Prvorozená (Nora Robertsová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

21

Lana věděla, že existují ženy, jež úspěšně řídí firmu z domova. Obchodují, budují impéria, vychovávají šťastné, sebevědomé děti, které pak studují na Harvardu nebo se stanou světovými pianisty. Nejspíš obojí najednou.

A tyhle ženy ještě stihnou uvařit i skvělé teplé večeře, zařídí domy italskými starožitnostmi, dávají rozhovory časopisům Money a People a k tomu si udrží vynikající manželství, ideální váhu a plnohodnotný sexuální život. ‚ Bohužel o nich věděla, a kdyby měla pušku, vydala by se je v zájmu ostatních všechny postřílet jako toulavé kočky.

Ještě pořád si nesvlékla boxerky a tílko, ve kterých spala. Kulhala od chvíle, kdy šlápla na figurku Skywalkera, protože právě honila psa, který raději cupoval její nový sandál než masovou kost, a právě ukončila půlhodinové dohadování s instalatérem, který odmítal přijít opravit ucpaný záchod hned.

Tyler mezitím dokázal pomazat burákovým máslem sebe, Elmera i podlahu. Předtím ovšem spláchl do záchodu několik zlosynů z Hvězdných válek, což ji přimělo volat instalatéra. Ještě nebylo ani devět hodin.

Toužila po klidu na šálek kávy, svých nových letních botách a útulné kanceláři mimo domov.

Ale mohla si za to sama. To ona přece rozhodla, že není nutné vodit Tye k paní na hlídání, to ona velkoryse pustila asistentku na návštěvu k dceři, to ona si namlouvala, že všechno zvládne bez pomoci.

Teď její chlapeček nahoře plakal, protože na něj ječela, pes se jí ze stejného důvodu bál a k tomu si proti sobě poštvala instalatéra, což bylo snad ještě horší. Selhala jako matka, profesionálka i majitelka psa. Noha ji nepřestávala bolet a z toho všeho mohla obviňovat jedině sebe.

Když zazvonil telefon, měla tisíc chutí zacpat si uši. Jestli někdo věřil, že mu pomůže vyřešit nějaký problém, trpěl bludy.

Zhluboka se nadechla a zvedla sluchátko. „Lana Campbellová. Dobré ráno.“

 

Doug zaklepal, ale brzy pochopil, že ho přes rámus z Lanina domu nemůže nikdo slyšet. Opatrně otevřel a nakoukl dovnitř.

Pes právě štěkal jako smyslů zbavený, telefon zvonil, v televizi něco vybuchovalo a Tyler kvílel.

Do toho zaslechl Lanin zvýšený hlas. „Tyler Mark Campbell toho okamžitě nechá!“

„Já chci na návštěvu k Brockovi. Už tě nemám rád. Chci bydlet u Brocka.“

„Nepůjdeš k Brockovi, protože nemám čas tě tam odvést. A právě teď se mi taky moc nelíbíš, ale musím si tě nechat. A teď běž nahoru a nevracej se, dokud se nezačneš chovat jako civilizovaná lidská bytost. A vypni tu televizi.“

Doug málem vycouval. Při tom rámusu by si v domě nikdo nevšiml, kdyby se otočil a zbaběle prchl k autu. Život je už tak dost komplikovaný, proč si říkat o další malér.

„Jsi na mě zlá,“ vzlykal Tyler hlasitě a pes se k němu přidával dlouhým vytím. „Tatínek by na mě byl hodný. Chci tatínka místo tebe.“

„Ach, Tyi. Víš, že bych taky chtěla tatínka.“

A bylo to. Tylerův pláč a zoufalství v Lanině hlase Douga donutily vejít do domu.

Stejně to nejdřív zkusil přebít širokým úsměvem. „Tak co je to tady?!“

Otočila se. Ještě nikdy ji neviděl jinak než perfektně upravenou. Dokonce i po milování dokázala vypadat jako ze škatulky.

