22. Chodba končí
Hluk Vontů vzadu za haldami nánosů, za stokou, na chvíli ztichl.
Pravděpodobně se dali do prohledávání ostatních chodeb a bude trvat chvíli, než objeví, že vetřelci jsou právě v chodbě, která je pro průchod a únik nejméně pohodlná.
A zase teď začalo dno chodby stoupat nánosem nepopsatelné směsice prachu, hlíny, kousků cihel, kamení a malty.
"Půjdeme dál za každou cenu," vyzýval Mirek, "někam se přece dostat musíme!" Jeho pevná víra ve šťastný konec výpravy hochy posílila. S Mirkem se cítil každý bezpečný.
Teď byl postup ještě obtížnější než prve. Chvílemi byla chodba zasypaná až ke stropu a hoši museli suť odhazovat a odhrabávat rukama, než se mohli protáhnout o kus dopředu, kde se dalo alespoň plížit. Již svítili jen dvěma baterkami, třetí ponechávali v zásobě, zhasnutou. Kdo ví, jak dlouho podzemní pronásledování ještě potrvá!
Pak se zdálo, že je cesta zatarasená naprosto neproniknutelně.
Ruce hochům od hrabání dřevěněly. Již několik metrů si museli pro svá těla dělat cestu centimetr za centimetrem, střídajíce se v hrabání!
Ale najednou se před Jarkou, který byl právě v hrabání na řadě, sesula hromada nánosu kamsi dopředu a jakoby do hloubky.
"Světlo - posviťte sem!" zavolal vzrušeně dozadu. Baterky se rozsvítily skoro zároveň. Hoši s úžasem hleděli do tmavého výklenku, z něhož bylo vidět plaňková dvířka.
"Vnikli jsme asi do sklepa nějakého domu," zašeptal Mirek. "Kdo ví, jak dalekou cestu od kostela svatého Jakuba jsme pod zemí urazili! Počkejte zde, prozkoumám to!"
Jarka mu udělal trochu místo, Mirek se protáhl vedle něho a pak opatrně seskočil náhle se utvořivším otvorem, který byl asi metr nad úrovní nově objeveného prostoru.
Trochu hlíny se sesypalo za ním. Mirek se ztlumeným světlem se vyplížil z chodbičky, do které se otvorem spustil, a zmizel hochům na chvíli z očí. Ale za několik vteřin se rychle vrátil a šeptal ro- zechvěle: "Všichni za mnou, rychle - honem - a opatrně! Jsme ve sklepě nějakého docela obyčejného domu ve Stínadlech! A sklep ústí přímo pod schody domu, nemá dveře!"
Byla to pravda. Hoši se nahoře v polorozsypané chodbě nedali dlouho pobízet. Jeden po druhém se zvolna vysoukal propadlým otvorem dolů do chodbičky, přičemž dával vždy pozor, aby s sebou nestrhl pokud možno ani trochu nánosu ze hřbitovní chodby.
Jarka potom ještě nahoře v otvoru hlínu upravil tak, že otvor byl při zběžném posvícení do tohoto sklepního nepoužívaného zákoutí neznatelný.
Proběhli sklepem ve velikém rozčilení a vylétli po schodech do chodby domu, právě když nějaký muž v přízemí otvíral nad schody do sklepa dveře bytu.
Proběhli rychle kolem něho a zamířili k domovním vratům.
Rozběhl se těžce za nimi a křičel o pomoc. Myslel, že ze sklepa vyběhli zloději.
Hoši vyrazili do ztichlé stínadelské ulice jako štvaní. Zmizeli za jejím ohybem, ztratili se ve tmě, ve spleti uliček …
Chladný vzduch, vonící podzimní noci, je uklidňoval. Nebe svítilo tisíci hvězdami. Ulice byly již liduprázdné.
"Pamatujte si, kudy běžíme," vybízel při běhu Mirek hochy. "Budeme to možná potřebovat. Ten objev tajné chodby z kostela do obyčejného domu je úžasný!"
Běželi volným, ale vytrvalým klusem, kde tušili Druhou stranu.
Přece se však museli dvakrát zeptat na cestu u nočních pouličních stánků s uzenkami.
Když přebíhali Rozdělovací třídu a to na docela jiném místě, než kudy do Stínadel vnikli, bylo jim, jako kdyby z rozbouřeného moře přistáli někde v závětrné zátočině na písečném slunném pobřeží.
Teprve zde si oddychli.
"Zítra v pět hodin odpoledne v klubovně!" byla poslední Mirkova slova k hochům toho pohnutého dne či lépe řečeno pozdního večera.
Tonča Sedlářová vyděšeně čekala s dopisem v ruce pod schodištěm domu na Jindru. Naštěstí její rodiče byli v biografu a ještě se nevrátili.
"Všechno v pořádku," usmál se na ni vděčně Jindra, "dej sem to psaní."
Každý z hochů slízl pak doma malé ostré kázání pro tak pozdní návrat domů a jedině okolnost, že měli všechny úkoly na zítřek do školy napsané, je zachránila…
