Drak
Vždycky když vylezu ven, tak málem omdlím. Takovej je to nápor čerstvýho vzduchu najednou. Domů chodím pomalu, abych ze sebe ten smrad vyvětral, a taky proto, že takhle brzo se blbě čeká na tramvaj a pro taxikáře bych velký ryto rozhodně nebyl, když bydlím necelej kilák vodsaď. Ale hlavně se mi líbí ten kousek, co chodím domů. Je pěknej. Nejdřív se motám klikatejma uličkama, v kterejch jsou sice elektrický lampy, ale s trochou fantazie vypadaj jako starý plynový, a pak jdu přes most, na kterým pózujou krásný sochy. Někdy s nima trochu tlachám a ťukám si s nima na zdraví. A na konci mostu se ještě ohlídnu, zamávám jim a říkám: „To je dobrý. Seďte, děti!„“ jako nám to ve škole vždycky říkal ředitel, kterej chtěl, abysme seděli, když vešel do třídy, protože nesnášel skřípání sedátek. Ale většinou se tady na tom mostě jen tak zastavím a koukám se z něj dolů.
Ne že bych se nějak zvlášť litoval. Spíš se mě čas od času zmocní pocit, že už je na všechno napravování pozdě, pocit, kterej je naprosto definitivní. Už je pozdě si něco nalhávat. Támhle za tím kopcem není Šangrila, kterej mě tak uchvacoval v dobách, kdy jsem věřil, že to všechno nemůže dopadnout jinak než skvěle. V dobách, kdy by mě ani nenapadlo, že jednou skončím v baru jako houslista. Já, kterýho kdekdo od mládí poplácával po hlavě. Ještě když jsem se poprvé octnul v tý díře, říkal jsem si: Tady, hochu, dlouho nepobudeš! Jen se tu tak trochu rozhlídneš. Je to jen malý zastavení, ale zase chytnem vítr, a dál už to pojede jak za starejch časů. No a je to pět let. Pět let mi lidi lípaj pětky na čelo, a já jim za to vržu do ucha.
Stál jsem na mostě a nechal jsem si větrem chladit čelo. Vítr takhle k ránu má sílu tygří masti, musíte se tomu úplně poddat a soustředit se jenom na ten fantastickej pocit. Tady se vždycky zastavuju, protože každý ráno si říkám v podstatě ty samý věci, a když docházím sem, dostávám se v duchu až k tomu bodu, kdy mi vyrazí studenej pot na čele, a nejenom na čele, na celým těle mi vyrazí studenej pot. A vítr mi něco nesrozumitelně šeptá a já pokrytecky kejvám, jako že rozumím, jenom aby nepřestal. Tady si vždycky loknu z placatky a pak ještě jednou, nechám se sušit, a jedině v těchhle chvílích jsem na okamžik schopnej zahlídnout v dálce světlo Šangrila. A když se vítr nedostaví, tak si loknu třikrát a spěchám domů. A tam si pouštím svý milovaný desky a se zavřenejma očima diriguju ty nejslavnější chlápky na světě, klaním se až k zemi, ale to nestačí, na jedný pásce mám nahranej potlesk, frenetickej potlesk z Carnegie Hall, a to si pouštím pořád dokola. Jako přicházím a jako hraju a jako děkuju, ale pak se mě zmocňuje zmatek a strach, protože vím, že ten potlesk musí jednou skončit, a když najednou nastane ticho, dolehne na mě ta šaškárna tak tíživě, že bych zalez pod postel a už nikdy ani frňák nevystrčil. Sedím zdrceně a nejčastěji myslím na svýho kluka, kterýho mám rád na světě nejvíc, ale kterýmu to není asi moc platný, protože už sedm let se vidíme jen v sobotu a někdy taky v neděli. Když ho ovšem smím navštívit. Vymejšlím si o nás před spaním různý příběhy, vždycky to v těchhle předsnech někomu natřem, jsme dva hrdinové, na který jsou všichni krátký. A když usnu doopravdy, tak to zpravidla až do rána někdo natírá mně.
Seděl jsem na podlaze a přemejšlel jsem, čím bych mu udělal radost. Kolik věcí jsem mu proboha už slíbil, a nakonec jsem se na to vykašlal. Takhle na dálku vždycky trpím nejvíc, v duchu přísahám sobě i jemu, že teď už to vemu pořádně do rukou. Budeme jezdit na vejlety a toulat se lesem, co bydlí Pú a prasátko, anebo budem, abych si taky užil, spíš dělat pikniky s bílejma ubrusama, s pečenejma kuřatama a k tomu láhve šampaňskýho a pro něj tu nejlepší limonádu na světě. Maluju si to pokaždý stejně, a přitom jsem ho za ty roky ani nenaučil pořádně plavat. Říkal jsem si, že to už musím konečně změnit, že potřebuju jen nějakej dobrej nápad, něco neukecanýho, něco, co bych byl schopnej provést.
A nápad přišel. Až jsem po…
