Do morku kostí
Slunce konečně zapadalo. Poznal to bez toho, že by musel otevírat oči. Nevěděl, který z preparátů za to může, ale v poslední době dokázal odlišit i jednotlivé hodiny noci. Vstal, a přestože přímo pod střechou panovalo dusné vedro, roztřásl se zimou. Další z neočekávaných vedlejších účinků, naštěstí ne tak hrozných jako ty ostatní. Podíval se na svá předloktí posetá jizvami z nezdarů při bezpočetných trénincích. Už dlouho necvičil, napadlo ho. Ale dnes ho čeká úkol, který se tréninku minimálně vyrovná. A zatrénovat si může později, ráno.
Rozhlédl se. Jeden z důvodů, proč si vybral tohle příliš drahé bydlení ve starém domě, který kdysi býval šlechtickou vilou, byly vysoké stropy. Všechny pokoje včetně hlavního sálu přeměnil v soustavu cvičebních hal pro gymnastiku a nejrůznější druhy bojových stylů. Možná, možná když mu celá sekvence vyjde dokonale, možná všechno dopadne dobře, změnil své rozhodnutí.
Jediným pohybem ze sebe shodil lehké hedvábné pyžamo, přitom si neodpustil, aby si neprohlédl nohy a paže. Svalnaté a šlachovité, až ho děsily. Stále si na ně nezvykl a možná ani nezvykne. Doufal však, že už se příliš nemění a nezmění. Doufal. Zrcadla po bývalém majiteli už před časem odstranil, protože pohled na sebe nedokázal snést. Teď toho litoval, představy nemohly být horší než skutečnost. Nebo ano?
Rozběhl se, odrazový můstek ho vymrštil skoro až příliš vysoko, sbalil se dřív, vykonal o jedno salto víc a dopadl přesně tam, kam chtěl, při doskoku jediným pohybem vytrhl z připraveného stojanu dvojici nožů, rozběhl se proti stěně, vyběhl prakticky až ke stropu a pak v saltu vzad nože odhodil. Bez kontroly zásahu pokračoval dál. Skončil v posledním pokoji v pokleku, svaly na nohou i rukou pálící námahou. Měl pocit, že všechno vyšlo perfektně.
Otočil se, posledních šest vrhacích nožů se ještě chvělo zaražených do rudých skvrn nakreslených na lidské figuríny vyrobené ze slámy a dřeva.
Tak dokonalý výsledek se mu ještě nikdy nepodařil. Ale zítra by nemusel… pokud něco zanedbá. Pomalu prošel cvičební trasu zpět, nože, dýky, všechny zbraně vrátil do stojanů a úplně nakonec přešel do místnosti s těmi věcmi a začal si chystat snídani.
* * *
Nejsem příliš chytrý člověk a dobře to o sobě vím. Ale že nesmím toho řezníka porazit moc snadno, pokud chci vydělat pár chechtáků na pivo a na přespání, to mi bylo jasné. Takové věci jsou mi vždycky jasné. Klouby pěsti už jsem měl sotva palec od kaluže piva. Mizerného piva, mimochodem.
Zhluboka jsem vydechl, vycenil zuby a zakoulel očima. Moje ruka se pomalu začala vzdalovat od stolu a ti, co si vsadili na mě, začali nadšením ryčet. Ti, co na řezníka, taky, ale vztekem. Řezník začal měnit barvy, chvíli byl růžový jako maso, co prodával, a pak zase šedivý jako čerstvá šunka. To už jsme se vrátili na výchozí pozici. Uvědomil jsem si, že už jsem dlouho nekoulel očima, a rychle to napravil. Všichni opět začali řvát. Řezník se fakt snažil, i pod vrstvou tuku, která maskovala jeho svaly, se začaly rýsovat žíly. Vlastně to byl docela silný chlap, silnější, než jsem čekal.
Předstíral jsem vyčerpané zachrčení a začal ho kousek po kousku přetlačovat.
V půli cesty pochopil, že prohrál, poznal jsem to z pohledu, který mi věnoval, a z toho, jak rychle začal jeho odpor slábnout. Mohl jsem zabrat, urvat mu loketní šlachu, ramenní šlachu, přetrhat mu svaly, ale neudělal jsem to.
Když se klouby na ruce dotkl desky stolu, propuklo publikum v ohlušující řev.
„Mám to u tebe,“ řekl jsem, i když to nemohl slyšet.
Přesto porozuměl a bez zdráhání přikývl.
Přišel jsem sem jen s pěti měďáky, v rozedrané haleně a děravých kalhotách, a proto jsem zatím nevydělal moc. Pět stříbrných mi stačilo na nocleh se snídaní a na to, abych si koupil nové boty. Potřeboval jsem je, ty staré už za nic nestály.
„Hezký divadýlko, ten chlap ti ale zase tak moc práce nedal,“ obrátil se na mě poďobaný střízlík po třetím pivu, co jsem dostal gratis.
„Došly mu síly,“ zahučel jsem neutrálně.
Střízlík pil víno…
