Temné vyhlídky
Bylo třeba obejít se bez Hamion. Raroh, jako by věděl, že ve městě nemá sobě rovného protivníka, neznal ohledů. Verboval spojence a dokonce na ulici zastavil i žáky Kopyta a Mňouka „Na co ještě čekáte?“ zeptal se jich skřípavým hlasem. „Jestli si chcete něco užít, zapište se do elitního pluku věrozvěstů Satanových. Tam uplatníte svůj talent a prožijete ta nejfantastičtější dobrodružství, jaká si dovedete představit! Neváhejte a dlouho se nerozmýšlejte!“ Zachechtal se a odšmaťchal hledat další adepty připravovaného ďáblova candrbálu.
„To je ale drzost!“ zhodnotil jeho slova Kopyto. „Nás by tahal do takové společnosti! To přece nemohl myslet vážně! Nebo snad jo?“
„To se ví, že to nemyslel vážně!“ odvětil Mňouk. „Zkrátka nás chtěl naštvat a málem se mu to povedlo. Zřejmě ví, že naštvaný člověk není schopen rozvážného jednání a logického uvažování. Jenomže my na jeho taktiku nenaletíme!“
„To bych řekl, že ne!“ mračil se Kopyto. „My mu dáme pluky věrozvěstů Satanových!“
„A hele!“ vykřikl Mňouk. „Kastelán Štětka mluví sám se sebou! To teď dělá poměrně často a předvádí gesta jako při divadle.“
To byla pravda. Kastelán skutečně trpěl samomluvou, ale nejen tak zbůhdarma.
Přestal se ovládat, když ho něco závažného naštvalo. Tentokrát byl zlostí bez sebe, protože se mu stále ještě nepodařilo zvládnout hradní světla.
„Já se snad rozjedu do Prahy,“ čílil se, „a vynadám samotnému ministru osvětlení! Přece si tady nemusíme nechat všecko líbit! Hrad je národní památka a nemůže si svítit kdy chce! Co by to bylo za pořádek? Žádný elektrikář s tím nehne, tak ať to spraví centrální úřady!“
Spatřil Kopyta s Mňoukem a ještě více se zasmušil. „Kluci,“ řekl jim. „Ne abyste zase podnikali nějaké výpravy na hrad! Je tam krajně nebezpečno! Světla nejen svítí, ale i syčí a prskají jako vzteklý kocour! Pěnička říká, že se projevuje nějaký zemský magnetismus, ale co ví ten kantůrek o zemském magnetismu? Vyzná se akorát v housenkách, střevlících a mravencích! Teď jsem ho donutil jet pro odborníka až do Čáslavi, jelikož se cítím v ohrožení života. Proto teď nikdo na hrad nesmí, a především vy se mu vyhněte!“
„Hrad nás teď nezajímá“ ujistil ho Kopyto, „protože jsou kolem nás důležitější věci a těch máme plnou hlavu!“
Kastelán se zaškaredil. „Co může být důležitější, než náš hrad?“ otázal se. „Je to největší a nejhonosnější budova v širokém okolí! Jáchym Nasavrk Čoudimský ji nazval perlou celého Posázaví! Pokud v ní bude haprovat osvětlení, neměl by žádný občan klidně spát! Jinak to není vlastenec!“
Kopyto s Mňoukem ani nepožadovali, aby kastelán svá tvrzení nějak doložil. Úplně jim stačilo když viděli, jak ho to vzalo. Říkali si, že by mu měli pomoci, ale nevěděli jak, ani proti komu. Jen matně tušili, že se i zde angažuje zlomyslný Raroh. Je ale třeba počkat, až to bude možné dokázat.
„Kdyby se to stalo na Karlštejně,“ lamentoval Štětka, „už by tam směřovalo dvacet hasičských sborů a ministr kultury by přerušil návštěvu recepce. Ale cožpak náš hrad se Karlštejnu nevyrovná? Dokonce ho i předčí. Jeho historie je tak pohnutá, že z toho div nespadne! To blikání světel nemůže být jen tak! To je závažné varování, které bychom měli citlivě vnímat a snažit se předejít katastrofě.“
„Na tom může něco být,“ mumlal Mňouk. „Četl jsem knihu „Tajemné předtuchy“ a nestačil jsem se divit. Jako ta neapolská kašna, ze které z ničeho nic začala stříkat krev…“
„Dej pokoj s kašnou,“ napomenul ho Kopyto, „nebo nakonec propadneme panice, ačkoliv tady dosud žádná krev nestříká.“
V tom se ale mýlil. Krev stříkala hned v sousední ulici, a to ze zadní části zelinářky Kolíčkové. Dáma příšerně kvičela a křičela. „Vražda! Zahradnická mafie, napojená na karfiolovou lobby!“
Neodhadla to úplně přesně. Nešlo o krvežíznivé zločince, ale o politováníhodnou nehodu. Viník hajný Breburda z toho byl celý pryč. „Já to nechápu!“ sténal nešťastně „odnášel jsem si od puškaře opravenou zbraň a ona z ničeho nic spustila! Takové náhody se dějí jen koncem tisíciletí.…
