Nesmrtelnost (Milan Kundera)

ČERNÉ BRÝLE

Agnes si oblíbila černé brýle, ještě když chodila na gymnázium. Ne ani tak proto, aby jí chránily oči proti slunci, ale že si v nich připadala hezká a tajemná. Brýle se staly jejím koníčkem: jako mívají někteří muži skříň plnou kravat, jako si některé ženy kupují desítky prstenů, Agnes měla sbírku černých brýlí.

V životě Laury začaly hrát černé brýle velkou roli po jejím potratu. Nosila je tehdy skoro nepřetržitě a omlouvala se přátelům: "Nezlobte se na mé pro mé brýle, ale jsem ubrečená a nemůžu se bez nich ukázat." Černé brýle se pro ni od té doby staly znakem smutku. Nasazovala si je, ne aby zakryla pláč, ale aby dala vědět, že pláče. Brýle se staly náhražkou slz a oproti skutečným slzám měly tu výhodu, že neškodily víčkům, nečinily je zarudlými a oteklými, a dokonce jí slušely.

Jestliže si Laura oblíbila černé brýle, byla zase, jako již tolikrát, inspirována svou sestrou. Ale příběh brýlí ukazuje navíc, že vztah sester nelze zredukovat na zjištění, že mladší napodobovala starší. Ano, napodobovala, ale zároveň ji též opravovala: dávala černým brýlím hlubší obsah, závažnější smysl, takže, abych tak řekl, Agnesiny černé brýle se musily před Lauřinými brýlemi červenat pro svou frivolitu. Pokaždé, když se v nich Laura objevila, znamenalo to, že trpí, a Agnes měla pocit, že by si měla své vlastní brýle z jemnosti a skromnosti sundat z očí.

Ještě něco jiného vyjevuje příběh brýlí: Agnes se v něm jeví jako ta, jíž osud nadržuje, a Laura jako osudem nemilovaná. Obě sestry uvěřily, že si tváří v tvář Štěstěně nejsou rovny, a Agnes tím snad trpěla ještě víc než Laura. "Mám sestřičku, která je do mé zamilována a má v životě smůlu," říkávala. Proto ji s radostí přivítala v Paříži; proto jí představila Paula a prosila ho, aby met Lauru rád; proto jí našla sama pěknou garsoniéru a zvala k sobě na návštěvu pokaždé, když ji podezírala, že se trápí. Ale ať dělala co dělala, pořád zůstávala tou, které osud neprávem nadržuje, a Laura tou, kterou Štěstěna nechce znát.

Laura měla velké nadání pro hudbu; hrála výborně na klavír, přesto se však paličatě rozhodla studovat na konzervatoři zpěv. "Když hraju na klavír, sedím proti cizímu, nepřátelskému předmětu. Hudba mi nepatří, patří tomu černému nástroji proti mně. Kdežto když zpívám, mé vlastní tělo se mění ve varhany a já se stávám hudbou." Nebyla to její vina, že měla slabý hlas, na kterém všechno ztroskotalo: nestala se sólistkou a z hudební kariéry jí pro zbytek života zůstal jen amatérský pěvecký sbor, do něhož chodila dvakrát týdně na zkoušky a několikrát za rok s ním koncertovala.

Její manželství, do něhož vložila veškeru dobrou vůli, se po šesti letech zhroutilo též. Je pravda, že její velmi bohatý manžel jí musil ponechat krásný byt a platit vysoké alimenty, takže si pořídila módní obchod, v němž prodávala kožešiny s komerčním talentem, který všechny překvapil; tento přízemní, příliš materiální úspěch však nebyl s to napravit křivdu, která se jí děla ve vyšší, spirituální a sentimentální rovině.

Rozvedená Laura střídala milence, měla pověst vášnivé milenky a tvářila se, že ty lásky jsou kříž, který nese životem. "Poznala jsem mnoho mužů," říkala často melancholicky a pateticky, jako by žalovala na osud.

"Závidím ti," odpovídala jí Agnes a Laura si na znamení smutku nasazovala černé brýle.

Obdiv, který naplnil Lauru v dětství, kdy se dívala za Agnes loučící se u branky s chlapcem, ji nikdy neopustil, a když jednoho dne pochopila, že její sestra nedělá žádnou oslňující vědeckou kariéru, nemohla skrýt své zklamání.

„Co mi vyčítáš?" bránila se Agnes. "Ty, místo abys zpívala v opeře, prodáváš kožichy, a já, místo abych jezdila po mezinárodních konferencích, mám příjemně bezvýznamné místo v podniku, kde se vyrábějí computery."

"Jenomže já jsem dělala všechno možné, abych mohla zpívat. Kdežto tys zanechala vědecké dráhy z vlastní vůle. Já jsem byla poražena. Ty ses vzdala."

"A proč bych měla dělat kariéru?"

"Agnes! Život je jen jeden! Musíš ho naplnit! Chceme tu přece po sobě něco zanechat!"

"Něco zanechat?" řekla Agnes s údivem plným skepse.

Laura reagovala hlasem téměř bolestného nesouhlasu: "Agnes, ty jsi negativní!"

Tuto výčitku adresovala Laura své sestře často, ale jen v duchu. Nahlas ji vyslovila jen dvakrát či třikrát. Naposledy tehdy, když viděla otce po matčině smrti sedět u stolu a trhat fotografie. To, co otec dělal, bylo pro ni nepřijatelné: ničil kus života, kus společného života, svého i maminčina; trhal obrazy, trhal vzpomínky, které nepatřily jen jemu, ale celé rodině a zejména dcerám; dělal něco, na co neměl právo. Začala na něho křičet a Agnes se otce zastala. Když osaměly, obě sestry se poprvé v životě pohádaly, vášnivě a zle. „Ty jsi negativní! Ty jsi negativní!" křičela Laura na Agnes a pak si nasadila černé brýle a v pláči a hněvu odjela.