A po nás potopa (Pavel Frýbort)

Mám rád, když se věci začnou hejbat, ale nesmí to bejt honička.

Nadace se hýbe, to je pozitivní, na neděli jsem pozván na oběd a na obchodněnáboženskonadační dýchánek při kávě a koňaku k řezníkovým do Lhoty u Prahy. Prý jaké mám rád doutníky… Nechal jsem vzkázat, že jedině brazilské. Tak uvidím…

Rubrika Byty v inzertních listech mi taky dává zabrat. Slušnou garsonku někde v předposledním patře paneláku můžu sehnat od tří set padesáti tisíc výš. Samozřejmě výhradně v Prdelkovicích II. a podobných lokalitách. Čebovská vskutku proti panu inženýru Svátkovi, jak jsem správně předpokládal, nic nenamítala: tím méně pak měla výhrady vůči slečně dceři, která se představila jako Jarmila Linhartová. Nosila brýle, měla špinavě blond vlasy v takových těch umně zkroucených culících a vypadala na všechno možné jen ne na právničku. Připadala mi jako výrazně submisivní myška a všiml jsem si, že Čebovskou napadlo nejspíš totéž. Aspoň soudím podle toho, jak jí zasvítily oči. Už ji viděla ve své posteli, možná i důtky by přišly k užitku. Pan otec asi tušil, co si myslím. V nestřeženém okamžiku mi s úsměvem tiše řekl: „Nenechte se, pane Najmane, nikdy zmást prvním dojmem. Mohl byste se dožít sakramentsky nepříjemných překvapení.“

Takže doufám, že Čebovská se zmást dá a těch překvapení se dožije. Je mi to už jedno.

Odcházel jsem od domu, v němž jsem něco zažil, bez ohlédnutí a bez smutku v srdci.

Před sebou jsem měl perspektivy a v očích dálky.