Fanoušek
Hospoda se nacházela na samotném okraji města a už na pohled vypadala zchátrale a neudržovaně. Přesně podnik, který jsem hledal, protože lepší jsem si nemohl dovolit. V kapse mi zvonilo posledních pár stříbrňáků. Lagossi, druhé největší město Glewanského velkovévodství, patřilo k těm dražším místům v zemi a možná i v celém Crambijském impériu. Jednou z příčin místních přemrštěných cen mohla být skutečnost, že si Lagossi za své trvalé sídlo zvolil sám Lobelin, velkovévodův nejstarší syn. Zlé jazyky o něm tvrdily, že zde zavádí poněkud zvláštní pořádky, ale jako budoucí člen Patricijské imperiální rady, o kterou se opíral sám císař, si mohl leccos dovolit. Jediný, kdo mu mohl mluvit do způsobu, jakým spravoval přidělené území, byl jeho otec, velkovévoda Glewan. Podle některých prý byl i on na něho krátký. Nic z toho mě nezajímalo. V místě, kde je draho, se obvykle hraje o velké peníze a já přijel alespoň trochu naplnit své prázdné měšce.
Odmítl jsem pomoc čeledína a sám ustájil koně. Pečlivě jsem ho vyhřebelcoval, do koryta mu nanosil čistou vodu a k senu, které bylo v ceně, přikoupil pytlík ovsa. Teprve potom jsem zamířil do výčepu.
Místnost byla plná lidí. Někteří se opírali o stěny a džbány s pivem a vínem odkládali na úzké desky zavěšené na cihlových zdech, okolo baru se tísnil celý chumel lidí a všechny stoly až na jeden byly obsazeny. Neváhal jsem a zamířil k tomu prázdnému. S úlevou jsem se posadil na bytelnou dřevěnou židli a meč opřel o hranu stolu. Byl jsem unavený, špinavý, hladový a k tomu všemu ještě měl pekelnou žízeň. Od mého útěku z domu uplynuly už víc než čtyři roky a vzpomínky na život v luxusu a pohodlí rodinného paláce se mi postupně zamlžovaly. Dnes už by ve mně šlechtice nepoznal nikdo.
„Budete opravdu sedět u tohodle stolu, pane?“ oslovil mě číšník pochybovačně.
„Ano. Džbán vína, džbán vody a jídlo,“ poručil jsem si.
Číšník na okamžik zabloudil pohledem ke dveřím, potom zhodnotil mou zjizvenou tvář a rezignovaně pokrčil rameny. Zřejmě mě původně hodlal před něčím varovat, ale můj nevábný vzhled způsobil, že se mnou nechtěl mít nic společného. Nezazlíval jsem mu to. Nikdy jsem nebyl příliš pohledný a jizvy způsobovaly, že se mě lidé báli.
„Jak si přejete, ale zaplatíte předem. Stříbrňák, nebo dvanáct měděnejch.“
Položil jsem na nesčetněkrát pošpiněnou desku stolu lesklou minci. Muž ji zručně zvedl, zkontroloval ražbu a přikývl.
„Hnedka sem tady,“ řekl a byl pryč.
Spokojeně jsem si natáhl své dlouhé nohy a uvolnil se. V rozhovorech lidí jsem několikrát zaslechl padnout slovo turnaj. Pochopil jsem, že první boje začnou už zítra. To znamenalo, že si budu muset ráno přivstat, abych se ještě stihl přihlásit. Právě turnaj, který Lobelin pořádal jednou ročně, mi připadal jako nejsnadnější způsob, jak přijít k penězům. Nemusel jsem vyhrát. Stačilo postoupit z vyřazovacích kol, konaných pod širým nebem, do užšího výběru a potom si na sebe vsadit při prvním souboji ve skutečné aréně. A samozřejmě vyhrát. Další záviselo na momentální situaci. V žádném případě jsem se nechtěl nechat rozsekat na kousky nějakým profesionálním gladiátorem. Kolovaly fámy, že v závěrečných kolech turnaje se už tak nehledí na oficiální pravidla a počet mrtvých je mnohem vyšší než všude jinde v impériu při podobných příležitostech.
Mé jídlo a pití bylo konečně tady. Hladově jsem se na ně vrhl. Mezi dvěma sousty jsem si všiml, že prošedivělý chlapík s plnovousem ještě o poznání stříbřitějším než byly jeho vlasy, si mě zamyšleně prohlíží. Na první pohled mi připadal povědomý, ale když jsem zapátral v paměti, pocit, že ho znám, se rozplynul. Uvědomil jsem si, že se mi při jídle rozepnula kazajka a prsní bandalír s vrhacími noži je každému na očích. Upravil jsem si oděv a opět mrkl na vousáče. Věnoval se teď pouze své sklenici, ale byl jsem si jistý, že mě skrytě pozoruje. Mohl zato šestý smysl, který má každý štvanec – každý štvanec, který přežije pronásledování. Já mužům svého otce unikal celé tři roky, než se mi…
