11.
Mlčeli a já taky. Až po chvíli si Prófa povzdechl. „To nebyl dobrej nápad, posílat mě, abych si je prohlídnul.“
„Jak jsem to měl provést, když jsem potřeboval zjistit, co jsou zač?“ zeptal jsem se.
„Nějak jinak,“ řekl Prófa a já myslel, že ho zabiju. Nebo aspoň poleju pivem.
„Nejvíc ze všeho miluju, když mi někdo poradí, že něco mám nějak udělat. Nějak! Nějak jinak! Já sice myslel, že to můžou být poldové, protože nikdo jiný na mě nemohl u hotelu čekat a hlídat, jestli náhodou nevylezu ven, nikoho jiného z tyhle smrdutý díry to zajímat nemohlo, leda snad nějaké bláznivé sběratele autogramů bezvýznamných lidiček, jenomže jak jsem si měl ověřit…“
„Přestaň brečet nad rozlitým mlíkem,“ skočil mi do mých výlevů King. „Snad nevědí, že tu sedíme společně. Všimli si tě? Zaregistrovali tě?“ zeptal se Prófy.
„Nevím. Kouřili, jeden ke mně stál zády a zahlídnul jsem ho jenom na okamžik, když se pootočil. Ten druhej… těžko říct. Ostatně, není to důležitý. Víc by mě zajímalo, jestli vědí, že ty víš. Rozumíš mi?“
„Rozumím,“ přikývl jsem. „Nevědí. Neměli ponětí, že jsem schovaný v prvním patře za oknem, že jsem je viděl přijít, že jsem pak viděl přijít Lakatoše, že jsem slyšel jeho řev, když ho masakrovali, rány, když ho přibíjeli na kříž, a že jsem je pak viděl odcházet.“
„Nikomu kromě nás jsi to neprozradil?“ ujišťoval se King.
„Mám trojitého bobříka mlčení a kromě toho nejsem blázen. Komisařovi a tomu druhému, co mě vyšetřoval po razii u Bihára, jsem přiznal jen to, že jsem měl s Lakatošem v lihovaru schůzku a že jsem ho našel už mrtvýho, ukřižovanýho. Vyfotil jsem si ho mobilem a oni v něm ty záběry našli.“
„To sis nemohl ten krám zamknout?“ vyjel na mne Prófa.
„Nejsem věštkyně, netušil jsem, co se stane. Máte ty fotky s sebou?“
„Jsi padlý na hlavu?“ Prófa si zaklepal na čelo. „Strčím si je do saka, zapomenu na ně, stará dostane záchvat pořádkumilovnosti, bude chtít dát sako do čistírny, takže ho předtím prošacuje, jestli jsem v nějaký kapse nezapomněl úplatky a v druhý dopis od milenky… a ejhle! Je tam tlustá obálka. Otevře ji a vejrá na ni pěkně chlupatý bobřík, jak si šmakuje na štangli salámu. Malér na střeše. Kde jsi to vzal, ty chlíváku! Já myslela, že honíš feťáky, máš toho tolik, že nevíš, kam dřív skočit, doma tě vidím jen někdy o víkendech, a ono je všechno jinak! – Tím jsem chtěl říct, že kompromitující materiály u sebe zásadně nenosím.“
„Tak je máte pečlivé uložený v zamčený zásuvce v kanceláři,“ nadějně a prosebně jsem se podíval na Kinga.
„Hochu, kam tě vede slepá vášeň. Nás přivedly k podezření, že by ty fotky mohly sloužit k něčemu jinému než rozněcování Lakatošova chtíče, až tvoje kecy. Zůstaly, kde byly. Trezor taky. Jenom jsme z něj vytahaly ty papíry, které vypadaly smysluplně, to znamená podezřele pro kriminálku, ekonomický odbor a pro nás.“
„Fotky teda jsou tam, kde byly.“
„Ledaže by si trezorek odnesl nějaký Lakatošův synoveček a střelil ho do sběrny kovů. Vážil aspoň deset kilo. Za kolik dneska vykupujou kradený kovy?“ obrátil se Prófa na Kinga.
„Podle toho, jestli je to například drážní signalizace, ta je dražší, nebo důlní, ta je ještě mastnější. Ovšem za takové kolo z pendolina, za to je příplatek stejně jako za palivovou nádrž z boeingu.“
„Nešlehnete si někdy z ušetřeného materiálu, že jste tak rozverný?“ zeptal jsem se.
„Vůbec nejsme rozverný. Pouze se snažíme logicky uvažovat a už dopředu eliminovat maléry,“ řekl King.
„Dejme tomu, že ta pancéřová schránka zůstala tam, kde jste ji nechali. Je, doufám, zamčená.“
„Na dva západy,“ řekl Prófa. „Klíč mám u sebe.“ Ukázal mi ho.
„Tak jdeme, ne?“ vstal jsem a přivolal pingla, že zaplatím. Vzal jsem to dohromady za všechny tři. Mají mizerný platy a s nevyúčtovatelnými zálohami pro své informátory musejí hodně šetřit, aby z nich nějaká kapička ukápla i jim.
„Kam chceš jít?“
„K Oláhové.“
„Teď?“ podivil se King. „Nevíš, jaké poměry v romské čtvrti teď panují? Po těch dvou vraždách tam četníci nejsou právě dvakrát vítáni.“
„Vemte si p…
