16. Přípravy k nebezpečné cestě
Sběrač předběhl TAM-TAM o několik hodin, ale hoši a děvčata z Druhé strany doznali poctivě, že v TAM-TAMU je zpráv o ježkovi v kleci mnohem víc a jasnějších, i napínavěji napsaných.
Ten den bylo na Druhé straně rušno. Nikdo nemluvil o ničem jiném než o těch nově objevených podrobnostech, které až dosud o hlavolamu nebyly známy, alespoň ne dnešním hochům a děvčatům.
Rychlým šípům byl ten vyvolaný zájem až trochu nemilý. Ježek v kleci byl záležitostí Vontů. Jedině oni si dělali na něj právo a jedině oni měli do té věci co mluvit. A dovedli si - pane - vždy zařídit, aby ten, kdo jen trochu ukázal, že o ježkovi ví něco více, kápl božskou! Marynčák byl toho živým důkazem! Ten se už jistě nikdy nebude chlubit, že o ježkovi ví. I kdyby to byla pravda!
Nu - a teď tady Rychlé šípy pustí do světa takové zvěsti o té věcičce! Byl by to prostě zázrak, kdyby se to nedoneslo k sluchu Vontů, kteří měli všude své slídily. A stejný zázrak by byl, kdyby se Vontové nepřišli zeptat, odkud to všechno Rychlé šípy mají. A přijít s Vonty do styku, to nebylo docela nic příjemného!
Ale TAM-TAM chtěl zvučet, přinášet svým čtenářům nové a nové zprávy. Nebylo již teď možné od toho utéct a přestat psát o věci přivádějící v rozechvění všechny, kdo byli nabití touhou po něčem tajemném a nevysvětlitelném.
A tak ani rozčilující vyhlídky na nebezpečné setkání s Vonty nemohly Rychlým šípům zabránit, aby se druhý den v podvečer nesešly na ztichlém náměstíčku poblíže Rozdělovací třídy.
Celé odpoledne všichni věnovali pečlivým přípravám k nebezpečné cestě do Stínadel. Každý se převlékl do starých šatů, protože nikdo nevěděl, nepolezou-li někde po uprášených půdách, nebo nepřihodí-li se jim ještě něco horšího.
Cenné věci nechali hoši doma. Zato si každý z nich opatřil do svítilny novou silnou baterii. Mirek vzal s sebou klubovní lékárničku.
Byla v koženém měkkém pouzdře a vešla se mu pohodlně do kapsy u kabátu. Každý z hochů kolem pasu obtočil pevné švihadlo.
Naváží-li se, vznikne asi sedmimetrový provaz, Po tom se už může člověk vyšplhat hezky vysoko, nebo spustit do pořádné hloubky!
Jindra si navlékl dokonce své nákolenky a doma potají napsal dopis: "Šli jsme do Stínadel. Snad půjdeme do kostela svatého Jakuba.
Nevím ještě jistě. Musíme tam jít! Hledejte nás, když se nevrátím."
Dopis pečlivě zalepil a předal jej Tonče Sedlářové. Měla za úkol dát dopis pozdě večer jeho rodičům, kdyby viděla, že už je zle a že se po Jindrovi doma shánějí.
Tonča Sedlářová byla docela rozumné děvče a Jindra jí mohl věřit, že vše dobře zařídí. To je, že nepoběží hned s brekotem k nim domů vyburcovat celý barák, jakmile se jen trochu setmí. Řekl jí to přece docela jasně: "Až už bude hodně pozdě! Tak pozdě, že už bude i dům zamčený."
Tonča přijala dopis s vážnou tváří, trochu zkoumavě na Jindru pohlédla a řekla: "Ale Jindro, co to zase bude? Kam jdete?"
Ale když viděla, že Jindra o tom nechce mluvit, pochopila, že to není věc pro ni, a už byla zticha. Jindra to dovedl ocenit. Zlatá Tonča!
