09 KAPITOLA
NEDĚLE, 21.00 HOD.,
BĚLGOROD, RUSKO-UKRAJINSKÁ HRANICE
Na osvětleném prostranství přistál vrtulník Kamov Ka-26 se dvěma hvězdicovými motory, které vířily prach ze širokého okolí do podivných vzorců. Kolem běhali vojáci, někteří už začali ze zadního prostoru pilotní kabiny vykládat bedny s elektronickým telekomunikačním vybavením. Ministr vnitra Dogin rychle vystoupil ze hřmící helikoptéry. V předklonu opouštěl přistávací plochu, přičemž v jedné ruce svíral měkký plstěný klobouk a druhou rukou si přidržoval kabát,.
Dogin měl vždy ve velké oblibě „improvizované základny“, jakou byla i tato — prázdná pole přes noc změněná v pulzující střediska moci, stopy bot ve větrem ošlehané půdě, vzduch plný prachu a pachu dieselového paliva.
Tato základna byla vybudovaná pro boj v horách a využívala rozložení, které se osvědčilo v posledních dnech války v Afghánistánu. Vpravo, asi sto metrů daleko, stály řady velkých stanů, každý z nich poskytoval útočiště dvanácti vojákům. Dvacet stanů tvořilo vždy jedinou dlouhou řadu, jež se táhla až daleko za dosah zářících reflektorů, téměř až ke vzdálenému úpatí hor. Za nimi, v severním a jižním rohu tábora, se nacházely mělké zákopy a mohutnější výkopy překryté dřevěnými stropy. V případě napadení by tyto obranné pozice mohly být využity k ochraně základny před partyzánskými útoky. Vlevo, kde se netyčily žádné kopce, stály řady tanků, obrněných vozidel, vrtulníků, zásobovací sklad, sprchy obehnané plátěnými zástěnami, jáma na odpadky, stany zdravotní ošetřovny a opravářská dílna. Všude bylo živo dokonce i teď v noci - veškerá zařízení byla mechanizovaná, elektrifikovaná a v provozu.
V dálce, přímo před sebou, spatřil Dogin nablýskaný stařičký dvoumotorový jednoplošník PS-89, který patřil Dmitriji Šovičovi. Stáli u něj na stráži dva muži se samopaly; pilot seděl v kabině a byl připravený na povel ihned odletět.
Když ministr vnitra uviděl letadlo, zachvěl se. To, o čem se doposud jenom mluvilo, se stane skutečností. Muži shromáždění zde, spolu s jejich rozsáhlým materiálním vybavením, snad budou stačit na to, aby dokázal získat další peníze, které mu pomohou zvrátit katastrofální výsledky voleb. Ale navíc bude muset uzavřít smlouvu s ďáblem. Jenom doufal, že Kosigyn má pravdu a úniková cesta bude volná, až na ni dojde čas.
Za zásobovacím skladem a depem stály ještě poslední tři stany: meteorologická stanice se svými venkovními přístroji na trojnožkách napojenými k počítačům uvnitř, spojařská centrála s jednou satelitní anténou směřující na severozápad a druhou na jihovýchod a velitelský stan.
Venku před velitelským stanem stál generál Michail Kosigyn, široce rozkročený, s rukama sepnutýma za zády a s hlavou hrdě vztyčenou vzhůru. Za ním vpravo stál jeho pobočník a držel v ruce generálovu čepici.
Kosigynovi vlála ve větru bunda a nohavice kalhot, vchod stanu se divoce zmítal bičován provazy deště, ale zdálo se, že si toho generál snad ani nevšímá. Ne darmo pocházel tenhle sto devadesát tři centimetrů vysoký sebevědomý muž s očima černýma jako uhel, výraznou bradou a zarudlou jizvou na tváři, z prastarého kozáckého rodu.
„Vítej, Nikolaji!“ přivítal ministra generál. „Jsem rád, že tě vidím!“ Kosigyn nemluvil hlasitě, ale bylo mu rozumět i přes hluk vrtulníku.
Dogin potřásl Kosigynovi rukou. „Také tě rád vidím, Michaile.“
„Hmm… Tak proč vypadáš tak smutně?“
„Nejsem smutný,“ protestoval Dogin. „Jsem jen unavený.“
„Rozumím. Pořád ještě nedokážeš ani na vteřinu vypnout, musíš mít mozek neustále v pohotovosti… Jako Trockij v exilu, co?“
Dogin se na generála podíval. „Tahle metafora se mi moc nelíbí. Nikdy bych se nepostavil proti Stalinovi… A navíc doufám, že mi budoucnost přinese něco víc než úkladné zavraždění někde v Mexiku…“
Doginovy oči se setkaly s Kosigynovými. Generál působil neobyčejně vyrovnaně. Snad na tom měla svůj podíl i skutečnost, že byl v minulosti dvojnásobným mistrem světa ve střelbě z pistole a dokonce členem sovětského olympijského týmu. Těchto poz…
