V knize Milana Kundery Žert se výpověď dotýká jednoho u nejstrašnějších období naší nedávné národní minulosti, epochy ranné komunistické nadvlády a s ní spojených událostí. Poúnorová léta a celé období let padesátých byla dobou obrovské nespravedlnosti. Nespravedlnosti mnohdy tak velké, že nemohla být zapomenuta a bylo téměř nemožné se s ní smířit, natož odpustit jejím “pachatelům”. Titulní postava knihy, univerzitní student Ludvík Jahn, se stane obětí jedné z tisíců takovýchto podobných nespravedlností, je vyloučen ze strany i ze studií kvůli naprosté banalitě – ješitně žertovnému pohledu s krátkým a o to údernějším textem : “Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík”, který prý jasně odhaluje skrytý individualismus, pokrytectví a přetrvávající buržoazní myšlení u tohoto zdánlivě zaujatého, pravověrného a agilného mladého komunisty. Ludvík pocítí skutečně tvrdé následky tohoto žárlivě nevinného a v žertu míněného dopisu adresovaného přítelkyni na stranické školení. Než se může po dlouhých letech vrátit zpět na akademickou půdu a s tím i do “normálního života”, musí mimojiné podstoupit těžkou a nepříjemnou práci v dolech a stát se objektem svévole pohlavárů z politického oddělení.
Po takovémto zjištění je zcela nutné se ptát, kde se bere taková nespravedlnost, jakou tak přesvědčivě, chvílemi až naturalisticky, jindy se značnou schopností introspekce, Kundera líčí. Stal se soudruh Jahn obětí systému, na jehož tvorbě se podílel a k jehož chybám byl “in bona fide” slepý?
Žije-li člověk v zajetí jednoho ústředního dogmatu, jemuž podřizuje bez výjimky vše ostatní, a ztrácí tak schopnost vnímat svět ve své rozmanitosti a složitosti, nemusí skutečně odhalit všechny ty hrůzy, jež se okolo něj dějí. I to je jeden z aspektů moderního totalitarismu – člověk je ochoten dělat téměř vše pro ústřední ideu a nevšímá si, že ta v průběhu času podstatně ztrácí na síle až nakonec oslábne úplně, ale je přesto stále tím, co ospravedlňuje veškerou činnost. I kdyby Ludvík skutečně o věcech, jež se v tehdejší době děly, nevěděl a politickou stranu, s níž se spojil by nepokládal za zločinnou, byl by trest stále jistým způsobem oprávněný. Po vyřknutí trestu je obyčejně lidsky dotčen a cítí se být ukřivděn; ve smyslu pozitivního práva jsou tyto pocity jistě adekvátní, vždyť se stal objetí libovůle obyčejných kulturních referentů, majícím k nějaké soudní pravomoci značně daleko. Lidé bezmezně oddaní nějaké ústřední myšlence jsou často naprosto bezcitní k množství utrpení, jež vidí (jsou-li vůbec schopni vidět) ve svém okolí. Ač je to strašné, stále je to svým způsobem pochopitelné a možná i omluvitelné, alespoň pokud vše dělají – a schvalují – v dobré víře. Je totiž třeba rozlišovat neschopnost vidět zlo a případně se mu bránit od obyčejné nechuti. V případě Ludvíka Jahna se ovšem objevuje problém jiný – postupně se ukazuje, že jeho víra ve “velkolepé” reformní ideje, jež by svým způsobem mohla alespoň částečně ospravedlnit jeho dřívější jednání, byla velmi vratká a neupřímná. Po té, co je nespravedlivě potrestán, jí záhy ztrácí. To značně kontrastuje s přístupem jiné osoby, jež se v příběhu objevuje. Mladý oddaný komunista neztrácí svou víru i přesto, že je režimem neprávem poškozen a zcela bezdůvodně trestán. To rozhodně není případ Ludvíka J. Jeho rychlé vystřízlivění naznačuje, že dřívější oddanost stranickým dogmatům nebyla zrovna silná ani upřímná. Přijmout nějaké učení usilující o radikální nápravu světa je velmi snadné, ale takto rychlé odmítnutí ukazuje spíše na jistou míru pragmatismu.
