16 KAPITOLA
NEDĚLE, 20.00 HOD., LOS ANGELES
Paul Hood seděl na lehátku vedle hotelového bazénu. Vedle sebe měl položený pager a přenosný telefon; panamský klobouk měl stažený do tváře, aby ho nebylo poznat. Nechtělo se mu diskutovat právě teď se svými bývalými voliči. Kromě toho, že byl až podezřele nedostatečně opálený, vypadal nejspíš jako jeden z těch moderních, sebevědomých, do sebe zahleděných nezávislých filmových producentů.
Ve skutečnosti se však cítil nesmírně osamocený a jeho nálada oscilovala mezi melancholií a depresí, a to i přesto, že si Sharon s dětmi hrála jen pár metrů od něj v hluboké části bazénu. Měl na uších sluchátka walkmanu a poslouchal zpravodajskou stanici. Netrpělivě čekal na prezidentův proslov k národu. Bylo to už hodně dávno, co poslouchal nějakou novou zprávu jako pouhý občan a nikoliv jako veřejná osoba, a příliš se mu to nelíbilo. Neměl rád pocit bezmoci, kdy se nemohl podělit o svůj smutek s tiskem a ostatními úředníky. Rád by přispěl svým dílem k vyřešení krizové situace.
V tuto chvíli však byl jen obyčejným mužem na plastovém lehátku, který čeká na zprávy jako kdokoliv jiný.
Ne, to není přesné, nejsem tak úplné jako kdokoli jiný, opravil se v duchu. Čekal, až mu zavolá Mike Rodgers. I když linka nebyla „zakrytá“, tedy zabezpečená proti případnému odposlechu, Rodgers zcela určitě přijde na způsob, jak mu sdělit důležitá fakta. Samozřejmě za předpokladu, že mu bude mít co sdělit.
Zatímco čekal na zazvonění telefonu a prezidentův projev, přemýšlel o pumovém útoku. Jeho cílem přece nemusel být zrovna tunel. Mohla to být klidně hotelová hala plná turistů, podnikatelů z Asie, filmařů z Itálie, obchodníků ze Španělska, z Jižní Ameriky nebo dokonce z Ruska. Skutečným cílem takových útoků přece bývá vystrašit pokojné občany, poškodit místní hospodářství a z nastalého zmatku vytěžit kýžený zisk.
Když byl Paul Hood ještě starostou Los Angeles, zúčastnil se řady seminářů o boji proti terorismu. Všichni teroristé mají své vlastní metody a důvody pro to, co dělají, ale mají i něco společného. Vždycky udeří v místech, která jsou plná lidí, ať už jde o vojenské objekty, hromadnou dopravu nebo o kancelářské budovy. Takovým způsobem totiž pokaždé nejsnáze přinutí každou vládu vyjednávat, i když tiskoví mluvčí pak před novináři tvrdí opak.
Hood uvažoval také o Bobu Herbertovi, který při teroristickém útoku přišel o nohy i o manželku. Nedokázal si vůbec představit, jak ho to muselo zasáhnout.
U lehátka se zastavil mladý číšník s odbarvenými vlasy a zeptal se Hooda, zda nechce něco k pití. Objednal si sodovku. Když se číšník vrátil, upřeně se na ležícího muže zadíval.
„Jste to vy, že ano?“
Hood vypnul walkman. „Promiňte?“
„Jste přece starosta Hood.“
„Ano,“ usmál se Paul a přikývl.
„Senzace,“ prohlásil mladík. „Včera jsme tady měli dceru Borise Karloffa.“ Na rozviklaný kovový stolek položil sklenici. „To je příšerné, ten výbuch v New Yorku, nemyslíte? Je to něco tak hrozného, že se na to člověku nechce ani pomyslet. A přesto si nemůžu pomoct a pořád na to myslím…“
„To je pravda,“ odpověděl Hood.
Číšník se k němu nahnul a nalil do sklenice sodovku. „Tohle se vám bude líbit… Zaslechl jsem našeho vedoucího Mosuru, jak říkal šéfovi hotelové ochranky, že si pojišťovna přeje, abychom denně nacvičovali evakuaci objektu, podobně, jako se to dělá na luxusních parnících. Aby se s námi hosté neměli proč soudit, kdybychom vyletěli do vzduchu.“
„Musíte chránit své hosty a jejich majetek,“ poznamenal Hood.
„Exactamundo,“ prohlásil číšník.
Hood podepsal účet a právě ho číšníkovi podával, když zazvonil telefon. Rychle hovor přijal.
„Jak se máš, Miku?“ zeptal se. Sebral telefon a zamířil do stínu v rohu, kde nebyli žádní hosté.
„Stejně jako kdokoliv jiný,“ odpověděl Rodgers. „Blbě, jsem naštvaný.“
„Máš pro mě nějaké novinky?“ zeptal se Hood.
„Právě jedu do naší kanceláře po setkání se šéfem,“ odpověděl generál. „Stalo se toho hodně. Za prvé, telefonoval původce našich současných starostí. Vzda…
