Hraničářův učeň 11: Ztracené příběhy (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dvě

Šest hodin ráno. Dusot nohou po měkké lesní půdě.

Ze stáje za chatou se ozvalo Cukovo tiché varovné zaržání a Will se rázem probudil. Někdo běžel lesem k chatě.

Will vyskočil z postele a přes rameno si navlékl opasek s dvojitým pouzdrem, tak aby měl oba nože snadno po ruce. Utíkající nohy se přiblížily. Jedna osoba, usoudil Will. Podle těžšího dopadu kroků pravděpodobně muž. Letmo pohlédl na pláštěnku pověšenou u dveří a zavrhl nápad, že si ji oblékne. Ve volných kalhotách a košili, které nosil na spaní, našlapoval bosý ke dveřím chaty. Černá už tam byla. Vstala ze svého koberečku u krbu a čenichala u škvíry pode dveřmi, aby ucítila toho, kdo je venku. Zvedla hlavu k Willovi, uši měla vzpřímené a nastražené, ocas se jí zlehka komíhal. Will položil prst na rty a dal jí tak znamení, ať zůstane potichu.

Cukovo zaržání nehlásilo nebezpečí. Bylo jen upozorněním, že někdo přichází. Will přiložil oko ke skulině ve dveřích − tak malé, že pro kohokoli na druhé straně dveří byla v podstatě neviditelná. Spatřil hradního sloužícího v livreji, jak vystupuje po schůdcích k verandě. Muž se zastavil, držel se za boky a několik vteřin těžce oddychoval, pak došel ke dveřím a zvedl sevřenou pěst, aby zaklepal na tvrdé dřevo.

Polekaně ucouvl, když Will dveře otevřel.

„Oj! Hraničáři Wille! Vy jste vzhůru!“ vyhrkl v rozpacích.

„Zdá se,“ odtušil Will. Byla to stručná odpověď toho druhu, jaké po léta dával Halt jemu, když prohlásil něco zcela očividného. Napodoboval mimoděk chování svého bývalého učitele.

„Co pro vás můžu udělat?“ otázal se hraničář.

Sloužící − podle stejnokroje Will poznal, že to byl jeden ze sluhů z hodovní síně podřízených Desmondovi − naléhavě ukazoval přes les směrem ke hradu.

„Musíte na hrad,“ vyřizoval. Byl ještě celý popletený. Nejdřív utíkal celou cestu z hradu Redmontu až k chatě, a pak se dveře rozlétly, zrovna když se chystal zaklepat. A teď zapomněl, jak má správně vyřídit vzkaz.

Will povytáhl obočí. „Že musím?“

Muž zavrtěl hlavou a omluvně máchal rukou.

„Moc se omlouvám, hraničáři Wille. Mistr Desmond vás žádá, jestli byste prosím nemohl laskavě přijít na hrad, co nejdříve budete moct.“

„A je nějaký důvod ke všemu tomu spěchu?“ mírně se zeptal Will.

Sluha několikrát pokýval hlavou a pak odpověděl.

„Je to kvůli Robardovi, pane, bývalému učni. Je mrtvý!“

* * *

Robardovo tělo leželo obličejem nahoru u okna v jeho komůrce. Zdálo se, že když padal, zoufale se chytil těžkého závěsu, který zakrýval okno. Tlustá látka ležela mladíkovi přes břicho a stehna. Kolem na podlaze se povalovaly roztroušené třísky dřevěných kroužků.

Široce rozevřené oči propůjčovaly tváři polekaný a překvapený výraz.

„Hýbal někdo s tělem?“ zeptal se Will a poklekl na koleno vedle mrtvého těla.

„Takhle ho našli,“ odpověděl mu Desmond. Nakláněl se Willovi přes rameno a hlavou mu blesklo, že podobným způsobem včera zkoumali trnož stolu.

