Nevzdálila jsem se ještě ani sto metrů od domu, když jsem v zádech cítila pohled. Poušť přede mnou byla nehybná, nikde nebylo vidět živáčka, jen na obloze ladně kroužili supi. Přesto jsem věděla, že mě někdo pozoruje – věděla jsem to díky instinktu, o kterém ve svých knihách píše pan Haggard a další spisovatelé. Takový smysl se vyvine u lidí, kteří jsou často vystaveni pronásledování nepřítelem a nikdo mu jistě nebyl vystaven víc než já.
Pokračovala jsem v chůzi, ale na krku se mi hrůzou ježily vlasy. (Emerson by mi jistě vysvětlil, že ten pocit je způsobený pocením. Musím uznat, že v tropické helmě bylo pravda zatraceně horko, ale Emerson by se mýlil.) Pocit pronikavého pohledu zezadu narůstal, až už jsem ho nemohla snést a otočila se.
Kočka Bastet se zastavila a se zájmem se na mě podívala.
„Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se.
Samozřejmě mi neodpověděla, tak jsem pokračovala sama: „Prosím tě, vrať se okamžitě domů.“ Zvíře na mě dál upíralo pohled, tudíž jsem svou žádost zopakovala v arabštině. Potom se kočka protáhla, podrbala se za uchem a odešla.
Pokračovala jsem dál, ale mrazení v zátylku nepovolovalo.
I když jsem pozorně sledovala krajinu kolem sebe, žádnou živou bytost jsem nezahlédla. Bastet se vrátila, takže to nebyly její oči, které jsem cítila. Jak už jsem řekla Emersonovi, měla jsem pocit, že Setchi nás nechával stále sledovat. Byla jsem si jistá, že zanedlouho udeří znovu. Byla jsem přesvědčená, že za první oběť si zvolí Enid a bude ji chtít předat policii. Potěšená a povzbuzená potvrzením svého podezření jsem pokračovala dál.
Místo, kde Enid ukryla své věci, nebylo těžké najít. Nezahrabala je hluboko, kousek černé látky prosvítal pískem jako černý prapor.
Vyhrabávala jsem balík a rozhlížela se kolem sebe. Usoudila jsem, že tak by se za daných okolností chovala Enid. Doufala jsem, že zločinec zaútočí co nejdříve. Kolem bylo dostatek míst, která mohla sloužit jako úkryt. Jak už jsem se zmínila, planina byla posetá množstvím koryt a puklin.
Stále se nic nedělo. Pokračovala jsem ve své roli, sebrala balík a vracela se k Enidinu stanu, kde jsem si ho mohla v klidu prohlédnout.
Obnošený černý tob a burko (závoj na tvář) byly té nejhorší kvality. Byly hodně nošené, o tom svědčil i pronikavý odér, který se kolem šatů šířil. Bylo by potřeba je vyprat nebo spíš vyvařit, než by se dal znovu obléknout, ale odložila jsem je stranou. Člověk nikdy neví, kdy se mu převlek může hodit.
V šatech byla zabalená kabelka, jejíž obsah tvořilo množství různých věcí posbíraných zjevně ve spěchu a v panice onoho hrozného rána. Malá krabička perleťového pudru a kelímek barvy na rty, kartáč na vlasy se slonovinovou rukojetí a jemný kapesníček byly v kabelce zřejmě už před útěkem. Navíc kabelka obsahovala několik šperků, mezi nimi i zlaté hodinky a medailonek ze stejného kovu zdobený perlami. Nejzajímavější byl ale bezesporu silný svazek bankovek. Celkem to bylo přibližně pět set liber.
O dívce se hovořilo jako o dědičce a podle krejčích, o kterých se zmiňovala, bylo možné soudit, že disponuje značným majetkem. Ale takové množství peněz v kabelce bylo přece jen nezvyklé. Kolem té dívky zůstávalo několik záhad, které nemusely mít se současnou situací souvislost, ale byla jsem odhodlaná si je objasnit, abych si mohla utvořit jasný názor. Proto jsem si dovolila narušit její soukromí a otevřít medailonek.
Uvnitř jsem zahlédla známou tvář. Rámeček odřízl ale spodní část brady a barva vlasů onoho muže tu byla střízlivě šedivá. Já však skutečnou barvu znala, stejně jako rysy tváře.
Byl na fotografii Nemo, nebo ten druhý muž, který se mu tolik podobal? Byl jeden z nich, nebo snad oba, bratranec Ronald? Pokud je jeden z nich Ronald, který to je? A který z nich je Setchi?
Musím přiznat, že chvíli jsem bojovala se zmatkem. Že by mě od mého cíle odpoutal vývoj událostí? V žádném případě. Pověsila jsem si medailonek kolem krku. Vytřepala jsem Enidin kabát a oblékla si ho. Přes hrudník mi byl poněkud těsný – no, knoflíky nebylo možné…
