28
O několik stovek mil dál se Callie vyškrábala ze své díry v zemi a vypnula mobilní telefon. Spatřila Dory, jak spěchá k zaparkovaným autům, a popadl ji vztek.
Vyrazila tryskem za ní. Přeskakovala muldy, nářadí, dokonce i udiveného Diggera u improvizované kuchyňky.
To jeho zmatený výkřik přiměl Dory ohlédnout se. Setkaly se pohledem. Callie v jejích očích náhle uviděla vše – zuřivost, poznání, strach – pak se i Dory dala do běhu.
Callie hučelo v uších. Jen vzdáleně slyšela jiné výkřiky, smích, hudbu z rádia. Měla jediný cíl. Viděla jen a jen Dory, která chce uniknout.
Bob s walkmanem na uších zaclonil Callii výhled. V ruce držel tabulku s papíry, cosi si broukal. Vzápětí odletěl jako papírová figurka, jak ho Dory porazila.
Ani jednu z žen to nezpomalilo. Callie přeskočila Boba i rozházené papíry, natáhla se, ve vzduchu zachytila Dory a jako ve zpomaleném filmu se přes kbelíky a lopatky řítily na zem.
Tam utvořily zuřivé klubko rukou a nohou.
Callie viděla rudě. Vztekle funěla, poháněná zvířecí touhou přemoci nepřítele. Kopala, škrábala, používala pěsti. Když se převalily, ucítila řeřavou bolest v zádech, až jí do očí vstoupily slzy. Slyšela výkřiky, kdosi ji popadl za vlasy.
Ještě stále kopala, když ji někdo zvedal do vzduchu. Neviděla nic, než tu ženu na zemi. Přestože už ji někdo držel za ruce, znovu se ze všech sil snažila vyprostit.
„Nech toho! Krucinál, Callie, přestaň, nebo tě uhodím.“
„Pusť! Pusť! Ještě nejsem hotová.“
„Ale ona jo.“ Jake zesílil stisk a snažil se udržet rovnováhu. „Mám dojem, žes jí zlomila nos.“
„Co?“ Mlha zuřivosti se začala rozplývat. Ještě přerývaně dýchala a měla zaťaté pěsti. Dory krvácela z nosu a jedno oko už měla nateklé. Leo ji otíral, zatímco sténala a plakala.
„Ona to byla!“ vyrazila ze sebe Callie. „To ona.“
„Pochopil jsem. Když tě pustím, znova se na ni vrhneš?“
„Ne.“ Callie se hvízdavě nadechla. „Ne.“
„Ty máš ale sílu.“ Pomalu pouštěl její paže a postavil se mezi ni a Dory. Letmo si prohlédl Calliinu tvář. „Páni, taky jsi jich pár schytala.“
„Ještě nic necítím.“
„Ale budeš.“
„Uhni, Jakeu. Už ji nebudu mlátit, ale něco jí řeknu.“
Jake se opatrně odsunul, ale stále ji držel za rameno.
„Zmlkni,“ vykřikla na Dory a všichni ostatní oněměli. „To máš za Rosie.“
„Jsi blázen.“ Dory si s pláčem tiskla ruce k poraněnému obličeji.
„A ten nos je za Billa. Oko za Dolana.“
„Je šílená, šílená.“ Dory pateticky vzlykala a ukázala zkrvavené dlaně zbytku týmu. „Nechápu, co to do ní vjelo.“
„A ty další modřiny za to, že jsi prolhaná, vraždící mrcha. To, co přijde, máš za to, co jsi způsobila mojí rodině.“
„Nevím, o čem to mluví. To ona mě napadla. Všichni jste to viděli. Potřebuju doktora.“
„Ježíši, Callie…“ Frannie si skousla ret a sklonila se nad Dory. „Tys ji zničehonic začala tlouct. Je opravdu zraněná.“
„Zavraždila Billa a otrávila Rosie.“ Calliina ruka se prosmýkla mezi těly a popadla Dory za roztrhanou košili. „Máš štěstí, že mě Jake chytil včas.“
„Držte ji ode mě,“ vyštěkla Dory. „Přišla o rozum. Nechám tě zatknout.“
„Uvidíme, kdo dnes večer přespí v cele.“
„Myslím, že byste se všichni měli uklidnit,“ Bob si zmateně prohrábl rozcuchané vlasy.
