Pravidla moštárny (John Irving)

4. MLADÝ DOKTOR WELLS

"V jiných částech světa," napsal Wilbur Larch, "najdete to, čemu svět říká ,společnosť. U nás v St. Cloud's žádnou společnost nemáme není tu na vybranou, nelze provádět srovnání s lepším či horším, jak se to v každé společnosti děje prakticky nepřetržitě. U nás to máme jednodušší, protože každá volba, každé porovnání je buď úplně jasné, anebo naopak - žádné srovnání neexistuje. Avšak právě nedostatek možností výběru vyvolává v sirotcích zoufalou touhu dostat se do kontaktu se společností - s jakoukoliv společností čím bude pletichářštější a pomlouvačnější, tím lépe. Každý sirotek se při první příležitosti vrhá do víru společnosti, jako vydra do vody."

Zmíněnými "možnostmi volby" Wilbur Larch myslel především to, že Homer Wells neměl na vybranou ani při volbě studijního oboru, ani pokud šlo o Melony. On a Melony byli odsouzeni k tomu, aby vytvořili pár, protože zde nebyl nikdo jiný, s kým by ho mohli vytvořit. Ve společnosti by bylo záleželo na tom, zda se k sobě hodí, zatímco v St. Cloud's vůbec nesešlo na tom, že se k sobě nehodili. A jelikož Homer již vyčerpal všechny možnosti, jež mu kynuly z bezútěšných lekcí domácích učitelů v St. Cloud's, čemu jinému se mohl učit, ne-li lékařství? Přesněji řečeno porodnictví. A pro doktora Larche nebylo nic jednoduššího, než učit ho dilataci a kyretáži.

Homer Wells si zapisoval poznatky do jednoho ze starých zápisníků doktora Larche z lékařské fakulty Larchovy zápisky byly stručné a zhuštěné, takže zbývala ještě spousta místa. Larch měl za to, že Homer nepotřebuje svůj vlastní zápisník. Wilburu Larchovi stačilo jen rozhlédnout se kolem sebe, aby si uvědomil, jaká je cena papíru. Namísto zmizelých stromů tu vyrůstali sirotci - to všechno jen kvůli papíru.

Pod nadpisem D&K si Homer poznamenal: "Zena je dobře zajištěna ve třmenech." Podle postupu dr. Larche ji též vyholili.

"VAGINÁLNÍ oblast se potře ANTISEPTICKÝM ROZTOKEM," zapsal si Homer Wells ve svých poznámkách hojně používal VELKÝCH PÍSMEN - souviselo to s jeho zvykem opakovat konce vět nebo důležité výrazy. "Při vyšetření DĚLOHY odhadneme její velikost. Jednu ruku položíme na BŘIŠNÍ STĚNU a do VAGÍNY pronikneme dvěma či třemi prsty druhé ruky. Do VAGÍNY - za níž vidíme DĚLOŽNÍ HRDLO - zavedeme VAGINÁLNÍ ZRCÁTKO ve tvaru kachního zobáku. (DĚLOŽNÍ HRDLO, zapsal si do závorky, jako by si to chtěl obzvlášť vštípit do paměti, je součástí spodního, zúženého zakončení DĚLOHY.) Otvor uprostřed DĚLOŽNÍHO HRDLA je ústím DĚLOHY. Vypadá to jako třešňový bonbon s otvorem uprostřed. V době těhotenství je DĚLOŽNÍ HRDLO naběhlé a lesklé.

DĚLOŽNÍ HRDLO roztáhneme soupravou KOVOVÝCH DI-LATÁTORŮ, čímž uvolníme cestu pro vsunutí KLEŠTÍ. Jejich čelistmi lékař dosáhne na obsah DĚLOHY a vytáhne co největší část obsahu ven."

Ten obsah (alespoň Homer to tak myslel) sestával hlavně z krve a hlenu. Říkal tomu "produkty početí".

"DĚLOŽNÍ STĚNU," poznamenal si Homer, "oškrábeme dočista KYRETOU. Že je úplně čistá, poznáme podle škrábavého zvuku."

Tím jeho zápisky o dilataci a kyretáži končily. Jako poznámku pod čarou k tomuto postupu Homer doplnil jen toto: "LUNO, o němž se píše v literatuře, tvoří ta část POHLAVNÍHO ÚSTROJI, kde se ukládá oplodněné vajíčko." Na okraj tohoto zápisu připojil číslo stránky - byla to stránka v Grayově anatomii, úvodní strana kapitoly nazvané "Ženské rozmnožovací ústrojí", kde člověk našel řadu užitečných nákresů a popisů.

V roce 194- (v necelých dvaceti letech) už měl Homer za sebou bezpočet porodů, při nichž působil v roli porodního asistenta, a ještě snad o čtvrtinu víc potratů, jichž se zúčastnil jako asistent operatéra. Mnoho dětí přivedl na svět samostatně, ovšem za přítomnosti dr. Larche, ale Larch Homerovi nikdy nedovolil provést potrat. Oba - Larch i Homer - sice byli přesvědčeni o tom, že je k tomu Homer již dokonale způsobilý, avšak Larch si přál, aby

Homer nejprve vystudoval medicínu - opravdovou medicínu -a odsloužil si povinnou praxi v jiné nemocnici, než se samostatně pustí do takové operace. Ne snad, že by se jednalo o příliš komplikovaný zákrok Larch si jenom myslel, že by se Homer měl sám rozhodnout. Larchovi šlo o to, aby se Homer dozvěděl něco o společnosti, než sám dospěje k rozhodnutí, zda chce potraty provádět nebo ne.

A tak dr. Larch hledal pro Homera Wellse sponzora. Potřeboval někoho, kdo by chlapce poslal na školu nejen proto, aby splnil podmínky pro přijetí na lékařskou fakultu, ale také proto, aby Homer přišel do styku i s jiným světem, než jaký znal ze St. Cloud's.

Ovšem jak sestavit inzerát pátrající po takovém sponzorovi, to bylo pro Larche hádankou. Neměl by požádat svého kolegu z Novoanglického domova pro toulavé děti, s nímž si dopisoval, aby mu dal k dispozici svůj rozsáhlý adresář?

ZKUŠENÝ PORODNÍ ASISTENT A KVALIFIKOVANÝ ABORCIONISTA HLEDÁ SPONZORA - ŽIVOT NA STUDIÍCH PLUS VÝDAJE ZA LÉKAŘSKOU FAKULTU!

Kde najít společnost, do níž by Homer Wells zapadl? přemítal Wilbur Larch.

Larch věděl, že především musí svého žáka odtrhnout od Melony. Jak ho jen deprimovalo, když ty dva vídal spolu! Připadali mu jako unavený manželský pár bez špetky vzájemné lásky. Sexuální napětí, jež se Melony podařilo mezi nimi navodit v počátcích jejich hněvivých námluv, již zřejmě pominulo. Pokud se snad věnovali sexuálním aktivitám, docházelo k tomu jen nepravidelně a bez nadšení. Při obědě sedávali mlčky vedle sebe, přímo na očích všemu osazenstvu dívčího či chlapeckého oddělení. Nahlíželi spolu do důkladně ohmatané Grayovy anatomie jako do složité mapy, bez níž by nikdy nenašli cestu ze St. Cloud's.

Melony už dokonce přestala utíkat. Dr. Larch měl dojem, že Melony s Homerem spojuje nějaká neradostná, nevyslovená dohoda. Mrzutá nevlídnost jejich vztahu dr. Larchovi připomínala dceru paní Eamesové, jež zůstala zachována pro věčné časy s poníkovým penisem v ústech. Melony s Homerem se nikdy neprali ani nehádali ba zdálo se, že Melony úplně přestala zvyšovat hlas. Dr. Larch věděl, že pokud v jejich vztahu přetrvaly sexuální styky, dochází k nim jen náhodně a pouze z čiré nudy.

Larch dokonce Melony sehnal práci pomocnice v domácnosti u jedné zámožné staré paní v Three Mile Falls. Možná si ta potrhlá postižená osoba měla sklon stěžovat na každého určitě si stěžovala na Melony - tvrdila, že je "necitelná", že není "vstřícná" při konverzaci, a pokud jde o fyzickou pomoc - například když jí má pomoci do vany nebo z vany, chová se to děvče "neuvěřitelně hrubě". Tomu byl dr. Larch ochoten uvěřit. Také Melony si stěžovala: prý raději bydlí v St. Cloud's. Když už musí chodit do práce, radši by vzala takové místo, odkud se bude vracet.

"Chci se vrátit večer domů," vysvětlila paní Groganové a dr. Larchovi. Domů? pomyslel si Larch.

V městečku se naskytlo jiné zaměstnání, ale k tomu bylo zapotřebí, aby Melony uměla řídit auto. Dr. Larch dokonce našel jednoho místního mládence, aby Melony učil, ale její způsob jízdy toho mladého muže strašně vyděsil a zkoušky na řidičský průkaz musela absolvovat třikrát, než se jí jednou podařilo je udělat. A pak o to zaměstnání - rozvoz náhradních součástek a nástrojů pro jednu stavební firmu - přišla. Nedokázala vysvětlit, kde se na tachometru po jediném týdnu vzalo přes dvě stě mil navíc. "Tak jsem si různě jezdila, protože mě to otravovalo," vysvětlila dr. Larchovi a krčila rameny. "A taky jsem pár dnů jezdila za jedním chlápkem."

Larch si rozčileně uvědomoval, že Melony, které již bylo téměř dvacet let, je nezaměstnatelná a neadoptovatelná. Vypěstovala si závislost na život v blízkosti Homera Wellse, i když někdy spolu nepromluvili snad ani slovo po několik dní. Vlastně se zdálo, že spolu vůbec nekomunikují i několik týdnů, pouze se vyskytují pohromadě (ovšem jednalo-li se o Meloninu přítomnost, slovo "pouze" možná nebylo na místě). Jelikož Melony dr. Larche tolik deprimovala, soudil, že její přítomnost musí deprimovat i Homera Wellse.

Wilbur Larch Homera Wellse miloval - nikdy nikoho nemiloval tolik, jako toho chlapce, a nedovedl si představit, jak snese život v St. Cloud's bez něho. Avšak doktor věděl, že Homer potřebuje skutečný kontakt se společností, má-li vůbec někdy dostat příležitost rozhodnout sám o svém životě. Larch jenom snil o tom, že se Homer vydá do světa a potom se z vlastní vůle vrátí do St. Cloud's. Ale kdo by si vybral něco takového? strachoval se Larch.

Ve státě Maine je mnoho měst, žádné však natolik bez půvabu, jako St. Cloud's.

Larch ležel v lékárně a čichl si trochu éteru. Vzpomínal na bezpečné útočiště v Portlandu, v mysli probíral městečka, ležící od Portlandu na východ či směrem do vnitrozemí a ze rtů mu splývala jejich poctivá mainská jména.

(Nádech, výdech.) Wilbur Larch téměř vnímal chuť těch měst a jejich voňavých názvů. Kennebunk a Kennebunkport, také Vassalborough, Nobleboro a Waldoboro, dále Viscasset a West Bath, Damariscotta a Friendship, Penobscot Bay a Sagadahoc Bay, Yarmouth a Camden, Rockport a Arundel, Rumford a Biddeford a Livermore Falls.

Východně od turistické vějičky zvané Cape Kenneth leží Heart's Haven. Dále ve vnitrozemí, kousek od tohoto malého, hezkého přístavního městečka s přístavem v názvu se nachází městys Heart's Rock. Skála se dostala do názvu města díky neobydlenému skalnatému ostrůvku připomínajícímu mrtvou velrybu, jež jako by se vznášela na hladině jinak dokonalého přístavu města Heart's Haven. Je to ohyzdný ostrůvek a lidé z Heart's Haven ho nemají rádi možná právě proto ošklivé městečko Heart's Rock pojmenovali po tomto skalisku pokrytém ptačím trusem a bílém jako rybí břicho. Ani nejvyšší příliv ho úplně nezakryje, leží nízko u hladiny, mírně nakloněné ke straně odtud jeho název - Dead Whale Rock. V samotném Heart's Rocku však žádnou skálu nemají. Není to ale město, jež by si zasloužilo, aby se na něj shlíželo svrchu. Leží jen o pět mil dál ve vnitrozemí a z některých návrší dohlédnete až na oceán. Skoro všude ve městě vás osvěží mořský vánek.

Avšak v porovnání s Heart's Havenem vypadá každé jiné město jako zmetek. Když lidé z Heart's Havenu zavrhují Heart's Rock, nezmiňují se o prosté, malebné starobylosti jediných tamních obchodů - Sanbornova smíšeného zboží a Titova železářství. Od obyvatel z Heart's Havenu se doslechnete spíš o Sladkovodním jezeře a o letních chatách na jeho tmavých březích. Voda v jezeře - velikostí je to spíš rybník - není příliš pitná, protože v polovině července se zakalí a zaroste řasami. Sladkovodní jezero je však tím jediným, co Heart's Rock nabízí letním návštěvníkům. Lidé trávící léto na březích Sladkovodního jezera nepřicházejí zdaleka buď žijí v jiných částech Heart's Rocku, anebo v ještě větším zapadákově zvaném Kenneth Corners. Letní tábořiště a chaty roztroušené kolem jezera se využívají také při podzimní lovecké sezóně. Chalupy i kempy mívají názvy překypující zbožnými přáními. Je tam Poslední ozvěna a Srncův vzdor (ta je vyzdobena parožími), jedna se jmenuje Nekonečný víkend a má ponton, jiná zase Wěčný Clid, což naznačuje, že její obyvatelé jsou vtipní až k nesnesení, a také tu najdete upřímný název Shermanova zemljanka, jenž přesně odpovídá skutečnosti.

V roce 194- už byla kolem Sladkovodního jezera tlačenice a v roce 195-je měly nad únosnou mez zaplavit motorové čluny a vodní lyže. Lodní šrouby i vesla pak zdobil slizký, zelený povlak řas vynesených zvířenou vodou ze dna. Lesy kolem jezera byly příliš husté, než aby jimi pronikl vítr plachetnicím to na zmrtvělé vodě nikdy nesvědčilo, zato je zde výtečná komáří líheň a během let nastřádaná dětská moč spolu s uniklým benzinem dodaly jezerní hladině nezdravý lesk. Ve státě Maine existují i krásná, odlehlá jezera, ale Sladkovodní jezero k nim nikdy nepatřilo. Občas se tu objeví udivený kanoista hledající neporušenou přírodu -jenže tady ji nenalezne. Zesnulí dobrodružní manželé Winkleovi by tohle místo návštěvou nepoctili. Vody ze Sladkovodního jezera by se o své vůli nikdo nenapil a na toto téma koluje několik nezábavných anekdot všechny mají původ v Heart's Haven, jehož obyvatelé posuzují Heart's Rock odjakživa jen podle jeho jediné, žalostné vodní plochy.

Když Sladkovodní jezero uviděl poprvé Homer Wells, napadlo ho, že pokud by někdy někdo uspořádal letní tábor pro ubohé sirotky ze St. Cloud's, zřejmě by ho umístil do močálu, oddělujícího Poslední ozvěnu od Shermanovy zemljanky.

V Heart's Rocku nebylo všechno tak ošklivé. Bylo to město usedlých obyvatel, ležící v poměrně otevřené, pečlivé obdělané krajině. Zdejší kraj oplýval dojnicemi a ovocnými stromy. V roce 194- se u silnice Drinkwater Road, spojující Heart's Rock s Heart's Havenem, nacházel sadařský statek Ocean View, nádherný a bohatý dokonce i podle měřítek zpovykaných, zhýčkaných obyvatel Heart's Havenu. Přestože Ocean View ležel v Heart's Rocku, podobal se spíš usedlostem v Heart's Havenu. Dvory statku zdobila dlažba z plochých kamenů, pozemek zkrášlovaly růžové keře - podobně jako v usedlostech v Heart's Haven na líbezném mořském pobřeží - a trávníky mezi domem a bazénem, táhnoucí se až k nejbližšímu okraji jabloňového sadu, udržovaly a opečovávaly tytéž firmy, jež vytvořily v Heart's Havenu travnaté plochy připomínající golfové greeny.

