23 KAPITOLA
PONDĚLÍ, 13.45 HOD., WASHINGTON, D.C.
Paul Hood s Mikem Rodgersem seděli za Hoodovým psacím stolem a studovali psychologické profily, které jim právě poslala Liz Gordonová.
Vzniklo-li předtím mezi oběma muži nějaké napětí, pro tuto chvíli bylo vše zapomenuto. Rodgers měl sice velkou potřebu nezávislosti, ale byl to také velmi zkušený muž. Věděl, jak přijímat rozkazy, včetně těch, které se mu nelíbily. Co se týkalo Hooda, ten se svému zástupci postavil na odpor jen málokdy a ve vojenských záležitostech téměř nikdy. Kdykoli k tomu však došlo, snažil se mít podporou většiny svých vedoucích pracovníků.
Rozhovor s Peggy Jamesovou byl obtížný, ale podstata byla jasná. Zpravodajské společenství je malé, příliš malé, než aby v něm mohli vyvolávat problémy. Riziko vyslání zkušené agentky se skupinou Striker bylo přijatelné, na rozdíl od rizika znepřátelení si DI6 a ředitele Hubbarda.
Hood si dával pozor, aby se Rodgersovi po jejich malém sporu příliš nepodbízel. Generálovi by se to nelíbilo. Faktem ale zůstávalo, že Hood byl k Rodgersovýrn názorům vstřícnější, zvláště k jeho nadšení pro psychologické profily dodané oddělením Liz Gordonové. Ředitel Operačního centra věřil v psychologii asi stejně jako v astrologii a frenologii. Dětské sny o matce mu připadaly pro pochopení jakékoli dospělé osobnosti stejně užitečné jako přitažlivá síla Saturnu a hrbolky na hlavě pro předvídání budoucnosti.
Ale Mike Rodgers v psychologii věřil. A prohlédnout si osobní složky možných nepřátel se mu jevilo jako nadmíru užitečné.
Na obrazovce zářila kompletní biografie nového ruského prezidenta; mohli se podívat i na fotografie, novinové články a videozáznamy. Hood procházel podrobnosti, počínaje Žaninovým narozením v Machačkale u Kaspického moře, přes jeho školní léta v Moskvě a postup z Politbyra na místo přidělence sovětského velvyslanectví v Londýně, až po funkci zástupce velvyslance ve Washingtonu.
Když Hood dospěl k profilu vypracovanému přímo Liz, začetl se pozorněji: „Sám sebe považuje za novodobého Petra Velikého,“ shrnoval závěr, „dává přednost volnému trhu, obchodování se Západem a kulturním stykům s USA. Doufá totiž, že se tak občané přesvědčí o správnosti zvolené cesty a budou si přát v daném vývoji pokračovat.“
Rodgers prohlásil: „To dává smysl. Jestli chtějí americké filmy, budou si muset koupit ruská videa. Pokud budou chtít bundy Chicago Bulls nebo trička s Jannet Jacksonovou, tak oděvní firmy budou muset v Rusku otevřít nové továrny…“
„Ale Liz tady dál píše: ‚Nemyslím si, že má stejný estetický cit jako měl Petr Veliký.‘“
„To jistě nemá,“ souhlasil Rodgers. „Car se totiž o západní kulturu hluboce zajímal a vyznal se v ní. Žanin se spíš zajímá o budování ekonomiky a o to, aby se udržel u moci. Otázkou, kterou jsme také včera večer s prezidentem probírali, je, nakolik jsme si jistí jeho odhodláním v tomhle kurzu pokračovat… A nakolik bude schopen oponovat militarismu…“
„Nemá vůbec žádné vojenské zkušenosti,“ podotkl Hood, když si prohlížel další záznamy.
„Správně,“ přitakal Rodgers. „Podle všeho je to ten druh vůdce, který se rychle rozhoduje a neváhá použít sílu, aby prosadil své záměry. Každý, kdo byl někdy na frontě, zná z první ruky cenu, která se za to musí zaplatit. Takoví lidé obvykle sílu používat nechtějí.“
Hood pokračoval ve čtení. „I s ohledem na varování generála Rodgerse, které jsem vyslechla včera večer na schůzi v Bílém domě,“ psala Liz, „nevěřím, že by Žanin podnikl nějaké výboje jen proto, aby si v tomto oboru něco dokazoval, nebo proto, aby uklidnil armádu. Je hrdý na své řečnické schopnosti a na své myšlenky. V prvních dnech nové vlády bude navíc jednou z jeho hlavních snah nepoštvat si proti sobě Západ.“
Hood se opřel, zavřel oči a prsty si stiskl kořen nosu.
„Nechceš trochu kávy?“ zeptal se Rodgers, zatímco si dále prohlížel zprávu.
„Ne, díky. Vypil jsem jí už spoustu v letadle cestou sem.“
„Proč jsi se nepokusil spíš na chvíli usnout?“
Hood se zasmál. „Protože jsem dostal pos…