Teď jí vlasy na hlavě trčely v chomáčích, pod očima měla kruhy a na tričku s nápisem Světová mamina velkou skvrnu od kávy.

Okamžitě studem zčervenala a bezmocně zvedla ruce k vlasům.

Doug byl přitahován upravenou, noblesní právničkou. Svedla ho sebevědomá a vroucí žena. Zajímala ho jako vdova a matka-samoživitelka, která zdánlivě všechno zvládala s neuvěřitelnou lehkostí.

Ke svému úžasu se v té chvíli bezhlavě zamiloval do zničené, rozcuchané a nešťastné ženské s rozházenými hračkami u bosých nohou.

„Promiň.“ Lana se pokusila o úsměv. „Máme tady boží dopuštění. Asi není nejvhodnější doba na…“

„Křičela na mě.“ Ty se vrhl k Dougovi a dožadoval se soucitu tím, že ho objal kolem stehen. „Prej jsem strašně zlobivej.“

Doug zvedl chlapce do náruče. „Asi sis o to řekl, ne?“

Tylerovy rty se zachvěly. Zavrtěl hlavou a schoval tvář na Dougově rameni. „Nasekala mi na zadek.“

„Tylere.“ Lana měla dojem, že se každou chvíli musí propadnout do pekla.

„Jak to?“ Doug zkusmo poplácal zadek, o němž byla řeč.

„Nevím. Je na mě zlá. Můžu jít k tobě?“

„Ty nemůžeš nikam, mladý muži, leda do svého pokoje.“ Lana se pokusila syna od Douga odtrhnout, ale držel se jak opice na větvi.

„Proč nezvedneš ten telefon?“ navrhl Doug a trhl hlavou směrem k přístroji. „Nech nás chvilku o samotě.“

„Já nechci…“ Abys tu byl a takhle mě viděl, napadlo ji. „Fajn,“ řekla nahlas a odpajdala k telefonu.

Doug vypnul televizi, pískl na psa a vyšel s Tylerem ze dveří. „Divoké ráno, co, sekáči?“

„Mamka mě uhodila. Rukou. A třikrát.“

„Taky jsem jako kluk občas dostal, ale zas tolik to nebolelo. Spíš jsem se styděl. Asis to chtěl mamce vrátit, když jsi říkal, že už ji nemáš rád, viď?“

„Nemám ji rád, když je tak zlá.“

„Je snad zlá často?“

„Nejen dneska.“ Zadíval se Dougovi do očí prosebně i nevinně zároveň. „Nemohl bych dneska bydlet u tebe?“

Teda, jen se na něj koukněte, pomyslel si Doug, kdo by si toho kluka nezamiloval? „Kdybych si tě vzal, mamka by se cítila strašně opuštěná.“

„Ona už mě nechce, protože zloduchové ucpali záchod a on přetekl a pak ještě to burákový máslo a bota.“ Z oka mu ukápla slzička. „Ale my za to s Elmerem nemůžeme.“

„Zvládli jste toho hodně.“ Tomu se nedalo odolat. Doug se naklonil a líbnul kluka na vlhkou tvářičku. „Když jsi to tak nemyslel, bude ti to nejspíš líto. Třeba bys jí mohl říct, že je ti to líto.“

„Bude jí to jedno, říkala, že jsme párek barbarů.“ Ty zvědavě rozšířil oči. „Co to vlastně je?“

„Ale jdi.“ Kdepak, už ho měli na háčku, tahle žena, tenhle kluk a jejich pitomý pes. A to žil zatím docela klidným životem samotáře. „To je někdo, kdo se nechová slušně. Mám dojem, že vy dva s Elmerem jste se slušně nechovali. A maminka musí pracovat.“

„Brockova mamka nepracuje.“

Jako by slyšel sám sebe, když byl malý. Svoje stížnosti, že se mu matka dost nevěnuje.

„Brockova mamka není tvoje mamka. Nikdo není tak výjimečný jako tvoje mamka. Nikdo na světě.“ Pohladil Tylera, zatímco si Elmer donesl klacek na hraní.

