Pět
Bylo několik hodin po půlnoci, když se Filip vynořil z velkého domu na konci vesnice. V pravé ruce nesl bílý plátěný pytel.
Gilan sledoval z výhodného místa v postranní uličce, jak správce prošel kolem, sotva čtyři kroky od něj. Filip si ho nevšiml, ale byl dost blízko na to, aby Gilan zaslechl nezaměnitelné zacinkání, když si Filip přendal pytel do druhé ruky. Peníze, pomyslel si. A hodně peněz.
Jakmile se správce vzdálil, Gilan zlehka proběhl uličkou dozadu. Držel se rovnoběžně s vesnickou hlavní ulicí a běžel dál. Jeho nohy nevydávaly na měkké půdě téměř žádný zvuk. Než dorazil na konec vesnice, Filipa předstihl a byl teď asi tucet kroků před ním.
Filip kráčel s těžkým pytlem pomalu, s hlavou skloněnou. O své okolí se nezajímal. Předpokládal, že v tuto noční dobu nikoho neuvidí a že nikdo neuvidí jeho. Přesto Gilan zabočil šikmo do skrytu stromů. Pokračoval v běhu a pořád zůstával souběžně s hlavní ulicí, mířil zpátky ke hradu a víc a víc se vzdaloval od postavy vlekoucí se za ním.
Po západu slunce nebylo stanoviště hlídky na vnějším konci spojovací šíje obsazené. Strážní se stáhli do hradu a byla spuštěná těžká padací mříž, která zamezovala vstupu. Stráže však byly stále na cimbuří a cestu přes šíji měly jako na dlani. Když ovšem ten večer sledoval Gilan správce na cestě z hradu, viděl, jak neohrabaně sešplhává po kamenitém svahu několik kroků od cesty, kudy mezi změtí balvanů vedla skoro neviditelná pěšina. Tam zůstal před zraky hradních stráží ukrytý. Gilan teď postupoval pěšinou a dostal se na pár kroků od vysokých strmých hradeb. Pak rychle proklouzl na rovinku pod nimi. Přitisknutý k drsnému kameni se sunul doleva kolem jedné z rohových věží. O pár kroků dál dorazil k malým laťkovým vrátkům, jimiž Filip předtím hrad opustil.
„Vždycky existuje nějaká tajná cestička ven a dovnitř,“ řekl si v duchu Gilan, když dříve toho večera viděl správce, jak vrátka odemyká. To byl důvod, proč Filipa předběhl. Až se správce vrátí do hradu, vrátka určitě zamkne. Gilan je za sebou opatrně zavřel a plížil se k hlavní věži. Jakmile byl uvnitř, ukryl se za křeslo s vysokým opěradlem, odkud měl výhled na Filipovu kancelář a na mohutné dveře hradní pokladnice, za nimiž byly bezpečně uložené peníze z daní.
Čekal několik minut, když tu se venkovní dveře s vrznutím otevřely a Filip proklouzl dovnitř do věže. Rychle se rozhlédl, ujistil se, že se nikdo nedívá, a pak spěchal ke dveřím pokladnice. Gilan opět zaslechl cinkot mincí, když správce postavil bílý pytel na podlahu a probíral se svazkem klíčů, aby místnost otevřel.
O několik minut později se objevil a pozamykal četné zámky na dveřích pokladnice. Vzal za dveře, aby se přesvědčil, že jsou pevně zavřené. Poté se s unaveným povzdechem odebral ke dveřím své kanceláře a vešel dovnitř. Gilan věděl, že správcovy soukromé komnaty se nacházejí za kanceláří. Rovněž si všiml, že když správce vyšel z pokladnice, pytel peněz už nenesl.
„Velice zajímavé,“ řekl si Gilan pro sebe.
* * *
„Je to velké riziko,“ prohlásil zamračeně baron Douglas, když Gilan nastínil první část svého plánu. „Ty chceš poslat peníze z daní v jednom malém voze a bez ozbrojeného doprovodu? To se mi nelíbí.“
„Ten vůz nebude úplně bez doprovodu,“ namítl Gilan. „Pojedu v něm přece já.“
Baron Douglas nevypadal přesvědčeně. Hraničář nehraničář, jeden muž navíc neznamenal téměř nic, kdyby se Foldarova banda rozhodla zaútočit.
„Vtip je v tom,“ pokračoval Gilan, „že Foldar si bude myslet, že peníze veze obvyklý konvoj. Zařídíme to tak, aby vyjel deset minut po malém voze, s obvyklým doprovodem.“
Baron Douglas se v křesle opřel a pochybovačně potřásal hlavou.
„Jestli se Foldar rozhodne, že peníze z daní uloupí,“ řekl, „bude pozorovat hrad. Uvidí odjíždět malý vůz a tebe v něm, a za několik minut pojede velký vůz s doprovodem. Bude vědět, že bys nepustil peníze z očí, a zvětří léčku. Prokoukne tvůj plán. Není žádný hlupák, vždyť víš.“
„Na to spoléhám,“ usmál se Gilan. „Protože plánuju dvojitou léčku. Peníze vla…