Společnou potíží valné většiny lidí usilující o nápravu věcí veřejných v tehdejší - ale i jakékoliv jiné - době je jejich neschopnost objevit, že přirozeně nedokonalý lidský život vždy provází větší či menší míra utrpení, které nelze zcela odstranit, nýbrž pouze minimalizovat. Snaha o radikální odstranění všech “zlořádů” a nespravedlností musí vždy nutně vést k obrovským škodám, pokus o odstranění neodstranitelného utrpení vždy povede ke vzniku utrpení ještě o mnoho většího. To ovšem mnozí stále odmítají přijmout a tvrdí, že člověk je přirozeně dobrý a je až postupem času kažený vlivem společnosti. Ne nadarmo nachází moderní totalitarismus své kořeny už v osvícenské teorii společenské smlouvy. Biblický pohled na člověka jako přirozeně nedokonalého se sklonem k hříchu je zcela potlačen.
Příznačné je, že Ludvík Jahn není schopen jakéhokoliv odpuštění. Křivda je natolik silná, že i po letech volí – nakonec zcela absurdní – mstu. Domnívá se, že pomsta mu přinese určité uspokojení, ne-li přímo zadostiučinění. Z Ludvíka se za ta léta stal člověk cynický a bezcitný. Možná, že se po všem, co prožil, není ani čemu divit. A přece je. Co je příčinou toho, že člověk už není schopen vůbec žádné lásky, pokory ani odpuštění? Není to patrně jen jeho vnitřní problém. S odpouštěním byla v Čechách v posledních desetiletích vždy potíž, stačí si vzpomenout na Benešovy dekrety, ale nejen na ně. Jistý díl viny nese i společnost, z níž se zcela vytratil pojem Boha.
Zdá se, že Kundera jaksi ustává u zjištění, že tento svět provází obrovské množství nespravedlnosti, že jde o svět ve své podstatě zkažený, ale na cestu nápravy už se nevydává – nenavrhuje, jak se z nepříznivé situace dostat, nenaznačuje možnou cestu. Takovýto trend je konečně pro českou literaturu druhé poloviny dvacátého století docela příznačný. V dosavadních dějinách literární tvorby se autor většinou snažil nalézt nějaké východisko z marasmu, tu lepší, tu horší. Jednou to byl únik do přírody, podruhé třeba láska k bližním. A něco takového u většiny českých autorů z rozmezí posledních padesáti let jaksi chybí. Dostavuje se místo toho určitá únava, nekonstruktivní skepse a rezignovanost. I Kundera končí konstatováním špatnosti našeho imanentního světa a dál už nepostupuje buď proto, že necítí žádnou nutnost, nebo proto, že zcela obyčejně neví jak dál. Obě dvě možnosti se jeví jako tragické, ta první však o poznání více. Jsem proto rád, že se v dnešní neméně složité době objevují autoři jako Jáchym Topol, kteří se - přes mnohé jiné výhrady - alespoň pokoušejí nalézt cestu ven z “problematického” stavu jimi líčeného světa. To, že jsou to pokusy mnohdy křečovité a zavádějící, tolik nevadí.
— 1 —
Hrdina románu (i když nejde o hrdinu v klasickém slova smyslu) je Ludvík Jahn, mladý student, člen komunistické strany, tak trochu lehkomyslný, chvílemi cynik. Když mu jeho přítelkyně pošle ze školení obdivný dopis ke straně, Ludvík jí žertem odpoví: "Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. Ludvík." Nevinný žert spustí řetěz událostí, ne jehož konci je Ludvík vyloučen ze školy i ze strany. Na pět let jde pracovat do dolů pro PTP (tzv. černé barony). Zde potká svou jedinou lásku Lucii. Lucie je plachá, křehká bytost a jakákoli zmínka o sexu ze strany Ludvíka ji děsí. Kvůli svému naléhání ji nakonec Ludvík ztratí.
