Kapitola 11
Lukrécie přijela za otcem a bratry do Říma na vatikánské oslavy Velikonoc, a tak ji komorník Giovanniho Sforzy, nesoucí naléhavou zprávu, zastihl v jejích komnatách v paláci Santa Maria in Portico. Vysvětlil jí, že vévoda žádá, aby jej doprovodila zpátky do Pesara, protože jej pobyt v Římě ubíjí a přeje si nebýt víc pod papežovým dohledem.
Lukrécie nervózně naslouchala. Giulia už začala vybírat Lukréciiny věci, že je dá služebné zabalit. Dívka se cítila v Pesaru nesnesitelně osamělá, teprve tady v Římě byla sama sebou.
„Co mám dělat?“ zeptala se nahlas a rázovala sem tam. „Vévoda je můj manžel, ale stejně mám v hlavě zmatek. V Pesaru stejně jako v Římě to vypadá, že o mě nestojí, ani co by se za nehet vešlo, a když už se na mě podívá, rozhodně ne s citem.“
Giulia k ní došla a začala ji utěšovat.
Komorník si odkašlal, sebral odvahu a požádal o svolení, aby mohl promluvit. Daly mu je. „Vévoda z Pesara vzkazuje, že vévodkyni patří jeho přízeň. Touží po její společnosti, přinejmenším tak, aby byla s ním v jeho vlastním vévodství, kde si může vládnout, jak se mu zlíbí.“
„Nu jistě, člověče,“ kývla Lukrécie. „Když si to tak přeje, co nadělám. Ale co bude se mnou, když se vrátím? Budu jen chřadnout a umřu ze samoty. V Pesaru mě nic neláká.“
Giulia, která měla o Lukrécii obavy, protože věděla, jaká muka to způsobí Alexandrovi, se omluvila a odešla.
Najednou někdo zaklepal na dveře a pak Lukrécie uslyšela bratrův hlas. „Lukrécie, to jsem já, Cesare. Můžu dál?“ Nakázala spěšně komorníkovi, aby se schoval za její zástěnu na převlékání. Upozornila ho, aby nevydal ani hlásku, protože neopatrnost by jej mohla stát život. Bratr byl poslední dobou plný vzteku proti jejímu manželovi a ona si nepřála žádné výstupy.
Muž se tiše odklidil za paraván, přikryl se jedněmi z Lukréciiných šatů a další části oděvu si dal přes hlavu, aby nebyl vůbec vidět, kdyby snad Cesare přišel příliš blízko nebo jej napadlo pokoj prohledávat.
Cesare vešel a hned Lukrécii políbil. „Otec se rozhodl dát ti povolení k rozvodu,“ řekl rozradostněle. „Je mu už naprosto jasné, že z toho prasete Giovanniho nemáme žádné výhody, a když se teď Milán dal k Francouzům, nepotřebujeme ho už vůbec. A co je snad ještě důležitější, otci se nelíbí, že s ním nejsi šťastná.“
Lukrécie se posadila na divan a pokynula bratrovi, ať si sedne vedle ní. On ale odmítl a raději přecházel po místnosti.
„Co ale řeknete Giovannimu?“ zeptala se. „Jak toho rozvodu chcete dosáhnout? Není kacíř a kromě toho, že jsem s ním nešťastná, se nedopustil ničeho zrádcovského…“
Cesare se usmál. „Není to samo o sobě dost těžký zločin?“ nadhodil.
Lukrécii se pobaveně zalesklo v očích. „Podle mě ten nejohavnější ze všech, ale mám strach, že ostatní to tak brát nebudou.“
Cesare trochu zvážněl. „Otec nechce rozvod podle práva,“ vysvětlil. „To by způsobilo příliš velký skandál. Nařídil, aby Govanni prostě zmizel.“
Lukrécie vstala a zamračila se. „Cesare, to nejde. Je sice pravda, že Giovanni je hrubián a je s ním nuda, ale já jsem s ním nešťastná z valné části proto, že to nejsi ty! A i kdyby to byl zločin, pak ne takový, aby zasloužil podobné potrestání.“
„Řekla bys raději Svatému otci, že odmítáš uposlechnout jeho příkazů? Odvážila by ses kvůli Giovannimu, který se chová jako prase, přivolat na svou hlavu plameny pekelné?“ vyptával se Cesare.
