Kapitola V
Pomačkaný a zrezivělý chevrolet mě dovezl z meridského letiště do hotelu Chalco. Řidič vypadal jako by byl dosud školou povinný; modročerné vlasy mu sahaly po límeček ušmudlané bílé košile a neustále se vykláněl z okénka a nevybíravými slovy častoval své kolegy za volantem.
Bylo strašné vedro a spustil se takový liják, že by to utopilo i kačenu.
Seděl jsem promočený vlastním potem na trčících pérech a každou chvíli jsem přivíral oči, protože tentokrát se srážka už zdála nevyhnutelná, ale tomu chlapci se nakonec povedlo mě do hotelu dopravit v jednom kuse.
Zaplatil jsem mu v mexické měně, kterou jsem si vyměnil na letišti a uháněl v dešti do hotelu.
Stál na konci boční uličky, byl obílený, měl čistou halu s kaktusy, bambusovými židlemi a fontánkou, která tiše zurčela a vytvářela iluzi chládku.
Vydal jsem se k recepci, ve které trůnil tlustý mexický děda a šťoural se v zubech dřívkem.
“Pokoj na jednu noc se sprchou,” poručil jsem si.
Přistrčil ke mně otrhanou knihu hostů a policejní přihlášku.
Pročetl jsem si pokyny a drobný umouněný klučina se nabídl, že mi odnese tašku.
“Je tu pan O’Cassidy?” zeptal jsem se trochu hlasitěji.
Klučina řekl: “On v baru.” A ukázal. Sledoval jsem směr ušpiněného prstíku a spatřil dveře. Dal jsem tomu děcku ekvivalent půldolaru a řekl mu, aby odnesl zavazadlo do mého pokoje. Klukovi málem vypadly oči z důlků. Děda se natáhl přes přepážku a nejprve upřel zrak na peníze v klukově ruce a pak na kluka. Silně jsem pochyboval, že ty peníze klukovi zůstanou. Zamířil jsem do malého baru, ve kterém tiše vyhrávalo rádio. Jakási macatá holka s dlouhými černými copy se opírala o pult a na konci baru seděl za Herold Tribune nějaký člověk.
“Skotskou s ledem,” poručil jsem si a postavil se k baru.
Na zvuk mého hlasu položil ten člověk noviny a zadíval se na mě. Počkal jsem, až dívka přinese drink a pak jsem se na něj otočil.
Byl to asi tak pětačtyřicátník s nakrátko ostříhanými narudlými vlasy, drsným, do tmavá opáleným obličejem a klidnýma zelenýma očima. Timu O’Brienovi se na první pohled podobal v tom, že ho každý člověk musel mít rád.
Zvedl jsem sklenku a řekl: “Na zdraví!”
Měl teplý irský úsměv.
“Na zdraví. Vy jste tu nový?”
Přešel jsem kolem barového pultu k němu.
“Jack Crane. Můžu vám něco objednat?”
“Díky.” Kývl na holku, která přicházela se skotskou a sodovkou. “Bill O’Cassidy.”
Podal mi ruku a já ji stiskl.
“To mám štěstí. Tim O’Brien řekl, že se tu mám po vás podívat.”
Nadzvedl obočí.
“Vy znáte Tima?”
“Aby ne! Minulou noc jsme si spolu vyrazili do města.”
O’Cassidy švihl okem po macandě, která mu nesla pití, vzal si ho, trhl hlavou ke stolu, dostatečně vzdáleného od barového pultu a šli jsme se posadit.
“Ta buchta pořád špicuje uši,” podotkl, když jsme se usadili. “Jak se má Tim?” “Prima. Pracuje jako drak na té své ranveji. To asi víte, ne?”
“No jo. Měl nesnáze se skálou,” zakřenil se O’Cassidy. “Neumí si vážit dobrého bydla. To já jsem se tady topil v bažinách.”
“Tim něco takového naznačil.”
“No jo, už to mám za sebou. Zítra otáčím domů. Páni! Už se nemůžu dočkat, až z této Bohem zapomenuté krajiny vypadnu!”
“Horko jak v peci a leje jak z konve!”
“To je začátek období dešťů. Teď tady celé dva měsíce chčije a chčije jak regiment kurev. Akorát jsem to stihl.”
“O’Cassidy?” převaloval jsem jméno po jazyku. “Nejste příbuzný Seana O’Cassidy, který získal Stříbrnou hvězdu?”
Vyskočil.
“Můj bráška! Tys ho znal?”
“Taky jsem tam byl. U bombardérů. Jednou jsem na něj narazil. Šestý výsadkový… je to tak?”
“Pro Kristovy rány!” předklonil se, chytil mě za ruku a pumpoval s ní.
“Jak je ten svět malý! Tak ty ses potkal se Seanem?”
“No jo. Šli jsme spolu na panáka. Kdo by řekl, že získá Stříbrnou hvězdu.
Trochu jsme se spolu namazali.”
Opřel se o židli a zářil štěstím.
“To byl fajn kluk.”
“To teda byl.”
“Jak jsi říkal, že se jmenuješ?”
“Jack Crane.”
“Tak jo, Jacku, my dva si teď spolu vyrazíme do města. Je to tady můj poslední večer. Nadlábneme se, trochu…