Po té, co si odpracuje další tři roky v dolech se vrací do Prahy. Zde potká Helenu Zemánkovou, manželku Pavla Zemánka, který se významně podílel na jeho vyloučení z fakulty, a rozhodne se skrze ni provést svou pomstu. Pozve ji do svého rodiště, kde se právě koná každoroční slavnost Jízda králů. Vyspí se s ní a doufá, že tím zraní Pavla. Bohužel Helena už s ním dávno nežije. Do města přijede i Pavel. K Ludvíkovi se chová stylem "co sme si, to sme si". Blahopřeje mu k Heleně, pronáší své nově nabyté moudrosti o prohnilosti komunismu, jehož byl v Ludvíkově procesu horlivým zastáncem, lísá se ke své nové přítelkyni, nejméně o dvacet let mladší. Ludvík je z celé situace znechucen a Heleně narovinu řekne , že o ni už nestojí. Ji to však natolik vezme, že se pokusí o sebevraždu. Naštěstí si místo jedu vezme projímací prášky.
Na závěr knihy se Ludvík spřátelí se s svým dávným známým. Oba pochopí, že jejich sny nedošly a ani nemohou dojít naplnění. Sami vidí ubohost všeho, v co doufali. A právě skrze tuto netečnost a nebohost okolního světa s ním nachází Ludvík kontakt a konečně pochopí, že s minulostí se již nevyrovná.
— 2 —
Kunderovým prvním románem a zároveň nejúspěšnějším dílem po „Směšných láskách“ je „Žert“. Navazuje volně na tematiku Směšných lásek. Děj z let 1948-65 spojuje aktuální i nadčasový pohled na jednání lidí, zde převážně intelektuálů, v dobách společensky převratných. Osu románu tvoří srovnání osudů dvou vysokoškoláků, kteří se během studií sblížili. Ludvík Jahn je kritický, samorostlý, ironický, v kádrovém posudku označen jako člověk s pozůstatky individualismu. Pavel Zemánek je pružně přizpůsobivý a tudíž úspěšný vždy a všude. Celý příběh je vůbec zajímavý tím, že každá jeho kapitola je vnitřním monologem jedné z hlavních postav románu. Mimo Ludvíka a Pavla vykresluje dobové poměry více typů, zejména Heleny Zemánkové. Zpočátku jsou jejich společenské postoje blízké: Všechny spojuje poválečný optimismus a strana. Ludvíkovi se však protiví politické doktrinářství, v poúnorových posudcích má "pozůstatky individualismu". Svou hezkou kolegyni Markétu si dobírá, že nemá vlastní názor. Markéta je naivní dívka, která odjíždí na školení v době, kdy Ludvík očekával od jejich vztahu něco víc. Dotklo se ho, že v dopise nepsala, jak se jí po něm stýská, ale vychvalovala ranní čtvrthodinku tělocviku a zajímavé přednášky, psala, že na školení vládne zdravý duch a že revoluce na Západě nenechá na sebe dlouho čekat. Hrdina, aby dívku "potrestal" a pomstil se jí, napíše jí na otevřenou pohlednici "Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!" Duch padesátých let se nezapřel, Ludvíkovi se těžko vysvětluje, že to byl jen žert. Je vyslýchán před fakultním výborem, přítel Pavel - předseda organizace - ho označí za zrádce. Je tedy vyloučen ze strany, ze studia, ze společnosti. Na vojně sloužil u jednotek PTP (pomocný technický prapor), tzv. "černých", a nuceně pracoval v dolech. Roste v něm zášť. Zbaven vojny a následovně i dolů je až po roce 1956. Najde si práci ve výzkumném ústavu, kde se setká s Helenou Zemánkovou, ženou muže, který