Lukrécie si bratra prohlížela. „A zeptal se někdo vévody z Pesara, jestli by manželství raději nezrušil o vlastní vůli, než budete přemýšlet o dýce nebo jedu?“
„Otec se ho ptal,“ kývl Cesare, „ale on odmítl. Takže není o čem mluvit.“
„Tak tedy,“ řekla velice rázně Lukrécie, „promluv se Svatým otcem a svým otcem znovu a řekni, že nechci něčím podobným ohrozit svou duši. Vždyť peklo je navždy a já i navzdory svým mnoha hříchům chovám naději v milosrdenství boží a věčnost ráje.“
Cesare sklonil hlavu a promnul si oči. „Lukrécie,“ prohlásil pak smířeně, „musíme něco udělat, aby tahle maškaráda skončila, a musíme to udělat rychle.“
„Nic si nepřeji víc než se vévody zbavit,“ vysvětlila mu sestra, „a pro tebe to není žádné tajemství, bratříčku. Ale mám starosti i o tvou duši a o otcovu, ne jen o svoji. Za žádné výhody na světě bych se neúčastnila toho, že někoho připravíme o život.“
Cesare si byl jist, že zpráva o papežově rozhodnutí ohledně jejího manželství Lukrécii potěší, a tak jej její odpor zklamal. Byl odhodlán zbavit ji toho zvířete, kvůli kterému nejsou spolu, a byl odhodlán zahrát si na zachránce. A teď zuřil a ve vzteku se řítil ven. „Dostat se mezi tebe a otce, sestřičko,“ zařičel ještě mezi dveřmi, „to je jako být mezi kladivem a kovadlinou. Uniknout se tomu nedá. Co bys tak chtěla, abych udělal, ptám se?“
„Nezrazuj sám sebe, můj drahý bratře, a nezrazuj ani druhé,“ varovala jej Lukrécie.
Jakmile se ujistila, že je Cesare pryč, zašla za paraván osvobodit Giovanniho komorníka, který se klepal tak strašně, že to bylo vidět i přes horu šatstva, kterou si navršil přes sebe. Začala ho vyhrabávat. „Slyšel jsi, co říkal?“ zeptala se šeptem.
„Ani slovo, paní,“ vyrazil spěšně s očima rozšířenýma děsem. „Ani jediné slovo.“
„Bože můj,“ opáčila ohromeně, „jsi ty vůbec muž? Běž honem. Běž a pověz vévodovi, co jsi slyšel. Pověz mu, ať si pospíší. Rozhodně nechci mít na rukou krev. Jdi už…“
A vyvedla komorníka z paláce bočním vchodem.
Komorník celý udýchaný doběhl do paláce Borgiu, kde Giovanni bydlel, a pověděl mu, co vyslechl. Sforza se okamžitě vydal k papeži. Poprosil jej za odpuštění, že nebude u večerních modliteb, protože potřebuje jet za město do kostela svátého Onofria a vyzpovídat se.
Alexandr souhlasil, protože byl Svatý týden, a všichni věděli, že v téhle době může hříšník dostat zvláštní odpuštění, které zbaví jeho duši všech hříchů. Cesare i papež věděli, co se na Giovanniho chystá, a tak cítili jako svou povinnost dovolit mu, ať se vyzpovídá v kostele dle vlastního výběru, a nechali jej, ať si jede.
Jenže sotva Giovanni dojel ke kostelu, přesedl na drahocenného tureckého koně, kterého mu tam nachystal velitel jeho jednotek z Pesara. Hnán strachem koně pobízel jako smyslu zbavený a bez zastávky jel čtyřiadvacet hodin, dokud nebyl v Pesaru. Před branami města kůň, zcela vyčerpán rychlou a dlouhou jízdou, padl s pěnou u huby na kolena a brzy zdechl.
Giovanni Sforza, který měl zvířata raději než lidi, z toho byl zdrcený. Nařídil hlavnímu stájníkovi, ať koně nechá s velkou slávou pohřbít, a celé dny pak nevycházel ze svých komnat, nejedl a s nikým nepromluvil. Nikdo z obyvatel Pesara nebyl s to určit, jestli vévodu zdeptala víc ztráta koně nebo manželky.
