4
Ale což je příběh Rubensova života jen pouhý příběh fyzické lásky?
Je možno ho tak pochopit, a chvíle, kdy se náhle odhalil jako takový, byla též významnou událostí na ciferníku.
Už jako gymnazista trávil celé hodiny v muzeích před obrazy, namaloval doma stovky kvašů a byl slavný mezi spolužáky svými karikaturami profesorů. Kreslil je tužkou pro cyklostylovaný studentský časopis a v přestávkách křídou na tabuli k velkému veselí třídy. Ta doba mu umožnila poznat, co je to sláva: znalo a obdivovalo ho celé gymnázium a všichni mu říkali z legrace Rubens. Jako vzpomínku na ta krásná léta (jediná léta slávy) si tu přezdívku podržel po celý život a naléhal na přátele (s překvapující naivitou), aby ho tak nazývali.
Sláva skončila zároveň s maturitou. Chtěl potom, aby ho přijali na školu výtvarných umění, ale neudělal zkoušku. Byl horší než jiní? Nebo měl smůlu? Zvláštní je, že na tu jednoduchou otázku neumím odpovědět.
S lhostejností se dal do studia práv obviňuje z neúspěchu malost rodného Švýcarska. Doufal, že naplní jinde své malířské poslání, a pokoušel ještě dvakrát své štěstí: nejdřív, když se přihlásil ke zkoušce na Beaux Arts v Paříži a neuspěl, potom, když nabídl své kresby několika časopisům. Proč mu ty kresby odmítli? Nebyly dobré? Anebo ti, kteří je posuzovali, byli pitomci? Anebo už kresby nikoho nezajímaly? Mohu jen znovu říci, že na ty otázky nemám odpověď.
Unaven neúspěchy, vzdal se dalších pokusů. Z toho ovšem vyplývalo (a on si to dobře uvědomoval), že jeho vášeň kreslit a malovat byla slabší, než si myslil, a že tedy nebyl předurčen ke dráze umělců, jak předpokládal, když byl gymnazista. Nejdřív byl tím poznáním zklamán a pak mu v duši vzdorně zazněla obhajoba vlastní rezignace: proč by měl mít k malování vášeň?
Co je tak chvályhodného na vášni? Nevzniká většina špatných obrazů a špatných románů jen proto, že umělci spatřují ve své vášni pro umění něco svatého, jakési poslání, ne-li povinnost (povinnost k sobě, ba k lidstvu)? Pod dojmem vlastní rezignace začal vidět v umělcích a literátech lidi spíš posedlé ctižádostí než nadané tvořivostí a vyhýbal se jejich společnosti.
Jeho největší konkurent, stejně starý chlapec N pocházející ze stejného města, vystudovavší stejné gymnázium jako on, byl nejenom přijat na Školu krásných umění, ale měl brzy potom i podivuhodné úspěchy. Za jejich středoškolských studií všichni pokládali Rubense za mnohem nadanějšího než N. Znamená to, že se tehdy všichni mýlili? Anebo že talent je něco, co se může po cestě ztratit? Jak už tušíme, není odpověď na ty otázky. Dů ležitá je ostatně jiná okolnost: v době, kdy ho jeho neúspěchy přiměly, aby se definitivně zřekl malířství (ve stejné době, kdy N slavil své první úspěchy), chodil Rubens s velice krásnou mladičkou dívkou, zatímco jeho konkurent se oženil se slečnou z bohaté rodiny, tak ošklivou, že při pohledu na ni Rubens ztrácel řeč. Zdálo se mu, že tou shodou okolností mu dává osud najevo, kde je těžiště jeho života: nikoli ve veřejném, ale v soukromém životě, nikoli v honbě za profesionálním úspěchem, ale v úspěchu u žen. A náhle to, co se ještě včera jevilo jako porážka, se ukázalo jako překvapivé vítězství: ano, zříká se slávy, boje o uznání (marného a smutného boje), aby se oddal životu samému. Ani si nekladl otázku, proč právě ženy jsou "život sám", To mu připadalo samozřejmé a jasné nad všechny pochyby. Byl si jist, že si zvolil lepší cestu než jeho konkurent obdařený boha tou ošklivkou. Za těchto okolností byla pro něho jeho mladička krasavice nejen slibem štěstí, ale především triumfem a pýchou. Aby své nečekané vítězství stvrdil a dal mu pečeť neodvolatel-nosti, oženil se s krasavicí, přesvědčen, že mu celý svět závidí.