měl podstatný podíl na jeho pádu, zrodí se v něm cynický nápad - svést tuto již uvadající a ne zrovna nejpřitažlivější ženu, aby se Pavlu Zemánkovi pomstil. Helena se svými poněkud mělkými myšlenkami, složenými z nekonečných souvětí, si ve své naivní fantazii vytvoří takovou naději v nový vztah, že stráví s Ludvíkem divokou a vášnivou noc v jeho rodném městě ve vypůjčeném pokoji. Pro svůj nový idol vzplane tak, že dokonce povolí Pavlovi dlouho odpíraný rozvod. Když zjistí, že Ludvíkovi šlo vlastně o mstu, která nevyšla, naopak byla Pavlem uvítána, pokusí se o sebevraždu. Bohužel i ta končí trapně, protože místo analgetik požila celou tubu projímadla. Takto Kundera typicky tragikomicky končí román o době, která byla vážná, ale s podobou úsměvu a kdy legrace se špatně snášela s duchem doby. Pro Kunderu je typické, že vše vždy dopadne jinak, než se původně očekávalo. Všichni hrdinové (až na Pavla) se dostávají do situace, kdy se jim zbortí všechny ideály, kdy prohlédnou a zjistí, že to, co celý život prožívali, byla jen jakási kamufláž. Rád vytváří zápletky, které se zdají být ze začátku normální, ale které nakonec vyústí ve zcela neočekávaný konec.
Svým zatím posledním románem „Nesmrtelnost“ autor završil další vývojovou etapu své tvorby, v níž skoncoval s ideologiemi a věnoval se obecným problémům člověka: téma času, stárnutí,smrti a nesmrtelnosti.
— 3 —
Dílo Milana Kundery Žert je velmi precizně zpracovanou knihou, je zpovědí několika lidí navzájem se prolínajících a kapitol na sebe nenavazujících.
Kniha je životním příběhem mladého muže, jehož život je silně poznamenán padesátými léty, dobou obrovské nespravedlnosti. Nespravedlnosti mohou být mnohdy tak velké, že nemohou být zapomenuty a je téměř nemožné se s nimi smířit, nadtož odpustit jejím pachatelům, neboť jak řekl Jaromil Jireš:
„Škody spáchané na člověku nelze odstranit jako třeba rozbitou dlažbu, protože lidské srdce mají svou paměť.“
Titulní postava knihy, univerzitní student Ludvík Jahn, se stává obětí jedné z podobných nespravedlností a je kvůli naprosté banalitě vyloučen ze strany i ze studií.
Ludvík Jahn miloval Markétu, která (strana 30) „chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně nechápavou, jako když stála před anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí a rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického školení.“
Toto školení však přišlo Ludvíkovi nevhod, chtěl s ní strávit několik dní prázdnin o samotě. Proto byl velmi rozladěn, když mu oznámila, že byla vybrána, aby jela na školení. Ze školení mu Markéta často psala, v jednom z jejích dopisů píše, jak se jí tam všechno líbí, Ludvík souhlasil se vším, co mu psala, ale (strana 30) „jen s jedním jsem nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík.“
