Pravidla moštárny (John Irving)

10. PATNÁCT LET

Celých patnáct let tvořily pár: Lorna a Melony. Usadily se. Bývalé rebelky ženského domova nyní obývaly nejlepší pokoje s vyhlídkou na řeku a převzaly správcovství budovy výměnou za slevu na nájemném. Melony byla šikovná. V loděnici se naučila instalatérské a elektrikářské práci a působila tam v tříčlenné elektrikářské partě. (Ostatní dva byli muži, ale nikdy si na Melony nic nedovolili nikdo si na ni nedovoloval.)

Lorna se stala domáčtějším stvořením. K získání vyšší kvalifikace v loděnici se jí nedostávalo soustředění, ale dál tam pracovala jako obyčejná dělnice - "Už kvůli penzi bys tu měla zůstat," poradila jí Melony. Lorně se vlastně monotónní práce na montážní lince zamlouvala a navíc se chytře hlásila především do služeb s příplatky za přesčasy - nevadila jí nezvyklá pracovní doba, pokud mohla pracovat méně. Melony však byly její pozdní návraty proti mysli.

Lorna také nabyla ženštějšího vzhledu. Nejen že chodila v dámských šatech (i do práce), více se líčila a voněla, ale její kdysi tak drsný hlas nyní zněl měkčeji a naučila se i usmívat (zejména když ji někdo kritizoval). Melony se zdálo, že je čím dál pasivnější.

K partnerským svárům mezi nimi docházelo jen zřídka, protože Lorna se střetům vyhýbala. Za patnáct let zjistila, že Melony lze obměkčit, nenarazí-li na odpor, v opačném případě však nikdy neustoupí.

"Nebojuješ férově," vyčítala jí někdy Melony.

"Jsi přece o tolik větší než já," namítala ostýchavě Lorna.

To bylo slabé slovo. V roce 195-, ve veku něco přes čtyřicet (nikdo nevěděl, kolik jí vlastně je) Melony vážila sto pětasedmdesát liber. Na výšku měřila pět stop a osm palců a skoro padesát palců přes prsa, takže musela nosit pánské košile (velikost L, límeček minimálně sedmnáctipalcový, jinak by ji škrtil, rukávy nosila ohrnuté, protože měla krátké paže). V pase měla třicet šest palců, ale od rozkroku dolů jen osmadvacet (proto nosila ohrnuté nohavice kalhot - nebo jí je Lorna musela zkracovat). Všechny kalhoty jí byly těsné na stehnech, kde puky vždycky rychle vzaly za své, ale na zadku visely jako pytel - Melony neměla velký zadek, zato nevýrazné boky jako většina mužů. Trápilo ji, že má malá chodidla.

Za těch patnáct let ji jenom jednou zatkla policie - kvůli rvačce. Původně ji obvinili z napadení, ale nakonec z toho vyvázla jen s rušením veřejného pořádku. Tehdy si zašla v jedné pizzerii v Bathu na toaletu a jakýsi student začal navazovat hovor s Lornou. Když uviděl, jak se vedle Lorny k baru posadila Melony, pošeptal Lorně: "Pro tvoji kámošku asi nikoho nesezenu." Mel na mysli případnou schůzku ve čtyřech.

"Mluv nahlas!" vybídla ho Melony. "Šeptat je neslušný."

"Povídám, že pro tebe bych asi na rande nikoho nesehnal," odvětil ten chlapec odvážně.

Melony objala Lornu jednou rukou a vzala ji za prs.

"Pro tebe by se asi nenašel ani ovčáckej pes, co by ti podržel," odpálila studentíka.

"Zkurvený lesby," zabručel mladík a měl se k odchodu. Zdálo se mu, že to řekl dostatečně potichu - chtěl jenom udělat dojem na dělníky z loděnic na opačném konci baru nemohl vědět, že jsou to Melonini kolegové. Ti studenta přidrželi a Melony mu přerazila nos kovovým stojánkem na ubrousky.

Melony nejraději usínala s velkým obličejem položeným na nahém, plochém Lornině bříšku Lorna vždycky poznala, že už Melony spí, protože se změnil její rytmus dýchání, což pocítila v chloupcích na pohlaví. Za celých patnáct let se stalo jenom jednou, že Lorna kamarádku poprosila, aby si tu těžkou hlavu položila jinam, ještě než tvrdě usne.

"Co se děje?" divila se Melony. "Máš krámy?"

"Ne, jsem těhotná," opáčila Lorna. Melony to považovala za žert, ale jen do té chvíle, kdy se Lorna odebrala do koupelny zvracet.

Když se Lorna vrátila do postele, řekla jí Melony: "Poslyš, snažím se to celý v klidu pochopit. Patnáct roků spolu žijeme jako manželé a ty jsi najednou v jiným stavu." Lorna se schoulila do klubíčka, omotala se kolem polštáře a druhým si chránila hlavu. Měla tedy pokrytý obličej, břicho i pohlaví, ale přesto se celá roztřásla a dala se do pláče. "Možná mi chceš tvrdit," pokračovala Melony, "že když spolu šukaj dvě ženský, potřebujou delší čas, aby se jedna z nich dostala do jinýho stavu, než když šoustá ženskou chlap. Je to tak?"

Lorna neřekla nic, jenom dál pofňukávala. "Celejch patnáct let - tak dlouhej čas. Panečku, to je ale fuška," divila se Melony.

Zašla k oknu, podívat se na Kennebec. V létě se stromy obalily listím, skrze něž bylo řeku sotva vidět. Počkala, až jí letní vánek osušil pot na krku a na prsou, a potom začala balit.

"Prosím tě, neodcházej," žadonila Lorna, stále svinutá do klubíčka na posteli.

"Já balím tvoje věci," odtušila Melony. "Já těhotná nejsem. Já nikam chodit nemusím."

"Nevyhazuj mě," vzlykala zoufalá Lorna. "Třeba mě zmlať, ale nevyhazuj mě."

"Pojedeš vlakem do St. Cloud's. Až tam budeš, zeptáš se, kde je sirotčinec," oznámila kamarádce Melony.

"Byl to jen jeden chlap -jednom jeden a jen jednou!" plakala Lorna.

"Ne, tak to nebylo," namítla Melony. "S chlapem bys v tom byla nato šup. Jenom s ženskou to trvá patnáct let."

Když Lorně sbalila věci, přistoupila Melony k posteli a pořádně svou přítelkyní zatřásla Lorna se snažila schovat pod pokrývku. "Patnáct roků!" křičela Melony. Třásla Lornou znovu a znovu, ale jinak jí neublížila. Dokonce ji doprovodila k vlaku. Lorna vypadala velmi neupraveně bylo časné ráno a chystal se horký letní den.

"Takže se mám ptát po sirotčinci?" ujistila se Lorna nesměle. Kromě kufříku jí Melony podala i velkou papírovou krabici.

"Tohle dáš jedny starý ženský, jmenuje se Groganová - jestli ještě žije," přikázala jí Melony. "Nic jí neříkej, jen jí dej tu krabici. A kdyby byla mrtvá nebo už tam nebyla --" pokračovala Melony, ale zarazila se. "Zapomeň na to," prohlásila. "Buď tam je, anebo je mrtvá. Jestli je po smrti, přivez tu krabici zpátky. Vrátíš mi ji, až si přijdeš pro zbytek věcí."

"Pro zbytek věcí?" opakovala Lorna.

