Kapitola VII
V sobotu večer jsem od Kendricka dostal bankovní stvrzenku. Informoval jsem ho, že letadlo dodáme v neděli časně ráno a že žádné problémy nejsou. Potom jsem zaslal telegram se stejnými informacemi Aulestriovi.
Pak jsem se vrátil na letiště a telefonicky jsem se spojil s Mexickou národní bankou. Úředníka, se kterým jsem jednal minule, jsem se dotázal, jestli už přišly peníze. Řekl, že ano a že byly připsány ve prospěch společnosti Aerotaxi Modrá stuha. Skoro jsem slyšel, jak se během našeho rozhovoru uklání.
Předal jsem tuto zprávu Berniemu a Harrymu.
“Teď záleží jen na vás, abyste letadlo dodali,” řekl jsem. “Já jsem svou práci odvedl.”
V pátek jsme my tři celé odpoledne od 15.30 do 19.00 pracovali na letadle.
Důvěrně jsem se seznámil s tryskami a Bernie s Haným pracovali na pilotní kabině. Nevyskytly se žádné problémy. Sobotní dopoledne jsem strávil na kontrolní věži a Bernie a Harry zapisovali letový plán. Obsluha vypadala poněkud nechápavě, když jsem jim přikázal, aby natankovali maximum paliva. Naplnili nádrže pod mým dohledem.
Únos letadla jsme plánovali na 20.30. Do té doby se setmí. Odpoledne jsme s letadlem odletěli na zkušební let kolem Miami a zpět. Letělo jedna báseň.
Harry přinesl na palubu zbraně a já jsem se jich ujal. Jeden z těch japonských rychlopalných automatů AR 180 jsem schoval v Essexově ložnici.
Položil jsem ho pod matraci. Byl to automat na dum-dum střely 223, které okamžitě zabíjejí.
Druhý automat jsem schoval do kabin posádky. Automat Thompson, známý jako chicagské piano, jsem ukryl v pilotní kabině. Šest ručních granátů jsem schoval do skříňky u vstupních dveří letadla. Pistole jsme si chtěli strčit za pas. Vzal jsem Bernieho a Harryho na obchůzku a ukázal jim všechny skrýše.
“Nejspíš nám k ničemu nebudou,” řekl jsem, “ale kdyby jsme se dostali do potíží, budete vědět, kam sáhnout.”
Viděl jsem, že to Bernieho nijak zvlášť nepotěšilo, byl pobledlý a potil se. Harry pouze přikývl.
Tak to bychom měli. Zbývaly nám tři hodiny do odletu. Řekl jsem, že si půjdu sbalit, opustil jsem je a vrátil se do své chaty. Dal jsem si něco k pití, zapálil cigaretu, chvíli jsem váhal a pak jsem zatelefonoval svému tátovi. Věděl jsem, že to je naposled, kdy uslyším jeho hlas. Když jsem čekal, až přijde k telefonu, došlo mi najednou, že mi bude scházet, a zase mě přepadly pochybnosti, jestli se mi to, co dělám, v budoucnu vyplatí.
Zvedl sluchátko až po dlouhé době.
“Sekal jsem trávník, Jacku. Telefon jsem zaslechl až teď.”
Zeptal jsem se ho, jak se mu daří.
“Dobře. A tobě?”
“Mám se dobře.” Řekl jsem mu, že v noci poletíme s condorem na zkušební let.
“Je to nějak nebezpečné?”
Nuceně jsem se zasmál.
“Ale vůbec ne, tati, je to běžná věc. Nemám zrovna co dělat, tak jsem si vzpomněl na tebe. Bylo mi u tebe dobře.”
Chtěl jsem mu říct něco hezkého, na co by potom mohl vzpomínat. “Jak jsme si tehdy večer vyrazili, to bylo moc fajn.
Určitě si to musíme zopakovat.”
“Je ten noční let skutečně v pořádku?”
“Jistě, tati,” odmlčel jsem se a rozhodl jsem se skončit. “Už musím jít.
Jenom jsem chtěl slyšet tvůj hlas. Opatruj se.”
“Opravdu se nic neděje?”
“Všechno je v nejlepším pořádku, tati. Tak se měj,” a zavěsil jsem, Seděl jsem a hleděl na protější stěnu. Pochopil jsem, že jsem udělal chybu, že jsem mu volal. Bylo mi jasné, že si bude dělat starosti. Nebyl to žádný hlupák a já jsem mu předtím z takové dálky nikdy nevolal. Alespoň jsem naposledy slyšel jeho hlas.
Dal jsem si ještě jednoho panáka a pak jsem si vzpomněl na paní Essexovou.
Přepadla mě touha uslyšet ještě jednou i její hlas, ale váhal jsem. Mohlo to být nebezpečné. Rozhodl jsem se, že jí nezavolám, pak jsem chvíli bloumal po chatě, pak jsem si dal dalšího panáka a šel jsem k telefonu a vytočil jejich číslo. Říkal jsem si, že jestli to zvedne komorník, tak položím sluchátko, ale vzala to ona.
“Ahoj,” řekl jsem.
“A… to jsi ty.”
“Ano. Můžeš mluvit?”
“Bude tu až v úterý. Ano, můžu mluvit.”
Ten nádherný hlas! Viděl jsem její…
