26
Možná to zavinila postel, možná sex anebo dvojí oslava narozenin, ale Callie se znovu cítila silná. Byla týmu vděčná a tolik se styděla za prohledávání batohů, že jim k snídani rozdělila dort.
Do kuchyně vstoupil Leo. „A tohle je od Clary. Blahopřeju. Jen podotýkám, že s tím nemám nic společného.“ Položil na linku balíček.
Callie do něho šťouchla prstem. „Není tam nic živého, že ne?“
Odnesla si dárek na stůl v obýváku a začala se potýkat s obrovskou růžovou mašlí. Ostatní se zvědavě shromáždili kolem. Callie zašátrala v polystyrenu. Vytáhla mělkou, hranatou misku se strakatou žluto-zeleno-modrou glazurou.
„Páni. To je… Co vlastně?“
„Já nevím,“ pokrčil Leo rameny.
„Popelník?“ zkusila to Rosie.
„Moc velký,“ nakoukl jí Bob přes rameno. „Mísa na polévku?“
„Na to je to mělké.“ Dory našpulila rty. „Miska na oříšky.“
„Nebo na potpourri,“ přidala se Frannie. „Prostě chytač prachu,“ zněl Mattův verdikt. „Umění,“ zamračil se Jake, „nepotřebuje vysvětlení.“
„Jasně.“ Callie misku obrátila. „Podívejte, je tu signatura. Mám originální keramiku od Clary Greenbaumové. A má zajímavý tvar. Díky, Leo.“
„Já za nic nemůžu.“
„Tak zavolám umělkyni a poděkuju přímo jí.“ Postavila misku na stůl a poodstoupila. Byla to ta nejošklivější věc, jakou kdy viděla.
„Hodně a hodně potpourri,“ plácla ji Rosie po rameni.
„Tak dost, jde se do práce,“ rozehnala je Callie.
„Jak to nazveš, až jí budeš děkovat,“ zeptal se Jake v autě.
„Dárek.“
„Dobrý nápad.“
Suzanne si otřela zpocené ruce o kalhoty a šla otevřít. Žaludek cítila až v krku. Část její osobnosti měla chuť na zvonění nereagovat. Tohle byl její domov a žena za dveřmi nesla do jisté míry zodpovědnost za to, že se jí rozpadl.
Přesto se narovnala v zádech, nabrala dech a otevřela Vivian Dunbrookové.
První myšlenka patřila oblečení. Jak půvabná žena! A ten dokonalý šedý kalhotový kostým, doplněný jemnými šperky. Suzanne zalitovala, že si místo svého tmavě modrého kompletu nakonec vybrala pohodlnější bílou halenu a černé pumpky.
„Paní Cullenová,“ Vivian křečovitě tiskla kabelku, „děkuji, že jste mě přijala.“
„Pojďte dál, prosím.“
„Bydlíte na krásném místě,“ pokračovala Vivian a snažila se zklidnit hlas. „A ty úžasné zahrady…“
„To je můj koníček.“ Suzanne ji vzpřímeně vedla do obýváku. „Posaďte se. Můžu vám něco nabídnout?“
„Ne, neobtěžujte se, prosím.“ Vivian se pomalu posadila do křesla, tak silně se jí třásla kolena. „Jistě máte hodně práce. Žena ve vaší pozici…“
„V mé pozici?“
„Řídíte úspěšnou obchodní firmu. Vaše výrobky máme moc rádi. Zvlášť Elliot je na sladké. Také by se s vámi a s vaším manželem rád setkal, ale nejdřív jsem chtěla… Doufala jsem, že si promluvíme jen my dvě.“
Suzanne se rozhodla být stejně zdvořilá a odměřená. S úsměvem přehodila nohu přes nohu. „Jak dlouho se ve městě zdržíte?“
„Jen den nebo dva. Málokdy se stane, že je Callie pracovně tak blízko od domova… Bože, tohle je divné.“
„Divné?“
„Myslela jsem, že už vím, co mám říct a jak to říct. Zkoušela jsem si to dokonce před zrcadlem. Zamkla jsem se v koupelně a nacvičovala jsem to jako nějakou roli. Ale…“ Vivian se sevřelo hrdlo. „Teď nevím, co říct. Že je mi to líto? K čemu by to bylo? Nic se tím nezmění, nikdo vám tím nevrátí, o co jste přišla. A jak by mi to mohlo být celou dobu líto? Můžu litovat, že mám Callie? To přece nejde. Neumím si vůbec představit, čím jste prošla.“
„To ne. Vždycky když jste ji vzala do náruče, měla jsem ji držet já. Když jste ji poprvé vyprovázela do školy, zažívala smutek a hrdost zároveň, měla jsem to být já. Já jsem jí měla číst pohádky, bát se o ni, když onemocněla nebo odešla na první skutečné rande, zažívat pocit ztráty, když se stěhovala na kolej. Jenže mně tady zbylo jen prázdné místo.“
Suzanne si přitiskla pěst na srdce. „Nic jiného jsem neměla.“
Seděly strnule v krásném pokoji a z jedné do druhé se přelévala vlna hořkosti.
„Nic z toho vám nemůžu vrátit.“ Vivian držela hlavu vzhůru. „A je mi jasné, že kdybychom se pravdu dověděli před deseti, dvaceti …
