Rodina (Mario Puzo)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 23

Cesare po návratu do Říma začal chystat vojsko k tažení. Tentokrát většinu jeho vojáků tvořili Italové a Španělé. Jeho italští dělostřelci byli dobře vycvičení. Nosili kovové přilby a šarlatové a zlaté kabátce, na nichž byl vyšit Cesareho erb. Vojsku veleli nadaní španělští kapitáni, ale také zkušení kondotiéři, jako byli Gian Baglioni a Paolo Orsini. Cesare vybíral z kapitánů pečlivě toho, který bude velet štábu: zvolil Vita Vitelliho, jenž s sebou přivezl jedenadvacet skvělých děl. Celkem měl dva tisíce dvě stě jízdních a čtyři tisíce tři sta pěších vojáků. Své muže na Cesareho novou výpravu přivedl i Dino Naldi, někdejší Kateřinin vojevůdce.

Prvním cílem bylo Pesaro, kde ještě stále vládl Lukréciin bývalý manžel Giovanni Sforza. Toho Alexandr exkomunikoval, když vyšlo najevo, že o obraně před papežským vojskem vyjednával s Turky.

Ani tady nebyli, stejně jako v Imole a Forli, obyvatelé nijak nadšeni myšlenkou, že by měli obětovat životy za majetky svého násilnického vládce. Když se rozneslo, že Cesare táhne k nim, někteří přední měšťané zatkli Giovanniho bratra Galliho, ale sám Giovanni, než aby čelil svému obávanému někdejšímu švagrovi, raději rychle utekl do Benátek a nabídl své území jim.

Cesare vstoupil do Pesara za deště, provázen svou osobní jednotkou o sto padesáti mužích v červenožlutých stejnokrojích, a přivítal jej spokojený dav a fanfáry. Město se bez meškání vzdalo a měšťané předali Cesaremu klíče od něj. Teď byl pánem z Pesara.

 

Cesare bez boje obsadil hrad Sforzů, kde si zřídil hlavní stan: právě v těch komnatách, kde svého času žila jeho sestra

Lukrécie. Spal v její bývalé posteli dvě noci, nechal si o ní zdát, a druhý den ráno s Vitellim konfiskovali před dalším úsekem tažení sedmdesát kanónů z pesarské zbrojnice.

Na cestu do Rimini proto Cesareho artilerie posílila na devadesát děl. Nejsložitější překážkou, kterou museli při dlouhém přesunu po silnici vedoucí podél moře překonat, byly urputné deště. Než se ale Cesare dostal na dohled bran, i tady se měšťané o jeho příchodu doslechli a vyhnali nenáviděné utlačovatele, bratry Pana a Carla Malatestovy. Další město se mu vzdalo.

Cesareho vítězství nadchla, ale uvědomoval si, že příští část tažení přinese obtíže a bude značně namáhavá. Jeho cílem byla Faenza, kde vládl oblíbený Astorre Manfredi. Nejen že město bylo mocnou pevností obklopenou vysokými hradbami s cimbuřím, navíc v něm žili odvážní a loajální obyvatelé. A chránila je nejlepší pěchota z celé Itálie. Faenza se nevzdá bez tuhého boje.

*****

Bitva nezačala pro Cesareho vůbec dobře. Vitelliho děla střílela znovu a znovu do pevnostních hradeb, ale podařilo se je prolomit jen málo. A když se tudy Cesareho muži pokusili dostat dovnitř, místní italští pěšáci Astorra Manfrediho je odrazili a způsobili jim vážné ztráty.

A v Cesareho táboře vypukly nešváry mezi veliteli italských žoldnéřů a španělskými kapitány: jeden házel vinu za neúspěch na hlavu druhému.

S blížící se zimou začalo být nepříjemně chladné počasí. Vojáci začali reptat. A proslulý condottiere Gian Baglioni, který měl španělské kritiky plné zuby, se sebral a odjel se svými muži domů do Perugie.

