Celá e-kniha Růže pro Emílii ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II
Jeho matka bydlela v Glendalu; byl to dům, který si najal, když se oženil, a později jej koupil; narodili se tu syn i dcera, v této chatě v slepé aleji pepřovníků, kvetoucích keřů a popínavých rostlin, jež ošetřoval Japonec, postavené zády k úpatí holého návrší, které bylo načesáno a zhřebelcováno do cypřišového a mramorového hřbitova, dramatického jako jevištní výprava a vrcholícího elektrickým nápisem z červených žárovek, které v mlze údolí San Fernando zářily širokým, nikde nepramenícím rubínovým světlem, jako by za hřebenem návrší nebylo nebe, ale peklo. Za dlouhým sportovním autem, v němž seděl Filipínec a četl noviny, zdála se chata velmi malá. Ale tato vyzáblá, hubená, trochu nahrbená žena, jíž Kalifornie ani pohodlí nepřidaly nic na váze, sedící tu v křesle, které na její naléhavé přání muselo být přivezeno až z Nebrasky, nechtěla nic jiného, jako nechtěla služebnou, auto ani telefon. Zprvu se smířila s tím, aby nábytek z Nebrasky zůstal ve skladu, protože ho nepotřebovala (když Ira přestěhoval ženu a rodinu z tohoto domu do druhého, přechodného, koupili si i nový nábytek a zanechali matce první dům s celým zařízením), ale jednoho dne, nemohl si vzpomenout, kdy to přesně bylo, poznal, že si toto křeslo, vyzvedla ze skladu a používá ho v domě. Když začal později vyciťovat jakýsi její neklid, navrhl jí, že dá z domu vyklidit nynější nábytek a přenést tam její nábytek ze skladu, ale odmítla, neboť jí zřejmě lépe vyhovovalo nebo si přála, aby nábytek z Nebrasky zůstal tam, kde je“. Když zde tak seděla s pleteným šálem na ramenou, vypadala mnohem méně jako obyvatelka nebo příslušnice tohoto domu a pokoje než její syn, opálený z mořského pobřeží, s trochu teatrálními šedivými spánky a v zářivém, drahém, nasládle nesouzvučném oděvu. Za čtyřiatřicet let se takřka vůbec nezměnila; a nezměnil se ani starší Ira Ewing, jak se na něj syn pamatoval – změnil se, mrtvý, právě tak málo jako zaživa. Jak drnová předsunutá základna v Nebrasce vzrostla ve vesnici a pak v město, zvětšilo se jen to, co vyzařovalo z otce, vyrostlo to do rozměrů obra, který v nenávratné, a přece nedávné době podnikl s holýma rukama titánský zápas s nelítostnou půdou, vytrval a v určitém smyslu zvítězil – a byl to, právě tak jako město, stín zcela nesouměřitelný s vyzáblou, sukovitou postavou skutečného muže. I skutečné ženy, jak se na ni syn pamatoval z dřívějších časů. Dvou lidí, kteří pili vzduch a museli jíst a spát jako on, přivedli ho na svět, a přece byli cizinci, jako z jiné rasy, a stáli si bok po boku v neodvolatelné osamělosti, jako by sem byli zabloudili z jiné planety, ne jako manžel a manželka, ale jako pokrevní bratr a sestra, dokonce dvojčata, z týchž porodních bolestí, protože dosáhli podivného míru svou statečností a vůlí a silou vytrvat.
„Řekni mi ještě jednou, co to je,“ pravila. „Zkusím tomu porozumět.“
„Tak to Kazimura ti ukázal ty zatracené noviny,“ řekl. Na to, neodpověděla; nedívala se na něj.
„Říkal jsi mi, že už dříve byla u filmu, dva roky. Že si kvůli tomu musela změnit jméno, že si všichni musí změnit jména.“
„Ano. Říkají jim výpomocní herci. Asi na dva roky, bůhví proč.“
„A pak jsi mi říkal, že tohle – že tohle všechno bylo proto, aby se dostala k filmu.“
Začal mluvit, pak se zarazil z nějaké rychlé netrpělivosti, z nějaké netrpělivosti snad zaviněné zármutkem, zoufalstvím nebo aspoň hněvem, a přitlumil hlas, tón, aby zněl klidně: „Říkal jsem, že to je možná ten důvod. Vím jen tolik, že ten člověk má něco společného s filmem, rozděluje úlohy. A že ho policie nachytala se Samanthou a ještě jiným děvčetem v jednom bytě, kde byly zamčeny všechny dveře, a že Samantha i ta druhá ženská byly nahé. Říkají, že i on byl nahý, a on říká, že nebyl. Říká u soudu, že to na něj bylo nastraženo – že byl podveden; že se snažily na něm vydírat, aby jim dal úlohy v jednom filmu; že to na něj políčily, aby tam přišel, a zařídily to tak, aby policie vtrhla zrovna ve chvíli, kdy se svlékly; že jedna z nich dala oknem znamení. Možná…
