Záhada hlavolamu (Jaroslav Foglar)

3. Kdo je za dveřmi?

Ještě téhož večera hoši Rychlých šípů všech pět stejných oběžníků roznesli.

Na každém oběžníku byla důtklivá výzva, aby ten, kdo oběžník obdrží, si jej důkladně pročetl, zařídil se podle jeho výzvy a hlavně aby dal oběžník zase rychle dál tomu, kdo jej ještě nečetl.

Zdůrazňovala se čest a kázeň druhostranských chlapců. "Jen zrádce oběžník zahodí nebo dokonce odnese do Dvorců," bylo tam černé na bílém.

Každý z Rychlých šípů předal jeden z pěti oběžníků chlapci, kterého dobře znal, přičemž těch pět hochů vybírali tak, aby oběžníky putovaly současně do pěti různých směrů celé čtvrti.

Pak se Rychlé šípy vrátily do své klubovny, každý hoch ovšem zvlášť, podle toho, jak rychle se mu podařilo vybraného chlapce nalézt, vše mu vysvětlit a oběžník předat.

Ani Mirek sice neměl tušení, kolik hochů celkem asi v Druhé straně může být, ale přesto hoši počítali, jak se oběžník bude asi rychle šířit.

"To se dá snadno vypočítat," řekl Jarka Metelka, který šel vždy na všechno málem vědecky. "Kdyby takový oběžník dostalo do rukou jen deset Druhostraníků denně, uvědomili jsme dnes o jeho obsahu vlastně padesát lidí."

"Jak to - padesát?" divil se nechápavě Rychlonožka.

"Nu, vždyť těch oběžníků máme pět, či ne?" chytal se za hlavu Jarka. "A pětkrát deset je padesát!"

"Ale to šíření půjde ještě rychleji," mínil Mirek. "Takovou věc si jistě nikdo nenechá doma, tu přečte deset chlapců jen po cestě ze školy. A pak bude mezi dalšími běhat celý zbytek dne. Uvidíte!"

Dlouhou dobu tak rokovali. Venku byla skoro tma. Ale nerozsvítili.

Jejich práce pro dnešek skončila a potmě se lépe povídalo i přemýšlelo, hoši se mohli více soustředit na spřádání dalších plánů.

O mnoho dnů později, když si vzpomínali na tu černou hodinku a na událost, která se najednou při ní zběhla, přeli se vždycky Jindra s Červenáčkem, kdo tehdy ty podivné kroky za dveřmi klubovny první slyšel. Ať to z nich však byl kdo chtěl, jisté je toto: Byla již úplná tma. - V celém domě bylo hluboké ticho a také hoši chvílemi mlčeli. Rozhovor vázl.

A najednou Jindra pronesl přiškrceným hlasem: "Někdo je venku!

Venku na chodbě!"

"Já jsem taky něco slyšel," tvrdil Červenáček. "A dřív ještě než Jindra. Někdo se plíží k našim dveřím!"

"Tak ticho, ať slyšíme!"

Hoši zatajili dech, nikdo se ani nepohnul a v klubovně by bylo slyšet i upadnutí zrnka písku.

Venku se ozvaly podezřele znějící kroky. Tak, jako když jde někdo po špičkách, plíživě. Neznámý návštěvník se zastavil těsně za dveřmi, Byl tak blízko, že hoši uvnitř slyšeli jeho dech. Byl namáhavý a prudký. Patrně byl jeho majitel starší člověk, nebo běžel rychle velký kus cesty.

"Teď něco tropil na dveřích. Jako kdyby hledal kliku nebo zvonek, či tak nějak podobně.

A potom vše utichlo.

Hoši v klubovně seděli bez nejmenšího hnutí, ale podivný návštěvník za dveřmi zmlkl. A přece neodešel! Musí tam ještě stát, přimáčknutý na dveřích! Neslyšeli ho odcházet.

Chlapcům nebylo volně u srdce. Bylo to tak podivné.

Kdo je to tam venku, ve tmě? A s jakými úmysly, proč sem přišel?

Pak se Mirek zvedl se židle. Neskonale tiše a pomalu. Hoši spíše vycítili, než ve tmě uviděli, že vstal a blížil se centimetr za centimetrem ke dveřím.

Přiložil na ně hlavu. Návštěvníkův dech již neslyšel!

Chvíli váhal. Pak zvolna a nehlučně otočil klíčem v zámku. Jarka zámek právě nedávno mazal.

Mirek odemkl. Tiše stiskl kliku a začal pomalu otvírat dveře na chodbu. Slabá záře sporého světla petrolejové lampy z chodby vnikla na stěnu klubovny u dveří. Její skvrna se šířila, jak Mirek víc a více rozšiřoval skulinu ve dveřích.

Jarka stál teď za ním a ostatní hoši se přiblížili ke dveřím. Mirek byl připravený dveře okamžitě celou svou silou přirazit zpět, kdyby hrozilo z chodby nějaké nebezpečí.

Ale zatím se nic nedělo. Dveře se otvíraly víc a víc - až bylo možné přehlédnout velikou část chodby.

Byla úplně prázdná. Ponurá v červenavém světle petrolejky, mlčenlivá, záhadná prázdnotou. Někdo tady ještě před chvílí byl.

Všichni ho přece slyšeli přicházet - a nikdo odcházet!

"Podívejte - psaní!" zvolal pak Mirek tlumeně, když jeho zrak padl na vnější stranu dveří. A skutečně! Bylo tam cosi bílého. Složený papír. Mirek jej sňal ze dveří i s připínáčkem a kvapně zavřel dveře a zamkl. Jarka zatím uvnitř rozsvítil lampu.

"Ukaž, co v tom je! Rychle! Přečti to," - volali hoši o překot, všichni ještě však mimoděk přidušenými hlasy, skoro šeptem.

"Víme o všem, co podnikáte," četl Mirek. "Ale vy nevíte, jak blízko u sebe máte zrádce. Známe váš oběžník. Je schovaný u nás.

Pěkně jste nás - hochy ze Dvorců - v něm pošpinili. Umíme ale také psát a ještě i jiné věci. Začali jste to! Dobrá. Budete nás jednou na kolenou prosit, abychom boj zastavili! Dvorce."

Kromě toho slovíčka "Dvorce" nebyl na dopisu žádný podpis.

"Hleďme - hleďme," řekl Mirek zadumaně po chvilce tísnivého ticha, "tak zrádce se opravdu našel. Dvorečáci už vědí o našem oběžníku!"

Pak prudce pohlédl na hodinky na svém zápěstí a skoro až vykřikl: "To se dá ale vypátrat! Nejsou to ještě ani dvě hodiny, kdy jsme se odtud s oběžníkem rozešli. Běžme rychle každý k tomu, komu oběžník předal, a sledujme jeho stopu. Dvorečtí napsali, že je oběžník u nich. Ten Druhostraník, u kterého stopa po oběžníku zmizí, je zrádce. Ten donesl oběžník do Dvorců!"

Hoši nečekali na další vývody. Vyběhli z klubovny a Mirek za nimi. Byli vzrušení jako málokdy jindy. A to na ně čekaly ještě jiné a podivnější události.