Touto jedinou větou napsanou na pohlednici se Ludvíkovi změnil celý život. Z nadějného studenta se rázem stal nenáviděný nepřítel státu. Byl odveden na vojnu k útvaru tzv. PTP, neboli nepřátel státu, jimž není svěřena do ruky zbraň a na vojně může voják pobýt tak dlouho, kolik oni sami uznají za vhodné. Ludvík se ještě chvíli snaží bojovat za to, že je komunistou, ale nakonec se přidá ke svým novým přátelům – nepřátelům státu. Zde prožívá lásku s Lucií, kterou ale ztrácí. Stráví dva a půl roku vojny, jeden a půl roku v kriminálu a tři roky v dole. Po letech se vrací do rodného města, kde se setkává s manželkou svého nejlepšího kamaráda ze studií Pavla, který ho však zradil, neboť proti němu tehdy také zvedl ruku, díky němuž byl ostatně také vyloučen ze strany a školy. Tu se mu v hlavě vytvoří plán na pomstu, na pomstu, na jakou léta čeká. (strana 176) „Zato já jsem jednal od počátku jako pečlivý aranžér příběhu, jejž mám prožít a neponechával jsem náhodné inspiraci ani volbu svých slov a návrhů, ani třeba volbu místnosti, kde jsem chtěl s Helenou zůstat o samotě. Bál jsem se sebeméně riskovat, že minu nabízející se příležitost, na níž mi tak nesmírně záleželo ne proto, že by byla Helena zvlášť mladá, zvlášť příjemná nebo zvlášť hezká, nýbrž jen a jen proto, že se jmenovala, jak se jmenovala; že jejím mužem byl člověk, jehož jsem nenáviděl.“
Jak mu však po aktu lásky sama Helena řekla, s Pavlem Zemánkem nežije už jako žena 3 roky, ačkoliv žijí ve stejném bytě. Ludvík se cítí poražený. Toho roku se koná Jízda králů, v jejímž čele má být postaven Vladimír, syn Ludvíkova kamaráda. Ten však toto odmítá, neboť (strana 290) „dřív si chlapci vybírali krále sami. Tentokrát jim shora doporučili Vladimíra, aby se zavděčili jeho otci, a všichni museli poslechnout. Vladimír se stydí, že je protekční dítě. Protekční děti nemá nikdo rád. „Chceš říci, že se za mne Vladimír stydí?“ „Nechce vypadat jako protekční dítě,“ opakovala Vlasta. „Proto se kamarádí s rodinou Kouteckých? S těmi omezenci? S těmi měšťáckými blbci?“ ptal jsem se. „Ano, proto.“ přisvědčila Vlasta: „Miloš nesmí kvůli dědečkovi vůbec studovat. Jenom proto, že měl děda stavitelskou firmu. Vladimír má dveře všude otevřené. Jenom proto, že jeho otec jsi ty. Vladimírovi je to trapné. Umíš to pochopit?““
Všichni přestavitelé knihy, i Ludvík Jahn, si uvědomují, že sedmdesátá léta už jsou jiná než počátky let padesátých, že mladí lidé už nechtějí jen schůzovat a měnit svět. Kniha nekončí rozuzlením, vyřešením Ludvíkovy nenávisti. Kundera tedy končí konstatováním špatnosti našeho světa a dál už nepostupuje buď proto, že necítí žádnou nutnost, nebo proto, že zcela obyčejně neví jak dál. Obě dvě možnosti se jeví jako tragické, ta první však o poznání více.
Román Žert vznikl r.1965, tiskem vyšel r. 1967. Sám Kundera napsal pro režiséra Jaromila Jireše scénář, podle něhož vznikl stejnojmenný film s Josefem Somrem, Luďkem Munzarem a Janou Dítětovou v hlavních rolích.
Arien
— 4 —
Knížka Žert vypráví o tom, jak nevinný vtip může mít v totalitním režimu nedozírné následky, ztrátu všeho, co jsme měli. Knížka začíná návratem Ludvíka Jána do svého rodného městečka na Moravě, které mu díky dlouhé separaci již nic neříká. Veškeré emoce, láska k rodnému městu, vzpomínky jsou zapomenuty. Teprve později se seznamujeme s jeho charakterem a příkořími, kterými musel projít. V celém příběhu se střídají vzpomínky s krutou realitou.
