TĚLO
"Lauro, ty hubneš," řekla Agnes starostlivě, když obědvala v restauraci se sestrou.
"Nic mi nechutná. Všechno vyzvracím," říkala Laura a napila se minerálky, kterou si objednala k jídlu místo obvyklého vína. „Je strašně silná," řekla.
"Ta minerálka?"
"Potřebovala bych ji zředit vodou."
"Lauro..." chtěla Agnes napomenout sestru, ale místo toho řekla: "Nesmíš se tolik trápit."
"Všechno je ztraceno, Agnes."
"Co se mezi vámi vlastně změnilo?"
"Všechno. Přitom se milujeme jako nikdy předtím. Jako dva šílenci."
"Tak co se změnilo, když se milujete jako dva šílenci?"
"To jsou jediné chvíle, kdy mám jistotu, že je se mnou. Ale jen co milování skončí, je už zase v myšlenkách jinde. I kdybychom se milovali ještě stokrát víc, je konec. Protože milování není to hlavní. O milování nejde. Jde o to, aby na mě myslel. Měla jsem mnoho mužů a žádný z nich o mně dnes neví a já nevím o nich a říkám si, proč jsem ta léta vůbec žila, když jsem po sobě v nikom nezanechala žádnou stopu? Co zbylo po mém životě? Nic, Agnes, nic! Ale poslední dva roky jsem byla opravdu šťastna, protože jsem věděla, že Bernard na mě myslí, že obývám jeho hlavu, že v něm žiju. Protože jenom to je pro mě skutečný život: žít v myšlenkách toho druhého. Jinak jsem za živa mrtvá."
"A když jsi sama doma a posloucháš si desky, svého Mahle-ra, to ti nestačí alespoň k nějakému malému základnímu štěstí, pro které stojí za to žít?"
"Agnes, vždyť musíš vědět, že jsou to hlouposti, co říkáš. Mahler pro mě neznamená vůbec nic, ale vůbec nic, když jsem sama. Mahler mě těší, jen když jsem s Bernardem anebo když vím, že na mě myslí. Když jsem bez něho, nemám sílu ani si ustlat. Nechce se mi ani se umývat a vyměňovat si prádlo."
"Lauro! Bernard přece není jediný muž na světě!"
"Je!" řekla Laura. "Proč chceš, abych si něco nalhávala? Bernard je moje poslední příležitost. Není mi dvacet ani třicet. Za Bernardem je už jen poušť."
Napila se minerálky a znovu řekla: "Je strašně silná." Zavolala pak na číšníka, aby jí donesl čistou vodu.
"Za měsíc odjede na čtrnáct dnů na Martinik," pokračovala. „Už jsem tam s ním byla dvakrát. Tentokrát mi dopředu oznámil, že tam pojede beze mě. Když mi to řekl, nemohla jsem dva dnyjíst. Ale já vím, co udělám."
Číšník přinesl karafu, z níž Laura před jeho užaslýma očima přilévala vodu do sklenky s minerálkou, a potom znovu opakovala: "Ano, já vím, co udělám."
Odmlčela se, jako by tím tichem vybízela sestru k položení otázky. Agnes to pochopila a úmyslně se neptala. Ale když mlčení trvalo příliš dlouho, kapitulovala: "Co chceš udělat?"
Laura odpověděla, že v posledních týdnech navštívila pět lékařů, jimž si stěžovala na nespavost, a nechala si od každého předepsat barbituráty.
Od té doby, co začala Laura k obvyklým stížnostem připojovat narážky na sebevraždu, padala na Agnes tíseň i únava. Vymlouvala sestře už mnohokrát logickými i citovými argumenty její záměr; ujišťovala ji o své lásce*("něco takového bys přece mne nemohla udělat!"), ale nemělo to na ni žádný vliv: Laura znovu mluvila o sebevraždě, jako by Agnesina slova vůbec neslyšela.
"Odjedu na Martinik týden před ním," pokračovala. "Mám klíč. Vila je prázdná. Udělám to tak, aby mě tam našel. A aby na mě už nikdy nemohl zapomenout."
Agnes věděla, že Laura je s to dělat nerozumné věci, a její věta "udělám to tak, aby mé tam našel" jí naháněla strach: představila si nehybné Lauřino tělo uprostřed salónu subtropické vily a polekala se toho, že ta představa je docela pravděpodobná, myslitelná, Lauře podobná.
Milovat někoho znamenalo pro Lauru přinést mu darem své tělo; přinést mu ho, jako nechala přinést své sestře bílý klavír; postavit mu ho doprostřed jeho domova: zde jsem, zde je mých sedmapadesát kilogramů, mé maso, mé kosti, jsou pro tebe a u tebe je nechám. To darování bylo pro ni erotickým gestem, protože tělo nebylo pro ni sexuální jen ve výjimečných chvílích vzrušení, nýbrž jak jsem již řekl, od počátku, a priori, nepřetržitě a se vším všudy, s jeho povrchem i vnitř…