Cesare věděl, že při všech těchto potížích v zimě nezvítězí a bude muset s bitvou počkat na jaro. Proto zanechal u města jen menší obléhací sbor a ostatní vojáky vyslal po vesnicích roztroušených podél silnice na Rimini. Pověděl jim, ať si chystají ubytování na celou dlouhou zimu a ať jsou připraveni pokračovat v boji na jaře.

Sám se vydal do Ceseny. V městě dřív vládli Malatestové, ti ale při zprávě o tom, že se blíží, prchli. Byl tu krásný hrad a zdejší lidé po celé Itálii prosluli jako zdatní válečníci, ale zároveň i milovníci zábavy. Cesare si zabral si palác Malatestů a bavil se tím, že zval měšťany, ať se přijdou podívat, v jak okázalých a přezdobených příbytcích žili jejich bývalí páni. Jen ať se podívají, k čemu se použily výsledky jejich těžké práce a obětování.

On se chtěl od bývalých vládců odlišit, a tak hrál na lidovou strunu. Přes den se účastnil turnajů, dokonce se utkával i s těmi několika zbylými šlechtici. Velice jej těšilo chodit na jejich slavnosti, tancovačky a trhy, a lidem z Ceseny se to líbilo a jeho společnost jim lichotila.

Jednou večer si zašel Cesare na trh a zjistil, že velký sál vyhradili pro zápasníky. Podlahu vyložili slámou a uprostřed postavili dřevěný kruh, kde se svalnatí mladíci snažili dostat jeden druhého na lopatky, potili se a nadávali si.

Cesare hledal v davu důstojného soupeře. Pak spatřil, jak poblíž kruhu stojí veliký plešatý chlapík jako vytesaný z kamene. Byl o hlavu vyšší než Cesare a dvakrát tak široký. Když se Cesare zeptal, kdo to je, pověděli mu, že je to sedlák, kterému říkají Zappitto, a zrovna je přeborníkem města.

Měšťan, který to Cesaremu vyložil, však jedním dechem rychle dodal: „Dneska večer ale nezápasí.“

Cesare se rozhodl, že Zappitta osloví sám. „Dobrý muži,“ začal, „doslechl jsem se o vaší pověsti. Nechtěl byste mě jako přeborník města poctít tohoto hezkého večera utkáním?“

Zappitto se zakřenil a ukázal začernalé zuby. Ve městě z něj bude napůl bůh, jestli porazí papežova syna. A tak souhlasil.

Cesare i Zappitto si sundali kazajky, košile a boty. Cesare byl svalnatý, ale přeborník města měl bicepsy a paže dvakrát větší než on. Právě takovou výzvu Cesare potřeboval.

Oba vkročili do kruhu.

„Dvakrát na lopatky ze tří,“ ohlásil hlasitě rozhodčí – a diváci najednou ztichli.

Oba muži kolem sebe několikrát zakroužili a obr se najednou vyřítil na Cesareho, ten se ale skrčil a celou vahou se Zappittovi vrhl na nohy. Vlastní silou i díky té protivníkově jej zvedl a přehodil přes sebe. Zappitto hlučně dopadl na zem na záda. A dokud ležel omráčený, Cesare mu klekl na prsa a okamžitě zaznamenal první bod.

„Jednou na lopatky pro vyzývatele!“ zakřičel rozhodčí.

Překvapené obecenstvo chvilku mlčky sedělo, ale pak začalo znovu pokřikovat a povzbuzovat.

Cesare a Zappitto si opět stoupli každý na jeden kraj kruhu.

„Boj!“ houkl rozhodčí.

Znovu okolo sebe začali kroužit. Zappitto ale nebyl žádný hlupák. Tentokrát se do ničeho slepě nepohrne. Dával si na čas a dál kroužil dokola.

První vyrazil Cesare. Švihl nohou proti soupeřovým kolenům, chtěl mu podrazit nohy. Bylo to ale jako kopat do kmene stromu. Nic se nestalo.

A Zappitto, který se uměl pohybovat rychleji, než Cesare očekával, jej chytil za nohu a začal s ním točit, až se mu motala hlava. Pak si obr přehmátl na Cesareho stehno, zvedl si jej na ramena a otočil se s ním ještě třikrát. Nakonec praštil Cesarem tváří dolů do slámy. Nato jej omráčeného otočil a přitiskl mu záda na zem.

