik ten příjem činí, pane Cartwrighte?“
„Tedy, pochopitelně, trh se neustále mění – naštěstí kurzy stoupají – takže by bylo velmi těžké uvést vám přesné číslo.“
„Stačí přibližně.“
„Když dovolíte…“ Jeffersonu Cartwrightovi se vůbec nelíbilo, jakým směrem se jejich rozhovor začíná ubírat. Najednou byl velice rád, že měl dostatek předvídavosti na to, aby poslal Chancellorovi Drewovi těch pár vágních vzkazů o výdajích jeho bratra v Evropě. Jeho jižanský přízvuk o poznání ztěžkl. „Mohl bych jistě zavolat některé úředníky, kteří jsou lépe obeznámeni s portfoliem pana Scarletta – ovšem šlo o vskutku značný příjem, madam Scarlattiová.“
„V tom případě předpokládám, že znáte alespoň hrubý odhad té částky.“ Elizabeth se Jefferson Cartwright nijak nezamlouval a její hlas zněl výhrůžné.
„Příjem pana Scarletta ze svěřenského fondu určeného pro osobní výdaje na rozdíl od druhého svěřenského fondu určeného pro investice překračoval sedm set osmdesát tři tisíc dolarů,“ vypadlo z Cartwrighta tiše.
„Těší mne, že osobní potřeby mého syna jen zřídkakdy překročily takovou směšnou částku.“ Elizabeth si poposedla v křesle, aby se mohla na…
