23 KAPITOLA - DLOUHÉ BDĚNÍ
HENRIKSEN PŘISTÁL NA KENNEDYHO LETIŠTI A MĚL POCIT, jako by někdo jeho tělo rozsekal na kousky a zahodil do koše na odpadky, ale to se dalo čekat. Obletěl za jediný den půlku zeměkoule, což jeho biologické hodiny zmátlo a rozzuřilo, a tak mu dávaly zabrat. Asi tak týden teď bude usínat v nejrůznější denní dobu, jenže to je normální. Pár drinků a správných pilulek mu pomůže usnout, až po bude potřebovat. Na konci výstupní chodby ho čekal jeden z podřízených. Beze slova převzal jeho aktovku a zamířil do haly pro zavazadla. Henriksenův kufr se naštěstí objevil na karuselu jako pátý v pořadí, a tak mohli vyklouznout z terminálu a rozjet se do města.
„Jaká byla cesta?“
„Dostali jsme tu zakázku,“ sdělil Henriksen podřízenému, který nebyl součástí projektu.
„To je dobře,“ odpověděl ten člověk, aniž by tušil, jak moc dobře to je a jak moc zlé to bude pro něho osobně.
Henriksen se připoutal a zaklonil se na sedadle, aby si cestou trochu zdříml. Tím rozhovor skončil.
* * *
„TAK, co tu máme?“ otázal se agent FBI.
„Zatím nic moc,“ odpověděl ďAllessandro. „Zjistil jsem, že pravděpodobně zmizela ještě jedna dívka. Bydlela ve stejné čtvrti jako ta vaše slečna Bannisterová, vypadala podobně, byla zhruba stejně stará a zmizela přibližně ve stejnou dobu. Jmenuje se Anne Pretloeová, je to sekretářka u právnické firmy… a prostě se ztratila z povrchu země.“
„Co mrtvoly?“ zeptal se jeho kolega od federální policie.
„Nic, co by souhlasilo. Pánové, musíme si připustit, že nám v této oblasti běhá hromadný vrah…“
„Ale jak to, že přišel ten e-mail?“
„Jak dalece se podobá jiným e-mailům, které slečna Bannisterová odeslala svému otci?“ zajímal se detektiv newyorské policie.
„Moc ne,“ přiznával agent FBI. „Ten, který původně přinesl do kanceláře v Gary, vypadá jako… nu, trochu mi to připomíná drogy.“
„Mně taky,“ řekl ďAllessandro. „Máš i nějaké jiné?“
„Tady.“ Agent mu podal šest stránek, zaslaných do New Yorku faxem. Detektiv je přelétl pohledem. Všechny byly dokonale gramaticky správné, uspořádané, nikde žádný překlep.
„Co když to nepsala ona? Třeba to poslal někdo jiný?“
„Hromadný vrah?“ nadhodil agent FBI. Zamyslel se nad tím a z výrazu v obličeji se dalo uhodnout, na co asi myslí. „Mario, to by musel být vážně cvok až na půdu.“
„Však taky hromadní vrazi se nechovají slušně jako skautíci.“
„Že by chtěl trýznit příbuzné? Zažili jsme už něco takového?“ uvažoval druhý agent.
„O ničem podobném jsem neslyšel, Tome, ale jak se říká…“
„To je blbost,“ prohlásil šéf-agent Tom Sullivan.
„Že bychom se zeptali psychologů?“ napadlo jeho podřízeného, Franka Chathama.
Sullivan přikývl. „Ano, zeptáme se jich. Zavolám Patu O’Connorovi. A myslím, že bychom si měli pořídit kopie fotky Mary Bannisterové a začít je ukazovat po celé West Side. Mario, nemohli by nám s tím vaši lidi pomoct?“
„Beze všeho,“ ujistil ho ďAllessandro. „Jestli je to tak, jak si myslíme, chci toho hajzla chytit dřív, než se o něm začne psát v novinách. To ve svém městě nepřipustím, pánové,“ dodal detektiv.
* * *
„ZKUSÍME ještě jednou interleukin?“ chtěla vědět Barbara Archerová.
„Ano,“ přikývl Killgore. „Verze 3a by měla posilovat obranný systém, ale zatím nevědí jistě, jak. Já to taky nevím, jenže pokud to má nějaký účinek, musíme o něm vědět.“
„Co když se přidají i plicní komplikace?“ S interleukinem byla jedna potíž - napadal plicní tkáň a mohl být nebezpečný pro kuřáky a pro každého s respiračními potížemi.
Opět přikývl. „Ano, já vím, je to stejné jako u dvojky, ale F4 nekouří a já se chci ujistit, že proti Šivovi neexistuje žádný lék. Nemůžeme to riskovat, Barb.“
„To je pravda,“ souhlasila doktorka Archerová. Stejně jako Killgore si ani ona nemyslela, že by nová verze interleukinu mohla jakkoli pomoci, ale museli se o tom přesvědčit. „Co takhle interferon?“
„Francouzi ho zkoušejí nasazovat proti krvácivým horečkám už pět let, ale bezvýsledně. Mohli bychom to taky zkusit, ale bude to k ničemu, Barb.“
„Vyzkoušejme to…
