SUCHÉ ZÁŘÍ
I
Krvavým zářijovým šerem – žní dvaašedesáti dnů bez deště – proběhla jako oheň v suché trávě ta pověst, ten příběh nebo co to bylo. Cosi o slečně Minnii Cooperové a nějakém černochovi. Přepadena, zneuctěna; vyděšena: nikdo z těch, co se tu sobotu večer sešli v holírně, kde stropní větrák rozviřoval, ale neosvěžoval zkažený vzduch, jen na ně v opětovných přívanech zvětralých pomád a vodiček vrhal zpátky jejich vlastní zvětralý dech a pachy, nikdo z nich přesně nevěděl, co se stalo.
„Až na to, že to nebyl Will Mayes,“ řekl jeden z holičů. Byl to muž středních let, hubený, žlutavý muž laskavé tváře, který právě holil zákazníka. „Znám Willa Mayese. Je to dobrej negr. A taky znám slečnu Minnii Cooperovou.“
„Co o ní víš?“ řekl druhý holič.
„Kdo je to?“ řekl zákazník. „Mladé děvče?“
„Ne,“ řekl holič. „Počítám tak kolem čtyřiceti. Neprovdaná. A proto taky nevěřím –“
„Věřím, nevěřím, sakra řekl svalnatý mladík v hedvábné košili promočené potem. „Dáte snad víc na slovo negra než na slovo bílý ženy?“
„Nevěřím, že to udělal Will Mayes,“ řekl holič. „Znám Willa Mayese.“
„Tak teda třeba víte, kdo to udělal. Třeba jste mu už pomoh ven z města, negromilče jeden.“
„Já nevěřím, že vůbec někdo něco udělal. Nevěřím, že se něco stalo. Rozvažte sami, mládenci, jestli si dámy, když tak neprovdaný zestárnou, nepředstavujou, že chlap může tento –“
„To jste mi teda mizernej běloch,“ řekl zákazník. Pohnul se pod rouškou. Mladík vyskočil.
„Tak vy nevěříte?“ řekl. „To obviňujete bělošku ze lži?“
Holič balancoval břitvou nad polovzpřímeným zákazníkem. Neohlížel se při tom.
„To to zatracený počasí,“ řekl jiný. „To by samo stačilo, aby se člověk dopustil všeho. Třeba i na ní.“
Nikdo se nezasmál. Holič řekl měkkým, neústupným tónem: „Nikoho z ničeho neobviňuju. Já jenom vím, a vy mládenci taky víte, jak ženská, která nikdy –“
„Zatracenej negromilče!“ řekl mladík.
„Drž hubu, Butchi,“ řekl kdosi. „Zjistíme si přesně, jak to bylo, a pořád budeme mít fůru času, abysme něco podnikli.“
„Kdo? Kdo si bude co zjišťovat?“ řekl mladík. „Na to ti kašlu!“
„Vy jste mi moc pěknej běloch,“ řekl zákazník. „To teda jste!“ Vypadal teď s pěnovým plnovousem jako zarostlý vagabund z filmu. „Jen jim to pověz, hochu,“ řekl mladíkovi. „Jestli v tomhle městě není jedinej běloch, spolehni se na mě, třeba jsem jen cesťák, a k tomu ne zdejší.“
„Tak, mládenci, správně,“ řekl holič. „Nejdřív si zjistěte pravdu. Znám přece Willa Mayese.“
„No tohle, proboha,“ zařval mladík. „Když si člověk pomyslí, že běloch v tomhle městě –“
„Drž hubu, Butchi,“ řekl zase druhý mluvčí. „Máme fůru času.“
Zákazník se napřímil. Podíval se na toho, který promluvil. „Chcete tvrdit, že něco může omluvit negra, kterej přepadne bělošku? To mi chcete namluvit, že jste běloch a že to obhájíte? Radši se vraťte na sever, odkud jste přišel. O takovýhle tady na Jihu nestojíme.“
„Co na Severu?“ řekl druhý. „Narodil jsem se a vyrost v tomhle městě.“
„No tohle, proboha,“ řekl mladík. Těkal kolem sebe strnulým, vytřeštěným zrakem, jako by se chtěl upamatovat, co chtěl říci nebo udělat. Přejel si rukávem zpocenou tvář. „Ať se propadnu, jestli nechám bělošku takhle –“
„Jen jim to pověz, hochu,“ řekl cesťák. „Na mou duši, jestli –“
Vtom se s rámusem rozlétly dveře. Stál tu muž, rozkročený, lehce pohupující zavalitým tělem. Bílou košili měl u krku rozhalenu, na hlavě plstěný klobouk. Rozpáleným, drzým pohledem přelétl společnost. Jmenoval se McLendon. Kdysi velel vojákům na frontě ve Francii a byl vyznamenán za chrabrost. ,
„No,“ řekl, „to tu budete vysedávat a necháte černýho smrada násilnit bílou ženu na ulicích Jeffersonu?“
Butch opět vyskočil. Hedvábná košile se mu lepila na bedra. V obou podpažích měl tmavý půlměsíc. „Vždyť jim to tu povídám! To jim zrovna –“
„A stalo se to určitě?“ zeptal se třetí muž. „To není prvněkrát, co se vyděsila mužskýho, jak říká tady Hawkshaw. Nebylo něco asi tak před rokem s nějakým člověkem, co ji měl jako pozorovat ze střechy kuchyně, jak…
