Hraničářův učeň 11: Ztracené příběhy (John Flanagan)

FRAGMENT

Hal jemně postrčil kormidelní veslo, zhoupl se do směru šikmo od pobřeží a zamířil doleva, pryč od Hallasholmu. Voda pod kýlem se vzdouvala a Volavka se pod jeho nohama plynule zvedala a klesala. Ostatní chlapci přešli na klidný rytmus veslování − dokázali by ho udržovat celé hodiny, kdyby bylo třeba − a Hal si vychutnával pocit, že se plaví po moři, u kormidla vlastní lodi.

Stig k němu zvedl hlavu z veslařské lavice.

„Jak to zvládá loď?“ zeptal se.

Hal se na něj usmál. „Jako pták.“

* * *

MacFarlane jemně položil zlomek pergamenu na desku psacího stolu. Ostatních osm příběhů nalezených v truhličce pečlivě poskládali, opsali a uložili. Už zbýval pouze tento útržek a na něm pár řádků, nějakých sto slov. Inkoust byl místy tak slabý, že ho stěží dokázal rozluštit.

Útržek si nechal úplně na závěr − zčásti proto, že byl neúplný, a zčásti proto, že po první zběžné prohlídce měl pocit, že tohle je něco jiného. S pomocí dlouhé pinzety posunul pergamen pod lupu, pak se nahnul a upřel zrak na slova. Jeho rty se při čtení bezhlesně pohybovaly, u méně zřetelných částí zaváhal a byl rád, že má silné světlo a lupu.

Nakonec se opřel v židli a bubnoval prsty na stole.

Audrey seděla naproti profesorovi a hořela nedočkavostí. Protože právě ona skříňku objevila, připadalo mu jedině správné, že by měla být u toho, až bude konečně přepisovat tento poslední kousek.

„Pane profesore, co je to?“ zeptala se. „Je to důležité?“

Druhá otázka byla zbytečná, napadlo ji. Jeho výraz i držení těla odpovídaly, že ano. Pohlédl na ni.

„Ano, Audrey. Vlastně je.“

Čekala, protože věděla, že se rozhovoří. Když uplynulo několik vteřin, pokračoval.

„Ti z nás, kdo studovali araluenský svět a jeho hrdiny, si už nějakou dobu uvědomovali, že existuje další legenda z oněch časů. Je to pověst o mladém chlapci, napůl Araluenci a napůl Skandijci, který převratným způsobem změnil stavbu skandijských vlčích lodí. Věděli jsme toho o něm ale málo.“

Audrey zamyšleně svraštila čelo. „Myslím, že si vzpomínám na krátkou zmínku o něm v kronice Willovy cesty do Nihon-džinu,“ řekla zamyšleně a profesor se na ni usmál.

„Zcela správně. Jenže kromě té letmé zmínky jsme o něm nic jiného nevěděli. Teď se zdá, že jsme objevili další stopu k jeho příběhu.“

„Tenhle zlomek pergamenu?“ otázala se a kývla hlavou k útržku na stole mezi nimi.

„Tenhle zlomek,“ přisvědčil profesor. „A jestli je tady jedna stránka, musely být i další. Možná ještě někde existují.“

Dívčiny oči se rozšířily vzrušením. „Pane profesore, myslíte, že bychom mohli najít i zbytek toho příběhu?“ zeptala se.

Shovívavě se usmál jejímu mladistvému nadšení.

„Nu, mám rozhodně v plánu se o to pokusit,“ prohlásil.