Dokonce i jméno majitele sadařského statku Ocean View, Wal-lace Worthingtona, připomínalo jména obyvatel Heart's Havenu - protože nepatřilo ke jménům obvyklým v tomto kraji. A patřit nemohlo, protože Wallace Worthington pocházel z New Yorku. Dal vale investicím a pustil se do pěstování jablek těsně předtím, než všichni investoři přišli na buben, a i když snad nebyl prvotřídním odborníkem na jablka - tělem i duší (a také oblečením) zosobňoval typ venkovského šlechtice -, uměl moc dobře zacházet s penězi a k řízení prací na Ocean View si najal ty pravé předáky (kteří o pěstování jablek věděli všechno).

Worthington byl stálým členem předsednictva Přístavního klubu. A protože jeho sad zaměstnával polovinu obyvatel městečka Heart's Rock, dostalo se mu té vzácné pocty, že se stal váženou osobou v obou obcích.

Wallace Worthington by byl Wilburu Larchovi připomněl lidi, které potkal u Channing-Peabodyových, kde provedl svůj druhý potrat - potrat u boháčů, jak tomu sám Larch říkal. Homer Wells by ve Wallaci Worthingtonovi viděl opravdového krále Nové Anglie.

Byli byste museli žít v Heart's Rocku nebo v Heart's Havenu - a vyznat se v tamních společenských vztazích -, abyste si uvědomili, že manželka Wallace Worthingtona není královnou každým coulem. Rozhodně jako královna vypadala a chovala se tak. Zdejší lidé však věděli, že Olive Worthingtonová je sice rodačkou z Heart's Havenu, ale pochází z nesprávné části města.

Olive Worthingtonová se narodila jako Alice Beánova pro znalce poměrů byla dcerou Bruče Beána (sběrače škeblí). Byla mazanou sestřičkou Buckyho Beána (studnaře) - kteréžto tvrzení vzbuzuje falešný dojem, že Bucky sám mazaný nebyl, jenže on byl přinejmenším chytřejší než jeho otec Bruče. Studnařství (povolání otce sestry Angely, jemuž Homer Wells vděčil za své jméno) bylo výnosným řemeslem. V porovnání se sběrem škeblí je na tom studnařství o spoustu dolarů lip a o spoustu mil dál, jak se říká ve státě Maine.

Olive Worthingtonová už jako malá prodávala škeble z korby nakladačku, z něhož pořád okapávala voda z tajícího ledu. Její matka Maud nikdy nepromluvila. Na krájecím prkně, v hromadě nepořádku na okraji kuchyňského pultu, měla nakřáplé zrcátko - v hromádce kosmetiky, která jí učarovala, se tu a tam vyskytla zbloudilá škeble. Velká škeble jí sloužila jako jediný popelník. Drsný, černý povlak z vyloupnuté škeble někdy ulpěl na její lahvičce se zdravíčkem. Umřela na rakovinu plic v době, kdy Olive chodila na střední školu.

Alice Beánova se stala paní Worthingtonovou, protože se provdala za Wallace Worthingtona, a křestní jméno si nechala úředně změnit na Olive na radnici v Heart's Havenu. Prostě si vyplnila jednoduchý úřední formulář pro změnu jména, snadnou změnu, zčásti i proto, že aby se z Alice stala Olive, stačilo vyměnit dvě písmena. Místní lidé se nemohli nabažit všelijakých vtipů na jméno Olive a pořád ho převalovali v ústech jako nepříjemné pecky onoho zvláštního ovoce. Mnozí o ní za jejími zády i nadále hovořili jako o Alici Beánové, avšak jen její bratr Bucky jí říkal Alice přímo do očí. Všichni ostatní ji respektovali alespoň do té míry, že jí oslovovali Olive, když si to tak přála, a obecně se soudilo, že i když sňatkem s Worthingtonem vyvdala spoustu peněz i jablek, sám Wallace pro ni nebyl žádnou výhrou.

Bodrý žertéř a bonviván Wallace Worthington byl hodný, velkorysý člověk. Olive zbožňoval - miloval na ní úplně všechno: šedé oči, popelavé blond vlasy, jež nyní zvolna nabývaly jemného perleťového odstínu, její novobritský přízvuk, získaný na střední škole (který se mnoho členů Přístavního klubu pokoušelo napodobit). Olive získala středoškolský přízvuk díky úspěšnému studnařství svého bratra Buckyho bez něj by se jí možná nikdy nepodařilo upoutat pozornost Wallace Worthingtona.

Jestliže tedy Olive tolerovala Buckymu, když ji oslovoval Alice, možná to bylo z vděčnosti. Snášela i jeho předvídatelné návštěvy v Ocean View - přicházel v zabahněných botách pokrytých jílem z hlubin země takové bahno znají jenom studnaři. Olive se vždycky snažila skrýt znechucené zděšení, když v těch botách dupal po domě, volal na ni "Alice, holka", a za horkých letních dnů skákal do bazénu úplně oblečený. Jen ty holínky, zaneřáděné od podzemního svinstva, neponořil do průzračné, čisté vody (která však, když z ní vylezl, připomínala vlny dotírající na atlantské pobřeží, při okraji zbarvené jílem). Po Buckym Beánovi zůstával na stěnách bazénu lem nečistoty jako po špinavém dítěti ve vaně.

Olive se sice lecčeho ušetřila, když se jí podařilo uniknout svému původnímu já jménem Alice Beánova, avšak s Wallacem Worthingtonem bylo něco v nepořádku. Byl sice dokonalý gentleman, uměl skvěle vtipkovat na účet republikánů v Přístavním klubu a k zaměstnancům byl spravedlivý (platil jim ze svého zdravotní pojištění i v době, kdy většina zemědělských dělníků žila v nedostatku úplně všeho). Ale i přes jeho roztomilou okázalost (všechna zemědělská i osobní vozidla na farmě Ocean View nesla znak velkého rudého jablka s jeho monogramem!) a vůbec přes všechno, co bylo na Wallaceovi úžasné, se zdálo, že je neustále opilý jeho dětinská hyperaktivita a neposednost v obyvatelích Heart's Havenu i Heart's Rocku vyvolávala dojem, že žít s ním nebude asi žádný med.

Opilý byl například tehdy v Přístavním klubu, když spustil síť na ústředním kurtu (kterou se mu jaksi nedařilo řádně vypnout) tím způsobem, že ji rozřízl pilkou na svém kapesním noži. A opět se opil v Přístavním klubu, tenkrát, když dr. Darryrlimple dostal infarkt. Wallace hodil starého pána do bazénu na mělkém konci, prý "aby ho vzkřísil", jak vysvětlil později. Ten chudák stará se kromě infarktu málem utopil a pohoršení Darryrlimplové se urazili a všichni vystoupili z klubu. Jednou se Wallace opil i ve svém vlastním sadu a najel cadillacem čelně do pětisetgalonového rozstřikovače on sám i jeho bílý kabriolet byli promáčení chemikáliemi, které mu způsobily vyrážku v rozkroku a navždy vybělily šarlatové čalounění vozu. Znovu byl opilý, když trval na tom, že osobně pojede s traktorem, do něhož zapřáhl plochý vůz s polovinou včelích úlů Iry Titcomba, a celý ten náklad okamžitě převrhl - med, úly i miliony rozzuřených včel - na křižovatce Drinkwater Road s Day Lané (přičemž schytal spoustu žihadel). Kromě něho včely poštípaly také Everetta Tafta, jeho ženu Dot a Dotinu nezletilou sestru Debru Pettigrewovou, kteří v době nehody pracovali v sadu na Day Lané.

Nikdo však nepochyboval o tom, že je Wallace Worthington Olive věrný - zlí jazykové tvrdili, že je pořád moc opilý, než aby si začal s nějakou jinou - a možná i moc opilý na to, aby měl něco s Olive. Bylo jisté, že aspoň jednou spolu něco museli mít, protože mu porodila syna, jemuž v roce 194- právě táhlo na dvacátý rok. Byl velký, pohledný, okouzlující jako jeho otec, po matce zdědil kouřově šedé oči a také světlé vlasy, i když ne tak docela (měl je spíš zlaté než popelavé), a zčásti dokonce i její novobritský přízvuk. Wallace Worthington mladší byl až příliš pěkný chlapec, než aby se mu říkalo Wallace mladší (a proto mu říkali Wally). Zato ode dne, kdy se Wally narodil, všichni, včetně Olive a později i samotného Wallyho, o Wallaci Worthingtonovi mluvili pouze jako o Seniorovi.

A to je jen nejnutnější úvod ke správnému chápání společenských poměrů v Heart's Havenu a Heart's Rocku. Kdyby ovšem dr. Larch věděl alespoň tolik, možná by se odsud Homera Wellse pokusil dostat. Snad by ho napadlo, že si tu Honier zkomplikuje život. Co může takový sirotek vědět o klepech a co mu záleží na společenském zařazení? Avšak Wilburu Larchovi připadaly názvy Heart's Haven a Heart's Rock jako velmi krásná jména, navíc vylepšená éterovým opojením.

Kdyby dr. Larch pobýval nějaký čas v blízkosti Seniora Worthingtona, možná by si uvědomil, že toho člověka odsuzují neprávem. Samozřejmě že hodné pil - mnozí z těch, kdo vůbec pijí, pijí příliš mnoho. Ale Senior nebyl opilec. Vykazoval typické klinické příznaky Alzheimerovy choroby a Wilbur Larch by určitě uměl vysvětlit, oč se jedná - o postupnou degeneraci mozkové kůry. Alzheimerova presenilní demence se vyznačuje postupným útlumem intelektu, ztrátou paměti, zrychleným stárnutím pacientů středního věku všechny tyto symptomy se v pouhých několika letech prudce zhoršují a končí smrtí. Neklid, hyperaktivita a neschopnost správného úsudku patří také k charakteristickým příznakům. Ale obyvatelé Heart's Havenu přes všechnu svoji duchaplnost nevěděli nic o rozdílech mezi opilstvím a Alzheimerovou chorobou byli si naprosto jisti, že mají Worthingtonovy přečtené skrz naskrz.

Také Olive Worthingtonovou odhadli špatně. Zasloužila si své jméno. Možná kdysi zoufale toužila vymanit se ze života mezi škeblemi, ale také uměla vzít za práci pamatovala si, jak rychle se rozpouštěl led na korbě náklaďáku a jak krátce bylo možné udržet škeble v čerstvém stavu. Věděla, kdy je třeba si pospíšit, a vyznala se v tlačenici. Okamžitě pochopila, že Wallace Worthington sice umí zacházet s penězi, ale nevyzná se v jablkách, a tak si vzala jablka na starost sama. Zjistila si, kteří z předáků se nejlépe vyznají v řemesle, a zvýšila jim platy. Ostatní vyhodila a na jejich místa najala mladší, spolehlivější lidi. Pro rodiny sadařů, které si oblíbila, pekla jablečné koláče, a ženám dala na ně recept. V prodejním středisku dala postavit pec na pizzu a brzy už v jedné várce dokázala napéct osmačtyřicet koláčů, což v době sklizně výrazně zvýšilo tržbu za maloobchodní prodej - původně omezený pouze na mošt a jablečná povidla. Za škody, způsobené při nehodě s úly Iry Titcomba, zaplatila víc než musela, a brzy již se na prodejním pultu objevil i med z jabloňových květů. Zapsala se do univerzitních kurzů a naučila se všechno o křížovém opy-lování a o tom, jak se zakládá nový jabloňový sad dozvěděla se o trávení hlodavců, prořezávání a nových chemikáliích víc, než věděli její předáci, a pak je tomu naučila.

Olive měla neustále před očima svoji mlčenlivou matku Maud, okouzlenou vlastním vadnoucím obrazem v zrcátku - a obklopenou škeblemi. Na chomáčcích vaty, omočených v kosmetickém přípravku (měly stejnou barvu jako jíl na příšerných holínkách jejího bratra Buckyho), ulpívaly tečky popela z nedopalků, navršených v lastuře, sloužící jako popelník. Tyto představy dodávaly Olive sílu. Věděla, jakému životu se jí podařilo uniknout, a pohodlný život na farmě Ocean View si víc než zasloužila. Převzala farmu z lehkomyslných Seniorových rukou a velmi inteligentně ji řídila za něj.

Večer, když se vrátili z Přístavního klubu (Olive vždycky řídila), nechala Seniora spát na zadním sedadle a svému synovi Wal-lymu položila na polštář lístek se vzkazem, aby, až přijde domů, tatínka odnesl do postele. Wally to vždycky udělal, byl to opravdu zlatý kluk, nejen že tak vypadal. Když se jednou večer stalo, že byl mladý Wally příliš opilý, takže otce na lůžko neodnesl, Olive Worthingtonová nemeškala a okamžitě synovi jeho pochybení vytkla.

"Máš mé svolení, aby ses snažil napodobovat svého otce ve všech směrech - kromě opilství," sdělila Wallymu. "Kdyby ses mu chtěl podobat i v tomto ohledu, rozluč se s farmou -as každým halířem, který naše jablka vydělají. Nebo si snad myslíš, že by mi v tom tvůj otec dokázal zabránit?"

Wally pohlédl na otce, jehož nechal celou noc spát na zadním sedadle cadillaku, flekatém od té příhody s postřikovacím prostředkem. Bylo mu jasné, že Senior by nedokázal zabránit ničemu.

"Ne, mami," odvětil Wally uctivě - nejen proto, že to byl vzdělaný a zdvořilý hoch (v Přístavním klubu mu umožnili dávat lekce tenisu a slušného chování a moc mu to šlo), ale také protože věděl, že jeho matka Olive "nevyvdala" jen tu trochu provozního kapitálu. Ona také poskytovala práci Wilbur Larch by to uměl ocenit.

Bylo smutné, že i Olive soudila nespravedlivě chudáka Seniora, který se stal obětí alkoholu jen zčásti, zato však byl totálně ve spárech Alzheimerovy choroby.

Jisté věci o vás společnost ve městě ví, ale jiné jí uniknou. Seniora Worthingtona uvádělo v úžas zhoršování jeho stavu, jež i on sám přičítal ďábelskému působení alkoholu. Když pil málo - a přesto si následujícího rána nemohl vzpomenout, co večer předtím řekl nebo udělal, přesto se pozoruhodně rychlé stárnutí nezpomalilo, přesto i nadále těkal od jednoho k druhému, sako zapomněl tady, klobouk tam, klíče od auta v zapomenutém saku - zkrátka když pil málo, a přesto se i nadále choval jako blázen, zmátlo ho to natolik, že začal pít víc. Nakonec ho ničila nejen Alzheimerova nemoc, ale i alkoholismus stal se z něj šťastný opilec s nevysvětlitelnými výkyvy nálad. V lepším a poučenějším světě by o něj bylo postaráno jako o téměř dokonale nevinného pacienta, jímž opravdu byl.

V tomto jediném ohledu se Heart's Haven a Heart's Rock podobaly St. Cloud's: pro Seniora Worthingtona zde nebylo záchrany před jeho neduhem právě tak, jako nebylo záchrany pro Fuzzyho Stoná.

V roce 193- se Homer Wells dal do studia Grayovy anatomie - od začátku. Začal s osteologií - naukou o kostře. Začal s kostmi. V roce 194- už procházel Grayovu anatomii potřetí, někdy společně s Melony. Melony neoplývala soustředěním, i když připouštěla, že ji zajímá složitost nervové soustavy, zvláště pak popis dvanáctého, či hypoglosálního nervu, jenž ovládá pohyby jazyka.

"Co je to ,hybný nerv'?" ptala se Melony a vyplazovala jazyk. Homer se jí to pokoušel vysvětlit, ale už ho to začínalo unavovat. V té době již pošesté předčítal Davida Copperfielda, posedmé Nadějné vyhlídky a počtvrté Janu Eyrovou. Právě včera narazil na jednu pasáž, nad kterou se Melony vždycky znepokojeně ošklíba-la - a Homerovi z toho bylo úzko.

Na začátku dvanácté kapitoly Jane bystře poznamenává: "Je zbytečné nabádat lidské bytosti ke klidu: potřebují činy a nevidí-li je kolem sebe, odhodlají se k nim samy."

"Pamatuj si, Sluníčko," přerušila ho Melony. "Dokud tady zůstanu, zůstaneš taky. Slib je slib."

Ale Homera Wellse už ty opakující se pocity úzkosti z Melony unavovaly. Přečetl větu ještě jednou, tentokrát jako cílenou hrozbu.