Will se sklonil blíž k Robardovým pootevřeným ústům a zkušebně nasál nosem vzduch. Měl dojem, že cosi slabě cítí − něco odporně sladkého. Rozhlédl se po místnosti. Na malém nočním stolku byl džbán na vodu, ale žádná sklenička. Rozhlížel se dál. Nikde ani stopa po sklenici nebo pohárku. Ledaže…

Opatrně nadzvedl okraj zamotaného závěsu a uslyšel, jak na podlaze něco zarachotilo. Zvedl závěs víc a spatřil pohár, který zřejmě vypadl Robardovi z ruky. Byl schovaný pod závěsem. Na zemi byla malá vlhká skvrna. Will velice opatrně uchopil rohovinový pohár a přičichl k němu. Do chřípí mu vnikl stejný protivně nasládlý pach.

„Jed,“ oznámil stručně a mezi sloužícími, kteří se tlačili u vchodu do komůrky, to rozrušeně zašumělo. Will pohlédl na Desmonda.

„Nemohl byste ty lidi poslat pryč?“ požádal ho. Desmond mu vyhověl, zamířil ke sloužícím a máváním obou rukou je odháněl.

„Tak honem! Tohle není nic pro vás. Všichni máte svou práci, tak si jí hleďte!“

Zdráhavě se rozešli a Desmond poté zavřel dveře. Obrátil se zpět k Willovi, který zamyšleně potěžkával pohár v ruce.

„Myslíš si, že je to sebevražda?“ zeptal se ho.

Will pokrčil rameny. „Mohla by být. Byl tu nějaký dopis? Sebevrazi po sobě obvykle zanechají dopis. Mimochodem, kdo ho našel?“

„Jeden z umývačů nádobí. Robard byl v rozpisu ranní směny a nedostavil se. Hlavní kuchař poslal jednoho z mladších pomocníků, aby ho vzbudil. Ten ho našel takhle a zavolal mě. Na nic nesahal − ptal jsem se. A o žádném dopisu nic neříkal.“

Will se rozhlédl po komůrce. Nikde žádný dopis. V jednom rohu stál prostý dřevěný psací stůl a u něj smrková židle s rovným opěradlem. Will prohlédl stůl a našel jen několik listů papíru pohozených na desce. Na jednom byl seznam surovin pro přípravu nějaké polévky. Na dalším rozpis Robardových služeb v kuchyni na příští čtyři dny. Bylo tam ještě několik dalších zmuchlaných listů a všechny obsahovaly začátek písemné omluvy určené baronu Araldovi a Desmondovi. Will už se chtěl otočit zpátky, když tu zahlédl ještě jeden kousek papíru − jen růžek utržený z většího archu − v přihrádce vzadu na desce stolu. Vytáhl ho a zkoumal. Obsahoval dvě slova, zřejmě jména: Serafino a Mordini. Toskanská jména, pomyslel si Will. Hodně cizokrajná. Podal útržek papíru Desmondovi.

„Říkají vám něco tahle jména?“

Vrchní majordomus zavrtěl hlavou a v obličeji měl nechápavý výraz. „Nikdy jsem je neslyšel. Čas od času máme nějaké toskanské dodavatele, ale tahle jména nepoznávám.“

Will si vzal papírek zpátky a zastrčil ho do vnitřní kapsy kazajky. Obhlédl místnost a vzdychl.

„Je to smutné, že? Sebevraždu nikdy nepochopím. Myslím, že by se vaši lidé už mohli vrátit a odnést ho do ošetřovny. Tady jsme viděli všechno.“

„Takže si myslíš, že to byla sebevražda?“ otázal se Desmond.

Will zamyšleně prohnul rty.

„Myslím, že to jako sebevražda vypadá. Ale nelíbí se mi, že tady není žádný dopis. Poptám se ve vesnici a zkusím zjistit, jestli někdo neslyšel o těch dvou Toskancích.“ Poklepal si na hruď, kde měl v kazajce uložený onen kousek papíru.

* * *

„Vzpomínám si na ně,“ řekla Jenny. „Když byli ve vesnici, dvakrát tady večeřeli. Pokoj měli v zájezdním hostinci, ale říkali, že jim víc chutná u mě.“

„To většině lidí,“ poznamenal Will a dívka se při pochvale usmála.

