Zombie vítězí
Bylo to ještě daleko horší, než si Kopyto a Mňouk dovedli představit. Ošmera byl pěkně na dně. Skákal po jedné noze, tloukl se v prsa a kňučel jako králík. Nebyl na něho nijak povzbuzující pohled. „Co se stalo, pane Ošmera?“ zeptal se udiveně Kopyto. „Snad nenacvičujete na nějaké veřejné vystoupení?“ Ošmera po něm šlehl zničujícím pohledem.
„Modli se, aby tě něco takového nepotkalo,“ řekl potom, „protože proti tomu není obrany. Jsem v zajetí svého jihoamerického guru, který si mě znovu vyhledal a nutí mě dělat psí kusy!“
„Tak se mu vzepřete!“ poradil mu Mňouk. „Byl jste policajt jako břitva a s nějakým guru byste dovedl hravě zatočit!“
„Tehdy možná,“ připustil Ošmera, „byl jsem mladý a nevykuchaný. V čaroděje jsem nevěřil a má fyzická kondice byla znamenitá. Skákal jsem šest metrů do dálky a koulí jsem vrhal dvanáct metrů. Také jsem hrál ragby a vyrazil jsem zub samotnému veliteli okrsku. Plival krev a ještě mě musel pochválit před nastoupenou jednotkou. To bývaly časy! Jenže dnes je ze mne ruina! Živá mrtvola, ovládaná nějakým šíleným mágem v Jižní Americe! Ten mi dává do těla, to byste se nestačili divit! A je to den ze dne horší! Jak může mít takovou sílu na tak velikou dálku? To dříve nebývalo. Teď se mi zdá, jako by se ten otrokář odstěhoval do Evropy! A nejen do Evropy! Jako by se usadil přímo v našem městě!“
Kopyto a Mňouk vykřikli téměř současně. „A jak víte,“ překřikovali jeden druhého, „že je to ten váš guru? Proč by se vracel, když vás už jednou opustil?“
„Taky mi to nejde na rozum,“ přiznal se detektiv, „ale kdo jiný by měl sílu do mne takhle proniknout?“
„Raroh!“ prohlásil Mňouk sebejistě. „Tohle je jeho rukopis! Na hradě rozsvěcuje světla, střílí z Breburdovy flinty a vás honí po domě jako nadmutou kozu!“
„Taky mě nutí mňoukat,“ žaloval Ošmera, „kdákat a kokrhat. V časných ranních hodinách jsem musel válet po schodech sudy a troubit přitom jako auto!“
„To je hrůza!“ kroutil hlavou Kopyto, „a to si s vámi teprve jen tak pohrává. Určitě se připravuje na nějakou velikou akci. Vsadím se, že vás chce použít jako šaška na vystoupení ke konci světa!“
Ošmera to nechápal, ale Mňouk ano.
„Musíme mu ty satanské plány překazit!“ navrhl. „Na náš intelekt Raroh nevyzraje! Musíme mu dát pořádně na frak!“ Leč Ošmera v sobě mnoho elánu neměl. Tvářil se sklesle a vzdychal jako odsouzenec před popravou.
„Právě teď mi nařizuje,“ šeptal, „abych se tahal za obě uši a kvičel jako prase.“ Chtěl se chytit za boltce, ale Kopyto a Mňouk mu podrželi každý jednu ruku.
„Tak to ne!“ rozhodl Kopyto. „Raroh si foukat nebude! Pane Ošmero, opakujte po mně: ‚Prokoukl jsem tě, počmáranej satanáši a vepřová hlavo. Nejsi můj guru, protože tebe by ani do Brazílie nepustili! Odpírám ti poslušnost a až tě potkám, nakopu ti zadek!‘“
Ošmera to opakoval, ale do smíchu mu nebylo. Také plným právem. Dům se pojednou zachvěl, jako by se chtěl v příštích vteřinách zřítit. Světlo v lustru se rozsvítilo a vzápětí zase zhaslo. Skleničky v příborníku cinkaly a v truhlíku se splašilo uhlí.
Pak se ozval skřípavý hlas: „Upečeš se v plamenech pekelných, ty zatracená zombie!“ Načež se kdosi dlouze posměšně rozchechtal. Když konečně nastal klid, řekl Kopyto Ošmerovi, že se zachoval jako hrdina. Ten to tak nevnímal.
„Raději bych se tahal za uši a kvičel jako prase,“ přiznal se, „než abych se pekl v plamenech pekelných. Taková představa mě dost děsí. Už má babička mi vyhrožovala, že mě čerti budou bodat vidlemi!“
„Na takové řeči nesmíte dát!“ chlácholil ho Mňouk, „Raroh je pomatenec, který si natloukl hlavu.“
„Ale magii rozumí,“ tvrdil detektiv, „a dost možná, že se opravdu spojil se satanem. Takovým lidem se nemá odporovat, natož pak vyhrožovat! A já jsem řekl, že mu nakopu zadek! Taková opovážlivost!“
„Třeba to uděláte,“ mínil Kopyto, „až se vyhrabete ze svých depresí. Raroh nestačí nadskakovat! Sám jste přece říkal, jakou jste míval formu!“
Ale Ošmera stále hleděl do země a čekal, až se jeho vnitřní hlas znovu ozve. Když čekal…
