Čtyři
Halt se probudil. Několik vteřin přemýšlel, kde je. Ležel na zádech a zíral na plátěnou střechu velkého stanu. Slyšel, jak nedaleko tiše přecházejí lidé a hovoří tlumenými hlasy. Někde kousek dál kdosi sténal. Pokusil se natočit hlavu, ale pohyb byl odměněn náhlou prudkou bolestí a Halt zaúpěl.
Zvedl ruku k čelu a nahmátl tlustý obvaz. Pak se mu začala vracet paměť.
Bitva s wargaly. Vzpomínal si na ni. Pamatoval si, jak ho ze strany zasáhl do hlavy kyj. To musí být příčina té palčivé bolesti, kterou teď cítil. A upamatoval se na seržanta. Jak se jmenoval? David? Ne! Daniel. Daniel mu zachránil život.
Poté ho přemohl smutek, protože si vzpomněl na slova ranhojičova pomocníka. Daniel byl mrtvý.
Jak dlouho je tady? Vzpomínal si, že když ho ranhojičovi pomocníci zvedli na nosítka, ztratil vědomí. Zdálo se, že se to přihodilo teprve před pár minutami. Pokusil se vstát a za očima ho znovu bolestně bodlo. Opět zaúpěl a tentokrát se v jeho zorném poli objevila tvář a shlížela na něj dolů.
„Už jste se probral,“ řekl pomocník a povzbudivě se na něj usmál. Natáhl ruku, položil Haltovi dlaň na čelo a zkoušel, jestli má teplotu. Zjevně spokojený, že horečku nemá, se zlehka dotkl obvazu a ujistil se, že stále pevně drží.
„Jak… dlouho…“ Haltův hlas byl nezřetelný, hrdlo měl sevřené a suché. Pomocník mu přiložil ke rtům misku chladné vody, opatrně mu nadzvedl hlavu a dal mu napít. Voda chutnala úžasně. Halt ji polkl a zaskočilo mu, rozkašlal se a voda mu bublala ven z úst. Při kašlání ho zase rozbolela hlava a bolestí zavřel oči.
„Jak vidím, pořád to bolí?“ řekl pomocník. „Ranhojič říkal, že k vážnému zranění nedošlo. Potřebujete jen ještě pár dní odpočívat, aby bolest hlavy přešla.“
„Jak dlouho… jsem tady?“
Pomocník prohnul ústa.
„Počkejte… Přinesli vás předevčírem večer, takže bych řekl, že asi třicet šest hodin.“
Třicet šest hodin! Jeden a půl dne tady ležel a spal! Náhle jím mrazivě projel strach.
„Vyhráli jsme?“ zeptal se. Vzpomínal si, že wargalové ustupovali před Danielovým útokem, ale to mohl být jen dílčí úspěch. Pomocník se usmál a přitakal.
„Ale ano, jistě. Morgarath a ty jeho zrůdy byli nadobro poraženi. Někteří říkali, že na hlavu poraženi. Vlastně jsem slyšel, že vy jste s tím měl něco společného?“
Poslední větu dodal zvědavě, jako by chtěl slyšet víc o Haltových odvážných činech na bitevním poli. Ale hraničář to odbyl mávnutím ruky.
„Jsme ještě na Hackhamské pláni?“ otázal se.
„Ano. Jezdectvo pochopitelně pronásleduje nepřítele. Ale ostatní vojáci jsou pořád tady. I když ne na dlouho. Brzy odejdou.“
„Kam odejdou?“
„Armáda bude rozpuštěna. Válka skončila. Muži se vrátí zpátky do chalup k rodinám. Taky už je na čase.“
Chalupy a rodiny. Ta slova vyvolala v Haltově mysli další vzpomínku. Daniel mluvil o ženě a dítěti. A Halt slíbil, že jim pomůže. Jenže teď si uvědomil, že vůbec netuší, kde bydlí, a pokud se armáda skutečně rozpouští, možná je nikdy nenajde. Bez rozmýšlení se posadil a přehodil nohy přes okraj lůžka. Vzápětí se ohnul pase, zasažený ochromující bolestí. Pomocník se ho pokoušel zadržet.
„Hraničáři, prosím! Ležte klidně! Musíte odpočívat.“
Halt se ho ale chytil za předloktí a podařilo se mu vstát. Kymácel se vedle lůžka. Několikrát zamrkal. Bolest trochu polevila. Ale pořád tu byla.
„Já nemám čas,“ odpověděl. „Dejte mi něco na tu bolest hlavy. Musím zjistit, odkud byl.“
* * *
Pamatoval si, že vojáci, které dostal za úkol vést, byli smíšenou skupinou ze Seacliffu, Aspienne a Culway. Když se v boji prodíral do čela šiku, vojáci kolem měli na halenách znak černého jezevce. Stejný znak viděl i u Daniela. Netušil, která jednotka pochodovala pod takovou zástavou, a tak zamířil k velitelskému stanu, za královským bojovým mistrem.
Když dorazil do velitelského střediska, zjistil, že bojový mistr je pryč. Pochopitelně vedl pronásledovatele, kteří vyháněli Morgaratha a wargaly zpátky do jihovýchodního cípu království. Ale jeho tajemník tam byl, sepisoval ztráty, náhrady a povýšení. Když Ha…
