Medvěd vám píše
Politujte mne, přátelé. Měl jsem takovou pěknou medvědici a najednou se mně ztratila. Každý den vyhlížím, jestli se neobjeví třeba za zábradlím mezi diváky, ale zatím kolem chodí jen celé průvody dětí. Stojí u nás, nahýbají se přes zábradlí a pak na nás začnou házet cukr, sušenky a všechno možné, co se medvědům vůbec nemá dávat. Já bych od nich nic nebral, ale máme tu takového hloupého žebravého Míšu. Jak vidí průvod dětí, už by, nenasyta, o něco žebral. Nacpe se toho a potom mu bývá v noci zle, moc zle a my, ostatní medvědi, ho pak musíme ošetřovat a těšit. Říkáme mu soucitně: „Dobře ti tak, trumpeto. Víš, že děti nemají rozum, proto ti hážou, co ti jenom pokazí žaludek. Teď skučíš, hlupáku. Copak děti vědí, že už také před nimi někdo házel medvědům cukr a sušenky? A že po nich přijdou jiní lidé, kteří jim zase budou házet cukr a sušenky, a že to tak půjde dál až do večera? Kdyby děti měly rozum, tak by to nedělaly. Nechtěly by medvědům ublížit. A kdybys měl rozum ty, tak bys nežebral.“ Ale mluvte s ním, když je medvěd.
Lidé mají napsáno na všech rozích, že nás nemají krmit, ale chodí kolem toho jako slepí a kazí nám žaludky, jen aby se pobavili.
Kolik se toho musí po lidech každý den uklízet, to byste ani neřekli. Nedávno tady byl dokonce pršiplášť. Někdo asi nedával pozor a upustil mezi medvědy dolů do výběhu svůj plášť proti dešti. Šli jsme se podívat, co to je. Někteří medvědi jsou šťourové, tak jej obrátili na všechny strany. Někteří jsou zase hladovci, tak začali plášť hned trhat a ochutnávat. Za chvíli z něho byly cáry. Ve dne sem nikdo nemůže. Teprve večerpřijdou zřízenci a ti roztrhané cucky vyhodili. Už se s tím nedalo nic dělat. Všelijaké věci u nás nacházejí. Peněženku, panenku a potom i mnoho neřádu, který sem hodí zlí lidé.
Přestal jsem na chvíli psát. Potřeboval jsem se podrbat na břiše. V tom však, húúú! Zatmělo se přede mnou. Někdo mi zezadu zakryl oči. Málokdo ví, jak rychle se dovede medvěd pohnout. Jako blesk jsem sebou hodil, a co to vidím? Moje medvědice stála přede mnou. „Váňo,“ zavolala. A já hned: „Kde jsi byla?“ A ona: „Počkej, vždyť jsem čtyři měsíce nejedla.“
Nahoře už měla nachystány kusy chleba, zeleninu, ba i kousek libového masa. Panečku, chutnalo jí. A zároveň, jak to do sebe házela, ukazovala mně klec a v té se, panenko skákavá, konaly řeckořímské zápasy, jaké jsem ještě v životě neviděl. Dvě malá, krásná roztomilá medvíďata se porážela, chytala se zuby, prackami, motala se v kozelcích, vřískala, málem jsem měl chuť skočit do jejich klece a dělat jim soudce. Takové to byly hezké zápasy.
„To koukáš, co?“ smála se medvědice celá blažená. „Narodili se mně v zimě, když jsem byla schovaná v pelechu. Celou dobu jsem nic nejedla,jenom je opatrovala, krmila, no a teď pojedou, milánkové moji, do jiné zoologické zahrady bavit děti. Ti jsou roztomilí, co?“
Medvědice mohla na medvíďatech oči nechat. Já zase na své milé medvědici. Jsem tak rád, že se vrátila, a už ji nikam nepustím. Proč se o tom napřed aspoň slovíčkem nezmínila? Proč se mi aspoň na minutku neukázala, abych neměl takové starosti? Ale nejde prý to jinak. Medvědice dostane mláďata vždycky v zimě. Jsou malinká, malinenká, taková, že by se o sebe vůbec nedovedla starat. Máma s nimi musí zůstat zavřená ve svém pelechu, neukáže se tak dlouho, nejí, nepije, jen krmí medvíďata a vyjde se provětrat a najíst teprve tehdy, až jsou mláďata povyrostlá a už tak veliká, že se mohou prát. Perou se ovšem jen z legrace, ale můžete přitom na nich oči nechat, jak jim to jde.
To je škoda, že se hned odstěhují. Diváci však budou kolem nich v novém domově stát a nasmějí se, až se budou ohýbat. Jsou to přece ta nejkrásnější medvíďata na světě, budou všichni říkat.
„Naše medvíďata budou opravdu slavná,“ utěšil jsem medvědici. „Možná že si je někde vymalují i na plakáty, a kdo je uvidí, řekne si: Ta musela být hezká, ta jejich maminka.“
Medvědice se blaženě usmála a objala mne tak vřele, že zřízenec, celý popletený, přiletě…