"Je zbytečné nabádat lidské bytosti ke klidu: potřebují činy a nevidí-li je kolem sebe, odhodlají se k nim samy." Jeho zlověstný tón zřejmě zarazil i slečnu Groganovou.

Opsal si tu větu rukopisem skoro stejně spořádaným a stísněným, jako bylo písmo doktora Larche. Potom ji přepsal na stroji sestry Angely, jen s několika chybami. A když Wilbur Larch "jen tak trochu odpočíval" v lékárně, Homer se k unavenému světci přikradl a list s citátem z Jany Eyrové mu položil na zvedající se a klesající hrudník. Samotný obsah citátu dr. Larche nepolekal tolik, jako matný a nejistý pocit, jenž se ho zmocnil: pocit, že Homer má jeho éterové návyky důkladně přečtené a ví, kdy se může k jeho lůžku nepozorovaně připlížit. Anebo toho možná beru víc než dřív, přemítal dr. Larch. ,«

Bylo snad to, že Homer využil éterové masky, aby mohl Lajpchovi na prsa položit citát z Jany Eyrové, myšleno jako vzkaz? i,«|

"Dějiny," napsal dr. Larch, "sestávají z maličkých, často neodhalených omylů."

Snad měl na mysli tak nepatrné věci, jako byl apostrof, který kdosi připojil k původnímu jménu St. Clouds. Jeho tvrzení navíc dokládá případ slova heart, srdce, v názvech Heart's Haven a Heart's Rock. Dostalo se tam podobným omylem, jaký způsobil, že se z Melody navždy stala Melony. Cestovatel, jenž se údajně zasloužil o objevení půvabné, překrásné zátoky v Heart's Havenu - mořeplavec jménem Reginald Hart -, se stal také prvním osadníkem v Heart's Rocku. Vyklučil les a pokoušel se farmařit. Za jeho časů - i za časů, jež následovaly po jeho smrti - v zemi převládala všeobecná negramotnost nikdo neměl ani ponětí, jaký je rozdíl v pravopisu slov "heart" a "hart". První usídlenci v Heart's Havenu a v Heart's Rocku pravděpodobně nikdy nepochopili, že Reginald Hart se jmenoval po jelenovi, a svá městečka beze všeho pojmenovali po tělesném orgánu.

"Je to dutý, svalnatý orgán kónického tvaru," zadrmolil by Homer Wells, jak to měl našprtáno z Grayovy anatomie " --uložený v PERIKARDU." V roce 194- prozkoumal Homer srdce všech tří mrtvol, které pro něj dr. Larch obstaral. (Vhodnost mrtvoly ke zkoumání obyčejně končila po dvou letech.)

Všechno to byly mrtvoly žen účelům dr. Larche - který se snažil Homera naučit především porodnictví a příbuzným oborům - by sotva posloužilo, kdyby jeho žák pitval mrtvoly mužů. Sehnat mrtvolu, s tím byly vždycky problémy (jednu jim dodali naloženou ve vodě, jež měla být původně ledem, a jiné se museli zbavit, protože konzervační roztok byl zřejmě příliš starý anebo příliš zředěný). Homer si všechna tři mrtvá těla dokonale zapamatoval. Až u třetí z nich v sobě nalezl dostatek smyslu pro humor, aby jí přidělil jméno. Pojmenoval ji Klára, po bojácné matce Davida Copperfielda - ubohé slabošce, která příšernému panu Murdstonovi dovolila, aby ji i Davida neustále terorizoval.

"Měl bys jí říkat Jana," poradila Homerovi Melony, která střídavě buď mívala Jany Eyrové plné zuby nebo se s ní naprosto ztotožňovala.

"Taky bych jí mohl říkat Melony," opáčil Homer, ale s humo? rem to u Melony nebývalo jednoduché dávala přednost vlastním žertům.

Mrtvola číslo dvě Homerovi umožnila provést důležité cvičení, které ho připravilo na jeho první císařský řez, při němž tak hmatatelně cítil, jak mu dr. Larch visí očima na rukách, že měl pocit, jako by mu ty ruce ani nepatřily. Pohybovaly se tak sebejistě, hladce a účelně, až Homer nabyl podezření, že dr. Larch objevil nějaký způsob, jak otevřít dělohu dokonalým řezem, ani velkým ani malým, pouhou silou mysli (takže k tomu žádné ruce nebyly potřeba).

Nesrovnalosti, jež na nádraží nastaly kolem příjezdu mrtvoly, které Homer později dal jméno Klára, Homerovi umožnily získat první zkušenost s eklamptickými stahy - či puerperálními křečemi, jak se jim říkávalo v Bostonské porodnici za časů Wilbura Larche. Právě ve chvíli, kdy se dr. Larch na železniční stanici dohadoval s přednostou ohledně průvodky k ubohé Kláře, se Homer Wells v St. Cloud's pokoušel na mrtvole číslo dvě přesně lokalizovat hrdelní žílu. Ačkoliv to nevěděl, měl k dispozici dobré vysvětlení, proč momentálně ztratil orientaci tělo číslo dvě bylo již notně opotřebované a řadu věcí v něm nebylo snadné nalézt. Počítal, že se už každou chvíli bude muset poradit s Grayovou anatomií, když tu do místnosti vpadla sestra Edna a vyjekla (jako vždy, když Homera viděla pitvat mrtvolu číslo dvě vypadalo to, jako by ho právě nachytala při nějakých nepravostech s Melony).

"Homere!" zvolala, ale dál už nedokázala vyrazit ani slovo, a tak jenom rozrušeně máchala rukama jako slepice křídly, až se jí nakonec podařilo ukázat kamsi k lékárně. Rozběhl se tam, co mu nohy stačily, a na podlaze lékárny našel ležící ženu s očima tak divoce vytřeštěnýma a strnulýma, že ji na první pohled pokládal za ono mrtvé tělo, které se, jak věděl, dr. Larch snažil u přednosty vyreklamovat. Potom se ta žena začala hýbat a Homer Wells si uvědomil, že by se vskutku mohla brzy mrtvolou stát křeče se nejprve projevily jako tik ve tváři, ale rychle se rozšířily do všech svalů těla. Obličej, zpočátku zarudlý, se začal lesknout a nabíral modročernou barvu. Patami bušila do podlahy tak silně, až jí z nohou odlétly oba střevíce - Homer si okamžitě všiml obrovských otoků na obou kotnících. Čelisti měla zaťaté, ústa i bradu potřísněnou zpěněnými slinami zbarvenými krví, protože si prokousla jazyk, což bylo pro ni jistě lepší, než kdyby ho spolkla. Dýchala ztěžka, syčivě vypouštěla vzduch z plic a na Homerův obličej při tom dopadala sprška slin s prudkostí, jakou nezažil od chvíle, kdy uskočil od břehu řeky a hleděl do přívalu, který spláchl manžele Winkleovy.

"Eklampsie," oznámil Homer Wells sestře Edně. Slovo řeckého původu dr. Larch mu vysvětlil, že ten název je odvozen od záblesků světla, které se míhají pacientce před očima, když ji zachvátí puerperální křeče. Homer věděl, že při rozumné předporodní péči není těžké se eklampsii vyhnout. Předchází ji snadno zjistitelné zvýšení krevního tlaku, přítomnost albuminu v moči, otoky končetin, bolesti hlavy, zvracení a samozřejmě ty mžitky a záblesky před očima. Obvykle postačí klid na lůžku, dieta, snížení příjmu tekutin a psychické uvolnění, ale když to nepomůže, téměř vždy se podaří křečím předejít předčasným vyvoláním porodních stahů - často se tak narodí i zdravé dítě.

Avšak pacientky, s nimiž dr. Larch míval co do činění, nepatřily k těm, kdo vyhledávají předporodní péči - či vůbec vědí, co to je. Tahle pacientka dorazila opravdu na poslední chvíli dokonce i podle měřítek běžných v Larchově praxi.

"Dr. Larch je na nádraží," řekl klidně Homer sestře Edně. "Někdo pro něj musí zajít. Vy a sestra Angela byste měly zůstat tady a pomoct mi." Když zvedl tu ženu ze země a odnášel ji do porodního sálu, cítil Homer dotek její vlhké, chladné pokožky, což mu připomnělo mrtvoly číslo jedna a dvě (a vzpomněl si, že tu druhou nechal na pitevním stole v místnosti, kterou nyní používal k anatomickým studiím poblíž kuchyně chlapeckého oddělení). Homer Wells věděl, že v minulém století by lékař tuto pacientku uspal éterem a roztáhl by hrdlo dělohy, aby vyvolal nucený porod - při takovém zákroku pacientka obyčejně zemřela.

V Bostonské porodnici se Wilbur Larch naučil posílit srdeční sval dávkou digitalisu, což pomáhalo zabránit hromadění tekutin v plicích. Homer naslouchal ženinu bublavému dýchání a uvědomil si, že je už možná příliš pozdě, i kdyby si celý postup bezchybně zapamatoval. Věděl, že eklampsie vyžaduje konzervativní přístup bude-li nucen vyvolat předčasný porod, musí se snažit, aby k porodním stahům došlo co možná nejpřirozenější cestou. V tu chvíli žena zasténala hlavou i nohama současně udeřila do operačního stolu, její těhotné břicho jako by se vznášelo bez opory - a jedna z jejích paží, mimoděk, aniž by směřovala ke konkrétnímu cíli, se zvedla a udeřila Homera do obličeje.

Věděl, že u některých žen nastane jenom jedna puerperální křeč, byly však zaznamenány případy žen, které jich přežily až sto. Homer ovšem netušil, zda to, nač se právě dívá, je její druhý nebo devadesátý stah.

Když se do porodního sálu vrátila sestra Edna se sestrou Angelou, Homer jim přikázal, aby pacientce podaly morfium sám jí vstříkl do žíly trochu síranu horečnatého, aby alespoň na chvíli snížil krevní tlak. Když křeč pominula a ještě než začala další, o níž Homer věděl, že musí přijít, požádal sestru Ednu, aby odebrala pacientce vzorek moči, a sestru Angelu poprosil, aby zjistila, zda obsahuje stopy albuminu. Otázal se ženy, kolik křečí už má za sebou, ale ta, ačkoliv byla nyní při smyslech a dokonce i rozumně odpovídala na otázky, nedokázala si počet stahů přesně vybavit. Jak je v takových případech typické, z doby, kdy ji křeče svíraly, si nevzpomínala vůbec na nic, pamatovala si jen okamžiky, kdy začaly, a pak zase až jejich odeznívání. Odhadovala, že za normálních okolností by se dítě mělo narodit asi za měsíc.

Když se začala ohlašovat další křeč, Homer pacientku trochu omámil éterem, doufaje, že by to mohlo zmírnit prudkost záchvatu. Tentokrát proběhl jinak než předtím, i když se Homerovi nezdálo, že by byl v čemkoliv mírnější žena se pohybovala pomaleji, ale pokud zde byl nějaký rozdíl, pak její pohyby měly ještě větší sílu. Homer jí nalehl na hruď, avšak její tělo se najednou prudce zlomilo jako zavírací nůž a zvedlo ho z operačního stolu. V příští přestávce, zatímco u pacientky ještě přetrvávalo éterové omámení, Homer zjistil, že děložní hrdlo není zkrácené, nerozvírá se a porodní stahy zatím nezačaly. Uvažoval, zda by je neměl vyvolat, přál si, aby takové rozhodnutí nezáleželo jen na něm, a divil se, proč ještě někdo nesehnal dr. Larche.

Na nádraží poslali za dr. Larchem silně nachlazeného sirotka. Vrátil se s nudlí jako oprať, jež se mu táhla z obou nosních dírek přes tvář jako jelito po švihnutí bičem. Jmenoval se Curly Day (pochopitelně ho pokřtila sestra Angela) a za stálého frkání a kýchání oznámil, že dr. Larch odjel vlakem do Three Mile Falls -dohnat a zabavit mrtvolu, kterou přednosta (v zlostném záchvatu podníceném nábožným pohoršením) nechal přejet na další zastávku. Přednosta jednoduše odmítl mrtvolu převzít. Larch -rozzuřený víc než předtím přednosta - nasedl do dalšího vlaku a rozjel se za ní.

"Ach jo," zalkala sestra Edna.

Homer dal pacientce první dávku digitalisu byl připraven tento postup pravidelně opakovat tak dlouho, dokud nezaznamená, že to ovlivňuje její srdeční rytmus. Zatímco čekal, až na ženu přijde příští záchvat, otázal se jí, jestli měla v úmyslu dát své dítě k adopci či zda do St. Cloud's přišla jen proto, že je to nejbližší nemocnice - zkrátka, touží po tom dítěti, anebo je nechtěné?

"Chcete říct, že to dítě zemře?" zeptala se žena.

Vytasil na ni neskvělejší Larchův úsměv spolu s odpovědí: "Ovšemže ne!" Myslel však na to, že neuspíší-li porod, dítě nejspíš zemře, a uspíší-li ho, zemře pravděpodobně ona.

Zena mu vyprávěla, že do St. Cloud's přijela stopem, protože nemá nikoho, kdo by ji sem dovezl, a že si to dítě sice nechce nechat, ale strašně moc by si přála, aby žilo.

"Jasně," přikývl Homer, jako by to záleželo jen na jeho rozhodnutí.

"Připadáte mi dost mladej," mínila žena. "Neumřu, viďte že ne?"

"To víte že ne," ujistil ji Homer Wells opět s Larchovým úsměvem ten ho alespoň činil starším.

Avšak když se dr. Larch nevrátil ani po dvanácti hodinách a tělo pacientky se na operačním stole zkroutilo již v sedmnácté křeči, Homer Wells si už nedokázal ani vybavit, jak přesně ten sebejistý úsměv vyloudit.

Pohlédl na sestru Angelu, která se mu snažila pomoci pacientku udržet, a rozhodl: "Vyvolám porodní stahy. Protrhnu vak s plodovou vodou."

"Určitě víš, jaký je nejlepší postup, Homere," ujistila ho sestra Angela, ale její napodobenina Larchova důvěru vzbuzujícího úsměvu byla také ubohá.

Po dalších dvanácti hodinách začaly u pacientky děložní stahy Homer Wells si nedokázal vybavit, kolik křečí už v té době měla za sebou. Mezitím mu začal dr. Larch dělat větší starosti než pacientka usilovně se snažil zaplašit obavu, že se dr. Larchovi něco stalo, aby se vůbec dokázal soustředit na práci.

Úl

Za dalších deset hodin, jež uplynuly od počátku porodních stahů, pacientka porodila chlapečka - vážil čtyři libry, jedenáct uncí a byl v dobré kondici. Stav rodičky se rychle zlepšoval -podle Homerova očekávání. Křeče ustaly, krevní tlak se vrátil k normálu, stopy albuminu v moči byly minimální.

Navečer, následujícího dne poté, co se ráno vypravil na nádraží pro mrtvolu, kterou přednosta stanice nechtěl skladovat ani vydat příjemci, se do St. Cloud's vrátil utahaný, leč triumfující Wilbur Larch: i s mrtvolou, která již brzy měla dostat jméno Klára. Následoval tělo do Three Mile Falls, ale tamního přednostu zachvátila taková hrůza, že je ani nenechal vyložit z vlaku, a tak Larch cestoval za ním a na příští i na přespříští stanici vždycky dorazil hned následujícím vlakem. O Kláru nikdo nestál - všichni by ji nanejvýš nechali pohřbít, ale obecně se soudilo, že to nepatří k povinnostem přednosty stanice, který rozhodně nemůže přijmout na svém nádraží mrtvolu, o niž se nikdo nehlásí. Klára byla očividně mrtvolou, jíž nebylo souzeno spočinout v zemi. Strašidelné šplouchání konzervační tekutiny, kožnatý povrch těla, nepozemské barvy místy vystupujících tepen a žil -"Ať je to co chce, já to tady nechci," prohlásil přednosta v Three Mile Falls.

A tak Klára cestovala z Three Mile Falls do Misery Gore, do Moxie Gore, do East Moxie - a pořád dál. Larch se strašlivě pohádal s přednostou v Harmony, kde se Klára zastavila jen na pár minut a vyděsila místní nádražáky k smrti, načež byla odeslána dál.

