Šakalí léta
Vždycky když jsem už nevěděl, jak dál, zalez jsem dovnitř. Bylo na ní něco příšernýho, na týhle rouře. Chodili jsme kolem ní v posvátný úctě a dál než na krajíček jsem se nikdy neodvážil. Bylo mezi náma sice pár kluků, který tvrdili, že ji celou prolezli, oni nebo jejich brácha nebo známej jejich bráchy, ale o těch se vědělo bezpečně, že kecaj, protože když jste se jich zeptali, kde tedy ta roura končí, tak zůstali čumět a odpovídali mlhavě, mávali rukama a říkali „Támhle,“ a rychle se to snažili zamluvit. Sám jsem se pokusil jen jednou ulízt pár metrů navíc, a nikomu bych nepřál ty pocity, který se mě tenkrát zmocnily.
Byla úzká, vevnitř vlhká a po pár metrech, co jsem se plazil po břiše, na mě přišel záchvat úzkosti, že už se nikdy nedostanu ven. Člověk se v tý zatracený rouře nemohl postavit ani na čtyři. Jenom po břiše jste se v ní mohli soukat dopředu, a každý hejbnutí těla vydávalo hrůzyplný zvuky. Jenže když jsem si řekl, že se vrátím, tak už mi trochu ubejvalo sil. Vracet se jako rak pozpátku bylo desetkrát horší, a hlavně pomalejší než dopředu. Na hlavu mi kapala nějaká smradlavá voda a už jsem málem volal Maminko, pomoc! – když mi došlo, že mi z tý roury kouká zadek ven. Stál jsem a nohy se mi třásly. Na nebi stál měsíc v úplňku, protože zatímco jsem se plácal v rouře, venku se setmělo. Zažil jsem tenkrát poprvé základní pocit štěstí. Sliboval jsem si, že už ji nebudu nikdy pokoušet. A když do ní někdy strčím nos, tak jenom opravdu na krajíček.
Říkali jsme mu Bejby. Málokdo z nás tenkrát jenom tušil, co to přibližně znamená, ale líbilo se nám to. Proti nám byl Bejby v předstihu. Bejby – zní to dobře. Bejby byl idol, byl postrach a miláček zároveň. Byl to psanec a dobrodruh, a lidi jako já ho prostě museli přijmout za vzor. Jinak to fakt nešlo. Těch pár ubožáků, který ho nenáviděli, by člověk, kterej umí do tří, stihnul spočítat. Když ovšem neberu v úvahu naše rodiče. Pro ně byl Bejby zlá noční můra. Kazil jim děti, kazil jim plány, představoval pro ně krajní nebezpečí. Byl to hubeňour samá šlacha a na podrážkách těch svejch báječnejch madarek byl vysokej až do nebe. Chodil tak klátivě, že naši otcové bolestně naříkali, kdykoli zahlídli, třeba jen z dálky, tenhle pirátskej koráb, kterej jim tu kalil klidný vody. Kouřil, měl v zadní kapse hřeben a na hlavě účes, nad kterým zůstával rozum stát. Nosil vlasy dozadu, ale nad čelem se mu táhla pěšinka od ucha k uchu a zbytek měl hozenej do čela. A vzadu se mu dlouhý vlasy spojovaly přesně uprostřed hlavy a tvořily tam takzvaný kormidlo. Kalhoty měl dole úzký, uzoučký, a měl neskutečně hubený a dlouhý nohy do O.
Všechno ztvrdlo, když se Bejby někde objevil. Dělali jsme všechno možný, jen abysme se mu trochu podobali. Vidím ho teď v oparu letního dne, jak se pomalu a vznešeně přibližuje ulicí, jak nás kývnutím hlavy zdraví a uplivuje tryskou mezi zuby – tsst!
Naši otcové si nejvíc ze všeho přáli vidět jeho kůži přibitou někde na kůlu, když se večer nesla z dvorků Bejbyho hra na kytaru, a jeho bezstarostné „Hejbábrybá“ jim způsobovalo pomalé zauzlování střev. Bejby patřil k té době jako všechno ostatní. Ale dával jí punc světovosti.
Bylo to v letech, kdy se nás na dvorku sešlo při průměrný účasti skoro dvacet, což byl důsledek radostné poválečné doby a lehkomyslného plození dětí. Všichni jsme prochodili tyhle léta v teplákovejch soupravách nebo jen v červenejch trenkách, jenže málokomu to tenkrát vadilo, protože když je vám dvanáct, tak na módu moc nedáte. Důležitější bylo mít na skobičáku leteckou gumu.
Otcové, pokuřujíce džunky, si nás spokojeně prohlíželi ve stejnejch teplákovejch soupravách a naše matky nám připadaly mnohem starší a neforemnější, než ve skutečnosti byly, díky týhle prazvláštní módě.
A nad tím vším se vznášela atmosféra posledních poštovních vozů s koňmi, modrých krabic s pošťáckou trubkou na boku, s nevrlým kočím, který nás přetahoval bičem, když jsme se mu věšeli vzadu na stupátka a nechávali se od něj vozit. A taky…
