Tato povídka, svou délkou připomínající novelu, je jednou z mnoha, ve kterých se objevuje postava soukromého detektiva ovšem ne Phila Marlowa. Má podobný smysl pro humor, podobný styl práce, tedy drsný, ale jmenuje se John Evans.
Příběh otevírá dopis odeslaný Fredem Laceym ze zapadlého horského městečka Puma Point. John Evans se s ním má po příjezdu spojit, ale předtím než se ubytuje, si zajde na malou procházku kolem jezera a najde mrtvolu. Prohledá kapsy a najde řidičský průkaz vystavený na jméno Fred Lacey. V tu chvíli ho ovšem někdo omráčí, a když se Evans probere mrtvola je pryč. Vyhledá tedy Laceyho ženu, která mu vysvětlí co měl pro jejího muže vypátrat.
Fred Lacey jednou vyhrál v kartách pětset dolarů a chtěl je dát své ženě jako překvapení. Tak je strčil do její boty. Nic netušící Paní Laceyová je zrovna odnese i s penězi na opravu. Když to Lacey zjistí hned si pro ně jede, peníze tam ještě jsou, ale zvláštní je že v naprosto nepoužitých desetidolarových bankovkách. Lacey tedy jednu z nich odešle svému příteli, který zjistí, že je to padělek. Detektiv Evans měl tedy zajistit výměnu padělků za pravé peníze.
V průběhu vyšetřování vraždy, se kterým mu pomáhá i zdejší šerif, se dostanou k bandě neonacistů, kteří chtějí pomocí falešných dolarů podporovat své Německé kolegy v Jižní Americe.
Časové vymezení děje není nijak dáno, ale pravděpodobně se jedná o konec čtyřicátých let. Děj je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit opět hovorový. Povídka je založena na těchto kompozičních principech: 1. klimaxový – děj je postupně vystupňován, 2. motivický princip – tematická složka (padělání bankovek) se v průběhu děje vytrácí, aby v závěrečné časti vyzněla. Paradoxní kulisou příběhu je uklidňující příroda a hory (na kterých se nevraždí).
V povídce se objevuje několik jevů jiných než v předešlých dvou románech, ale to může být způsobeno překladem. Co ovšem zůstává, je omračující humor, kterým hýří John Evans stejně jako Phil Marlowe. Když napřklad šerif s Evansem pronásledují vrahy, najdou na rozbahněné cestě stopy auta.
“…Pane Evansi jakej typ pneumatik podle vás zanechal ty stopy? Poznáte z nich něco?” … ”Cadillac V-12,” odpověděl jsem. “Sportovní kabriolet, uvnitř vysouvací stolek a příruční bar, sedadla potažena červenou kůží, dvě zavazadla vzadu. Hodiny na přístrojové desce se zpožďují o dvanáct a půl minuty.” Stál tam a přemýšlel o tom. Pak kývl tou svou velkou hlavou. Povzdechl si. “No, doufám, že vám to vynáší peníze,” řekl a otočil se…”
11.
Cesta se chvíli šplhala do strmé stráně a sledovala meandry horského potoka, jehož koryto bylo plné balvanů. Pak se vyrovnala na úrovni asi tři sta nebo čtyři sta padesát metrů nad jezerem. Přejeli jsme zátaras pro dobytek, který nám zadrncal pod koly. Cesta se začala svažovat. Objevila se velká zvlněná planina s několika kusy dobytka. Proti měsíční obloze se rýsoval neosvětlený venkovský dům. Dojeli jsme k širší cestě, k níž ta naše přiléhala v pravém úhlu. Andy zastavil vůz, Barron vystoupil s baterkou a pomalu s ní projížděl povrch cesty.
"Zabočili vlevo," prohlásil a narovnal se. "Zaplaťpánbu, že tu nejelo žádný auto od tý doby, co tu nechali ty stopy." Znovu nasedl do vozu.
"Doleva se ale nejede k těm starejm dolům," namítl Andy. "Doleva to vede k Wordenovic domu a pak zpátky dolů k jezeru u hráze."
