Snesla se tma. Bledý měsíc osvětloval dvůr. V tichu, které následovalo po Emersonově poznámce, k nám doléhaly hlasy mužů usazených kolem ohně.
„Určitě ne,“ namítla jsem. „Vždyť jste to byl vy, Emersone, kdo mě přesvědčoval, že o Donalda se jednat nemůže.“
„Může to být kterýkoli z nich,“ trval na svém Emerson. „Donald nebo jeho bratr.“
„Mám stejnou námitku, tatínku,“ ozval se Ramses. „Barva očí –“
„Na tom nezáleží,“ vyhrkli jsme s Emersonem současně.
„Musíme vyzpovídat Enid a zjistit, jestli některý z bratrů loni v zimě odjel z Anglie,“ uvažovala jsem nahlas.
„Půjdu se jí zeptat,“ zvedl se Ramses.
„Raději ne, chlapče.“
„Ale tatínku, ona je ve velkém stresu. Chtěl jsem za ní jít už předtím.“
Emerson potřásl hlavou. „Tvoje záměry ti slouží ke cti, ale věř otci. Když jsou mladé dívky rozrušené, je lépe je nechat být. Výjimkou jsou lidé, kteří to rozrušení způsobili.“
„Je to tak i v tomto případě, maminko?“ otočil se Ramses ke mně.
„Samozřejmě s tatínkem souhlasím, Ramsesi.“
„Ale já si stejně myslím,“ trval Ramses na svém, „že projev zájmu a možná i krátký rozhovor o přiměřenosti projevu citů by měly pozitivní účinek.“
Zmocnilo se mě neblahé tušení. Všimla jsem si, jak se Ramses ovládal, když ho k sobě Enid tiskla. Takové věci cizím lidem netoleroval; aby se podřídil, musel k tomu mít dobrý důvod. Usoudila jsem, že se rozhodl získat její náklonnost předstíráním, že je normální osmiletý chlapec. Když jsem teď zaslechla napjatý tón jeho hlasu plný očekávání, ovládly mě hrozné pochybnosti. Jistě je to ještě příliš brzy… Ale pokud Ramses bude i v téhle oblasti tak vpředu jako v ostatních… Máme před sebou hrozné vyhlídky. Cítila jsem zbabělou zdráhavost nutit se do otázek, které bych měla položit. Posílila mě ale peabodyovská mravní síla a statečnost.
„Proč ses nechal dnes od Enid obejmout?“ zeptala jsem se.
„Jsem rád, že se mě na to ptáš, maminko, protože se tak dostanu k tématu, které bych s tebou rád prodiskutoval. Když mi dnes slečna Debenhamová položila ruku kolem ramen, zažil jsem velice nezvyklý pocit. V některých ohledech připomínal to, co cítím k tobě a v menší míře k tetě Evelyn. Mělo to ale ještě něco navíc. Marně jsem pro to hledal slova, dokud se mi nevybavily verše pana Keatse – mám na mysli lyrickou báseň Večer před svátkem svaté Anežky, která –“
„Panebože!“ vykřikla jsem zděšeně.
Emerson se pobaveně rozesmál. „Můj milý chlapče, tvoje pocity jsou naprosto normální, věř mi. Jsou to dětské výhonky citu, který postupně vykvete a dospěje v to nejkrásnější, co lidstvo zná.“
„Myslel jsem si to,“ prohodil Ramses. „Proto jsem si o tom chtěl s vámi promluvit. Když jsou to normální, přirozené city, měl bych o nich vědět víc.“
„Ale Ramsesi,“ pokračoval otec, když si uvědomil, kam rozhovor směřuje.
„Slyšel jsem maminku při mnoha příležitostech opakovat, že vztahy mezi pohlavími se v naší prudérní společnosti zbytečně tabuizují a mladí lidé by měli o těchto věcech dostat vyčerpávající informace.“
„To jsi ode mě slyšel,“ potvrdila jsem a uvažovala, co mě to jen napadlo zmiňovat se o něčem takovém v jeho přítomnosti.
„Jsem připravený přijmout informace,“ oznámil Ramses s lokty na stole, bradou v dlaních a očima upřenýma na mě.
„Nemohu odmítnout oprávněnost takového požadavku,“ pronesla jsem. „Emersone –“
„Copak?“ zeptal se manžel potměšile. „No, Peabodyová –“
„Tohle téma je určitě vhodnější pro otce než pro matku.“
„Ano, ale –“
„Tak vás tady nechám,“ oznámila jsem a vstala.
„Moment, tatínku,“ požádal Ramses lačně. „Doběhnu si pro papír a tužku. Rád bych si udělal pár poznámek.“
Cestou ke kuchyni jsem slyšela, jak Emerson začíná hovořit. Mluvil tiše, takže jsem nedokázala rozeznat jednotlivá slova, ale měla jsem pocit, že jsem zaslechla něco o měňavkách.
~
