Naděje s bukovými křídly (Jan Skácel)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

NOVÉMU RÁNU ROŽNEM SVÍCI
JE NEZNÁMÉ A NEMÁ TVÁŘE
JAK ANDĚL V DŘEVU LÍPY SPÍCÍ
A ČEKAJÍCÍ NA ŘEZBÁŘE

NĚKDY SE ANDĚL NA NÁS HNĚVÁ
ANDĚLA MÁME KAŽDÝ SVÉHO
A NADĚJE MÁ Z BUKU KŘÍDLA
A SRDCE Z DŘEVA LIPOVÉHO

— 1 —


CHYBA BROSKVÍ

I

velbloud je bloud jenž bloudí
tam kde je nouze o jabloně
pro velblouďátko hledá žízeň
hedvábnou hlavu k zemi kloně

— 2 —


II

je slyšet vůni stůně růže
a vítr usnul znaven v seně
měsíček jako malé slůne
po nebi chodí obráceně

— 3 —


III

mýval je medvídek co míval
ale už nemívá a sami
víme jen málo     bez větrných mlýnů
nebyl by vítr někdo nad včelami

— 4 —


IV

veverka     pro ni oříšky
nastřádal les za celé léto
a přijde zima     doba je to
kdy hlad se šplhá do výšky

— 5 —


V

taková pravda     celá v hlíně
až po kolena     bez hnutí
dům postavený na mizině
a krutá hrdla labutí

— 6 —


VI

básníci zelení a vraní
ptají se za nás kde je vina
pak usínají rozedraní
na tvrdém loži z psího vína

— 7 —


VII

pštros nelétá spíš běhá po dvou
a na sahaře kdepak kra
to radši rovně tady chodbou
a potom vpravo do dvora

— 8 —


VIII

světlušky     mají lucerničky
a křesadélka     když je tma
vykřešou jiskru     posvítí nám
a tma je často     tma nás má

— 9 —


IX

v lakomé dálce stáda koní
je tolik dávno     vítr zlo
ohýbá k zemi     našel v trávě
podkovu     chromé železo

— 10 —


X

je ticho     pták je     v hrdle smyčka
a poté zpěv     a zalknutí
a klíček kterým klíčí zrno
a lidé na klíč zamknutí

— 11 —


XI

když pláče slon je slza velká
jak malý rybník     na něm plave
docela smutná vodní slípka
a potáplice naříkavé

— 12 —


XII

od rána v polích pětpenězí
pak spadne soumrak     to si chystá
křepelka onen stříbrňáček
za který jidáš zradil krista

— 13 —


XIII

až se budou pást s ovečkami vlci
naplní se pane marná vůle tvá
v cizí zemi žila smutná zahynula
nešťastná ta hlava ježkova

— 14 —


XIV

nevíme     nevíš nikdo neví
neptej se kam     už není kdy
ze tebou kráčí eurydiké
a nesmíš ohlédnout se     jdi

— 15 —


XV

a člověk     za ním jiný hlad
chodí a bere za rameno
a chraň se vědět jeho jméno
a chraň se z křoví zavolat

— 16 —


XVI

okolo kulatého stolu
v domě kde nikdo nebydlí
do smrti budou sedět spolu
bez oken slov a bez židlí

— 17 —


XVII

skončilo vše a všechno ještě zbývá
jak tenkrát v ráji     znovu osloví
milence had     je studený a němý
a poskvrněný slovem o krvi

— 18 —


XVIII

lidé se berou pro ticho
které je slyšet jenom ve dvou
jinak to ticho neunesou
jinak je ticho přemůže

— 19 —


IXX

zlomeným ouškem jehly ztracené
ve stohu sena děti uslyší
na dvoře žháře     a potom tu úzkost
tu v pelíšku tam uvnitř u myší

— 20 —


XX

příslušnost této tmy je jiná
za vápnem bílé patníky a jsem
tak úpěnlivý jak jen slitování bývá
a zimní smlouva noci se sněhem

— 21 —


XXI

a ku podivu
moře voní senem
pane amundsene
kdy se vrátíte

— 22 —


XXII

na líci bývá vyražena panna
v své nevinnosti zestupuje stát a ví
že chlapci nosí mince po kapsách
tak blízko zděšeného pohlaví

— 23 —


XXXII

dokonaný den se sklání
nad vodou a hlavy koní
snědl soumrak     černá růže
rozkvetla a prudce voní

