6. OCEAN VIEW
První dva týdny poté, co Homer Wells opustil St. Cloud's, se Wilburu Larchovi na stole hromadila pošta, na kterou neodpovídal, sestra Angela zápasila se stále delšími a hutnějšími souvětími Charlese Dickense (což zvláštním způsobem ovlivňovalo pozornost chlapců viseli jí na rtech, naslouchali každému slovu a čekali, kdy zase udělá chybu) a paní Groganová trpěla při Melonině bezduchém předčítání románu Charlotty Brontěové. Ke konci sedmadvacáté kapitoly paní Groganová zaznamenala v Melonině hlase nepatrný odstín "nezlomného" ducha Jany Eyrové.
"Dokážu se o sebe postarat," četla Melony. "Čím jsem osamělejší, čím méně mám přátel, čím víc musím spoléhat jen sama na sebe, tím víc si sama sebe vážím."
Hodné děvče, pomyslela si paní Groganová, prosím, buď hodné děvče. Dr. Larchovi se svěřila, že ač ji Melonino předčítání deprimuje, bylo by dobře Melony povzbudit měla by mít víc povinností.
Sestra Angela se nabídla, že se Dickense s radostí vzdá. Dr. Larch všechny překvapil. V době, kdy byl Homer Wells pryč už tři týdny, se dr. Larch nechal slyšet, že prý je mu ukradené, kdo, co a komu bude předčítat. Úplně se také přestal starat o požehnání před spaním, a tak sestra Edna - jakkoliv si na to nikdy úplně nezvykla - vytrvale pokračovala ve večerních zdravicích k imaginárním princům z Maine a "hodným maličkým králům Nové Anglie".
Paní Groganovou Melonin hlas při předčítání doslova hypnotizoval začala doprovázet Melony do chlapeckého oddělení, kde spolu s nervózními hochy naslouchala, jak Melony předčítá Dickense. Melony podávala Dickense příliš monotónně prokousávala se jím - nikdy neudělala chybu, ale také se nikdy nepokusila o změnu intonace. Cetla-li o rušném reji a zářícím slunci, používala téhož těžkopádného tónu, jako když byla řeč o šeru a mlze. Z jejího nepřístupného výrazu paní Groganová vyrozuměla, že se Melony snaží analyzovat obsah čteného textu - avšak předmětem analýzy pro ni nebyl Charles Dickens Melony na stránkách jeho díla pátrala po specifických, charakteristických vlastnostech, jež si v mysli spojovala s Homerem Wellsem. Občas její tvář vyzařovala zvlášť intenzivní soustředění, když se Melony zazdálo, že se jí podařilo odhalit cosi o místech, kde by se Homer Wells mohl zdržovat v Anglii minulého století. (Dr. Larch Melony sdělil, že stávající místo Homerova pobytu ji nemusí zajímat.)
Nezáleželo však na tom, že Melonina urputnost zavraždila všechen dickensovský vtip a její hlas zploštil bohaté, barvité popisy postav i míst do jednotvárné šedi. "To děvče nemá žádný rytmus řeči," stěžovala si sestra Edna. Na tom ale nesešlo: Chlapci měli z Melony hrůzu, a protože se jí báli, věnovali jí mnohem bedlivější pozornost, než jaké se kdy předtím dostalo Homeru Wellsovi. Zájem o literaturu někdy netkví v literatuře samé -posluchači na oddělení chlapců byli obecenstvem, jako je každé jiné: sobecké zájmy, osobní vzpomínky, utajovaná úzkost, to vše ovlivňovalo jejich vnímání příběhu, jemuž naslouchali (bez ohledu na to, co jím mínil Charles Dickens či co s Dickensem prováděla Melony).
Paní Groganová vždycky pociťovala jisté rozpaky, že nechává dívčí oddělení bez dozoru, když se poklusem vydávala k chlapcům, poslechnout si, jak jim Melony předčítá. Vypěstovala si zvyk doplnit předčítaný úryvek z Jany Eyrové krátkou modlitbou. Ta pak ještě dlouho poté, co Melony s paní Groganovou nechaly děvčata o samotě, ulpívala s hřejivou zlověstností na vybledlém, flekatém povlečení postelí, zalévaném paprsky měsíčního světla. Dokonce i Mary Agnes Corková při modlitbě paní Groganové umlkala - i když nelze tvrdit, že by to nějak napravilo její chování.
Paní Groganová by se té modlitbě možná vyhnula, kdyby tušila, že je původem anglická slyšela ji jednou v rádiu, naučila se jí zpaměti a vždycky ji odříkala dřív, než si dovolila usnout. Modlitbu napsal kardinál Newman. V době, kdy Melony začala předčítat chlapcům, učinila paní Groganová ze své soukromé modlitby veřejnou záležitost.
"Pane náš," odříkávala v otevřených d…
