11. Kdo to přichází ze tmy?
Přešli zvolna náměstíčko, kde bydlel kostelník, který jim prozradil a tolik cenného o tom podivném příběhu. Pokračovali však v chůzi.
Byla již úplná tma. Ulice se prázdnily. Kupečtí příručí a učňové uklízeli do krámu bedničky s ovocem, pytle s brambory a láhve okurek, stojící ve dne před výklady.
Pak se Mirek s Jarkou zastavili na okraji své Druhé strany. Byli na jejím konci, na Rozdělovací třídě. I zde bylo skoro liduprázdno. Někde v jejím záhybu temně duněl vůz elektrické dráhy.
Proti chlapcům se přes ulici otvíral pohled úzkou uličkou, vedoucí kolmo od Rozdělovací třídy do Stínadel. Bylo tam již ticho a klid.
Lampa na železném sloupu házela své žlutozelené světlo do zákoutí uličky a vytvářela strašidelné stíny.
A tam někde uvnitř, v hloubi té spleti uliček a domů, stojí zmlkle opuštěný kostel svatého Jakuba, němý svědek podivné smrti Jana Tleskače. Tam někde snad leží pohozený, zašlapaný i železný hlavolam, jehož systém vyjímání hvězdice vzal s sebou Tleskač do svého hrobu. V zamyšlení pohlíželi teď Mirek a Jarka do uličky, která byla branou do Stínadel, mlčky hleděli upřeně do mihotavého světla její lampy.
Potom se tam kdesi ozvaly lehké kroky.
"Někdo tam jde," řekl tiše Jarka Mirkovi.
Ale ten slyšel.
"Zdá se, že jde sem, směrem k nám, na Rozdělovací třídu," poznamenal. Neviděli pozdního chodce, byl ještě za ohybem uličky.
Ale jeho kvapné kroky se blížily.
Pak se objevil v záhybu. Šel rychle, "Podívej - " šeptl s úžasem Mirek, "není to dospělý člověk, je to nějaký Vont!"
Ano. Pozdním chodcem byl chlapec. Teď na něj dopadlo i trochu světla z lampy, jak vkročil do okruhu její záře. Šel stále vpřed, na Rozdělovací třídu. Bledý svit lampy dělal z jeho tváří obličej umrlce.
Mirek a Jarka se vtiskli na své straně do hlubokého stínu ve výklenku domovních vrat.
Chlapec se znepokojeně ohlédl za sebe do tmy, jako kdyby se bál nějakého pronásledování, a rychle se rozběhl. Vyrazil jako štvaný ze stínadelské uličky a zamířil prudce do Druhé strany. Věděl asi dobře, proč utíká.
Byl tak uprostřed kolejí v Rozdělovací třídě, když z ohybu stínadelské uličky za lucernou cosi zarachotilo. Mirek ani Jarka neviděli nic, ale hluk se blížil a blížil, až oba poznali jeho původ.
Doprostřed Rozdělovací třídy, právě v místa, kde před chvílí prchal pozdní návštěvník ze Stínadel, doškobrtal veliký kámen, vržený sem ze Stínadel. Právě zde ztratil již svou prudkost a usadil se výhrůžné pomalu mezi kolejnicemi.
Ale oba hoši, skrytí v hlubokém stínu, nesledovali pomalé zastavování letícího kamene!
Jarka sebou prudce trhl a jeho ústa se otevřela k nějakému zavolání. Mirkova ruka mu však pevně sevřela rameno.
"Ticho!" zašeptal Mirek vzrušeně. "Nesmí nás tu spatřit! Je v tom podivného!"
Chlapec, který právě vyběhl ze Stínadel, nebyl totiž nikdo jiný než - Červenáček.
Neviděli mu příliš do tváře v tom stínu, to je pravda. Ale poznali ho bezpečně. Teď již uháněl svým pravidelným vytrvalým během do Druhé strany.
Mirek s Jarkou čekali ve stínu výklenku, až jeho kroky ve večerním tichu dozněly. Po celou tu dobu nepustila se Mirkova ruka Jarkova ramene. Pak teprve vystoupili ze svého úkrytu.
Jarka se tvářil velmi překvapeně. "Proč jsem neměl na něj volat?
Mohl nám přece hned říct, co ve Stínadlech dělal - a jak se tam odvážil!" chrlil ze sebe.
Ale Mirek byl bledý jako stěna a vypadal zachmuřeně. "Nevím, jestli by nám to Červenáček prozradil," pravil tiše, "když nám ani neřekl, že do Stínadel míní jít! Proto tedy dnes nechtěl jít do klubovny - a proto z ní tak brzo odešel …"
"Co tím myslíš? Co tím chceš říct?" naléhal rozechvěně Jarka.
Cítil, že tu není něco v pořádku. A Mirek se při svých slovech tvářil tak podivně!
"Zdá se mi," hovořil zvolna Mirek dále, "že se s Červenáčkem něco děje a že ho nějak ztrácíme!"
Ale v duchu si myslel ještě něco horšího. Až se toho sám lekal.
"Zítra mu nepovíme, že jsme ho dnes tady viděli," rozhodl pak ještě. "Uvidíme, jestli nám o tom sám něco řekne."
Dívali se chv…
