Kapitola 5
Toho dne, kdy měl do Říma dorazit Lukréciin budoucí manžel, Giovanni Sforza, vévoda z Pesara, uspořádal papež Alexandr na oslavu veliké procesí. Věděl totiž, že Giovanniho strýc, „Il Moro“, to bude brát jako doklad úcty a skutečnosti, že Alexandr to se spojenectvím s Milánem myslí upřímně.
Alexandr však myslel i na něco jiného. Jako Svatý otec rozuměl srdcím i duším svého lidu a věděl, že Římané pompu milují. Ujišťovala je o jeho shovívavosti a stejně tak i o shovívavosti otce nebeského – a také zpestřovala jejich únavné, nudné životy. Každá příležitost k oslavě přinášela městu novou naději, ba oslavy leckdy těm nejzoufalejším i bránily vraždit se navzájem kvůli kdejakým malicherným sporům.
Životy jeho méně šťastných krajanů byly prosté vší radosti, a tak papež cítil, že je zodpovědný za to, aby jim jako potravu pro duši poskytl aspoň trošku štěstí, protože jak jinak by si zajistil, že budou podporovat svatou stolici? Kdyby byla do životů těch, kdo byli stvořeni, jen aby sledovali, jak si užívají jiní, méně počestní, ale zámožnější, opakovaně zasévána semínka žárlivosti, jak by po nich mohl vládce žádat oddanost? O potěšení je třeba se dělit, vždyť jedině tak je možné udržet zoufalství chudých na uzdě.
A právě toho teplého, provoněného dne, dne naplněného vůní růží, Cesare, Juan a Joffre Borgiové projeli vysokými kamennými branami Říma přivítat vévodu z Pesara. Doprovázel je celý římský senát a královsky nastrojení vyslanci Florencie, Neapole, Benátek a Milána, nemluvě o zástupcích Francie a Španělska.
Procesí se pak vrátí s hostem zpět, k paláci jeho strýce, místokancléře Ascania Sforzy, kde mladý vévoda zůstane až do svatební noci. Nato bude průvod pokračovat dál až do Vatikánu. Alexandr nařídil synům, aby vedli procesí kolem Lukréciina paláce, ať si může svého budoucího manžela prohlédnout. Otec se sice snažil mírnit její obavy a sliboval jí, že i po svatbě bude moct zůstat ve svém paláci Santa Maria in Portico s Julií a Adrianou a že do Pesara nebude muset odjet ještě rok, ale Lukrécie se přesto stále bála. A Alexandr nebyl s to najít klid, když jeho dcera byla nešťastná.
Přípravy na procesí zabraly mnoho týdnů, ale teď už bylo všechno hotovo. Kejklíři se naparovali v zelených a jasně žlutých sametových oblecích, žongléři vyhazovali vysoko do vzduchu pestré činky a křiklavé papírové koule, početné kapely pištců a trubačů vlezlým rychlým tempem vyhrávaly, aby rozjařily davy Římanů, kteří se shlukovali po celé cestě, protože chtěli vidět toho vévodu z Pesara, který si má vzít papežovu dceru…
Cesare se však toho rána probudil brzy, v prachmizerné náladě a s bolestí, od které mu div nepukla hlava. Pokusil se zbavit se výmluvami té obtížné povinnosti, ale otec nechtěl slyšet ani slovo. „Jako zástupce Svatého otce nejsi zproštěn povinností nikdy, leda bys ležel na smrtelném loži s morem či malárií,“ prohlásil slavnostně. A pak zase odběhl.
Cesare by se býval hádal dál, nebýt toho, že jej k němu do pokoje přišla přemluvit sestra. Jakmile uslyšela, že mu není dobře, proběhla podzemní chodbou ze svého vlastního paláce. Teď seděla u něj na posteli a jemně mu třela čelo. „Cesare,“ snažila se, „kdo jiný než ty mi řekne pravdu o tom muži, kterého si mám vzít? Komu jinému můžu věřit?“
„A co na tom záleží?“ mračil se. „Tak jako tak jsi zaslíbená a já s tím nemůžu udělat nic.“
Lukrécie se na bratra usmála a pročísla mu vlasy prsty. Pak se k němu sklonila a něžně jej políbila na rty. „Je to snad pro tebe tolik těžké jako pro mě?“ nadhodila. „Děsím se představy, že budu spát s jiným mužem. Budu plakat a zakrývat si oči, a i když nemůžu té dohodě zabránit, odmítnu ho líbat. To ti přísahám, bratříčku.“
Cesare se zhluboka nadechl a rozhodl se, že sestře vyhoví. „Pro dobro nás obou doufám, že to není žádné zvíře,“ poznamenal. „Kdyby ano, musel bych ho zabít dřív, než se tě jen dotkne.“
Lukrécie se zasmála. „To bychom spolu vyvolali svatou válku,“ prohlásila, i když ji Cesareho prohlášení potěšilo. „Tatínek by toho…
