VI
Vojín námořní pěchoty s puškou a nasazeným, bodákem zavedl Bogarda na přístavní hráz a ukázal mu, kde je člun. Hráz byla prázdná a Bogard člun ani neviděl, dokud se nepřiblížil k samému okraji hráze a nepohlédl dolů rovnou do něho a také na záda dvou sehnutých mužů v umaštěných montérkách, kteří vstali a krátce ho přelétli očima a znovu se sehnuli.
Člun byl asi třicet stop dlouhý a asi tři stopy široký. Byl natřen šedozelenou krycí barvou. Paluba se stanovištěm pro velitele byla posunuta až úplně dopředu a čouhaly z ní dva nemotorné výfuky. „Můj Bože,“ pomyslel si Bogard, „jestli celou tu palubu vyplňuje stroj –“ Hned za tím kouskem paluby bylo řízení; viděl velké kolo, desku s přístroji. Asi stopu nad čárou hladiny se zvedala pancéřová stěna a vedla od zádě dopředu k místu, kde začínala paluba, a pokračovala kolem okraje paluby a odtud zpátky podél protějšího brlení opět k zádi; stěna byla také maskovaná a obalovala vlastně celý člun kromě šířky zádě, jež byla volná. Proti sedadlu kormidelníka zela ve stěně díra jako okno, asi osm palců v průměru. A pohlížeje na ten dlouhý, úzký, tichý, zlověstný předmět, spatřil Bogard na zádi kulomet na točně a pohlédl na ten nízký obal – v kterém celé plavidlo nesedělo výš než yard nad vodní hladinou – s jeho jediným, prázdným, dopředu zírajícím okem a tiše si pomyslil: „Je to ocel. Je to z oceli.“ A jeho tvář byla zcela střízlivá, zcela zamyšlená a zahalil se do trenčkotu a zapjal jej, jako by ho náhle zamrazilo.
Uslyšel za sebou kroky a otočil se. Byl to však jen sluha z letiště, doprovázený vojínem námořní pěchoty s puškou. Sluha nesl větší papírový balík.
„Tohle posílá poručík McGinnis panu kapitánovi,“ řekl sluha.
Bogard balík přijal. Sluha s námořníkem ustoupili. Pak jej rozbalil. Bylo v něm několik věcí a počmáraný lístek. Ty věci byly: nový žlutý hedvábný polštář a japonský slunečník, zřejmě vypůjčený, a hřeben a svitek toaletního papíru. Na lístku stálo:
Nikde jsem nesehnal fotoaparát a Collier mi nechtěl půjčit mandolínu. Ale třeba umí Ronnie hrát na hřeben.
Mac
Bogard hleděl na ty předměty. Ale tvář měl pořád zcela zamyšlenou, zcela vážnou. Opět věci zabalil a balíček odnesl kousek dál po hrázi a tiše jej pustil do vody.
Když se vracel k neviditelné lodi, spatřil přicházet dva muže. Ihned poznal chlapce – vysoký, štíhlý, zas už výřečný, hlavu trochu nakloněnou k menšímu společníkovi, který se vláčel vedle něho s rukama v kapsách a s dýmkou v ústech. Pod pleskajícím gumákem měl chlapec na sobě dosud svou kazajku, ale místo zpustlické čapky našišato měl teď na hlavě zamazanou pěšáckou kuklu balaklava, z níž se za ním vznášel jakoby na vlně jeho hlasu kus záclonoviny, dlouhý téměř jako chalát.
„Hej, nazdar,“ křičel na dobrých sto yardů.
Ale Bogard pozoroval druhého muže a říkal si, že nikdy v životě neviděl podivnější postavu. Už v samém tvaru jeho skrčených ramenou, v jeho tváři poněkud skloněné k zemi bylo něco netečného. Byl o hlavu menší než jeho druh. Tvář měl také červenou, ale její tvar prozrazoval nejhlubší vážnost, až zasmušilost. Byla to tvář dvacetiletého muže, který se už rok snaží i ve spánku vypadat na jedenadvacet. Měl na sobě svetr s přehrnutým límcem a cvilinkové kalhoty; na tom koženou bundu a přes ni špinavý zimník námořních důstojníků, který mu sahal téměř k patám a postrádal jedno náramenní poutko a nezbýval na něm už ani jediný knoflík. Na hlavě měl kostkovanou dvouštítkovou čepici, přivázanou úzkou šálkou, jež byla omotána přes uši kolem hlavy a pak jednou kolem krku a pod levým uchem svázána na uzel jako katova smyčka. Byla neuvěřitelně špinavá, a celý, s rukama až po lokty v kapsách a shrbenými rameny a sehnutou hlavou, vypadal jako bůhvíkoho babička, kterou pověsili snad jako čarodějnici. Mezi zuby tiskl krátký čibuk, obrácený otvorem dolů.
„Tady je!“ křičel chlapec. „Tohle je Ronnie. Kapitán Bogard.“
„Těší mě,“ řekl Bogard. Natáhl ruku. Ten druhý neřekl slovo, ale vystrčil sklesle ruku. Byla celá studená, ale tvrdá, drsná. …
