9. Kostelník od svatého Jakuba
Hokynář, který stál před svým krámkem na rohu ulice, odbyl Rychlé šípy velmi odmítavě, když se ho Mirek zeptal, neví-li něco o ježkovi v kleci. Stará babka, shýbající se pro kousky uhlí, vypadlé z jedoucí fůry, nevěděla ani, co ježek v kleci je. A tak se dařilo Rychlým šípům na několika místech. Kdosi jim jen řekl, že to byla nějaká hračka, o kterou se kdysi tady hoši prali. Více se nedověděli.
Až pak došli na malé náměstíčko, ztichlé v záři zapadajícího slunce a skoro liduprázdné. Jen tam vzadu, na schůdcích, které vedly do starobylého domu, seděl podivný stařík vrásčité tváře. Chvílemi se zdálo, že spí, protože měl zavřené oči. Ale pak je zase ospale otevřel a hleděl nepřítomně do žluté záře podzimního slunce.
"Dobrý den, pane," pozdravil uctivě Mirek.
Starý muž se chabě pousmál a ukázal několik žlutých zubů.
"Dobrý den, chlapci," šeptl.
"Prosím vás, zůstáváte zde už dlouho?" útočil hned Mirek.
"Tady jsem se narodil," řekl stařík udiveně a ukázal na nízký dům naproti. "Ale proč se ptáš, chlapče?"
"Nevíme, jestli to budete znát," vylézalo rozpačitě z Mirka, "rádi bychom se vás totiž zeptali, jestli nevíte něco o ježkovi v kleci! Víte - to byl takový …"
"Ale vím, vím, hochu," mávl unaveně rukou stařík. "Znám tu věcičku dobře, vždyť jsem ji tolikrát viděl!"
"Vy jste ji viděl?" vyjekl s údivem Rychlonožka, "Kdy a kde?"
"Mohl byste nám o tom něco povědět? Velmi nás to vše zajímá," prosil Mirek.
"Božínku, jak bych nemohl — " pousmál se trochu samolibě stařík. "Znal jsem přece toho chlapce tak dobře! Vždyť zvonil u nás v kostele svatého Jakuba na věži. Víte, byl jsem tam mnoho let kostelníkem. Je to ve Stínadlech. Teď je ten kostel už zrušený, uzavřený …
To je velmi dávno, když toho chlapce našli jednoho rána na ulici.
Tehdy byl asi dvouletý a nikdo ho neznal, nikdo se k němu nehlásil.
Neuměl ještě ani pořádně mluvit a neměl u sebe jediné známky, podle které by byli nalezli jeho rodiče. Jen jednu zvláštní věc u něho našli: byla to podivná železná hračka, hvězdice v železném pouzdru.
Nechali mu ji a dali chlapce do obecního sirotčince. Nikdy víc se o něj nikdo nehlásil, nikdy se nevypátral jeho původ. Úředně mu bylo dáno jméno Jan Tleskač.
Když mu bylo čtrnáct let, dali ho do péče jistého zámečnického mistra ve Stínadlech. U toho se měl vyučit řemeslu. Jenda se k tomu dobře hodil. Byl to takový divný chlapec. S kamarády moc nechodil, jenom pořád něco sám kutil, všelico zdokonaloval, spravoval hodiny a v jednom dvorku měl vypůjčený dřevník, takovou kůlnu, kde si docela zařídil svou malou dílničku. Tam pořád něco robil, řezal, piloval, nikoho tam nepouštěl. Nevím sám už přesně, kde to bylo a jestli ten dvorek i s kůlnou a celým domem není zbouraný. Vím jen, že hned vedle kůlny v takovém podstřešku stával starý pohřební vůz.
Šel jsem tam jednou za tím chlapcem, potřebovali jsme mimořádně u Jakuba zvonit. Totiž - on si zvoněním v kostelní věži vydělával tak trochu na své záliby, rozumíte? Každý den ráno zvonil ke mší, večer pak na požehnání. Měl za to hezkých pár krejcarů. A potřeboval je.
Od mistra, u kterého bydlel, nedostával žádné peníze, když dostal byt, stravu i šaty.
A svou divnou železnou hračku s sebou pořád nosil. Uměl z ní hvězdu dostat. Nikomu jinému se to nikdy nepodařilo. Ale on to dokázal! Co se ho chlapci a děvčata ve Stínadlech naprosili, aby jim prozradil, jak hvězdicí kroutí, aby vyšla ven! Nikdy neřekl!
Taky měl svůj notýsek, takový deník, a do něj si každý den psal. I všelijaké výpočty a kresby jsem tam jednou u něj viděl. Ještě v ten den, kdy se stala ta strašná věc, si do něj psal!
Bylo to hrozné neštěstí. Toho večera šel jako obvykle na věž zvonit. Viděl jsem na něm, že je nějaký rozčilený. Řekl mně, že se pohádal s mistrem, jako už mnohokrát předtím. Vidím ho před sebou tak, jako by to bylo včera. Z kapsy mu čouhal jeho deník. V ruce držel to pouzdro, jeho ruce v rozčilení z něj prudce vykrucovaly hvězdu a zase ji tam vracely, aniž by se na ni díval. J…
