Noci šelem
Měla velké hnědé oči. Tvářila se vážně, ale vlásečnicové vrásky vybíhající z kousků úst vytvářely dojem, že se v každé chvíli musí usmát. Stačila by nepatrná vrstva krycího pudru a nebyly by vidět. Zapálil jsem svíčku, rozlomil sterilní obal nože a opatrně vložil čepel do plamene. Její vlasy se ve světle živého ohně kovově leskly a pleť se zdála o odstín bledší než ve skutečnosti.
"Najímám si detektiva M.M. Dextera, za účelem nalezení Fredericka Mankeyo. Výsledky pátrání jsou důvěrné. Odměna za provedenou práci činí 5000 dolarů, mimo výlohy. Podpis: Sylive Grazeová"
Přečetl jsem smlouvu a usmál se na ni. Skrývalo se v ní něco, co mě nutilo usmívat se. Možná to byly ty teplé očí.
"Souhlasím."
Moc toho nenamluvila. Uchopila nůž a opatrně, ale bez váhání se řízla do levého zápěstí. Měla černou a hustou krev, vypadala téměř jako zvířecí. Na dvě namočení pera se podepsala. Při soustředění mírně předsunula bradu a nádech koketérní baculatosti z jejího obličeje zmizel, nahradila ji vznosná elegance energických lícních kostí a štíhlé svalnaté šíje.
Čekal jsem, že se zeptá na příčinu směšného rituálu uzavírání smlouvy jako většina klientů, ale neudělala to. Dokonce ani nepoužila čistící tampón, pouze srolovala rukáv kostýmu a pohodlněji se usadila v křesle.
"Frederick Mankey je kdo?"
"F. M. je můj milenec. Před 14 dny odjel na obchodní cestu a od té doby o něm nemám žádné zprávy."
Lidé se obvykle zdráhají mluvit o intimních věcech, ale ona nehnula ani brvou.
"Co dělal, čím se živil? Kontaktovala jste policii?" Začal jsem se sérií standardně geniálních otázek.
Pokrčila rameny.
"Ne. Není proč. Je obchodník, ale co dělá jinak, netuším, Nezajímám se o jeho profesionální život. Nepomohu vám."
"A proč ho chcete najít? Dluží vám nějaké peníze?"
"Ne. Chybí mi, potřebuji ho."
O prozaičtějším vyznání lásky jsem neslyšel.
Položil jsem jí ještě pár dalších otázek, ale buď o svém milenci nic nevěděla, nebo nechtěla cokoliv prozradit. Obojí bylo stejně zvláštní. Čert ví proč, ale nechtělo se mi hledat chlapa, který ji opustil. I když mi za to dobře platila. Skoro jsem na něho žárlil.
Porozhlédl jsem se po Frederickovi na Síti, ale neobjevil jsem nejmenší ťuk, v žádné z databank, ať už oficiálních, nebo černých, nevedli ani jeho jméno. I Al Capone, po kterém berňák přímo šílí, si alespoň jednou týdně aktualizuje obchodní stránku, i když ho to z ilegality musí stát velké peníze. Skončil jsem se zbytečnou prací, zapálil si cigaretu a zkontroloval monitory zabezpečovacího systému. Carahulský mrakodrap mi po opakovaných nezvaných návštěvách neprodloužil smlouvu, proto jsem se musel přestěhovat. Dvouposchoďový dům ve vilové čtvrti byl sice pohodlný, ale nepřipadal jsem si v něm příliš bezpečně. Prohlédl jsem si vizitku, kterou mi Silvie dala. Údajně patřila Frederickovi. Při poslední návštěvě si ji u ní zapomněl. Bílá kartička, na které bylo tužkou napsáno pět telefonních čísel. V telefonním seznamu jsem našel jediné, patřilo nějaké Donny Kuks.
Abych se k ní dostal, musel jsem projet centrem. Old Heap City opět praskalo ve švech. Schválně jsem nechal Cvoka (můj subpersonální kompjůtr) vizualizovat koncentrace toxických látek v ovzduší. Celkový obraz připomínal třírozměrné fraktalové pole vyvíjející se v čase. Mezi proudy aut se místy vytvářely poměrně stálé kumulační víry, které byly pro člověka bez výkonných tampónů i při krátkodobé expozici smrtelně jedovaté. Po hodině a půl jsem se konečně dostal do Buldské čtvrti, dále už bylo na cestě trochu volněji.
Adresa patřící k telefonnímu číslu na vizitce označovala jeden z vchodů v dlouhé řadě nízkých činžáků. Chodníky i ulice byly čisté, jen u křižovatky si žebrák hřál ruce nad přenosným plynovým vařičem. Vařič vypadal poměrně udržovaně a vlastně to ani nebyl žebrák. O kus dál stála kára naplněná starými papíry a pomačkanými plechovkami, na opřené metle visela oranžová vesta. Chlapík vypadal spokojeně.
Schodiště z laciné napodobeniny mramoru bylo hodně ošlapané, ale kov…