— 24 —


XXXV

jsme znovu němí     otlučená
kolébka řeči nemá dno
a kdo se nyní dotkne ticha
rozkolébá je naprázdno

— 25 —


XXXIX

podivná zima     přesně o půlnoci
se rozezpívá kos     jak zrnka kmínu
sype se zpěv     a neustává
trvá jak saze u komínu

— 26 —


ILVII

rybníky     voda obrácená naznak
uprostřed polí     nebe     ostříži
u hráze hromadí se pěna
špinavá jako vlna po stříži

— 27 —


LVI

ta němá slova vypůjčím si od ryb
budu je říkat vroucně pod vodou
a ani trochu nebude mi líto
jestli se utopí a na břeh nedojdou

— 28 —


C

k studánce hlaďné nechodíme pít
u té se jenom potkáváme
a nasloucháme jak zvěř utíká
a v houští suché větve láme

— 29 —


OŘÍŠKY PRO ČERNÉHO PAPOUŠKA

1

rosniček rosných hlasy rosné
(a ráno bývá neúprosné)
za všechny co jsou v srdci bosí
hlasitě z čisté rosy prosí

— 30 —


2

krajina jako skýva chleba
žebráky ještě za tmy ptaná
krajina dávno     od pradávna
rukama lidí dotýkaná

— 31 —


6

hvězdy voní jako vloni
voněly po celé léto
jako růže jako zvony
jako hrany země této

— 32 —


9

v poledne na lavičkách v parku
kdy čas je bílý jako vlasy
stařečci přísní sedávají
a přísně vládnou nad počasím

— 33 —


10

a usmějme se trochu hořce
všemu co víme o sýkorce
o smrti o úzkostech k ránu
protézách ryb a kormoránů

— 34 —


12

bývala tady konečná
začátek všeho co dál není
dnes vede kolej pořád dál
a vlaky staví na znamení

— 35 —


14

tak je nám zima a tak mráz
je hlasitý a tolikrát
slyšíme z mýtin lesní rohy
vyhaslé zvěři poctu hrát

— 36 —


15

všechno se jednou probolí
na vlastní dno a zmizí strach
krásné jsou staré stodoly
prázdné po dávných úrodách

— 37 —


16

zátiší je co za tichem
čas hryže jako zrno myš
a nezbude a ty ten hlas
neslyšně slyšný uslyšíš

— 38 —


17

hlásek osamělosti    hlásek opuštěnosti
svědomí prázdných hnízd a hlas
tak lítostivý     osmihlásek
prosí a zapřísahá nás

— 39 —


18

básníci básně neskládají
báseň je bez nás    někde za
a je tu dávno    je tu od pradávna
a básník báseň nalézá

— 40 —


19

nejprve bylo jenom bílo
potom se ticho ulomilo
a slavík zmlkl aby slyšel
děravý měsíc z lesa vyšel

— 41 —


22

to není kaňka mezi ledy
to je jen slza naposledy
černá jak tuš a v kapce té
namáčel štětec li tai pe

— 42 —


23

zas u konce a roku skon
(a my s ním také trochu hynem)
je jako ticho bez záclon
ve starém domě s mezaninem

— 43 —


27

přijmu ji jako zlatý lem
jedinou    svoji    jiná není
přespříliš zápasil jsem s andělem
a chromý jsem a unavený

— 44 —


28

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

— 45 —


33

přišli jsme odnikud a chystáme se vrátit
najednou není kam
kdejaké ticho děti vysbíraly
a zanesly je domů maminkám

— 46 —


34

jak potmě rozsvícená svíce
za bílého dne na zahrádce
je dětské srdce    je tak bosé
jak plamínek a umí bát se

— 47 —


39

střevíc je pravý nebo levý
člověk spíš bytost nežli věc
o lidské duši se nic neví
a jezevec je jezevec

— 48 —


41

bláznivé třešně děti trhají
daly mně hrst a kam až mohou vést
zlomocné aleje a kde je křižovatka
a rozcestí všech cest

— 49 —


46

to není obyčejné vejce
to z něho vyklubal se svět
a nikdo neví kdo je snesl
a kdy je snese naposled

— 50 —


48

maminko nejsi je to dávno
a my jsme malou chvíli zbyli
udělali jsme toho málo
a ani smrt jsme nezabili

— 51 —


49

štíhlý jak váza pro jediné kvítko
flétnička hněvu     verš     a křehký je
a krása uvázne jak srnka za kopýtko
a sama o sebe se rozbije

