IV.
Z venku vypadal dům úplně stejně. Nebo skoro úplně stejně: kolem dveří slečen Spinkové a Forciblové byla šňůra červených a modrých žárovek, které se rozsvěcovaly a zhášely a tvořily tak slova, která jako by obíhala kolem dveří. Zapnout, vypnout, dokola a dokola. OHROMUJÍCÍ utíkalo před DIVADELNÍ a za nimi se hnal TRIUMF!!!
Byl chladný slunečný den, přesně jako ten, z něhož odešla.
Za sebou uslyšela zdvořilé odkašlání.
Otočila se. Na zdi vedle ní seděla velká černá kočka, naprosto stejná jako ta z jejich zahrady.
"Dobré odpoledne," pozdravila kočka.
Její hlas zněl jako ten hlas, co měla Koralina vzadu v hlavě, ten, kterým mluvila v duchu, ale nebyl to holčičí hlas, byl mužský.
"Ahoj," řekla Koralina. "Stejnou kočku jsem viděla na zahradě u nás doma. Ty musíš být druhá kočka."
Kočka zavrtěla hlavou. "Ne. Já nejsem nic druhého. Já jsem já." Naklonila hlavu na stranu; zelené oči jí svítily.
"Vy lidi se roztahujete všude. Kdežto my kočky, my se držíme pohromadě. Jestli chápeš, jak to myslím."
"Snad ano. Ale jestli jsi tatáž kočka, co jsem viděla doma, jak to, že mluvíš?"
Kočky nemají ramena, tedy ne jako lidé. Ale tahle kočka pokrčila rameny jediným plynulým pohybem, který začal na špičce ocasu a skončil v konečcích pozvednutých fousků. "Mluvím."
"Doma kočky nemluví."
"Ne?"
"Ne," opakovala Koralina.
Kočka elegantně seskočila ze zdi na trávu u Koralininých nohou. Upřela na ni oči.
"No, ty jsi na tyhle věci odborník," poznamenala suše. "Já jsem jen kočka, čemu tak můžu rozumět, že jo."
Otočila se a odcházela. Hlavu a ohon měla pyšně zvednuté.
"Vrať se," řekla Koralina. "Prosím tě. Omlouvám se. Mrzí mě to, opravdu."
Kočka se zastavila, sedla si a začala se soustředěně mýt. Koralina jako by nebyla.
"Mohly... mohly bychom být kamarádky, nemyslíš?" navrhla Koralina.
"Mohly bychom být vzácné exempláře exotického druhu afrických tančících slonů," odsekla kočka. "Ale nejsme. Aspoň," dodala jízlivě a hodila po Koralině okem, "já tedy nejsem."
Koralina si povzdychla.
"Pěkně prosím. Jak se jmenuješ?" chtěla vědět. "Podívej, já jsem Koralina, jo?"
Kočka dlouze a důkladně zívla. Předvedla přitom neuvěřitelně růžový jazyk a ústa. "Kočky nemají jména," řekla konečně.
"Opravdu?"
"Opravdu. To jen vy lidé máte jména. Protože nevíte, kdo jste. My víme, kdo jsme, tak nepotřebujeme jména."
Koralina došla k závěru, že ji ta kočka svou sebestředností rozčiluje. Jako by ona byla to jediné, co je na světě důležité.
Jedna její polovina chtěla kočce říct něco hodně ostrého, druhá chtěla být zdvořilá a uctivá. Nakonec vyhrála ta zdvořilá.
"Prosím tě, kde to jsme?"
Kočka se rozhlédla. "Tady."
"To vidím. Jak ses sem dostala?"
"Jako ty. Přišla jsem. Takhle - podívej."
Koralina se dívala, jak kočka pomalu kráčí po trávníku. Zašla za strom, ale na druhé straně už se neobjevila. Koralina šla za ní a hledala ji za kmenem. Byla pryč.
Vrátila se k domu. Za ní se opět ozvalo zdvořilé odkašlání. Byla to ta kočka.
"Mimochodem," ozvala se. "Dobře jsi udělala, že sis přinesla ochranu. Na tvém místě bych ji nedávala z ruky."
"Ochranu?"
"Jak říkám. A stejně-"
Odmlčela se a upřeně se zahleděla na cosi, co tam nebylo.
Pak se přikrčila a pomaličku popošla dopředu. Dva tři kroky. Zdálo se, že chytá neviditelnou myš. Najednou vyskočila a utekla do lesa.
Zmizela mezi stromy.
Koralina přemítala, co tím myslela.
Také by byla chtěla vědět, jestli všechny kočky tam doma umí mluvit, a nemluví, protože nechtějí, nebo jestli dovedou mluvit jen tady - ať už je tady kdekoliv.
Sešla po cihlových schodech k hlavním dveřím bytu slečen Spinkové a Forciblové. Modré a červené žárovky blikaly.
Dveře byly malinko pootevřené, jen na skulinku. Zaklepala na ně, ale hned při prvním klepnutí se doširoka otevřely a Koralina vešla dovnitř.
Byla v temné místnosti, která byla cítit prachem a sametem. Dveře se za ní zase zavřely a místnost úplně zčernala. Koralina se opatrně šourala do malé předsíně. Obličejem narazila do něčeho měkkého. Byla to látka.…
