Mr. Class
Kdysi jsem byl třída. Jenže když denně necvičíte aspoň dvě hodiny, tak z toho brzy vypadnete, ruce vás přestanou poslouchat, ztratíte rychlost a je konec. Dneska už jen vzpomínám na ty časy, kdy jsem byl v kartách někdo. Dělal jsem je vlastně celý život a až později jsem si do čísel přibíral i jiný věci, většinou jen drobnosti, abych lidi zbytečně moc neunavil. Už odmala jsem měl tenhle zajímavej talent a nikdo vlastně neví, po kom jsem ho zdědil. A jestli Mozart skládal někdy v osmi letech, tak já měl v tom věku zmáknutou jednoduchou voltu, což je s tím Mozartem srovnatelný, když si to přeložíte do řeči karet. Zkuste to. Vemte paklík karet do jedné ruky, prst strčte někam doprostřed, a pak to prohoďte. Horní vrstvu dolů a naopak. A pořádně rychle. Tak rychle, aby si toho nikdo nevšiml. Uměl jsem stovky takových parádiček, který mi lidi od fochu patřičně záviděli, a jezdil jsem si z festivalu na festival. Měl jsem i umělecké jméno a musím se přiznat, že mi dělalo zatraceně dobře, když jsem četl na plakátech: Mr. Class!!! To je taky můj nápad, protože jinak se jmenuju Mrklas, a to tak pěkně nezní.
V poslední době jsem už jen vysedával doma a četl si nějakou tu kouzelnickou literaturu. Jen zřídka jsem vzal do ruky karty, abych se rozpomněl na starý časy. Není to dobrý, když žijete jako slavnej člověk v malým městě. Skoro každej, koho potkám, ze mě tahá recepty na různý triky, tak abych měl aspoň trochu pokoj, tak jim občas předhodím nějakou tu kouzelnickou zdechlinu. Cena těch fíglů jde potom rychle dolů, ale já mám jistotu, že s tím už nikdo nebude otravovat. Jenom ty svoje, co jsem si sám skládal za dlouhých nocí dohromady, ty nedávám. Mám je sepsaný ve svý tajný knize kouzel a jedině tehdá, až budu starej tak, že neudržím karty v ruce, tak se poohlídnu po někom mladším, a tu knihu mu věnuju.
Já už nemůžu ani zajít na dvě deci do hotelu. Jen tam vejdu, tak proti mně někdo šustí kartama. A když si sednu s dědky na mariáš nebo na taroky, tak to musím schválně kazit. Tak se na to soustředím, že mám v tu chvíli po radosti, hlídám se, abych nezapomněl udělat v pravou chvíli volovinu. A přitom to musí být v mezích, aby mi to vzali. A když si prohraju svejch třicet, tak jdu domů a řval bych nahlas, protože za sebou slyším poznámky o tom, že jsem holt zblbnul a měkne mi mozek. Takže nejradši se jen tak courám zámeckým parkem a pozoruju ptáky.
Nikdo mě doma nenavštěvuje, a tak jsem se dost divil, když se mi onehdá objevil u dveří Frantík. To je můj soused. Má ženu a dvě děti a je to taková ta tichá rodina, co je s ní radost bydlet v jednom baráku. Frantíkovi je tak přes třicet, pomaličku plešatí, má už trochu pupek a vypadá solidně. Byl tak zničenej, že jsem se lekl, jestli mu ta jeho nevzala dráhu. Udělal jsem mu kafe s rumem, sedl jsem si naproti němu a čekal jsem, až promluví. Dávalo to všechno ze začátku asi takovej smysl, jako kdyby se dávil písmenkovou polívkou. Tak jsem mu ještě nalil a sobě, toť se ví, taky. Teprve pak ty slova srovnal do řady.
„Víte, mistře, co jsou to skořápky?“
Laskavě jsem se usmál.
„A víte, co to je řetízek?“
Na chvíli jsem zaváhal: „Ale jo, vím, i co je řetízek. Tedy aspoň mám dojem, že vím.“
Frantík se hlasitě vysmrkal: „Já jsem si totiž našetřil nějaký peníze a jel jsem do Prahy koupit ženě kožich. Jako vůl jsem dřel, abych je dal dohromady, a jako vůl jsem o ně přišel.“
Vzal jsem si do ruky karty a pomalu je probíral, protože tohle mě uklidňuje a pomáhá mi to soustředit se. Někdy mi připadá, že bez nich nejsem komplet.
„Vystoupil jsem na nádraží a nevím, co mě to napadlo, zašel jsem si nejdřív na panáka. Chtěl jsem si všechno řádně promyslet, než začnu s tím nákupem.“
Díval jsem se na svou pravačku a musel jsem se usmát, protože se mi povedla doopravdy roztomilá věc.
Frantík pokyvoval hlavou: „A tam jsem narazil na dva maníky. Musel jsem jim vonět hnojem a hromadou prachů už na půl kilometru. Nejdřív se se mnou dali do řeči, jako že vodkaď a kam, a dali jsme si eště štamp…
