SMRT HRDINY
Jedna
Byly to dlouhé a náročné tři dny.
Will podnikal cestu po vesnicích v okolí hradu Redmontu. Dělával to pravidelně, udržoval tak dobré vztahy s vesničany i jejich starosty a sledoval každodenní události. Naučil se, že drobné a zdánlivě nicotné klípky mohou být někdy užitečné pro odvrácení budoucích nesnází a třenic v lénu.
Byla to součást života hraničáře. Informace, bez ohledu na to, jak bezvýznamné se na první pohled mohly zdát, byly hraničářovým denním chlebem.
Když v pozdním odpoledni znaveně přijížděl k chatě v lese, překvapilo ho, že vidí v oknech světlo a na malé verandě obrysy sedící postavy.
Překvapení se změnilo v radost, jakmile poznal Halta. V poslední době byl Willův učitel v chatě vzácnou návštěvou, protože většinou pobýval v komnatách poskytnutých jemu a lady Paulině na hradě.
Will se zhoupl ze sedla a s potěšením si protáhl unavené svaly.
„Dobrý den,“ pozdravil. „Co vás sem přivádí? Doufám, že jste postavil na kávu.“
„Káva je hotová,“ odpověděl Halt. „Postarej se o koně a pak si pojď sednout ke mně. Potřebuju s tebou mluvit.“ Haltův hlas zněl napjatě.
Ve Willovi se probudila zvědavost, odvedl tedy Cuka do stáje za chatou, sejmul mu postroj, pak ho vytřel do sucha a donesl mu krmení a čerstvou vodu. Koník vděčně šťouchal Willa hlavou do ramene. Will ho poplácal po krku a zamířil zpátky do chaty.
Halt byl stále na verandě. Nachystal dvě misky horké kávy na malý stolek a Will si sedl na jednu z plátěných židlí a vděčně usrkával osvěžující nápoj. Cítil, jak mu teplo z kávy proudí do prochladlých ztuhlých svalů. Přicházela zima a celý den foukal studený, řezavý vítr.
Will pohlédl na Halta. Šedovousý hraničář vypadal podivně nesvůj. A ačkoli tvrdil, že potřebuje s Willem mluvit, jako by se téměř zdráhal začít rozhovor poté, co mezi nimi proběhlo obvyklé vyřizování pozdravů.
„Chtěl jste mi něco říct?“ napověděl mu Will.
Halt se neklidně zavrtěl v židli. Pak se zjevným úsilím přešel k věci.
„Je tu něco, co bys měl vědět,“ řekl. „Něco, co jsem ti nejspíš měl říct už dávno. Jenže… nikdy na to asi nebyla ta správná chvíle.“
Willova zvědavost vzrostla. Nikdy nezažil, že by Halt byl tak nerozhodný. Vyčkával a dopřál učiteli čas, aby si mohl uspořádat myšlenky.
„Paulina si myslí, že je na čase, abych ti to pověděl,“ řekl Halt. „Myslí si to i Arald. Oba o tom nějakou dobu vědí. Takže možná bych se prostě měl… do toho dát.“
„Je to něco zlého?“ zeptal se Will a Halt se mu poprvé po několika minutách podíval přímo do očí.
„Tím si nejsem jistý,“ odpověděl. „Třeba si budeš myslet, že je.“
Will chvilku uvažoval, jestli to vůbec chce slyšet, ať už je to cokoli. Když si pak všiml ustaraného výrazu v Haltově tváři, pochopil, že ať je to dobré, či zlé, je to něco, z čeho se jeho učitel potřebuje vyzpovídat. Vybídl Halta, ať pokračuje.
Halt se na pár vteřin odmlčel a pak spustil.
„Myslím, že na počátku je rozhodující bitva proti Morgarathovu vojsku na Hackhamské pláni. Prorazili jsme jejich hlavní útok a zatlačovali jsme je zpátky. Ale oni se pak znovu sešikovali a na pravém křídle objevili slabé místo v naší linii…“