Jednoho dne přijde za Ludvíkem Jánem redaktorka z rozhlasové stanice, aby s ním jako s vědeckým pracovníkem nahrála rozhovor. Po té, co se představí jako Helena Zemánková, manželka profesora přednášejícího marxismus na univerzitě, dojde mu, že je to manželka jeho bývalého spolužáka a jednoho z čelních lidí, kteří zapříčinili jeho utrpení. Vypráví o lásce, kterou měl na univerzitě, o Markétce. Ta byla nedobytná, ale ideologicky velice agilní. Strana, komunismus byl pro ní vším, více než jejím vlastním životem. Odmítala chtíč, zajímala se jen o ideologii. Jednou Ludvíkovi řekla, že má pro něj překvapení. Hádal, že snad její rodiče odjeli a tak budou moci býti společně na chatě, kterou si Ludvík půjčil na týden od svého kamaráda. Tím překvapením však bylo, že Markéta měla jet na přednášky o marxismu. On neskrýval své zklamání a ona jej považovala za krutého a sobeckého, bez cítění pro stranu, národ a politické myšlení. Jeho přístup k těmto věcem byl spíše odmítavý. Nebyl žádným hrdinou, který by se proti dění bouřil, ale rozhodně ho nechtěl podporovat, ani se přetvářet.
Z přednášek mu napsala pohled, který byl velice politicky laděn. On aby, ukázal svůj nezájem a jako žert odepsal jí také pohled přibližně následujícího znění: “Optimismus je opiem lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij ...”. Tento text jasně vypovídá, jaký byl Ludvíkův pohled na socialismus. Markéta však tuto pohlednici jako žert nebrala a odevzdala ji stranickým kolegům. Ludvík byl prověřován, vyslýchán a podezírán ze spiknutí. Nejdříve byl zbaven funkce ve svazu studentů na univerzitě a posléze hlavně díky svému domnělému kamarádovi Zemánkovi vyloučen z KSČ a univerzity. Zajímavé bylo hlasování o jeho vyloučení, na kterém se všichni shodli a to především z obav, co by mohlo být, pokud by byli proti.
Když se Markéty ptal, proč pohled předala, řekla mu, že Strana má právo vědět všechno, a že by se to stejně jednou dozvěděla. Slíbila mu, že ho nikdy neopustí, i když jí k tomu Zemánek nabádal. Když ale zjistila, že Ludvíkovy politické názory a aktivita není taková, jakou považovala za adekvátní, tak se s ním rozešla.
Protože byl vyloučen z fakulty a byl údajným nepřítelem strany, musel nastoupit na vojnu k “pétépákům”. Tam se seznámil s mnoha charakterově rozličnými lidmi, které pojal za své kamarády. Zmiňme například Jindřicha, který neustále posílal manifesty Stalinovi a Trumanovi; Matloch uměl nádherně zpívat a nadávat, nebo takový Čeněk, který studoval na výtvarné škole, kde za své kubistické dílo byl vyloučen. Vedle těchto byl u pétépáků také syn údajného špióna. Ten věřil v ideály komunismu, byl členem Strany, ale jakožto synovi údajného kolaboranta mu nikdo nevěřil. Poslal stížnost, že zde nejsou vychováváni, ale trýzněni. Domníval se, že to celou situaci vylepší. Jeho dopis však neměl předpokládaný úspěch, ba naopak. Byl vyloučen z KSČ, což považoval za osobní prohru. Proto se také otrávil léky. Celý tento děj jen nastiňuje tehdejší skutečnost v pravém světle a utrpení, které museli neloajální lidé během totalitního režimu prožívat. Po kruté a úmorné dvouleté vojně byl přinucen nastoupit do dolů.
Ludvík se rozhovoru s redaktorkou takřka neúčastní a počne s ní navazovat kontakt. Klaní se jejímu mladému vzhledu a kráse, ne však z opravdové náklonnosti, ale z důvodu pomsty kamarádovi, který ho kdysi zradil.
