18 KAPITOLA
PONDĚLÍ, 8.20 HOD., WASHINGTON, D.C.
V přízemí Operačního centra se nacházela malá kantýna pro vedoucí pracovníky, nenápadná, dobře zabezpečená místnost, skrytá za jídelnou ostatních zaměstnanců. Stěny místnosti byly zvukotěsné, rolety byly trvale stažené a mikrovlnná vysílačka venku, na nepoužívané přistávací dráze, vydávala neustálý hlasitý šum, který zabraňoval jakémukoliv odposlechu.
Když sem Paul Hood přišel poprvé, trval na tom, aby obě jídelny nabízely kompletní výběr jídelníčku restaurace s rychlým občerstvením, od vajec a koblih až po pizzu. Nešlo jen o pohodlí zaměstnanců Operačního centra, byla to záležitost národní bezpečnosti: v průběhu operace Pouštní bouře získal nepřítel představu o tom, že se něco chystá, díky špionům, kteří si všímali množství přes ulici objednávané pizzy a čínských jídel, jež byly dodávány do Pentagonu. Když bylo Operační centrum z nějakého důvodu v pohotovosti, Hood nechtěl, aby se o tom od poslíčků, kteří přiváželi na motorkách hamburgery, dozvěděl nějaký agent, novinář nebo kdokoliv jiný.
Kantýna vedoucích pracovníků byla vždy nejrušnější mezi osmou a devátou hodinou ranní. Denní směna vystřídala v šest hodin noční směnu a denní zaměstnanci trávili následující dvě hodiny přebíráním zpravodajských zpráv, které do centra došly z celého světa. Před osmou hodinou, kdy už byly údaje převzaté, zaznamenané nebo zničené, přicházeli ředitelé jednotlivých oddělení, aby posnídali a porovnali si své poznámky. Dnes rozeslal Rodgers e-mailem zprávu o schůzi všech zaměstnanců, která se bude konat v devět hodin. Proto se místnost vyprázdní několik minut před stanovenou hodinou, aby se všichni zaměstnanci stihli včas dostavit do Tanku.
Do jídelny vešla tisková mluvčí Ann Farrisová a její pěkně ušitý červený kalhotový kostým vzbudil obdivný pohled Lowella Coffeyho II. Ona sama dokázala ihned rozpoznat, že Lowell prožil těžkou noc. Když byl Lowell odpočatý, vždycky všechno okamžitě kritizoval, počínaje módou a konče literaturou.
„Těžká noc?“ zeptala se.
„Strávil jsem ji se členy Kongresového výboru pro dohled nad zpravodajskými službami,“ odpověděl a zahleděl se do čerstvého výtisku Washington Postu.
„Aha,“ poznamenala. „Takže dlouhá noc. Co se stalo?“
Coffey odpověděl: „Mike si myslí, že má něco na Rusy, kteří stáli za tou explozí v tunelu. Poslal na ně skupinu Striker.“
„Takže ten zatracený Eival Ekdol, kterého sebrali, nepracoval sám?“
„Rozhodně ne,“ potvrdil Lowell.
Ann se zastavila u automatu na kávu a vložila do stroje dolarovou bankovku. „Ví o tom Paul?“
„Paul už je na cestě zpátky,“ odpověděl.
Ann se rozzářila. „Opravdu?“
„Opravdu, je to tak,“ odpověděl Lowell. „Chytil letadlo z L.A. Před chvílí potvrdil, že tady ráno bude… V devět hodin chce Mike v Tanku informovat všechny zaměstnance o vývoji situace.“
Chudák Paul, pomyslela si Ann, když si brala dvojité espreso a vrácené drobné. Pryč a zase zpátky ve čtyřiadvaceti hodinách. Sharon se to muselo náramně líbit.
Místa kolem šesti kulatých stolů byla obsazená vedoucími pracovníky, kteří toho překvapivě neměli příliš mnoho na práci. Psycholožka Liz Gordonová žvýkala nikotinovou žvýkačku, protože v místnosti se nesmělo kouřit, a nervózně si pohrávala s loknou svých krátkých hnědých vlasů; upíjela černou kávu se třemi cukry a četla si v nějakém časopise.
Počítačový expert Matt Stoll hrál poker s odborníkem na životní prostředí Philem Katzenem. Mezi oběma muži ležela hromádka mincí a místo karet používali hráči kabelem propojené přenosné počítače. Když kolem nich Ann procházela, dokázala odhadnout, že Stoll prohrává. Ostatně sám často přiznával, že má na celé zeměkouli ten nejnevhodnější výraz obličeje pro hráče pokeru. Kdykoliv se mu nedařilo, ať už hrál karty nebo se pokoušel opravit něco na počítači, z každého póru jeho kulatého, cherubínského obličeje vystupoval pot.
Stoll vyložil špinavou postupku. Phil na to zareagoval třemi šestkami a dvěma králi. Full hand.
„Hmm, no ale aspoň mi vůbec něco přišlo,“ pro…
