ELLY
Dřevěné zábradlí vroubící strmý sráz propasti se podobalo dětské hračce. Táhlo se zákruty silnice, jako nitka ji ovíjelo, jako rozplizlá šmouha míjelo vůz. Pak se mihlo a zmizelo za nimi, podobno napjaté stuze, kterou kdosi přestřihl.
Pak minuli značku, první silniční značku oznamující Mills City 6 mil, a Elly si s neodvratným, zahloubaným údivem pomyslela: Už jsme téměř tam. Teď už je pozdě. Hleděla při tom na Paula vedle sebe; měl ruce na volantu, a jak sledoval ubíhající cestu, byl k Elly otočen profilem. Řekla: „Pověz. Jak tě mohu přimět, aby sis mě vzal, co mohu dělat, Paule?“ ale myslela si: Oral tam nějaký člověk na poli, díval se na nás, jak vycházíme z lesíka, Paul jak nese automobilový plášť, jak nastupujeme zpátky do vozu. Myslela si to v tichosti s určitým odstupem a neúčastí, neboť tu bylo ještě cosi, co vše zahlazovalo. Cosi ohavného, na co jsem zapomněla, myslela si, sledujíc rychlé, přibývající značky, které blíž a blíž přitahovaly Mills City. Cosi děsného, na co se za vteřinu rozpomenu, ale nahlas řekla: „Teď už nezbývá nic, co bych mohla udělat, viď.“
Ani teď na ni Paul nepohlédl. „Nic,“ řekl. „Už nezbývá nic, co bys mohla udělat.“
Pak si vzpomněla, nač to zapomněla. Vzpomněla si na babičku, vybavil se jí její mrtvý sluch a její vševidoucí, studené oči čekající v Mills City, vzpomněla si s užaslým, tichým zoufáním: Jak jsem na ni jen mohla zapomenout? Jak jsem jen mohla? Jak jsem mohla?
Bylo jí osmnáct. Žila v Jeffersonu, dvě stě mil odtud, s otcem, matkou a babičkou, v rozlehlém domě. Měl hlubokou verandu, cloněnou vínem a bez světel. V tomto stínu polou lehávala téměř každou noc s jiným mužem – zprvu s jinochy a mladými muži z města, později však téměř s každým, s kýmkoli, kdo přechodně v městečku pobýval, s kým se setkala buď obvyklou společenskou cestou, anebo náhodně, jen když trochu slušně vypadal. Za noci s nimi v jejich autech nikdy nevyjížděla, a každý si hned domyslel proč asi, třebaže se hned nevzdával naděje, – až teprve v okamžiku, kdy hodiny na okresní budově odbíjely jedenáct. Pak snad ještě pět minut hovořívali (ač již hodinu či déle předtím nadobro ztratili řeč) naléhavým šepotem:
„Musíš už jít.“
„Ne. Teď ne.“
„Ano. Teď.“
„Proč?“
„Proto. Jsem unavená. Chci si jít lehnout.“
„Rozumím. Všecko je dovoleno, jen ne to hlavní. Je to tak?“
„Snad.“ To už se docela probrala, už byla chladná, už se ve stínu ukryla, aniž se hnula, za jakousi tajnou ochranu smíchu. A tu odešel a ona vstoupila do temného domu, a jakmile pohlédla vzhůru na jediný obdélník světla, který dopadal na hořejší chodbu, naprosto se proměnila. Zemdleně, takřka krokem stařeny, vystupovala po schodech a míjela otevřené dveře osvětleného pokoje, kde seděla její babička, vzpřímená, otevřenou knihu v rukou, tvář obrácenu k hale. Elly obvykle nenahlédla do pokoje, když jej míjela. Ale tu a tam přece. Pak na sebe na okamžik přímo pohlédly: stařena chladně, pronikavě; děvče zemdleně, vyčerpaně; tvář i rozšířené temné oči naplněny bezmocnou nenávistí. Potom šla dál, vstoupila do svého pokoje a chvíli se opírala o dveře, až pak zaslechla babičku, jak otočila vypínačem; někdy tiše a zoufale štkala šeptajíc: „Ta bestie. Ta stará bestie.“ Pak ji to přešlo. Svlékla se a prohlížela si v zrcadle obličej, zkoumala ústa se slíbanou červení, ústa ztěžklá, zploštělá (alespoň se jí to zdálo), zemdlená a ztuplá od líbání, a říkala si: Můj Bože. Proč tohle dělám? Co se to se mnou děje?, a myslila na to, jak zítra zase musí předstoupit před stařenu se znamením minulé noci na ústech, podobným oděrkám, s pocitem nesmyslnosti a prázdnoty života, pocitem hlouběji prožívaným než hněv anebo křivda.
Potom jednoho odpoledne poznala v domě své přítelkyně Paula de Montignyho. Když odešel, děvčata spolu osaměla. Hleděla na sebe s očima zastřenýma jako dva šermíři.
„Tak on se ti líbí, co?“ řekla přítelkyně. „Ty máš ale divný vkus.“
„Líbí, kdo?“ řekla Elly. „Nevím, o kom to mluvíš.“
„I nepovídej,“ řekla přítelkyně. „Pak sis asi nevšimla …
