O KRÁSCE A NETVOROVI
V daleké zemi žil kupec a ten měl tři hezké dcery. Nejstarší říkali Fintilka, pořád se jen parádila a točila před zrcadlem, prostřední říkali Pyšnilka, nosila se jako pávice a každému se chlubila, co všechno doma mají. Nejmladší byla nejhezčí a také nejhodnější, nikdo ji nepojmenoval jinak než Kráska.
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Stalo se, že kupec ztratil přes noc všechen majetek. Zůstala mu jen chalupa na samotě, daleko od města. Rozhodl se, že se tam odstěhují a budou po venkovsku hospodařit, aby neumřeli hladem. Fintilka a Pyšnilka si postavily hlavu, že město neopustí za nic na světě, nouzi o nápadníky že nemají, prý se mohou i do paláce provdat. Ale pořádně se zmýlily. Když se rozneslo, že zchudly, po ženiších se slehla zem. Nezbylo jim než jít s otcem a Kráskou na chalupu.
Z kupce se stal rolník. Oral, oral, ale zlatý poklad nevyoral, jak by si byly Fintilka a Pyšnilka přály. Byl však přičinlivý, pole dala chleba, kravičky daly mléka a rodina bídou netrpěla. Kráska časně ráno vstávala a kravičky vyhnala na louku za chalupou, poklidila a celý den se starala o domácnost.
Fintilka a Pyšnilka se nudily k smrti. K polednímu vstaly, najedly se a ostatek dne protoulaly v háji. Utrácely čas marným vzpomínáním na městské radovánky. Všechno je zlobilo. Jak vyšly ze dveří, slepice na ně pokřikovaly:
„Kokoko, kokoko, nosí hlavu vysoko!"
A hrdlička se smála:
„Kukrú, kukrú, vždyť jsou z cukru!"
Ony jako by opravdu z cukru byly: na sluníčko se bály, vosy a včely se za nimi pořád honily. Z ničeho neměly radost a za celý den se ani jednou neusmály.
Zato Kráska ještě víc rozkvetla. „Hleďme, jaká obyčejná holka se z ní vyklubala," pomlouvaly ji sestry, „chodí bosá, i slámu ve vlasech si nechá a do chléva jde s písničkou jako na sál!" Ale Krásce takové řeči nemohly ublížit.
Tak žili na venkovské samotě dva roky. A tu dostal kupec zprávu, že se jedna z jeho ztracených lodí se zbožím vrátila: ať všeho nechá a vydá se do přístavu. Fintilka a Pyšnilka se z té dobré noviny div nezbláznily a v duchu už se z nudného venkova slavně vracely do města.
Kupec se přichystal na cestu a obě dcery si naporoučely drahých šatů, šperků a jiných tretek. „Bez kočáru se pro nás nevracej!" přikazovaly otci.
„A co mám přivézt tobě, dceruško?" ptal se kupec Krásky.
„Utrhni mi někde cestou růžičku, tatínku," odvětila Kráska, nezáleželo jí na tom, co jí otec přiveze, v duchu si jen přála, aby se šťastně vrátil.
Fintilka a Pyšnilka se daly do smíchu, co prý s růží, ať si udělá kytku ze slámy, ta že se k ní nejspíše hodí. Kráska na jejich řeči nedala. Z chléva vyvedla otci koníka, kupec na něj vsedl a dal se na cestu.
Dojel do přístavu a tu se ukázalo, že zpráva o lodi se zbožím byla klamná. Kupci nezbylo než se vrátit domů s prázdnou. Ze strachu, s jakou ho Fintilka a Pyšnilka uvítají, ani nedbal, kudy jede, a zabloudil v hlubokém lese. Na tom nebylo dost, s večerem se ještě spustila hustá vánice. Nablízku vyli vlci. Koník s jezdcem klesal únavou a zase se vzchopil. Vichřice jim lámala větve nad hlavou, sníh je oslepoval. Kupec už se v duchu loučil se životem. Najednou však problesklo v dálce světlo. Kupec se dal v tu stranu a dojel k velkému paláci. Ze všech oken se linula světla a široko daleko ozařovala zasněžené lesní stromy. Kupec si oddychl a pobídl koníka, aby už byl v teple, mezi lidmi.
Ale na nádvoří paláce nenašel ani človíčka. Koník se pustil rovnou do otevřené stáje a hladově se vrhl na seno a oves. Také dveře do paláce byly otevřené. Kupec vstoupil dovnitř a stanul ve velkém sále. Všude bylo ticho, jen v krbu příjemně praskal oheň. Blízko ohně stál stůl s lákavými jídly a s příborem pro jednu osobu. Promrzlý a vyhladovělý kupec neodolal. Sotva se trochu ohřál, pustil se do pečeného kuřete. Když se dosyta najedl a vypil číši vína, začal se procházet po paláci. Chodil z komnaty do komnaty, jedna byla krásnější než druhá, všude svítily nádherné lustry jako o plesu, ale po člověku nikde ani vidu, ani…
