34
Elizabeth si na pohovce rozložila novinové a časopisecké články; nakladatelství Ogilvie and Storm odvedlo vynikající práci a dodalo víc materiálů, než kolik by Elizabeth s Canfieldem dokázali strávit za týden.
Národně socialistická německá dělnická strana začínala jako hrstka zfanatizovaného lumpenproletariátu; úderné oddíly Schutzstaffel se skládaly ze samých násilníků, ale nikdo je nebral vážně. Články, fotografie i titulky byly laděné spíše komicky.
Proč bychom měli pracovat,
když se stačí navléci do kostýmu
a hrát si na Wagnera?
Canfield se zabral do části nedělní přílohy a přečetl si jména vůdců: Adolf Hitler, Erich Ludendorff, Rudolf Hess, Gregor Strasser. Znělo to jako nějaká parta kabaretních žonglérů – Adolf, Erich, Rudolf a Gregor. Ovšem na konci článku mu padl zrak na výrazy, nad nimiž ho veselí rychle přešlo.
„… spiknutí Židů a komunistů…“
„… dcery znásilněné bolševickými teroristy!“
„… árijská krev pošpiněná úskočnými Semity…!“
„… tisíciletý plán…“
Canfield si vzpomněl na Basila Hawkwooda, majitele jednoho z největších anglických závodů, jak šeptem, ale důrazně pronášel skoro stejná slova. Vzpomněl si na dodávky kůže do Mnichova – kůže, která sice nenesla značku hawkwood, ale která nicméně tvořila součást uniforem zobrazených na fotografiích. Vzpomněl si na plány mrtvého Bertholda, na silnici ve Walesu a masové vraždění v Yorku.
Elizabeth seděla u psacího stolu a vypisovala si z jednoho článku poznámky. Skládačka pomalu nabývala tvaru, i když stále ještě něco chybělo; to jí sice vadilo, avšak jinak se toho už dověděla dost.
„Je to nepředstavitelné, že?“ prohodila a vstala z křesla.
„Co si o tom myslíte?“
„Děsí mě to. Obskurní a nevyzpytatelná politická organizace, kterou potichu, kousek po kousku financuje několik nejbohatších lidí na světě. Curych. A můj syn patří mezi ně.“
„Ale proč?“
„Tím si zatím nejsem jistá.“ Elizabeth přistoupila k oknu. „Musíme se ještě hodně věcí dovědět – i když jedna věc je jasná. Pokud se ta smečka fanatiků v Německu prosadí – do Reichstagu – bude mít Curych neslýchanou moc. Zřejmě je to dlouhodobý plán. A možná i geniální strategie.“
„V tom případě se musím vrátit do Washingtonu!“
„Možná o tom už vědí, nebo to aspoň tuší.“
„Tak s tím musíme něco dělat!“
„Nemůžete dělat nic!“ Elizabeth se obrátila ke Canfieldovi a zvýšila hlas. „Žádná vláda nemá právo se vměšovat do vnitřní politiky jiného státu. Takové právo nemá nikdo. Existuje jiný způsob, daleko účinnější – jenže taky přináší značné riziko a to musím ještě zvážit.“ Stará žena si podepřela bradu dlaněmi a poodešla od Canfielda.
„O co jde? Jaké riziko?“
Elizabeth ho však neslyšela; hluboce se soustředila. Po několika minutách k němu promluvila z druhé strany pokoje.
„Uprostřed jednoho zastrčeného kanadského jezera leží ostrov. Můj manžel ho před lety z náhlého popudu koupil. Stojí tam pár budov, dost primitivních, ale bydlet se v nich dá… Kdybych vám dala k dispozici odpovídající prostředky, dokázal byste ten ostrov zajistit tak, aby se tam nedostal nikdo zvenčí?“
„Myslím, že ano.“
„To nestačí. Nesmí existovat sebemenší pochybnost. Na dokonalém zajištění ostrova budou záviset životy celé mé rodiny. A prostředky, o kterých mluvím, jsou de facto neomezené.“
„Dobře. V tom případě – ano, dokázal bych to.“
„Mohl byste je tam v naprosté tajnosti dopravit?“
„Ano.“
„A dokázal byste to všechno zařídit během týdne?“
„Ano.“
„Výborně. Nastíním vám svůj návrh a věřte mi, že to, co vám povím, je jediná možnost.“
„Co navrhujete?“
„Zjednodušeně řečeno, Scarlattiho závody hospodářsky zlikvidují všechny curyšské investory. Doženou je ke krachu.“
Canfield se podíval na sebejistou starou paní a chvíli mlčel; jen se nadechoval, jako by se pokoušel zformulovat odpověď.
„Vy jste se zbláznila,“ pronesl nakonec. „Vy jste sama a jich je čtrnáct… ne, třináct bohatejch papalášů. Na ně nemáte.“
„Tady nejde o peníze, pane Canfielde. Na určité úrovni už o ně nejde – tam rozhoduje, jak rychle dokáže člověk se sv…
