Kapitola 9
Lamželeza spalovala horečka tři dny. Byl na tom zle, ležel jako v mrákotách. Ale Lovisa se dobře vyznala v léčení, starala se o něho jako matka a dávala mu na rány obklady z bylin. K všeobecnému údivu čtvrtý den vstal. Nohy měl sice ještě slabé, ale jinak byl čilý jako ryba. Šíp zasáhl krční šlachu, a čím víc se hojila, tím víc se stahovala. Tak se Lamželezovi hlava naklonila na stranu a dodávala mu trochu posmutnělý výraz. Přesto byl veselý a upovídaný jako dříve. Všichni loupežníci byli rádi, že zůstal naživu. A že na něho občas volávali Křivohlave, když mu něco chtěli, to bylo jen z legrace. Lamželezo se proto nermoutil.
Zato se rmoutila Ronja. Svár mezi Mattisem a Borkou jí ztrpčoval život. Věřila, že jejich nepřátelství pomalu odumře samo od sebe. Místo toho se teď rozhořelo a bylo nebezpečné. Každé ráno, když Mattis se svými loupežníky vyjížděl Vlčí soutěskou, dělala si starosti, kolik se jich vrátí domů zraněných. Nebyla klidná, dokud večer všichni neseděli kolem velkého stolu. Ale druhý den tu byl strach zase a Ronja se zeptala otce:
"Proč si s Borkou vzájemně ukládáte o život?"
"Zeptej se Borky," řekl Mattis. "On vystřelil první šíp. To ti Lamželezo může potvrdit."
Nakonec se do toho vložila i Lovisa. "To dítě má víc rozumu než ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím a neštěstím. K čemu to bude dobré?"
Mattise rozlítilo, že Ronja i Lovisa jsou proti němu.
"K čemu to bude dobré?" křičel. "K čemu to bude dobré? Že Borka teď konečně vypadne z Mattisova hradu, to snad není tak těžké pochopit, husy hloupé!"
"A to musíte prolévat krev a natáhnout bačkory, než toho necháte?" ptala se Ronja. "Copak to nejde jinak?"
Mattis se na ni kysele podíval. Že se o to hádal s Lovisou, prosím. Ale že při něm nebyla Ronja, bylo víc, než snesl.
"Když jsi tak chytrá, najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu. Pak ať si klidně Borka i jeho všiví loupežníci spí v lese jako liška v noře. Já jim nic neudělám!"
Zmlkl, trochu se zamyslel a pak zamumlal:
"Ačkoli, jestli nezabiju aspoň Borku, může kdokoli říct, že jsem břídil, a ne loupežník."
Ronja se scházela s Birkem v lese každý den. Byla to její útěcha. Ale ani v tom jarním čase nemohla už být tak bezstarostná, a Birk také ne.
"I to jaro máme pokažené," povídá Birk. "Kvůli dvěma starým paličatým vůdcům loupežníků, kteří nemají kouska rozumu."
Aje smutné, pomyslela si Ronja, že se z Mattise stal paličatý vůdce loupežníků bez kouska rozumu. Její Mattis, její sosna v lese, její síla - proč má najednou pocit, že jediný, ke komu se jí chce utéct, když je jí těžko, je Birk?
"Kdybych tě neměla, bratře," řekla, "tak opravdu nevím..."
Seděli u studánky, kolem nich jarní nádhera, ale sotva si jí všimli.
Ronja přemýšlela.
"Ačkoliv kdybych tě neměla za bratra, bylo by mi asi jedno, že Mattis chce Borku zabít."
Podívala se na Birka a zasmála se.
"Takže je to vlastně tvoje chyba, že mám takové trápení!"
"Já nechci, abys měla trápení," řekl Birk. "Ale pro mě je to taky těžké."
Seděli tam dlouho a bylo jim těžko, ale byli spolu, a to byla útěcha. Přesto to nebylo lehké.
"Člověk nemá moc jistoty, když neví, kdo bude večer naživu a kdo bude mrtvý," řekla Ronja.
"I když ještě nikdo neumřel," ozval se Birk. "Ale to bude jenom proto, že se po celém lese zase hemží rychtářovi vojáci. Mattis s Borkou se prostě nestihnou pomlátit. Mají co dělat, aby se vyhnuli vojákům."
"Jo, to naštěstí mají," poznamenala Ronja.
Birk se zasmál.
"Tak vidíš, aspoň k něčemu jsou rychtářovi vojáci dobří, koho by to napadlo?"
"Nejistota je to na každý pád," řekla Ronja. "A v té nejistotě budeme ty i já pořád, každý jarní den."
Šli a uviděli divoké koně, jak se pasou. Byl mezi nimi Lump i Divoch. Birk na ně hvízdl. Koně zvedli hlavu a vypadali trochu zamyšleně. Pak se zase klidně pásli. Bylo vidět, že tohle je nezajímá.
"Jste pěkné potvory," řekl Birk. "I když si tu teď klidně běháte a vypadáte tak povolně."
Ronja chtěla domů. Kvůli dvěma paličatým vůdcům loupežníků ne…