Diváci se mohli zbláznit. „Jednou na lopatky pro přeborníka!“ hlásil rozhodčí.

Cesaremu trvalo pěknou chvilku, než se mu zase v hlavě projasnilo.

Pak byl připraven.

A když je rozhodčí znovu vyzval k boji, rychle vyrazil.

Měl v plánu chytit Zappittovi ruku a prsty chvatem, kterému se naučil v Janově. Páčil by prsty dozadu, a až by velikán ukročil zpět, aby se zbavil bolesti, rychle by mu nastavil pod koleno nohu a srazil jej na záda.

Opravdu se mu podařilo sedlákovu velikou ruku zachytit.

Vší silou se opřel do prstů a tlačil je dozadu. Překvapeně ale zjistil, že drží jako kovové kolíky.

A pak Zappitto pomalu, celý zpocený tou námahou, sevřel prsty na Cesareho ruce, až mu zapraskaly klouby. Cesare div nevykřikl bolestí a pokusil se volnou rukou sevřít soupeři hlavu do chvatu, ale obr mu chytil i druhou paži. A teď Zappitto se zamračeným a velice vážným výrazem začal Cesaiemu drtit pěsti na obou rukou.

Bolest byla tak silná, že Cesare jen lapal po dechu, ale ještě naposledy sebral sílu, trhl pažemi nahoru a podařilo se mu sevřít protivníkův široký pas. Vší silou se pokusil jej sevřít a zbavit jej dechu. Sedlák ale s hlubokým zavrčením jen vrhl celou váhu vpřed a snadno porazil Cesareho na záda.

A za chvilku už jej tiskl k podlaze.

„Lopatky. Vítěz!“ řval rozhodčí.

Když zvedl Zappittovi ruku nad hlavu, diváci se spokojeně roztleskali. Jejich přeborník vyhrál.

Cesare Zappittovi potřásl rukou a poblahopřál mu. „Pěkný souboj,“ pochvaloval si. Pak sáhl po kazajce, kterou si odložil ke kruhu, a našel v ní měšec.

Hluboce se uklonil a s milým úsměvem jej podal Zappittovi.

Teď už byli diváci bez sebe nadšením. Křičeli a jásali. Nejen že velký pán s nimi slušně zachází, on má dokonce stejné zábavy! Tančí, zápasí, a co víc, dokáže šlechetně přijmout porážku.

Cesare se podobných slavností a soutěží neúčastnil je pro zábavu, i když jej těšily, ale proto, že součástí jeho plánu bylo získat si srdce místních. To mu pomůže sjednotit kraj a přinést všem poddaným mír. Jenže nebudou stačit jen projevy dobré vůle. Především zakázal svým vojákům na dobytých územích jakékoli znásilňování, drancování a násilí.

Proto se rozzuřil, když mu jednoho chladného zimního rána, jen asi týden po zápase se Zappittem, jeden z gardistů přivedl tři pěšáky v řetězech.

Desátník gardy, Ramiro da Lorca, byl zocelený veterán. Oznámil mu, že ti tři celý den chlastali. „Ale hlavní je, pane vrchní veliteli,“ pokračoval, „že se pak vloupali do řeznictví, ukradli dvě kuřata a jehněčí kýtu, a když se jim v tom řezníkův syn snažil zabránit, do krve ho zbili.“

Cesare popošel k těm třem, kteří se teď žalostně krčili na schodech jeho paláce. „Provinili jste se tím, co tvrdí desátník?“

Nejstarší z nich, skoro třicetiletý voják, se ozval falešnickým a prosebným tónem. „Vaše ctihodnosti, my si jenom vzali trochu mizemýho žrádla. Měli jsme hlad, ctihodnosti, a jenom jsme…“

Do řeči mu skočil desátník da Lorca. „Nesmysl, pane. Dostávají pravidelně žold jako všichni ostatní. Vůbec krást nepotřebovali.“

Alexandr odjakživa říkával synovi, že když je člověk vůdcem, musí konat rozhodnutí. I těžká rozhodnutí. Teď se Cesare podíval na ty tři a po nich na dav měšťanů, kteří se shlukli na náměstí. „Pověsit,“ nakázal.

