„Koukej, nechci to zadarmo a ujišťuju tě, že jednak ji vůbec nepoužiju, a kdyby… tak se nikdo přece nedoví, že v tom nějak jedeš.“
Láďa se neklidně zachrul a pořád dál vrtěl hlavou. „Ty vole, tak proč si ji neseženeš sám? Zajdi za Rusákama na tržnici… nou problém.“
„Žádný neznám. Může se pak stát, že místo na Rusáka narazím na převlečenýho fízla. To bych nerad. A ty jsi ty kluky znal.“
„Až moc dobře. Proto sem vod nich rači dál. U nich nikdá nevíš, do čeho tě navezou.“
„Láďo, seš kámoš, nebo ne?“
Vzdychl si. Každý máme své slabé místo. Když se zeptáte v těžký chvíli bankéře, se kterým jste seděli v jedný lavici, dělili se o svačinu, chodili za holkama, jestli je váš kámoš a může vám píchnout, udiveně se na vás podívá. V životě vás neviděl. V byznysu totiž bratr nezná bratra. A kámoš už je pojem zcela neznámý.
Když zabrnkáte na strunu kamarádství člověku, který je v obecné mluvě označován slovem kriminálník, půjčí vám třeba poslední halíř. Pokud mu neteče do bot a nepoloží vás poldům. Ale to je trochu jiná opera. Prostě každá společenská vrstva má poněkud odlišné pojetí stavovské solidarity a morálky. Lupiči jsou v podstatě oba, byznysman i kriminálník, ale já v některých situacích dávám přednost kriminálníkovi. Proto kamarádím s Láďou, a ne s nějakým předsedou správní rady.
„Přivedeš mě jednou do průseru,“ zamumlal. Dneska jsme nebyli v naší hospodě, vzal jsem ho do lokálu kousek od Václaváku, kde se scházejí převážně Amíci žijící v Praze. Ať taky pozná jiný cizáky nežli slovanské bratry.
„Vždycky jsem slyšel, že sehnat stříkačku nebo bezzákluzovej kanón je v tyhle zemi dneska jednodušší než si koupit čerstvej chřupavej rohlík,“ pokračoval jsem trpce. „A když jednou v životě něco takovýho potřebuju… stačilo by mi ji na den půjčit!“
„Půjčit…,“ zamyslel se Láďa. „Půjčit… stačila by ti půjčit?“
„Kdyby to bylo od někoho, o kom na sichr vím, že s ní v posledních dvou letech nikoho nesejmul. A kdybych ji kupoval, tak bych taky potřeboval, aby byla čistá.“
„To ti právě nikdo nezaručí,“ zamumlal Láďa. „Právě naopak… nejspíš ti takhle v tržnici někdo podstrčí horký zboží. A už ho v životě neuvidíš.“
„Tak vidíš! A ty chceš, abych to riskoval.“
„Já?“ urazil se. „Já nechci. Ty kupuješ. Já to kupovat nepotřebuju. Já mám dvě…,“ dodal bezelstně.
„Ty kokote,“ zašeptal jsem vztekle. „Pročs to neřek? Tak mi jednu půjčíš a je vymalováno.“
„A povezu se v tom s tebou. Ty jsi smolař. Víš, jak posledně…“
„Se ti nic nestalo a nikdo na tebe nic neví,“ řekl jsem. „Kdy mi ji dodáš? Potřebuju ji nejpozdějc zejtra. Ale radši ještě dneska. V noci by to bylo úplně nejideálnější.“
„Ty chceš někoho…,“ gestem palce naznačil likvidaci.
„Ne. Jen si potřebuju pokecat s jedním parchantem. A chci, aby mu bylo jasný, že to myslím vážně.“
„Znám ho?“ opatrně se kolem sebe rozhlédl. „Doufám, že si to nechceš rozdat s Křupanem. Představ si, že mu někdo zmasil dva jeho lidi… čerti je ke všemu zašili a Křupan teď má vítr, aby nežvanili.“
„Ví, kdo to byl?“
„Ne. Ale tvrdí, že v tom jedou cikorky. Žižkováci.“
„Můžeš bejt klidnej. Křupanovi do rány nepolezu. Tohle je někdo úplně cizí. Tak co? Necháš mě ve štychu?“
„Ale nebudeš chtít, abych do toho šel s tebou?“ stavěl před sebe poslední hradbu možného odporu.
„Ty? Se mnou? Kamaráde, jsou věci, který si chlap musí vyřídit sám.“
„Tak jo. Tak pojď ven.“
Vytřeštěně jsem se na něj podíval.
„Co čumíš? Mám ji s sebou. Copak jsem blázen, abych v tyhle době pobíhal po nocích v Praze bez stříkačky?“
