Špatná investice
Zásoby a výstroj jsem už nakoupil a teď jsem sháněl koně. Dva dobré koně a byl jsem ochoten dát za ně všechny peníze, které mi ještě zbývaly. Můj starý grošák byl po úprku z Ambrie úplně odepsaný a musel jsem ho prodat. Po dlouhém smlouvání jsem za něj dostal ubohých pět zlatých, ale byl v tak špatném stavu, že jsem cenu považoval za úspěch. Řezník by mi pravděpodobně nabídl více, ale nechtěl jsem se zvířeti odvděčit za jeho rychlost a vytrvalost tak mizerným způsobem.
Prošel jsem středem tržiště a zamířil k další ohradě s koňmi. V té první se mačkala zvířata zvyklá na pluh a chomout. Na tržišti rozložilo zboží sotva dvacet prodavačů a jejich nabídka už na první pohled nevypadala nic moc. Bauryto bylo provinční městečko na okraji Gutawské pouště, ležící na hranicích Crambijského císařství a Ligy nezávislých měst. Před třemi sty lety tudy procházela důležitá obchodní stezka, ale to byla dávná minulost.
V Crambijském císařství jsem se zdržel více než rok. Přitahovaly mě tamní univerzity. Byly čtyři a ke každé patřila veřejná knihovna. Měli do ní přístup všichni lidé bez rozdílu stavu, stačilo zaplatit malý poplatek. Na druhou stranu mě rozčilovalo puntičkářství, se kterým císař lpěl na dodržování i těch nejhloupějších zákonů. Když jsem jednoho rána na plakátě s portréty hledaných kriminálníků našel svou vlastní tvář, mé záporné pocity k císaři převážily a práskl jsem do bot. Dokonce jsem ani nevrátil půjčenou knihu – Historii pádu Geotského království od Meeta – a nechal propadnout padesát zlatých zástavy. Teď jsem byl tady a věřil, že vojáci, kteří mi šli šest set kilometrů po stopě, se už dávno vrátili do svých útulných kasáren zařízených z kapes crambijských daňových poplatníků. Lákal mě Urmský záliv s rychle rostoucími městy a čilým ruchem. Už příliš dlouho jsem odpočíval a studoval a má finanční hotovost se povážlivě ztenčila.
V ohradě postávalo sedm koní. Až na jednoho staršího valacha to byli štíhlí hřebci vyšlechtění pouštními nomády. Krásní, bujní a rychlí jako vítr, ale já potřeboval zvíře možná o fous pomalejší, ale houževnaté, silné a odolné. Ze zvyku jsem zkontroloval lidi okolo, mou pozornost upoutala mladá dívka. Dívka? Spíše holka. Mohlo jí být čtrnáct nebo patnáct, měla dlouhé, sponou z matového stříbra stažené nazrzlé vlasy, zřejmě nebyla zvyklá na zdejší ostré slunce, protože se jí na bledém obličeji objevovaly pihy. Drobná, skoro křehká, zdálo se, že na ňadra si bude muset ještě nějaký pátek počkat, pokud je vůbec kdy bude mít. V pase a bocích by ji člověk nerozeznal od útlého chlapce. Byla oblečena do cáru látky neurčité barvy, který si nezasloužil název šaty. Vlastně mi nebylo jasné, co mě na ní zaujalo. Otočil jsem se zpět ke koním.
Všiml jsem si, že mimo ohradu stojí ještě jedno zvíře – klisna s mohutnou hrudí a silnýma nohama. Hřívu měla zapletenou po horalském způsobu a ani podkovy nepřipomínaly práci zdejších kovářů.
Vrátil jsem se v myšlenkách zpět k dívce. Možná se mi líbil její pyšný nosík a drzý výraz ve tváři. Úkosem jsem se na ni podíval ještě jednou. Přešlapovala na malém koberečku, za ní na zemi seděli dva muži v kaftanech a ve špínou zešedlých turbanech. Oba byli ozbrojeni zahnutými kočovnickými jatagany. Až teď jsem pochopil, že ji prodávají. Přistoupil k nim malý chlapík s obličejem ušlápnuté myši, na něco se zeptal a začal si dívku prohlížet. Dával si přitom velký pozor, aby nevstoupil na kobereček a příliš se k ní nepřiblížil. Náhle na něho vycenila zuby a naklonila se k němu, jako by ho chtěla kousnout. Polekaně odskočil a rychle odešel, možná by bylo přesnější říci utekl. Muži začali dívce spílat, ale zjevně jí to nevadilo, pouze se na ně pohrdlivě šklebila. Za takovou holku bych nezaplatil ani cenu džbánu piva a pochybuji, že by někdo dal více. Celá věc mě však začala zajímat. Nechal jsem koně koňmi a šel se na to podívat zblízka.
„Kolik?“ zeptal jsem se.
Chlapík vlevo, který měl v pouzdře na holínce tenkou dýku, si mě pořádně prohlédl, ale zřejmě jse…
