Kapitola 2
Den jízdy daleko od Říma, skrytý v podhůří Apenin leží rozlehlý pás země, kde nádherné lesy cedrů a pinií obklopují čisté jezírko. Rodrigo Borgia statek získal jako dar od svého strýce, papeže Kalixta III., a v posledních letech jej přebudoval na luxusní venkovské sídlo pro sebe a svou rodinu.
Stříbrné jezero bylo kouzelným místem. Přetékalo zvuky přírody a barvami z palety Stvořitelovy; pro Rodriga to byl ráj na zemi. Před ránem a znovu po soumraku, když z nebe zmizela modř, povrch jezera získával stříbřitě šedou barvu. Kardinál tomuto místu propadl od prvního okamžiku, kdy je spatřil. Těšil se nadějí, že on i jeho děti tu prožijí ty nejšťastnější chvilky.
Za horkých letních dnů, jež měly barvu citronu, děti plavaly v jezeře, aby se ochladily, a běhaly jako smyslů zbavené po zelených loukách; zato kardinál se procházíval mezi řadami vzrostlých citrusů a propouštěl mezi prsty zlaté korálky růžence. V těch poklidných chvílích jej život ohromoval svou krásou, obzvláště tedy jeho vlastní život. Bezpochyby tvrdě pracoval a od dob, kdy býval mladým biskupem, urazil pořádný kus cesty, ale jak moc právě tohle rozhoduje o něčím štěstí? Vždyť kolik nešťastníků se také lopotí, a přitom k nim není štědrá ani země, ani nebesa? Kardinálovo srdce bylo plné vděku; vzhlížel k jasnému modrému nebi, vysílal k němu modlitbu a prosil o požehnání. Pod povrchem pevné víry však po všech těch letech, jež mu byla milostiva, zůstávala skrytá hrůza z toho, že po životě, jako byl jeho, musí člověk jednoho dne zaplatit vysokou cenu. Nedalo se pochybovat o tom, že Bůh mu štědře naděluje, ale má-li být duchovním vůdcem církve svaté, musí být upřímnost jeho duše vystavena zkoušce. Jak jinak by nebeský otec posoudil, zda je toho hoden? Kardinál doufal, že v takové zkoušce obstojí.
Jednoho večera po báječné večeři u jezera nechal pro děti uspořádat okázalý ohňostroj. Malého Joffreho měl v náručí a Juan se otce držel za šaty jako klíště.
Stříbrné hvězdice osvětlovaly nebe rozmáchlými světelnými oblouky a jiskřícími kaskádami veselých barev. Cesare držel sestru za ruku, cítil, jak se chvěje, slyšel ji, jak vykřikuje, když se ozývaly rány od prachových náloží a když nebe nad jejich hlavami zalévaly veliké výtrysky světla.
Sotva ale kardinál spatřil, že jeho dcera se bojí, podal malého Cesaremu, napřáhl ruku a objal Lukrécii. „Tatínek tě bude držet,“ oznámil jí. „U tatínka se ti nic nemůže stát.“
Cesare stál blízko otce, držel malého Joffreho a poslouchal, jak kardinál s rozmáchlými gesty a velice výmluvně vykládá o souhvězdích. Zjistil, že zvuk otcova hlasu jej nesmírně uklidňuje, a už tehdy pochopil, že tuhle chvíli u Stříbrného jezera si navždy uchová jako poklad. Té noci totiž byl nejšťastnějším dítětem na světě a náhle věděl, že vše je možné.
*****
Kardinál Rodrigo Borgia se vším, co dělal, dobře bavil. Byl jedním z těch vzácných lidí, nadšených natolik, že do víru svého zápalu strhávají i všechny kolem. Jak děti rostly a jejich vědomosti byly čím dál členitější, bavíval se s nimi značně dopodrobna o náboženství, politice a filozofii; dlouhé hodiny poučoval Cesareho i Juana o umění diplomacie a o významu strategie v životě církevním a politickém. Cesareho ty intelektuální výboje bavily, ale Juan se často nudil. Kardinál jej vinou svého někdejšího strachu zahrnoval takovou péčí, až se z toho stala nevýhoda a chlapec začal být paličatý a rozmazlený. Otec však největší naděje vkládal do Cesareho, právě od něho toho očekával opravdu hodně.
Rodrigo měl návštěvy v paláci Orsiniů velice rád, protože jeho sestřenka Adriana i mladá Giulia jej obdivovaly a zahrnovaly jej pozornostmi. Giulia rostla ve velice krásnou ženu, vlasy měla ještě zlatavější než Lukrécie a sahaly jí div ne až na zem. Měla velké modré oči a plné rty, a tak se nebylo co divit, že jí po celém Římě začali říkat „La Bella“. Kardinál cítil, že má pro ni obzvláštní slabost.
Giulia Famese pocházela z nižší šlechty a jako věno si při zasnoubení za o několik let mladšího Orsi…