*****
Lukrécie se na otce velice zlobila, že s ní o svých záměrech nepromluvil předem, a tak jí vzal možnost udělat vlastní opatření. Jakmile zjistila, že papež poslal do Pesara papežského právníka, aby se od Giovanniho dožadoval zrušení manželství na jediném podkladě, který rada přijme – totiž impotence –, Lukrécie se rozhodla, co musí udělat. Vévodu sice nemilovala, ale rozum jí napovídal, že pokud jej přinutí přiznat slabost jak trapnou, tak nepravdivou, může na oplátku přijít s tím, co jistě tuší o ní a o jejím bratrovi. A to by jí zvláště v tuto chvíli bylo krajně nemilé.
Vždyť to právě ona kvůli Cesaremu po svatební noci odmítala s manželem spát a plnila své manželské povinnosti jen zřídka. Přiznání impotence bylo sice méně vražedné než jed nebo dýka, ale pro někoho tolik nadutého to byl stejně smrtící úder. Byl by přinucen k odvetě, která by mohla ohrozit papeže i celou rodinu Borgiů.
Druhý den ráno Lukrécie vstala na úsvitu a ve společnosti několika služebných se chystala odebrat se do kláštera San Sisto, protože věděla, že to je jediný, kam se žena může utéct před manželem i otcem. Zvolila prostě i ctnostně naráz.
Giulia i Adriana jí to však vymlouvaly.
„Svatý otec nebude mít klid, dokud budeš pryč,“ snažila se Adriana. „Nesmíří se s tím a bude tomu bránit.“
„Mně v tom nezabrání,“ prohlásila Lukrécie odhodlaně, „protože než se to dozví, budu dávno na cestě.“
I Giulia, protože věděla, jak bude papež nešťastný, se ji snažila přesvědčit. „Sestřičko, dej Svatému otci možnost, aby ti to rozmluvil. Dej otci možnost, aby vysvětlil, co má v plánu. Víš, jak bídně na tom vždycky je, když nejsi ve Vatikánu…“
Lukrécie se po ní ale jen nazlobeně ohlédla. „Svoje plány nezměním. A tobě, Giulie, jestli si přeješ, aby Svatý otec a můj otec na tom byl lépe, radím, ať jej bavíš tak, jak to od tebe čeká. Já už nemám zapotřebí se mu zalíbit, protože při svých rozhodnutích nebral ohled ani na mě, ani na otce nebeského.“
Adriana to zkusila ještě jednou. „Lukrécie, tak často jsi říkala, jak jsi nešťastná, a teď, když se pro tebe milující otec pokouší získat rozhodnutí o rozvodu nebo o zrušení sňatku, zbavit tě manžela, kterého jsi sama tolik očerňovala, otáčíš se k němu zády a zavrhuješ i samotného otce? Kam jsi dala rozum?“
Lukrécii se oči naplnily slzami, ale pochybnosti si dovolit nemohla, protože pak by přišla o vše, co miluje. Beze slova
Adrianu i Giulii objala. „Neříkejte Svatému otci půl dne ani slovo,“ nakázala jim pak. „Pokud se bude ptát, povězte, že klečím v kapli, modlím se a nepřeji si být rušena.“
Pak podala své nejvěrnější služebné dopis, který sepsala v noci. „Tohle dones mému bratru kardinálovi. Dopis musí převzít osobně, nesmí se dostat do rukou nikomu jinému.“
*****
Papež Alexandr byl ve všech záležitostech církve a státu rozumný. Co se však týkalo záležitostí srdečních nebo jeho vztahů s dětmi, bylo už v jeho chování rozumu méně, a tak když jej informovali, že dcera opustila palác a hodlá se uchýlit za zdi kláštera San Sisto, okamžitě se jej zmocnily žal i zuřivost naráz.
Co záleží na tom, že se stal papežem, když nemůže poručit ani vlastní dceři? A jak to, že jeho milé dítě dokáže sedat Svatému otci u nohou a s nehranou úctou mu líbat prsten a svaté nohy – a přesto se tak bezmyšlenkovitě vzepřít otcovské vůli?
Zavolal si k sobě Cesareho a Duarteho Brandaa. Pak dal poslat i pro Michelotta.
