Kapitola 2
A tak Ronja šla. Brzy poznala, jak byla hloupá, když si myslela, že kamenná síň je celý svět. Ani ohromný Mattisův hrad nebyl celý svět. Ani ohromná Mattisova hora nebyla celý svět. Svět byl mnohem větší. Svět byl takový, až člověk ztrácel dech. Samozřejmě slyšela, jak si Mattis s Lovisou povídají o životě kolem hradu. Třeba o řece si povídali. Ale teprve když viděla, jak se prudce valí pod Mattisovou horou, pochopila, co to řeka je. I o lese mluvili. Ale teprve když viděla, jak je tmavý a jak šumí stromy, pochopila, co je les, a tiše se zasmála, jenom tak, z radosti, že řeky a lesy prostě jsou. Jak by to nebylo k smíchu! Nechtěla věřit, že jsou tak velké stromy a že je tolik vody!
Šla stezkou přímo do divokého lesa, až přišla k tůňce. Dál už nesmí, řekl jí Mattis. Tůňka se černala mezi tmavými smrky, bíle svítily jen pohupující se lekníny na hladině. Ronja nevěděla, že to jsou lekníny, ale dlouho se na ně dívala a smála se, prostě proto, že jsou.
Celý den zůstala u tůňky a dělala všelicos, co předtím nikdy nezkusila. Házela do vody smrkové šišky a smála se, když poznala, že odplouvají, cáká-li nohama. Takovou legraci ještě nikdy nezažila. V nohou cítila radost a volnost, když mohla cákat, a ještě větší, když mohla šplhat. Kolem tůňky byly velké, mechem porostlé kameny, po kterých se dalo lézt, a plno smrků a borovic, po kterých se dalo šplhat. Ronja lezla a šplhala, až slunce začalo klesat za hřeben lesa. Snědla chléb a vypila mléko, které měla s sebou v malém koženém vaku. Pak si lehla do mechu, aby si chvilku odpočinula. Vysoko nad ní šuměly stromy. Ležela a dívala se na ně a tiše se smála jen proto, že jsou. Pak usnula.
Když se probudila, byl už večer a vysoko nad vršky stromů svítily hvězdy. Ronja je viděla a pochopila, že svět je ještě větší, než si myslela. A bylo jí smutno, že na ně nedosáhne, ať se natahuje sebevíc.
Byla už v lese déle, než směla. Věděla, že teď už musí domů, aby se Mattis strachy nezbláznil.
Hvězdy se zrcadlily v tůňce, ale jinak byla kolem nejčernější tma. Na tmu však byla zvyklá. Té se nelekla. Když někdy za zimní noci vyhasl oheň v Mattisově hradě, byla tam tma černější než ve všech lesích dohromady. Kdepak, tmy se nebála. Právě když se už chtěla vrátit, vzpomněla si na kožený vak. Ležel na kameni, kde předtím seděla a jedla, a tak pro něj v té tmě lezla nahoru. Myslela si, že na tom vysokém kameni bude blíž ke hvězdám, natahovala tedy ruce a zkoušela si jich několik utrhnout, aby si je ve vaku mohla vzít domů. Ale nešlo to, vzala tedy svůj malý vak a chtěla slézt dolů.
A tu uviděla něco, co ji vylekalo. Všude mezi stromy blýskaly oči, ano, kolem kamene se utvořil kruh očí, které ji sledovaly, a ona si toho nevšimla. Nikdy předtím neviděla oči, které by mohly takhle ve tmě svítit, a vůbec se jí to nelíbilo.
"Co chcete?" vykřikla. Ale nikdo neodpověděl. Místo toho se oči blížily. Pomalu, krok za krokem se blížily víc a víc, a bylo slyšet mumlání hlasů. Byly to zvláštní, staré šedivé hlasy, které mumlaly a žvatlaly všechny najednou:
"Šedivíci, šedivíci, je tu člověk, je tu člověk v našem lese, kousejte a bijte, šedivíci, kousejte a bijte, šedivíci!"
A najednou byly všechny ty podivné šedivé bytosti, které jí chtěly ublížit, přímo pod kamenem. Neviděla je, ale cítila, že tam jsou, a běhal jí z toho mráz po zádech. Teď poznala, jak jsou šedivíci nebezpeční, však jí Mattis říkal, aby si na ně dala pozor. Ale bylo pozdě.
Protože teď začali tlouct do kamene palicemi a klacky, nebo co to měli. Dunělo to, bouchalo a třaskalo v tichu tak strašně, že se Ronja dala do křiku. Bála se o život.
Jak křičela, šedivíci přestali bušit do kamene a začali lézt nahoru. Blížili se ze všech stran. Slyšela, jak škrábou nohama a mumlají:
"Šedivíci, šedivíci, kousejte a bijte!"
Ronja začala ze zoufalství křičet ještě silněji a divoce mávala kolem sebe koženým vakem. Věděla, že za chvíli budou u ní a ukoušou ji. Její první den v lese bude také jejím dnem posledním.
Ale právě v té chvíli usly…
