3
Americký příběh: Jak chudák ke štěstí přišel
24. srpna 1892 se vyšší společnost v Chicagu a Evanstonu ve státě Illinois otřásla v základech, které ostatně nepatřily k nejpevnějším. Toho dne se totiž Elizabeth Royce Wyckhamová, sedmadvacetiletá dcera průmyslníka Alberta O. Wyckhama, provdala za chudého sicilského přistěhovalce jménem Giovanni Merighi Scarlatti.
Elizabeth Wyckhamová byla vysoká dívka s aristokratickým vystupováním, která svým rodičům dělala jen samé starosti. Podle Alberta O. Wyckhama a jeho ženy pomalu, ale jistě odkvětající Elizabeth zahodila ty nejskvělejší nabídky k sňatku, o jakých se dívkám z Chicaga kdy snilo. Zásadně tvrdila:
„Není všechno zlato, co se třpytí, tati!“
Vzali ji tedy na dlouhou cestu po Evropě a ve svém velkém očekávání nešetřili penězi. Poté, co se čtyři měsíce seznamovala s nejžádoucnějšími perspektivními ženichy v Anglii, Francii a Německu, prohlásila:
„Tohle už se ani netřpytí, tati. Radši bych měla spoustu milenců.“
Otec vrazil své dceři mlaskavý políček.
Dcera nakopla otce do kotníku.
Elizabeth svého budoucího manžela poprvé spatřila na pikniku, který vedoucí funkcionáři otcovy firmy v Chicagu každoročně pořádali pro zasloužilé zaměstnance a jejich rodiny. Představili jí ho, jako se ve středověku představovali nevolníci baronově dceři.
Byl to rozložitý chlapík s velkýma, i když poněkud jemnýma rukama a ostře řezanými italskými rysy. Anglicky mluvil tak, že mu téměř nebylo rozumět, ale místo aby svou lámanou řeč doprovázel neohrabanou ponížeností, vyzařovala z něj sebedůvěra a za nic se neomlouval. Elizabeth se okamžitě zalíbil. Přestože mladý Scarlatti nebyl ani úředník, ani neměl rodinu, na vedoucí ve Wyckhamově továrně zapůsobil svými znalostmi strojů, a dokonce podal zlepšovací návrh, který mohl snížit náklady na výrobu rolí papíru o celých šestnáct procent. Pozvali ho tedy na piknik.
To, co o něm její otec vyprávěl, vzbudilo Elizabethinu zvědavost. Ten Talián byl prostě všeuměl a oplýval skoro neuvěřitelnými schopnostmi. Během dvou týdnů objevil dva stroje, u nichž stačilo přidat jednu páku a ušetřil se tím jeden člověk z obsluhy. Protože od každého stroje bylo v dílně osm kusů, Wyckham Company mohla propustit šestnáct mužů, kteří beztak už neměli co na práci. Navíc měl Wyckham dostatek předvídavosti k tomu, aby najal syna italských přistěhovalců z chicagské Malé Itálie, který pak Giovanniho Scarlattiho doprovázel na jeho pochůzkách po továrně a dělal mu tlumočníka. Starý Wyckham protestoval proti osmi dolarům, které italský tlumočník stál, ale výdaje se daly ospravedlnit tím, že Giovanni předloží další zlepšováky. Nic jiného mu nezbývalo: Wyckham mu platil čtrnáct dolarů týdně.
Poprvé se Elizabeth zmocnilo jisté tušení týkající se jejího budoucího životního partnera několik týdnů po podnikovém pikniku, když se její otec u večeře pyšně zmínil o tom, že ten italský prosťáček ho požádal o dovolení, aby mohl chodit do továrny i v neděli! A pozor, nechce za to žádné peníze navíc – prostě jen nemá nic lepšího na práci. Wyckham to samozřejmě ihned zařídil s vrátnými, protože je jeho křesťanskou povinností zajistit, aby měl takový chlapík pořád co dělat a nechytil se vína nebo piva, jak mají Italové ve zvyku.
Následující neděli si Elizabeth našla záminku k tomu, aby opustila svůj elegantní domov na předměstí Evanstonu a rozjela se do Chicaga a do továrny. Tam zastihla Giovanniho nikoli v dílně, ale v účtárně, kde si pečlivě opisoval údaje ze spisu jasně označeného DŮVĚRNÉ. Zásuvka ocelového pořadače v levém koutě kanceláře byla otevřená a ze zámku čouhal pořádný kus tenkého drátu naznačující, že zámek byl zručně vypáčen.
Když tak stála ve dveřích a dívala se na něj, musela se Elizabeth usmát. Tenhle obrovitý černovlasý italský prosťáček je mnohem složitější osobnost, než by jejího otce kdy napadlo… a navíc je nesmírně přitažlivý.
Giovanni vyjeveně vzhlédl a během jediné vteřiny zaujal výhružný postoj.
„Dobře, slečna Lisbet! Povědět tatínka! Já tady nechtít praco…
