CO TEĎ?
Nic se mi nedaří
No, to budeš koukat, holube, co ti všechno nachystám, řekl jsem si. A chtěl jsem se dát do práce. Jenomže mně to nějak nešlo. Nikdo se k ničemu neměl. Snad na zvířata působí to horko a nebo snad vůbec nechtějí psát.
Jako třeba bizoni. Propánakrále, to jsou zamračená zvířata. Hlavu mají svěšenu, na nikoho se neusmějí a k cestě, kudy chodí návštěvníci, vůbec nepřijdou. Jen stojí vzadu ve svém velikánském výběhu a mračí se. „Prosím vás, vy jste nějací nabručení,“ povídal jsem, když jsem se k nim dostal. „Proč tak zalézáte dozadu, kde vás není skoro ani vidět?“ divil jsem se. „Aspoň nám lidé dají pokoj,“ zahučel nejsilnější býk. „Proč bychom se měli někomu ukazovat? Zažili jsme od nich něco dobrého? Podívejte se na naše mláďata. Hledal jsem někoho, kdo by si s nimi hrál. Tolik si to přejí. Myslíte, že se někdo přihlásil? Přiletěli jen vrabci, ale ti si sedli na jejich jídlo a kradli tam všechno, co jim zachutnalo. A naše mláďata by se tak ráda pobavila. Už jsem o tom řekl i našemu panu řediteli, když šel kolem. Ale ten jen pokrčil rameny a řekl, že o tom bude referovat. A máme prý hledat také sami. Jenže je to marné. Nikdo k našim mláďatům nechce. Tak jsme teď zalezli dozadu a s nikým nemluvíme. Když si nikdo nechce s námi hrát, tak dobře! Ať si to všichni nechají. A ať sem ani nechodí.
A jestli chceme napsat dopis? Prosím vás, komu? Vždyť už skoro žádní bizoni nejsou. Jo, bejvávalo. Ale začali potom stavět tu prokletou železnici od jednoho moře k druhému a tím nám odzvonili. Rozdělili nás kolejemi, na sever a na jih, postříleli nás, aby měli obědy a večeře, a teď jsme dobří jen pro zoologické zahrady. Ne. Nic nebudeme psát. Nemáme komu.“
Opravdu, tak zamračené zvíře, jako jsou bizoni, jsem v žádné ZOO neviděl. To snad želvy budou přívětivější.
Ale představte si, želvy se mnou nemluvily. Jen tak pomrkávaly, jako že vědí, že pomáhám holubovi, že je to dobře, když se někdo stará o poštu, ale žádná neřekla ani ň. Prosím vás, kdybyste venku nějaké želvy potkali, nepovídejte jim, že nic nenapsaly. Dělejte, jako kdybyste o žádném želvím psaní nevěděli. Třeba by jim to bylo líto.
Vzpomněl jsem si však na lenochoda. Beztoho nic nedělá, ať se tedy trochu pohne a napíše. Co by mu to udělalo? Měl bych práci. Šel jsem tedy za ním. Ale, prosím vás, to jsem padl na pěkného lenocha. Ještě že se uráčil otočit na mne jedno oko. Byl prý by hloupý, aby tu něco dělal. Zaplatí mu někdo? Dá mu lepší jídlo, když bude psát nebo bude dělat před diváky cirkus? Dost na tom, že visí celý den hlavou dolů. Ať to někdo po něm zkusí. Pak se přijde lenochod na něj podívat a optá se ho, jak se mu líbí celý den tak viset. A jestli prý chci něco napsat, tak ať to napíši. Jemu prý je to jedno.
To víš, lenochu, že nenapíši.
Ale tu jsem slyšel pořádný rámus. Tolik hlasů. To bude psaní, zajásal jsem. Jenže byla to jenom škola, která si prohlížela ZOO. Jeden mluvil přes druhého, hnali se jako záplava, jako divoká voda a děvčata bylo slyšet nejvíc. A tu mne napadla šťastná myšlenka. Půjdu tam, kde se nejvícštěbetá, tam by toho mohli nejvíc napsat. Půjdu k ptačím rybníčkům.Ti toho mohou napovídat,až mne bude hlava brnět. Tam najdu… a než jsem mohl říci koho, už mne zastavila kachna.
Lidičky, hlava se mně točí z toho, co mně všechno napovídala. Na slovíčko, začala. Ale to jsem si dal, že jsem ji začal poslouchat. Ne jedno, ale celý vodopád slov na mne spustila. Jak prý se mně líbí ZOO. Že už mne viděla mockrát. Proč prý nefotografuji. Jestli jsem už byl u vlků.Kde jsem koupil tu látku na šaty. Že včera bylo pěkně, ale možná že se to pokazí. Že její tetička se už počtvrté vdávala. Teď prý na ni, na kachnu, jedna sova pořád mrká. Co prý je to za pořádek. No povídám vám, tolik toho nedovedou navykládat ani papoušci. Musel jsem ji nakonec zastavit: „Co byste vlastně… hm… já… o co totiž jde?“
Kačena se najednou zapýřila. Abych prý prominul, zkrátka že se zapovídala, jeminánku, to se přece stane. Ale před týdnem prý už napsala …
