Epilog
Krátce po svítání vešla Callie do nemocniční čekárny. Naskytla se jí scéna docela obvyklá, která tentokrát víc než zahřála u srdce.
Celý její tým do jednoho pospával, kde se dalo. Byla vděčná, že ji nikdo z nich nevidí plakat dojetím. Přišli jí na pomoc. V nejtěžší chvíli jejího života stáli při ní. Nejdřív přistoupila k Laně a jemně jí zatřásla ramenem. „Co? Proboha,“ odhrnula si vlasy. „Musela jsem usnout. Jak je jim?“
„Docela dobře. Tátu a Jaye už propustili. Mamku a Suzanne si tu ještě pár hodin nechají. Doug a Roger jsou se Suzanne, ale hned přijdou.“
„A jak se cítíš ty?“
„Vděčně. A děkuju za všechno, cos udělala. Třeba za ty suché šaty.“
„Není zač. Jsme přece skoro rodina.“
Callie si dřepla vedle ní. „On je dobrý chlap, viď? Myslím můj bratr.“
„To je. A moc mu na tobě záleží. A nejen jemu,“ ukázala na lidi spící na zemi. „Tvoje rodina se teď rozrostla.“
„Netušila jsem, že zachraňuju právě Suzanne.“ Věděla, že ji hrůza toho okamžiku bude ještě dlouho pronásledovat. „Musela jsem skočit pro tu, která tam byla déle.“
„To bylo správné rozhodnutí. Co tvoje rameno?“
Callie s ním zahýbala. „Pěkně bolí. Víš, jak se vždycky říká, že je to jen povrchové zranění. Člověk to vidí jinak, když je to povrch vlastní ruky. Postarej se o Douga s Rogerem, ano? Jsou moc unavení. Jay se odsud nehne, dokud nepropustí Suzanne. Myslím, že se zase dali dohromady.“
„To by bylo krásné, ne?“
„Mně se to líbí. A přesvědč je, prosím, že už je všechno v pořádku.“
„To nebude těžké. Dory a Richard sedí ve vazbě. Jiná tajemství nejsou.“
„Až se to dostane na veřejnost, objeví se další lidé jako já, jako Jay a Suzanne nebo moji rodiče.“
„To ano. Ale jen někteří budou pátrat po minulosti, jiní ji nechají pohřbenou. Udělala jsi hodně, Callie, zastavila jsi je a měla by ses s tím spokojit.“
„Jen ten, co je za všechno zodpovědný, nebude nikdy potrestaný.“
„Tomu opravdu věříš, když děláš práci, jakou děláš? Copak nakonec nezbyde nic než kosti v zemi?“ Lana se zadívala na ruku, kde ještě donedávna nosila snubní prsten. Když ho láskyplně sundala, měla dojem, že se na ni Steve s porozuměním dívá. „Tak to není.“
Callie také věděla, co je to slyšet hlas dávno mrtvých lidí. „Takže mě musí stačit, že se Marcus Carlyle bude věčně smažit v pekle.“ Odmlčela se. „S tím dokážu žít.“
„Tak už běž domů,“ Lana se dotkla její ruky. „Vezmi tady tu svou velkou rodinu a jeďte.“
„Dobrý nápad.“
Trvalo ještě hodinu, než vyšli z nemocnice. Každý chtěl alespoň nakouknout k Rosie, kterou měli propustit další den.
Cestou v autě měla Callie zavřené oči. „Chtěla bych ti toho tolik říct, Jakeu, ale mám v hlavě zmatek.“
„Času dost.“
„Přišel jsi mi na pomoc. A já jsem to věděla. To jsem ti chtěla říct. Stála jsem tam strachy bez sebe a cítila, že jsi blízko. Ze mě v tom nenecháš.“
„Ale ona po tobě střelila.“
„No, mohl jsi být o pár sekund rychlejší, ale to ti odpustím. Zachránil jsi mi život. Sama bych ji na hladinu nevytáhla, šla bych ke dnu s ní. Potřebovala jsem pomoc a tys přišel v pravý čas. Na to nikdy nezapomenu.“
„Hm, uvidíme.“
Otevřela oči, protože auto zastavilo u naleziště. „Co to provádíš? Ježíši, dneska opravdu nemám sílu pracovat.“
„Ne, ale tohle je dobré místo. Na to bys taky neměla zapomenout. Pojď, Cal.“
Vystoupil, počkal, až se k němu připojí, a vzal ji za ruku.
„Ty víš, že se mi u té vody podlomí kolena.“
„Aspoň si zvykneš,“ vedl ji přes pozemek. „Ty to zvládneš.“
„Máš pravdu. Tohle je dobré místo. Důležité.“
‚Taky ti potřebuju něco říct a v hlavě nemám vůbec zmatek.“
„Dobře.“
„Chci tě zpátky, Callie. Chci všechno zpátky.“
Jen mírně odvrátila hlavu od vodní hladiny. „Vážně?“
„Teď už to nepokazíme.“ Toužil jí vidět do tváře, a tak jí shrnul vlasy za ucho. „Už tě nenechám odejít. Když jsem slyšel ten výstřel a tys spadla do vody, bál jsem se, že je konec.“
Obrátil se. „Moc jsem se bál,“ opakoval. „Už nemůžu čekat a ztrácet čas.“ Když na ni znovu pohlédl, měl posmutnělou tvář. „Asi jsem toho hodně zkazil.“
„Asi?“
„Ale ty ta…