„Člověk dělá, co může.“

„Máš tušení, co ve vesnici hledali?“ zajímalo Willa.

Jenny zavrtěla hlavou. „Já se lidí nevyptávám na jejich soukromé záležitosti. Jen na to, co chtějí k jídlu. Ale třeba by to věděli v zájezdním hostinci,“ dodala.

Will přitakal. „To je hned další místo, kam chci zajít.“

Mávl na rozloučenou dávné kamarádce a ubíral se dál po hlavní ulici vesnice Wensley k zájezdnímu hostinci, jedné z několika zdejších patrových staveb. Bylo dopoledne a hostinský Joel odpočíval v zadní místnosti, než vypukne polední shon. Na Willovo přání se pro něj rozběhl jeden jeho pomocník. Will potlačoval úsměv. I po letech ho stále překvapovalo, jak prostí lidé, které celý život znal, ochotně vyhověli, když o něco požádal. Předpokládal, že na ně tak působí ovzduší záhadnosti a síly, které obklopovalo hraničářský sbor. Netušil, že v jeho případě je to působení mnohokrát silnější.

Joel se vynořil ze zadní komůrky. Vlasy měl rozcuchané a zapínal si široký opasek kolem neméně širokého pasu. Will odhadoval, že si dával dvacet. V duchu pokrčil rameny. Nakonec proč ne. Hostinští chodí spát pozdě, často obsluhují hosty až do pozdních nočních hodin. Nebylo divu, že dohánějí spánek, kdykoli se naskytne příležitost.

Joel luskl prsty na výčepního a objednal čerstvou kávu. Věděl, jak má mladý hraničář tento nápoj rád. Seděli u jednoho ze smrkových stolů v šenku. Prkna byla původně jen nahrubo ohoblovaná, ale za ty roky, co sloužil v hostinci, kde se po něm šoupaly lokty, korbele, mísy, a někdy i hlavy, se dřevo ohladilo a nablýskalo.

„Co pro vás můžu udělat, hraničáři Wille?“ zeptal se hostinský, když si vyměnili úvodní zdvořilosti. Will zvedl hlavu, protože výčepní před něj postavil misku kávy. Lžičkou si přidal med a trochu upil. Pak spokojeně vzdychl a opřel se v židli.

„Joeli, vaše káva je pořád nejlepší ve vesnici,“ pochválil. „Věřím, že Jenny by moc ráda zjistila, odkud vám dodávají zrnkovou kávu.“

Joel se usmíval. „Já vím, že ano. Ale já držím svého dodavatele v tajnosti. Mám málo možností, jak trumfnout Jennin hostinec, a moje káva je jedna z nich.“

Will věděl, že Joel každý měsíc odjíždí kamsi mimo vesnici a setkává se s kupcem, který mu dodává zrnkovou kávu. Jméno kupce a složení směsi zrn bylo přísně střeženým obchodním tajemstvím. Jednou před léty si Will pohrával s nápadem, že ho bude stopovat a prozradí Jenny, kdo je tím obchodníkem s kávou. Ale usoudil, že by nebylo správné, aby používal své dovednosti proti majiteli zájezdního hostince. Kdyby ho chtěla stopovat Jenny sama, nebyl by proti. Pak si Will uvědomil, že Joel stále čeká na odpověď na svou otázku.

„Před pár dny jste tady měl dva hosty,“ řekl. „Myslím, že to byli Toskanci.“

Joel okamžitě přitakal. „To je pravda. Nakupovali vlnu, ti dva. Signor Mordon a Seraf, nebo tak nějak.“

„Mordini a Serafino,“ poopravil ho Will a Joel přitakával dál.

