Růže pro Emílii (William Faulkner)

VI

Potom jsme už přišli na dohled k dědečkovu domu. A tam bylo všecko rozsvíceno, i na verandě se svítilo, a koukám, v hale jsou lidi, vidím dámy s šálama přes hlavu a další se hrnou po pěšině k verandě, a pak slyším někoho v domě, což zní jako zpěv, a potom vyšel z domu tatínek a sešel po pěšině k brance a šli jsme mu naproti a pán mě sundal na zem a vidím, že u branky čeká taky Róza. Jenže teď už to neznělo jako zpívání, poněvadž k tomu nehrála žádná hudba, a tak to možná byla zas už teta Luisa a je docela možné, že se jí taky omrzely vánoce zrovna tak jako dědečkovi, jak aspoň říkal.

„Je to dárek pro dědečka,“ povídám.

„Ano,“ řekl tatínek. „Půjdeš pěkně s Rózou, dá tě spát. Mamička tam bude brzy. Ale než přijde, ať jsi hodný. Poslouchej Rózu. Dobrá, Rózo. Můžeš ho odvést. Pospěšte si.“

„To mi ani nemusíte říkat,“ řekla Róza. Vzala mě za ruku. „Pojď.“

Jenže jsme už nezahnuli do dvora, poněvadž Róza vyšla z brány, a šli jsme ulicí nahoru. A pak jsem myslel, že snad dům obcházíme, abysme se vyhnuli lidem, ale to taky nebylo ono. Šli jsme pořád dál ulicí a já říkám: „Kam to jdeme?“

A Róza povídá: „Budem dneska spát v domě u jedný paní, jmenuje se paní Jordonová.“

Šli jsme teda pořád dál. Nic jsem neříkal. Tatínek se totiž až doposavad zapomněl zmínit o tom, že jsem tajně vyklouz z domu, a tak třeba když teďka půjdu spát a zůstanu pěkně zticha, už si na to do zítřka nevzpomene. A nejdůležitější mimochodem je stihnout nějak strýčka Rodneyho, a než pojedem domů, dostat z něho těch dvacet čtvrťáků, a to se mi možná zítra taky třeba povede. Tak jsme šli dál a Róza povídá Támhle je ten dům, a zašli jsme do dvora, a pak najednou Róza kouká a je tam vačice. Byla v tomelovém stromě na dvorku paní Jordonové a já jsem ji taky viděl proti světlu měsíce a výkřik jsem: „Běž! Běž a přines žebřík paní Jordonový!“

A Róza povídá: „Já ti dám žebřík! Do postele půjdeš!“

Ale já jsem nečekal. Dal jsem se do běhu k domu a Róza utíká za mnou a křičí Počkej, Georgi! Hned sem pojď zpátky! Ale já jsem se nezastavil. Kdybysme měli žebřík, tak můžem chytit vačici a dát ji dědečkovi s tím šusem masa, a přitom by nestála ani pětník, a pak by mi dědeček dal třeba taky čtvrťák, no a potom, až dostanu dvacet čtvrťáků od strýčka Rodneyho, by to dělalo jedenadvacet čtvrťáků, a to bude prima.