VIII
Hlas ho zburcoval, ruka. Polo seděl v úzkém ochozu u pravého boku člunu, polo ležel napříč přes válec. Byl už tam hezkou chvíli; taky už dávno ucítil, jak přes něho někdo přehodil nějaký oděv. Nezvedl však hlavu. „Nic mi není,“ řekl. „Nechte si ho.“
„Já ho nepotřebuju,“ řekl chlapec. „Jedeme domů.“
„Promiňte, já –“
„Nevadí. To ty protivné mělké čluny. Dokud si na ně člověk nezvykne, zvednou žaludek každému. Ronnie a já jsme na tom ze začátku byli stejně. Po každé. To byste nevěřil... Nevěřil, co lidský žaludek snese. Tumáte.“ Byla to láhev. „Dobré pití. Lokněte si pořádně. Dobré pro žaludek.“
Bogard se napil. Brzy se cítil lépe, bylo mu tepleji. Když se ho později dotkla ruka, zjistil, že spal.
Zase to byl chlapec. Kazajka na něm vypadala malá; snad se srazila. Z rukávů mu lezla dlouhá, štíhlá dívčí zápěstí, modrá zimou. Tu si Bogard uvědomil, jaký je to oděv, kterým ho přikryli. Než však mohl promluvit, chlapec se naklonil a šeptal; tvář mu zářila: „Nevšim si!“
„Čeho?“
„Ergenstrasse! Nevšim si, že ji přesunuli. Hrome, to bych pak prohrával jen o jednoho.“ Sledoval Bogardovu tvář jasnýma, dychtivýma očima. „Bíbra, víte? To by bylo! Už je vám líp, ne?“
„Ano,“ řekl Bogard. „Už je.“
„Vůbec si nevšim. Ach hrome! No páni!“
Bogard vstal a posadil se na válec. Přímo před sebou měli vjezd do přístavu; člun trochu zpomalil. Právě se šeřilo. Řekl tiše: „Stává se to často?“ Chlapec na něj pohlédl. Bogard se dotkl válce. „Tohle. Že to selže.“
„Ach ano. Proto tam dali rumpál. Ale to až později. Nejdřív postavili loď a ta jim se vším všudy vybouchla. Proto ten rumpál.“
„Ale stává se to někdy i teď? Totiž vybouchnou někdy i s tím rumpálem?“
„To je samozřejmě těžko říct. Čluny vyplouvají. Nevrátí se. Možná. To se samozřejmě nikdy nedovíme. Ačkoliv jsem neslyšel, že by kdy nějaký zajali. Možná. Ačkoliv nám se to nestalo. Ještě ne.“
„Ano,“ řekl Bogard. „Ano.“ Vpluli do přístavu, člun se pohyboval dosud rychle, třebaže mírněji a hladce, napříč zešeřelou zátokou. Chlapec se opět sklonil, hlas měl rozjařený.
„Teď ani slovíčko!“ sykal. „Pozor!“ Vstal; zvýšil hlas: „Povídám, Ronnie.“ Ronnie neotočil hlavu, ale Bogard poznal, že poslouchá. „Ta argentinská loď byla zábavná, že? Tam venku. Jak myslíš, že tady kolem nás proklouzla? Mohla se tu taky klidně zastavit. Francouzi by koupili pšenici.“ Zarazil se, učiněný ďábel – Machiavelli s tváří zbloudilého anděla. „Poslyš. Jak je to dlouho, co jsme tu měli naposled cizí loď? To už jsou měsíce, ne?“ Opět se sklonil sykaje. „Teď pozor!“ Ale Bogard vůbec nepozoroval, že by se Ronnieho hlava pohnula. „Přece se dívá!“ zašeptal, vydechl chlapec. A Ronnie se rozhlížel, třebaže se jeho hlava vůbec nepohnula. Pak se objevil v obryse proti soumračné obloze temný, košovitý tvar předního stěžně internované lodi. Ronnieho ruka ihned vzlétla a ukázala; aniž otočil hlavu, promluvil opět koutkem úst přes chladnou, sevřenou dýmku jediné slovo:
„Bíbr.“
Chlapec vyskočil jako uvolněné pero, jako když pustíte psa, kterého jste drželi za obojek. „Ach, hrom do tebe!“ křičel. „Ach ty blázne! Je to Ergenstrasse! Ach, to sis dal! Teď prohrávám jen o jednoho!“ Jediným krokem překročil Bogarda a již se skláněl k Ronniemu. „Co?“ Člun zpomaloval před přístavní hrází, stroj docházel. „Viďže, Ronnie! Jenom o jednoho, viď?“
Člun volně doplouval; lodník opět vylezl dopředu na palubu. Ronnie promluvil po třetí a naposled: „Správně,“ řekl.
