26 KAPITOLA - ZÁVĚRY
PŘI VYŠETŘOVÁNÍ SE OBČAS VYSKYTNOU PROBLÉMY vyplývající z rizika, že člověk předčasně vyšetřovaného poplaší, ale ne vždycky se tomu lze vyhnout. Agenti Sullivan a Chatham kroužili po baru skoro až do půlnoci a podařilo se jim nalézt dvě ženy, které znaly Mary Bannisterovou, a jednu známou Anne Pretloeové. Ty první jim pověděly jméno muže, s nímž viděly Bannisterovou tančit - byl to stálý host, který sice dnes večer nepřišel, ale zjistili rychle jeho adresu podle telefonního čísla, které, jak se zdálo, znalo poměrně dost zdejších návštěvnic. O půlnoci se již chystali k odchodu, trochu otrávení z toho, že strávili celý večer v baru jen u coca-coly, ale přesto měli několik nových vodítek. Případ se zatím vyvíjel docela typicky. Zvláštní agent Sullivan nad tím uvažoval ještě v samoobsluze, kam si zaskočil pro něco k večeři. Vybíral si potraviny z regálů čistě namátkou, aniž by předem tušil, co se pak z toho v kuchyni vyklube.
* * *
„DOBRÝTRO, děvče,“ pozdravil Ding, než se vyhrabal z lůžka. Jako každý den, i tento začal tím, že políbil svou ženu.
„Ahoj, Dingu.“ Patsy se pokusila otočit na bok, ale šlo to ztěžka; bylo to skoro stejně obtížné jako spát na zádech. Břicho jí vyplňovalo dítě a sotva se s ním dokázala pohnout. Už aby to bylo, přála si v duchu Patricia Chavezová i přes všechny nepříjemnosti, které jí porod přinese. Ucítila, jak ji rukou pohladil v místech, kde dříve mívala ploché, rovné bříško.
„Jak se má naše maličké?“
„Myslím, že se probouzí,“ odpověděla s nepřítomným úsměvem. Přemýšlela, jak asi její syn nebo dcera bude vypadat. Ding si byl jist tím, že to bude chlapec. Zdálo se, že si jinou možnost vůbec nepřipouští. Asi to dělá ten jeho hispánský původ, napadlo ji. Jako lékařka věděla, že na tom nesejde. Ať je to, co je to, skoro určitě se to narodí zdravé.
To maličké stvoření v jejím nitru je velmi aktivní od třetího měsíce, kdy podle vlastních slov pocítila první zavrtění.
„Už je to tady,“ hlásila, když se dítě obklopené plodovou vodou začalo opět hýbat.
Domingo ten pohyb ucítil na své dlani, usmál se, sklonil se k manželce, ještě jednou ji políbil a pak se vydal do koupelny. Jako obvykle je všechno v naprostém pořádku. Cestou nakoukl do dětského pokoje s obrázky barevných zvířátek na stěnách a s připravenou kolébkou. Už brzy, říkal si. Doktor tvrdí, že to může přijít každou chvíli, i když prý první dítě obvykle mívá trochu zpoždění. Za patnáct minut už v ranním sportovním úboru vyšel ze dveří. Předtím vypil jen trochu kávy; nejedl nic, protože nerad snídal před rozcvičkou. Popojel autem k nedalekému sídlu druhé čety, kam už se scházeli i všichni ostatní.
„Ahoj, Eddie,“ pozdravil Chavez Price.
„Dobrýtro, majore,“ odpověděl seržant. Za pět minut už se celá četa ve cvičebních úborech přesunula na trávník. Dnes ráno vedl rozcvičku seržant Mike Pierce, stále ještě střelec s největším počtem zásahů při ostrých akcích. Patnáct minut věnoval strečinku a posilovacím cvikům a potom následoval ranní běh.
„Paragáni na padáku!“ zahulákal Pierce a zbytek čety odpověděl sborem: „Blbý sou jak bedna máku!“
Chavezovi tenhle tradiční slogan připadal zcela pochopitelný. On sám prošel výcvikovým střediskem Rangers ve Fort Benningu, ale neabsolvoval skoky s padákem. Je přece daleko rozumnější, říkal si v duchu, přiletět do boje ve vrtulníku než sloužit za létající terč, na který ti parchanti zezdola můžou střílet. Ani se na jejich střelbu nedá odpovídat. Taková představa ho děsila. Byl jediným příslušníkem druhé čety, který nezažil ani jeden seskok, a tak byl jen obyčejným zasraným pěšourem, neboli čistě pozemním vojákem, na rozdíl od oněch vyvolených jedinců se stříbrným odznakem ve tvaru zmrzlinového kornoutu. Je zvláštní, že ho kvůli tomu zatím nikdo z jeho podřízených nepopichoval, pomyslel si, právě když minul na trati sloupek označující první míli. Price byl nadaný běžec a nasadil ostré tempo; zřejmě zkouší, jestli někdo neodpadne. Ale to by nikdo neudělal, a všichni si toho byl…