„Když něco provedeš, měl bys to napravit.“ Postavil chlapce na zem a hodil Elmerovi klacek. „To by tvůj táta určitě řekl taky.“

„Já nemám tátu. Odešel do nebe a už se nemůže vrátit.“

„To je zlé.“ Doug si dřepl. „To je ta nejtěžší věc ze všech. Ale máš skvělou mámu. Opravdu světovou. Má to přece napsané na triku.“

„Zlobí se na mě. To triko jsem jí vybral s babičkou, ale Elmer vyskočil a ona si ho polila a pak řekla sprostý slovo.“ Tyler při té vzpomínce zkřivil rty. „Slovo na P. A dokonce dvakrát za sebou.“

„Páni, ta musela být rozčilená. Ale to spravíme. Chceš to dát do pořádku?“

Ty popotáhl a pak si hřbetem ruky otřel nos. „Tak jo.“

Lana právě položila sluchátko a měla chuť si na jednu požehnanou minutu položit hlavu na stůl.

Když se dveře otevřely, vyskočila a upravila si vlasy.

Ty vešel s pugétem zahradních kopretin v ruce. „Je mi líto, že jsem tě zlobil. Prosím tě, odpusť mi to.“

„Ach, Tyi.“ Lana si k němu klekla a sevřela ho v náruči. „Já už se nezlobím. Omlouvám se, že jsem tě plácla a křičela na tebe. Mám tě moc ráda. Nejradši na světě.“

„Natrhal jsem ti tyhle kytky, protože je máš ráda.“

„Mám a moc.“ Odtáhla se. „Dám si je na stůl, abych na ně viděla, až budu pracovat. Odpoledne zkusím zjistit, jestli bys mohl k Brockovi.“

„Já už nechci k Brockovi. Chci tady zůstat a pomáhat ti. Uklidím si ty hračky.“

„Vážně?“

„Jo. A už nebudu házet zloduchy do záchodu.“

„Fajn.“ Vtiskla mu polibek na čílko. „Tak zase kamarádi. Běž si uklidit a já ti pak na videu pustím Hvězdné války.

„Hurá! Pojď, Elmere.“ Ty se psem v patách odběhl.

Lana si prohrábla vlasy a vstala. Třebaže telefon znovu vyzváněl, ignorovala ho a zašla do kuchyně, kde Doug popíjel šálek kávy.

„To jsi zvládl skvěle. Omlouvám se.“

„Za co? Že jsem viděl běžnou hádku?“

„Tohle u nás tak běžné není.“

„Ale jinak je to normální.“ Znovu si vzpomněl na svou matku a zastyděl se. „Když se někdo snaží zvládat všechno sám, občas se něco zadrhne.“

„To mi povídej.“ Natáhla se do skříňky pro zelenou vázičku. „Ale je to moje chyba. Neposlala jsem Tye k paní na hlídání, asistentce jsem dala volno a věřila, že přitom zvládnu pracovat z domova. Pak si vylévám zlost na dítěti a ubohém psovi.

„Mám dojem, že si to dítě a ubohý pes trochu zasloužili.“ Vzal do ruky rozkousaný sandál. „Který z nich vyvedl tohle?“

S povzdechem natočila vodu do vázy. „Ještě jsem je ani neměla na nohách. Ten pitomej pes je vytáhl z krabice, když jsem likvidovala tu potopu nahoře.“

„Mělas zavolat instalatéra.“ Zadržel smích, když na něj vycenila zuby. „Aha, tys ho volala. Půjdu se na to podívat.“

„Spravování mého záchodu není tvoje práce“

„Tak mi za ni nemusíš platit.“

„Dougu, jsem ráda, že sis vzal Tye stranou, že jste přinesli kytky a nabízíš mi pomoc, ale…“

„Ty žádnou pomoc nepotřebuješ.“

„Tak to není. Jen nechci, aby sis myslel, že takové věci musíš dělat, protože spolu chodíme.“