„Co jsem to udělal svému vlastnímu dítěti,“ zeptal se, jakmile je měl u sebe všechny, „které mám tolik rád, že mě takovým způsobem opustilo?“
Cesare držel hlavu skloněnou a neříkal nic.
Duartemu se oči leskly soucitem. „Třeba uslyšela povolání nebeského otce, aby šla do jeho služeb, Svatý otče,“ nadhodil.
„Ale prosím tě, Duarte,“ odfrkl si papež. „Neusnadňuj mi to, jako bych byl roztřesený starý hlupák… Je tu něco, co nevím, něco, co mi uniklo.“
Duarte přikývl. „Neměl jsem v úmyslu vám to usnadňovat, Svatý otče, protože neúcta je mi cizí, chtěl jsem jen, abyste si nedával vinu za to, co udělají vaše děti. Vždyť ona už po pravdě řečeno dítětem není. Takže buď šla za vyšším cílem, nebo utíkala před větší hrozbou.“
„A to jakou?“ zeptal se Alexandr a obrátil se k Cesaremu.
Ten se na otce zpříma podíval. A v tom okamžiku oheň v otcových očích sežehl ten jeho. Za ty roky spolu nikdy nemluvili o lásce, která byla Cesaremu nejdražší, protože měl strach, že otci by to vadilo. A Cesare věděl jistě, že jakoukoli bitvu o lásku a moc by s Alexandrem najisto prohrál. Papež totiž očekává, že věrnost k němu u nich bude stát přede vším ostatním na světě. Kdyby mu pověděl pravdu o vztahu mezi ním a sestrou, rozpoutalo by se peklo.
Cesare o tom neřekl nikomu, ani když byl opilý a spal s kurtizánami, i tehdy se mu dařilo držet jazyk za zuby. Lidé od dvora by o tom neutrousili slovo, protože by se báli, že přijdou o hlavu. Nevidí ale jeho otec jako papež díky božskému vnuknutí synovi až do duše? Cesare si tím nebyl jist.
Najednou děsivá maska z papežovy tváře zmizela a otcův obličej zjemněl. „Done Michelotto, příteli,“ pravil s úsměvem. „Vyber posla, který poputuje dnem i nocí do kláštera. Nemám pochyb, že moje dcera povolí. Dej si záležet, aby posel byl inteligentní mladík milé povahy. Musí být dobře upraven a hezký, aby moje drahá Lukrécie vzkaz přijala a nechala se přemluvit k návratu domů.“
*****
Don Michelotto rozkaz vykonal a jako posla vybral mladíka jménem Perotto, protože věděl, že Alexandr jej má v oblibě. Chlapec byl hudebník, psal básně a sloužil papežovi jako poslíček za byt a spásu. Byl chytrý a vzdělanější než mnozí jiní dvořané a do Říma přijel ze Španělska proto, že jej považoval za nádherné město. Byl poctivý a hluboce oddaný církvi, a tak mu Alexandr naprosto důvěřoval.
Právě do jeho rukou svěřil Alexandr první vzkaz pro Lukrécii do San Sista a věděl, že pokud by jí jej Perotto neměl doručit, tak snad jedině proto, že by jej cestou ve vršcích zavraždili. Tolik důvěry v mladíka choval.
*****
Lukrécie na Perotta narazila v klášterní zahradě a nejprve se snažila vzkaz od papeže odmítnout. „Nepřeji si mít se Svatým otcem žádné neshody,“ prohlásila. „A nejjistější bude vůbec s tím nezačít…“
Perotto jen přikývl. Dlouhé plavé vlasy měl svázané vzadu a v očích se mu jen dobromyslně blýskalo. „To chápu, paní vévodkyně,“ souhlasil. „Spoléhám se pouze na vaši dobrou vůli, protože dopis se týká záležitosti velice významné.“
Lukrécie se na něj zadívala, zavrtěla hlavou, odvrátila se a šla pryč. Posadila se na kamennou lavičku na protějším konci zahrady a přemýšlela, co má dělat.
Jenže Perotto, místo aby odešel nebo jí dopis nechal někde na dosah, na chviličku zmizel a pak se zase objevil s kytarou. Požádal Lukrécii o dovolení, aby směl usednout na trávu a zahrát jí.
