Tři
„Je to smůla, milý hochu, a žádná chyba.“
Starý Bob, skloněný vedle Cuka, se narovnal. Právě si pečlivě prohlédl zranění na jeho pleci. Willovi trvalo den a půl, než přivezl starého chovatele koní. Málem mu zlomilo srdce, když odjížděl na vypůjčeném koni a Cuka nechával v rolníkově péči.
Zaplavila ho úleva, když po návratu otevřel vrátka od stodoly a zjistil, že Cuk stojí ve stání, uši má vztyčené a zdraví ho zařehtáním. Snad bude zase v pořádku, pomyslel si. O Starém Bobovi se přece ví, že je skoro kouzelník, když se jedná o koně.
Teď však Starý Bob zadumaně potřásal hlavou. Willovi bylo náhle úzko. Cítil, jak se mu hrozně svírá hrdlo.
„Že ne… ne…?“ Nedokázal slovo dokončit.
Bob na něj pohlédl a zavrtěl hlavou, protože pochopil, nač se Will pokouší zeptat.
„Nezemře? Ne. Mast odvedla dobrou práci a nepustila do rány nákazu. Udělals to dobře. Otázka je, jestli se úplně uzdraví. Ten sval na pleci je zle zřízený a tvůj kůň už taky není žádný hříbě.“
„Ale… co budu dělat, když nebude moct…“ Will se opět nedokázal vyjádřit do konce.
Starý Bob ho jemně poplácal po paži. Věděl až příliš dobře, jaké pouto se vytváří mezi hraničářem a jeho koněm. Vzpomínal si na den, kdy se Will a Cuk seznámili, a jak mezi nimi téměř okamžitě vznikla náklonnost.
„Nebudeme se toho bát, dokud nemusíme,“ prohlásil. „Já teď vážně nevím. Musíme ho dopravit zpátky ke mně do stájí, kde si ho můžu vzít do parády. Pomoz mi ho dostat do vozejku.“
Bob měl zvláštní vůz, upravený pro převážení nemocných koní. Měl vysoké postranice a vzadu rampu. Will po ní vedl Cuka nahoru a kráčeli pomalu, protože koník po šikmé dřevěné plošině poskakoval jen po jedné přední noze. Jakmile se Cuk ocitl ve voze, protáhli mu pod břichem široký plátěný popruh. Ten pak upevnili k vysokým bočnicím a napnuli, tak aby nesl většinu váhy Cukova těla a ulevil poraněné noze.
Když Will usedl na kozlík vozu vedle Boba, ucítil známý dotek vzadu na rameni, jak do něj Cuk láskyplně drcnul. Sáhl za sebe a pohladil koníka po nozdrách. Starý Bob mlaskl na statného valacha zapřaženého do vozu a kymácivě se rozjeli.
„Jak dlouho to s Cukem spolu táhnete?“ zeptal se Bob. Will se krátce zamyslel.
„Musí to být víc než deset let,“ odpověděl a usmál se, když v duchu procházel dobu, kterou spolu strávili. Tolik toho spolu viděli, pomyslel si, od piktských hor až po žhavou pustinu aridské pouště.
„Hmmm,“ zamyšleně zabručel Bob a Will na něj zvědavě pohlédl, zaujatý tónem hlasu starého koňaře.
„Proč?“ zeptal se. „Co má být?“
Bob však zavrtěl hlavou a nebyl v tu chvíli ochotný říct něco víc.
„Nic,“ uhýbal. „Jen tak uvažuju, to je všechno.“
Will ale cítil, že za tou otázkou něco vězí, a nebyl si jistý, jestli se mu to bude líbit.
* * *
Na Bobově farmě opatrně pomohli Cukovi dolů z vozu a zavedli ho kulhajícího na třech nohou do teplého a suchého stání ve stáji. Tam Bob jemně odstranil obvaz a přitom koníka chlácholil a také dával pozor, aby mu nezpůsobil žádnou zbytečnou bolest.
Will jen ztrápeně přihlížel. Nemohl Bobovi nijak pomoct, nemohl udělat nic, aby zmírnil Cukovu bolest. Přemáhal se, aby zůstal potichu, přestože byl v pokušení vyptávat se starého chovatele koní pokaždé, když změnil výraz tváře nebo cosi zabručel. Teď když rána už nekrvácela, bylo vidět, jak hluboko vlčí tesáky Cuka potrhaly. Na kraji se odchlipoval velký kus kůže. Bob ho podmračeně zkoumal.
„Musím to sešít,“ rozhodl. „Ale nejdřív musíme ránu pořádně vyčistit. Nechci, aby se do ní dostala nějaká nákaza.“
Začal jemnými doteky nanášet na obnaženou tkáň vodičky a masti a přitom na koně stále mluvil. Cuk sebou čas od času škubl a opatrné ruce v tu chvíli přerušily práci a začaly ho konejšit, hladit po nose a po šíji. Starý Bob se ohlédl a spatřil usoužený výraz ve Willově tváři.
„Tady mi teď nejsi nic platný, hochu,“ řekl. „Co kdybys šel do chaty a nachystal nám něco k večeři? Já tady budu za čtvrthodinku hotov a ty se pak můžeš přijít na Cuka podívat.“
„Raději bych tu zůstal,“ rozpačitě odpověděl Will a B…