"Byla jsem ti věrná. Věrná jako pes," pronesla Melony hlasitěji, než měla v úmyslu, protože průvodčí se na ni divně podíval - jako by opravdu byla pes. "Potřebuješ něco, hovňousku?" setřela průvodčího Melony.

"Každou chvíli to pojede," zamumlal průvodčí.

"Prosím tě, nevyhazuj mě," pošeptala Lorna Melony.

"Doufám, že máš v břiše pořádnou nestvůru," sdělila Melony své přítelkyni. "A taky doufám, že tě roztrhá na kusy, až ji z tebe budou tahat."

Lorna se v uličce sesula na zem jako po ráně pěstí a Melony ji tam nechala na hromádce. Průvodčí Lorně pomohl vstát a zavedl ji k sedadlu oknem rozjíždějícího se vlaku se pak díval za odcházející Melony. V tu chvíli si průvodčí všiml, že se třese skoro stejně silně jako Lorna.

Melony si představovala Lornin příjezd do St. Cloud's - toho blbce přednostu (zdalipak tam ještě bude?), dlouhé stoupání do kopce s kufrem a krabicí pro paní Groganovou (dojde tam Lorna vůbec?) - a co náš starej, funguje ještě? Na celých patnáct let ji hněv opustil, ale teď zažila další zradu a musela se až divit, jak rychle se stará zloba vrátila pročistila jí všechny smysly. Najednou dostala chuť vyrazit zase na sklizeň jablek.

Překvapilo ji, že už na Homera Wellse nemyslí nijak pomstychtivě. Vzpomínala, jak byla ráda, když získala v Lorně kamarádku, částečně i proto, že si jí mohla postěžovat, co jí Homer provedl. Teď měla Melony dojem, že by si docela ráda postěžovala Homeru Wellsovi na Lornu.

"Ta mrňavá čubka," řekla by Homerovi. "Jakmile se objevil frajer s boulí na kalhotách, mohla na něm oči nechat."

"Jasně," přisvědčil by Homer a šli by spolu zbourat nějakou barabiznu, prostě by ji jen tak shodili do proudu času. Jak čas běží, člověka nakonec zajímají jenom lidé, které kdysi znal. Jen s nimi by si chtěl popovídat. Čas běží, tak co záleží na tom, že vám ti lidé kdysi cosi udělali?

Melony však zjistila, že takhle uvažovat dokáže jen asi minutu hned v příští minutě při pomyšlení na Homera Wellse usoudila, že by ho nejradši zabila.

Po návratu ze St. Cloud's si Lorna zašla do ženského domova pro věci a zjistila, že je všechno úhledně poskládané a uložené do krabic srovnaných v jednom koutě. Melony byla v práci, a tak si Lorna vzala věci a odešla.

Potom se potkávaly asi tak jednou týdně v loděnici nebo v pizzerii v Bathu, kam chodili všichni zaměstnanci loděnice. Tehdy se k sobě chovaly zdvořile, ale nemluvily spolu. Jen jednou Melony Lornu oslovila.

"Co ta stará Groganová - je ještě živá?" zeptala se Melony.

"Přece jsem tu krabici nepřinesla nebo jo?" odvětila Lorna.

"Takže jsi jí to dala?" chtěla vědět Melony. "A neřeklas jí nic?"

"Jen jsem se zeptala, jestli ještě žije, a jedna sestra povídá, že přej jo, tak jsem dala tu krabici sestře - to už jsem byla na odchodu," dodala Lorna.

"A co doktor?" vyptávala se Melony. "Starej Larch - je naživu?"

"Jen tak tak," řekla Lorna. "" "Ať se propadnu," vrtěla hlavou Melony. "Bolelo to?"

"Moc ne," odpověděla Lorna obezřetně.

"Skoda," prohlásila Melony. "Mělo to bolet jako čert."

V ženském domově, kde nyní byla jedinou správcovou, vyňala ze starého elektrikářského katalogu zažloutlý výstřižek článku s fotografií z místních novin. Zašla do starožitnictví, které nyní vedla její stará, pošetilá obdivovatelka Mary Agnes Corková, s níž její adoptivní rodiče zacházeli velmi slušně, ba dokonce jí svěřili i vedení rodinného podniku. Melony požádala Mary Agnes o nějaký vhodný rámeček na ten článek s fotografií a Mary Agnes měla ohromnou radost, když se jí podařilo najít přesně to pravé. Byl to opravdový viktoriánský rám získaný z jedné lodi, která do Bathu připlula na generální opravu. Mary Agnes ten rámeček prodala Melony hluboko pod cenou, přestože Melony byla při penězích. Elektrikáři dostávali slušné platy a Melony v loděnici pracovala celých patnáct let na plný úvazek navíc jako správcová ženského domova neplatila skoro žádný nájem. Auto neměla a oblečení nakupovala v obchodu s armádními přebytky.

Shodou okolností byl ten rámeček z týkového dřeva - ze dřeva stromu, na němž Wally Worthington visel ve vzduchu nad Barmou celou jednu noc. V tom článku se totiž psalo o kapitánu Worthingtonovi a tvář na fotografii - Melony ji poznala i po patnácti letech - patřila také Wallymu. Článek vyprávěl o zázračném zachránění sestřeleného (a ochrnutého) pilota, jenž byl vyznamenán Purpurovým srdcem. Pokud Melony mohla soudit, připomínala jí ta historka nějaký laciný, nepravděpodobný dobrodružný film, ale obrázek se jí líbil - stejně jako ta pasáž v článku, kde se uvádělo, že je Wally místním hrdinou a pochází z rodiny Worthingtonů, dlouholetých vlastníků a provozovatelů sadařství Ocean View v Heart's Rocku.

Ve své ložnici v ženském domově si Melony pověsila starožitný rám s článkem a fotografií nad postel - měla ho přímo nad hlavou, byl součástí její minulosti. Líbil se jí a ráda si za denního světla obrázek prohlížela. V noci pak převalovala v ústech slabiky hrdinova jména.

"Worthington," řekla někdy nahlas a jindy zase: "Ocean View". Tohle jméno jí znělo povědoměji. "Heart's Rock" - ta dvě krátká slova vždycky jakoby vyplivla.

V dlouhých hodinách před svítáním, jež jsou pro všechny nespavce tím nejtěžším obdobím, Melony šeptávala: "Patnáct roků." A těsně předtím, než konečně upadla do spánku, oslovila první šírání vkrádající se do ložnice: "Jsi tam ještě, Sluníčko?" Na běhu času je nejhorší to, že jména lidí, které jsme kdysi znali, vkládá do závorek.

Celých patnáct let se Homer Wells staral o sepisování a vyvěšování pravidel moštárny. Každoročně, jen co zaschl čerstvý nátěr, nakonec připíchl na stěnu pravidla. Někdy se pokoušel o zábavnou formu, jindy volil nonšalantní přístup třeba za to mohl Olivín tón a ne samotná pravidla, že se jimi potulní česáči cítili trochu dotčeni a stalo se pro ně věcí cti nebrat je nikdy na vědomí.

Samotná pravidla se příliš nezměnila. I nadále bylo nutné omývat rotační síto. Varování ohledně pití a spaní v chladíme bylo nezbytné. A dlouho po tom, co ruské kolo v Cape Kenneth rozebrali a na pobřeží se objevilo tolik nových světel, jež při pohledu ze střechy moštárny působila dojmem vzdáleného města, česáči pořád sedali na střeše. Opíjeli se tam a padali odtud a Homer Wells je neustále žádal (případně jim nařizoval), aby to nedělali. Pravidla, říkal si v duchu, nežádají, ale přikazují.

