Kapitola 6
V noci sněžilo nad hradem a okolními lesy tak hustě, že ani Plešek nepamatoval horší nečas. Čtyři silní muži se museli opřít do vrat, aby je vůbec pootevřeli a někdo se mohl protáhnout a odházet sníh. I Plešek vykoukl, aby se podíval na tu pustou a prázdnou krajinu, kde teď všechno leželo pod sněhem. Vlčí soutěska byla úplně zavalená. Jestli to takhle půjde dál, ven se tamtudy nedostane nikdo až do jara, pomyslel si Plešek.
"Ty, Pírko, jestli patří k tvým největším radostem odhazovat sníh, tak si té radosti užiješ, co hrdlo ráčí."
Plešek obvykle prorokoval správně a nemýlil se ani tentokrát. Dlouhý čas padal sníh ve dne v noci. Loupežníci ho odklízeli a proklínali ho; ale jednu výhodu to mělo: že kvůli Borkově sebrance nemuseli být na stráži u Vlčí soutěsky ani u Pekelné tlamy.
"Borka je sice hlupák nad hlupáky," řekl Mattis, "ale přece jen snad není tak neskonale hloupý, aby se chtěl prát, když je sněhu po ramena."
Ani Mattis nebyl tak hloupý, a navíc ho právě teď Borka ani moc nezajímal. Musel myslet na jiné věci. Ronja byla poprvé v životě nemocná. Ráno po tom dni v lese, který byl málem jejím dnem posledním, se probudila s horečkou a bez chuti vstát a dělat to, co obyčejně.
"Copak je to s tebou?" hrozil se Mattis a klekl si k její posteli. "Co to má znamenat? Snad nejsi nemocná?"
Vzal ji za ruku a ucítil, jak je horká. Ronja jen žhnula a Mattis se polekal. Vždycky byla zdravá a vesele skotačila. A teď tu jeho milovaná dcerka leží jako lazar. Hned to věděl! Věděl, co se stane! Smrt mu Ronju vezme, zemře. Až se mu tou bolestí svíralo srdce. V tom šíleném smutku si nevěděl rady. Nejraději by byl tloukl hlavou do zdi a křičel, jak měl ve zvyku. Ale jen by to nebohé dítě vyděsil, tolik rozumu ještě měl. Proto jí jen položil ruku na rozpálené čelo a bručel:
"To je dobře, že jsi v teple, Ronjičko! Tak to má být, když je člověk nemocný"
Ale Ronja znala svého otce, a i když
ji horečka spalovala, pokoušela se ho utěšit.
"Ale jdi, Mattisi! To přece nic není. Mohlo by to být daleko horší."
Mohla jsem ležet pod sněhem celou zimu až do jara, pomyslela si. Chudák Mattis, znovu si představila, jak by ho to zlomilo, až jí slzy vyhrkly. Když to Mattis uviděl, napadlo ho, že je jí líto, jak mladá musí umřít.
"Holčičko, neplač, to víš, že budeš zase jako rybička," řekl a rychle polykal slzy. "Ale kde vězí tvoje máma!" rozkřikl se a hnal se s pláčem ke dveřím. To by tedy rád věděl, proč Lovisa nestojí pohotově se svými bylinkami na horkost. Zrovna když Ronjin život visí na vlásku!
Hledal ji v ovčíně, ale tam nebyla. Hladové ovce bečely ve svých ohrádkách. Brzy ale poznaly, že nepřišel ten pravý. Neboť Mattis tu stál s rozcuchanou hlavou skloněnou k ohradě a plakal tak divoce, že z toho byly všechny ovce vyplašené.
Pořád ještě brečel, když vešla Lovisa, která právě obstarala kozy a slepice. Rozkřikl se na ni:
"Ženská, proč nejsi u svého nemocného dítěte?"
"Že mám nemocné dítě?" optala se Lovisa klidně. "To jsem nevěděla. Ale jen co dám ovcím..."
"To můžu udělat já! Jdi k Ronje!" vyjel Mattis, ale pak tišeji dodal:
"Jestli je ještě naživu!"
Začal vytahovat osikové otepi, a když Lovisa odešla, nakrmil ovce a svěřil se jim se svým trápením.
"Co vy víte, co to je, mít děti! Nevíte, jak člověku je, když má přijít o své nejdražší jehňátko!"
Pak se ale najednou odmlčel, protože si vzpomněl, že všechny měly na jaře jehňátka. A co z nich je? Uzené kýty... skoro ze všech.
Lovisa dávala dcerce bylinkový čaj na horkost a za tři dny byla Ronja zdravá. K Mattisově údivu byla Ronja jako dřív, snad jen trochu vážnější. Ty tři dny, co ležela v posteli, měla čas na přemýšlení. Jak to teď bude? S Birkem? Má sice bratra, ale kdypak s ním bude? Budou se muset scházet tajně. Nemůže přece Mattisovi říct, že se skamarádila s jedním Borkovým loupežníkem. To by bylo jako praštit ho palicí do hlavy, ne-li horší, to by ho zlomilo a rozběsnilo víc než co jiného. Ronja si povzdechla, proč musí být její otec ve všem tak nezkrotný? Ať…
