Růže pro Emílii (William Faulkner)

V

Byla půlnoc, když McLendon přijel k svému pěknému novému domku. Byl jako klícka, spořádaný a téměř tak malý, a měl čistý zelenobílý nátěr. McLendon zamkl vůz, vystoupil na verandu a vešel do domu. Jeho žena vstala z křesla vedle stolní lampy. Zastavil se a hleděl na ni pronikavě, až sklonila hlavu.

„Podívej se na hodiny,“ řekl, míře na ně rukou. Stála před ním, tvář skloněnu, v ruce obrázkový časopis. Měla bledý, ztrhaný, znavený obličej. „Neřek jsem ti, že nemáš takhle vysedávat? Čekat, až přijdu?“

„Johne,“ řekla. Odložila časopis. Pohupuje se v kotnících, ostře na ni hleděl horkýma očima, zpoceným obličejem.

„Neřek jsem ti to?“ Přistoupil k ní. Tu opět vzhlédla. Uchopil ji za rameno. Stála trpně, hledíc na něj.

„Pusť mě, Johne. Nemohla jsem spát... Horko – něco. Prosím, Johne. Ubližuješ mi.“

„Neřek jsem ti to?“ Pustil ji a pak ji zpola udeřil, zpola srazil přes křeslo. Zůstala tam tiše ležet a pozorovala, jak odchází z místnosti.

Prošel celým domem, strhuje se sebe košili, a zastavil se na temné, sítí obehnané zadní verandě a košilí si pak utřel hlavu a plece a odhodil ji. Odepjal od boku pistoli a položil ji na noční stolek a posadil se na postel a zul si boty a vstal a sundal si kalhoty. Už se zas potil a sehnul se a zuřivě sháněl košili. Konečně ji našel a znovu si utíral tělo a pak zůstal stát, přitisknut tělem k zaprášené síti proti hmyzu, lapaje po dechu. Nikde se nic nepohnulo, nic neozvalo, ani hmyz ne. Temný svět ležel jakoby ochromený pod studeným měsícem a věčně bdělými hvězdami.