„A co kdybych je začal dělat, protože jsem se zamiloval?“

Váza jí vypadla z rukou a cinkla o dno dřezu. „Co? Cože?“

„Stalo se to právě před pár minutami, když jsem vešel a viděl tě tady.“

„Když jsi mě viděl?“ divila se. „Takhle?“

„Dnes nejsi dokonalá. Tedy ne absolutně bez chybičky. A to je veliká úleva, víš? Je dost děsivé představovat si život s někým, kdo je pořád tak perfektní. Ale ženská, která se dokáže taky polít kafem, nestihne se učesat a křičí na kluka, když si to zaslouží, ta už stojí za hřích.“

„Nevím, co na to říct.“ Ani co si myslet. „Na to já nejsem…“

„Připravená,“ dokončil za ni větu. „Tak co kdybys mi řekla, kde je zvon, abych se mohl podívat na ten záchod.

„Ten je…,“ mávla rukou, „už nahoře. Zkoušela jsem… Nešlo… Dougu.“

„To je hezké, dokonce koktáš.“ Vzal ji za bradu a políbil. Když odešel, musela se opřít o linku. Ještě jednou se na sebe podívala.

Tak on se do ní zamiloval, protože se polila kávou a zapomněla se učesat? Bože, pocítila stah u srdce, asi začíná mít vážný problém.

Když tentokrát zazvonil telefon, zvedla sluchátko a ozvala se napůl nevědomky. „Ano?“ Vzápětí sebou trhla. „Jistě, tohle je právní kancelář Lany Campbellové. Jak vám mohu pomoci?“

O minutu později už se řítila do schodů. V koupelně našla Douga, Tye i Elmera v kroužku kolem toalety. „Ven. Všichni ven. Musím se osprchovat. Dougu, zapomeň na všechno, co jsem říkala, budu tě muset trochu zneužít.“

Zadíval se na chlapce a pak zpět na ni. „Takhle před svědky?“

„Ha ha. Prosím, vezmi Tylera dolů a posbírej všechno, co nemá být v kanceláři důvěryhodné právničky. Naházejte to třeba do skříně, poradím si s tím později. Psa pusť na zahradu a ty, Tylere, půjdeš přece jen k Brockovi.“

„Ale já nechci…“

„Tak jdeme, kamaráde,“ vzal ho Doug do náruče. „Promluvíme si o tom, že nemá cenu odmlouvat, když se mamka tváří takhle.“

„Za dvacet minut jsem dole.“ Lana za nimi zabouchla a ve spěchu se svlékla.

Když vybíhala ze sprchy, objevil se v koupelně Doug. „Tak co se děje?“ chtěl vědět.

„Proboha, vždyť jsem nahá. Tyler…“

„Je dole a uklízí hračky. Ale protože se tady hodlám vyskytovat často, mohl by si zvykat, že tě vidím i nahou. Co tě tak nastartovalo?“

„Richard Carlyle.“ Omotala se ručníkem a běžela do ložnice. „Volal z letiště. Chce se sejít. Kruci, nestihla jsem ten modrý kostým vyzvednout z čistírny.“

„On přijede sem?“

„Ano, v poledne je tady. Musím zase vypadat jako profesionál, a ne šílenec, zavolat to Callie a znovu si projít všechny záznamy.“

Vytáhla z šatníku proužkované sako. „Ne, v tom bych vypadala moc snaživě. Když chvíli pracuju doma, chce to něco ležérního… A!“

Popadla šedomodré sako. „To je ono. Zavolám Brockově matce, jestli by Tye chvilku neohlídala, a ty ho k nim zavezeš, viď?“

Odhodila sako na postel a už si běžela vyfénovat vlasy a zároveň vytáčela číslo na mobilu. „Odvezu, ale zase se vrátím. Chci se té schůzky zúčastnit.“

„To záleží na Callie, ne na mně.“

„Ne, to záleží jen na mně,“ odpověděl a zase vyšel z místnosti.

