V bytě byl zápach, jaký bývá v místnostech, kde se nějaký čas nevětralo. Otevřel jsem okno dokořán a vpustil dovnitř trochu čerstvého smogu. V lednici jsem našel vajíčka, čtvrtku másla, dvě rajčata, konzervu s čínským vepřovým a jednu paštiku ve staniolu. Byla tam už aspoň čtrnáct dnů, tak jsem ji vyhodil. Čtvrtku chleba jsem si koupil cestou. Voněl kmínem, pecí a vzpomínkou na dětství. Po večeři jsem si dopřál jamesona s ledem a sodovku. Nic jinýho jsem doma k pití neměl, ale nenaříkal jsem si. Dokážu se uskrovnit, třikrát pálená irská whisky proslulé značky mi ke štěstí stačí.
Seděl jsem, upíjel a poslouchal, jak se mě z nějaké soukromé stanice pokoušejí přesvědčit, že se mám sebrat a okamžitě běžet pro nejnovější model nějakého automobilu, protože jeho cena je mimořádně příznivá: už od pěti set padesáti tisíc! No nekupte to za ty prachy!
Nakonec jsem se pochlapil a zavolal Imrovi. Stručně jsem mu vylíčil čacké chování jeho zbrojnošů, ocenil jsem, že se nenechali vyprovokovat k užití zbraní, a ujistil jsem ho, že budou nepochybně policií propuštěni, jakmile za ně hrabě zaplatí symbolickou pokutu. A že ji zaplatí, jsem si byl jist. Odvedli přece dobrou práci při vytváření kouřové clony. O výsledku tajného ujednání jsem Imrovi nic neřekl. Ani o mém reklamním kšeftíku za padesát tisíc. Nemusí vědět všechno. Co je s Lubošem, taky prý netuší. Zmizel jako pára nad hrncem. Nikdo o něm nemá tušáka.
„Přijď ke mně do kanclu zejtra asi v deset a napiš zprávu,“ uzavřel rozhovor Imro.
„Prima. V deset jsem u tebe.“
Nalil jsem si další dávku jamesona a stříkl do něj sodovku. Natáhl jsem si nohy na stolek a odpočíval. V sedm zazvonil telefon. „Příjem,“ ohlásil jsem se podle svého zvyku. Na druhém konci někdo zamumlal, že to je omyl.
V sedm dvacet u dveří zazněl zvonek. Podíval jsem se kukátkem, stál tam nějaký chlap. Dal jsem na dveře řetěz a pootevřel. Přitom jsem se postavil tak, aby to do mě případně nemohl napálit.
„Najman?“ zeptal se.
„Co pro vás můžu udělat? Bibli už mám a do kurzů jógy se nepřihlásím, ani kdybyste mi za to platili.“
Neodpověděl, jen do mezery mezi zárubní a dveřmi strčil ruku. Měl v ní nějakou legitimaci. Bezpečnostní služba. Jmenovala se stejně jako ti hoši, co hlídají v Ivančině firmě.
„Jste doma sám?“
„Dejme tomu…, ale stejně tě na mejdlo nepozvu. Já na hoši nejsem.“
Odfrkl si. Zvedl k ústům mobil a řekl: „Dobrý. Můžete.“
„Co se bude dít?“ zeptal jsem se. „Jdete mi předvést ten novej univerzální vysavač za šedesát tisíc? Jestli jo, tak…“
Zmlkl jsem. V patře zastavil výtah a v doprovodu dalších dvou goril se objevila Ivanka. „Moment,“ řekl jsem. Zavřel jsem a sundal řetěz. Pak jsem otevřel dokořán. „Netvrdím, že z tebe jsem na větvi, ale dobrý vychování mi nedovolí, abych…“
Nedořekl jsem. Ten, co přišel první, mě odstrčil a vřítil se s pistolí v ruce do bytu. Za minutu byl zpátky. „V pořádku. Čistej vzduch.“ Ivanka vstoupila dovnitř. Pistolníci zůstali venku, asi budou čekat na schodech. Tak jsem zavřel. Bylo mi jasný, že u toho, s čím za mnou osobně přišla, svědky nepotřebuje.
„Někdo mě chtěl zabít!“ vyhrkla, jen co jsme se ocitli o samotě. Mám rád ženy, které o sebe dbají. Načinčané, upravené, elegantní, voňavé. Prostě ženy, které když potká mnich, upaluje do nejbližšího baziše prodat kutnu. Ivanka byla možná vyděšená, ale neopomněla předtím, než se za mnou vypravila, navštívit kadeřnici a jistě dlouho stála před zrcadlem, než si k lotosovému kostýmku vybrala správnou blůzku, punčochy, střevíčky a šperky. Jako vždycky byla krásná, mrcha!
„To se mi stává v poslední době pomalu každej den,“ mávl jsem lehkovážně rukou. „Na to si zvykneš. V týhle době si na to musíme všichni zvyknout.“
„Já si na nic takovýho zvykat nechci!“ zaječela Ivanka a mrštila po mně kabelkou. Uhnul jsem. Začíná to hezky. Kostýmek má olrajt, ale nervy zřejmě nadranc.
„Hele, puso, nejdřív se vydejchej a pak mi pěkně v klidu vysyp, co se…“
„Přestaň si už konečně hrát na tvrdýho chlapíka!“ zaječela. „A neříkej mi puso, …