Zajatec promluvil, jako kdyby Cesareho neslyšel. „Dyť to byly jenom dvě kuřata a kus masa, ctihodnosti. To není nic hroznýho.“

Cesare došel až k němu. „Tys mi asi nerozuměl. Nejde o nějaká kuřata. Na rozkaz Svatého otce jsou všichni vojáci jeho armády velmi dobře placeni. Proč asi? Přece proto, aby neolupovali obyvatele dobytých měst a nedopouštěli se na nich násilí. Moji vojáci dostávají dost jídla a pěkné bydlení právě proto, aby se místním lidem nic nedělo. Udělal jsem první poslední pro to, aby obyvatelé získaných měst neměli proč nenávidět papežské vojsko. Nemusejí nás milovat, ale doufám, že nás aspoň nebudou nenávidět. A vy jste tak hloupí, že mi křížíte plány a porušujete rozkazy samotného Svatého otce.“

Ještě ten večer za soumraku pověsili tři zajatce a papežské vojáky na náměstí jako výstrahu všem ostatním z vojska a omluvu všem měšťanům cesenským.

Potom se v hospodách a domech po celém městě a ve vesnicích u venkovských cest lidé radovali a věřili, že přicházejí lepší časy. Nový vládce Cesare Borgia je totiž spravedlivý.

S blížícím se jarem posílil Cesareho jednotky francouzský oddíl, který vyslal král Ludvík. A jeden přítel z Milána také Cesaremu vřele doporučil malíře, mechanika a vynálezce Leonarda da Vinciho, který je prý odborník na „moderní válčení“.

Když da Vinciho uvedli do paláce Malatestů, Cesare se právě skláněl nad mapou opevnění ve Faenze. „Tyhle hradby odrážejí naše ostřelování, jako když si pes vytřásá vodu z kožichu. Jak vytvořit dost velký průlom, kterým by mohly zaútočit jízda a pěchota?“

Da Vinci měl kudrnaté hnědé vlasy a jejich dlouhé prameny mu málem zakrývaly tvář. „Nic těžkého,“ usmál se. „To není vůbec nic těžkého, pane vrchní veliteli.“

„Můžete to laskavě vysvětlit, maestro?“ vyzvídal zaujatě Cesare.

Da Vinci začal s výkladem. „Jednoduše použijete mou pohyblivou obléhací věž. Já vím, teď si myslíte, že věže se používají už po staletí a k velkému užitku nejsou. Moje věž je ale jiná než ty ostatní. Je zhotovena ze tří oddělených částí, takže je možné ji ke hradbám pevnosti dovézt až v poslední fázi útoku. Má uvnitř žebře, které vedou na krytou plošinu dost velkou, aby pojala třicet mužů. Ty zepředu chrání pobitá dřevěná zábrana, kterou je možné spustit na vrcholek hradeb asi jako padací most, čímž vznikne rampa, po níž se těch třicet vyřítí do pevnosti. A zatímco tam se zbraněmi v rukou pronikají, na plošině je rychle nahradí dalších třicet. Do tří minut může být za hradbami devadesát mužů a bít se s nepřítelem. Za dalších deset minut jich tam proniknou tři stovky, všichni, které moje věž pojme,“ zakončil da Vinci.

„Maestro, to je úžasné!“ vyrazil Cesare nadšeně a nahlas se pyšně zasmál.

„Ale tím nejúžasnějším rysem mé věže,“ utrousil da Vinci, „je, že ji vlastně vůbec nebudete muset použít.“

„Nechápu,“ divil se Cesare.