Ale snažil se, aby pravidla působila přátelským dojmem. Používal formulace znějící důvěrným tónem. "Během let jsme tu zažili různé nehody na střeše - zejména v noci a zvlášť když si někdo k vysedávání na střeše vezme hodně pití. Doporučujeme vám, abyste pili, jen když stojíte pevně na zemi," psával Homer. Ale každý rok ten kus papíru skončil otrhaný, špinavý a používalo se ho pro různé účely - například pro zoufale znějící vzkazy ohledné nákupů potravin, jejichž autoři nikdy neznali pravopis.

KUKUŘÍŠNÁ MOUKA c

OBIČEJNÁ MOUKA -t

Napsal jednou někdo přes Homerova pravidla.

Občas se na té osamělé stránce papíru objevilo pár nadávek a posměšků téměř literárního charakteru.

"Nešoustejte na střeše!" Nebo: "Honění péra dovoleno jen v chladíme!"

Wally Homerovi řekl, že psát umí jenom pan Rose že všechny ty sprosťárny, vtípky a seznamy nákupů tam píše pan Rose, ale Homer si tím nikdy nemohl být úplně jist.

Každé léto pan Rose Wallymu napsal a Wally mu odpověděl, kolik potřebuje česáčů - pan Rose mu pak dal vědět, kolik jich přiveze a který den (plus minus) přijedou. Nikdy neexistovala žádná smlouva, jen stručné, spolehlivé potvrzení od pana Rose.

Některé léto s sebou přivezl i ženu - velkou, mírnou a tichou, s malou holčičkou na ruce. Když se holčička naučila běhat natolik, aby se mohla dostat do nějakého maléru (byla asi stejně stará jako Angel Wells), přestal ji pan Rose brát s sebou a svou ženu také.

Jediným z česáěů, který přijížděl po celých patnáct let stejně pravidelně jako pan Rose, byl kuchař Černej Kastrol.

"Jak se má ta vaše malá?" vyptával se Homer Wells pokaždé, když žena a dcera pana Rose nepřijely.

"Roste jako váš kluk," odpovídal pan Rose. "A co vaše paní?" ÍK "Dohlíží na tu malou," říkal pan Rose.

Jen jedinkrát za patnáct let se Homer Wells pokusil s panem Roseni promluvit o pravidlech moštárny. "Doufám, že nikoho neurážejí," začal Homer. "Já za ně odpovídám - píšu je každý rok -, a kdyby se někdo cítil uražený, doufám, že mi o tom povíte."

"Nikdo se neuráží," usmál se pan Rose.

"Je to jenom pár takových běžných zásad," vysvětloval Homer.

"Ano," souhlasil pan Rose, "to je fakt."

"Jenomže mi dělá starosti, že si jich nikdo nevšímá," řekl konečně Homer.

Pan Rose, jehož nevzrušená tvář nedoznala během let žádných změn a jenž byl stejně štíhlý a mrštný jako vždycky, si Homera mírně prohlížel. "My máme taky svoje pravidla, Homere," opáčil.

"Svoje pravidla," opakoval Homer Wells.

"O spoustě věcí," dodával pan Rose. "Třeba o tom, co všecko p,ůžeme mít společného s vámi."

"Se mnou?" divil se Homer.

"S bílými lidmi," upřesnil pan Rose. "Na to máme pravidla."

"Chápu," řekl Homer, ale ve skutečnosti nechápal nic.

"A taky o rvačkách," dodal pan Rose. 1 í "O rvačkách," opakoval Homer.

"Mezi sebou," vykládal pan Rose. "Máme pravidlo, že se mezi sebou nesmíme moc vážně posekat. Ne tak vážně, aby to bylo na špitál, aby někdo volal policii. Můžeme se navzájem pořezat nožem, ale ne moc."

"Já vím," přisvědčil Homer.

"Ne, nevíte," namítl pan Rose. "Nevíte - o to právě jde. Můžeme se pořezat jen tolik, abyste se o tom nedověděli - abyste vůbec nepoznali, že je někdo pořezaný. Už chápete?"

"Jasně," přikývl Homer.

"Kdypak mi odpovíte něco jiného?" usmál se pan Rose.

"Hlavně si dávejte pozor na té střeše," upozornil ho Homer.

"Tam se nikomu nic nestane," ujistil ho pan Rose. "Na zemi se stávají horší věci."

Homer už měl zase na jazyku "jasně", když najednou zjistil, že nemůže promluvit. Pan Rose mu sevřel jazyk palcem a krátkým, hranatým ukazováčkem. Homer na chviličku ucítil v ústech chuť připomínající prach pan Rose měl tak rychlou ruku, že to Homer ještě nikdy neviděl, ani netušil, že by někdo dokázal jiného člověka popadnout za jazyk.

"A mám vás," zasmál se pan Rose a zase Homerův jazyk pustil.

Homer ze sebe vymáčkl jenom: "Jste hrozně rychlý."

"Jasně," přisvědčil živě pan Rose. "Neznám nikoho rychlejšího."

Wally si Homerovi stěžoval na to, jak střecha moštárny dostává zabrat. Každé dva, tři roky bylo potřeba vyměnit plechovou krytinu, opravit přehyby na okrajích nebo dát nové okapy.

"Ze mají svoje pravidla jak to souvisí s tím, že neberou ohled na ta naše?" vyptával se Wally Homera.

"To já nevím," přiznal Homer. "Napiš mu a zeptej se ho na to."

Ale pana Rose si nikdo nechtěl rozházet byl to tak spolehlivý předák. Díky němu probíhalo česání i lisování o každé sklizni jako na drátkách.

Candy, která měla v Ocean View na starosti finance, tvrdila, že všechny náklady na opravu střechy moštárny jim bohatě vynahradí spolehlivost pana Rose.

"Ten chlapík je tak trochu gauner," mínil Wally, i když to nemyslel doopravdy jako stížnost. "Já tedy ani nechci vědět, jak to dělá, že se všichni chovají tak slušně."

"Ale oni se chovají slušně," připomněl Homer Wells.

"Odvádí dobrou práci," řekla Candy. "Tak ať si třeba má svá vlastní pravidla."

Homer Wells uhnul pohledem. Věděl, že pro Candy pravidla znamenají totéž co smlouva uzavřená mezi čtyřma očima.

Oni si před patnácti lety také stanovili svá pravidla - vlastně je stanovila Candy (ještě než se Wally vrátil domů). Stáli spolu v moštárně (Angel už byl na světě a ten večer se o něj starala Olive). Právě se pomilovali, ale nijak uspokojivě něco nebylo v pořádku. Mělo to zůstat v nepořádku i celých dalších patnáct let, ale tehdy večer Candy navrhla: "Pojďme se na něčem dohodnout."

"Dobrá," souhlasil Homer.

"Ať se stane cokoliv, o Angela se budeme starat oba."

"Samozřejmě," přisvědčil Homer.

"Myslím to tak, že jsi jeho otcem - a jako otec musíš mít možnost s ním být tak často, jak budeš chtít - a já jako matka s ním taky budu moci trávit tolik času, kolik budu chtít," vysvětlovala Candy.

"Vždycky," potvrdil Homer, ale něco nebylo v pořádku.

