XIII.
Koralinini rodiče si zřejmě nepamatovali nic ze svého pobytu ve skleněném těžítku. Aspoň se o tom nikdy nezmínili a Koralina o tom také mlčela.
Občas přemýšlela, jestli si vůbec všimli, že přišli o dva dny ve skutečném světě, a nakonec usoudila, že ne. Nebylo to zas tak divné - jsou lidé, kteří si pamatují každý den a každou hodinu, a lidé, kteří si neuvědomují nic, a její rodiče patřili zcela jasně do druhého tábora.
Když šla Koralina ten první večer zase spát do svého pokojíku, uložila skleněnky pod polštář. Po zážitku s rukou druhé matky se vrátila do postele, i když už na spaní mnoho času nezbývalo, a položila si na polštář hlavu.
Zaslechla při tom tiché zachrastění.
Posadila se a nadzvedla polštář. Střípky skleněných kuliček vypadaly jako kousíčky skořápek, co člověk nachází na jaře pod stromy: jako prázdná, rozbitá sýkorčí vajíčka, nebo možná ještě drobnější - snad vajíčka střízlíka.
To, co bylo předtím uvnitř skleněných koulí, bylo pryč. V duchu viděla tři děti, jak jí v měsíčním svitu mávají, než přešly přes stříbrný potok.
Pečlivě sesbírala všechny tenounké úlomky a uložila je do modré krabičky, ve které dříve mívala náramek, co dostala od babičky, když byla ještě malá. Náramek už byl dávno ztracený, ale krabička zůstala.
Slečny Spinková a Forciblová se vrátily z návštěvy u neteře slečny Spinkové a Koralina k nim zašla na čaj. Bylo pondělí. Ve středu půjde Koralina zase do školy. Začne nový školní rok.
Slečna Forciblová trvala na tom, že jí bude hádat z čajových lístků. "No, zdá se, že všecko je skoro ťip-ťop a jaksepatří, srdíčko," prohlásila.
"Prosím?"
"Všechno to vypadá růžorůžově," potvrdila slečna Forciblová. "No, skoro všechno. Nevím jen, co je tady to." Ukázala na shluk čajových lístků přilepených ke stěně hrníčku.
Slečna Spinková ironicky mlaskla a natáhla se pro hrnek. "Tedy, Miriam. Dej to sem, prosím tě. Ukaž..."
Zamžourala přes své silné brýle. "Á jejda. Ne, nemám tušení, co to znamená. Vypadá to skoro jako ruka."
Koralina nahlédla do hrnku. Chomáček lístků opravdu trošku připomínal ruku, která se po něčem napřahovala.
Hamish, ten skotský teriér, byl zalezlý pod židlí slečny Forciblové a odmítal vylézt.
"Myslím, že se dostal do nějaké rvačky," řekla slečna
Spinková. Odpoledne s ním zajdeme k veterináři. Ráda bych věděla, jak k tomu přišel."
Něco se s tím bude muset udělat, to bylo Koralině jasné.
Ten poslední týden prázdnin bylo počasí naprosto dokonalé, jako by se samo léto snažilo vynahradit dětem to hnusné počasí, které předtím musely snášet, a dopřálo jim několik jasných a úžasných dnů, než nastane podzim.
Bláznivý dědek shora zavolal na Koralinu, když ji viděl vycházet od slečen Spinkové a Forciblové.
"Hej! Ahoj! No, ty! Karolíno!" křičel přes zábradlí.
"Jmenuji se Koralina," zopakovala mu. "Jak se mají myši?"
"Něco je vyděsilo," škrábal se starý pán ve vousech. "Myslím, že tu někde máme lasičku. Něco se tu potuluje. Zase jsem to dnes v noci zaslechl. V naší zemi bychom na ni nastražili past, s kouskem masa nebo s hamburgrem, a až by to stvoření přišlo na hostinu - bác! - lapilo by se a už by nás neotravovalo. Myši jsou tak vyděšené, že odmítají byť jen pomyslet na své hudební nástroje."
"Tady by asi maso nebylo to pravé," řekla Koralina. Zvedla ruku a pod tričkem sevřela černý klíč na provázku. Vešla dovnitř.
Šla se vykoupat a celou dobu, co byla ve vaně, měla klíč na krku. Raději si ho vůbec nesundávala.
Když si lehla do postele, něco zaškrábalo na okno pokojíku. Už skoro spala, ale vyklouzla z postele a roztáhla závěsy. Bílá ruka s rudými nehty skočila z okenní římsy na okapovou rouru a zmizela z dohledu. Ve skle okna byly hluboké rýhy.
Koralina tu noc špatně spala, každou chvíli se probouzela a plánovala, snovala a hloubala, pak zase usínala, nikdy nebylo zřejmé, kde končí přemýšlení a začíná sen. Jedno ucho měla neustále nastražené po škrábavém zvuku na okně nebo na dveřích pokojíku.
Ráno oznámila mamince: "Dnes půjdu s panenkami na piknik. Můžu si půjčit…
