O SMOLÍČKOVI
To už znáte, jak Smolíčka unesly jeskyňky a jak ho zlatoparohatý jelen zachránil a donesl domů. Doma dostal Smolíček co proto. Plakal a slíbil, že už bude vždycky poslouchat a nikdy více jeskyňkám neotevře, a taky neotevřel.
Jednou dlouho nešla zima. Sluníčko hřálo a kočičky znovu rozkvetly, jako by měl přijít máj. Zlaté parohy jelena tuze tížily, chtělo se mu je shodit.
„Jelínku, neshazuj parohy, ještě je budeš potřebovat," varoval ho Smolíček. „Čím se budeš v zimě bránit vlkům?"
„Zima už nepřijde, Smolíčku. Staré parohy shodím, odpočinu si a za čas mi narostou nové."
„Jelínku, a co by tomu řekl dědeček Mecháč?"
Dědečka Mecháče poslouchal celý les, jeleni, veverky, lišky, datlové, medvědi, zkrátka všechna zvířátka, všichni ptáci, všechny rostliny.
„Dědeček Mecháč se to ani nedoví," pravil jelen.
Jednou ráno zaběhl do houští a vrátil se bez parohů.
Sotva došel k chaloupce, spadla z mraků první vločka, za ní druhá a třetí, a než si jelen dvakrát ukousl trávy, dalo se do chumelenice.
Sněžilo celý den.
Jelen ležel ve světničce, styděl se, že je bez parohů.
„Vidíš, já ti to říkal," vyčítal mu Smolíček. „V zimě nebudeš moci bez parohů vyjít ani na krok."
Smutně šli toho večera spát.
Ráno se jelen probudil a vidí, jak se oknem lije do světničky sluníčko. „Sluníčko, sluníčko," volal, „vstávej, Smolíčku, už je zase po zimě."
Podíval se na postýlku, Smolíček tam není. Vyběhl ven: sluníčko svítí, to je pravda, ale všude, kam jelen dohlédne, leží vysoké závěje, větve se sklánějí pod sněhovými polštáři.
„Smolíčku, pacholíčku, kde jsi?" volá jelen. Ale nikdo mu neodpovídá. Ve sněhu spatřil šlépěje, otisky Smolíčkových sněhovek. Pustil se podle nich, ale brzy se mu ztratily. Foukal vítr a zavál je sněhem.
Najednou zavyli nablízku vlci. Jelen sklonil hlavu a připravil se k boji. Vtom si vzpomněl, že nemá parohy. Bez nich by se vlkům neubránil. I obrátil se a velkými skoky prchal do chaloupky.
Copak se stalo se Smolíčkem? Smolíček už o půlnoci vstal, hodně teple se oblékl a tiše, tichounce, aby nevzbudil jelena, vyšel na mráz. Vydal se za dědečkem Mecháčem, že vyprosí pro jelena nové parohy. Co ho to napadlo! Klopýtal tmou, bořil se do závějí, vítr mu sypal do očí sníh. A ke všemu ten bláhový chlapec vůbec nevěděl, kudy se k dědečkovi Mecháčovi jde.
To víte, jeskyňky chtěly Smolíčka dostat znovu. „Ale než ho dostaneme," řekly si, „uděláme si z něho švandu."
Smolíček nic netuší, jde tmou, každou chvíli se proboří do závěje, a najednou kde se vzala, tu se vzala, ze tmy přiskákala a okýnky na Smolíčka zamrkala chaloupka celá z cukru:
„Pojď, Smolíčku
pacholíčku,
pochutnáš si na cukříčku,
vede ke mně cesta
z mandlového těsta,
z čokolády jsou mé stěny,
okna z cukrové pěny,
pojď, Smolíčku
pacholíčku,
pochutnáš si na cukříčku!"
Světlo a teplo z chaloupky Smolíčka tolik vábily. A cukr on mlsal rád. Takhle kdyby se chvilku ohřál, něco smlsl, to by se mu potom jinak šlo. Popoběhl, a najednou chaloupka zmizela. Ozval se pisklavý smích jeskyněk, obstoupily Smolíčka ze všech stran a volaly:
„Chytíme tě, Smolíčku, oškubem ti hlavičku!"
Smolíček je neviděl, oči měl ještě oslepené od té záře z okének cukrové chaloupky. Začal utíkat, nohy těžce ze sněhu vyndával, ale nezastavil se. Pozdě litoval, že se na tu noční cestu vydal.
Jeskyňky už neslyšel, v duchu si liboval, že jim utekl.
Sníh přestal padat a skulinou mezi větvemi se zatřpytily hvězdy. Ale Smolíčkovi se nešlo veseleji, už byl promrzlý, a hvězdičky nehřejou. „Už nedojdu," vzdychal.
Tu se kolem rozlije bledozlatá záře a lesním průsekem jde Smolíčkovi naproti měsíček:
„Já jsem cukrář měsíček, tam to bílé na nebíčku, to je cukr z hvězdiček, ten je dobrý do rohlíčků. Upletu ti rohlíček, až ochutnáš kousíček, na deset sníš rohlíčků. Pojď si pro něj, Smolíčku!"
Smolíček tušil, že v tom jsou nějaká kouzla jeskyněk. Udělal krok dozadu, měsíček udělal krok dopředu, Smolíček dopředu, měsíček dozadu, a tak proti sobě poskakovali krok sem, krok tam - a mě…