"Hlavně -- ať se stane cokoliv - ať budu s tebou nebo s Wal-lym," dodala Candy.

Homer chvíli neodpověděl. "Takže se kloníš spíš k Wallymu?" otázal se.

"Nikam se neklaním,'''' namítla Candy. "Oba musíme žít s ním. Musíme být jeho rodina. Nikdo z nás se neodstěhuje."

"I když budeš s Wallym?" ozval se po chvíli Homer.

"Vzpomínáš, cos mi řekl, když jsi mě přesvědčoval, abych si Angela nechala?" zeptala se Candy.

Homer byl opatrný. "Připomeň mi to," požádal.

"Povídal jsi, že je to i tvoje dítě - že je nás obou. Ze já sama nemám právo rozhodnout, jestli ho chci nebo nechci - o to přece šlo," dodala Candy.

"Ano," přisvědčil Homer. "Vzpomínám si."

"No a jestli už tehdy patřil nám oběma, tak nám patří i teď -ať se stane cokoliv," opakovala Candy.

"V jednom domě?" zeptal se Homer Wells. "I když se rozhodneš pro Wallyho?"

"Jako rodina," řekla Candy.

"Jako rodina," opakoval Homer Wells. Tohle slovo na něj mělo obrovský vliv. Sirotek je dítětem po celý život sirotek nesnáší změny a nerad se stěhuje sirotek miluje rutinu.

Celých patnáct let si Homer Wells uvědomoval, že pravděpodobně existuje tolik pravidel moštárny, kolik lidí tou moštárnou projde. Přesto každý rok vyvěsil nový seznam.

Po celých patnáct let se dozorčí výbor neúspěšně snažil nahradit dr. Larche někým jiným, ale nesehnali nikoho, kdo by o tu práci stál. Našli se sice lidé umírající touhou, aby se mohli bez nároku na odměnu a uznání věnovat službě bližnímu, ale jejich služby potřebovala i mnohem exotičtější místa než St. Cloud's -i tam se dalo trpět. Dozorčímu výboru se nepodařilo opatřit ani novou sestru, dokonce ani administrativní pomocnici.

Když dr. Gingrich odešel do důchodu - ale nikoliv z dozorčího výboru, odtamtud by nikdy neodešel -, napadlo ho, že by to místo v St. Cloud's mohl vzít on, jenže paní Goodhallová ho upozornila na skutečnost, že není porodník. Jeho psychiatrická živnost ve státě Maine nikdy příliš nevzkvétala, ale i tak dr. Gingriche překvapilo a maličko ranilo, když zjistil, s jakým potěšením mu to paní Goodhallová připomněla. Paní Goodhallová už také dosáhla důchodového věku, ale její horlivosti nebylo nic vzdálenějšího než myšlenka na odpočinek. Wilbur Larch už překročil devadesátku a paní Goodhallová byla posedlá touhou přinutit ho odejít do penze, dokud je naživu uvědomovala si, že kdyby Larch zemřel ve službě, brala by to jako porážku.

Nedávno - snad ve snaze podnítit radu k větší aktivitě - dr. Gingrich navrhl, aby v této roční době, mimo sezónu, uspořádali zasedání v hotelu Ogunquit - čistě pro změnu, aby se pořád nescházeli jenom v portlandské kanceláři. "Uděláme si výlet," navrhoval. "Mořský vzduch a tak dále."

Jenže pršelo. V chladném počasí se dřevo smršťovalo, okny i dveřmi dovnitř pronikal písek a křoupal pod nohama i závěsy, ručníky a prostěradla, všechno bylo plné písku. Foukalo od oceánu a na verandě se nedalo sedět, protože vítr vháněl pod střechu déšť. V hotelu jim poskytli podlouhlou, tmavou a prázdnou jídelnu schůzovali pod lustrem, který nikdo neuměl rozsvítit, protože nenašli ten správný vypínač.

K jejich debatám o St. Cloud's se dobře hodilo nejen prostředí bývalého plesového sálu, který měl nejlepší léta již za sebou, ale i skutečnost, že se sešli v hotelu, jenž byl mimo sezónu dokonale vylidněný. Kdyby je tam někdo viděl, pomyslel by si, že jsou v karanténě. Po pravdě řečeno, přesně tohle si pomyslel Homer Wells, když je tam zahlédl. On a Candy byli kromě nich jedinými hosty. Najali si pokoj na půl dne bylo to sice daleko od Ocean View, ale oni tu dalekou cestu vážili proto, aby měli jistotu, že je tu nikdo nebude znát.

Nastal čas odjezdu. Stáli na verandě, Candy se o Homera opírala zády, on ji objímal pažemi a oba se dívali na moře. Zdálo se, že mu působí potěšení, když mu vítr fouká její vlasy do tváře, a déšť očividně nevadil ani jednomu z nich.

Paní Goodhallová vyhlížela zevnitř hotelu zmáčeným oknem ven, mračila se na počasí i na mladou dvojici vzdorující živlům. Podle jejího mínění nemohlo na světě být nic přehnaně normálního. Právě tohle se jí nezdálo na Larchovi. Uznávala, že každý, komu je přes devadesát, nemusí být senilní, ale Larch prostě nebyl normální. A takovéhle veřejné předvádění projevů vzájemné náklonnosti považovala paní Goodhallová za nepřijatelné, i kdyby se jednalo o novomanželský pár - navíc ještě na sebe upozorňovali tím, jak vzdorovali dešti.

"A to není všechno," poznamenala k dr. Gingrichovi, který nevěděl, o čem je řeč a neměl žádnou mapu, která by mu pomohla sledovat tok jejích myšlenek, "vsadila bych se, že to nejsou manželé."

Podle jeho mínění ta mladá dvojice vypadala trochu zasmušile. Třeba by potřebovali psychiatra anebo za to mohlo počasí, možná si sem přijeli zaplachtit.

"Už jsem přišla na to, co s ním je," oznámila paní Goodhallová dr. Gingrichovi, který měl za to, že mluví o Homeru Wellsovi. "Je to nepraktikující homosexuál," prohlásila paní Goodhallová. Měla ovšem na mysli dr. Larche, protože právě jeho měla na mysli ve dne v noci.

Dr. Gingriche její poznámka zmátla, zdálo se mu, že paní Goodhallová jen tak střílí od boku, ale přesto se na toho mladíka zahleděl s novým zájmem. Pravda, nezdálo se, že by tu mladou ženu k sobě doopravdy tiskl připadal mu maličko odtažitý.

"Jakmile ho při tom přistihneme, můžeme s ním na minutu vyrazit dveře," podotkla paní Goodhallová. "Samozřejmě, i tak bychom za něj museli najít náhradu."

Dr. Gingrich z toho byl celý pryč. Uvědomil si, že paní Goodhallová nemůže mít žádný zájem na hledání náhrady za toho mladíka na verandě, a že tedy pořád myslí na dr. Larche. Avšak pokud je dr. Larch "nepraktikující homosexuál", při čem by ho mohli přistihnout?

"Přistihneme ho při tom, že je homosexuál, ale neprojevuje se tak?" otázal se dr. Gingrich opatrně paní Goodhallovou nebylo nikdy těžké rozzlobit.

"Docela určitě je divný," odsekla.