„Ano. To jsou oni. Já si nikdy nedokážu zapamatovat cizí jména úplně správně.“

„A byli to Toskanci?“

„Rozhodně tak mluvili. Toskanci přece mají dost nápadný přízvuk.“

Will přimhouřil oči. Toskanský přízvuk byl cizokrajný a snadno rozpoznatelný. Takže i někdo, kdo nepocházel z Toskana, ho mohl snadno napodobit, pomyslel si.

„A říkáte, že byli nákupčí vlny,“ zeptal se.

Joel se mírně pousmál. „Vlastně to říkali oni. Já to jen opakoval. Proč se ptáte? Chystají nějakou lotrovinu?“

Will na otázku nedbal a v hlubokém zamyšlení se zvedl. „Udělali nějaké obchody?“ zeptal se nakonec.

Joel pokrčil rameny a nasadil prázdný výraz. „Ani nevím. Myslím, že na to by mohl odpovědět Barret.“

Barret byl největší zprostředkovatel obchodů s vlnou ve vesnici. Většina chovatelů ovcí z celého okolí mu posílala své zboží, aby ho prodal. On uskutečnil obchod a z každého prodeje si malou částku ponechal.

„To by mohl. Zeptám se ho,“ souhlasil Will.

Jenže když se vyptával zprostředkovatele, narazil na další prázdný výraz.

„Mě vůbec neoslovili, hraničáři,“ vypověděl Barret. „Jednou jsem je viděl v hostinci a Joel mi řekl, že jsou to obchodníci s vlnou. Ale se mnou vůbec nemluvili. Nevím proč. Možná není moje zboží dost dobré.“ Zřejmě se ho dotklo, že ho vynechali. Měl jisté podezření, že toskanští kupci dostali lepší cenu od jednoho z menších zprostředkovatelů v jedné vzdálenější vesnici. Jestli tomu tak bylo, pak litoval, že nedostal příležitost trochu smlouvat. Barret nerad přicházel o obchody.

Will se zamračený vracel zpět do zájezdního hostince. Podávání obědů bylo v plném proudu a šenk byl ze tří čtvrtin plný. Zachytil Joelův pohled a pokynem hlavy ho k sobě přivolal.

„Ještě k těm Toskancům,“ začal. „Potom, co odjeli, pronajal jste jejich pokoj někomu jinému?“

Joel zavrtěl hlavou. „Kdepak. Živnost v tomhle týdnu vázla. Vyměnili jsme povlečení a ustlali. A Anna nejspíš zametla, samozřejmě. Chtěl jste se tam porozhlédnout?“

„Kdyby vám to nevadilo,“ projevil zájem Will.

Joel přešel k nálevnímu pultu a z věšáčku na stěně sundal klíč.

„Po schodech nahoru, druhý pokoj vpravo,“ řekl. „Ale jsem si skoro jistý, že si nic nezapomněli.“

Měl pravdu. Pokoj byl uklizený a prázdný. Nebylo v něm ani stopy, že ho přede dvěma dny obývali dva muži. Nebo bylo? Will zkušebně nasál nosem vzduch. Okno bylo pevně zavřené a v pokoji bylo něco slabě cítit… Něco povědomého. Mírně nasládlý pach. Nikoli nepříjemný. Byl to jen jemný závan nějaké vůně a bylo těžké ji zařadit. Přecházel po pokoji a zkoušel vzduch na různých místech. Někde vůni nedokázal vůbec zachytit. Nejvíc byla cítit u postelí.

„Takže,“ shrnul si trochu rozmrzele sám pro sebe, „tu máme dva toskanské nákupčí vlny, kteří nekupují vlnu, a v pokoji za sebou nechávají slabou vůni. Jak zvláštní.“

Zabraný v myšlenkách sešel pomalu po schodech dolů a vrátil klíč na háček. Pokynul na rozloučenou Joelovi a vyšel ven do odpoledního slunce. Kdyby tak dokázal určit tu vůni, táhlo mu hlavou. Byl si jistý, že ji odněkud zná. Ale čím usilovněji se ji snažil zařadit, tím víc jako by se mu odpověď vzdalovala.

Trvalo až do večera, než si uvědomil, co to je.

