Adresu jsem si zjistil už předtím, když jsem ho sháněl poprvé. Žil sám. To jsem se dozvěděl od Lindy. Předloni se rozvedl, respektive žena mu utekla s nějakým muzikantem.
V devět večer jsem zaparkoval před domem, ve kterém bydlí. V uších mi ještě zněly Lindiny prosby, abych nikam nechodil. „Bude to ještě horší, Michale… jenom je podráždíš. Nepomůžeš mi tím. Jak mi můžeš pomoct? Copak ten člověk může ovlivnit prokurátora a soud?“
„Když to dobře dopadne, žádný prokurátor a žádný soud ti nebudou hrozit.“
„Já se tu bojím…“
„Zamkni se, dej si na dveře řetěz. A máš tady telefon…“
„Telefon? K čemu telefon? Mám snad zavolat policajty? Já?!“
„Ne.“ Napsal jsem jí Imrovo číslo. Už jsem ho instruoval, že kdyby mu volala nějaká žena a odvolala se na mě, ať okamžitě pošle komando na adresu, kterou mu řekne. Pravil, že tam budou vcukuletu. Byl velice vstřícný. Dostal totiž už svých padesát tisíc a akce restituce zatím šla podle plánu. Zítra by zřejmě měl nastat rozhodující okamžik – možná už dnes večer. Paní Janurová je proto ode dneška pod ochranou.
Deset. Začínala mi být zima. Na chvíli jsem opět nastartoval a pustil topení naplno. Kolem jeli policajti, přibrzdili, ale když viděli, že sedím v autě a klidně kouřím, pokračovali v objížďce. Vždycky tvrdím, že pokud neprovokujete anebo nemají nějakou hlášku, nevšímají si vás. Průměrný policajt je stejně líný jako průměrný zaměstnanec v jakémkoliv jiném povolání. To jenom bažanti jsou bojechtiví. Staří vlci dávají přednost klidu.
Čtvrt na jedenáct.
K domu přijelo taxi. Seděl v něm jeden pasažér. Když vystupoval, lampička ve voze mu ozářila tvář.
Poznal jsem Kacízka.
Počkal jsem, až taxík odjede, a vystoupil také. Dům se nezamykal – totiž, původně se na noc zamykal, ale už kvečeru jsem se postaral, aby se dneska zamknout nedal. Stačila jedna zápalka, kterou jsem vrazil do zámku.
Bydlel v posledním patře. Zřejmě půdní nástavba. Jediný byt. Zabouchal jsem na dveře. Kukátko sice měl, ale postavil jsem se tak, aby mi světlo na chodbě vrhalo stín do obličeje. Na hlavě jsem měl čepici a brýle, které jsem nosíval coby Chlupáč, jehož legitimací jsem byl pro všechny případy spolu s Láďovou sedmpětašedesátkou vyzbrojen.
Chviličku se nic nedělo, až po několika dlouhých vteřinách se v kukátku objevilo světlo a pak je zatmělo Kacízkovo oko.
„Kdo je?“ zeptal se přes dveře.
„Plynaři, pohotovost!“ zavolal jsem. Maličko jsem pozvedl brašnu pověšenou na rameni.
„Cože?“ ozvalo se nezřetelně.
„Někde v baráku utíká plyn. Musíme zkontrolovat přípojky, aby to nebouchlo.“
Podíval jsem se na plynoměr, který tiše cvakal vedle jeho dveří.
„Sakra…,“ ozvalo se zevnitř a v zámku dvakrát cvaklo. „To je radost… teď v noci.“
„Jestli chcete bejt do rána tuhej…,“ utrousil jsem a pokrčil rameny. „Já bych taky radši seděl u piva nebo byl v posteli.“
Dveře se otevřely. Měl na sobě čínský hedvábný župan rudé barvy se zlatými draky. Vypadal fantasticky: na hlavě měl jakousi čepičku s třapečkem, na krku šáteček. Otipoval jsem ho hned napoprvé absolutně přesně: totální blb.
„Tak kde to máme…,“ hrnul jsem se do předsíně.
„Zujte se!“ zaječel. „Dám vám trepky. Jak si to představujete, nosit mi všechnu špínu a bláto do bytu… Kdoví kde jste všude chodil! Nechci chytit dýmějový mor!“
Takže navíc hypochondr, fanatický bojovník proti bakteriím a mikrobům, akurátní milovník čistoty a pořádku. Určitě si myje ruce aspoň stokrát denně.
„Sorry, šéfe,“ shýbl jsem se a zul se. Trepky měly bambulku.
„Máte wafky a bojler?“ zeptal jsem se.
Přikývl.
„Snad bych něco cítil, ne?“ štěkl nedůtklivě.
„Zemní plyn? Už jste někdy cejtil zemní plyn? Jo, pane, zemák je pěkný svinstvo. Bez chuti, bez zápachu…,“ blábolil jsem, když mě vedl do pokoje. Byl zařízený přesně tak, jak se od člověka jeho typu dalo očekávat: bílý nábytek strohých funkčních tvarů. Pokoj působil neosobně a studeně, i ten porcelán, který nejspíš sbíral, protože to je v módě a jsou v něm slušně uložené peníze, vypadal jako výstava v muzeu. Na bílém stojanu měl…