Dr. Gingrich za celá léta provozování psychiatrické praxe ve státě Maine ještě nikomu nepřišil označení "nepraktikující homosexuál", i když o takových věcech často slýchal obyčejně když někdo o někom tvrdil, že je divný. V případě paní Goodhallové se jednalo o to, že opovrhovala osaměle žijícími muži. Nebylo to normální. Dále nesnášela mladé dvojice, jež předváděly na veřejnosti, jak se k sobě mají, nebo nebyly sezdány, případně obojí příliš mnoho normálnosti ji také uvádělo v zuřivost. Přestože dr. Gingrich sdílel touhu paní Goodhallové nahradit dr. Larche a jeho podřízené v St. Cloud's jinými lidmi, napadlo ho, že měl paní Goodhallovou přimět, aby se stala jeho pacientkou byla by mu umožnila odložit odchod do důchodu ještě o několik let.

Když se oba mladí lidé vrátili do hotelu, paní Goodhallová je sjela pohledem, před nímž mladá žena uhnula očima.

"Viděl jste, jak se zahanbeně odvrátila?" řekla později paní Goodhallová dr. Gingrichovi.

Ale ten mladík před jejím pohledem neuhnul. Díval se přímo skrze ni! žasl dr. Gingrich. Byl to jeden z nejdokonalejších exemplářů z kategorie "zničujících" pohledů, jaký kdy dr. Gingrich zaznamenal, a přistihl se, že se na mladou dvojici usmívá.

"Všiml sis těch dvou?" prohodila Candy později, při dlouhé zpáteční cestě do Ocean View.

"Myslím, že to nebyli manželé," usoudil Homer Wells. "A jestli byli, tak nenáviděli jeden druhého."

"Možná právě proto mám dojem, že byli manželé," opáčila Candy.

"On vypadal trochu přihlouple a ona jako totální cvok," prohlásil Homer.

"Jsem si jistá, že byli svoji," tvrdila Candy.

Ve smutné, zašlé, tmavé jídelně v Ogunquitu za stálého šumění deště paní Goodhallová prohlásila: "Tohle zkrátka není normální. Doktor Larch, ty staré sestry - celá ta sestava. Jestli se nám nepodaří brzy najmout někoho schopného, navrhuji, abychom tam zaměstnali aspoň domovníka. Kohokoliv, kdo by to prokoukl a pověděl nám, jak moc je to zlé."

"Třeba to není tak zlé, jak se nám zdá," namítl unaveně dr. Gingrich. Viděl odjíždět ty mladé lidi a to ho naplnilo melancholií.

"Musíme tam někoho poslat a uvidíme," rozhodla paní Goodhallová nad její malou, šedivou hlavou visel velký, tmavý lustr.

A tehdy, právě v nejvyšší čas - na tom se shodovali všichni -přišla do St. Cloud's nová sestra. Bylo pozoruhodné, že si zřejmě o novém působišti opatřila informace sama. Říkali jí sestra Caro-line byla nanejvýš užitečná a velmi všem pomohla, když paní Groganová obdržela Melonin dárek.

"Co to je?" ptala se paní Groganová. Těžký karton málem ani neunesla sestry Edna a Angela ho na dívčí oddělení donesly spolu. Bylo parné letní odpoledne, všude ticho, dokonalé bezvětří. Sestra Edna ten den zalévala jabloně.

I dr. Larch se dostavil na dívčí oddělení, aby se dozvěděl, co v tom balíku je.

"No tak, otevřete to," pobízel paní Groganovou. "Nemám čas čekat celý den."

Paní Groganová ani nevěděla, z které strany se do té krabice pustit byla omotaná drátem i provazem a přelepená páskou -jako by do ní nějaký divoch zabalil divokou šelmu tak, aby se nedostala ven. Povolali na pomoc sestru Caroline.

Co by si jen počaly bez sestry Caroline? říkal si Larch. Než přišel tenhle balík pro paní Groganovou, byla jediným větším dárkem doručeným do St. Cloud's právě sestra Caroline. Poslal ji sem Homer Wells z nemocnice v Cape Kenneth. Homer Wells věděl, že sestra Caroline věří v boží dílo, a přesvědčil ji, aby se vydala tam, kde její oddanost uvítají. Ale ani sestře Caroline se nedařilo otevřít Melonin dárek.

"Kdo to tady nechal?" chtěla vědět paní Groganová.

"Jmenovala se Lorna," odpověděla sestra Angela. "Nikdy předtím jsem ji neviděla."

"Já ji taky nikdy neviděl," přidal se Wilbur Larch.

Balík byl otevřen, ale tajemství přetrvávalo. Uvnitř objevili mohutný kabát, příliš veliký pro paní Groganovou. Byl to kabát z armádních přebytků, určený pro jednotky na Aljašce. Měl kapucu a kožišinový límec a byl tak těžký, že když si ho paní Groganová zkusila, málem ji strhl na podlahu - trochu ztratila rovnováhu a zakolébala se jako vlček, když začne ztrácet rychlost. Kabát měl spoustu tajných kapes, nejspíš na zbraně a jídelní soupravu - "anebo na uřezané nohy a ruce nepřátel," mínil dr. Larch.

Paní Groganová, zachumlaná v kabátě a celá zpocená, přiznávála: "Já to nechápu." Potom v jedné z kapes nahmatala peníze. Vytáhla několik volně ložených bankovek, přepočítala je a v tu chvíli si uvědomila, že je to přesně táž částka, kterou jí Melony ukradla, když před více než patnácti lety opustila St. Cloud's -a odnesla s sebou i kabát paní Groganové.

"Ach bože," zaštkala paní Groganová a omdlela.

Sestra Caroline hned utíkala na nádraží, ale Lornin vlak už odjel. Když paní Groganová přišla k sobě, dala se do pláče a nebyla k utišení.

"Moje děvenka zlatá!" naříkala všichni ji utěšovali, ale jinak nikdo nic neříkal Larch a sestry Edna a Angela si Melony pamatovali docela jinak, než jako "děvenku zlatou". Larch si vyzkoušel kabát, jenž byl příliš velký a těžký i pro něj, chvíli se v něm klopýtavě promenádoval a v hale vystrašil jednu holčičku z dívčího oddělení, která se šla podívat, proč paní Groganová tak pláče.

V jiné kapse našel Larch ještě něco. Kousky zkrouceného rozstříhaného měděného drátu a elektrikářské kleště, obalené gumovou izolací.

Cestou zpátky na chlapecké oddělení Larch pošeptal sestře Angele: "Vsadím se, že okradla nějakého elektrikáře."

"A pořádně velikého elektrikáře," odvětila sestra Angela.

"Poslyšte, vy dva," vyhubovala jim sestra Edna. "Je to v každém případě teplý kabát - aspoň jí nebude zima."

"Když ho bude na sobě vláčet, dostane infarkt," namítl dr. Larch.

"Já bych ho mohla nosit," poznamenala sestra Caroline. V tu chvíli si dr. Larch a jeho staré sestřičky poprvé uvědomili, že sestra Caroline není jen mladá a energická osoba, ale také velká a silná. Trošičku jim připomínala Melony - i když v mnohem jemnějším a kultivovanějším vydání (jako kdyby se Melony stala marxistkou, říkal si Wilbur Larch - a současně andělem).