Pletl novou tětivu do luku. Všiml si, že ta, kterou používal, je na několika místech slabě roztřepená, a usoudil, že bude lepší ji vyměnit dřív, než se to zhorší.

Zformoval na každém konci jedno očko a obě je zajistil stočeným vláknem. Pak sáhl do bedýnky s nástroji pro hrudku včelího vosku, aby práci dokončil a jednotlivá vlákna, z nichž se tětiva skládala, spojil do pevného svazku. Když začal natírat jednotlivá vlákna po délce tětivy voskem a na zem z něj odpadávaly drobné vločky, vnikla mu do nosu příjemná sladká vůně.

Včelí vosk! Ten cítil v tom pokoji. Lukostřelci ho používali, aby zpevnil tětivy a chránil je proti vlhkosti. A používal se i na tětivy kuší.

V mysli mu už dřív tanulo podezření, že ti dva Toskanci nebyli vůbec z Toskana, ale ze sousedního městského státu, jehož obyvatelé hovořili s podobným přízvukem. Dal se těžko zamaskovat, takže nejlepší způsob, jak ti dva cizinci mohli zastřít svůj původ, bylo použít maličko odlišný přízvuk a předstírat, že jsou Toskanci.

A nikoli Genovesané.

Nedokázal by říct, proč na Genovesany myslí od té doby, co slyšel, že ve vesnici byli dva cizinci − a co našel jejich jména naškrábaná na útržku Robardových poznámek. Serafino a Mordini mohla být stejně dobře genoveská jména jako toskanská a průměrný obyvatel Araluenu by nepoznal rozdíl.

Robard zemřel za podezřelých okolností. Snad spáchal sebevraždu, ale Will o tom nebyl přesvědčen. A zdálo se, že jeho smrt způsobila otrava − a genoveští vrazi byli odborníci na jedy. Roky výcviku u Halta naučily Willa, aby nepřijímal to, co bylo zdánlivě očividné, pokud se vyskytly mimořádné okolnosti. Jak mu Halt při mnoha příležitostech vtloukal do hlavy: Lepší je mít podezření a nezjistit nic, než nemít podezření a něco zjistit.

„Takže,“ uvažoval nahlas Will, „jestli jsou to Genovesané, co tady dělají?“ Při zvuku jeho hlasu zvedla Černá hlavu. Pak pochopila, že nemluví k ní, takže ji se spokojeným zafuněním opět nechala klesnout.

Nejpravděpodobnější odpovědí bylo, že ve Wensley plánovali nějakou vraždu. Právě to Genovesané dost často dělali. Byli to námezdní vrahové a mezi jejich zbraně patřily kuše, rozmanité dýky ostré jako břitva a v neposlední řadě i celá škála jedů.

„Třeba jdou po mně a po Haltovi,“ zamyšleně řekl Černé.

Fenka na něj pohlédla, ale pohnula jen očima. Pak jednou klepla ocasem do podlahy.

„Kdo že to po mně jde?“ zajímal se hlas za Willovými zády. Mladý muž se otočil a spatřil Halta, jak se na něj usmívá. Hraničáři velice rádi překvapovali jeden druhého svým uměním nenápadně se pohybovat a maskovat. Willa bylo zpravidla těžké nachytat, ale dnes večer byl zcela zaujat úvahami o záhadných cizincích.

Halt byl po dlouhém dni stráveném v sedle při sledování poštovního vozu zablácený a unavený − a zbytečně, jak se ukázalo. Zastavil se v chatě, aby si nahrubo sepsal hlášení o dnešní činnosti, dokud měl vše v čerstvé paměti. Pak ho čekala horká koupel a po ní večeře s Paulinou.

Will rychle vysvětlil, jaké má podezření. Halt podmračeně naslouchal.

„Je to dost velký skok, udělat ze dvou toskanských obchodníků s vlnou dva genoveské vrahy − a to celé na základě trochy včelího vosku,“ poznamenal, když jeho bývalý učeň domluvil.