„Víš to jistě, Callie?“
„Naprosto. Mají její matku. Ale to už ví. Začíná se ti to všechno hroutit, Dory. Vlastně už od chvíle, kdy mě Suzanne poznala. Snažila ses to udržet. Dokonce jsi kvůli tomu vraždila. Ale je konec.“
„Nevím, Co to říká.“
„No,“ Leo s povzdechem vstal, „tak snad ti to policie vysvětlí.“
Jake vydezinfikoval Callie škrábance na krku. Držel ji stranou od zbytku týmu, který ošetřoval Dory. Když se po nich ohlédl, viděl, jak Bob plácá Dory po rameni a Frannie jí nabízí pohárek vody. „Je chytrá, hraje to dobře. Snaží se všechny přesvědčit, že ses na ni vrhla bez příčiny.“
„To neobhájí. Lana s Dougem drží v Charlottě Dorothy Spencerovou. Ta spojitost musí Hewittovi stačit, aby ji odvedl k výslechu.“
„Ale není tady sama.“
Callie sykla. „Neuvažovala jsem. Musela jsem jednat, jinak by nám utekla. Kruci, byla by dávno fuč, kdybych ji nechytila.“
„Nehádám se. Je dobře, že ji někdo zastavil. Lana s Dougem to policii v Charlottě taky vysvětlí. Nakonec složíme dohromady celý obrázek.“
„Jedla s námi u stolu, plakala nad Billovou smrtí a po výbuchu přívěsu pomáhala s úklidem.“
„A zabila by i tebe, kdyby měla šanci.“ Jake políbil Callie na čelo. „Teď se z toho ale bude snažit dostat, takže musíme být…“
„V klidu a ve střehu,“ dokončila větu. „Ale jestli se trochu nerozhýbám, ztuhnu docela, podej mi ruku.“
Pomohl jí vstát a sledoval, jak se kulhavě prochází. „Kotě, ty bys potřebovala horkou vanu a hodně silné prášky proti bolesti.“
„Jo, ale to počká. Možná bys mohl zavolat jednotce v Charlottě, že jsme Dory zadrželi.“
„To udělám. Ale ty k ní nechoď,“ varoval ji, když si všiml jejího pohledu. „Čím míň jí řekneš, tím míň bude vědět, a tím víc můžeme říct policii.“
„Nesnáším, když říkáš logické a rozumné věci.“
„To taky bolí, co?“
Usmála se a vzápětí zaklela, jak ji zabolel rozbitý ret. To už spatřila policejní vůz a narovnala se v zádech. „Takže jdeme na to.“
Šerif Hewitt si vložil do pusy plátek žvýkačky. Sledoval pohledem zástupce, který Dory nakládal do druhého auta, aby ji dopravil na pohotovost.
„To je zajímavé vyprávění, doktorko, ale nemůžu někoho zatknout bez důkazů.“
„Všechno na ni přece jasně ukazuje. Je to dcera Marcuse Carlyla a jeho sekretářky Dorothy Spencerové. Lhala nám o své totožnosti.“
„To právě popírá. Tvrdí, že takový příbuzenský vztah neexistuje.“
„Neřekla nic, když se dověděla, že hledáme Carlyla.“
Odfoukl si. „Prý nic takového nevěděla.“
„To jsou kecy. Nebo věříte, že se k týmu připojila náhodou? Dcera člověka zodpovědného za můj únos se náhodou dostane k mému projektu?“
„Neříkám, že jí věřím, ale vy jste se k projektu taky dostala náhodou.“ Zvedl ruku, než Callie stačila vybuchnout. „Já vím, je tady spousta náhod a stop, ale nevedou přímo k obvinění z vraždy Billa nebo Rona Dolana. Přesto ji vyslechnu, promluvím si s policií v Charlottě a taky s FBI. Je to moje práce.“
Zadíval se na její zmodralou tvář. „Vy byste ji ale neměla dělat za mě.“
„Utíkala.“
„Neříkám, že ne. Ale tvrdí, že se jen chtěla protáhnout, když jste po ní skočila. A svědkové se v tomhle rozcházejí. Měla byste vzít v úvahu, že vás neobviňuju z napadení.“
„Vy byste měl vzít v úvahu, že si protahovala nohy právě ve chvíli, kdy jí volala matka z Charlottě, že byla odhalena.“
„To taky prověřím, doktorko. A neříkejte mi, jak mám vyšetřovat, já se vám do kopání taky nepletu. Radši se vraťte do domu a dejte si na tu tvář trochu ledu. Zatím ať se nikdo nikam nevzdaluje.“
„Možná byste mohl prověřit, jestli Dorothy Spencerová nepodnikla v poslední době výlet do Woodsboro, protože Dory na to nebyla sama.“
Hewitt na ni namířil prstem. „Běžte domů, Dunbrooková. Dám vám vědět, až bude třeba.“
Když odcházel, Callie vztekle odkopla kamínek. „A nebudu rozumná, kruci.“
Naložila se do horké vany, vzala si léky a chvíli relaxovala. Tušila, že ještě neudělala vše, co mohla. Navlékla si pytlovité kalhoty a volnou košili, toužebně pohlédla na novou postel, ale pak klopýtala po schodech dolů. Hovor v kuchyni rázem ustal, jako když otočí vypínačem. „Nechtěla bys trochu čaje?“ vyskočila Frannie, ale pak si rozpačitě pohrávala s prsty. „Máme nějaký?“
„Uvařím ho,“ přešla ke sporáku, ale náhle se otočila. „Ona opravdu utíkala. A jestli ublížila Billymu, jsem ráda, žes jí namlátila.“ Frannie popotáhla a chopila se konvice.
