51 KAPITOLA
ÚTERÝ, 6.45 HOD., WASHINGTON, O.C.
„Další zpráva z OZI,“ oznámil Bugs Benet. Hood právě seděl s ostatními vedoucími pracovníky Operačního centra u konferenčního stolu v Tanku.
„Díky,“ pokývl Hood k tváři svého asistenta na obrazovce. „Předejte ji.“
Ozval se Viensův hlas, ale jeho obraz se neobjevil. Místo toho se na obrazovce začala rychlostí padesáti řádků za vteřinu vytvářet černobílá fotografie.
„Pane,“ oznámil Viens, „tohle jsme zaznamenali teprve před třemi minutami.“
Hood obrazovku částečně natočil i k Rodgersovi a pak se díval na bílý, zamlžený, jakoby měsíční terén, na kterém se objevil vlak zabírající zhruba jednu třetinu snímku. Záběr byl kvůli sněžení velice rozostřený, ale tam, kde měly být neporušené bílé střechy vagonu, se objevilo něco zcela jiného. Na bílých plochách ležely stíny.
„Omlouvám se za tu kvalitu,“ promluvil Viens. „Velice silně sněží. Jsme si ale jisti, že ty stíny nahoře jsou vojáci. Jsou oblečeni v bílých maskáčích, takže je nelze příliš rozeznat - i když jejich obrysy poznáte.“
„Jsou to vojáci, určitě,“ odpověděl Rodgers napjatým hlasem a ukázal prstem na obrazovku. „Poznáte to podle toho, jak jsou rozmístěni. Ten poslední se dívá kupředu doleva, další je natočený dozadu vpravo a ještě další dopředu doprava… a tak dále. Tyhle obrysy tady,“ sledoval prstem slabou linku vedle jedné ze skvrn, „vypadají jako samopaly.“
Viens souhlasil: „Došli jsme ke stejnému závěru, pane.“
„Děkujeme vám, Stephene,“ řekl Hood a pak spojení s OZI přerušil. V místnosti zavládlo ticho, ozýval se jen slabý šum rušičky, která místnost obklopovala. „Mohli se Rusové dovědět, že na ně čeká skupina Striker?“
„Zdá se, že ano,“ přisvědčil Bob Herbert, právě když zazvonil telefon na stole.
„Je to pro Boba,“ prohlásil Rodgers, když se podíval na kódové číslo.
Kvůli silnému elektromagnetickému poli nebyl Herbert k dosažení mobilním telefonem. Zvedl proto telefon, umístěný na boku konferenčního stolu, navolil své kódové číslo a poslouchal. Když zavěsil, měl obličej jako z vosku.
„Náš iljušin se právě pokouší opustit ruský vzdušný prostor v doprovodu dvou migů,“ oznámil Herbert. „Začali předstírat únik oleje a směřují na Hokkaidó… Do Ruska se už ale určitě nebudou moct vrátit.“
Rodgers se podíval na hodinky, pak sáhl po telefonu vedle sebe. „Zařídím Mosquito z Hokkaida.“
Herbert zavřel přenosný počítač. „To k ničemu není, Miku. Šlo by o let v délce šestnácti set kilometrů… Dosah mosquita je jen něco přes tisíc kilometrů…“
„Já vím, jaký má dolet,“ odsekl Rodgers. „Přesně jedenáct set čtyřicet kilometrů. Ale v Japonském moři můžeme připravit loď. Mosquito může přistát na palubě…“
„Na let mosquita nemáme souhlas výboru,“ podotkla Martha Mackallová.
„A nemáme také souhlas k tomu, abychom stříleli po ruských vojácích,“ dodal Lowell Coffey. „Tahle akce měla být pouze průzkumná.“
„Já se starám o své vojáky,“ odpověděl Rodgers, „ne o papíry.“
„Prosím! Pokusme se zamyslet nad tím, jak prozatím vyhovět všem,“ navrhl Hood, „a jak všechny nakonec co nejméně zklamat. Miku…“
„Ano, pane?“ reagoval Rodgers s hlubokým povzdechnutím.
„Co uděláme se skupinou Striker, když teď ustoupíme od původního plánu?“
Rodgers se znovu dlouze a zhluboka nadechl. „Mosquito tam bude muset v každém případě,“ odpověděl. „Nejbližší agent v terénu, který by je snad dokázal dostat z Asie, je v Hegangu, asi tři sta kilometrů daleko. Ale nechtěl bych, aby se tam skupina Striker musela přesouvat.“
„To je v Číně?“ zeptal se Coffey. „V Rusku nemáme nikoho?“
„Naši lidé ve Vladivostoku byli repatriováni, když padla Železná opona,“ odpověděl Rodgers. „Na to, abychom mohli rekrutovat jiné, jsme neměli finanční zdroje.“
„A co kdyby se skryli až do doby, kdy se všechno uklidní,“ zeptal se Phill Katzen. „V tom terénu se dá přežít…“
„Zatraceně, ti Rusové nejspíš vědí, že tam skupina Striker je!“ prohlásil Rodgers. „Mají také satelity a našli je!“ Podíval se na Hooda. „Paule, nejlepší cesta ven z téhle bryndy vede přímo vpřed. Tak,…