Barron chvíli seděl mlčky a pak znovu vystoupil z vozu a svítil baterkou. Vpravo od křižovatky pak udiveně hvízdl. Znovu se vrátil a zhasl baterku.
"Stopy vedou taky vpravo," oznámil. "Ale nejdřív to vede vlevo. Pak se vrátili, ale předtím byli někde západně vocaď. Projedem si to tak, jak jeli voni."
Andy se zeptal: "Víš to určitě, že jsou ty vlevo nejdřív a ne až nakonec? Doleva to přece vede k hlavní silnici."
"Jo. Stopy směrem doprava překrývají ty, co vedou doleva," řekl Barron.
Zabočili jsme doleva. Pahorky, které zvýrazňovaly údolí, byly pokryty habrovými stromy, z nichž některé byly skoro uschlé. Zdejší habry vyrostou do výšky pět až šest metrů a pak uschnou. Po uschnutí se kůra větví sloupne, větve mají šedobílou barvu a za měsíčního svitu září.
Jeli jsme asi půldruhého kilometru a tam odbočovala úzká cesta směrem na sever, vlastně jen pouhá stezka. Andy zastavil. Barron opět vystoupil a svítil baterkou. Zvedl palec a Andy stočil vůz. Šerif nasedl.
"Ti chlápkové nejsou dost vopatrní," podotkl. "To ne. Řekl bych, že nejsou ani trochu vopatrní. Vůbec je nenapadlo, že Andy pozná jen podle sluchu, vodkaď je ten člun."
Cesta vedla do úzké strže a skalní výstupky byly tak blízko, že vůz jen taktak projel bez škrábnutí. Pak se obracela zpět v ostrém úhlu, znovu stoupala, vinula se kolem ostrohu nějakého kopce a náhle se objevila malá chata, stísněná pod svahem a obklopená stromy.
A najednou, buď z toho domu nebo někde blízko, se ozvalo dlouhé, ječivé zavytí, které končilo škubavým štěkotem. Štěkání se náhle zarazilo.
Barron chtěl říci něco jako: "Zhasni je –", ale Andy už vypnul světla a zajel vedle cesty. "Řek bych, že pozdě." dodal suše. "Jestli někdo koukal, tak nás musel vidět."
Barron vystoupil z vozu. "To dost vypadalo na kojota, Andy."
"To jo."
"Nějak moc blízko domu na kojota, co říkáš. Andy?"
"Ba ne," odporoval Andy. "Když jsou světla zhasnutý, kojot přijde až k chalupě a hledá vyhozený vodpadky."
"Nebo to třeba mohl bejt ten malej pejsek," uvažoval šerif.
"Nebo taky slepice, která právě snáší krychlové vejce," podotkl jsem. "Na co vlastně čekáme? A co kdybyste mi vrátil moji pistoli? Pokoušíme se někoho dopadnout nebo si to tu budeme všechno v klidu rozebírat, když jsme se sem už vypravili?"
Šerif vytáhl moji pistoli ze své levé zadní kapsy a podal mi ji. "Já nemám proč spěchat," řekl mi. "Protože Luders taky nespěchá. Už by dávno mohl bejt pryč, kdyby mu vo to šlo. Voni spěchali, jen aby dostali Rooneyho, protože Rooney vo nich něco věděl. Ale Rooney teď už vo nich nic neví, protože je mrtvej, jeho dům zamčenej a jeho vůz pryč. Kdybyste nevyrazil jeho zadní dveře, mohl by zůstat ve svým záchodě pár tejdnů, než by to někoho začlo zajímat. Ty stopy pneumatik sice vypadají trochu nápadný, ale jen proto, že my víme, kde začínají. Voni nemaj důvod myslet si, že my todle všechno zjistíme. Takže kde začneme? Já ale fakt nespěchám."
Andy se sklonil a vytáhl pušku na vysokou zvěř. Otevřel levé přední dveře a vystoupil.
"Ten malej pejsek je tam uvnitř," pravil Barron klidně. "To znamená, že tam je taky paní Laceyová. A bude tam někdo, kdo ji hlídá. Jo, myslím, že nejlíp bude, když se tam mrk…