„Díky.“ Callie se otočila po Jakeovi, který právě vešel. „Já vím, že jste všichni rozrušení a zmatení. Každý měl Dory rád. A já taky. Ale jestli se někdo rovnou nechce přiznat, že dal do toho čaje seconal a otrávil Rosie, pak to udělala ona.“
„Když to Cal říká,“ ozval se Digger, „tak je to pravda.“
„Jo, ale…,“ ošil se Bob, „není správné takhle se vrhat na své lidi.“
„Vždyť tě taky porazila,“ připomněl mu Digger. „Já vím, ale stejně…“
„Copak neutíkala?“
„Nevím, nedíval jsem se. Kruci, Cal, vždyť to ona volala sanitku pro Rosie, a když se to stalo s Billem, sesypala se.“
„Řekla Sonye, že ji Callie chce vyřadit z projektu.“ Frannie u sporáku bojovala se slzami. „Můžete se Sonyi zeptat. Prý ji Callie chtěla vyhodit, protože kvůli ní žárlila na Jakea.“
„Kristepane,“ Matt si promnul tvář, „to ještě nic neznamená, to jsou jen holčičí drby. Hele, já nevím, o co jde, a ani to nechci vědět, jen nevěřím, že Dory mohla ublížit Billovi. Tomu prostě nevěřím.“
„To ani nemusíš.“ Jake si otevřel láhev s vodou. „Právě jsem mluvil s Lanou a Dougem. Vracejí se. FBI vyslýchá Dorothy Spencerovou a posílá agenta pro její dceru. Oni už se v tom vyznají.“
Callie si zanesla čaj do Jakeova pokoje, usedla k počítači a znovu přemýšlela nad významnými okamžiky svého života.
„Kdyby se v tom schématu něco změnilo, ovlivnilo by to všechno ostatní,“ řekla nahlas, protože ucítila Jakea v zádech. „Kdybych si kdysi nezlomila ruku, asi bych nestrávila tolik času nad knížkami o archeologii. Kdybych tě před rokem nevyhodila, nepokoušeli bychom se teď něco slepit. Kdybych kvůli stáži neodmítla ten projekt v Cornwallu, nebyla bych volná pro tenhle. Suzanne Cullenová by mě nikdy neviděla v místní televizi, Bill by zůstal naživu a Carlylovy zločiny by nikdo neodhalil.“
Jake se posadil na pracovní stůl. „Filozofování bolí.“
„Už toho brzo nechám. Jen mě napadlo, že jsem mohla víc přemýšlet a zastavit Dory jinak. Třeba na ni zavolat a něco po ní chtít. Kdyby se pak stejně dala na útěk, všichni by to viděli. Jenže já jsem ji chtěla chytit za každou cenu.“ Zavrtěla hlavou. „Dokonce jí i ublížit.“
„Tomu říkám upřímnost.“
Callie usrkla trochu čaje. „Teď jsem docela zklamaná a musím se spolehnout na policii. Pořád mi něco uniká. Taky mám strach, že objevím něco, co jsem nehledala.“
„Správný kopáč ví, že si nálezy nemůže vybírat.“
„Zase jsi tak rozumný.“
„Snažím se.“ Vzal ji za ruku a prohlédl si její odřené klouby. „Bolí to?“
„Jako když několikrát zblízka praštíš do něčeho tvrdého.“
Přesto tou rukou zvedla zvonící telefon. „Dunbrooková. Šerife?“ Zvedla oči v sloup, ale vzápětí ztuhla. Vstala, poslouchala a pak mlčky zavěsila.
„Utekla jim.“ Měla chuť mrštit telefonem proti oknu. „Prostě jim utekla. Klidně si odešla z nemocnice, když se zástupce nedíval. Nikdo nic neviděl, nikdo neví, kam mohla odjet. Je fuč.“
Doug se rozhodl stavit u matky. Nové zprávy nebyly vhodné pro telefon a tušil, že v tuhle denní dobu bude nejspíš sama doma.
Nemohl se dočkat, až se všichni vrátí k normálnímu životu. Chtěl se chopit své šance a povědět o ní matce.
