Kapitola 5 - Dopis od neznámého hrdiny
"Dokážeme centrum lidské paměti učinit prakticky stejně sterilním jako skalpel právě vytažený z autoklávu. Okamžitě se v něm však začnou střádat zrnka nové zkušenosti. Tato zrnka se pak skládají do vzorců ne vždy nakloněných vojenskému myšlení. Bohužel, tento problém rekontaminace se jeví neřešitelným."
MUDr. MORRIS N. CASTLE
ředitel Ústavu duševního zdraví, Mars
Ujův útvar zastavil před žulovým barákem, před barákem v perspektivě několika tisíc dalších, perspektivě, která se táhla železnou plání zdánlivě donekonečna. Před každým desátým barákem stál stožár s vlajkou pleskající v rezavém větru. Vlajky se od sebe lišily.
Vlajka, která třepetala jako strážný anděl nad územím Ujovy roty, byla náramně veselá - červené a bílé pruhy a mnoho bílých hvězdiček v modrém poli. Byla to Stará sláva, vlajka Spojených států amerických na planetě Zemi.
Dále v řadě vlála rudá vlajka Svazu sovětských socialistických republik.
Za ní byla báječně zelená, oranžová, žlutá a nachová vlajka se lvem třímajícím meč. Byla to vlajka Cejlonu.
A za ní byla rudá koule v bílém poli, vlajka Japonska.
Vlajky označovaly země, které různé marťanské jednotky napadnou a ochromí, až propukne válka mezi Marsem a Zemí.
Ujo žádné vlajky neviděl, dokud jeho anténa nenechala jeho ramena poklesnout, dokud neuvolnila jeho údy - dokud mu nevydala povel rozchod. Přiblble se zacivěl na perspektivu baráků a vlajkových stožárů. Barák, před nímž stál, měl nade dveřmi namalováno velké číslo. Bylo to číslo 576.
Jakási Ujova část byla tím číslem uchvácena, přiměla Uja, aby si je zevrubně prohlédl. Potom si vzpomněl na popravu - vzpomněl si, že rudovlasý muž, kterého zabil, mu řekl cosi o modrém kameni a baráku číslo dvanáct.
V baráku 576 čistil Ujo pušku, zjistil, že je to mimořádně příjemná činnost. Mimoto zjistil, že stále ví, jak se zbraň rozebírá. Rozhodně tohle z jeho paměti v nemocnici nevymazali. Tušení, že v jeho paměti budou patrně další místa, která zůstala podobně opomenuta, ho naplnilo kradmým štěstím.
Proč ho toto tušení naplňuje kradmým štěstím, to ovšem nevěděl.
Vytíral ostošest hlaveň své pušky. Jeho zbraní byla jedenáctimilimetrová německá mauserovka, jednoranná, typ, který získal reputaci v rukou Španělů za pozemské španělsko-americké války. Všechny pušky marťanské armády byly zhruba téhož ročníku. Marťanští agenti, potají operující na Zemi, mohli nakoupit obrovské množství mauserovek, anglických enfieldek a amerických springfieldek takřka za babku.
Ujovi druzi ve zbrani také vytírali hlavně svých pušek. Olej příjemně voněl a olejové skvrny, kroutící se žlábkováním, vzdorovaly šťouchání vytěráku jenom natolik, aby to bylo zajímavé. Moc řečí nikdo nenadělal.
Poprava, jak se zdálo, na nikoho příliš nezapůsobila. Jestliže měla být poprava pro Ujovy druhy ve zbrani nějakou lekcí, strávili ji stejně lehce jako dětskou kaši.
Ujova účast na popravě vyvolala pouze jedinou poznámku, a to ze strany četaře Brackmana. "Byls dobrej, Ujo," řekl Brackman. "Díky," řekl Ujo.
"Ukázal se jako dobrej voják, co?" zeptal se Brackman Ujových druhů ve zbrani.
Několik jich přikývlo, ale Ujo měl dojem, že jeho druhové by přikývli na každou kladnou otázku, že by zakroutili hlavou na každou zápornou otázku.
Ujo vytáhl vytěrák a klůcek z hlavně, strčil palec pod otevřený závorník, zachytil umaštěným nehtem sluneční světlo. Nehet odrazil sluneční světlo do hlavně. Ujo přiložil oko k ústí hlavně a dokonalá krása pohledu ho rozechvěla. Dokázal by zírat do vypulírované spirály žlábkování celé hodiny a snít přitom o šťastné zemi, jejíž kruhovou bránu viděl na druhém konci hlavně. Světlá červeň pod nehtem jeho zaolejovaného palce na vzdálenějším konci hlavně činila tento vzdálenější konec hotovým růžovým rájem. Jednoho dne se do toho ráje hlavní proplíží. Mělo by tam být teplo - a měl by tam být jen jeden měsíc, říkal si Ujo, a ten měsíc by měl být vypasený, majestátní a pomalý. Ještě něco o tom růžovém ráji na konci hlavně U…