Zamračila se, ale on byl tak milý a příjemný a její život v klášteře tak nudný, že nakonec přikývla. „Hraj, jestli chceš.“
Perottův zpěv Lukrécii překvapil, protože píseň i jeho hlas ji hladily na duši. Už dlouho nebyla v mužské společnosti – a najednou zjistila, že se usmívá.
Když skončil, rozmyslela si to a požádala o dopis. Perotto jí jej s úsměvem podal.
Zpráva byla víceméně strohá. Otec sděloval, že jednání o zrušení jejího manželství dále probíhají a že bylo dosaženo jistého pokroku. Giovanni zvažuje, jaké výhody mu to přinese a jaké náhrady mu slibují. A kdyby měla nějaké potíže, ať jen napíše, protože posel se vrátí nazítří s dalšími zprávami.
Zašla dovnitř, posadila se ke psacímu stolu a napsala papeži stručnou odpověď. Doufá, že se má dobře, a děkuje za to, co se pro ni snaží dělat. Podepsala se však pouze Lukrécie Borgia, aby věděl, jen co si to přečte, že se na něj stále zlobí.
*****
Druhého dne se Alexandr probudil pevně odhodlán s Lukréciiným rozvodem skoncovat. V papežském úřadě šlo všechno dobře, a tak mohl po ranních modlitbách celý zbytek dne věnovat urovnáváni rodinných záležitostí.
V dobré náladě se probudil i Cesare. „Možná je na čase přemýšlet, kdy bude další festival,“ začal, jen co zašel k papeži, „protože ve městě je nějaký neklid a lidi potřebují mít co oslavovat, aby si nevymýšleli maléry.“
„Jistě,“ souhlasil papež. „Mně samotnému by festival prospěl, protože z církevních záležitostí jsem začal být už nějak příliš vážný.“
V tu chvíli jim hlavní tajemník Plandini oznámil, že přišli Ludovicio Sforza a jeho synovec Giovanni.
Všichni se posadili ke stolečku, kam jim sloužící přinesli tácy se sýry, ovocem a vínem. Po krátké výměně zdvořilostí se ozval velice vážně Alexandr. „Ludovicio, nebudu chodit kolem horké kaše. Pozval jsem tě dnes, abychom plány na rozvod dovedli ke konci.“
Ludovicio strnul s pohárem na půl cesty k ústům a zatvářil se překvapeně. Vzpamatovat se mu ale trvalo jen chvíli. „Vaše svatosti,“ řekl, „rozvod není třeba, pokud tedy mluvíme o Giovannim a vaší krásné dceři Lukrécii.“
Giovanni přikývl, ale dál mlčel.
Alexandr povstal od stolu a začal rázovat sem tam. „Ale ano, je třeba, Ludovicio. Giovanni už před měsíci odejel z města do Pesara. A Lukrécie zůstala v Římě sama.“
Ludovicio vstal také, vyrazil ke křeslům a Giovanni šel za ním. „Můj synovec z Říma odejel kvůli výhružkám vašeho syna, Vaše svatosti,“ vysvětlil Ludovicio omluvně.
Cesare zůstal u stolku a dopíjel víno.
Alexandr se k němu otočil. „Je to pravda, synu? Vyhrožoval jsi mu?“
„Nikdy ne vyhrožuj i,“ řekl Cesare naprosto rozvážně. „Když mě nějaký muž urazí, vyzvu jej na souboj.“ Potřásl hlavou. „Nevzpomínám si, že bych tě vyzýval, Giovanni. Nebo ano?“ Podíval se na švagra chladnýma černýma očima.
Ti dva se ukrutně nesnášeli. „Musíš uznat, že jako švagr jsi nebyl zrovna příjemný,“ odsekl Giovanni arogantně.
Ludovicio začínal ztrácet nervy, a tak papeže medově oslovil. „Vaše svatosti, Giovanni se do Říma vrátil. Ti dva by mohli šťastně žít v Pesaru jako manželé. Ale Lukrécie nechce, Lukrécie odmítá. Chce být v Římě.“
Všichni už seděli v papežově pracovně.
