V temnotě
Bylo to hornické městečko, možná spíš zapadlá osada, ale pivo tu měli dobré. Dost dobré, čepované z velkého sudu s mosazným kohoutem, džbány tak velké, že i přes velkou čepici pěny hostinský nenaléval pod míru. Aniž bych mrkl okem, přistál přede mnou další. Položil jsem na stůl měďák a chlupatá ruka ho shrábla s obratností eskamotéra. Skoro jsem měl pocit, že tam nikdy ani žádný neležel.
Měďáky, stříbrňáky, zlaťáky, právě peníze byly mým hlavním problémem. Do data splátky zbývaly necelé dva týdny a mně v kapse chybělo rovných dvaatřicet zlatých. Nepočítal jsem v to drobné na pití a podobné věci. Jinde, třeba v Saxpolis nebo v kterémkoliv dalším bohatém městě, bych neměl problém vydělat takové peníze za víkend. Stačilo by zmlátit jednoho dva chlápky, někomu zlomit ruku nebo nohu a byl bych na svém. Jenomže tady jsem byl v… chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil, jak se tohle zapadlé městečko vlastně jmenuje. Díra. Prostě v díře. Díře. Dost příhodný název vzhledem k tomu, že kromě pár domů uplácaných z hlíny a primitivního přístaviště tady byly opravdu jen díry k těžbě uhlí. Klidně tady tomu mohli říkat Prdel. Pak by otázka, kde vlastně jsem, získala na pravdivosti.
Rachot od okolních stolů byl najednou tak silný, že přehlušil i mé těžkopádné myšlenky. Horníci se bavili víc než dobře. Odlepil jsem oči od džbánu. Vypadalo to, že někdo nečekaně vyhrál souboj na páku proti obecně známému favoritovi. Hostinský okamžitě zrychlil tempo a k pivům přidával malá děťátka panáků kořalky. Vypadalo to na dlouhý a dost divoký večer. Jenomže horníci tady vydělávali dvanáct měděných za jednu hodně dlouhou a nebezpečnou šichtu v podzemí. Na to, že bych z nich v jednom nebo dvou dnech vymačkal dvaatřicet zlaťáků, to nevypadalo. Svobodný pán Holmegor, pro kterého jsem až dosud pracoval, mi sice vyplatil dohodnutou odměnu, ale teď se mi čertvíproč vyhýbal a nechtěl mi dát další slíbenou zakázku. Právě kvůli ní jsem dorazil až sem, na místo vzdálené tři dny ostré chůze od světa, kde se točily skutečné peníze. Nechápal jsem, co se děje. Zaplatil mi rovné tři stovky a v průběhu dvou týdnů musel na těch zmrzačených chlapech neschopných pašovat pro konkurenci vydělat dobře trojnásobek. A teď mě odmítl přijmout, přesněji, jeho zavedení prostředníci se nedostavili na smluvené místo setkání. Jenomže já to zlato potřeboval. Potřeboval jsem zaplatit dluhy, protože pokud to neudělám, všechny mé předchozí splátky přijdou vniveč. A to žádný soudný chlap nedovolí. Zvlášť když už zaplatil tolik co já, zvlášť když zaplatil víc, než si mohl dovolit. Taky jsem neměl rád, když si ze mě někdo dělal srandu, ať to byl Holmegor pyšnící se ušlápnutým titulem svobodného pána, nebo kdokoliv jiný.
Možná by bylo nejjednodušší chytit Holmegora za krk a pořádně zmáčknout. Třeba by z něj něco vypadlo. Kromě plic. Začal jsem přemýšlet o jeho sídle nahoře na nejvyšším kopci v okolí. Chránila ho malá armáda, protože horníci byli drsná cháska, a když se namíchli, nedalo se spoléhat na jejich smysl pro humor. Ale člověk jako já, kterému nedělalo problém rozdat pár ran pěstí tak, aby polámal kosti, by se dovnitř dostat měl. A musel bych mít zatracenou smůlu, abych v tak bohatém sídle nenarazil na pár desítek zlatých. Můj plán měl značné mezery, tedy pokud jsem své úvahy mohl nazvat plánem.
„Hej, sedíš v koutku jako panna nepolíbená, poď se taky zapojit.“
Muž stojící u mého zapadlého stolu v koutu místnosti byl dobře o hlavu vyšší než já, k tomu vlastnil dlouhé silné paže chlapů, co dokážou lámat měkký kámen holýma rukama, a tváře zčervenalé pitím.
„Bolí mě lokty, spadl jsem z koně a nemůžu se přetlačovat,“ zkusil jsem to.
„Kecy, vsadím si proti tobě pět měďáků, že mě neporazíš.“
Hlahol se o poznání ztišil. Hru na přetlačovanou jsem znal víc než dobře, a kromě ní spoustu dalších. Byl jsem hodně silný, ale možná, nějakou shodou okolností, byl mezi těmihle velkými brunátnými chlapy někdo ještě silnější než já. To se klidně mohlo stát. Ve skutečném boji to ale ne…