Da Vinciho přísný obličej poněkud roztál. „Podle vašich nákresů vidím, že hradby ve Faenze jsou třicet pět stop vysoké. Musíte tedy dát několik dnů před bitvou rozhlásit, že se chystáte mou věž nasadit, a to tak, aby se to dozvěděl nepřítel. A že věž je s to prorazit otvor v jakýchkoli hradbách do výšky čtyřiceti stop. Dá se to zařídit?“

„Samozřejmě,“ krčil rameny Cesare. „Všechny hospody u silnice na Rimini jsou plné chlapů, co s tou zprávou zatepla poběží do Faenzy.“

„Pak tedy začnete se stavbou věže a dáte si záležet, aby to nepřítel mohl vidět.“ Da Vinci rozbalil pergamen, na kterém byla krásně načrtnuta masivní věž ze tří dílů. „Nákres mám s sebou,“ pokračoval. Cesare si ale všiml, že doprovodný komentář k nárysu je napsán nějakou řečí, které nerozumí.

Da Vinci se všiml jeho zmateného výrazu a krátce se zasmál. „To je můj zvláštní trik, jak oklamat špehy a plagiátory,“ vysvětlil. „Člověk nikdy neví, kdo by mu chtěl ukrást jeho nápady. Na většině nákresů píšu tak, že se text dá přečíst jen v zrcadle. Pak je písmo jasně čitelné.“

Cesare se usmál, protože opatrnosti si dovedl cenit. „Takže dále, pane vrchní veliteli,“ pokračoval da Vinci. „Nepřítel se doslechl o naší obávané věži. Dívá se, jak ji stavíme. A ví, že nemá mnoho času. Věž dojede k hradbám, a jestli budou jen pětatřicet stop vysoké, dobude je. Co s tím udělají? Přece dostavějí hradby, začnou vršit nahoru kámen za kamenem, až zvýší stěnu o deset stop. Tím se ale dopustili osudné chyby. Na co zapomněli? Na to, že tak navýšená hradba už není stabilní, protože to by ji při té dodatečné váze museli odpovídajícím způsobem posílit i u základů. Ale než jim to dojde… zahájí palbu vaše dělostřelectvo.“

Cesare shromáždil vojsko z okolních měst a jeho muži kdekomu vykládali, jakou že si to jejich velitel opatřil novou úžasnou obléhací věž.

A podle da Vinciho návrhu ji začali jeho lidé stavět na dohled od Faenzy. A když vojsko zaujalo pozice kolem města a na dohled byla přivezena děla, začalo se za hradbami zběsile stavět. Lidé pobíhali kolem opevnění, vláčeli a umisťovali velké kameny jeden na druhý. Cesare pobaveně oddálil útok, aby na to měli víc času.

Nato si poslal pro kapitána Vita Vitelliho. Ze stanu se dívali na nešťastné město.

„Přeji si postupovat takhle, Vito,“ začal Cesare. „Veškerou palbu povedeš k základům hradeb mezi těmihle dvěma věžemi.“ Ukázal úsek opevnění, víc než dost široký, aby jím celé jeho vojsko prošlo.

„K základům, veliteli?“ vyrazil nevěřícně Vitelli. „Právě tam jsme mířili loni – a dopadlo to mizerně. Měli bychom teď střílet na ochozy. Aspoň jich pár pobijeme.“

Cesare nechtěl, aby se kdokoli o triku s Da Vinciho věží dozvěděl. Později by se mohl hodit i u jiných měst, která bude chtít dobýt.

„Vito, udělej, jak říkám,“ nakázal. „Všechna palba k základům.“

Velitel dělostřelectva vrtěl hlavou, ale vyhověl mu. „Jak si přeješ, Cesare. Ale bude to jen plýtvání.“ Mírně se uklonil a odešel.

Cesare se díval, jak Vitelli dává rozkazy dělostřelcům, kteří pak přesunuli kanóny do míst, jež Cesare vybral. Kanonýři snížili náměr děl.

Pak Cesare nařídil pěchotě a lehké jízdě, aby se shromáždila hned za děly. Už před hodinami si navlékl černé brnění. Teď nařídil svým ozbrojencům, aby nachystali sebe i koně, protože zůstanou v sedle. Začali reptat. Obléhání se přece může táhnout měsíce. To mají zůstat na koních do léta?