 

Už zase působila klidně a zodpovědně. Postrčila Callii s Jakem směrem k obýváku. „Tady to asi bude lepší než v té malé kanceláři nahoře. Snad se trochu uvolní.“

„Chybějí už jen čaj a sušenky.“

„Callie,“ dotkla se Lana jejího ramene, „já vím, že jsi přesvědčená, že nám Carlyle mladší hází klacky pod nohy, ale my ho na své straně potřebujeme. Bez jeho pomoci najdeme jeho otce jen těžko.“

„Přece se nemohl propadnout od země.“

„To ne, nakonec ho najdeme, ale s Richardem Carlylem by to bylo rychlejší.“

„Proč by nám v tom měl pomáhat, když mi stejně jde jen o to, dostat toho bastarda za mříže, až zčerná.“

„To bych před ním radši nevytahoval,“ ozval se Jake a překřížil si nohy.

„Taky si myslím. Posaď se, Callie,“ Lana ukázala ke křeslu. „Nemá smysl projevovat mu nepřátelství. I kdyby spolu jako otec se synem nekomunikovali, pořád je tu rodinná vazba. Taky mě děsí, kolik nás tu je. Carlyle žádal o schůzku se mnou a mou klientkou. Nevím, jak se bude tvářit na takovou přesilu.“

„To už je jeho problém,“ kývl Jake na Douga.

Doug si založil ruce na prsou. „Já se odsud nehnu. Že se nebude cítit dobře, mi nevadí. Naše rodina na tom byla stejně celých třicet let.“

„S tím bych na něj taky nechodila.“ Lana ale cítila, že jde hlavou proti zdi. „Fajn, zůstaňte, ale nechte mě mluvit. Musíte uznat, že přiletěl až z Atlanty a bude na nepřátelské půdě.“

„Uznám, až mi poví, kde ten jeho bastard tatínek vězí. To jsem si jen potřebovala ulevit,“ ohlédla se na Jakea.

Při zvuku přijíždějícího auta zašla Lana k oknu a odhrnula záclonu. „To bude asi náš člověk. Dougu, proboha, přestaň chodit sem tam.“

„O. K.“ Šel si sednout vedle Callie. V „Super,“ strčila lokty do mužů po obou stranách. „Snad mě necháte aspoň nadechnout. Teď už mě určitě nikdo znova neunese.“

„Nech toho,“ okřikl ji Doug mírně. „Tomu se říká přehlídka solidarity.“

„Jo, šedesátikilové děcko, vedle jeho znovunalezený bratr a bývalý manžel. To je teda super přehlídka.“

Jake ji uchopil kolem ramen. „Mně se to líbí.“

Lana šla otevřít. „Pan Carlyle?“ pronesla zdvořile. „Lana Campbellová.“ Podala mu ruku. „Chci vám poděkovat, že jste vážil takovou cestu. Pojďte dál, prosím. Doufám, že omluvíte domácké prostředí, v mé kanceláři nedávno hořelo. Doktorku Dunbrookovou a doktora Graystona už asi znáte.“

Vypadal dost unaveně, pomyslela si Callie. Víc než po krátkém letu z Atlanty. A křečovitě svíral držadlo aktovky.

„Tohle je Douglas Cullen,“ řekla Lana.

„Nepřál jsem si mluvit se členy Cullenovy rodiny.“ Richard se odvrátil a pohledem propichoval Lanu. „Pokud jste na moji podmínku nechtěli přistoupit, mohli jsme si ušetřit čas a námahu.“

„Moje klientka by samozřejmě obsah tohoto setkání Cullenovým tlumočila. Přítomnost člena Cullenovy rodiny tak zabrání vzniku možných nedorozumění. Když jste vážil cestu až sem, máte ke schůzce jistě vážný důvod.“

„Chci vám jen něco objasnit. Nehodlám se nechat vyslýchat.“

„Posaďte se. Mohu vám nabídnout kávu nebo něco studeného?“

„Tak dlouho se nezdržím.“ Přece jen si sedl naproti obsazené pohovce. „Doktorka Dunbrooková a její společník se do mé kanceláře vetřeli pod záminkou rodinných vazeb“,“