"To je moje mrtvola!" křičel dr. Larch. "Je na ní moje jméno, je to učební pomůcka pro studenta, který vykonává praxi pod mým vedením v mojí nemocnici v St. Cloud's. Je moe!" ječel Larch. "Proč jste ji poslali opačným směrem? Proč ji posíláte ode mě pryč?11

"Přijela přece sem, no ne?" opáčil přednosta. "Pokud vím, tak si ji v St. Cloud's nikdo nepřevzal."

"Přednosta v St. Cloud's je blázen!" hulákal dr. Larch - trochu při tom poskočil, jen trochu, ale tím pádem se zdálo, jako by i on byl trochu blázen.

"Možná že jo, možná že ne," mínil přednosta z Harmony. "Já vím jen tolik, že tu mrtvolu přivezli sem a já ji poslal dál."

"Prokristapána, není to přece strašidlo!" zaúpěl Larch.

"Neříkám, že je," pravil přednosta. "Možná že jo, možná že ne - nebyla tu tak dlouho, aby se to dalo poznat."

"Idioti!" zařval Larch a nasedl do vlaku. V Cornvillu (kde vlak nestavěl) Wilbur Larch hulákal na pár místních pěstitelů brambor, kteří mávali na vlak: "Maine je plný pitomců!" ječel a vlak ujížděl dál.

Přednosty ve Skowheganu se otázal, kam si k čertu myslí, že tu zatracenou mrtvolu vezou. "Rek bych, že do Bathu," usoudil skowheganský přednosta. "Odtamtud ji odeslali, a když ji na druhém konci nikdo nechce, zase se tam vrátí."

"Jenže on ji někdo cice!" křičel Wilbur Larch. ,Já ji chci."

Mrtvé tělo odeslali do nemocnice v St. Cloud's z nemocnice v Bathu zemřela tam jedna dobrovolná dárkyně a patolog v bathské nemocnici věděl, že Wilbur Larch shání čerstvou ženskou mrtvolu.

Dr. Larch Kláru dohonil až v Auguste Augusta bylo město na mainské poměry velmi kultivované a tamní přednosta si prostě všiml, že mrtvola cestuje nesprávným směrem. "Samozřejmě, že jede nesprávným směrem!" řval Wilbur Larch.

"Zatracená práce," divil se přednosta. "Copak tam u vás lidi neuměj anglicky?"

"Neslyšej anglicky!" ječel dr. Larch. "Nejradši bych posílal mrtvoly do všech těch měst - každej den jednu!"

"Tím byste asi některý lidi namíchnul," opáčil suše přednosta a přemítal, jak dlouho se ještě bude dr. Larch vztekat.

Ani dlouhá cesta s Klárou zpátky do St. Cloud's dr. Larche neuklidnila. V každém městě, kde ho předtím rozzlobili - zejména v Harmony, ale také v East Moxie a v Moxie Gore, jakož i ve všech ostatních - se při zastávce místním přednostům svěřil s tím, co si o myslí o jejich obcích. "Blbákov," oznámil přednostovi v Harmony. "Povězte mi aspoň jednu věc, která je tady harmonická -jedinou věc!"

"Všecko tu bylo harmonický, dokud jste sem nepřijel vy s tou svojí pitomou mrtvolou," odsekl přednosta.

"Blbákov!" volal Larch z okna rozjíždějícího se vlaku. "Troubovice!"

Když vlak zastavil v St. Cloud's, zjistil s velkým zklamáním, že je přednosta pryč. "Šel na oběd," tvrdil Larchovi někdo, ale byl už podvečer.

"Nechtěl jste říct na večeři?" divil se dr. Larch. "Přednosta možná ani neví, jaký je mezi tím rozdíl," dodal zlomyslně. Najal si nějaké dva nevycválance, aby mu s Klárou pomohli do kopce k chlapeckému oddělení.

Překvapilo ho, v jakém nepořádku opustil Homer Wells mrtvolu číslo dvě. V rozrušení vyvolaném naléhavým případem Homer zapomněl mrtvolu uklidit a Larch těm dvěma křupanům přikázal, aby Kláru zanesli právě tam - aniž by ty jelimany připravil na to, že na stole najdou opotřebovanou mrtvolu. Jeden z těch mamlasů naběhl do zdi. Začal ječet a poskakovat po místnosti! Larch se jal s řevem běhat po sirotčinci a hledat Homera.

"Já se honím, abych ti splašil novou mrtvolu - přes půlku celýho zatracenýho státu Maine - a ty tady necháš takovej svinčík, zrovna na ráně, aby ho každej blbec viděl! Homere!" hulákal dr. Larch. "Krucifix," mumlal si pro sebe, "kluk přece nemůže dospět dřív, než přijde jeho čas - člověk nemůže od kluka čekat, že bude vykonávat svoje povinnosti jako dospělý, že bude pracovat jako dospělý!" S bručením procházel celým chlapeckým oddělením a pátral po Homeru Wellsovi, ale Homer se zhroutil na bílé, železné Larchovo lůžko v lékárně a usnul jako zabitý. Éterový opar, obestírající tu náhradní postel pod východním oknem, možná ještě Homerovi dodal k jeho ospalosti, ale on nepotřeboval éter, aby usnul. Byl vzhůru skoro čtyřicet hodin bděl nad pacientkou stíženou eklampsií - a zachránil ji i její dítě.

Sestra Angela dr. Larche zarazila ještě včas, než mohl Homera Wellse najít a probudit ho.

"Co se to tu děje?" chtěl vědět Larch. "Copak tady sakra nikoho nezajímá, kde jsem byl? A proč tam ten kluk nechal válet mrtvolu jako kdyby ji zabil granát? Jen na jednu noc odjedu a podívejte se, jak to tady vypadá."

Ale sestra Angela uvedla všechno na pravou míru. Vysvětlila mu, že zde měli nejhorší případ puerperálních křečí, s jakým se kdy setkala - a že jich už v životě pár viděla. Wilbur Larch jich také pár viděl. V době, kdy pracoval v Bostonské porodnici, mu na eklampsii zemřelo mnoho pacientek a dokonce i v roce 194-měly tyto křeče na svědomí asi čtvrtinu úmrtí při porodech.

"Tohle že udělal Homer?" zeptal se Larch sestry Edny a sestry Angely. Přečetl si zprávu, prohlédl matku, které se dařilo báječně, a předčasně narozeného chlapečka, který byl normálně vyvinutý a zdravý.

"Byl skoro stejně klidný jako ty, Wilbure," prohlásila obdivně sestra Edna. "Můžeš na něj být opravdu pyšný."

"Je to hotový anděl," tvrdila sestra Angela.

Udělal skoro všechno správně, říkal si Wilbur Larch. Vážně úžasné. Za menší chybu považoval Larch skutečnost, že Homer nezaznamenal přesný počet křečí ve druhém dvanáctihodinovém období (zvlášť když je přesně spočítal v prvních dvanácti hodinách) a také se nezmínil o počtu ani o síle křečí (pokud nějaké nastaly) během oněch deseti hodin od chvíle, kdy u pacientky začaly porodní stahy, až do vlastního porodu. To jsou jen drobná pochybení. Wilbur Larch byl dobrý učitel a věděl, že tuto kritiku si raději nechá pro sebe. Homer Wells provedl všechny obtížné části svého úkolu správně jeho postup byl dokonalý.

"Ještě mu není ani dvacet, že?" otázal se Larch. Ale sestra Edna už si šla lehnout, byla vyčerpaná bude snít o Homerově hrdinství a do toho snu sejí bude plést její veliká láska k Larchovi bude spát moc dobře. Sestra Angela byla ještě vzhůru, ve své kanceláři, a když se jí dr. Larch otázal, proč toho předčasně narozeného chlapce ještě nepojmenovali, odpověděla, že je řada na sestře Edně a ta byla už moc unavená.

"Však jde jenom o formalitu," mínil Wilbur Larch. "Dejte mu tedy jméno vy - chci, aby měl jméno. Přece vás nezabije, když ho pojmenujete mimo pořadí, ne?"

Ale sestra Angela dostala lepší nápad. Je to Homerovo dítě -on je zachránil a matku taky. Takže by ho měl pojmenovat Homer Wells, prohlásila sestra Angela.

"Ano, máte pravdu, to by měl," souhlasil dr. Larch, naplněn pýchou na svůj skvělý výtvor.

Homer Wells se měl tedy probudit do dne plného pojmenovávání. V jediný den měl pojmenovat mrtvolu číslo tři a také svého prvního sirotka. Nové mrtvole dal jméno Klára - a jaké jiné jméno mohl dostat malý chlapeček, ne-li David Copperfield? V té době sice předčítal Nadějné vyhlídky a Nadějným vyhlídkám také dával jako románu před Davidem Copperfieldem přednost. Ale nikdy by nikoho nepojmenoval Pip a navíc se mu Pip jako postava příliš nezamlouval ne tolik, jako malý David. Bylo to jednoduché rozhodování a on se ráno probudil velmi osvěžen a schopen i náročnějších rozhodnutí, než bylo toto.

Spal skoro celou noc. Jen jednou se na lůžku v lékárně probudil a uvědomil si, že se dr. Larch už vrátil, je v místnosti a pravděpodobně se na něj dívá ale Homer ponechal oči zavřené. Vytušil Larchovu přítomnost ze sladké vůně éteru, jehož Larch používal místo kolínské, a také slyšel pravidelný Larchův dech. Potom ucítil jeho ruku - lékařovu ruku, zjišťující dotykem, zda nemá pacient teplotu -, jak mu velmi jemně přejela po čele. Homer Wells, ještě ani ne dvacetiletý - zkušený porodník, jenž se znalostmi "péče o ženské pohlavní orgány" vyrovnal bezmála všem doktorům -, ležel velmi klidně a předstíral spánek.

Dr. Larch se nad ním sklonil a políbil ho lehounce na rty. Homer ho uslyšel zašeptat: "Dobrá práce, Homere." Ucítil další, ještě lehčí polibek. "Dobrá práce, chlapče," řekl doktor a odešel.

Homer Wells cítil, jak mu potichu vyhrkly slzy bylo jich víc než při posledním pláči, na nějž si vzpomínal - když umřel Fuzzy Stone a Homer o něm Snowy Meadowsovi a ostatním chlapcům zalhal. Plakal a plakal, ale nevydal hlásku ráno bude muset dr. Larchovi vyměnit povlak na polštáři tolik plakal. Plakal, protože obdržel první otcovská políbení v životě.

Samozřejmě, Melony ho také líbala teď už ne moc často, ale kdysi ano. A sestra Edna se sestrou Angelou ho líbaly až k zbláznění, jenže ty líbaly každého. Dr. Larch ho ještě nikdy nepolíbil - a teď ho políbil dokonce dvakrát.

Homer Wells plakal, protože nikdy předtím netušil, jak chutná otcovský polibek, a plakal i proto, že pochyboval, zda to Wilbur Larch udělá ještě někdy znovu - nebo zda by to byl udělal, kdyby byl Homer vzhůru.

Dr. Larch se ještě zašel obdivně podívat na zázračně se zotavující pacientku po eklampsii a na její dobře prospívající děťátko, které se ráno mělo stát Davidem Copperfieldem, (Je to "David Copperfield mladší," upřesňoval rád dr. Larch.) Potom Larch přistoupil k důvěrně známému psacímu stroji v kanceláři sestry Angely, ale nemohl vůbec psát. Nedokázal ani myslet, tak ho rozrušily polibky, které dal Homeru Wellsovi. Jestliže to pro

Homera Wellse byly první otcovské polibky, pro dr. Larche to byly vůbec první polibky, jež někomu dal - ať už jako otec, nebo z jakéhokoliv důvodu - od onoho dne tehdy v portlandském penzionu, kdy chytil kapavku od paní Eamesové. A polibky, které dával paní Eamesové, měly spíše průzkumný charakter, než aby to byly dary z lásky. Proboha, děsil se Wilbur Larch, co se mnou bude, až bude muset Homer odejít?

Ať půjde kamkoliv, sotva to bude místo podobně citově vypjaté, přinášející podobné výzvy, podobný smutek a ponurost ať půjde kamkoliv, bude to tam pěkné - a co si Homer Wells se svou minulostí a výchovou počne v pěkném prostředí? Nedopadne to tak, že se prostě nechá svést? Což každý nedá přednost životu v pěkném světě?

Co mohou vědět městečka Heart's Haven a Heart's Rock o skutečných problémech a co vlastně dělají tamní lidé, aby byli užiteční?

Ano, Olive Worthingtonová trpěla vpády bratra Buckyho -jeho studnařské bláto v bazénu a šlápoty na koberci. Těžká věc. Ano, Olive se také strachovala, zda mladý Wally bude mít dost filipa, jestli se opravdu naučí pěstovat jablka a bude pro rodinný podnik přínosem - anebo se ten hezký mládenec stane právě takovým veselým kumpánem k politování jako jeho otec? Ovšem co znamenají takovéhle starosti v porovnání se záležitostmi v St. Cloud's? Nejsou to jen ubohé triviality oproti božímu dílu a ďáblovu dílu? Není snad život na pěkných místech příliš mělký?

Avšak problémy navštěvují i pěkná místa. Neštěstí se stěhuje a chodí po návštěvách. Někdy dokonce i odjede na prázdniny z míst, kde se mu jinak skvěle daří z míst, jako je St. Cloud's. Neštěstí, jež navštívilo Heart's Haven a Heart's Rock, bylo zcela triviálního a běžného druhu začalo, jak už to tak bývá, zamilováním se.

"U nás v St. Cloud's," napsal Wilbur Larch, "si neumím představit, že by se tu někdo zamiloval byl by to příliš zřejmý luxus, zamilovat se tady." Larch nevěděl, že sestra Edna je do něj zamilovaná již od prvního dne, ale správně odhadl, že to, co se odehrálo mezi Melony a Homerem Wellsem, nemělo s láskou moc společného. A to, co mezi nimi přetrvávalo po odeznění počáteční vášně, už láska nebyla zcela určitě. Co se týče obrázku dcery paní Eamesové s poníkovým penisem v ústech, ta fotografie byla nejstarším obyvatelem St. Cloud's - a v ní jistě žádná láska neutkvěla. Ten obrázek byl představě lásky vzdálen tolik, jako Heart's Haven a Heart's Rock od St. Cloud's.

"V jiných částech světa," psal Wilbur Larch, "se lidé nejspíš zamilovávají každou chvíli."

Pokud snad ne každou chvíli, pak hodně často. Například mladý Wally Worthington zažil pocit, že je zamilován, ještě před dvacítkou dvakrát. Nyní, v roce 194- (byl jen o tři roky starší než Homer Wells), prožíval Wally sílu lásky naplno již počtvrté. Netušil, že tentokrát už to má být nadobro.

Děvče, které si Wallyho srdce vyvolilo na celý život, bylo dcerou lovce humrů. Nebyl to jen tak obyčejný lovec humrů a nikoho nepřekvapovalo, že má výjimečnou dceru. Raymond Kendall se v lovu humrů vyznal tak dokonale, že když vytahoval vrše a kladl návnady, ostatní lovci ho pozorovali s dalekohledem v ruce. Když vyměnil uvazovací lana, vyměnili je také. Nevyplul-li na moře a zůstal doma, anebo ve svém přístavišti opravoval vrše, zůstali doma i oni a také spravovali vrše. Ale nemohli se mu rovnat. Měl ve vodě tolik vrší, že díky bójkám s jeho osobním černooranžovým vzorem vládla na hladině zátoky Heart's Havenu neustále vzrušující atmosféra univerzitní regaty. Jednou na Raymonda Kendalla začali naléhat absolventi Yaleské univerzity z Přístavního klubu, aby změnil barvy svých bojí na modrou a bílou, ale Kendall jenom zabručel, že na srandičky nemá čas. Utočily na něj i jiné zájmové skupiny z Přístavního klubu, ale jen málokdy se jednalo o změnu barvy jeho bójek.