Když měl Cesare jistotu, že jednotky jsou připraveny, dal Vitellimu rozkaz, ať začne s ostřelováním.

„Pal!“ zařval kondotiér.

Kanóny naráz zaburácely, pak je nabili znovu a vypálili další salvu. Cesare se díval, jak se koule tříští o stěny jen tři čtyři stopy nad zemí. Palba pokračovala neúnavně pořád dál. Dvakrát se Vitelli podíval po Cesarem, jako by si myslel, že jeho velitel zešílel. A dvakrát mu Cesare pokynul, ať dál střílejí podle rozkazu.

Najednou uslyšeli hluboké rachocení. Stále víc a víc sílilo, pak se dobrých padesát stop hradeb zhroutilo, padlo na zem a vyvrhlo do výšky obrovský oblak prachu. Slyšeli křik vojáků, kteří bránili tuhle část hradeb… nebo spíš těch nemnoha, co to přežili.

„Do útoku! Do útoku!“ zavelel okamžitě Cesare.

Lehká jízda se nadšeně vrhla do průlomu a pěchota šla hned za ní. Okamžitě za hradbami se rozprostřou do stran, aby mohli zaútočit zezadu.

Cesare čekal jen krátce. Pak dal rozkaz k útoku i svým obrněncům.

K průlomu se hrnuly všechny městské zálohy, aby zející otvor hájily, Cesareho muži je však zadupali do prachu jedním jediným náporem.

Zmatení Faenzané na těch částech hradeb, které ještě stály, najednou zjistili, že je někdo napadl zezadu. Kuše, meče a kopí Cesareho vojáků je rychle kosily.

Neuplynula dlouhá doba a jeden faenzský důstojník zakřičel: „Vzdáváme se! Vzdáváme se!!“

Cesare spatřil, jak místní vojáci odkládají zbraně a zvedají ruce. Přikývl a pak pokynul svým velitelům, aby masakr ukončili. Faenza přešla pod vládu papežského stolce.

Vládci města, mladému knížeti Manfredimu, dal Cesare záruky bezpečnosti a svolení odjet do Říma. Manfredi, na kterého velitel i jeho vojsko zapůsobili a který měl dobrodružné sklony, však místo toho požádal, zda by nemohl nějakou dobu zůstat a třeba i vstoupit do služeb Cesareho armády. Cesareho to překvapilo, ale souhlasil. Manfredimu bylo jen šestnáct, ale byl to chytrý mladík a s dobrým úsudkem. Cesaremu se zamlouval.

Po několikadenním odpočinku byl Cesare hotov vyslat své muže dál.

Da Vincimu dal nemalou sumu v dukátech, byl toho utěšeně nacpaný kožený měšec, a požádal jej, aby jel dál s vojskem.

Da Vinci ale jen vrtěl hlavou. „Musím se vrátit k umění,“ vysvětloval. „Ten upocený mladý kameník Michelangelo Buonarotti dostává dobré zakázky, a já plýtvám časem na bojišti.

Uznávám, že má nadání, ale žádná hloubka, žádná zjemnělost. Musím se vrátit.“

Cesare se s da Vincim rozžehnal, nasedl na bílého válečného koně a chystal se vyrazit k severu. Velký mistr mu však ještě předtím podal pergamen. „Je tam seznam různých mých dovedností, Principe… malba, fresky, vodovodní vedení… je toho hodně. O honorářích si můžeme promluvit později.“ Pak se usmál. „Vytvořil jsem v Miláně fresku Poslední večeře, Excelence. Byl bych nesmírně rád, kdyby ji viděl Svatý otec. Myslíte, že by to šlo?“

Cesare přikývl. „Já jsem ji sám viděl, když jsem byl v Miláně. Opravdu úžasné. Svatý otec nesmírně miluje krásu. Určitě by jej to zaujalo.“ Pečlivě složil pergamen a vložil jej do kapsy pláště. Pak da Vincimu pokynul a pobídl koně na silnici vedoucí k severu.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024