Z telefonu, který neměl číselník a dalo se s ním dovolat jen na recepci, jsem si ráno objednal Prahu. Přerecitoval jsem Imrovi stručný záznam včerejšího sezení a učinil krátký přehled názorů obyvatelstva. Svoje doporučení, aby se místní nebáli, jsem skromně zamlčel. Imro taky nemusí vědět všechno. „Bude to zřejmě hustý,“ řekl jsem nakonec. „Pan hráábě by taky mohl dostat přes hubu.“
„Hm, asi nasadím víc lidí. Dobře že jsi tam jel. Tady z Prahy vypadá všechno v pohodě.“
„To víš, pražská optika zmenšuje problémy úměrně se čtvercem vzdálenosti,“ povídám. „Mám se k těm našim hlásit nebo…“
„Ne. Budu rád, když tam zůstaneš jako naprosto objektivní pozorovatel. Oni o tobě nevědí… a já si aspoň ověřím, jestli ty jejich hlášení odpovídají skutečnosti. Párkrát jsem už měl dojem, že si chlapci dovedou dost vymýšlet.“
Takže tu jsem nejenom za špiona, ale navíc i za fízla.
Radši jsem si šel provětrat hlavu a vymyslet nějaké reklamní slogany. Před půl jednou, jak jsme se s Rubešem dohodli, jsem se vrátil do hotelu.
„Pane Najman,“ zavolal na mě recepční. „Telefonovala nějaká dáma.“
„Řekla aspoň, jak se jmenuje a co chce?“
„No…,“ zrozpačitěl, „asi se představila, ale ono je někdy špatně rozumět, tak jsem…,“ bezmocně rozhodil rukama. „Ale bude volat ve tři.“ Aspoň tohle!
Rubeš přiběhl s vyplazeným jazykem a mobilem v ruce. „Hroznej fofr,“ vysvětlil mi. „Jsem v krizovým štábu. Na večer je svolaná tisková konference u starosty. Chceme dát tomu sudeťákovi poslední šanci, aby sem nelez. Jestli neposlechne, ponese odpovědnost za všechny následky sám.“
„Co na něj chystáte?“
„Nechte se překvapit. Jestli máte zájem, vezmu vás ráno s sebou. A teď…,“ hltavě se pustil do jídla, žral a mlaskal jako vepř a neustále se přitom díval jedním okem na hodinky a druhým šilhal po telefonu, jestli se nerozebzučí. „Teď ta naše záležitost. Jak jste se rozhod?“
„Takhle.“ Položil jsem před něj několik stránek z bloku, který jsem našel v psacím stolku v pokoji. Na papírech jsem barevnými fixy, zakoupenými v papírnictví vedle hotelu, vyvedl sérii nápisů.
„Omlouvám se, ale počítač s laserovkou s sebou, jak jistě chápete, nemám.“
„Mně jde v tyhle chvíli o ideu, ne o provedení.“ Přemítavě se na mé dílo díval a nakonec uznale mlaskl. „Jo, jako výchozí bod by to nebylo špatný.“
Na návrzích stálo: U Sněhurky a sedmi trpaslíků – Sestavte si na zahrádce vlastní vládu! U noční lampičky jsem lehce pozměnil původní nápad: Neopustíme vás ani v noci… A k fackovacím panákům jsem vymyslel slogan: Tak ty zlobit nepřestaneš…?! Upozornil jsem ho, že i já slogany považuju za výchozí bod pro realizaci filmovou, obrazovou, textovou, pro bilbordy a podobně.
„Nejsem blbec,“ změnil se Rubeš v zákazníka a pána. „Ty věci bych zadal.“ Zkoumavě se na mě podíval. „Kolik jsme říkali, že za to chcete? Pět tisíc…“
Proč já nemám tušáka, kolik se dnes v reklamě platí? Pět nebo padesát tisíc? Co by mi bylo bývalo udělalo, kdybych zvedl telefon a brnkl Ivanovi, který se v téhle branži pohyboval? Odkašlal jsem si a zatvářil jsem se pobaveně.
„Za všechno?“
„Jistě!“
„Pane Rubeši, upozorňoval jsem vás, že jsem drahý. Za pět tisíc jste opravdu mohl požádat nějakého místního básníka nebo lidi od vás z odbytu…“
„No prosím,“ vrátil mi desky. Usmíval se při tom. Já taky.
„Ty texty jsem si nechal ještě včera zaregistrovat u svého agenta a pro jistotu i u právního zástupce. Mám na ně copyright,“ řekl jsem nedbale. „Jistě víte, co to znamená. Slogany jsem registroval v kontextu s vašimi výrobky – takže pokud byste se domníval, že je nějak použijete bez mého vědomí, přijde vás to proklatě draho. Jeden řízek to na mě jednou zkusil – bylo mu líto dát za slogan sedmdesát tisíc…“
Rubeš vyvalil oči, dal si ruku ke krku a začal se chrčivě dusit, „… a nakonec mi za to musel zaplatit dvě stě padesát tisíc korun. Mám velmi drahého právníka, ale vyplácí se mi.“ Naklonil jsem se k němu a bouchl jsem ho do zad.
„Kolik jste si představoval…,“ vyrazil ze sebe sípavě, když zase popadl dech.
„Padesát t…
