Čínská jablíčka
Čínská jablíčka se jedí i s ohryzkem. Každý, kdo je někdy ochutnal, ví, že v podstatě jsou sladkohořká. Žlutá jsou sladší. Ne sladší než med, ale sladší než ta červená. Jenže člověk musí ochutnat oboje, aby získal představu.
Stály tam ty stromy dva. Stály na kraji města v malém sadu. Byly tu také třešně a jabloně, byla tu krásná tráva a vůbec všechno jako by se tu nestydatě nabízelo v jednom středně slunečném dni, kdy je dobré věci nějak změřit a zvážit, jak se ve škole učívalo.
Pod stromy stál Icik a díval se znepokojeně do větví. Byl jenom v trenýrkách a měl ušmudlané břicho. Trenýrky měl vyšisované do beznadějně neurčité barvy a v zadní kapsičce měl tubu od aspirinu. Občas se roztržitým pohybem přesvědčil, jestli ji někde nevytratil. Měla mimořádný význam, protože skrývala mimořádný obsah. Uvnitř ve skleněném zajetí stěn se zmítala jepice. Icik ji chytil dneska ráno a velice opatrně ji uvěznil. S jepicí se musí šetrně, uvažoval, člověk nikdy nemůže vědět, jestli je to mladice, nebo bába nad hrobem, mohla by se poškodit a pokus by pak nebyl k ničemu. Doufal, že jeho jepice je mladá, nebo alespoň mladší, aby mohl pozorovat, jestli je to všechno pravda, co se říká o jejím životě. O životě, který trvá jeden den. A jestli mu v tubě vydrží dva, anebo hnedle tři dny, pak bude on, Icik, jako jediný vědět, že všechny ty povídačky jsou nesmysl. Přemýšlel, co jí má dát k jídlu, jenže ať to bral z jakékoliv strany, k ničemu rozumnému nedošel. Vlastně došel k tomu, že asi nic, protože jak čast
o má jíst tvor, který má k dispozici jeden jediný den? To přece nemá ani cenu. Jepice nepotřebuje k jídlu nic, řekl si nakonec Icik. Nemůže se tím zdržovat, musí si za den užít, podívat se po světě a tak. Jeho jepice o všechno tohle sice přijde a Icik nad tím chvílemi pociťoval upřímnou lítost, jenže pokus je pokus, a tak se alespoň snažil čas od času vytáhnout tubu ven a ukázat jí přes sklo něco zajímavého. Doma jí předvedl svůj nůž s loveckou rukojetí a pár starších nábojnic. Pozorně se díval, jak jepice reaguje. Zdálo se mu, že nijak, a tak ji vzal s sebou ven. Chvílemi ji zvedl nad hlavu, zatočil se s ní a ukazoval jí nebe a mraky a taky slunce a ostatní věci, o které ji připravil, ale pak si nejasně uvědomil, že to nemá cenu, jelikož i kdyby toho tahle jepice viděla sebevíc, nebude už mít nikdy možnost to povědět jiným jepicím, možná že úplně přestala vnímat, trucuje a zavřela oči, protože věc, která se nedá vyprávět, někomu sdělit, není vůbec k ničemu. A možná že taková věc prostě vůbec není. To Icik znal. Někdy měl pocit, že mu praskne hlava, že ten tlak nevydrží, ale pak přišly zas jen barvy, jako v kaleidoskopu, kdy obrázky nejdou zachytit, všechno se příliš rychle dere dopředu. Tlak zmizel a Icik v těch chvílích padal zpátky do klidných vod své řeky.
Teď stál pod stromy čínských jablíček a neměl žádný určitější plán. Všechno bylo ve hvězdách. Vydal se dneska hodně daleko a nejasně si připouštěl, že zabloudil, ale to ho neznepokojovalo. Cestu domů už nějak najde, nakonec vymotal se z větších malérů. Nejdřív si strčil do pusy červené jablíčko, ale hned ho vyprskl do trávy. Zato žluté ho mile překvapilo. Stál a převaloval sousto na jazyku, polykal sliny a mžoural proti slunci.
Icika neměl v podstatě nikdo rád. Jenže on o tom neměl skoro ani ponětí. Měl svůj svět. Hlasy ostatních k němu přicházely z dálky a s takovým zpožděním, že vlastně ztrácely smysl. Jestli kdy smysl vůbec měly. Bylo mu třináct, ale rozumu měl tak na čtyři, věci se v jeho případě pohnuly jiným směrem, něco ho už před lety poslalo nevyzpytatelným způsobem za tu lajnu, která rozděluje svět na černé a bílé.
Jenže všechno tohle mu bylo lhostejné. Stál a mžoural proti slunci, bylo mu teplo a z pusy mu v tenkém pramínku vytékaly sliny.
Byl středně slunečný den, den jako stvořený pro fyzikální pokusy, ta chvíle, kdy je věci dobré změřit a definovat. Ten okamžik, kdy se krychle vody mění v kilogram, kdy kilogram se mění v tunu, ten okamžik, kdy se…
