Kapitola IX
Vzbudil jsem se druhý den ráno kolem 10.00. Odpočinul jsem si, obličej a ruce začaly zase vypadat normálně a cítil jsem se dobře. Pokojová služba mi poslala smažená vajíčka na šunce a já jsem se v poklidu nasnídal. Takový život by se mi, pane jo, zamlouval, pomyslel jsem si. Vyhlédl jsem z okna na třpytící se moře a usoudil, že si půjdu zaplavat, pak sbalím nějakou kočku, vezmu ji na oběd a někam si spolu vyjedeme cadillacem. Když nebude moc pitomá, tak bychom si spolu mohli vyrazit večer do města a pak ji hodím zase zpátky.
Když jsem si zapálil ten den svou první cigaretu a přemýšlel o své budoucnosti, zazvonil telefon.
“Jacku? Chtěla jsem ti poděkovat za ty růže.”
Když jsem uslyšel ten hlas, stala se mi zvláštní věc. Hlavou mi proletělo, že tato žena - paní Victoria Essexová - by pro mě mohla teď mít tragické následky. Teď jsem byl zvláštním oblíbencem Lana Essexe. Měl jsem na starosti jeho letiště. Měl jsem dohlížet na stavbu dalšího letadla v ceně deseti milionů.
Platili mi padesát tisíc dolarů za rok a dokonce za mě platili mou daň z příjmu.
Přijde-li ovšem na to, že spím s jeho ženou, zmizí všechno jako dým.
Když jsem ležel na posteli a držel telefonní sluchátko u ucha, najednou mi došlo, že celou tu dobu jsem vlastně toužil po takové práci - stát se vedoucím pracovníkem s velkou pravomocí u nějakého miliardáře.
Při pomyšlení, že si mě jeho žena přivlastnila, se mi udělalo nevolno.
Věděl jsem, že s touto ženou musím jednat s mimořádnou opatrností. Všichni, kdo jen prošli kolem Essexových podniků, tvrdili, jak je to práskaná mrcha. Až dosud nám to klapalo, protože já jsem chtěl ji a ona chtěla mě, jenže pokud jde o mě, situace se změnila.
“Vicky! Jak se máš?” snažil jsem se, aby to znělo vášnivě.”
“Už se uzdravuju. Ale ta noha ještě bolí. Lane mi řekl, že se o tebe postaral. Jsi s tím spokojený, Jacku? Stačí slovo a já to s Lanem zařídím.”
Krůpěj studeného potu mi stékala kolem nosu a já ji setřel.
“Spokojený? Vždyť se málem přetrhl, jak se snažil. Musím ti poděkovat.”
“Dobře.” Po chvilce dodala: “Právě odletěl do Moskvy. Já jedu do srubu, přijeď tam za mnou v šest,” a zavěsila.
Pomalu jsem položil sluchátko.
Všechno, co jsem si naplánoval, se najednou rozplynulo. Věděl jsem, že každé naše setkání přímo ohrožuje mou kariéru. Kdokoli nás mohl uvidět a donést to Essexovi. S mým zaměstnáním by byl konec, jenže mi bylo jasné, že paní Victoria Essexová je příliš nebezpečná, abych ji mohl odmítnout.
Mé plány o tom, jak se budu povalovat na pláži s pěknou larvičkou bez mozku, se rozplynuly jako dým. Nezbude mi, nezjet do srubu a riskovat svou kariéru jenom proto, že paní Victoria Essexová kývla prstem.
Celé dopoledne a většinu odpoledne jsem se potloukal po bytě. Vypil jsem toho víc, než bylo záhodno. Na jídlo jsem neměl chuť. Kolem 17.00 jsem sešel do garáže, nastoupil do cadillacu a vyrazil ke srubu.
Ze srubu vyšel Sam. Usmíval se, vzal mi tašku a já mu pokývl na pozdrav.
Ten by mě taky mohl zradit, napadlo mě.
Kdyby něco řekl Essexovi, vyletěl bych, než bys řekl švec.
Vicky ležela na pohovce a popíjela martini.
“Jacku!”
“Jak se ti daří?”
Na některých místech trochu prosvítaly malé flíčky po tom, jak ji pokousali moskyti, ale většinou se jí to podařilo dobře zamaskovat. Měla na sobě jednoduché červené šaty ke kotníkům a strašně moc jí to slušelo.
Dopila martini a posadila se. Velké fialkové oči byly plny vášně.
“Zamkni dveře, Jacku. Chci tě.”
Otočil jsem klíčem a znovu jsem si uvědomil, do jaké pasti jsem spadl, ale přesto jsem po ni toužil. Žádný muž na světě by jí neodolal.
Milovali jsme se zběsile. Dvakrát divoce vykřikla a já jsem se vyděsil, jestli nás Sam přes dveře nemohl uslyšet. Když byla konečně uspokojená, usmála se na mě.
“Jsi kus chlapa, Jacku. Něčeho se napijeme.”
Tak jsme si dali martini a pak nám Sam přinesl večeři, která se skládala z humrové polévky, grilovaných lososových plátků, salátu a kávy.
Ona mluvila, já jsem poslouchal.
“Musím ti říct, jak to proběh…
