36 KAPITOLA - ÚTĚK
KROMĚ POCITU HRŮZY TU BYL I DOCELA OBYČEJNÝ STRACH. V dobách, kdy sloužil jako zpravodajský důstojník, se Popov málokdy dostával do situací, v nichž by měl skutečný důvod ke strachu. Vždycky zazíval napětí, zejména na počátku kariéry, ale rychle nabyl důvěru ve svou zběhlost v praktických dovednostech svého povolání, a do nich se halil jako do přikrývky, přinášející teplo a pohodlí jeho duši. Dnes to však bylo jiné.
Nachází se v cizím prostředí. Nejen v cizí zemi. On je přece městský člověk. Ve městě dokáže zmizet během několika minut. Ztratí se tak, že ho žádná policie na světě nevypátrá. Jenže tohle není město. Sto metrů od zastávky sesedl ze Syrovátky, znovu si dal práci s odsedláním a odstraněním uzdy, protože osedlaný kůň bez jezdce by určitě upoutal pozornost, zatímco kůň loudající se pastvinou nejspíš nikoho neznepokojí, zvlášť tady, kde lidé chovají zvířata jen tak pro radost. Pak už se jenom protáhl skrze plot z ostnatého drátu, došel k zastávce a zjistil, že je prázdná. Na holých nabílených stěnách nevisel žádný jízdní řád. Byla to docela jednoduchá stavba z litého betonu, se silnou střechou, asi proti zimním bouřím a možná taky proti tornádům, o nichž sice slyšel, ale nikdy je nezažil na vlastní kůži. I lavice byla z betonu. Na chvíli se posadil, aby zklidnil svoji rozechvělost. Nikdy v životě nezažil takový pocit. Měl strach. Jestliže chtějí pobít milióny… vlastně miliardy lidí, určitě by ani nemrkli okem nad zmařením jeho života. Musí pryč.
Deset minut po příchodu na zastávku pohlédl na hodinky a zamyslel se, jestli v tuhle hodinu tudy jezdí nějaké autobusy. Když ne, tedy jsou tu auta a kamiony a možná…
Vyšel na krajnici a zvedl ruku. Kolem projížděla auta asi stotřicetikilometrovou rychlostí, takže řidiči měli jen málo času, aby ho zahlédli, natož aby ještě stačili šlápnout na brzdu. Přesto po patnácti minutách zajela ke krajnici krémová dodávka Ford.
„Kam máte namíříno, kamaráde?“ zeptal se řidič. Vypadal jako farmář, podle tváře mu mohlo být tak šedesát let, obličej i krk měl pokrytý vráskami, jež mu do kůže vyrylo každodenní slunce.
„Na letiště do nejbližšího města. Můžete mě tam zavézt?“ otázal se Dmitrij a už nastupoval do vozu. Řidič nebyl připoután, což zřejmě bylo proti předpisům, ale chladnokrevná vražda je taky proti předpisům, a on se musí odtud dostat za každou cenu co nejdřív.
„Ale jistě, stejně sjíždím z dálnice na tom výjezdu. Jak se jmenujete?“
„Joe… Joseph,“ řekl Popov.
„Já jsem Pete. Vy ale nejste zdejší, že ne?“
„Ne, nejsem. Pocházím z Anglie,“ odvětil Dmitrij a zkusil anglický přízvuk.
„Vážně? A copak vás sem přivedlo?“
„Obchod.“
„Jaký obchod?“ zajímal se Pete.
„Jsem poradce. Funguju trochu jako prostředník.“
„A jak se vám stalo, že jste zůstal trčet zrovna tady, Joe?“ divil se řidič.
Co je to sakra za podivína? Že by policajt? Vyptává se jako lidi z druhého direktoriátu. „Můj, hm, přítel, měl nějaké rodinné problémy, a tak mě tady vyložil, abych si počkal na autobus.“
„Aha.“ Tohle ho uzemnilo, pomyslel si Popov a žehnal své lži. Abys věděl, zrovna před chvílí jsem zastřelil chlapa, co chtěl zabít tebe a všechny lidi, co znáš… V takovýchto chvílích prostě člověk s pravdou nevystačí. Mozek se mu rozběhl úžasnou rychlostí, mnohem rychleji než tahle pitomá dodávka, jejíž šofér zřejmě nerad šlapal na plyn; všechna auta je hravě předjížděla. Farmář byl už starší a zřejmě trpělivý člověk. Kdyby se Popov dostal k volantu, hned by vyzkoušel, jak rychle ten křáp umí uhánět. Nakonec jim však jízda k zelené tabuli s obrázkem letadla nakloněného na stranu trvala jen deset minut. Snažil se pokud možno netřískat pěstí do opěrky pro ruce, když se šofér s vozem ploužil po výjezdu a nakonec zabočil doprava, kde uviděli malé letiště. Za minutu už Pete zastavil u dveří terminálu společnosti US Air Express.
„Děkuju, vám, pane,“ řekl Popov a odešel.
„Šťastnou cestu, Joe,“ popřál mu s úsměvem Kansasan.
Popov rychle zamířil k maličkému terminálu a uvnitř deset metrů …