Přístavní klub stál naproti nejdále vysunutému molu v přístavu v Heart's Havenu, u něhož se již dlouhá léta nacházelo přístaviště a obchod s živými humry Raymonda Kendalla. Kendall bydlel přímo nad krámem a za takové situace by nějaká povrchnější povaha možná vyhověla požadavkům členů Přístavního klubu ohledně zkrášlení bezprostředního okolí. Vzhled jeho živnosti -hodnocen podle kritérií letních hostů - byl urážkou pro oko na jinak přirozené, anebo pečlivě udržované linii pobřeží. Dokonce i za okny jeho ložnice visely boje v různých stadiích přelakování. Na molu čněla vysoká hromada vrší určených k opravám, přes kterou se z břehu nedalo pohledem zkontrolovat, jestli jsou čluny na vzdáleném konci mola vyvázány jaksepatří. Parkoviště u krámku s humry bylo skoro plné - ale nestála tam auta zákazníků (pro zákazníky tam nikdy nebylo místo) postávala tam spousta všelijakých náklaďáků i osobních vozů, na nichž Raymond Kendall "dělal", a povalovaly se tam obrovské, zaolejované vnitřní motory jeho bárek určených pro lov humrů.

Po celém nábřežním pozemku patřícím Raymondu Kendallovi se to jen hemžilo nevzhlednými předměty vykazujícími známky právě probíhající generální opravy. Všechno bylo v pohybu, nedodělané, rozebrané, ještě vlhké, čekalo to na náhradní díly -a co se hluku týče, nesl se odsud neustále skřípavý zvuk generátoru, který dodával energii vodním nádržím s humry v rybníčku, a bublavé pokrkávání jednoho z motorů, který zahálel u přístaviště. Také zde byl zápach. Páchla tu térem napuštěná lana, humři - jejichž rybí odér se poněkud liší od typické rybiny - a nafta a motorový olej, vytvářející lesklý povrch na hladině oceánu v přístavišti (kde byla voda zakalená řasami, hráz posetá přichycenými schránkami mlžů a všude visely sušící se žluté nepromokavé oděvy). Raymond Kendall svou prací žil rád byl neustále obklopen předměty, jež mu jeho práci připomínaly. Konec přístavní hráze v Heart's Havenu byl jeho uměleckým ateliérem.

Nebyl umělcem jen co se humrů týče, byl též na slovo vzatým opravářem - dokázal udržet v chodu cokoliv, co by jiní už dávno zahodili. Kdybyste se ho zeptali na jeho profesi, Raymond Kendall by vám neodpověděl, že je lovcem humrů ne že by se za to styděl, ale mnohem pyšnější byl na svou zdatnost jako mechanik. "Jsem takovej kutil," říkával o sobě.

A pokud si snad členové Přístavního klubu stěžovali na neustálou přítomnost dokladů o jeho kutilství, které jim podle jejich mínění kazily skvělý výhled, nestěžovali si příliš hlasitě. Raymond Kendall opravoval i jejich majetek. Například spravil čističku vody v jejich bazénu - v době, kdy ještě bazén neměl skoro nikdo, každý jiný mechanik by odmítl s tím mít cokoliv společného a sám Ray Kendall takový filtrační systém viděl poprvé v životě. "Řek bych, že teď to funguje, jak by asi mělo," poznamenal s opravou byl hotov za deset minut.

Šuškalo se, že jediné, co Ray Kendall zahazuje, jsou zbytky jídla, které rozhazoval ze svých člunů nebo z konce přístavní hráze. "Jenom krmím humry, protože oni zas nakrměj mě," vysvětlil každému, kdo proti tomu něco namítal. "A taky racky, protože máj větší hlad než vy i já."

Kolovaly pověsti, že má víc peněz než Senior Worthington, ale zdálo se, že je skoro za nic neutrácí - s výjimkou své dcery. Vychodila stejnou soukromou internátní školu jako děti členů Přístavního klubu a Raymond Kendall každoročně platil i vysoké členské příspěvky v Přístavním klubu. Ne pro sebe (on tam chodil, jen když ho zavolali k nějaké opravě), ale pro svou dceru, která se v tamním vyhřívaném bazénu naučila plavat a brala lekce tenisu na týchž kurtech, jež svou přítomností poctíval i mladý Wally Worthington. Kendallova dcera měla také svůj vůz, jenž však na parkovišti Přístavního klubu vypadal dost nepatřičně. Taková auta bývala k vidění na parkovišti u krámku lovce humrů byla to směsice ještě provozuschopných dílů odmontovaných z jiných aut - jeden nárazník nenalakovaný a přidrátovaný, na kapotě znak firmy Ford, na kufru symbol společnosti Chrysler, dveře na straně spolujezdce natrvalo uzavřené. Avšak tomuto vozu nikdy na klubovém parkovišti neodešla baterie, nikdy se nestalo, že by tahle rachotina nenastartovala, a když náhodou některý z členů klubu nemohl nastartovat svoje auto, hned se rozhlížel po dceři Raymonda Kendalla, která v té své robustní zřícenině přechovávala startovací kabely a od otce se naučila, jak jich používat.

Část z těch pohádkových peněz, které si údajně nahrabal Raymond Kendall, pocházela z platu, jejž pobíral od Olive Worthingtonové. Kromě lovu humrů měl Kendall na starosti provozuschopnost vozidel a strojů v sadařství Ocean View. Olive Worthingtonová mu platila stejnou mzdu jako předákům, protože se v jablkách vyznal skoro stejně dobře jako v humrech (a navíc byl pro farmu nepostradatelný jako mechanik). Ovšem Ray odmítal pracovat víc než dvě hodiny denně. Sám rozhodoval o tom, které dvě hodiny to budou. Někdy přicházel hned po ránu, řka, že v tomhle počasí nemá cenu vyplouvat na moře, a jindy se zas ukázal až na sklonku pracovního dne, ještě včas, aby vyslechl stížnosti sadařů na potíže s tryskou rozprašovače značky Hardie či s pumpou Beánova postřikovače, na ucpaný karburátor traktoru Deer nebo na rozhašený žáci stroj. Okamžitě si všiml pokroucených čepelí u sekačky, odhalil, co se podělalo na vysokozdvižném vozíku, zjistil, proč se zasekl dopravník, našel součástku, jejíž poškození znehybnilo dodávku, a objevil, co kde netěsní v lisu na mošt. Raymond Kendall za dvě hodiny vykonal práci, u které by jiný mechanik proflákal celý den, a téměř nikdy se nestalo, že by Olive Worthingtonové doporučil, aby si místo toho či onoho stroje pořídila nový.

Tím, kdo přišel s návrhem, že by se mělo koupit něco nového, byla vždy Olive.

"Nezdá se vám, že ta spojka na Deeru potřebuje seřídit každou chvíli, Rayi?" zeptala se zdvořile. "Nemyslíte, že potřebuje vyměnit?"

Ale Raymond Kendall byl skutečným chirurgem mezi kutily - a jako každý doktor i on z celého srdce odmítal smrt, a výměnu stroje či součástky by považoval za přiznání vlastní slabosti a neúspěchu. Skoro pokaždé odpověděl: "Ale Olive. Spravil jsem to vždycky a dokážu to spravit zas. Můžu to klidně spravovat pořád."

Olive měla respekt ke Kendallovu pohrdání lidmi, kteří se nevyznali ve své práci a "neuměli na nic sáhnout". V tom s ním byla zcela zajedno - a také si vážila skutečnosti, že tento pohrdavý odsudek nikdy nevztáhl na Seniora ani na jejího otce, Bruče Beána. Kromě toho se Senior Worthington vyznal ve financích natolik, že zvládal peněžní záležitosti levou rukou a stačilo mu věnovat jim denně nejvýš hodinu práce - obyčejně po telefonu.

"Úroda," říkávala Olive o svých milovaných jablkách, "dokáže přežít špatné počasí dokonce i v době, kdy stromy kvetou." Měla na mysli vítr při prudké pevninské bríze zůstávaly včely Iry Titcomba ve svých úlech a divoké včely to odfouklo do lesů, kde opylovaly všechno, jen ne jabloně. "Dokonce přežije i špatný rok," pokračovala Olive. Tím možná mínila deštivé počasí - kdy je ovoce kluzké, padá z rukou, potluče se a hodí se pak jenom na mošt - nebo dokonce i hurikán, jenž je pro pobřežní sady opravdovým nebezpečím. "Úroda by nakonec přežila i to, kdyby se něco stalo se mnou" tvrdila Olive - na kteréžto skromné prohlášení Senior Worthington i mladý Wally vždycky reagovali hlasitými protesty. "Jen jedno by úroda nikdy nepřežila," dodávala Olive: "Ztrátu Raye Kendalla." Chtěla tím říci, že bez Kendalla by nic nefungovalo nebo by si pořád všechno museli kupovat nové, jenže by to za chvíli nefungovalo o nic lépe než ty staré krámy, které uměl udržet v chodu jenom Ray.

"Docela pochybuju, máti," přisadil si mladý Wally, "jestli by bez Raymonda Kendalla přežil celý Heart's Haven a Heart's Rock."

"Na to se napiju," prohlásil Senior Worthington a neprodleně tak učinil, načež Olive nasadila tragický výraz a mladý Wally se rozhodl změnit téma.

Navzdory skutečnosti, že Raymond Kendall denně dvě hodiny pracoval v Ocean View, nikdo ho nikdy neviděl jíst jablko také zřídkakdy jídal humry (měl radši kuřata, vepřové kotlety a dokonce i hamburgery). Při regatě Přístavního klubu někteří závodníci tvrdili, že cítili, jak Kendall při vytahování vrší na svém člunu opéká hamburgery.

Avšak bez ohledu na legendy obestírající Rayův přístup k práci a navzdory nářkům na jeho zvyk obklopovat se předměty, které mu tu práci stále připomínaly, na jeho krásné dceři nikdo nic závadného neshledával - snad kromě jejího jména, za něž ovšem nemohla. (Které děvče by si také samo vybralo jméno Candice a pak trpělo cukrátkovým přízviskem?) Každý věděl, že se tak jmenuje po matce, takže za to nemohla ani její matka. Candice "Candy" Kendallová dostala jméno po matce, jež zemřela při porodu. Raymond svou dceru pojmenoval na věčnou památku své zesnulé ženy, již měl každý rád a která svého času udržovala v okolí krámku s humry i v přístavišti o trochu větší pořádek. Komu by mohlo vadit jméno, dané z lásky?

Kdybyste ji znali, věděli byste, že Candy nebyla žádné cukrátko byla milá, ale bez falešné roztomilosti, byla báječná a přirozeně krásná, ale ne tak, aby se kolem ní shlukovaly davy. Ve všech jejích rysech se zračila obyčejná, všední spolehlivost měla přívětivou, praktickou povahu, uměla se chovat zdvořile, leč energicky a v diskusi uměla být přesvědčivá, aniž by se musela uchýlit ke zvýšení hlasu. Stěžovala si jen na své jméno, ale vždycky jen v dobrém (nikdy by se úmyslně nedotkla citů svého otce - ani nikoho jiného). Jako by se v její povaze snoubil otcův blažený zápal pro práci se vzděláním a kultivovaností, jichž se jí dostalo z jeho vůle - práci i vzdělání přijímala se stejnou lehkostí. I když snad děvčata z Přístavního klubu (nebo i z jiných míst v Heart's Havenu a v Heart's Rocku) na ni žárlila pro pozornosti, jež přijímala od mladého Wallyho Worthingtona, nenašel se nikdo, kdo by ji vysloveně neměl rád. Kdyby se narodila jako sirotek, třeba v St. Cloud's, i tam by se do ní zamilovala půlka osazenstva.

Dokonce i Olive Worthingtonová ji měla ráda, a Olive bývala vůči dívkám, s nimiž se Wally scházel, podezíravá vždycky se snažila přijít na to, co od něj chtějí. Nezapomínala, jak moc si ona sama přála opustit svůj způsob života a proniknout do zelené, jablky prosluněné existence na Worthingtonově sídle Ocean View, a tyto vzpomínky na její vlastní dívčí léta dávaly Olive schopnost odhadnout, které děvče touží víc po životě v Ocean View než po životě s Wallym. Olive věděla, že tohle není Candin případ vypadalo to, že svůj život nad Kendallovým tankem hemžícím se živými humry považuje za dokonalý. Milovala otce pro jeho zatvrzelou ošuntělost, ale stejně tak byla právem pyšná na jeho píli. Té také vděčila za pohodlný život. Nešlo jí o peníze a pokaždé raději Wallymu navrhla, aby si šli zaplavat do oceánu u otcova nepříliš pevného, věčně přeplněného přístaviště, než aby s ním šla do bazénu v Přístavním klubu nebo do soukromého bazénu u Worthingtonů, kde, jak věděla, ji vždycky rádi viděli. Po pravdě řečeno, Olive Worthingtonová měla obavy, že Candy Kendallová je možná až příliš dobrá pro jejího syna, o němž věděla, že mu chybí vytrvalost nebo přinejmenším přičinlivost -i když uznávala, že je jinak moc milý a od přírody laskavý.

Kromě toho Candy v Olive probouzela nezřetelné bolestné vzpomínky na matku Maud (jak strnule sedí uprostřed lahviček s kosmetikou a škeblí). Olive Candy záviděla její ničím nezkalenou lásku k matce (kterou nikdy nepoznala). Dívčina dokonalá dobrota vyvolávala v Olive pocit viny nad tím, jak ona sama pohrdá svým původem (matčiným mlčením, neúspěšným otcem a bratrovou vulgárností).

Candy vzdávala matce hold u oltáříků, jež Raymond Kendall vyrobil, opatřil skutečnými oltářními obrazy a rozestavěl po všech místnostech příbytku nad obchodem, kde spolu žili za doprovodu žbluňkavých zvuků zdola z nádrže. Všude visely fotografie mladé Candiny matky, na mnohých z nich byl i Candin mladý otec (vypadal až k nepoznání mladě a na těch obrázcích se pořád usmíval, jako by to ani nebyl on, takže Candy někdy Ray připadal stejně cizí jako matka).

Říkalo se, že Candina matka Raye trochu zcivilizovala. Měla veselou povahu, vždycky všechno zvládala a oplývala stejnou nespoutanou energií, s jakou se Ray věnoval své práci a jíž měla i Candy na rozdávání, ať se jednalo o cokoliv. Na kávovém stolku v kuchyni, vedle rozebraného pouzdra od induktoru a zapalování (pro vůz značky Evinrude) stála trojice svatebních fotografií Raye a Candice. To byla jediná příležitost, kdy se Ray Kendall dostavil do Přístavního klubu oblečený jinak než v montérkách.

V Rayově ložnici na nočním stolku, vedle porouchaného páčkového přepínače motoru Johnson (vnitřního motoru Johnson jinak tu byl také jeden závěsný motor téže značky), stála fotografie Raye a Candice - oba měli na sobě nepromokavé pláště a v bouřlivém počasí tahali z moře vrše (přičemž každý, zejména pak Candy, si musel všimnout, že Candice byla těhotná - a přesto těžce pracovala).

Ve své ložnici měla Candy matčinu fotografii z doby, kdy byla stejně stará jako ona (a přesně stejně stará jako Homer Wells): mladá Candice Talbotová z rodiny Talbotů z Heart's Havenu -dlouholetých členů Přístavního klubu. Měla na sobě dlouhé bílé šaty (na tenis, jen si to představte!) a vypadala úplně stejně jako Candy. Ten obrázek byl pořízen právě toho léta, kdy se seznámila s Rayem (chlapcem starším než ona, silným, tmavovlasým, vždy připraveným všechno opravit a postarat se, aby všechno fungovalo). Možná vypadal maličko jako balík a tvářil se někdy trochu moc vážně, ale svoji budoucnost neviděl vůbec černě a hoši z Přístavního klubu vedle něj vypadali jako dvorští hejskové a mazánci z lepších rodin.

Candy po matce zdědila blond vlasy, tmavšího odstínu než Wally a mnohem tmavší než mívala matka a kdysi i Olive Worthingtonová. Po otci byla snědá a tmavooká a zdědila i jeho výšku. Ray Kendall byl vysoký chlap (což je pro lovce humrů nevýhoda a pro mechanika taky, jak sám dobromyslně říkával, protože při vytahování vrší bolí záda a mechanik se pořád musí pod něco soukat a někde se krčit). Candy byla na ženskou hodně vysoká, což Olive Worthingtonovou trochu lekalo - ale jen trošičku. Jinak ji Candy Kendallová jakožto vhodná životní partnerka pro Wallyho téměř stoprocentně uspokojovala, a tak Olive tento nedostatek nepovažovala za příliš důležitý.