Od chvíle, kdy Homer a Candy odvezli svého syna ze St. Cloud's, činilo slovo "anděl" Larchovi potíže. Larch vůbec nesl pomyšlení na nynější uspořádání Homerova života velmi těžce. Po celých patnáct let Larch nevycházel z údivu, že to těm třem - Homerovi, Candy a Wallymu - pořád vychází. Neměl sice úplně jasno v tom, co přesně jim vychází a za jakou cenu. Samozřejmě si uvědomoval, že je Angel chtěným dítětem, zahrnovaným láskou a vší možnou péčí - v opačném případě by Larch určitě nemohl mlčet. Bylo však pro něj těžké mlčet k tomu ostatnímu. Jak to vůbec zařídili?

Jenže kdo jsem, abych prosazoval počestnost v mezilidských vztazích? napomínal sám sebe. Já se svými smyšlenými historkami, s neexistujícími srdečními vadami - já se svým Fuzzym Stonem.

A jaké má vůbec právo ptát se někoho na konkrétní povahu jeho sexuálních vztahů? Musí snad sám sobě připomínat, že se kdysi vyspal s matkou a potom se oblékal ve světle doutníku její dcery? Ze dopustil, aby zemřela žena, která si za peníze brala do úst poníkův penis?

Larch vyhlédl oknem na jabloňový sad na protější stráni. Toho léta 195- stromy vyloženě vzkvétaly jablka byla většinou světle zelená a růžová, listy měly živou, tmavě zelenou barvu. Pro sestru Ednu, která je postřikovala ruční pumpičkou, už byly stromy až příliš vysoké. Měl bych péči o ně svěřit sestře Caroline, pomyslel si Larch. To horko ho uspávalo. Zašel se natáhnout na postel v lékárně. Usoudil, že v tom vedru, když jsou všechna okna otevřená, si může dopřát o něco silnější dávku.

Naposledy pan Rose velel česáčům v Ocean View v létě roku 195-, kdy Angel Wells dosáhl věku patnácti let. Celé to léto se Angel těšil na léto příštího roku, kdy mu bude šestnáct a bude tedy už dost starý, aby mohl získat řidičský průkaz. Představoval si, že do té doby si našetří - při letních pracích v sadech a při sklizni - na svůj první vůz.

Jeho otec, Homer Wells, nevlastnil auto. Na nákupy do města a na dobrovolnické služby v nemocnici v Cape Kenneth si bral některé z vozidel sadařství. Často míval k dispozici starý cadillac, který opatřili ručním ovládáním brzdy i plynu, aby s ním mohl jezdit Wally, a Candy měla své vlastní auto - citrónově žlutý džíp, v němž učila Angela řídit, spolehlivý při jízdě v sadech i po veřejných komunikacích.

"Tvého otce jsem naučila plavat," říkávala Angelovi Candy.i "Tak snad můžu i tebe naučit řídit." !

Angel pochopitelně uměl jezdit i se všemi zemědělskými vozidly. Jezdil se sekačkou, s postřikovačem a uměl zacházet i s vysokozdvižným vozíkem. Řidičský průkaz byl jenom nezbytným oficiálním potvrzením všeho, co Angel už dávno na farmě dokonale ovládal.

Na patnáctiletého chlapce vypadal mnohem starší. Byl by mohl jezdit po celém státu Maine a nikdo by jeho věk nezpochybňoval. Byl vyšší než jeho otec, jenž měl chlapeckou postavu a kulatou tvář (na začátku léta měřili oba stejně), a díky ostře řezanému kostnatému obličeji vypadal jako dospělý. Dokonce už mu rašily vousy. Stíny pod očima nepůsobily nezdravým dojmem, jenom podtrhovaly živost pohledu jeho tmavých očí. Otec a syn o tom často vtipkovali: ty stíny pod očima prý Angel "podědil". Zdědil jsi moji nespavost, říkával Homer Wells synovi, který měl ještě stále za to, že byl adoptován. "Nemáš žádný důvod cítit se jako adoptivní dítě," vysvětloval mu otec. "Ve skutečnosti máš tři rodiče. Většina lidí má přinejlepším jen dva."

Candy se k němu chovala jako matka a Wally byl druhým otcem - či spíše oblíbeným, výstředním strýčkem. Jediný život, jaký kdy Angel poznal, byl život s nimi třemi. Do patnácti let nezažil ani stěhování z pokoje do pokoje pokud se pamatoval, všechno bylo pořád stejné.

Bydlel v bývalém Wallyho pokoji - v tom, který Wally kdysi sdílel s Homerem. Angel se prakticky narodil do opravdového chlapeckého pokoje: vyrůstal obklopen Wallyho tenisovými a plaveckými trofejemi, fotografiemi Wallyho s Candy (z dob, kdy Wallymu ještě sloužily nohy) a měl tam i fotografii, na níž Candy učila Homera plavat. Wallyho Purpurové srdce (které Wally Angelovi daroval) viselo na zdi nad postelí zakrývalo podivně rozmazaný otisk prstu - udělala ho tam Olive tu noc, kdy rozmáčkla na stěně komára. Téže noci byl v moštárně počat Angel Wells. Po patnácti letech už ta stěna potřebovala nově vymalovat.

Homerův pokoj na konci chodby kdysi sloužil jako hlavní ložnice, byl to Olivín pokoj, pokoj, v němž zemřel Senior. Samotná Olive umřela v nemocnici v Cape Kenneth ještě před koncem války, dokonce dřív, než poslali Wallyho domů. Byla to neoperovatelná rakovina, která se velmi rychle rozšířila po první průzkumné operaci.

Homer, Candy a Ray ji střídavě navštěvovali jeden z nich vždycky zůstával u Angela, ale Olive nebyla nikdy sama. Homer a Candy si říkali - v soukromí, mezi sebou -, že kdyby se Wally stačil vrátit do Států, dokud ještě Olive žila, možná by všechno dopadlo jinak. Kvůli Wallyho choulostivému stavu a obtížím s jeho přemístěním v době války se rozhodli, že mu o Olivíne rakovině raději nedají vědět tak si to přála i Olive.

Nakonec se však Olive přece jen domnívala, že se Wally vrátil. Byla tak předávkovaná léky proti bolesti, že si při posledních několika setkáních spletla Homera s Wallym. Homer míval ve zvyku jí předčítat - Janu Eyrovou, Davida Copperfielda a Nadějné vyhlídky -, ale když Olivina pozornost začala ochabovat, nechal toho. Zpočátku, když si Olive Homera začala plést s Wallym, si Homer nebyl vůbec jist, ke komu si myslí, že mluví.

"Musíš mu odpustit," nabádala ho Olive. Mluvila nezřetelně. Vzala Homera za ruku, vlastně ji ani nedržela, jenom si ji položila do klína.

"Odpustit mu?" zeptal se Homer Wells.

"Ano," pravila Olive. "Nemůže si pomoct, tolik ji miluje, tolik ji potřebuje."

S Candy promlouvala Olive jasněji. "Zůstane zmrzačený. A ztratí mne. Jestli ztratí i tebe, kdo se o něj postará?"

"Já se o něj vždycky budu starat," slibovala Candy. "Homer a já se o něho postaráme."

Ale Olive nebyla natolik pod vlivem sedativ, aby si nevšimla, že jí Candy dala obojakou odpověď, a aby nedala najevo svou nevoli. "Není správné zraňovat a klamat člověka, který už jednou byl raněn i oklamán, Candy," pravila Olive. Léky, které brala, jí dodaly pocit absolutní volnosti. Nebylo přece na ní, aby jim vykládala, že ví, co ví. To oni měli povinnost povědět jí, co před ní zatajili. Dokud jí to neřeknou, můžou klidně hádat, co vlastně se dozvěděla. ,

Homerovi Olive řekla: "Je to sirotek."

