12
Když se Rubens rozvedl se svou ženou, ocitl se, jak jsem již řekl, jednou provždy "za hranicemi lásky". Ta formule se mu líbila. Často si v duchu opakoval (někdy melancholicky, někdy vesele): prožiju svůj život „za hranicemi lásky".
Ale území, které nazval "za hranicemi lásky", se nepodobalo stinnému, zanedbanému dvoru nádherného paláce (paláce lásky), ne, to území bylo rozlehlé, bohaté, krásné, nekonečně rozmanité, a možná větší a krásnější než palác lásky sám. Na tomto území se pohybovaly různé ženy, některé mu byly lhostejné, jiné ho bavily, ale do některých byl zamilován. Je třeba pochopit tento zdánlivý protismysl: za hranicemi lásky existuje láska.
To, co vytlačilo Rubensova milostná dobrodružství "za hranice lásky", nebyl totiž nedostatek citu, ale vůle omezit je na pouhou erotickou sféru života, zakázat jim jakýkoli vliv na jeho životní dráhu. Ať definujeme lásku jakkoli, vždycky bude k té definici patřit, že láska je něčím podstatným, že dělá z života osud: příhody, které se dějí "za hranicemi lásky", i kdyby byly sebekrásnější, jsou v důsledku toho nezbytně epizodické.
Avšak opakuji: i když vyhoštěny "za hranice lásky" na území epizodického, byly mezi Rubensovými ženami takové, k nimž cítil něhu, na které myslil s posedlostí, které mu působily bolest, když mu unikaly, nebo žárlivost, když daly přednost jinému. Jinými slovy, i za hranicemi lásky existovaly lásky, a protože slovo láska bylo zakázáno, byly to všechno tajné lásky, a proto o to víc přitažlivé.
Když seděl v zahradní kavárně parku Borghese proti ženě, kterou nazýval loutnistkou, věděl okamžitě, že to bude "milovaná žena za hranicemi lásky". Věděl, že ho nebude zajímat její život, její manželství, její rodina, její starosti, věděl, že se spolu uvidí jen velmi zřídka, ale věděl i to, že k ní bude cítit docela mimořádnou něhu.
"Vzpomínám si ještě na jiné jméno, které jsem vám dal," řekl jí. "Nazýval jsem vás gotickou dívkou."
"Já? Gotická dívka?"
Nikdy ji tak nenazýval. Ta slova ho napadla před chvílí, když šli vedle sebe alejí ke kavárně. Její chůze mu vybavovala představu gotických obrazů, které prohlížel odpoledne v paláci Barberini.
Pokračoval: "Ženy na gotických obrazech mají v chůzi dopředu vystrčená bříška. A hlavu sklopenu k zemi. Vaše chůze je chůze gotické panny. Hráčky na loutnu z andělských orchestrů. Vaše prsa jsou obrácena k nebi, vaše břicho je obráceno k nebi, ale vaše hlava, která ví o marnosti všeho, se dívá do prachu."
Šli zpátky tou stejnou alejí soch, kde se potkali. Useknuté hlavy slavných mrtvých byly posazeny na sloupy a tvářily se nesmírně pyšně.
U východu z parku se s ním rozloučila. Domluvili se, že za ní přijede do Paříže. Dala mu své jméno (jméno svého manžela), telefonní číslo a vysvětlila, které hodiny je bezpečně sama doma. Pak s úsměvem zvedla k tváři černé brýle: "Teď už si je můžu nasadit?"
"Ano," řekl Rubens a dlouho se za ní díval, jak se vzdaluje.
