Seděl jsem v pokoji, popíjel čaj z miniaturního šálku, který pravděpodobně patřil rodině po celé generace, a díval se, jak pohasínající světlo končícího dne ustupuje šeru plazícímu se z rohů a zákoutí. Dominika zapálila svíčku a posadila se do křesla proti mně. Aniž jsem si toho všiml, stačila se nalíčit, takže měla oční linky a řasy výraznější, než když jsem ji viděl v knihovně. Rty a tváře zbarvené sluncem do bronzové hnědi nechala bez rtěnky i pudru.
"Nejsi ve své kůži," řekla tiše.
Měla pravdu. Mlčel jsem a dál přemýšlel o tom, co mi v hlavě strašilo od chvíle, kdy jsem našel dvě mrtvá těla.
Mlčení se prodlužovalo, ale nebylo to to nervózní ticho, které se každý snaží hned zaplašit. Naopak, bylo příjemné a uklidňující. Oblé tvary sněhobílého porcelánu se ztrácely ve tmě a bílá se měnila v šedou. Věděl jsem, že dělám chybu, protože o takových věcech se nemluví, pokud nechcete sebe či osobu, které to řeknete, uvést do potíží, do zatraceně smrtelných potíží, ale nedokázal jsem si pomoct a začal jsem vyprávět. Když jsem skončil, byla už úplná tma a jen z její siluety jsem mohl odhadnout, že se na mě dívá.
"Tvůj otec by si položil otázku, komu to mohlo prospět," řekla tiše, "byl velmi chytrý. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč ho moje matka měla ráda."
"Nejsem chytrý, necvičili mě v přemýšlení, ale v zabíjení," odsekl jsem trochu popuzeně, "a naprosto netuším, komu to mohlo přinést nějaký zisk," dodal jsem rozpačitě po chvíli.
"Tak zkus zjistit, kdo se příliš zajímal o věci, po kterých mu nic nebylo. Vzpomeň si na všechno nezvyklé, co se v poslední době stalo, a dej si to do souvislosti s těmi vraždami."
Měla pravdu, ale právě o to jsem se celý večer marně snažil.
"Okamžik po okamžiku, osobu po osobě, nesmíš vynechat vůbec nic. Zkoumej svou paměť, jako by to byly stopy v lese."
Mluvila tiše, ale naléhavě.
"Proč se mi snažíš pomoct?" zeptal jsem se, protože mě její úpornost překvapila.
"Protože mám pocit, že tady jde opravdu o hodně a pokud tomu nepřijdeš na kloub, nepřežiješ. Je to tušení, intuice. Nic víc."
Já, kterého život tak často závisel na odhadech pozorovatelů, jsem byl poslední, kdo by intuici, tušení nebo pocity zpochybňoval. Proč jí záleží na tom, abych vyvázl se zdravou kůží, jsem se raději nezeptal.
"Musím dnes v noci absolvovat alespoň jeden zápas turnaje, abych neurazil královnu. Vrátím se. Doufám, že máš lehké spaní a otevřeš mi," přešel jsem k jinému tématu.
I v šeru bylo zřejmé, že se pousmála.
"Mám tvrdé spaní," odpověděla a podala mi klíč.
S příjemnou náladou jsem se vrátil do svého kutlochu a na chvíli se natáhl na kavalec. Nebál jsem se, že zmeškám půlnoční začátek turnaje, protože všichni muži mé roty na mě určitě vsadili pár babek a nedovolili by mi ulít se. Svůj plánovaný neúspěch jsem mohl snadno svést na námahu a zranění nedávných dnů. Stačilo poukázat na dvojnásobný výslech, nejprve vedený dvěma čaroději a potom samotnou královnou. Najednou mě k vědomí vyburcovalo bušení na dveře. Pochopil jsem, že jsem v průběhu svého přemítání o turnaji a dalších věcech usnul.
"Seržante! Lancelote! Turnaj začíná za hodinu!"
Sklouzl jsem z kavalce, otevřel dveře, uklidnil vínem a pivem posilněné nedočkavce a oblékl se do pracovního - khaki uniformy a kanad s mechovou podrážkou.
"Jdeme na věc, pánové, ale potřebuju váš doprovod, aby mě nikdo neskrouhnul!"
Svou narážkou na sázkařské praktiky, na které občas zápasníci na méně důležitých turnajích dopláceli, jsem je trochu škodolibě donutil doprovázet mě při mém běžeckém zahřívacím okruhu.
Jako skoro každou noc zahalovala krajinu mlha. Dnes ji neobvykle prosvětlovaly četné ohně založené často přímo v ulicích Joudzou. Běžel jsem po okraji města, vlhkem sametový vzduch chladil v plicích, pod podrážkami v pravidelném rytmu mlaskalo bláto, můj tichý dech přerušovalo supění společníků. Přestože jsem za necelou půlhodinu uběhl dobrých deset kilometrů, drželi se za mnou jako honící psi. Skoro mi bylo líto, že jejich naděje zklamu hned v prvním …
