Kromě lidí z policejní laboratoře a fotografů a kreslíře, který do svého bloku zaznamenal v předepsaném měřítku celou situaci včetně nábytku, oken a dalších věcí, tam byl poručík kriminálky a také seržant. Oba patřili k hollywoodskému policejnímu obvodu, takže vypadali trochu víc sportovně, než by se dalo čekat od detektivů v civilu. Jeden z nich měl rozhalenou sportovní košili přes límec černobíle kostkovaného saka, blankytně modré lehké kalhoty a polobotky se zlacenými přezkami. Jeho pestrobarevné ponožky zazářily v tmavé šatně pod schody mezi ložnicí a koupelnou. Právě zde dostal nápad zvednout roh koberce a trochu ho srolovat. Pod kobercem byly padací dveře s kruhem zapuštěným do dřeva. Muž v modrých kalhotách – náhodou to byl ten seržant, i když vypadal starší než poručík – zatáhl za kovový kruh, zvedl padací dveře a opřel je o zadní stčnu šatny. Prostor pod podlahou byl částečné osvětlen ventilačními otvory ve zdivu základů domu. Pod padacími dveřmi bylo vidět primitivní dřevěný žebřík opřený o betonovou stěnu základů. Seržant, příjmením Rehder, postavil žebřík až k okraji otvoru a slezl po něm dost hluboko, aby se mohl rozhlédnout po základech domu.
"Je to tu dost velký," řekl nahoru. "Kdysi tu musely bejt schody dolů. než v přízemí položili parkety a pod schodištěm udělali tu šatnu. Ty padací dveře tu zřídili, aby měli přístup k potrubím plynu, vody a ke kanalizaci. Myslíš, že má smysl prohlížet komíny?"
Poručík byl vysoký hezký muž s postavou jako obránce v americkém fotbalu. Měl smutné tmavé oči. Jmenoval se Waldman. Ledabyle přikývl.
"Tady asi stával kotel ústředního topení," pokračoval Rehder. Sklonil se a udeřil do toho místa. Ozvalo se zadunění silného plechu. "Z celýho topení je tu ale jen tohle. A muselo mít instalaci směrem nahoru. Zkontroloval někdo průduchy?"
"Jo," odpověděl Waldman. "Jsou sice dost široké, ale tři z nich jsou nahoře zazděné a přikryté barvou. Ten čtvrtý vzadu v domě je otevřený, ale zabudovali do něj plynoměr. Nikdo by tudy neprolezl."
Rehder vylezl po žebříku zase nahoru a spustil padací dveře. "A taky je tu ten koberec. Ten by se těžko vrátil do původní polohy bez nějakýho zvrásnění."
Otřel si zaprášené ruce o roh koberce, pak oba vyšli ze šatny a zavřeli dveře. Vrátili se do obýváku a dívali se na hemžení mládenců z laboratoře.
"Otisky nebudou mít prakticky žádný význam," prohlásil poručík a přejel si dlaní po bradě, aby zjistil, že na pečlivě vyholené pokožce mu zase pomalu vyráží tmavé strniště. "Pokud ovšem nenajdeme zřetelný přetisk jednoho otisku jiným. Nebo něco na dveřích či oknech. Ale ani to by nebyl přímý důkaz. Pettigrew tu přece bydlí. Je to jeho dům."
"Moc rád bych věděl, kdo nám ohlásil ten výstřel," pravil Rehder.
"Pettigrew. Kdo jiný?" Waldman se stále drbal na bradě. Oči měl smutné a ospalé. "Sebevraždu tady neberu. Už jsem jich viděl hodně, ale ani jednu takovou, při které by se chlap střelil sám do srdce ze vzdálenosti nejmíň metr a spíš asi metr a půl."
Rehder přikývl. Díval se dolů na velké mřížky, umístěné částečně ve zdi a částečně na podlaze, které byly součástí topného systému.
"Ale předpokládejme, že to mohla být sebevražda," pokračoval Waldman. "To místo je zevnitř hermeticky uzavřeno – všechno kromě toho okna. kterým prolezl jeden mládenec z hlídkového vozu a ten druhý to okno hlídal, než jsme přijeli. Dveře jsou nejen zamčené, ale navíc zajištěné petlicí, která je nezávislá na funkci zámku. Všechna okna zavřená a jediné další dveře – ty, které vedou do kuchyňky v zadní části domu – mají na této straně petlici, takže se nedají otevřít z kuchyňky, a na druhé straně střelkový zámek, takže se nedají otevřít odtud. Všechny věcné důkazy ukazují, že Pettigrew nemohl mít přístup do těchto místností v době, kdy padl výstřel."
"Zatím," podotkl Rehder.
"Samozřejmě, zatím. Ale někdo ten výstřel zaslechl a někdo nám to ohlásil. Výstřel přitom neslyšel žádný ze sousedů."
"To říkají oni," doplnil Rehder.
"Proč by o tom ale lhali i poté, když jsme našl…