Když vešel do domu, uvědomil si, jak málo si dřív všímal, kolik toho dokázala. Udržovala domov, vybudovala podnik a všechno zařídila krásnými věcmi, aby se ostatní cítili dobře, přestože sama tolik trpěla. Teď litoval, že přehlížel, co všechno zvládla. „Mami?“
„Dougu!“ Její hlas se nesl odněkud seshora. „Ty už jsi zpátky? Hned jsem tam.“
Zašel do kuchyně a vděčně nasál vůni čerstvé kávy. Nalil trochu do jednoho šálku, pak do druhého. Posadí se spolu ke stolu a on jí poví, co zjistili, a také to, co měl říct už dávno, že ji má moc a moc rád.
Zaslechl rychlý klapot podpatků, a když se otočil, málem jeden z hrnků převrhl.
„Teda,“ vydechl, „co je to s tebou?“
„No, vlastně nic.“
Začervenala se. Netušil, že se matky mohou červenat. A už docela zapomněl, jak je ta jeho krásná.
Měla vlasy vyfoukané dozadu, rty růžově nalíčené a šaty filmové hvězdy. Lesklé, temně modré, dost krátké na to, aby ukázaly nádherné nohy, s výrazným výstřihem a propasované, že v nich vynikaly křivky, které snad matky ani neměly synům ukazovat.
„Takhle se doma oblékáš často?“
Uhladila si sebevědomě sukni. „Chystala jsem se ven. To kafe je pro mě? Přinesu ještě koláčky.“ Přešla k lince. „Kam?“
„Na rande.“
„Cože?“
„Na rande.“ Uzarděle vyrovnala koláčky na talíř. „Teda spíš na večeři.“
„Aha.“ Na večeři bůhví s kým? Oblečená jako… spíš neoblečená?
Položila před něho talíř a trochu zvedla bradu. „S tvým otcem.“
„Prosím?“
„Slyšíš dobře, jdu na večeři s tvým otcem.“
„Vy s tátou spolu randíte?“
„To jsem neřekla. Bude to docela obyčejná večeře.“
„Na těch šatech není nic obyčejného.“ Šok pomalu ustupoval hřejivé radosti. „Až tě uvidí, vypadnou mu oči z důlků.“
„Jsou hezké? Měla jsem je na sobě asi dvakrát.“
„Jsou úžasné. A ty taky. Jsi krásná, mami.“
Překvapení jí vehnalo slzy do očí. „Ale jdi ty.“
„Měl jsem ti to říkat každý den. A taky že tě mám rád a že jsem na tebe hrdý.“
„Douglasi,“ přitiskla si ruce na srdce, které se jí silně sevřelo. „Tak a mám po make-upu.“
„Omlouvám se, že jsem to neříkal. Nemohl jsem. Měl jsem strach, že mě obviňuješ.“
„Obviňuju?“ Už slzy nedokázala zadržet. Položila mu tvář na temeno hlavy. „Ach, Dougu, chlapečku můj,“ šeptala, „tolik jsem tě zklamala.“
„To ne, mami.“
„Ale ano, když sis tohle mohl myslet.“ Políbila ho na tváře a pak je uchopila do dlaní. „Věř mi, prosím, že jsem tě ani minutu z ničeho neobviňovala. Byls přece můj malý chlapeček.“
Vtiskla mu polibek na čelo. „Miluju tě, Dougu, a omlouvám se, tě jsem ti to neříkala, že jsem s tebou málo mluvila a uzavírala se před tebou i před otcem. Když jsem to pak chtěla napravit, bylo už pozdě.“
„Nikdy není pozdě. Posaď se, mami.“ Vzal ji za ruce a stáhl ji na židli vedle sebe. „Chci se oženit s Lanou Campbellovou.“
„Ty… O můj bože.“ Stiskla jeho ruce, slzy už nezadržovala a zároveň se rozesmála. „Můj bože! Ty se budeš ženit! Proč tady sedíme u kávy? To chce šampaňské.“
„Později. Až se sejdeme všichni.“
„Jsem tak šťastná. A děda, ten se zblázní radostí. Teda, nemůžu se dočkat, až to řeknu Jayovi. A ostatním. To musíme oslavit. My…“
„Jen klid. Všechno bude. Miluju ji, mami. Zamiloval jsem se a něco se ve mně změnilo.“
„Přesně tak to má být. Počkej, potřebuju kapesník.“ Z krabičky na lince vytáhla hned tři papírové kapesníčky. „Ona se mi moc líbí. Vždycky se mi líbila. A ten její klučina…“ Zarazila se. „Páni, vždyť já budu babička!“
„A jak se ti to zamlouvá?“
„Dej mi minutu.“ Přitiskla si ruku na žaludek a zhluboka se nadechla. „Moc,“ uzavřela. „Ano, je to hezký pocit.“
„Jsem do něj blázen. Ale pojď si ještě sednout, mami. Musím ti říct ještě jiné věci. O Jessice.“
„O Callie,“ Suzanne se znovu posadila ke stolu, „měli bychom jí říkat Callie, Dougu.“
