Reje vycpaných ptáků
Kopyto a Mňouk delší dobu nebyli mocni slova. Tentokrát je učitel Pěnička překvapil vskutku mimořádně. Vypadal jako přízrak.
„Co to říkal?“ podivil se Mňouk. „Že má halucinace?“
„Něco takového,“ přikývl Kopyto, „ale jakého druhu, to neupřesnil. Něco závažného nám zatajil.“
„V tom případě je naší povinností to zjistit,“ rozhodl Kopyto. „Půjdeme na hrad, do muzea nebo do školy? Odtamtud zřejmě pan učitel Pěnička přišel.“
Rozhodli se pro školu a dobře udělali. Ještě než vstoupili do budovy, narazili na vyjeveného školníka Čulíka. Správce vypadal, jako by ho právě přepadli loupežníci nebo nájemní vrahové.
„Vezmu si neplacenou dovolenou,“ vykřikoval, „a odjedu k sestře do Zlaté Jíkve. Tam byl vždycky klid, a doufám, že je tam i dnes. Pracující člověk tam nepřijde o nervy.“
„Vy jste měl taky halucinace?“ zeptal se Kopyto. „A co jste vlastně viděl? Pekelné příšery? Devítihlavého draka?“
Čulík na něj vrhl zlostný, nesouhlasný pohled. „Jsi hlupák, Kopyto,“ houkl, „když mluvíš o halucinacích. Tady jde o jevy pouhým rozumem těžko vysvětlitelné, ale přesto reálné. To nelze oddiskutovat. Pan učitel se dostavil ve stavu zcela střízlivém a půjčil si ode mne klíče ke kabinetu, kde chtěl poněkud přerovnat sbírky. To je jeho slabost, ale taky právo. Proč by sbírky nepřerovnával, když to považuje za vhodné?“
„To je pravda,“ souhlasil trochu netrpělivě Mňouk, „Pěnička tedy šel do kabinetu, a co?“
„Šel do kabinetu,“ pravil přidušeným hlasem školník, „a zařval. Příšerně zařval! Div si nepřetrhl hlasivky. A nelze se mu divit, protože se stalo něco úžasného. Vycpaní ptáci, kterých je v kabinetu stošedesátosm, nejprve začali hlučet. Ptáci havranovití se rozkrákali, kuželozobí rozpípali a ti další vydávali rovněž rozličné zvuky, jako by nebyli dávno po smrti. To jim ale nestačilo.
Začali pleskat perutěmi a vzlétli. Zběsile poletovali po místnosti a někteří naráželi do pana učitele Krkavce. Jeden ho dokonce klovnul. Takovou spoušť si nedovedete představit. Pan učitel se mezi rozběsněnými opeřenci točil jako čamburina a vřeštěl.“
„Jenže nám před chvílí vykládal,“ informoval ho Mňouk, „že má halucinace a jde se nechat vyšetřit na psychiatrii.“
„Protože je to vědec,“ poučil ho Čulík „který nemůže připustit, že by vycpané potvory dělaly takový bugr. Jenomže já vědec nejsem a co jsem viděl, to jsem viděl!“
„Vy jste tedy svědek,“ hádal Kopyto, „který to všechno může dosvědčit?“
„Nejen to!“ triumfoval školník, „já z vás můžu udělat další svědky! Proč bych tu měl být za blázna jenom já? Pojďte se mnou do kabinetu a uvidíte ten blázinec na vlastní oči! Jestli ovšem máte pevné nervy!“
O svých pevných nervech žáci nepochybovali a zvědavost jim sálala z očí. Proto nezaváhali ani okamžik. Prošli za Čulíkem hlavní chodbou a zamířili ke kabinetu, za jehož dveřmi panoval značný neklid. Cosi tam švitořilo, pípalo, krákalo a houkalo. Byl tam totiž také výr ušatý, kterého Pěnička velice rád ukazoval.
„Pozor, mládenci,“ zacinkal klíči školník, „za další vývoj neručím! Vše, co se přihodí, bude na vaše vlastní nebezpečí. Chraňte si oči a buďte opatrní! Pozor, otevírám!“
Svůj slib také splnil. Kopyto s Mňoukem, ačkoliv byli připraveni, vykřikli úžasem. Všichni vycpaní ptáci opustili svá původní místa. Létali sem a tam, naráželi do sebe i do věcí, které měli v cestě, a hlaholili, až žákům zaléhalo v uších.
„Tak tohle jsem ještě neviděl,“ prohlásil Kopyto, „a zřejmě už ani neuvidím!“
„Škoda, že nemáme foťák!“ posteskl si Mňouk. „Naše svědectví nebude brát nikdo vážně!“
Na tom rozhodně něco bylo a také školník to nesl velice těžce. „Tady vidíte,“ bručel „jak je to s lidskou důvěřivostí. Když řeknu, že jsem ztratil stovku, viděl televizní seriál nebo vypil tři piva, tak mi to každý uvěří. Nikdo o tom nezapochybuje, ačkoliv to vůbec nemusí být pravda. Ale když lidem sdělím, třeba i pod přísahou, že jsem viděl lítat vycpané ptactvo ze školního kabinetu, budou mě všichni považovat za cvoka. A za pár dní tomu nebudu věřit ani já sám…
