O BÍLÉ LAŇCE
Mladičkou královnu tížily přísné zvyky na královském dvoře. Jak mohla, odběhla si na kraj lesa a tam se bavila po svém: zula si střevíčky a brouzdala se v potoce, z pomněnek si pletla věnečky a z bílých křemínků skládala obrázky květin a zvířátek.
Jednou seděla u lesní tůňky a ze sítí si dělala zelenou kolébku, že do ní položí kytičku sedmikrásek jako panenku a bude ji houpat.
Tu vyskočila z tůňky žába. Sedla si proti královně a upřela na ni oči jako dva lesklé korálky.
„Pleteš si vlastní starost, královno," zaskřehotala.
„Nerozumím ti, žabičko," odvětila královna.
„Brzo porozumíš," řekla žába. „Narodí se ti dcerka, hezká a skromná jako ty sedmikrásky, a budeš s ní mít velké trápení."
Královna večer vyprávěla králi, co se jí přihodilo. Král se mračil, proč prý pořád ze zámku utíká, venku že ji kdeco jen poblázní.
Ale nedalo mu to, druhý den šel k tůňce sám. Do ruky si připravil kámen, že žábu zabije. Sotva tam přišel, z tůňky vystrčila hlavu žába a zaskřehotala:
„Vím, co držíš v ruce, králi. Zahoď to, brzy ještě těžší kámen poneseš v srdci."
Král se zarazil a pustil kámen z ruky.
„Udělals dobře," pravila žába, „jednou bude tvá dcera ráda, žes mi neublížil. Až se ti narodí, dobře ji střež. Do jejích šestnácti let nesmí na ni dopadnout ani paprsek denního světla. Neuchráníš-li ji, budete všichni naříkat!"
Žába se potopila pod vodu a král se zamyšlen vrátil domů. Zavolal nejlepší stavitele a dal zbudovat velký zámek. Když jej dostavěli, královští manželé se tam s celým dvorem odstěhovali. Byl to zvláštní zámek: neměl dveře ani okna a dovnitř se chodilo podzemními chodbami. Dohadovali se, co to znamená, měli krále za blázna, nikdo však se mu do očí neodvážil nic říci.
Za čas se královně narodila hezká dcerka. Král musil aspoň před ženou s pravdou ven, i pověděl jí, jak se věci mají a co mu žába z lesní tůňky řekla. Teď byl celý dvůr na krále rozhněván ještě víc: král dal přísný rozkaz, že princezna nesmí ze zámku ani na krok ven a že musí žít a být vychována tak, jako by zámecké komnaty byly jediným světem.
Princezně dali jméno Jitřenka. Žila a rostla bez denního světla v záři nespočetných svic. Ale co je sta a sta něj skvělejších svic proti jednomu slunci! Rodiče ji zahrnuli vším možným, aby jí aspoň trochu život zpříjemnili. Opatřili jí loutky a ty se pohybovaly jako živé a předváděly Jitřence veselé kousky. Z dalekých zemí jí obstarali hrací strojky a ty hrály všechny možné písničky, co jich na světě je. Písničky však byly beze slov, aby se nic nedověděla o světě.
Jitřenka s léty dospívala a s léty rostl zármutek rodičů. Jitřenka jim často dávala všetečné otázky.
„Z čeho kuchař udělal tuhle dobrotu?" ptala se, zakusujíc se do krásného jablka.
„Nejsem přece kuchař," odvětil král. „Neptej se ajez!"
„Z čeho je ta voňavá věc?" ptala se matky, která jí přinesla kytičku fialek. „Nauč mě, jak se dělá!"
„Jednou tě to naučím, dceruško," odbyla ji matka.
Viděli, že dlouho nemohou před Jitřenkou tajit, jaký velký, zázračný a krásný svět se rozprostírá mimo zámecké zdi, a byli z toho den ode dne sklíčenější.
Jitřence stálé živoření v ponurých komnatách nesvědčilo. Byla bledší a bledší, slabší a slabší, jen ji mezi ty svíce mrtvou položit. Těžce se rozstonala a lékař usoudil, že ji uzdraví jen čerstvý vzduch. Král svolal ministry, přiznal se jim, proč Jitřenku vězní, a žádal je o radu. Svěsili hlavy a dumali.
„Řekl jsi, králi," pravil po chvíli nejstarší a nejmoudřejší ministr, „že na princeznu nesmí dopadnout ani paprsek denního světla, aby ji nepotkalo neštěstí. Proč by však nemohla být venku v noci?"
Král se divil, že na takovou jednoduchou věc už dávno nepřišel sám. Bohatě ministra obdaroval a hned dal udělat kočár, dobře uzavřený, se střechou, která se dala odkrýt.
V tom kočáře Jitřenka se svými rodiči jezdila noc co noc po kraji, odkrytou střechou vdechovala svěží vzduch a těšila se pohledem na zářivé hvězdy a bledojasný měsíc. Rychle se uzdravovala. Rodiče před ní už nic netajili. Povídali…