Ani Olive Worthingtonová nepatřila k nejmenším (byla větší než Senior, zvlášť se to poznalo, když se Senior potácel) a měla sklon pohlížet poněkud nevlídně na každého, kdo ji převyšoval. Také její syn Wally byl větší než ona, což Olive i nyní občas těžko snášela, zejména když mu chtěla vyčinit.

"Není Candy větší než ty, Wally?" zeptala se ho jednou a v jejím hlase náhle zazněla panika.

"Ne, mami, jsme přesně stejně velcí," odvětil matce Wally. To byla další věc, která jí trochu vadila, kdykoliv je viděla pohromadě - to, jak byli jeden druhému tělesně podobní. Není snad jejich vzájemná přitažlivost výsledkem jakéhosi narcisismu? Olive to dělalo starosti. A protože byli oba jedináčci - nevidí snad jeden v druhém spíš sourozence, po kterém vždycky toužili? Wilbur Larch by si s Olive Worthingtonovou rozuměl odjakživa byla samá obava. Kdyby se ti dva dali dohromady, měli by vespolek víc starostí než celý zbytek světa.

Oba velmi přesně vnímali existenci zbytku světa - mysleli tím celý ostatní svět, tedy vše, kromě toho, co vzešlo z jejich rukou. Oba byli dost inteligentní, aby si uvědomovali, proč je ty ostatní části světa tolik děsí: bylo jim jasné, že navzdory značnému úsilí ty své vlastní, křehké světy ovládají jenom zčásti.

Když se Candy Kendallová a Wally Worthington v létě 194-do sebe zamilovali - v Heart's Havenu i v Heart's Rocku stejně všichni věděli, že to tak dopadne -, bylo s podivem jen to, že jim trvalo tak dlouho, než na to sami přišli. Občané obou měst se už léta shodovali v přesvědčení, že jsou jeden pro druhého jako stvoření. S tím souhlasil dokonce i nemluva Raymond Kendall. Ray měl dojem, že je Wally nevyhraněný, ale to nebylo totéž, jako by byl líný, a každému přece bylo jasné, že je to dobrosrdečný kluk. I jeho matka se Rayovi zamlouvala, velmi se mu líbilo, jak si Olive Worthingtonová váží práce.

Všichni jenom litovali, jak zjevně do toho obrazu nezapadá chudák Senior, který vinou kořalky (jak se domnívali) stárne den ze dne rychleji. "Nebude to dlouho trvat, Alice, a ten chlap si na veřejnosti nachčije do kalhot," varoval Olive nezdvořák Bucky Beán.

Candy si myslela, že Olive Worthingtonová bude báječná tchyně. Když Candy snívala o své matce, jaká by byla, kdyby jí bylo dovoleno zestárnout - přirozeně zestárnout v lepším světě -, vždycky měla za to, že ve stáří by matka připomínala Olive Worthingtonovou. Candy přinejmenším doufala, že by se její matce podařilo vyzrát ve stejně kultivovanou ženu - i když snad by postrádala její vzdělání a novobritský způsob řeči. Candy předpokládala, že napřesrok půjde na univerzitu, ale neměla v úmyslu učit se tam novému přízvuku. Ale až na ten přízvuk považovala Candy Olive Worthingtonovou za báječnou ženskou se Seniorem to bylo sice smutné, ale i tak to byl moc milý člověk.

A tak všude vládla spokojenost s tímto románkem, jenž se zdál být předurčen k tomu, aby přerostl ve sňatek posvěcený v nebi, víc než všechny lásky, které kdo v Heart's Havenu a v Heart's Rocku zažil. Předpokládalo se, že Wally nejprve dostuduje vysokou školu a Candy - bude-li chtít - také bude moci dostudovat ještě před svatbou. Vzhledem k vrozeným sklonům Olive Worthingtonové k obavám se však lze domnívat, že Olive nejspíš předvídala pravděpodobné důvody, jež by mohly vést ke změně těchto plánů. Koneckonců, byl rok 194-, v Evropě byla válka a mnozí tušili, že zanedlouho už nebude jenom v Evropě. Olive se však jakožto matka snažila na válku nemyslet.

Wilbur Larch na válku v Evropě myslíval hodně sám se účastnil té předešlé a předvídal, že bude-li nějaká další válka, Homera Wellse zastihne přesně ve správném věku, kdy do ní bude muset odjet. Jelikož z jeho hlediska to byl spíš nesprávný věk, vynaložil ten dobrý lékař jisté úsilí na to, aby Homer Wells do války nemusel, kdyby nějaká začala.

Larch byl koneckonců kronikářem St. Cloud's, autorem jediných existujících záznamů o tamních událostech. Obyčejně se snažil jen zaznamenávat, pokud možno rozvitými větami, co se skutečně přihodilo, ale příležitostně se uchýlil i k fabulaci. Například v případě Fuzzyho Stoná - i v jiných, velmi vzácných případech, kdy sirotci svěření mu do péče zemřeli - se Wilburu Larchovi nezamlouval jejich skutečný konec nepřál si zapisovat, jak doopravdy ukončili své maličké, příliš krátké životy. Nebylo snad jen spravedlivé, jestliže si Larch dopřál tu volnost a příležitostně si vybájil happy end?

Pokud jde o těch několik málo zesnulých, vymyslel jim Wilbur Larch delší životy. Například příběh Fuzzyho Stoná byl přímo čítankovou studií všech tužeb, jež Wilbur Larch choval ohledně Homera Wellse. Poté, co byl Fuzzy velmi úspěšně adoptován (následoval přepečlivý popis všech členů jeho adoptivní rodiny) a jeho dýchací potíže se podařilo vyléčit díky nejdokonalejším myslitelným léčebným postupům, zahájil tento mladý muž studia, a to právě na Bowdoinově univerzitě (což byla i Larchova alma mater) a absolvoval lékařskou fakultu na Harvardu - v Larchových šlépějích se dostal dokonce i na praxi do Všeobecné nemocnice a do Bostonské porodnice. Larch měl v úmyslu učinit Fuzzyho Stoná zručným porodním lékařem zapáleným pro své řemeslo. Jeho fiktivnímu životopisu se dostalo stejné péče jako všemu, co Wilbur Larch kdy v životě dělal - snad jedinou výjimkou byl jeho návyk na éter -, a Larche obzvláště potěšilo, že jeho fiktivní životopisy někdy vyznívaly přesvědčivěji než to, co se doopravdy stalo jiným sirotkům.

Například Snowy Meadows byl adoptován jistou rodinou z Bangoru jmenovali se Marshovi. Kdo by si byl pomyslel, že se z Meadowse stane Marsh? Z Louky do Bažin! Larch byl sám se sebou velmi spokojen, protože měl pocit, že jemu se daří psát lepší příběhy. Marshovi měli obchod s nábytkem a Snowy (jemuž dali nepříliš vynalézavé jméno Robert) jen krátce navštěvoval Mainskou univerzitu, ale pak se musel oženit s jistou místní kráskou a stal se u rodinné firmy obchodním cestujícím.

"Vydrží nám to," napsal Snowy dr. Larchovi o oné dívence, kvůli níž musel vypadnout ze školy, "a obchod s nábytkem mě vážně baví!"

Kdykoliv Snowy Meadows alias Robert Marsh psal dr. Larchovi, pokaždé se zajímal: "Poslyšte, a co je s Homerem Wellsem?" Příště se dočtu, pomyslel si vždycky dr. Larch, že se Snowy Meadows chystá uspořádat slezinu! Larch potichu huboval celé dny a snažil se vymyslet, co má Snowymu Meadowsovi napsat o Homerovi byl by se rád pochlubil Homerovým bravurním výkonem s onou pacientkou postiženou eklampsií, ale uvědomoval si, že někteří lidé by mohli nesouhlasit s tím, jak Homera vyučuje -a také s tím, jak se v St. Cloud's věnuje božímu i ďáblovu dílu.

"Homer je u nás stále," odpověděl Snowymu dvojznačně Larch.

Nakonec Larch dospěl k závěru, že je ten Snowy nějak moc prohnaný. Snowy Meadows se totiž v žádném dopise nezapomněl zeptat i na Fuzzyho Stoná.

"Jak se pořád vede Fuzzymu?" vyptával se vždycky Snowy a Wilbur Larch musel pokaždé pozorně nahlédnout do Fuzzyho životopisu, který sám sepsal, aby Snowymu dodal nejčerstvější informace.

Snowyho žádosti o Fuzzyho adresu Larch přecházel mlčením. Nabyl přesvědčení, že prodejce nábytku Robert Marsh je zatvrzelý pitomec, který - kdyby dostal adresy ostatních sirotků - by začal všechny otravovat se založením Sirotčího klubu a Společnosti sirotků. Také sestrám Edně a Angele si dr. Larch na Snowyho Meadowse postěžoval: "Kdyby aspoň toho pitomce adoptoval někdo hodně zdaleka. Ten Snowy Meadows je trouba pořád mi píše, jako bych byl ředitel internátní školy! Za chvíli po mně bude chtít, abych začal vydávat absolventskou ročenku!"

Larch si později uvědomil, že tohle před sestrami Ednou a Angelou neměl říkat. Ty dvě báječné, leč sentimentální dámy by se pro jeho nápad s ročenkou mohly rychle nadchnout. Stýskalo se jim po všech sirotcích, s nimiž se kdy musely rozloučit. Být to na nich, pořádaly by se schůzky bývalých chovanců každý rok. Nebo každý měsíc, zaúpěl v duchu Larch.

Lehl si v lékárně. Myslel na nepatrné úpravy, jež učinil v záznamech Homera Wellse jednou o nich Homerovi poví, bude li to situace vyžadovat. Byl sám se sebou velice spokojen pro onu malou dávku fikce, již tak šikovně přimísil do skutečných záznamů o Homeru Wellsovi. Samosebou tam neuvedl nic o lékařském vzdělání sám sebe již mnohokrát inkriminoval ve svých zápisech o potratech, avšak dobře si uvědomoval, že v tomto ohledu musí Homera Wellse z oficiálních písemných záznamů vynechat. Wilbur Larch o Homeru Wellsovi napsal, že chlapec trpí srdeční vadou, že jeho srdce je od narození poškozené a slabé. Larch si dokonce dal tu práci, že to zanesl do vůbec první zmínky o Homerovi za tím účelem musel vyhledat staré dokumenty a pečlivě přeformulovat a přepsat na stroji všechny dřívější - i současné -záznamy. Ale podařilo se mu vložit zmínky o srdeční vadě na ta správná, nepříliš významná místa v textu. Byly to jen vágní poznámky, netypicky nepřesné co do lékařských termínů. Slova jako "vada", "poškozené" či "oslabené" by dobrého detektiva nepřesvědčila - ani dobrého lékaře, jehož, jak si Wilbur Larch představoval, bude jednou třeba přesvědčit. Po pravdě řečeno mu trochu dělalo starosti, jestli o tom dokáže přesvědčit samého Homera - vzhledem k tomu, co všechno už se ten chlapec naučil. Ale tím se Larch hodlal zabývat, až nastane příslušná situace.

Situací, již měl Larch na mysli, byla válka takzvaná válka v Evropě. Larch - stejně jako mnozí jiní - měl obavy, že nezůstane jenom u Evropy. ("Je mi líto, Homere," představoval si Larch svůj rozhovor s chlapcem. "Nerad bych, aby sis dělal starosti, ale nemáš v pořádku srdce válku by prostě nevydrželo.") Ve skutečnosti Larch myslel na to, že jeho vlastní srdce by nevydrželo, kdyby Homer Wells odešel do války.

Láska k Homeru Wellsovi dohnala Wilbura Larche až k manipulaci s historií jakkoli byl v tom oboru pouhým amatérem, vážil si ho a měl ho rád. (V jednom z dřívějších zápisů ve složce Homera Wellse - který později vypustil, protože vyzníval poněkud nezvykle, přinejmenším nezvykle na to, že se jednalo o oficiální záznamy - dr. Larch napsal: "Nic a nikoho nemiluji tolik, jako miluji Homera Wellse. Tečka.)

Wilbur Larch byl tedy lépe připraven na případné změny plánů, jež mohla přinést válka, než na ně byla připravena Olive Worthingtonová. Avšak jiný, pravděpodobnější důvod, jenž by mohl změnit plány ohledně svatby jejího syna s Candy Kendallovou - onačejší příčinu, která dokáže měnit plány mladých milenců - Olive předvídala. Tou příčinou bylo nevítané těhotenství. Skoda jen, že s ním nepočítala ani Candy, ani Wally.

A tak když Candy otěhotněla (před seznámením s Wallym byla přirozeně panna), ji i Wallyho to nejen silně rozrušilo, ale také překvapilo. Olive by to také rozrušilo (kdyby o tom věděla), ale nepřekvapilo by ji to. Otěhotnění nemohlo nikdy překvapit ani Wilbura Larche, který věděl, že se to stává, že k tomu nepředvídaně dochází každou chvíli. Avšak Candy Kendallová a Wally Worthington, naplnění krásou sdílených okamžiků i čistotou vzájemného vztahu, tomu prostě nemohli uvěřit. Nepatřili k lidem, kteří by se za to styděli nebo o tom nedokázali promluvit s rodiči jen je prostě ohromila představa, že budou muset změnit své dokonalé plány - a budou se muset vzít dřív, než měli v úmyslu.

Potřeboval snad Wally Worthington vysokoškolský diplom, aby se mohl po rodičích ujmout jablečného sadu? Samozřejmě ne. A měla Candy Kendallová vůbec zapotřebí studovat na vysoké škole? Neměla. Nebude se snad sama vzdělávat a zušlechťovat, i pokud bude odkázána jen na vlastní možnosti? Ovšemže ano! A Wally stejně nebyl kdovíjaký student, že? Jistěže nebyl. Věnoval se studiu botaniky, ale jenom na naléhání své matky - Olive doufala, že studiem rostlinopisu by její syn mohl získat více nadšení pro pěstování jablek a také více znalostí o něm.

"Jde jen o to, že nejsme zralí,11 řekla Wallymu Candy. "Tedy myslím, že nejsme - nebo ano? Cítíš se být zralý?"

"Já tě miluju," prohlásil Wally. Byl to hodný chlapec, upřím- l ný, a Candy - která při překvapivém odhalení, že čeká dítě, neuronila ani slzičku - ho také milovala.

"Jenomže k tomu není správná doba co myslíš, Wally?" zeptala se ho Candy.

"Já si tě vezmu kdykoliv," odvětil po pravdě, avšak dodal cosi, s čím ona nepočítala. On sám na válku v Evropě nezapomněl, i když jeho matka ji pominula. Odpověděl: "Co kdyby byla válka - chci říct, co když se do ní zapleteme?"

"Co kdyby bylo co?" vyhrkla Candy, úplně v šoku.

"Říkám, že kdyby byla válka, šel bych do ní - musel bych, chtěl bych," vysvětloval Wally. "Jenže když budeme mít dítě, asi by se mi to nezdálo být správné - jít do války."

"A kdy by se ti zdálo být správné jít do války, Wally?" chtěla vědět Candy.

"No, myslím jenom, že bych musel, to je všecko - kdyby nějaká l byla," vykládal. "Vždyť je to naše země - a kromě toho, ta zkušenost -- nechtěl bych o ni přijít."

Vlepila mu facku a rozplakala se. Vzteky. "Kvůli zkušenosti. Ty bys chtěl jít do války kvůli zkušenostltí

"No ale kdybychom měli dítě, tak by mi to nepřipadalo správné," dodal Wally. "No ne?" Byl nevinný jako déšť a právě tak bezohledný.

"A coya?" zeptala se Candy, pořád ještě v šoku, který posílilo vědomí, že ho uhodila. Velmi jemně mu položila ruku na silně zarudlou tvář. "S dítětem nebo bez dítěte - jaké by to bylo pro mě, kdybys šel do války?"

"No, vždyť je to jenom samé kdyby, ne?" namítl Wally. "Jde jen o to, všechno si rozmyslet," tvrdil. "Hlavně si musíme rozmyslet, co s tím dítětem - to je můj názor. Jestli víš, jak to myslím," dodal.

"Já myslím, že bychom měli udělat něco, abychom žádné dítě neměli," prohlásila Candy.

"Nepustím tě někam, kde ani nemají opravdového doktora," oponoval Wally.

"Ovšem že ne," přitakala. "Ale nedělají to i opravdoví doktoři?"