„Až na to, že nekoupili žádnou vlnu a jejich jména se našla v Robardově komůrce. A on zemřel na otravu,“ dodal Will.

„To je pravda,“ připustil Halt. „Máš tušení, kde jsou teď?“

Will zavrtěl hlavou. „Nikdo nevěděl, kam mají namířeno. Nezapomeňte, že mohli tábořit v lese někde poblíž.“

„Proč si myslíš, že můžou jít po nás?“ zeptal se Halt.

„Já vlastně nevím,“ řekl Will. „Byla to jen domněnka. Koho dalšího by tady ještě mohli nenávidět?“

Před nějakým časem se naši dva hraničáři utkali v Hibernii a pak v severním Araluenu se třemi genoveskými námezdnými zabijáky. Výsledkem byli tři mrtví Genovesané, ačkoli Halt přišel v průběhu boje málem o život. Halt však úvahu o pomstě odmítl mávnutím ruky.

„To není o tom, koho nenávidí oni,“ prohlásil s obvyklou neúctou k mluvnici. „To není jejich styl. Zabíjejí za peníze, ne z pomsty. Musíš hledat možnou oběť, která je předmětem nenávisti někoho jiného − někoho, kdo jim zaplatil.“

Chvíli bylo ticho, jak nad tím oba dumali. Protože je žádná odpověď zřejmě nenapadala, zeptal se Will, jak se vedlo Haltovi.

„Nijak,“ znechuceně odpověděl šedovousý hraničář. „Sledoval jsem ten vůz celé míle, přes hory a doly. Dvě hodiny lilo a zmokl jsem jako myš. Ale po banditech ani památky.“

„Třeba vás viděli,“ poznamenal Will a byl odměněn ledovým pohledem od svého učitele. Když hraničáři nechtěli, aby je někdo viděl, tak je nikdo neviděl. „Promiňte,“ pokorně se omlouval Will. „Kdy je další výjezd?“

„Za deset dní,“ odpověděl Halt. „A bude to dlouhá cesta. Do svatby se asi nestihnu vrátit.“

„To se Paulině nebude líbit.“ Will se uculil a Halt na něj upřel zrak.

„Už mi to dala víc než dost jasně najevo,“ řekl. „Pokročil jsi nějak s proslovem?“

Will se zachmuřil. „Poslední dobou jsem měl moc práce. Však já se k němu dostanu.“

Halt povytáhl obočí. „Čas se krátí,“ pronesl vlídně.

Svatba se měla konat tento měsíc. Na Redmont se už začínali sjíždět význační hosté.

„Proč se nemůže svatba konat na hradě Araluenu?“ zeptal se Will. Už nějaký čas si tím lámal hlavu.

„Jako oficiální důvod se uvádí, že tamní hodovní síň se opravuje a nebude včas hotová. Evanlyn má taky pocit, že tady bude celá ta událost míň upjatá a víc přátelská. Trochu méně velkolepá, jak se vyjádřila. Důvěrně ti můžu sdělit, že králi Duncanovi se líbila představa, že svatební hostinu zajistí Jenny a mistr Chubb.“

„Mohl je přece povolat, aby připravili hostinu na Araluenu,“ namítl Will, ale Halt vážně zavrtěl hlavou.

„To by odstavil svého hlavního kuchaře. Nikdy není moudré, aby si král znepřátelil svého kuchaře. Pro něj je pak snadné podstrčit králi něco nemilého do jídla a…“

Ve stejném okamžiku si oba uvědomili význam toho, o čem právě mluví. Koncem měsíce bude pobývat na Redmontu král spolu s dalšími šlechtici a vládci z několika zámořských zemí.

„Co o tom soudíte?“ zeptal se Will. Nebylo zapotřebí, aby nahlas vysvětloval, co napadlo jeho. Jejich myšlenky souzněly.

„Soudím, že zatím máme jen náhodné a neurčité náznaky,“ odvětil Halt. „Ale taky si myslím, že bys měl všechno důkladně prověřit.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024