Od svého evangelického přítele si půjčí byt v rodném městě. Ten ho zrazuje od pomsty, která nic neřeší a jen ze života dělá peklo na Zemi. Ludvík se však nenechá od svého plánu odradit. Sejde se s Helenou, která se mu svěřuje o své lásce k lidovému prostředí. Vypráví, jak se seznámila se svým mužem na manifestaci. Vypráví o jeho životě, především o působení ve folklórním souboru ap. Pod vlivem alkoholu se odeberou do půjčeného bytu, kde se s ní Ludvík vyspí. Takto si Ludvík představoval svoji pomstu na jejím muži a měl ze svého činu radost.. Záhy se však dozvídá, že ona se svým manželem již 3 roky nežije. Helena se domnívá, že ji Ludvík miluje stejně, jako ona jeho.
S bývalým spolužákem Zemánkem se Ludvík o něco později sejde na folklorních slavnostech. Chová se jakoby se nic nestalo, jakoby byli kamarádi. Ludvík na tuto hru přistoupí, i když s ní vnitřně nesouhlasí. Helena vše o vztahu k Ludvíkovi už svému manželovi řekla. On Ludvíkovi jen popřeje mnoho štěstí, protože již má o mnoho mladší přítelkyni. Helena se chce vzdát Jindry, který se o ni již dlouho uchází. Když však zjistí, že ji Ludvík nemiluje, snaží se otrávit prášky, ale místo toho sní omylem jen projímadlo. Jindra se chce Ludvíkovi pomstít, ale to se mu nepovede. Ludvík si nechtě všechen svůj vztek a nenávist vylije na něm, na nevinném.
Ludvík společně se svým kamarádem, který založil folklórní skupinu, hraje na zábavě. Nikdo však jejich hudbě nevěnuje pozornost, což v nich vyvolává negativní pocity. Ludvík jen cítí, že je opět mezi svými, mezi těmi, od nichž byl kdysi násilně vytrhnut.
Je zbytečné dodávat, že Milan Kundera bravurně zachytil dění tehdejší doby; neštěstí, ke kterému se člověk může dostat i díky pouhému vtipu. Otázkou je, zda totéž by se mohlo stát v demokratické zemi. Odpověď je ne, proto také nebylo toto dílo tehdejším režimem přijato.
— 5 —
Společenský román odehrávající se na počátku 60. let 20. století je věnován generaci poválečné mládeže, která byla více či méně zasažena politickými událostmi po roce 1948.
Hrdinou je čtyřicetiletý vědecký pracovník, který formou vnitřního monologu vypráví tragikomický příběh svého života. Vrací se a prodlévá na jeho klíčových bodech, evokuje své vlastní pocity i celkovou atmosféru doby a dokáže vidět minulost v její tragické i směšné rozporuplnosti. Do jeho osudu zasáhlo několik lidí, kteří se později náhodou setkávají na jihomoravské národopisné slavnosti, kde jejich vztahy krystalizují.
Kniha usiluje o zhodnocení a filozofický přesah událostí a společenské atmosféry let 1948-1964 a je významným přínosem české literatury.
Hlavní postavy
Ludvík - hlavní hrdina
Pavel - klikař, vyčůraný
Lucie - krásná a tajemná dívka
Obsah
Ludvík dříve miloval jistou Markétu, jež byla o rok mladší. Když odjela na nějaké politické školení, posílala nadšeně Ludvíkovi dopisy. On jí jednou napsal: "Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. Ludvík." Markéta pak už Ludvíkovi neodepisovala...
Když se Ludvík vrátil zpět do svazu, zjistil, že si ten pohled všichni čtou. Byl ze svazu vyloučen, a to i svým nejlepším přítelem Pavlem Zemánkem, jenž měl ve svazu dosednout na jeho záviděníhodné postavení. Tak se Ludvík dostal na vojnu, kde byli vojáci, odpůrci komunismu. Tvrdě tam pracoval a našel si i kamarády. Například Honzu, kterého věznili, protože tajně pašoval vojáky ven, nebo třeba Stáňu - ten se oženil a zanedlouho začal svou manželku podezírat, že ho podvádí. Byl vězněn za útěk a opuštění povinností.
