IV
Ale Bogard přece jen nespouštěl oči s obrysu hlavy, která čouhala z kulatého otvoru v předku trupu asi tři metry před ním. „S tím kulometem ale zacházet umí,“ řekl McGinnisovi vedle sebe. „Dokonce i zásobník zastrčil úplně sám, co?“
„Ano,“ řekl McGinnis. „Jenom aby nezapomněl a nezačal si představovat, že ten kulomet je jeho vychovatel a že se spolu rozhlížejí s welšských velikánů.“
„Možná, že jsem ho sem neměl vodit,“ řekl Bogard. McGinnis neodpovídal. Bogard trochu vzepřel řídicí páku. Vpředu ve střelecké věži vytrvale kroužila hostova hlava všemi směry a vyhlížela. „Dorazíme tam, shodíme náklad a odtáhneme domů,“ řekl Bogard. „Snad ještě za tmy. – Hrome, to by se Anglie musela za něho stydět: čtyři roky v tomhle srabu, a on by třeba ani neviděl na sebe namířenou flintu.“
„Dneska v noci ji uvidí, jestli nezastrčí hlavu,“ řekl McGinnis. Ale chlapec ji nezastrčil. Ani když přiletěli nad cíl a McGinnis se doplazil na dno k pumovým uzávěrům. A i potom, když je našly světlomety a Bogard dal znamení ostatním strojům a snášel se střemhlav dolů za řevu obou motorů, které se plnou rychlostí vrhaly doprostřed vybuchujících střel, mohl vidět chlapcovu tvář v záři světlometů, hluboko vykloněnou, vystupující ostře jako tvář na jevišti, ozářená reflektorem, a na ní výraz dětinského zájmu a potěšení. „Ale vždyť on pálí z toho kulometu,“ myslel si Bogard. „A přesně.“ Sklápěje stroj ještě hloub, sleduje terč, až mu vskočí do zaměřovače, zdvihl pravou ruku a vyčkával, až bude moci dát znamení McGinnisovi. Spustil ruku; zdálo se mu, že nad hlukem motorů slyší hřmot a hvizd vypouštěných bomb, když stroj zbaven tíhy zasvištěl v dlouhém rozmachu prudce vzhůru; to jej na okamžik nadneslo mimo světlo. Pak měl pernou chvilku; když znovu vletěli do vybuchujících střel, když šikmo vyrazil další proud světla, zachytil je a držel dosti dlouho, aby mohl Bogard spatřit anglického chlapce, jak se hluboko vyklání a hledí zpět a dolů za pravé křídlo k podvozku. „Třeba o tom někde četl,“ myslel si Bogard a ohlížel se přitom dozadu, aby shromáždil zbytek letky.
A pak bylo po všem, tma, chladná a prázdná a laskavá, a téměř ticho, jen vytrvalý hluk motorů. McGinnis zalezl opět do kabiny, vystoupil na sedátko a vypálil tentokrát barevnou střelu a ještě okamžik se ohlížel tam, kde světlomety dosud prozkoumávaly a roztínaly prostor.
„V pořádku,“ řekl. „Napočítal jsem všechny čtyři. Natřeme to domů.“ Pak se podíval dopředu. „Co se stalo s královským sokolem? Snad nám nevypad s bombama?“ Bogard se podíval. Přední věž byla prázdná. Opět vystupovala v matném obrysu proti hvězdám, avšak teď tam kromě kulometu nebylo nic. „Kdepak,“ řekl McGinnis, „tamhle je. Vidíš? Nahýbá se ven. Hrome, vždyť jsem mu říkal, aby to nepoblil! Už je zase zpátky.“ Hostova hlava se opět vynořila. Ale hned zas vypadla z dohledu.
„Leze k nám,“ řekl Bogard. „Zastav ho. Řekni mu, že do třiceti minut máme na krku kdejakou skopčáckou peruť z pobřežní skupiny.“
McGinnis se vrhl dolů a sehnul se k otvoru do chodbičky. „Zpátky!“ zvolal. Ten druhý už byl skoro venku; tak tam seděli na bobku tváří v tvář jako dva psi a překřikovali jeden druhého i hluk motorů po obou stranách plátěných stěn. Hlas anglického chlapce byl slabý a vysoký.
„Bomba!“ ječel.
„Ano,“ křičel McGinnis, „byly to bomby! Dali jsme jim co proto. Vraťte se, povídám. Za deset minut se na nás vrhne kdejakej fricek ve Francii! Zpátky ke kulometu!“
Znovu se ozval chlapcův hlas, vysoký, chabý v tom hluku: „Bomba! V pořádku?“
„Ano! Ano! V pořádku. Vraťte se k svému kulometu, sakra!“
McGinnis se opět protáhl do kabiny: „Vrátil se tam. Mám to na chvilku převzít?“
„Dobře,“ řekl Bogard. Odevzdal řízení McGinnisovi. „Trochu jí povol. Radši aby už bylo světlo, až se na nás vrhnou.“
„Dobrá,“ řekl McGinnis. Náhle zacloumal pákou. „Co je to s tím pravým křídlem?“ řekl. „Mrkni se...“ Vidíš? Letím na křidélko a malé kormidlo. Sáhni.“
Bogard se na okamžik chopil páky. „Nevšiml jsem si toho. Někde asi drhne drát. Ani jedna ta …
