Když jsme se vrátili, vrata byla otevřená a Abdulláh stál venku. „Sitt,“ začal, jakmile jsme byli v doslechu. „Emerson se ptal –“
„To si dokážu představit.“ Slyšela jsem Emersona, jak lomozí po domě a volá mé jméno. Doufala jsem, že je stále ponořený do své práce, ale teď budu muset alespoň částečně s pravdou ven.
„Došlo k nehodě,“ vysvětlovala jsem Abdulláhovi, který upíral pohled na Nemův zkrvavený rukáv. „Vydejte se prosím s Alim nebo Hasanem k hřebeni za našimi stany. Najdete tam mrtvé tělo. Přineste je sem.“
Abdulláh si přejížděl dlaní po tváři. „Ne další mrtvý člověk, sitt. Ne další mrtvola…“ Potom se mu do tváře vrátila jiskřička naděje. „Myslíte mumii, sitt! Starou mrtvolu?“
„Obávám se, že je celkem čerstvá,“ připustila jsem. „Možná byste si měli vzít nějaká nosítka, abyste ho mohli přinést. Tak se do toho dejte. Nemohu tu s vámi postávat, nevidíte, že pan Nemo potřebuje ošetřit?“
Abdulláh s lomením rukama a mumláním odešel. Některá slova jsem dokázala rozeznat. „Další mrtvola. Každý rok to samé. Každý rok další mrtvola…“
„Mám to chápat tak, že máte ve zvyku objevovat mrtvá těla?“ zeptal se Nemo.
Táhla jsem ho do domu. „Ale ne, pane Nemo. Já takové věci nevyhledávám, prostě se mi stávají. A teď nechte prosím mluvit mě. Emersonovi se to nebude zamlouvat.“
Než jsme došli k domu, Emerson vyletěl ven. Zastavil se a krátce si nás prohlédl. Do tváře se mu nahrnula krev. „Znovu ne!“ zařval. „Já vás varoval, Amelie –“
„Pšt,“ položila jsem si ukazováček na rty. „Není potřeba tropit takový povyk, Emersone. Vždyť zburcujete –“
„Povyk? Povyk?“ Emersonův hlas vystoupal do výšek, které jsem od něj slýchala jen zřídka. „Do čeho jste se kčertu zase pustila? Zmizíte na celé hodiny, pak se vrátíte špinavá a zaprášená, v doprovodu zkrvaveného… Pane Nemo, mám vám snad znovu poděkovat za záchranu člena mé rodiny ze záhuby?“
„Já vám všechno vysvětlím,“ uklidňovala jsem ho. „Pan Nemo si zaslouží vaše díky a prvním projevem vděku bude ošetření ran, které utržil v našich službách. Mohl byste mi přinést můj lékařský kufřík? Budu pracovat raději venku, je tam lepší světlo a nepotřísníme krví koberce.“
Emerson se mlčky vydal splnit mou prosbu a já vedla Nema za dům, kde jsem zřídila provizorní, ale účinnou umývárnu. Mezi zástěnami bylo dokonce možné se i vykoupat, protože voda odtékala vykopanou stružkou. Emerson s Ramsesem se koupali denně. Emerson dobrovolně, Ramses z přinucení. Procedura ale vyžadovala přítomnost sluhy, aby vás poléval shora ze džbánu vodou, takže jsem nepovažovala za vhodné o koupel usilovat také.
Když přišel Emerson, přiměla jsem Nema, aby si svlékl šaty. Už je nebylo možné opravit. Nařídila jsem jednomu z mužů, který se potloukal kolem, aby přinesl jedny ze svých. Samozřejmě jsem mu je slíbila zaplatit. Nemo měl pod hábitem obvyklé bavlněné spodky po kolena a v pase zavázané na tkanici. Rudá barva, která mu ve studu zaplavila i hruď mě přesvědčila, že neztratil tolik krve, kolik jsem se obávala.
Chtěla jsem mu situaci usnadnit. „Ujišťuju vás, pane Nemo, že nahá kůže pro mě není nic nového. Ošetřila jsem mnoho ran a viděla už mnoho nahých hrudníků – a vy se za svůj nemusíte stydět. Vaše prsní svaly jsou obdivuhodně vyvinuté.“ Vrčivý zvuk mi připomněl přítomnost mého manžela a spěšně jsem dodala: „Ačkoli ne tak obdivuhodně jako Emersonovy. A teď vás, Emersone, zatímco budu pracovat, seznámím s nejnovějším vývojem situace –“
Ale tuto nabídku jsem musela odložit. Z kruhu přihlížejících se oddělila drobná postava s vytřeštěnýma očima. Nemo udělal pohyb, jako by se chtěl otočit, ale zarazil se.
Chvíli se na sebe mlčky dívali a jejich pobledlé tváře přetékaly emocemi. Enid zvedla pěstěnou ruku k hrdlu. „Ty,“ zajíkala se. „Ty…“
„Neopovažte se teď omdlít, Enid,“ ozvala jsem se příkře. „Nemohu se starat o oba najednou.“
„Omdlít?“ Do tváře se jí vrátila barva. Postoupila dopředu, zvedla ruku a – vyťala Nemovi políček přes celou tvář! „Ty zatracenej idiote!“ vykřikla.
~
