O NOSÁČOVI
Královským manželům v jedné daleké zemi se narodil synek. Měl krásné velké oči, velice bystré, roztomilá ústa a vůbec celý byl velmi hezký. Ale nos měl velký až hrůza, trčel mu z obličeje jako mrkev.
Co se kvůli tomu nosu král nazlobil a královna naplakala! Dvořané, ti falešníci, je přesvědčovali, že všichni slavní rytíři a králové měli velký nos. Po straně však nepojmenovali malého prince jinak než Nosáč. Lichotivé dvořanské řeči nešťastné rodiče přece trochu utěšovaly. Čím déle se na synka dívali, tím více se jim líbil. A nakonec synkův velký nos pokládali za kdovíjakou znamenitost
Nosáč rostl a začal si všímat světa kolem sebe. Dvorní básníci pro něho vymýšleli příběhy o statečných a krásných princích: všichni se prý vyznamenávali kromě hrdinných kousků velkým nosem; malý nos měli v těch příbězích jen lidé hloupí a bázliví.
Na královský dvůr začali přijímat za dvořany jen lidi s velkým nosem. Kdo měl nos malý, ten se tam lepšího místa nedomohl. Dvořané doma tahali potají své děti za nosík, aby jim ho aspoň trochu povytáhli. Ale nebylo to nic platné: nosíky dětí zůstávaly pořád stejné; byly velmi hezké, i když vedle princova nosu vypadaly jako knoflíčky.
V zámku dali opravit všechny podobizny starých králů a královen, všem se přimaloval velký nos. Když princ povyrostl, často se ptával rodičů:
„Jak to, že máte tak malé nosíky?"
Neuměli mu na to odpovědět a Nosáč si jich už tolik nevážil. Pokládal velký nos za takovou přednost, že by ho byl nedal ani za deset království.
Vyrostl v statného jinocha, i chtěli ho oženit. Předložili mu obrazy sedmi princezen. Vybrali pro něj samé nosaté, jen jedna z nich měla malý, trochu zvednutý nosík, ale velmi jí slušel. Byla to Liběnka, dcera sousedního krále, přidali její obraz k ostatním, aby souseda neurazili.
„Tak si vyber, milý synu," pravil král, „všechny jsou bohaté a mají mocné otce, a všechny o tebe stojí."
Přitom si král nenápadně stoupl před obraz Liběnčin, aby si ho princ nevšiml a nerozzlobil se, co mu to dávají za nevěstu.
Nosáč chodil od obrazu k obrazu, u jedné princezny se mu nelíbily oči, u druhé ústa, u třetí vlasy, u čtvrté čelo, u páté brada a šestá se mu zdála celá ošklivá.
„Nelíbí se mi žádná," řekl nakonec.
Tu zpozoroval, že je tu ještě jedna podobizna.
„Jdi trochu stranou, tatínku," řekl králi, „podívám se ještě na ten obraz, co máš za zády."
Král, nerad, odstoupil od obrazu. Všichni dvořané, co při tom byli, se chtěli princi zavděčit a dali se do náramného smíchu.
„To není nos, co má ta princezna," volali, „to je fazolka!"
Nosáč stál dlouho před Liběnčiným obrazem. Slyšeli, jak vzdychá, a čekali, co z toho bude.
Nosáč se obrátil od obrazu a řekl:
„Nechci za ženu jinou než tuhle!"
Všichni z toho byli celí zkoprnělí, a ti, co se prve Liběnce smáli, dostali strach a začali ji vychvalovat.
„Víš, princi," řekl ten nejchytřejší, „žena nemusí mít velký nos. U mužů je to něco jiného, ale u ženy jsou hlavní oči. A princezna Liběnka má oči jako zářivé hvězdy. Je vidět, že máš vkus."
Nosáč mu dal hned váček dukátů. „Jako hvězdy, jako hvězdy!" opakovali honem ostatní, ale už nedostali nic.
Druhý den vypravili k sousednímu králi posly, že se chce Nosáč oženit s jeho dcerou. Liběnka se dala na cestu za ženichem, nádherné komonstvo ji provázelo a dvacet vozů, vysoko naložených výbavou, jelo za nimi.
Nosáč jí vyjel naproti. Setkali se v dubovém lese na hranicích obou království. Nosáč sestoupil s koně, aby nevěstu uvítal. Ale místo ní vystoupil z kočáru škaredý netvor, půl člověk a půl tlustý, vypelichaný kocour. Zaprskal pod vousy a zvolal:
„Hledej si Liběnku, kde chceš, Nosáči! Nebudeš ji mít dřív, dokud se pořádně nerozzlobíš na ten svůj šeredný nos!"
Po těch slovech netvor zmizel v dutině starého dubu. Nosáč poručil, aby dub hned porazili. Dub se skácel a z kmenu vyrazil docela obyčejný kocour a zmizel v křoví.
Princ se vrátil domů bez nevěsty. Sedm dní nejedl, sedm nocí nespal. Rodiče viděli, jak hubne a bledne, nebylo na něm pomalu…
