INFARKTOVÉ ETUDY
Člověk z galérie
Viděl jsem toho starého hlídače jenom párkrát. Bylo to vlastně jen několik nocí, které jsem s ním proseděl na tvrdých židlích v malé vrátnici, kde jsme společně čekali na svítání, nebo jsme se jen prostě a beze slov míjeli ve zšeřelých chodbách starého kláštera. To, co mě na něm upoutalo od začátku, bylo, že se pořád tvářil tak trochu jako před kýchnutím, jenže si nikdy doopravdy nekýchl, a tak se ten pocit úlevy pro něj i pro ostatní vlastně nikdy nedostavil, a to mi připadalo legrační, a zároveň mi to bylo sympatický jako takovej milej podvod na lidech.
A potom na rozdíl od všech těch ostatních se choval tiše a tak, že jste o něm třeba týden vůbec nevěděli. Možná že bych o něm vlastně nevěděl dodnes, kdyby mě jednou sám nezastavil s takovou zvláštní prosbou.
Stál chvíli proti mně, přešlapoval a pak povídá: „Ty, podívej se… Co kdyby sis to se mnou prohodil?“
„Jak to myslíte, prohodil, pane Brázda?“
„No… jako že ty bys šel dolů do tý gotiky a já bych si vzal to tvoje baroko. Podívej, mně je tady mezi tím Kristovým utrpením zatraceně úzko, ty seš eště jura, ty na to máš nervy – já už ne.“
Tak jsme si to prohodili.
Když jsem ho pak někdy později přišel navštívit, procházel se a nahlas si pochvaloval: „Tohle je jiný kafe, samej voblečenej frajer, ženský takový, jak to mám rád, a toho fajnovýho jídla kolem – tomu říkám umění! Podívej se třeba semhle,“ říkal a táhl mě k soše svatýho Jana, očuchával mu nohy a zasněně přitom šeptal: „Pane na nebi, jenom zasmrdět… jen maličko zasmrdět!“
Později jsem ho pravidelně navštěvoval a v těch nekonečných nocích rád naslouchal jeho vzpomínkám, které měly podobu tichého chrlení, a já musel sedět tiše a trpělivě jako rybář, abych některou větu nezaplašil, aby nezmizela navždy v zapomnění. Zvláštní na tom jeho vyprávění bylo i to, že já jsem se ho nikdy na nic vlastně neptal. On začal vždycky tam, na co si právě vzpomněl, a já si to teprve později musel dávat dohromady a ten jeho život skládat jako mozaiku z barevných střípků.
Chvíli jsme třeba jen tak tiše seděli a on zvolna začal: „Jestli tě to zajímá, tak moje máma se jmenovala Laura a táta Hubert. Ty jména ti v sobě maj tak nějak krásně skrytou duši tý doby, maj tu melodii doby, co jsem v ní vyrůstal. A to byla nějaká doba! Valčíky a růže, korzety a promenáda Stromovkou, navoskovaný kníry, fešáci ve vojenských kabátech, no zkrátka, mělo to úroveň! Víš, já jsem odjakživa přesvědčenej, že život člověka nějak souvisí s jeho jménem, je jím poznamenanej. Jak já si vždycky přál nějaký nóbl jméno!„ A najednou vyskočil ze židle, začal se zároveň klanět i tleskat a volal přitom: „Bravo, Augustin! Bravo, Julián!“, až jsem vážně dostal strach, že se zbláznil. Pak si ale sedl a pokračoval: „Nebo za mýho mládí tady řádil jeden vrah. A teď dávej pozor, jak se ten vrah jmenoval,“ naklonil se mi až k uchu a pomalu a jasně hláskoval: „J-A-R-D-A V O-V-E-S… chápeš? Toho podle mě odsoudili už jeho rodiče. Já jsem z vobyčejný rodiny, a tak mi dali i vobyčejný jméno, a s takovým vobyčejným jménem – to je, jako by ses narodil bez talentu, to se musíš sakra vohánět, aby z tebe něco bylo.“ A pak se na mě otočil a povídá: „Jak ty se vlastně jmenuješ?“
Když jsem mu to řek, tak pokýval smutně hlavou a zamručel: „No nic, pořád je to lepší než bejt nějakej Dan nebo Patrik, nebo jak se to všichni dneska jmenujou. Maj bláznivý rodiče, ti povídám. A víš, co já z těchhle jmen cítím? Leda tak ránu do zubů anebo nůž a pic… rovnou do břicha!“
„Je jiná doba, pane Brázda,“ namítal jsem.
„No dyť vo tom celou dobu taky mluvím, dřív se tyhle jména nedávaly.“
Jindy jsem ho zastavil, zrovna když dolíval vodu z konví do těch aparátů, co zvlhčujou vzduch, a povídám mu: „Pane Brázda, proč vy to vlastně děláte, to platíte alimenty, nebo nemáte na víno, že se tady dřete po nocích?“
A on položil ty konve na zem, zadíval se někam za mě a slyším ho, jak říká: „Houby víš, kdo já vlastně jsem. Jo, jiný to možná dělaj pro prachy, ale já si t…