„To jste si domyslel sám,“ opravila ho Callie. „Řekli jsme jen, že to má spojitost s vaším otcem. A protože na mém prodeji vydělal dost peněz, pořád na tom trvám.“

„Taková obvinění jsou žalovatelná. Jestli vás právní zástupkyně nepoučila, je nekompetentní. Prošel jsem si dokumenty, které jste mi dovezli. Je sice pravda, že žádost o adopci nebyla nikdy náležitě podána…“

„Je zfalšovaná.“

„Nebyla řádně podána. Ale každý právník vám vysvětlí, že se mohlo jednat o chybu soudu nebo jen nějakého asistenta.“

„To neobstojí,“ řekla Lana klidně a také se posadila, „protože ty dokumenty byly podepsány všemi účastníky řízení a mají dokonce falešné soudní razítko.“

„Což nejspíš zavinil nějaký přepracovaný a špatně placený soudní úředník.“

„Předání dítěte za vysoký honorář proběhlo v kanceláři vašeho otce a za jeho účasti, pane Carlyle.“

„Můj otec zprostředkoval mnoho adopcí a pracovaly pro něj desítky lidí. Ať už byl jakýkoli, profesionálně by se nikdy neúčastnil něčeho tak ohavného, jako je obchod s dětmi. Nemohu dopustit, aby někdo špinil jeho a potažmo i mou pověst. Falešná obvinění by ublížila mé matce a mým dětem.“

„Neříkáte nic nového, než co jsme slyšeli v Atlante,“ promluvil Jake a položil nervózní Callie ruku na koleno. „Nepřipadáte mi jako člověk, který by jen tak ztrácel čas.“

„Někdy je opakování nutné. Chápu vaši situaci a soucítím s vámi, doktorko Dunbrooková. I kdybych ale uvěřil, že v tom otec nějak figuroval, čemuž nevěřím, nemůžu vám pomoci.“

„Když jste si tak jistý, že s tím neměl co dělat, proč se ho nezeptáte?“ chtěla vědět Callie. „Proč mu ty papíry neukážete a nežádáte vysvětlení?“

„To už bohužel není možné. Můj otec před deseti dny zemřel. Ve svém domě na Kajmanských ostrovech. Právě jsem se odtamtud vrátil. Po pohřbu a po tom, co jsem jeho současné ženě pomáhal s majetkovým vypořádáním.“

Callie se neovládla a pootevřela pusu. „A čekáte, že vám to budeme věřit?“

„To jistě ne.“ Z aktovky vytáhl svazek dokumentů. „Byl už dlouho nemocný. Mám tu kopii lékařských zpráv, doklad o úmrtí a nekrolog.“ Zadíval se na Callie a pak listiny podal Laně. „Můžete si je snadno ověřit.“

„Tvrdil jste, že nevíte, kde je. Pokud jste lhal předtím, může i tohle být způsob, jak nás mystifikovat.“

„Nelhal jsem. Otce jsem dlouhé roky neviděl. Nezachoval se dobře k mé matce. A podle všeho jednal podobně i se svou druhou ženou. S tou třetí nevím. Neměl jsem ani jistotu, jestli žije na Kajmanech nebo na Sardinii. Už před lety koupil nemovitosti na obou místech na jméno některé ze svých milenek. Necítil jsem povinnost vám něco takového vysvětlovat. Mou povinností je jedině chránit svou rodinu, tedy matku, ženu a děti, a samozřejmě i svou pověst.“

Carlyle vstal. „Tím je to skončené, doktorko Dunbrooková. Ať se provinil nebo ne, je po smrti. Nemůže odpovědět na vaše otázky, vysvětlovat nebo se hájit. A moje rodina by za to neměla nést odpovědnost. To nedopustím. Nechme mrtvé spát. Cestu ven najdu sám.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024