SEDMÁ KAPITOLA
Pokojem se rozlévala třpytivá měsíční záře. Vzduch prolínala jemná a sladká vůně hyacintů, která se sem šířila ze zahrady. Byl slyšet hukot potůčku, který s tichým bubláním obtékal dům a mizel kdesi v lese. Když A. J. vstoupila do Davidovy ložnice, napjal se jí každý sval v těle.
Tu malbu na stěně dobře znala. Bílé plátno, na kterém se vyjímaly odvážné tahy štětcem v červené a fialové barvě. Pak spatřila svůj odraz ve vysokých skleněných dveřích a zachvěla se.
„O tom se mi zdálo,“ vydechla sotva slyšitelně a ustoupila o krok nazpět. Ustupovala však do snu, nebo do skutečnosti? Nejsou obě jedno a totéž? Pocítila silný příval paniky, který jí nedovolil pohnout se z místa. Měla jsem vůbec možnost volby? Nebo jednám podle scénáře, který se začal odvíjet od doby, kdy David vstoupil do mé kanceláře? To všechno byly otázky, jež ji silně zneklidňovaly.
„Já to přece nechci,“ zašeptala a otočila se. Zatoužila po svobodě, po volnosti. Jenže David jí stál v cestě a tiskl ji k sobě přesně tak, jak to očekávala.
Vzhlédla k němu a bylo to jako ve filmu, který už jednou viděla a ve kterém byla hrdinkou ona sama. Davidův obličej byl ve stínu, ale jeho oči zářily v měsíčním světle. Promlouval k ní jasnými slovy, která byla protkaná vášní. „Nemůžeš pořád utíkat, Auroro. Ani přede mnou, ani před sebou.“
V jeho hlase zněla netrpělivost, která ještě zesílila tím, jak přiblížil svá ústa k jejím. Políbil ji s tak naléhavou touhou, jakou by u sebe nečekal. Chtěl a potřeboval ji víc, než by si kdy byl ochotný přiznat. Její nejistota a plaché váhání v něm probudilo pudovou část jeho já. Jeho tělo přímo hořelo touhou. Ukořistit, vzít si, vlastnit – to všechno převládlo nad rozumem. S ostatními ženami cítil příjemné napětí, ale blízká přítomnost A. J. ho naplnila až násilnickou vášní. Jakmile pocítil, že se mu A. J. poddává, musel se ovládat, aby se na ni nevrtil jako zvíře.
Jeho ústa byla hladová, jeho ruce silné a neodbytné. Tiskl se k ní a dožadoval se jejího těla. Přesto A. J. věděla, že volba je pouze její. Mohla se Davidovi oddat, nebo se mu odepřít. Bylo jí jasné, že když se s ním sblíží, její dosud poklidný život se obrátí naruby. Bude připomínat klidnou hladinu, kterou zčeřil vhozený kámen. A. J. nedokázala říct, kam to povede a kde to skončí. Dát sebe sama, to je vždycky riziko. To bylo A. J. jasné. Jenomže riziko nese vzrušení, které jí poklidně plynoucí dny nedají. S každou vteřinou její vzrušení rostlo, až mu už nedokázala vzdorovat a s tichým zasténáním se mu poddala.
Je to pouhá vášeň, říkala si, zatímco se její tělo toužebně propínalo. Vášeň nemá pravidla ani směr. Žádost, která ve mně roste, nemá nic společného s mými sny, nadějemi nebo přáními. To je jen moje vášeň, které nedokážu odolat, a jeho vášeň, kterou nemůžu odmítnout. Tak přesvědčovala samu sebe. Umínila si, že jen pro dnešní jedinou noc dovolí, aby ji vedla.
Jakmile se rozhodla, že bude jeho, David to ihned vycítil. Vzdala se mu s toužebným očekáváním, které bylo stejně naléhavé jako jeho. Oba i beze slov rozuměli tomu, že pro ně pomalé vzájemné odevzdávání nemá význam. Čistá a prudká touha v sobě nesla příslib bolesti, ale i rozkoše. Byli odhodlaní to bez výhrad přijmout. Přepadli na postel a dovolili plameni vášně, aby je pohltil.
A. J. se zpola zamotala do Davidova županu. David ho z ní netrpělivě strhal a odhalil tak Auro-řina ramena. Jeho rty ji prudce líbaly po celém obličeji a pak sklouzly na krk. A. J. ucítila, jak ji jeho tvář lehce škrábla na rameni a vydechla rozkoší. David ji chtěl ovládnout, mučit, jenže A. J. mu odpovídala stejnou silou. Cítila jemné doteky jeho jazyka a celá se pod nimi chvěla. Začala netrpělivě zápasit s knoflíčky u jeho košile. Prsty se jí pletly, neschopné rozepnout byť jen jediný. Nakonec košili roztrhala a odhodila stranou.
Jeho tělo bylo pod jejími dlaněmi napjaté k prasknutí. Hladila ho a vnímala jeho svaly, pevné a tvrdé. Jeho vůně slibovala nečekaný zážitek. Naléhavý, až zoufalý chtíč se z Davida přen…