"O tom jsem neslyšel," přiznal Wally. Byl příliš gentlemanem, než aby jí pověděl, o čem slyšel: že v Cape Kenneth existuje řezník, který to vyřídí za pět set dolarů. Dotyčná musí přijít na jisté parkoviště, zavázat si oči a čekat - musí tam jít sama. Někdo ji vyzvedne, odveze ji k tomu řezníkovi a přiveze ji zase zpátky, když je řezník hotov - celou tu dobu musí mít zavázané oči. A co horšího, předtím musí předstoupit před jistého solidního místního lékaře a tvářit se úplně hystericky, aby jí ten doktor pověděl, kde je to parkoviště a jak má navázat kontakt s řezníkem. Když nebude vypadat úplně na zhroucení, dočista jako smyslů zbavená, doktor jí ten kontakt neprozradí.

Tohle tedy Wally slyšel a nehodlal dovolit, aby s tím Candy měla cokoli společného. Kromě toho pochyboval, jestli by Candy dokázala vystupovat dostatečně zdrceně. Namísto toho si Wally přál, aby si dítě ponechali ožení se s Candy a bude s ní šťasten. K tomu chtěl ostatně jednoho dne dospět tak jako tak.

Ty zvěsti, které Wally zaslechl, byly pravdivé jen zčásti. Opravdu bylo třeba zajít za solidním místním lékařem, uvést se do stavu totálního šílenství, a pokud onen lékař dospěl k názoru, že je pacientka s to se utopit, jen tehdy jí prozradil, kde je to parkoviště a jak má navázat styk s řezníkem. Wally ovšem neznal druhou, lidštější část celého příběhu. Byla li pacientka klidná, rozvážná, schopná rozumné řeči a očividně při smyslech, doktor všechen ten blábol o parkovišti a řezníkovi vynechal. Když vypadala jako rozumná ženská - která ho později neprozradí -, doktor jí prostě provedl potrat hned, přímo ve své ordinaci, za pět set dolarů. A také těm. jež se chovaly jako pomatené, udělal potrat - přímo ve své ordinaci - za pět set dolarů. Rozdíl spočíval v tom, že taková pacientka musela postávat na parkovišti se zavázanýma očima v domnění, že ji bude operovat nějaký řezník to měla za to, že se chovala jako cvok. Jedinou zjevnou nespravedlností na celé proceduře v obou případech bylo těch pět set dolarů, které jim doktor naúčtoval.

Avšak Wally Worthington se nepídil po pravdivých informacích o dotyčném lékaři či o takzvaném řezníkovi. Doufal, že mu někde někdo poradí nějakého jiného potratáře, a měl jakousi matnou představu, koho by se na to mohl zeptat. Dotazy u členů Přístavního klubu nepřinesly velký užitek vyprávěli mu o jedné člence, která se vypravila lodí až do Švédska, jenže to v Candině případě nepřipadalo v úvahu.

Wally věděl, že k lidem, kteří by mohli potřebovat méně výstřední řešení, patří sadaři z Ocean View kromě toho věděl, že ho mají rádi a že se - až na pár výjimek - lze spolehnout na jejich diskrétnost ve věcech probíraných při rozhovoru, který si Wally představoval jako důvěrnou chlapskou debatu. Nejprve navštívil jediného svobodného chlapíka ze sadařské party, vycházeje z předpokladu, že svobodný muž (tenhle byl navíc i vyhlášený sukničkář) by toho mohl vědět o potratářích víc než ženáči. Wally tedy zašel za členem pracovní čety Herbem Fowlerem, jen o několik let starším než on sám byl to pohledný mužský, vyzáblý, vypadal trochu jako kruťas a nad tmavým horním rtem nosil tenoučký knírek.

Stávající přítelkyně Herba Fowlera pracovala o sklizních v balírně a s ostatními ženami v prodejním centru, když bylo otevřené. Byla mladší než Herb, obyčejné místní děvče, asi v Candině věku - jmenovala se Louise Tobeyová a chlapi na ni volali Much-landa Louise, což Herbovi zřejmě nevadilo. Šuškalo se o něm, že má i jiné ženské, a míval hrozný zvyk nosit u sebe spoustu ochranných prostředků - pořád, ve dne i v noci. Jakmile se před ním někdo zmínil o sexu, Herb Fowler sáhl do kapsy pro gumu a třepí jí před toho dotyčného (samozřejmě v původním obalu). Jenom tak před něj hodil gumovou ochranu a řekl: "Vidíš? Tohle ti pomůže zůstat svobodnej."

Před Wallym už takhle přistálo několik gumových ochran, ten vtip ho přestával bavit a už vůbec neměl na takové legrácky náladu ve své nynější situaci. Ale napadlo ho, že by se mohl zeptat právě Herba Fowlera, že Herb Fowler - gumy negumy - vždycky dostával holky do malérů. Herb zkrátka znamenal trable pro úplně všechny ženské.

"Ty, Herbe," oslovil ho Wally. Byl deštivý den na konci jara, univerzitní prázdniny, a Wally s Herbem pracovali ve sklepním skladě jablek, který byl na jaře prázdný. Lakovali žebříky a po žebřících se měli pustit do natírání pásů dopravníků, které při plném provozu balírny běží bez zastavení. Všechno se muselo znovu natřít každý rok.

"Jo, tak se jmenuju," přikývl Herb. Ze rtů mu ustavičně visela cigareta, takže pořád mhouřil oči a podlouhlý obličej držel vzhůru maličko zakláněl hlavu a vdechoval vinoucí se proužek dýmu nosem.

"Herbe, tak mě napadlo," pokračoval Wally. "Kdybys přived nějakou holku do jinýho stavu, co bys asi dělal. Samozřejmě znám tvůj postup," dodal Wally mazaně, "jak zůstat svobodnej." Tím vzal Herbovi z úst jeho oblíbenou průpovídku, což Herba možná rozladilo tahal už gumu z kapsy a připravoval se cvrnknout ji po Wallym se svým obvyklým poučením, ale protože ho Wally vyslovil za něj, jeho ruka se zastavila. Ani nevytáhl gumu z kapsy.

"Kterou jsi zbouchnul?" zajímal se Herb.

Wally ho opravil: "Neříkám, že jsem nějakou zbouchnul. Ptám se, co bys dělal - kdyby."

Herb Fowler Wallyho zklamal. Neznal nic než onu historku o záhadném parkovišti v Cape Kenneth, o zavázaných očích, řezníkovi a pěti stech dolarů.

"Možná by moh něco vědět Meany Hyde," dodal Herb. "Proč se nezeptáš Meanyho Hyda, co by dělal, kdyby nějakou zbouch?" Herb Fowler se na Wallyho usmál - nebyl to moc hodný člověk -, ale Wally mu neudělal žádnou radost Wally mu jeho úsměv oplatil.

Meany Hyde byl hodný člověk. Vyrůstal společně s tlupou starších bratrů, kteří ho neustále tloukli a ubližovali mu i všelijak jinak. Přezdívku Meany, "Ničema", mu dali také jeho bratři - asi jen proto, aby ho zmátli. Meany byl přívětivost sama měl i přívětivou manželku jménem Florence, jednu z dělnic, co pracovaly v balírně a v prodejně. Měli spolu tolik dětí, že si Wally nepamatoval, jak se všechny jmenují a nerozeznal jedno od druhého, a tak si jen stěží dovedl představit, že by Meany Hyde vůbec věděl, co je to potrat.

"Meany se doslechne o všem," tvrdil Wallymu Herb Fowler. "Sledovals někdy Meanyho? Nedělá nic jinýho, než poslouchá."

A tak se Wally vydal za Meanym Hydem. Meany právě napouštěl voskem roštová prkna lisu na výrobu moštu měl celou lisovnu na starosti a pro svou příjemnou povahu často dohlížel na vůbec všechen chod celé moštárny - včetně jednání se sezónními dělníky, kteří při sklizni v moštárně i přespávali. Olive si dávala záležet, aby se Herb Fowler držel od těchto ubohých potulných nádeníků co možná nejdál Herb nebyl tak příjemný.

Wally se chvíli díval, jak Meany Hyde voskuje. Za vlhkého počasí byl ostrý, ale čistý pach zkvašeného moštu a starých vylisovaných jablek nejsilnější, ale zdálo se, že Meany ho má rád Wallymu také nevadil.

"Poslyš, Meany," začal Wally po chvíli.

"Už jsem se bál, že jsi zapomněl, jak se jmenuju," prohodil vesele Meany.

"Meany, co víš o potratech?" zeptal se Wally.

"Vím, že je to hřích," opáčil Meany Hyde. "A taky vím, že Grace Lynchová jednou byla na potratu - ale v jejím případě -- s ní jsem soucítil, jestli chápeš, jak to myslím."

Grace Lynchová byla ženou Vernona Lynche. Wally - stejně jako všichni - věděl, že ji Vernon mlátí. Neměli děti, povídalo se, že jí Vernon tím věčným bitím poškodil rozmnožovací ústrojí (jak by řekl Homer Wells). Grace byla jednou z těch, které o sklizni a v době nejživějšího prodeje vyráběly záviny. Wally by byl rád věděl, jestli je dnes v práci. Za pěkného počasí koncem jara bývala v sadech spousta práce, ale za deště se nedalo dělat nic než lakovat, voskovat, umývat nebo opravovat zařízení v moštárně a připravovat ji na sklizeň.

To byl celý Meany Hyde - voskovat rošt tak brzy. Než přijde čas prvního lisování, někdo mu nejspíš přikáže, aby ho navoskoval ještě jednou. Ale Meany nerad něco natíral nebo čistil, a když pršelo, byl schopen strávit celé dny péčí o svůj milovaný lis na jablka.

"Kdo z tvých známých potřebuje potrat, Wally?" otázal se Meany Hyde.

"Přítelkyně jednoho kamaráda," odpověděl Wally na tuhle odpověď by Herb Fowler tasil gumu z kapsy, ale Meany byl milý člověk - cizí neštěstí mu nedělalo žádnou radost.

"To je ohavnost, Wally," prohlásil Meany. "Asi by sis měl promluvit s Grace jenom s ní o tom ale nemluv před Vernonem."

To ani nemusel Wallymu říkat. Často vídal na zadní straně Graciných paží modřiny, jak ji Vernon svíral a třásl jí. Jednou ji takhle popadl za paže, prudce ji k sobě přitáhl a při tom sklonil hlavu, aby jí zasadil ránu do obličeje. Wally věděl, že to tak bylo, protože Senior pak zaplatil Grace zubaře (tvrdila Seniorovi a Olive, že spadla se schodů). Vernon také jednou zmlátil černocha, jednoho z potulných dělníků v sadu zvaném Staré stromy, to bylo před několika sklizněmi. Chlapi si vyprávěli vtipy a ten černoch chtěl také jeden povědět. Vernonovi se ale nelíbilo, když černoši vyprávějí vtipy, které mají něco společného se sexem - dokonce jednou Wallymu řekl, že by černochům měl být sex zakázán.

"Jinak," tvrdil Vernon, "jich tu bude za chvíli až moc."

Ve starém sadu Vernon srazil toho muže ze žebříku, a když se postižený začal sbírat ze země, Vernon mu přitiskl ruce k tělu a bušil mu hlavou do obličeje, znovu a znovu, až ho od něj Everett Taft, jeden z předáků, a včelař Ira Titcomb museli odtrhnout. Ten černoch potom měl na ústech přes dvacet stehů - na rtech a jazyku všem pak bylo jasné, že Grace Lynchová si nevyrazila zuby pádem se schodů.

Právě Vernon měl spíš dostat Meanyho přezdívku, a možná i nějakou horší.

"Wally?" prohodil Meany, když Wally odcházel z moštárny. "Neříkej Grace, že jsem tě za ní poslal já."

Wally šel tedy hledat Grace Lynchovou. Projel s dodávkou blátivou ulicí mezi sadem zvaným Na Pánvičce - protože ležel v údolí a při práci tam bylo největší horko - a sadem Doris, který tak pojmenovali po něčí manželce. Zajel k budově nazývané Číslo dvě (byla to prostě druhá budova pro skladování velké mechanizace do Čísla dvě se ukládaly rozstřikovače, protože budova stála víc stranou, a rozstřikovače - i chemikálie v nich - zapáchaly). Vernon Lynch tu právě něco lakoval měl stříkací pistoli s dlouhou, jehlovitou tryskou a opatřoval novým nátěrem v jablkově červené barvě pětisetgalonový Hardieho rozstřikovač. Vernon měl nasazený respirátor, aby se chránil před výpary barvy (stejnou masku lidé nosili i při postřikování stromů), a na sobě měl svůj oděv do nepohody - kompletní nepromokavou soupravu. Wally jaksi poznal, že je to Vernon, i když mu nebylo vidět ani kousek obličeje. Vernon přistupoval k práci zvláštním, agresivním způsobem, který k němu neodmyslitelně patřil. Wally si všiml, že Vernon stříká z Hardieho, jako by pracoval s plamenometem. Projel kolem něj dál neměl v úmyslu se Vernona vyptávat, kde dnes pracuje jeho paní. Wally se otřásl při pouhé představě všelijakých zlomyslností, jež by od něj musel vyslechnout. V prodejním centru, které bylo mimo sezónu úplně prázdné, pokuřovaly a povídaly si tři zdejší dělnice. Neměly toho moc na práci a ani při spatření šéfova syna neodložily šálky s kávou, nezašláply nedopalky cigaret a nerozběhly se každá jinam. Jen od sebe poněkud odstoupily a provinile se na Wallyho usmály.

Meanyho manželka Florence Hydová ani nepředstírala, že je něčím zaměstnaná. Potáhla z cigarety a zavolala na Wallyho: "Ahoj, zlato!"

"Ahoj, Florence," usmál se Wally.

Velká Dot Taftová, která tu noc, kdy Senior převrhl úly Iry Titcomba, jako zázrakem dokázala uběhnout celou míli, i když při tom dostávala jedno žihadlo za druhým, zvedla prázdnou lísku, zase ji položila a začala přemýšlet, kam založila koště. "Ahoj, drahouši," pozdravila Dot bujaře Wallyho.

"Copak je nového?" vyptával se ženských Wally.

"Tady nic," ujistila ho Irene Titcombová, Irova žena. Zasmála se a odvrátila tvář, na níž měla jizvu po popálenině - jako by se potkali poprvé a ona chtěla tu jizvu utajit. K té nehodě došlo před mnoha lety a v celém Heart's Havenu i Heart's Rocku určitě nebyl nikdo, kdo by ještě neviděl jizvu Irene Titcombové a nevěděl do detailu přesně, jak k ní přišla.

Ira Titcomb jednou celou noc vysedával na dvorku s petrolejkou a brokovnicí něco mu chodilo do úlů na med - nejspíš medvěd nebo mýval. Irene věděla, co má Ira v plánu, ale překvapilo ji, když ji uprostřed noci probudilo jeho volání. Stál na trávníku a mával petrolejkou. Neviděla nic než to světlo. Ptal se, jestli by jí nevadilo udělat mu slaninu s vejci, protože se prý tak strašně nudí, jak pořád čeká na to zvíře, co ho chce zastřelit, až z toho dostal hlad.

Irene pozorovala škvířící se slaninu a broukala si nějakou písničku, když ke kuchyňskému oknu přistoupil Ira a zaklepal na tabulku, aby se zeptal, jestli už je jídlo hotové. Irene pohled na Iru, jak se noří z temnoty do přísvitu za oknem ve včelařském obleku a s hořící lampou v ruce, zaskočil nepřipravenou. Viděla manžela ve včelařské výstroji už mockrát, ale nenapadlo ji, že si ji obleče i při čekané na medvěda nebo na mývala. Nikdy předtím neviděla, jak se ten oblek leskne ve světle plamene - a nikdy ho neviděla v noci.

Ira si ten oblek vzal, protože předvídal, že by výstřel z brokovnice mohl prorazit některý z úlů, z něhož by mohlo vyletět pár včel. Neměl v úmyslu vyděsit ženu, jenže chudák Irene koukla do okna a to, co za ním uviděla, pokládala za jasné ohnivé zjevení! Nepochybně právě tohle dělalo neplechu v úlech! Duch nějakého dávného včelaře! Asi zabil Iru a teď si přišel pro ni! Pánvička jí vylítla z ruky a horký tuk z rozpuštěné slaniny jí stříkl do tváře. Irene měla štěstí, že nepřišla o oči. Ach, tyhle domácí nehody! Jak člověka dovedou překvapit.

