A po nás potopa (Pavel Frýbort)

Opět jednou převlečen za důstojného pána s kolárkem, kloboukem a důvěru budícími brýlemi ve zlatých obroučkách jsem neměl obavu, že by mě někdo z těch tří žižkovských drbanů poznal. Možná jsem se maskoval úplně zbytečně, protože mě nejspíš nikdy neviděli a dostali pouze povšechný popis a hlavně adresu.

Ztratil jsem při jejich identifikaci dva dny. Posléze se mi přece jenom podařilo zjistit, že nejhrozivěji z nich vyhlíží Čižman, což nebyl ani Jugoš, ani Slovák, ani Rom, ale starousedlík podivného původu a nejasného povolání. Jeho koníčkem byly rvačky v okolních hospodách. Rvát jsem se nechtěl.

Farský žil ve společné domácnosti se Zámečníkem. Ne snad, že by byli táta s mámou, prý jsou na holky jako čerti oba dva, ale Zámečník nebyl z Prahy a Farský, kterému před časem utekla žena, vzal kamaráda z lochu pod svoji střechu. Oba byli třicátníci blížící se spíš k rozhraní mezi třicítkou a čtyřicítkou, oba vypadali na periferijní frajery, oba byli tmavovlasí, až na to, že Farskému už začínala pleš, kdežto Zámečník měl kraťoučkého ježka, hustého jak anglický trávník.

Nelíbil se mi jeden ani druhý, ale Zámečník měl jednu přednost: hrdinu dělá jen v partě. Sám je zbabělec a už dvakrát dostal v místní hospodě naklepáno tak, že se dovnitř odváží buď jen s Farským a nějakými jinými kumpány, anebo chodí chlastat do jiný putyky.

S těmi, co mu rozbili hubu, se vypořádal po svém: každého z nich vždy v noci a osamoceně přepadli tři chlapi a zkopali do bezvědomí.

Prostě klasický přizdisráč.