30 KAPITOLA
ÚTERÝ, 23.20 HOD., MOSKVA
Místnost byla malá a temná, s betonovými stěnami a zářivkovým osvětlením u stropu. Uvnitř stál dřevěný stůl a jediná stolička, dveře byly kovové. Nebyla tam žádná okna. Černé dlaždice na podlaze byly vybledlé a hodně popraskané.
Andrej Volko seděl pod blikajícím světlem. Věděl, proč tady je, a docela si dovedl představit, co se s ním stane. Z vlaku ho odvedl, bez jediného slova, milicionář s pistolí, předal ho dvěma ozbrojeným mužům čekajícím u auta; pak všichni čtyři nastoupili a jeli na policejní stanici v ulici Dzeržinského, nedaleko dřívějšího velitelství KGB. Na stanici Volkovi nasadili pouta. Když si sedal s pocitem naprosté bezmoci na stoličku, přemítal, jak na něj asi přišli. Předpokládal, že to bylo kvůli něčemu, co po sobě zanechal Fields-Hutton. Ne že by na tom záleželo. Snažil se nepřemýšlet o tom, jak usilovně a dlouho ho budou jeho věznitelé bít, než uvěří, že neví vůbec nic, kromě toho, že zná spojky, které už stejně zatkli. Mnohem důležitější je, kolik dnů asi uplyne, než bude soud, a na jak dlouho ho pak uvězní, než ho jednoho rána probudí a dostane kulku do hlavy. Budoucnost mu připadala naprosto surrealistická.
Zatím mohl jen poslouchat, jak mu zní v uších hlasitý tlukot vlastního srdce. Střídavě pociťoval záplavu strachu a směs obav a zoufalství, která ho přiměla ptát se sám sebe: Jak jsem se jen mohl ve svém životě dostat až k tomuto bodu? Vyznamenaný voják, věrný syn, který si přál jenom to, co mu patřilo…
V zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely. Do místnosti vstoupili tři muži. Dva z nich byli oblečeni v uniformách a nesli hole. Třetí byl mladý, malý a na sobě měl pečlivě vyžehlené hnědé kalhoty a bílou košili bez vázanky. Měl kulatý obličej a mírný výraz očí; kouřil silně páchnoucí cigaretu. Oba uniformovaní strážní se postavili vedle otevřených dveří a široce rozkročenýma nohama úplně zablokovali vchod do místnosti.
„Jmenuji se Pogodin,“ řekl mladík pevným hlasem, když k Volkovi přistoupil. „Jste v pěkném maléru. Ve vašem přehrávači jsme našli vysílačku. Váš přítel-zrádce ze Sant Petěrburgu skrýval stejný přístroj. Na rozdíl od vás měl však smůlu, že padl do rukou důstojníka z jednotky Specnaz, který s ním pořádně zatočil… Máme také visačky z anglického sáčkového čaje, které jste předával britskému špionovi. Velmi chytré. Zřejmě jste v nich ukrýval informace… Vždycky jste pak uklidil stůl, takže si chybějících visaček nikdo nevšiml. V peněžence toho agenta jsme našli vlákna z těch kartonků… Kdyby toho nebylo, nenašli bychom ani vás… Chcete snad něco z toho popřít?“
Volko neodpověděl. Nikdy neměl pocit, že dokáže být nějak zvlášť statečný, ale jediné, co mu zůstalo, byla trocha sebeúcty. Nehodlal ji ztratit.
Pogodin stál přímo vedle Volka a díval se na něho. „Zajímavé. Lidé ve vaší situaci většinou zpívají jako kanárci… Zřejmě dost dobře neznáte naši pověst v oblasti získávání informací…“
„Ale znám,“ odpověděl Volko.
Pogodin se na něho chvíli díval. Pozoroval ho, jako by se nemohl rozhodnout, zda je Volko statečný, nebo hloupý. „Chtěl byste cigaretu?“
Číšník zavrtěl hlavou.
„Chtěl byste si zachránit život a splatit část dluhu, který máte vůči své zemi?“
Volko vzhlédl ke svému mladistvému vězniteli.
„Vidím, že byste chtěl,“ prohodil Pogodin. Pak cigaretou ukázal na oba muže za sebou. „Mám je poslat pryč, abychom si mohli v klidu promluvit?“
Volko se na chvíli zamyslel, a pak přikývl.
Pogodin mužům přikázal, aby odešli, a když se tak stalo, zavřel za nimi dveře. Mladík obešel Volka, zamířil ke stolu a sedl si na jeho okraj.
„Očekával jste poněkud jiné zacházení, že ano?“ zeptal se Pogodin.
„Kdy?“ odpověděl Volko. „Dnes, nebo když jsem se vrátil z Afghánistánu se zlomenou páteří a s penzí, ze které bych neuživil ani psa?“
„Ach, taková hořkost,“ povzdechl si Pogodin. „Je silnější motivací než vztek, protože hned tak nepomine. Takže vy jste zradil Rusko, protože jste měl příliš malou penzi?“
„Ne,“ odpověděl Volko. „Ale sám jsem se cí…
