Kapitola 22
Kníže Alfonso, hrdý syn králů, se královsky choval, i když vypil příliš mnoho vína jako tohoto měsíčného večera. Jen co dovečeřel ve Vatikánu s papežem, Lukrécii a jejími bratry Joffrem a Cesarem, omluvil se a šel. Pověděl jim, že se musí kvůli jakési neodkladné záležitosti vrátit domů. Políbil svou ženu na rozloučenou a slíbil, že bude netrpělivě čekat na potěšení z její společnosti, ať už se rozhodne vrátit kdykoli.
Pravdou bylo, že mu v přítomnosti papeže a jeho synů nebylo právě příjemně, protože se začal tajně scházet s kardinálem della Roverem. Ten jej dvakrát, puzen vlastní ctižádostí, požádal o podporu a vykládal mu, jaké nebezpečí mu v nynější situaci hrozí. Della Rovere nabádal mladého knížete, aby myslel na budoucnost, na dobu, kdy Borgiové budou zbaveni moci a kdy on, kardinál, se stane příštím papežem. Pak se Neapol nebude mít čeho obávat, protože korunu vezmou francouzskému králi a vrátí právoplatným držitelům. A jednoho dne bude jeho.
A teď měl Alfonso hrůzu z toho, že se Alexandr o těch tajných schůzkách dozví. Od té doby, co se vrátil z hradu Colonnů do Říma, často přistihl bratry Borgie, jak jej ostražitě pozorují; věděl, že jej podezírají ze zrady.
Šel přes prázdné náměstí před svátým Petrem a najednou měl pocit, že zvuk jeho kroků na dlažbě zní nějak příliš hlučně. Měsíc zašel za sunoucí se mraky a na náměstí najednou byla úplná tma. Alfonso zaslechl nějaké šouravé kroky a spěšně se ohlédl, jestli jej někdo nesleduje. Neuviděl však nic. Zhluboka se nadechl a snažil se utišit bušící srdce. Přesto věděl, že něco není v pořádku. Cítil to.
Najednou mraky měsíc odkryly a on spatřil několik maskovaných mužů, jak k němu pádí ze stínu u budovy. Měli v rukou primitivní zbraně městské lůzy, kterým se říkalo „scroti“, šourky, což byly jen sáčky naplněné kusy železa a nasazené na kožených rukojetích. Otočil se a zkusil utéct přes náměstí, ale tři z nich jej dostihli a strhli na zem. Všichni tři po něm skočili a tloukli jej zbraněmi po celém těle. Snažil se krýt si rukama hlavu, pokoušel se obrátit ze břicha na záda, ale oni znovu a znovu zdvihali své scroti a nemilosrdně jej bili do rukou a nohou. Vší silou potlačoval bolestné výkřiky. A pak jej scroto v rukou jednoho z nich zasáhlo tvrdě do kořene nosu. Uslyšel, jak kosti praskly, a ucítil, že ztrácí vědomí.
A právě ve chvíli, kdy poslední útočník vytáhl dýku a rozřízl Alfonsovi hruď od krku až k pupku, se ozval pokřik papežských gardistů. Zabiják se vylekaně rozběhl k jedné z ulic, které vedly pryč z náměstí.
Strážný si stoupl nad mladíka a zvažoval, nakolik jsou zranění vážná. Věděl, že si musí vybrat. Buď tomu nešťastníkovi okamžitě poskytne potřebnou pomoc, nebo bude pronásledovat lotra, který jej napadl. A právě v té chvíli v bledém měsíčním světle poznal papežova zetě.
Zběsile volal o pomoc. Pak si rychle stáhl plášť a snažil se zastavit krvácení z obrovské rány na prsou.
Dál a dál křičel o pomoc a pak donesl Alfonsa na blízkou strážnici papežské gardy a opatrně jej položil na železnou postel.
Okamžitě povolali vatikánského lékaře, který brzy k Alfonsovi přispěchal. Režná rána naštěstí byla přes svou délku nehluboká. Na první pohled nebyly zasaženy žádné důležité orgány a díky pohotovému zásahu strážného mladý kníže ani vážně nevykrvácel.
Vatikánský lékař, zkušený a protřelý muž, se spěšně rozhlédl a pak pokynul jednomu z dalších strážných, ať mu podá placatici s pálenkou. Pak alkohol nalil do otevřené rány a začali ji nití stahovat k sobě. Pro hezký mladíkův obličej ale mohl udělat pramálo, snad jen rozbitý nos obvázat a modlit se, aby se zranění vyhojilo bez příliš velkých škod.
Duarte vyrušil Alexandra od stolu a nenápadně jej informoval, co se stalo.
Papež nařídil, ať Alfonsa odnesou do jeho komnat a položí na postel v jednom z jeho pokojů. Povolal k tomu šestnáct svých nejlepších strážných.
Pak nakázal Duartemu, aby vyslal naléhavý vzkaz neapolskému králi Federigovi, v němž mu vysvětlí, co se stalo jeho synovci, a požádá, a…