"Kdo?" nechápal Homer.

"Přece on," odvětila Olive. "Nezapomínej, že sirotek je vždycky potřebný. Bere všechno. Přišel z míst, kde neměl nic - jakmile objeví něco, co by mu mohlo patřit, vezme si všechno, co vidí. Můj synu," dodávala Olive, "nikomu to nevyčítej. Výčitky by tě zabily."

"Ano," odpověděl Homer Wells a držel Olive za ruku. Když se nad ní sklonil, aby si poslechl, jak dýchá, políbila ho, jako by byl Wally.

"Výčitky by tě zabily," zopakoval Candy její slova, když Olive zemřela.

"Bojte se výčitek," dodal Homer Wells, stále si připomínaje radu pana Rochestera.

"Nech si ty citáty" zpražila ho Candy. "Jde o to, že se vrací domů. A ještě ani neví, že mu umřela matka. Nemluvě o tom," dodala Candy a odmlčela se.

"Nemluvě o tom," přikývl Homer Wells. '

Candy s Wallym se vzali necelý měsíc po Wallyho návratu do Ocean View Wally vážil sto sedmačtyřicet liber a Homer Wells ho tlačil na vozíku uličkou v kostele. Candy s Wallym se nastěhovali do přebudované ložnice v přízemí jejich velkého domu.

Homer Wells napsal Wilburu Larchovi krátce poté, co se Wally vrátil domů. Olivina smrt (psal Larchovi Homer) "zařídila" uspořádání vztahů mezi Candy a Wallym bezpečněji než Wallyho ochrnutí či případné Candiny pocity viny a zrady.

"Candy má pravdu, o Angela si nedělej starosti," odpověděl Homeru Wellsovi Wilbur Larch. "Angelovi se nebude nedostávat lásky. Proč by si měl připadat jako sirotek, když jím není? Budeš-li mu dobrým otcem a Candy dobrou matkou - a jestli si ho oblíbí i Wally -, myslíš, že mu bude vrtat hlavou, kdo je jeho pravým otcem? Tohle nebude Angelův problém, ale tvůj. To ty si přeješ, aby se dověděl, že jsi jeho pravým otcem, a chceš to kvůli sobě -ne proto, že by to potřeboval vědět. Potíž je v tom, že ty budeš potřebovat se s tím pochlubit. Ty i Candy. Budete pyšní. To kvůli sobě, ne kvůli Angelovi mu budete chtít prozradit, že není sirotkem."

Sám pro sebe či jako poznámku určenou pro Stručné dějiny města St. Cloud's, si Wilbur Larch zapsal: "U nás v St. Cloud's máme jen jeden problém. Jmenuje se Homer Wells. Jsou s ním problémy, ať se poděje kam chce."

Až na tmavé oči a zamyšlený, do dálky upřený pohled, v němž se mísila bdělost i snění, se Angel Wells svému otci podobal jen málo. Nikdy se nepovažoval za sirotka, i když věděl, že byl adoptován a že vzešel ze stejného místa jako jeho otec. Také věděl, že je milován, a vždycky to tak cítil. Co na tom záleželo, že Candy říkal "Candy", Homerovi "táti" - a Wallymu "Wally"?

Již od loňského léta měl Angel Wells dost síly, aby Wallyho unesl - nahoru po schodech nebo do příboje či ven z vody na mělčím konci bazénu a zpátky do pojízdného křesla. Homer Angela naučil, jak má Wallyho nosit do moře, když spolu chodili na pláž. Wally byl z nich nejlepším plavcem, ale musel se nějak dostat na hlubší vodu, aby se mohl vznášet na vlnách nebo se vrhat proti nim.

"Hlavně aby ho vlny nevláčely v mělké vodě," poučoval syna Homer.

Ohledně Wallyho zde byla určitá pravidla (Angel si všiml, že pravidla existují úplně na všechno). Přestože byl výtečným plavcem, nesměl Wally nikdy plavat sám a Angel Wells již řadu let Wallymu dělal osobního plavčíka, ať už plaval nějakou štreku nebo se jen tak vznášel v bazénu. Téměř polovina tělesných doteků mezi Wallym a Angelem se odehrávala ve vodě, vypadali při tom jako párek vyder nebo lachtanů. Zápasili spolu a potápěli jeden druhého s tak zuřivým zápalem, až se Candy musela o oba dva strachovat.

Wally také nesměl sám jezdit autem přestože měl cadillac všechny ovládací prvky uzpůsobené ručnímu řízení, někdo musel složit vozík, uložit ho na zadní sedadlo a zase ho odtud vzít. První skládací kolečkové židle byly dost těžké. Ačkoliv se Wally příležitostně uměl vyploužit z domu s pomocí kovového chodítka, i tehdy byly jeho nohy jen neužitečnými rekvizitami v neznámém prostředí potřeboval vozík - a v těžším terénu musel vozík někdo tlačit.

Tento úkol mnohokrát připadl Angelovi a Angel také často zastával úlohu spolujezdce v cadillaku. I když by Homer a Candy asi měli řeči, pokud o tom věděli, Wally už dávno Angela naučil cadillac řídit.

"S ručním řízením je to jednoduchý, cvrčku," ujišťoval ho Wally. "Nepotřebuješ dosáhnout nohama na pedály." Jenže Candy Angelovi tvrdila něco jiného, když se jednalo o lekce řízení v džípu. "Až vyrosteš, abys dosáhl nohama na pedály," říkala mu a líbala ho (což dělala, kdykoliv se jí naskytla příležitost), "naučím tě řídit."

Když ten čas přišel, Candy ani nenapadlo, že učení Angelovi jde tak pěkně jen proto, že už léta jezdí s cadillakem.

"Některá pravidla jsou v pořádku, cvrčku," tvrdil chlapci Wally a líbal ho (což činil velmi často, zejména ve vodě). "Ale někdy jsou to jen pravidla pro pravidla. Jde jenom o to dávat si pozor, když je porušuješ."

"To je pěkná blbost, že mi dají řidičák až v šestnácti," stěžoval si Angel otci.

"Jasně," přikývl Homer Wells. "Pro kluky, co vyrůstají na farmách, by měli udělat výjimku."

Někdy Angel hrával tenis s Candy, ale mnohem častěji vracel zahrané míče Wallymu, který si kvalitu svých úderů udržoval i v sedě. Členové klubu sice trochu remcali kvůli stopám pneumatik vozíku na antuce - ale co by to bylo za Přístavní klub, kdyby nedokázal tolerovat výstřednosti některého z Worthingtonů? Wally se s vozíkem postavil na jedno místo a patnáct, dvacet minut zkoušel jenom forehandy. Angel měl za úkol vracet mu míče přesně na raketu. Potom Wally s vozíkem popojel a trénoval backhandy.

"Ve skutečnosti je tenhle trénink lepší pro tebe než pro mě, cvrčku," vykládal Wally Angelovi. "Já se při něm nijak nezlepšuju." Zato Angel se velmi zlepšoval kvalitou hry o tolik předstihl Candy, až to občas zraňovalo její mateřské city, zvlášť když viděla, jak se Angel při hře s ní nudí.

