Obklíčili nás poté, co si lasery propálili průchody ve stěnách komplexu. Ale podesta byla úzká, těsná a obrovská nádrž na vodu nám poskytla úkryt a ochranu. Leželi jsme, cítíce horko našich těl a dělali vše proto, abychom přežili. Zrcadlovky se dostaly tak blízko, že někteří dokonce vysunuli teleskopické bodáky na hlavních svých Daihatsu. Ale my jsme chtěli přežít za každou cenu. Posledního jsme zlikvidovali ze vzdálenosti několika metrů – já mým Glockem, Muireann svým staromódním Waltherem.
Když se stáhli a nechali nás oddychnout, když jsem si ověřil, že Culture Vulture nežije, když se Muireann chvěla zimnicí, ležící tváří na ocelovém plátu, když Valerie skončila obvazování svého stehna vlastním first aid packetem, jsem nalezl východisko. Ventilační šachtou, kterou obnažily SLAPy.
- Valerie ! Siobhan ! Rychle !
Muireann zvedla hlavu.
- Nemůžu vstát – řekla krátce a ledově. Nemůžu pohnout nohama. Páteř. Nechte mě tady.
Pravděpodobně mi neuvěříte, ale vůbec to neznělo pateticky. Naše profese má své zásady, svůj nepsaný kodex. Poklekl jsem a políbil ji na špinavou a zakrvavenou tvář. Potom jsem ji pomohl usednout a opřel ji zády o nádrž. Dal jsem jí Craftsman a poslední zásobník. Valerie vedle ní beze slova položila závěsník s granáty. Oběma. A potom jsme bez ohlédnutí vklouzli do šachty. Já a Valerie. Pro Muireann jsme už nic víc udělat nemohli. Opravdu
Neodplazili jsme se daleko, když jsme uslyšeli, jak to pere z Craftsmanu. A o chvíli později uslyšeli její křik. Ne, ne křik, zpěv. Muireann Siobhan Tully, rudá Muireann Siobhan Tully z Dublinu, z malebné Fenian Street zpívala, vyprazdňující poslední zásobník do zrcadlovek, které se k ní blížily po schodech s teleskopickými bajonety na hlavních Daihatsu
In Dublin‘s fair city
Where the girls are so pretty….
Craftsman škytl a zmlknul, načež v krátkém odstupu explodovaly oba granáty.
I first set my eyes on sweet Molly Malone….
Výstřely z jejího staromódního Walthera. Jeden, druhý, třetí… A zpěv, stále divočejší, stále zoufalejší.
As she wheeled her wheelbarrow
Thru‘ streets broad and narrow
Crying…
Výstřel. A ticho.
Muireann Siobhan Tully z Fenian Street.
Nic jsme nemohli udělat. Nic.
Když jsem Valerii van Houten vytáhl větrací šachtou ven na Plošinu, zemřela. Měla roztrženou stehenní tepnu. Vykrvácela i přes pečlivě založený obvaz. Před i během boje polykala Euphoral a Battle Dust a když umdlévala, píchla si stimulanty a analgeny. Necítila bolest a tak ani nepoznala, že umírá. Umřela právě v tom okamžiku, kdy nás našli hoši Jana Cuyperse. Cuypers, jakmile uslyšel signál S.Y.A., si vzpomněl na dok, ve kterém stál zapomenutý náklaďák „Isogi Maru”. A zachránil si prdel. Svou a rovněž chlapců a děvčat, které vedl a kterým se podařilo probít. A zachránil taky moji prdel. I když jsem ho vůbec nemusel zajímat. Protože když jsem vyslal S.Y.A., neřekl jsem mu o náklaďáku, neřekl jsem to ani jemu, ani Novakovi, ani Raikinnenovi. Naše profese má svá pravidla a zásady. Cuypers, Novak a Raikinnen měli odvrátit pozornost a stáhnout zrcadlovky na sebe. A „Isogi Maru” měl z planety odvézt mě, Papa Cuxarta, Santacanu, Culture Vultura a Muireann Tully. A Valerii.
Ale Valerie zemřela.
Představte si, že jsme odletěli bez problémů. Nezničila nás torpéda „Nashville” a „Electry”, neposlali za námi stíhače a torpédoborce. Zázraky se nestávají každodenně. Ale pro nás se stal toho dne.
Odletěli jsme.
A tehdy, na palubě „Isogi Maru”, který se po odhození nádrží stal celkem rychlou lodí, jsem složil velmi hloupou, opravdu šílenou přísahu. Omotaný obvazy a bandážemi, nadopovaný zástřiky, jsem něco slíbil admirálu Ruskinovi, zvanému Žába, slíbil jsem něco mecenáši Yamashirovi ze Společnosti Schraeder & Haikatsu, stejně jako Kahlenbergovi, prezidentu téže společnosti. Samozřejmě jsem ve své přísaze nezapomněl na ozbrojenou paži Společnosti Ifigenie-Thetis, na zrcadlovky z Interplanetary Security Forces. Vzal jsem do úvahy všechny. A přidal jsem – do zálohy – všechny ty, kteří by…