Ludvík se seznámil s Lucií, kterou vídával pouze v době svých vycházek, které bohužel neměl často. Lucie s ním ale nechtěla spát, i když kvůli ní utekl. Vyhodil ji tedy z bytu svého kamaráda a ona se přestěhovala. Ludvík tak zůstal sám. Za útěk mimo vycházky dostal tři roky navíc. Nakonec se z něj stal vědec.
Po trestu se vrátil do rodného města, kde už ho čekala Helena Zemánková, manželka Pavla Zemánka, která šla s Ludvíkem udělat rozhovor. Pomsta Zemánkovi proběhla hladce, Helena se s Ludvíkem vyspala. Pak mu ale řekla, že už s Pavlem několik let nežije a že jejich vztah bere vážně.
Na druhý den potkal Ludvík Pavla s krásnou slečnou, který se choval jakoby nic. Když pak Ludvík řekl Heleně, že je konec, chtěla se otrávit, ale vzala si jen projímadlo.
Pak Ludvík potkal Jaroslava, s nímž se už pár let nebavil, a zeptal se ho, jestli může hrát v jeho kapele. Jaroslav souhlasil, a tak hráli po hospodách, nakonec ale Jaroslav dostal infarkt.
— 6 —
Ukázky z knihy:
Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém údobí života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky - žena, kterou miluje (podobně jako třeba mladý houslista nemůže se dost dobře soustředit na obsah skladby, dokud nezvládne manuální techniku natolik, aby na ni mohl při hře přestat myslet). Mluvil-li jsem o svém školáckém rozechvění při myšlenkách na Markétu, musím v tomto smyslu doplnit, že pramenilo ani ne tak z mé zamilovanosti, jako z mé nešikovnosti a nejistoty, jejíž tíhu jsem cítil a která se stala vládcem mých pocitů a myšlenek mnohem více než Markéta.
str. 29
— 1 —
Domov, pokud je to jen domov rodičů, to není nit; to je minulost: dopisy, které ti píšou rodiče, jsou poselství z pevniny, od níž se vzdaluješ; ba, takový dopis tě jenom uvědomí ve tvé vykolejenosti, je připomínkou přístavu, z něhož jsi vyplul za podmínek tak poctivě, tak obětavě vytvořených; ano, říká takový dopis, přístav tu stále ještě je, ještě trvá, bezpečný a krásný ve své někdejšnosti, ale cesta, cesta je ztracena!
str. 51-52
— 2 —
Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať byla sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestli člověk abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž ona žije, když se jí snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho, co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu jejich lásky.
Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím se obrací ke mně, čím je pro mne.
str. 161
— 3 —
Slečna Brožová přešla od Zemánka k sobě a rozvykládala se o tom, jak ráda jezdí autostopem. Mluvila o tom s takovým důrazem (poněkud afektovaným), že mi bylo ihned jasné, že provádí svou generační manifestaci; každá generace má totiž soubor svých vášní, lásek a zájmů, jež vyznává s jistou urputností, aby se tak odlišila od starších a utvrdila v generační svébytnosti. Podrobení takové generační mentalitě (té pýše stáda) mi bylo vždycky protivné. Když slečna Brožová rozvíjela provokativní úvahu (slyšel jsem ji od jejích vrstevníků už asi popadesáté), že se lidstvo dělí na ty, kteří zastavují stopařům (lidé svobodomyslní, dobroudružní, lidští), a na ty, kteří jim nezastaví (paďouři, socialističtí měšťáci, lidé nelidští), nazval jsem ji žertem "dogmatikem autostopu". Odpověděla mi prudce, že není dogmatikem, ani revizionistou, ani sektářem, ani úchylkářem, že není uvědomělá ani neuvědomělá, že to všechno jsou slova, které jsme si vymysleli my, která náležejí nám a jim jsou cizí.
str. 262
— 4 —
Ano, tak jsem to náhle viděl: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.
str. 279
— 5 —
