37 KAPITOLA - PLAMEN ZHASÍNÁ
ONEN BEZPEČNÝ ÚKRYT BYL ČTYŘPATROVÝ DŮM Z OPUKY, který před několika desetiletími věnoval federální vládě jeden vděčný obchodník, jehož uneseného syna FBI zachránila živého a zdravého. Používali jej hlavně k rozhovorům s diplomaty OSN, kteří tak či onak spolupracovali s americkou vládou, a byl také jedním z míst, kde se zdržoval Arkadij Ševčenko, nejvýše postavená osobnost, jež kdy uprchla ze Sovětského svazu. Napohled nevypadal nijak nápadně, avšak uvnitř byl důkladný systém bezpečnostních opatření a tři pokoje vybavené nahrávacím zařízením a polopropustnými zrcadly. Jinak zde stály běžné stoly a nezvykle pohodlná křesla. Dům byl neustále obsazen; obvykle se tu zdržoval nějaký bažant z newyorské pobočky FBI, jehož povinnosti se příliš nelišily od povinností domovníka.
Chatham je zavedl do nejvyššího patra, kde se Clark s Popovem usadili v jakési krychli bez oken. Připravili mikrofon a cívky magnetofonu se začaly otáčet. Za jedním zrcadlem začala pracovat videokamera.
Clark začal tím, že do mikrofonu nadiktoval datum, čas a místo výslechu. „Je zde se mnou Dmitrij Arkaďjevič Popov, plukovník bývalé sovětské KGB ve výslužbě. Předmětem tohoto výslechu budou aktivity mezinárodních teroristů. Jmenuju se John Clark a jsem důstojníkem Ústřední zpravodajské služby. Kromě nás jsou zde -“
„- zvláštní agent Tom Sullivan…“
„…a -“
,,- zvláštní agent Frank Chatham…“
„… z Newyorské pobočky FBI. Dmitriji, začněte, prosím,“ dodal John.
Pro Popova to byla strašná zkušenost a na prvních několika minutách jeho vyprávění to bylo znát. Oba agenti FBI dávali otevřeně najevo svoji nedůvěru, dokud nezačal vyprávět o ranních vyjížďkách v Kansasu.
„Maclean? Jak se jmenuje křestním jménem?“ vyhrkl Sullivan.
„Myslím, že Kirk… nebo snad Kurt, ale myslím, že to končí na K,“ odpověděl Popov. „Hunnicutt mi pověděl, že tady v New Yorku unášel lidi, které používali jako pokusná zvířata při vývoji toho viru Šiva.“
„Do hajzlu,“ vydechl Chatham. „Jak ten chlap vypadá?“
Popov jim ho velmi přesně popsal, včetně délky vlasů a barvy očí.
„Pane Clarku, my ho známe. Vyšetřovali jsme ho v souvislosti se zmizením mladé ženy, jisté Mary Bannisterové. A za velmi podobných okolností se ztratila ještě nějaká Anne Pretloeová. Kristova noho, vy říkáte, že je zavraždili?“
„Ne, říkám, že zemřely při pokusech s tou nemocí, kterou se chystají rozšířit v Sydney.“
„Společnost Horizon. Ten Maclean tam pracuje. Jeho kolegové nám řekli, že odjel z města.“
„Ano, najdete ho v Kansasu,“ přitakal Popov.
„Víte, jak obrovská je společnost Horizon?“ řekl Sullivan.
„Asi hodně. No dobrá, Dmitriji,“ prohlásil Clark. „Jak přesně chtějí ten virus rozšířit?“
„Foster mluvil o nějakém osvěžovači vzduchu na stadionu. To je všechno, co vím.“
John pomyslel na olympijské hry. Dnes se poběží maratón, a to je poslední závod, pak už bude jen večerní závěrečný ceremoniál. Nemá moc času na další úvahy. Otočil se, zvedl sluchátko a vytočil anglické číslo. „Dejte mi Stanleyho,“ požádal paní Foorgateovou.
„Alistair Stanley,“ uslyšel ve sluchátku.
„Ale, tady je John. Sežeň Dinga, ať mi sem hned zavolá.“ John přečetl číslo telefonu. „Hned teď. Neprodleně, Ale. A myslím tím úplně okamžitě.“
„Rozumím, Johne.“
Podle Clarkových hodinek uplynuly čtyři a půl minuty, než telefon zazvonil.
„Máš kliku, žes mě zastihl, Johne, právě se oblíkám a chci se jít podívat na mara-“
„Drž klapačku, a poslouchej mě, Domingo,“ zarazil ho drsně Clark.
„JO, Johne, povídej,“ řekl Chavez. Přitáhl si kus papíru na poznámky. „Je to pravda?“ zeptal se po několika vteřinách.
„Myslíme si, že ano, Dingu.“
„To je jak ze špatnýho filmu.“ Nemá to snad něco společného se SPECTRE? říkal si Chavez. Co by z toho kdo měl?
„Dingu, všechno mi to pověděl pan Serov. Josef Andrejevič. Je tady teď se mnou.“
„Dobrá, rozumím, pane C. Kdy asi k tomu má dojít?“
„Někdy kolem závěrečného ceremoniálu. Děje se tam dneska ještě něco kromě toho maratónu?“
„Ne, to je poslední velká soutěž a až do ko…