— 52 —


57

kéž je nám nejvíc ticho
až kolem půjdou s lží
a nemusíme křivě
přísahat na růži

— 53 —


58

kéž nemusel bych kázat
kéž nebylo by kéž
a byla jenom růže
a vůbec nikdy lež

— 54 —


60

ten kat byl hodný    v neděli
kdy nevěší se lidé ani prádlo
oprátku domů nosíval
a předělával vnukům na švihadlo

— 55 —


64

ticho jsme zapomněli  bez lásky
nemohlo trvat    za trest nepoznáme
pěšinky vyšlapané bělásky
na konci léta školákům tak známé

— 56 —


66

vlaštovky hbité rovnou nití
studánky k nebi přišívají
rovný je den a slunce svítí
na rovné léto v rovném kraji

— 57 —


72

a vlastně ať je navždy po tvém
a navěky je vůle tvá
a život je když něco zbylo
a smrt když už nic nezbývá

— 58 —


76

zakletý v jablkovém háji
zelenou duši sadu mám
asi mne v říjnu očesají
spíš ale spadnu na zem sám

— 59 —


79

pohubl měsíc    hvězd je málo
marně se slova domů vrací
čas suchý je jak zrnka písku
hodiny dávné přesýpací

— 60 —


78

pokaždé když se v duši smráká
chci být jak muž co zabil draka
chci svatý být jak rytíř jiří
když z duše lezou hadi štíři

— 61 —


80

v kožíšku nosí krtek tmu
tu nezahlédl nikdo z lidí
taková tma se neuvidí
ten samet z očí nevymnu

— 62 —


81

moc se mi stýská k večeru se bojím
nezlob se proto mívám strach jak dítě
a nevím z čeho     strach má velké oči
je jako kočka     potmě uvidí tě

— 63 —


82

a není pravda že nám život lže
osud je mince která dlouho padá
teprve na zemi se ukáže
padne-li orel nebo hlava

— 64 —


86

dnešek je jenom poslední
vteřina co bývalo včera
a možná zítřek nebude
pozítří zbývá jenom do večera

— 65 —


88

a vrátil se a oznámil jim
že teď už navždy tiše chce
světnici s bílým klarinetem
a černý deštník v ledničce

— 66 —


91

a srpen končí dny jsou zase bosé
rozkvetly astry ozývá se chlad
podzim jak slimák vystrkuje růžky
a babí léto padá do zahrad

— 67 —


93

celý den prší    déšť má mnoho jmen
kocouři slastně přivírají víčka
psi svinuli se do klubíčka
před chvílí přiložil jsme znovu do kamen

— 68 —


96

dětství je to co dávno kdysi
bývalo a dnes ze sna visí
jak motouzek a zbytek pout
jež lze a nelze rozetnout

— 69 —


97

dospělé básně chodí vzpřímené
čtyřverší ale čtyřverší má krátká
přicházejí za mnou po čtyřech
jak ovečky a oslík nebo pacholátka

— 70 —


100

už toho nech a ukliď v básni
dnes naposled jak tolikrát
a všechna světla v domě zhasni
a jdi už spát a jdi už spát

— 71 —


NA PRÁZDNÉ DLANI KAMÍNEK

1

vzpomínka na Chagalla    noc
tři slepí muzikanti hrají
na jedněch houslích    na šalmaji
a křičí hvězda    o pomoc

— 72 —


7

kdo nutil nás a dále nutí
a jaké bude procitnutí
tak prudce o otavách tráva
voní a kose přitakává

— 73 —


9

a znovu je tu loňský rok
koníčku počkej zmírni krok
a koho na cestu se ptát
koníčku zůstaň chvilku stát

— 74 —


15

tráva je sladká vítr čistý
a ticho je a horké léto
ovečky v starodávné stráni
mírnými hlasy řekly mi to

— 75 —


16

do těchto dnů se my už nevejdeme
jsou velké pro naši malou při
jsou jako vylomené dveře katedrály
a jako touha jež nám nepatří

— 76 —


24

za tichem ticho    zátiší tak navždy
v kytaře noc a také navždy tvá
a kdo nám teskné Kainarovo blues
o starém vrabci zazpívá

— 77 —


25

zapomenout co bude příště
a neváhat a znovu jít
ve stínu léta přes strniště
a bosé srdce nezradit

— 78 —

Informace

Bibliografické údaje

  • Autor: Jan Skácel
  • Jazyk: Čeština
  • Rok vydání: 1983
  • Žánr(y): poezie
  • 13. 5. 2023