Čebovská se vyjádřila stručně a výstižně: „Já vás tu nechci, pane Najman!“ Podala už žádost o mé úřední vystěhování, neboť narušuju soužití a svou přítomností ji ohrožuju. Namítl jsem, že pokud jsem od policajtů slyšel, k jistým dramatickým událostem v domě došlo, ale za mé nepřítomnosti, a jestli je oficiální verze správná, je to spíše ona, kdo ohrožuje moji bezpečnost, protože gangsteři šli po ní. Jenom si spletli patro.
„Dovolte! Proč po mně… No toto! Takový nesmysl! Já s kriminálními živly nic společnýho nemám!“
„Třeba vás někdo nemá rád a touží po vašem bezživotí,“ řekl jsem. „Znáte to jistě – jakmile jde o peníze, nezná dnes nikdo bratra. A vy, jak se v okolí povídá, se soudíte s příbuzenstvem o velký majetek.“ Vyvalila na mě ty obrovské oči za kulatými skly brýlí. „Vy… vy…,“ dusila se vzteky.
„Darebáku, chcete jistě říct,“ pokoušel jsem se jí pomoct, protože zřejmě měla zlostí zablokovaná lexikální centra.
„Vy darebáku! Jak se opovažujete hovořit o mé rodině?!“
„Já ne. Lidi. Není kouře bez ohníčku a není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Zpytujte svědomí a hlavně si pořiďte něco na svoji ochranu. Doporučoval bych vám dobrmana a brokovnici. Určitě střílet neumíte, takže z pistole byste se netrefila. Brokovnicí ale pokropíte dvacet gangsterů i s pratetičkou naslepo.“
Ovládla se. Jen chvíli zhluboka dýchala a hruď se jí dmula. Potom skrz sevřené zuby procedila:
„Když vypadnete hned zítra, dám vám ještě nějaký odstupný. Ale tentokrát si dám sakramentský pozor, kdo se mi dostane pod střechu!“
Morální profil jejího příštího sublokátora byl její problém. Já měl starost podstatně prozaičtější: peníze.
Inzerát v Annonci zněl: „Prodám dva plus jedna ve vile, zeleň, prostor, zeleň. Formální výměna nutná. Jen pro solventní zájemce, vhodné pro podnikatele. Telefon. Zn. Klidné prostředí.“ O Čebovské jsem se s ohledem na ten dodatek nezmiňoval. Uvedl jsem Lindin telefon.
První zájemce se ozval ještě večer před uveřejněním inzerátu. Asi měl v tiskárně svá tykadla. Potřeboval je, protože jak jsem zjistil, pracoval ve velkém. Jednalo se o nějakou realitní kancelář. Poslal jsem ho se vší zdvořilostí ke všem čertům. Jeho deset procent chci shrábnout sám. Sítem nakonec prošli tři. Řídil jsem se radami Lindy, která prokázala mimořádnou zběhlost, nejspíš měla podstatně bohatší zkušenosti s realitami nežli já, který se stěhoval jedinkrát v životě.
První byl majitel sítě obchodů. Peníze přinesl s sebou v kufříku. Kolik jich bylo, to nevím, ale soudím, že hodně. Pokud pod nimi neměl nastříhané noviny. Pravil, že bude respektovat moji cenu. Dal by se na tom trhnout majlant, kdyby neměl šikmé oči a žlutou pleť. Jmenoval se Wu Feng nebo tak nějak, a pokud nebyl dobře padělanej, byl to Číňan jako noha. Vzhledem k tomu, že Čebovská trpí takovou formou xenofobie, jaké se jinde říká rasismus, nepřicházel v úvahu.
Druhý v pořadí se dostavil pán s manželkou. Pojem formální výměna chápali tak, že mi nechají svůj stejně velký kvartýr čtvrté kategorie s hajzlem na pavlači někde ve Vysočanech a doplatí mi celých sto tisíc, což reprezentovalo, jak mi prozradili, jejich celoživotní úspory. Bylo mi jich líto, ale budu jim moci vyhovět, teprve až se pustím do nějaké charitativní akce za cizí peníze.
Poslední byl frajer, který přijel v bavoráku. Představil se jako inženýr Svátek. O tom, co dělá, se nezmiňoval, stačilo, že měl peníze. Jukaly z něj. Tomu bylo jasné, o co se jedná.
„Majitel s tím je srozuměn?“ zeptal se.
„Majitelka,“ opravil jsem ho. „Souhlasí, pokud se jí nový nájemník bude líbit. Myslím, že byste jejím nárokům měl vyhovovat.“
„Není to byt pro mne. Sháním ho dceři. Jsem sice rozvedený, ale je to jednou moje dcera a její matka nemá prostředky, aby jí umožnila osamostatnit se. Z vlastní zkušenosti vím, že žít s rodiči pod jednou střechou je od jistého věku poněkud deprimující. Mladý člověk potřebuje prostor… a vědomí nezávislosti.“
Neodporoval jsem mu. Doufal jsem jenom, že jeho dcera nebude využívat svůj nově získaný…