"Co bys rád, chlapáku?" dorážela na Wallyho Velká Dot Taftová. Ženské z prodejny Wallyho vždycky donekonečna pokoušely a flirtovaly s ním. Strašně se jim líbil a byla s ním legrace navíc ho tyhle tři znaly už jako malého kluka.

"Asi nás chce pozvat na projížďku!" zvolala Irene Titcombová stále se smála - a stále odvracela tvář.

"Co kdybys nás pozval do kina, Wally?" dotírala Florence Hydová.

"Božínku, udělala bych pro tebe všecko, Wally," tvrdila Dot Taftová, "jen kdybys mě vzal do biografu!"

"Nechceš nám snad udělat radost, Wally?" dobírala si ho Florence Hydová trochu kňouravým hlasem.

"Možná nám Wally přišel dátpacfófca!" vypískla Irene Titcombová a to je všechny úplně položilo. Dot Taftová se řehtala tak hlasitě, až Florence Hydová potáhla z cigarety do nesprávné dírky a rozkašlala se, načež se Dot začala řehonit ještě víc.

"Grace tu dneska není?" zeptal se Wally nedbale, když se ženské utišily.

"Proboha, tak on by chtěl Grace!" vykřikla Dot Taftová. "Copak je na ní tak zvláštního, že to my nemáme?"

Modřiny, pomyslel si Wally. Polámané kosti, falešné zuby -a určitě nefalšované trápení a bolest.

"Jen se jí chci na něco zeptat," vysvětloval Wally s nesmělým úsměvem - tu nesmělost předstíral úmyslně s ženskými z prodejny jednal vždycky velmi uhlazeně.

"Vsadím se, že odpoví ,ne'!" chichotala se Irene Titcombová.

"Kdepak, Wallymu každá řekne ,ano'," škádlila ho Florence Hydová.

Wally počkal, až se smích utišil.

Potom řekla Dot Taftová: "Grace čistí štrůdlovou pec."

"Děkuji vám, dámy." Wally jim všem poslal vzdušný polibek a měl se k odchodu.

"Jsi ošklivej, Wally," postěžovala si Florence Hydová. "Přišels za náma jenom abysme žárlily."

"Ta Grace musí mít pec úplně rozžhavenou," prohlásila Dot Taftová a vyvolala tím další vlnu smíchu a kašle.

"Ne aby ses popálil, Wally," volala za ním Irene Titcombová a po jeho odchodu ženské z prodejny začaly štěbetat a hulit s ještě větší intenzitou než předtím.

Nepřekvapilo ho, že Grace připadla ta nejhorší práce, jakou člověk mohl dostat v deštivý den. Ostatní ženy s ní soucítily, ale nebyla jednou z nich. Držela se stranou, jako by měla strach, že by se všechny mohly náhle obrátit proti ní a zmlátit ji tak hrozně, jako Vernon. Jako by ji bití, které již zažila, připravilo o smysl pro humor, bez něhož nemohla klábosit s Florence a Irene jako rovná s rovnými.

Grace Lynchová byla mnohem hubenější a o něco mladší než ty tři. Mezi prodavačkami byla taková hubenost nezvyklá. Dokonce i přítelkyně Herba Fowlera (Muchlanda Louise) byla podsaditější než Grace a mladší sestra Dot Taftové, Debra Pettigrewová - která celkem pravidelně přicházela pomáhat o koláčové sezóně a v době, kdy běžela balicí linka - tedy dokonce i Debra byla oplácanější než Grace.

A protože by byla potřebovala pár nových zubů, zvykla si Grace také držet ústa pevně sevřená úzká linka jejích rtů vyvolávala dojem chmurného soustředění. Wally si nevzpomínal, že by Grace Lynchovou kdy viděl se smát - a přitom život žen z prodejního centra byl tak nezáživný, že každá snaha rozjasnit ho žertem byla zásadně důležitá. Grace mezi nimi prostě hrála roli bojácné chudinky. Nikdy jako by si nepochutnala na koláči - nebo na jakémkoli jiném jídle. Nekouřila, a to v roce 194-kouřil každý, dokonce i Wally. Lekal ji každý hluk a procházela-li kolem běžících strojů, poděšeně sebou cukala.

Wally doufal, že má na sobě něco s dlouhými rukávy, aby se nemusel dívat na modřiny na jejích pažích, ale když ji našel, byla právě napůl ponořená do jedné z hlubokých přihrádek pece na koláče a záviny měla na sobě sice košili s dlouhými rukávy, ale oba je měla vykasané až nad lokty, aby je trochu uchránila před sazemi z pece. Wally ji překvapil ve chvíli, kdy měla uvnitř pece hlavu a polovinu těla. Grace lehce vyjekla a praštila se loktem o závěs dvířek, jak se snažila příliš rychle vycouvat ven.

"Omlouvám se, že jsem tě polekal, Grace," řekl rychle Wally - bylo obtížné přiblížit se ke Grace, aniž se hned o něco udeřila. Neodpověděla. Mnula si loket, natahovala a zase krčila paže, zakrývala si velmi drobná ňadra a současně neustálým pohybem paží ukrývala modřiny na nich. Nepodívala se Wallymu do očí. Jakkoli byl klidný a vyrovnaný, vždycky pociťoval příšerné napětí, když se s ní pokoušel rozmlouvat. Měl pocit, že by mohla utéct, anebo se naopak na něj vrhnout - buď s naježenými nehty, anebo aby ho líbala a vystřelovala mu jazykem do úst.

Napadlo ho, že si jeho pohled, nevyhnutelně pátrající po nových modřinách, vykládá jako projev sexuálního zájmu možná v tom byla právě potíž s jejich vztahy.

"Chudák ženská, je prostě blázen," řekl jednou Wallymu Ray Kendall možná to byla celá pravda.

"Grace?" oslovil ji Wally a Grace se zachvěla. Držela v ruce drátěnku a mačkala ji tak pevně, že jí špinavé mydlinky stékaly po ruce a zmáčely jí košili v pase a celý bok pracovních džínsů. V ústech se zjevil jediný zub - pravděpodobně falešný - a lehce se zaťal do spodního rtu. "Ehm, Grace," začal Wally, "mám takovou potíž."

Upřeně na něj zírala, jako by ji tahle novina vyděsila víc než všechno, co jí až dosud řekl. Rychle uhnula pohledem a odtušila: "Čistím pec." Wally si pomyslel, že ji možná bude muset popadnout, aby mu neutekla zpátky do pece. Najednou si uvědomil, že všechna jeho tajemství - i tajemství kohokoliv jiného - jsou u Grace Lynchové naprosto v bezpečí. Neexistovalo vůbec nic, co by se odvážila povědět, a neměla nikoho, komu by to pověděla, i kdyby sebrala odvahu.

"Candy je těhotná," řekl Wally Grace, která se zapotácela, jako by sem náhle pronikl vítr - nebojí omámily silné čpavkové výpary z přípravku na čištění pece. Znovu se podívala na Wallyho oči měla kulaté jako králík.

"Potřebuju poradit," vysvětlil jí Wally. Napadlo ho, že kdyby ho Vernon viděl, jak si povídá s Grace, asi by to považoval za důvod k dalšímu výprasku. "Prosím, pověz mi všechno, co víš, Grace," požádal Wally.

Odpověď Grace Lynchové se vydrala skrze sevřené rty. "Saint Cloud's," zasykla bylo to jen hlasité zašeptání. Wally si myslel, že je to něčí jméno. Snad nějakého světce? Nebo přezdívka jakéhosi zvlášť zlověstného potratáře - St. Cloud's! Bylo jasné, že Grace Lynchové štěstí nepřeje. Jestli navštívila potratáře, nebyl to zákonitě ten nejhorší, jakého si lze představit?

"Nevím, jak se ten doktor jmenoval," svěřila se mu Grace. Stále mluvila šeptem a na Wallyho se už vůbec nepodívala - už nikdy se na něj nepodívala. "To místo se jmenuje Saint Cloud's a ten doktor je dobrej -je docela hodnej a umí to." Od ní to bylo skoro kázání, nebo přinejmenším projev. "Ale nepouštěj ji tam samotnou, ano, Wally?" dodala Grace a dokonce vztáhla ruku a dotkla se ho - avšak hned potom zase ucukla, jako by měl Wally kůži žhavější než roztopená pec.

"Ne, samozřejmě, že ji nepustím samotnou," slíbil Wally.

"Až vystoupíte z vlaku, ptejte se po sirotčinci," řekla ještě Grace. Než jí stačil poděkovat, vrátila se zpátky do pece.

Grace Lynchová jela do Saint Cloud's sama. Vernon vůbec nevěděl, že tam jela, jinak by ji pravděpodobně ztloukl. Jelikož zůstala přes noc mimo dům, ztloukl ji stejně, ale možná to bylo podle jeho měřítek mírnější bití.

Grace tam přijela brzy zvečera, hned po setmění. Podle zavedeného zvyku ji neuložily k budoucím matkám. Byla tak vystrašená, že na ni příliš neúčinkovalo ani sedativum, které jí naordinoval dr. Larch, a tak probděla celou noc a naslouchala všem zvukům. Stalo se to ještě před zahájením Homerova výcviku, takže i kdyby ji Homer potkal, nevzpomněl by si na ni a až -jednoho dne - Grace Lynchová uvidí Homera Wellse, nepozná ho.

Dostalo se jí standardní procedury D a K byla ještě ve správném a bezpečném období těhotenství a nenastaly žádné komplikace - jen v jejích snech. Po žádném z potratů, které kdy provedl dr. Larch, nenastaly závažné komplikace a žádná z jeho operací neměla trvalých následků, pokud se ovšem nejednalo o následky natolik skryté a zakořeněné jen v mysli, že za ně dr. Larch nemohl nést odpovědnost.

A přesto - ačkoliv jí sestry Edna i Angela daly najevo, že je jim vítána, a také Larch, jak vyložila Wallymu, byl hodný člověk -Grace Lynchová na St. Cloud's nevzpomínala ráda. Ne snad pro to, co tam sama zažila, ani kvůli svým problémům, ale pro celkovou atmosféru toho místa, jak si ji pamatovala z dlouhé probdělé noci. Hustý vzduch visel jako závaží, z bouřící řeky se táhl pach smrti, pláč nemluvňat zněl podivněji než křik potáplic - a také tam byly sovy, někdo močil a někdo pořád chodil kolem. Z dálky slyšela nějaký stroj (psací) a křik z jiné budovy -jen takové jediné, dlouhé zavytí (dost možná to byla Melony).

Po Wallyho návštěvě Grace ztratila chuť do dalšího čištění pece. Bylo jí špatně od žaludku - připomínalo jí to křeče, které tenkrát měla -, a tak se vydala do prodejny a poprosila ženské, jestli by tu pec nedočistily za ni, že se necítí dobře. S Grace se nikdo žertovat nepokoušel. Velká Dot Taftová se jí zeptala, jestli nechce jet domů, a Irene Titcombová s Florence Hydovou (které stejně neměly co dělat) prohlásily, že tu troubu vyřídí "z jedny vody načisto", jak se říká v Maine. Grace Lynchová vyhledala Olive Worthingtonovou omluvila se, že jí není dobře a že půjde domů dřív.

Olive tu záležitost posuzovala se svou obvyklou laskavostí když později zahlédla Vernona Lynche, obdařila ho zamračeným pohledem, tak důrazným, až Vernonovi zatrnulo. Čistil právě u Čísla dvě trysku stříkací pistole, když kolem něj projela Olive v otlučené dodávce. Olive se na něj tak podívala, že Vernona napadlo, jestli snad není propuštěn -jestli celá výpověď nespočívala jenom v tom pohledu. Ale ta myšlenka se mu rychle vykouřila z hlavy stejně jako většina myšlenek míhajících se v jeho hlavě. Pohlédl na blátivé koleje po Olivíne dodávce a pronesl cosi pro něj typického:

"Vyhul mě, čubko zazobaná," prohlásil Vernon Lynch. A pokračoval v čištění trysky stříkací pistole.

Večer si Wally sedl s Candy v přístavišti Raye Kendalla a pověděl jí to málo, co se dozvěděl o St. Cloud's. Například ani nevěděl, že se to jméno píše s apostrofem. Neobtěžoval se poslat přihlášku na Harvard, jeho prospěch nedosahoval úrovně požadované na Bowdoinově škole, a na Mainské univerzitě, kde nepříliš nadšeně studoval botaniku, jej toho o gramatice moc nenaučili.

"Věděla jsem jen, že je to sirotčinec," řekla Candy. "To je všechno, co vím."

Oběma jim bylo jasné, že neexistuje žádná věrohodná záminka, pod níž by spolu mohli zůstat přes noc mimo domov, a tak Wally zařídil, že si budou moci půjčit Seniorův cadillac. Budou muset vyrazit brzy ráno a vrátit se ještě téhož dne večer. Wally Seniorovi namluvil, že tahle roční doba se nejlépe hodí k vyjížďkám podél pobřeží a možná prý bude stát za to i zajet kousek do vnitrozemí. Až přijde léto, všude bude víc turistů a ve vnitrozemí bude moc horko na příjemnou projížďku.

"Já vím, že je to pracovní den," řekl Wally Olive. "Ale co je to jeden den, mami? Chceme si jen s Candy užít trochu dobrodružství jenom jeden den volna."

Olive se zadumala, jestli někdy z Wallyho něco bude.

Ray Kendall měl dost svých starostí s prací. Věděl, že Candy si moc ráda vyrazí s Wallym na projížďku. Wally byl dobrý řidič - i když jezdil trochu moc rychle - a cadillac, jak Ray věděl lépe než kdo jiný, byl bezpečný vůz. Všechnu práci na něm odvedl právě Ray.

Večer před cestou si Candy i Wally šli brzy lehnout, ale oba zůstali vzhůru celou noc. Jako většina opravdu zamilovaných dvojic zjistili, že jim dělá starosti, jak tato zkušenost změní jejich partnera. Wally se bál, že Candy po potratu bude nešťastná a možná se jí i znechutí sex. Candy se obávala, jestli o ní Wally bude smýšlet stejně jako doposud - až bude po všem.

Té noci nespali ani Wilbur Larch a Homer Wells. Larch seděl za psacím strojem v kanceláři sestry Angely a oknem uviděl Homera Wellse, jak se prochází venku, ve tmě, s petrolejkou v ruce. Copak je? pomyslel si Larch a šel se podívat, co tam Homer tropí.

"Nemůžu usnout," řekl Larchovi Homer.

"Copak je to tentokrát?" zeptal se Larch.

"Možná za to může sova," mínil Homer Wells. Petrolejka nevrhala světlo moc daleko do tmy a foukal silný vítr, což v St. Cloud's nebylo obvyklé. Když vítr lampu uhasil, doktor a jeho asistent zjistili, že je zezadu zalévá světlo z okna kanceláře sestry Angely. Bylo to jediné světlo na míle kolem a protáhlo jejich stíny do obří podoby. Larchův stín sahal přes holý, neosázený kus pozemku, přes pusté úbočí kopce až k černi lesa. Stín Homera Wellse se dotýkal temného nebe. Teprve teď si to oba uvědomili: Homer přerostl dr. Larche.

"Ať se propadnu," zabručel Larch a rozpřáhl ruce, takže vypadal jako nějaký mág, který se právě chystá k významnému odhalení. Larch zamáchal rukama jako veliký netopýr. "Koukej!" řekl Homerovi. "Jsem čaroděj!"

Homer Wells, čarodějův učeň, také zamáchal rukama.

Vítr byl velmi silný a čerstvý. Obvyklé dusno visící nad St. Cloud's se vytratilo a na obloze zazářily jasné, chladné hvězdy. V tomto novém povětří nebylo ani památky po doutníkovém dýmu a pilinách.

"Cítíte ten vítr?" prohodil Homer Wells. Možná právě ten vítr mu bránil usnout.

"Vane od pobřeží," řekl Wilbur Larch. Zhluboka se nadechl a pátral v něm po vůni soli. Larch věděl jistě, že je to vzácná mořská bríza.

Ať už vane odkudkoliv, je příjemný, usoudil Homer.

Oba tam stáli a čichali ten vítr. Oba si pomysleli: Co se mnou asi bude?