Alexandr začínal ztrácet trpělivost. „Ludovicio, příteli. Takhle bychom se mohli hádat celý den, ale oba přece máme jinou práci. Dá se dospět jen k jedinému závěru. Giovanni a Lukrécie se musejí rozvést. Soucítíme s tebou i se tvým synovcem. Ale je třeba to vykonat pro dobro církve.“
„Církve?“ vyrazil Ludovicio zmateně.
Oba, on i Alexandr, vstali a chodili po místnosti. „Svatý otče,“ zasípal Ludovicio, „Giovanni by jistě s rozvodem souhlasil, ale jen na základě prohlášení, že sňatek nikdy nebyl platný.“ Odkašlal si. „Protože Lukrécie byla předtím zaslíbena tomu Španělovi.“
Alexandr se otočil a položil mu ruku na rameno. „Ludovicio, Ludovicio,“ oslovil jej. „Takovou maličkost by jistě šlo vyjasnit snadno… jenže s tím nesouhlasí Svatá rada.“
„Můžete přece vydat bulu,“ navrhl Ludovicio polohlasem. Alexandr přikývl. „Přesně tak, příteli,“ souhlasil. „To můžu. Kdyby to byla dcera někoho jiného.“ Pak papež nasadil poroučivý tón a zadíval se přímo na Ludovicia. „Jediným možným důvodem je impotence. Přiznání, že manželství nebylo nikdy naplněno. Tomu budou rozumět lidé i Svatá rada. A máme Lukréciino písemné prohlášení.“
Giovanni vyskočil a zrudl jako krocan. „Lže. Nejsem impotentní a nikdy nic takového neprohlásím.“
Ludovicio se k němu otočil. „Sedni si, Giovanni,“ nařídil mu rázně. „Musíme najít způsob, jak Svatého otce uspokojit.“ Il Moro věděl, že papeže potřebuje, protože se obával, že Milán mohou vlastně kdykoli schlamstnout Francouzi. Pak by se neobešel bez papežských vojsk a jejich španělských posil.
Cesare promluvil hlasem pevným jako žula. „Myslím, že mám řešení. Lukrécie říká jednu věc, Giovanni jinou. Navrhuji provést zkoušku. Shromáždíme příslušníky obou rodů do velké místnosti. Do té nastěhujeme pohodlnou postel. Na tu si lehne přitažlivá kurtizána, nějaká zdravá a svižná. Pak si Giovanni vleze do postele k ní a prokáže svou mužnost.“ Giovanni byl vzteky bez sebe. „Před oběma rodinami? Nikdy. S něčím takovým se nesmířím!“
Papež popošel až k Ludoviciovi. „V tom případě je rozhodnuto. Giovanni odmítá nabídku prokázat, že má pravdu, takže musíme stejně jako jakýkoli soudní dvůr dospět k závěru, že pravdou je to, co tvrdí Lukrécie. Samozřejmě budeme s Giovannim nakládat velkomyslně, protože jako manžel dělal, co mohl, a my nejsme jeho soudci.“
Giovanni se pokusil něco říct, ale strýc jej zarazil a odtáhl si jej stranou. „Jestli to nepřijmeš, celá rodina se tě zřekne. Přijdeš o titul i o statky. Teď už sice nejsi manžel, ale ještě pořád jsi vévoda. A to není tak málo!“
*****
Později toho dne seděl Cesare u psacího stolu ve svých komnatách a znovu si pročítal vzkaz, který mu včera poslala sestra. Na hezké tváři bylo poznat, jak je smutný, jak jej odloučení od Lukrécie naplňuje bolestí a steskem. Těžkou hlavu mu ale dělalo ještě něco jiného. Pročítal si dopis znovu a znovu a ruka se mu mírně chvěla.
Jeden řádek jako by z dopisu trčel ven. „V tomto okamžiku nejsem oprávněna hovořit o záležitosti, která je pro nás svrchovaně důležitá.“
Právě tohle upoutalo jeho pozornost: dopis je tak chladně zdvořilý a ona mu v něm rozhodně cosi tají. Šlo zkrátka o to všechno, co v listu nebylo. A on znal svou sestru dost dobře, aby poznal, že chová nějaké tajemství. Tajemství, které by je všechny vystavilo vážnému nebezpečí, kdyby bylo odhaleno.
