Dvě
Šest hodin ráno. Dusot nohou po měkké lesní půdě.
Ze stáje za chatou se ozvalo Cukovo tiché varovné zaržání a Will se rázem probudil. Někdo běžel lesem k chatě.
Will vyskočil z postele a přes rameno si navlékl opasek s dvojitým pouzdrem, tak aby měl oba nože snadno po ruce. Utíkající nohy se přiblížily. Jedna osoba, usoudil Will. Podle těžšího dopadu kroků pravděpodobně muž. Letmo pohlédl na pláštěnku pověšenou u dveří a zavrhl nápad, že si ji oblékne. Ve volných kalhotách a košili, které nosil na spaní, našlapoval bosý ke dveřím chaty. Černá už tam byla. Vstala ze svého koberečku u krbu a čenichala u škvíry pode dveřmi, aby ucítila toho, kdo je venku. Zvedla hlavu k Willovi, uši měla vzpřímené a nastražené, ocas se jí zlehka komíhal. Will položil prst na rty a dal jí tak znamení, ať zůstane potichu.
Cukovo zaržání nehlásilo nebezpečí. Bylo jen upozorněním, že někdo přichází. Will přiložil oko ke skulině ve dveřích − tak malé, že pro kohokoli na druhé straně dveří byla v podstatě neviditelná. Spatřil hradního sloužícího v livreji, jak vystupuje po schůdcích k verandě. Muž se zastavil, držel se za boky a několik vteřin těžce oddychoval, pak došel ke dveřím a zvedl sevřenou pěst, aby zaklepal na tvrdé dřevo.
Polekaně ucouvl, když Will dveře otevřel.
„Oj! Hraničáři Wille! Vy jste vzhůru!“ vyhrkl v rozpacích.
„Zdá se,“ odtušil Will. Byla to stručná odpověď toho druhu, jaké po léta dával Halt jemu, když prohlásil něco zcela očividného. Napodoboval mimoděk chování svého bývalého učitele.
„Co pro vás můžu udělat?“ otázal se hraničář.
Sloužící − podle stejnokroje Will poznal, že to byl jeden ze sluhů z hodovní síně podřízených Desmondovi − naléhavě ukazoval přes les směrem ke hradu.
„Musíte na hrad,“ vyřizoval. Byl ještě celý popletený. Nejdřív utíkal celou cestu z hradu Redmontu až k chatě, a pak se dveře rozlétly, zrovna když se chystal zaklepat. A teď zapomněl, jak má správně vyřídit vzkaz.
Will povytáhl obočí. „Že musím?“
Muž zavrtěl hlavou a omluvně máchal rukou.
„Moc se omlouvám, hraničáři Wille. Mistr Desmond vás žádá, jestli byste prosím nemohl laskavě přijít na hrad, co nejdříve budete moct.“
„A je nějaký důvod ke všemu tomu spěchu?“ mírně se zeptal Will.
Sluha několikrát pokýval hlavou a pak odpověděl.
„Je to kvůli Robardovi, pane, bývalému učni. Je mrtvý!“
* * *
Robardovo tělo leželo obličejem nahoru u okna v jeho komůrce. Zdálo se, že když padal, zoufale se chytil těžkého závěsu, který zakrýval okno. Tlustá látka ležela mladíkovi přes břicho a stehna. Kolem na podlaze se povalovaly roztroušené třísky dřevěných kroužků.
Široce rozevřené oči propůjčovaly tváři polekaný a překvapený výraz.
„Hýbal někdo s tělem?“ zeptal se Will a poklekl na koleno vedle mrtvého těla.
„Takhle ho našli,“ odpověděl mu Desmond. Nakláněl se Willovi přes rameno a hlavou mu blesklo, že podobným způsobem včera zkoumali trnož stolu.
Will se sklonil blíž k Robardovým pootevřeným ústům a zkušebně nasál nosem vzduch. Měl dojem, že cosi slabě cítí − něco odporně sladkého. Rozhlédl se po místnosti. Na malém nočním stolku byl džbán na vodu, ale žádná sklenička. Rozhlížel se dál. Nikde ani stopa po sklenici nebo pohárku. Ledaže…
Opatrně nadzvedl okraj zamotaného závěsu a uslyšel, jak na podlaze něco zarachotilo. Zvedl závěs víc a spatřil pohár, který zřejmě vypadl Robardovi z ruky. Byl schovaný pod závěsem. Na zemi byla malá vlhká skvrna. Will velice opatrně uchopil rohovinový pohár a přičichl k němu. Do chřípí mu vnikl stejný protivně nasládlý pach.
„Jed,“ oznámil stručně a mezi sloužícími, kteří se tlačili u vchodu do komůrky, to rozrušeně zašumělo. Will pohlédl na Desmonda.
„Nemohl byste ty lidi poslat pryč?“ požádal ho. Desmond mu vyhověl, zamířil ke sloužícím a máváním obou rukou je odháněl.
„Tak honem! Tohle není nic pro vás. Všichni máte svou práci, tak si jí hleďte!“
Zdráhavě se rozešli a Desmond poté zavřel dveře. Obrátil se zpět k Willovi, který zamyšleně potěžkával pohár v ruce.
„Myslíš si, že je to sebevražd…
