Celá e-kniha Tiché dny v Clichy ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Mara – Marignan
Narazil jsem na ni u Café Marignan na Champs-Elysées.
Teprve nedávno jsem se vzpamatoval z bolestivého rozchodu s Mara-St. Louis. Jmenovala se jinak, ale říkejme jí tak, neboť se narodila na Ile St. Louis, kde jsem se často v noci procházel a nechával se prožírat rzí.
O tom, co přijde dál, mohu vyprávět jen proto, že se mi nedávno, když jsem ji už považoval za ztracenou, znovu ozvala. Až nyní, kdy mi jisté věci došly poprvé, nabyl celý příběh na složitosti.
Snad bych měl na okraj podotknout, že můj život je zřejmě jediným dlouhým hledáním té pravé Mary, která by pohltila všechny ostatní a vtiskla jim příznačnou skutečnost.
Mara, která uvedla události do pohybu, nebyla ani Mara z Champs-Elysées, ani Mara z Ile St. Louis. Mara, o níž mluvím, se jmenovala Eliana. Byla provdaná za muže, který seděl ve vězení za rozšiřování padělaných peněz. Byla taky milenkou mého přítele Carla, který do ní byl zpočátku vášnivě zamilovaný, ale nyní, onoho odpoledne, o němž hovořím, ho nudila tak bezmezně, že se nedokázal smířit s myšlenkou, že by za ní měl jít sám.
Eliana byla mladá, štíhlá a půvabná, až na to, že byla hojně obsypaná mateřskými znamínky a horní ret jí pokrývalo husté chmýří. V očích mého přítele tyto vady její krásu zprvu zvyšovaly, ale jak mu šla postupně na nervy, začínaly ho dráždit a vedly ho někdy ke kousavým vtipům, které ji zraňovaly. Když plakala, byla kupodivu ještě krásnější. S tváří zalitou slzami vypadala jako zralá žena, ne jako to útlé hermafroditní stvoření, do něhož se zamiloval Carl.
Elianin manžel a Carl byli staří přátelé. Poznali se v Budapešti, kde první zachránil Carla před smrtí hlady a později mu dal peníze na cestu do Paříže. Vděčnost, kterou k němu Carl zprvu choval, se brzy změnila v opovržení a posměch, když zjistil, jak hloupý a necitlivý to je člověk. Po deseti letech se náhodou potkali na pařížské ulici. Pozvání na večeři, které následovalo, by Carl nikdy nepřijal, kdyby se byl někdejší přítel neblýsknul fotografií své mladičké manželky. Carl rázem zahořel jako vích. Připomínala mu, jak mi oznámil, jakousi Marciennu, o níž v té době zrovna psal.
Dobře se pamatuju, jak příběh o Marcienně rozkvétal, když jeho tajných schůzek s Elianou den ze dne přibývalo. Poté, co se s Marciennou seznámil v marlyském lese, kde o ni klopýtl ve společnosti krásného chrta, ji viděl jen asi třikrát nebo čtyřikrát. Zmiňuji se o tom psovi proto, že když se s tou povídkou začal potýkat, byl pes skutečnější (aspoň pro mne) nežli žena, do níž byl Carl údajně zamilován. Když pak do jeho života vstoupila Eliana, začala postava Marcienny nabývat na tvaru i na hutnosti; obdařil ji dokonce jedním z Elianiných nadbytečných znamínek, tím vzadu na krku, o němž tvrdil, že ho obzvlášť rozvášňuje, když ji na ně líbá.
Teď měl to potěšení líbat Elianina znamínka už několik měsíců, včetně toho na levém stehně, jen kousek od rozkroku. Už ho nerozpalovala. Povídku o Marcienně dopsal a s tím vyprchala i jeho vášeň pro Elianu.
Poslední ranou bylo zatčení a odsouzení jejího manžela. Dokud byl manžel na svobodě, měla jejich láska alespoň vzruch jistého nebezpečí; ale teď, když byl uklizen za mřížemi, měl Carl na krku milenku, která se musela starat o dvě děti a která na něho zcela přirozeně pohlížela jako na ochránce a chlebodárce. Ne že by Carl nebyl štědrý, ale rozhodně nebyl žádný chlebodárce. Děti měl docela rád, to musím přiznat, ale nechtěl si hrát na otce dětí člověka, kterým opovrhoval. Usoudil, že za těchto okolností bude nejlepší najít Elianě nějaké zaměstnání, což se mu také podařilo. Když byl švorc, chodil se k ní najíst. Tu a tam si postěžoval, že moc dře a že ji to připravuje o krásu; v skrytu byl ovšem rád, poněvadž Eliana zdolaná únavou si kladla menší nároky na jeho čas.
Toho dne, kdy mě přemluvil, abych ho doprovázel, měl náladu pod psa. Ráno mu poslala telegram, že má celý den volno, ať tedy přijde co nejdřív. Rozhodl se tam zajít kolem čtvrté odpoledne, a krátce po obědě jsme vyrazili. Já jse…
