NA STANICI PENNSYLVANIA
I
Jako by s sebou přinášeli pach sněhu, který padal v Sedmé avenue. Anebo to snad způsobili ti ostatní lidé, kteří přišli před nimi, kteří jej s sebou přinášeli ve svých plicích a tady jej vydechovali, až se pasáž naplnila ztuchlým chladem, jaký možná, vydýchaný, dušný, doléhá na mrazivé pláně nekonečna. V něm dostávaly zářící, k sobě stěsnané výkladní skříně vytřeštěný, věčně nevyspalý pohled, vypadaly jako oči lidí omámených kávou, bdících nad cizí mrtvolou.
V kruhové dvoraně, kde se hemžili lidé, maličcí a všeteční jako mravenci, se dosud držel pach a dojem sněhu, stále tak dusný a zkažený, třebaže vystoupil nahoru mezi ocelové nosníky a plnil se tu malátným a ustavičným bzukotem jako hlasy poutníků na nekonečné pláni, jako hlasy všech cestujících, kteří tudy v ustavičném šumu procházeli, podobni ztraceným dětem.
Zamířili ke kuřárně. Do dveří nahlédl ten starší. „Čisto,“ řekl. Vypadal na šedesát, ačkoli mu mohlo být právě tak osmačtyřicet nebo dvaapadesát či osmapadesát. Měl na sobě dlouhý zimník s límcem, který kdysi býval kožešinový, a čepici-ušanku, jaké mívají karikatury farmářů ze severních států. Boty neměl z jednoho páru. „Ještě jich tu moc není. Nějakej čas to vydrží.“ Zatím co tu postávali, přišli ke dveřím další tři muži a nakukovali do kuřárny se stejným výrazem, který nebyl ani zvlášť ostýchavý, ani zvlášť kradmý; tváře i úbory jako by vypouštěly stejné výpary chudinských kuchyní a domovů Armády spásy. Vstoupili dovnitř; starý muž zamířil první dozadu do místnosti mezi těžké, bytelné lavice, na kterých posedávali další muži všech věků, někteří v zamyšlení, jiní v odpočinku, a vypadali právě tak pomíjivě jako hastroši přivátí zbloudilým větrem na řadu skalních výčnělků. Starý muž si vybral lavici a usedaje dělal vedle sebe místo mladému muži. „Dřív jsem si myslíval, že člověka může i minout, když si člověk sedne někam k prostředku. Ale přišel jsem na to, že na tom kór moc nesejde, kde se sedí.“
„Ani kde se leží,“ řekl mladý muž. Měl na sobě vojenský plášť, nový, a pár žlutých vojenských bagančat, jaké se dají koupit v tak zvaných armádních skladech asi tak za dolar. Už se zřejmě nějaký čas neholil. „A ani za falešný pětník na tom nesejde, jestli člověk ještě dejchá, když tam leží. Kdybych tak měl cigaretu. Už jsem si zvyk nejíst, ale ať jsem prašivej, jestli se mi nehnusí, že jsem si zvyk nekouřit.“
„Jen klid,“ řekl starý muž. „Kéž bych tak měl cigaretu, dal bych vám ji. Sám jsem tabáku odvyk, když jsem odjel na Floridu. Je to divný: deset let jsem nekouřil, ale jen jsem zapad znova do New Yorku, v tu ránu jsem nemyslel na nic jinýho. Není to divný?“
„To jo,“ řekl mladý muž. „Zvlášť když jste neměl špetku tabáku, zrovna když se vám nejvíc chtělo kouřit.“
„Ať se mi chtělo nebo nechtělo, tehdá jsem si s tím hlavu dělat nemoh,“ řekl starý muž. „Tehdá mi bylo hej. Dokavad jsem –“ Uvelebil se. Do tváře se mu vloudil onen zaujatý výraz povídavého starce, který nevzplane, neplaší se, nevyčítá. „Nejvíc mě zmátlo to, že jsem si celej ten čas myslel, že peníze na pohřeb jsou nedotčený. Hned jak jsem se dověděl, že se Danny dostal do maléru, sebral jsem se a vrátil se do New Yorku –“