Homer Wells nehrál tenis. Nikdy si moc nepotrpěl na žádné hry, vyhýbal se dokonce i sálovému fotbalu v St. Cloud's - i když se mu tu a tam ještě zdávalo, jak hraje pasáka. Obyčejně nadhazovala sestra Angela, do jejíchž nadhozů bylo hrozné těžké se trefit. Homer Wells neměl ani žádnou zálibu - snad jen chodit všude za Angelem, jako by byl jeho psíkem, který čeká, až si s ním pán bude hrát. Několik let se s oblibou věnovali polštářovým bitvám ve ztemnělém pokoji. Dali si pusu na dobrou noc a hned si našli nějaký důvod, proč tento rituál zopakovat - také hledali pořád nové způsoby, jak jeden druhého ráno probouzet. Kdyby se snad někdy Homer nudil, vždycky se našla nějaká práce. I nadále dojížděl jako dobrovolník pomáhat do nemocnice v Cape Kenneth jeho válečné úsilí v roli dobrovolného pomocného ošetřovatele vlastně nikdy neskončilo. Byl i zkušeným čtenářem odborných lékařských publikací. Na stolech a v knihovnách v Ocean View se utěšeně hromadily výtisky Magazínu americké lékařské asociace a Novoanglického lékařského žurnálu. Candy však měla námitky proti ilustracím v Magazínu amerických porodníků a gynekologů.

"Potřebuju tu mít trochu intelektuální stimulace," namítal Homer, když si Candy stěžovala na povahu vyobrazení uveřejňovaných v tomto časopise.

"Já si zkrátka nepřeju, aby si to Angel prohlížel," trvala na svém Candy.

"Ví přece, že mám v tomhle ohledu jisté zkušenosti," tvrdil Homer.

"Nevadí mi, co ví, vadí mi ty obrázky," odtušila Candy.

"Nemá přece smysl dělat z toho před klukem nějakou záhadu," postavil se Wally na Homerovu stranu.

"Ale taky nemá smysl z toho pro něj dělat groteskní tyátr," odsekla Candy.

"Myslím, že to není žádná záhada ani tyátr," řekl Angel toho léta, kdy dosáhl patnácti let. "Je to zkrátka zajímavé."

"Vždyť ještě ani nechodíš za holkama," smála se Candy a využila té příležitosti, aby ho políbila. Když se však nad ním sklonila k polibku, zjistila, že její syn drží v klíně ilustraci k článku o operaci vagíny. Na obrázku byly naznačené linie řezů pro vyjmutí vulvy a primárního tumoru při rozsáhlé, radikální vulvektomii.

"Homere!" rozkřikla se Candy. Homer byl nahoře ve svém velice skrovném pokoji. Celý jeho život byl velmi skrovný, na zdi si pověsil jen dva předměty - z toho jeden na stěnu v koupelně. Nad postelí měl fotografii Wallyho s leteckou šálou a v kožešinové kombinéze. Na obrázku byl Wally s celou posádkou Bušící příležitosti ve stínu křídla se úplně ztrácela radistova tvář a prudká záře indického slunce docela vybělila obličej palubního šéfa (který nakonec umřel na komplikované onemocnění tlustého střeva), jen Wally a druhý pilot stáli ve správném světle, i když Homer je oba viděl i na lepších fotografiích. Druhý pilot Wallymu posílal vždycky o Vánocích snímek sebe i své rozrůstající se rodiny. Měl pět nebo šest dětí a baculatou manželku avšak sám druhý pilot byl rok od roku hubenější (mikroba, kterého chytil v Barmě, se nikdy úplně nezbavil).

A v koupelně si Homer připíchl na stěnu nevyplněný formulář dotazníku - byl to ten výtisk, který nikdy neodeslal dozorčímu výboru pro St. Cloud's. Pára ze sprchy dodala papíru vzezření pergamenu z lampového stínítka, ale všechny otázky byly i nadále dobře čitelné a stejně pitomé.

Velké lůžko bylo vyšší než většina ostatních postelí (protože Senior Worthington míval rád výhled z okna, když ležel), to se Homerovi na té posteli také zamlouvalo.Viděl odtud na bazén i na střechu moštárny rád na té posteli polehával celé hodiny a jen tak zíral z okna. "Homere!" křikla na něj Candy. "Pojď se prosím tě podívat, co si tvůj syn čte!"

Takhle si zvykli mluvit všichni. Candy v hovoru s Homerem říkala "tvůj syn", stejných slov používal i Wally a Angel otce oslovoval "táti" nebo "taťko". Bylo to patnáctileté, ničím nenarušené rodinné soužití - Homer s Angelem nahoře, Wally a Candy v přestavěné jídelně v přízemí. K jídlu usedali všichni společně. Někdy večer, zejména v zimě, kdy skrze holé stromy lépe prosvítala osvětlená okna kuchyní a jídelen cizích domů, jezdíval Homer před večeří na krátké vyjížďky autem. Přemítal o rodinách shromážděných u večeře - jak asi vypadá jejich skutečný život? V St. Cloud's bývalo všechno předvídatelnější. Co však mohl člověk doopravdy vědět o zdejších rodinách, jež sedí u jídla?

"My přece jsme rodina. Copak to není to hlavní?" naléhala na Homera Wellse Candy, když se jí zdálo, že se jeho vyjížďky před večeří stále více prodlužují.

"Angel má rodinu, opravdu báječnou rodinu. Ano, to je hlavní," uznával Homer.

A když jí Wally začal vykládat, jak je šťastný, že si připadá jako nejšťastnější člověk na světě - každý prý by obětoval obě nohy, kdyby mohl být tak šťastný jako Wally -, tehdy nemohla Candy v noci usnout. Za takových nocí uměla vycítit i bdění Homera Wellse. Někdy se v noci potkali v kuchyni, dali si trochu mléka a štrůdlu. Občas, byla-li teplá noc, sedali u bazénu, aniž by se jeden druhého dotkli každý, kdo by je viděl, by ze vzdálenosti mezi nimi usoudil, že se pohádali (ale oni se hádali jen málokdy) nebo že jsou si lhostejní (jenže oni si nikdy nebyli lhostejní). Tyhle sedánky u bazénu jim připomínaly, jak spolu sedávali na molu v přístavišti Raye Kendalla ještě předtím, než si začali sedat těsně k sobě. Kdyby se jim však tyhle vzpomínky začaly vtírat příliš neodbytně - nebo začali myslet na to, jak moc jim chybí to přístaviště i sám Ray (který zemřel příliš záhy, než aby si na něj Angel mohl pamatovat) -, jejich večer u bazénu by byl pokažen a museli by se vrátit do svých pokojů a probdít ještě nějakou chvíli na lůžku.

Jak Angel Wells vyrůstal (a v nespavosti se téměř vyrovnal svému otci), často Homera s Candy u bazénu pozoroval i on tam viděl oknem svého pokoje. Pokud snad si o těch dvou tam venku někdy něco pomyslel, pak snad jen, že je divné, proč tak staří přátelé sedají tak daleko jeden od druhého.

Raymond Kendall zemřel nedlouho po Wallyho a Candině svatbě. Zahynul při explozi u své nádrže s humry. Výbuch roztrhal celé přístaviště, potopil jeho humří bárku a dvě hromady starých automobilů, na nichž pracoval, odhodil přes jeho parkoviště o dobrých pětadvacet yardů dál po pobřežní silnici vypadalo to, jako by tam dojely vlastní silou. Tlaková vlna vyrazila i vyhlídkovou vitrínu v Přístavním klubu. Stalo se to však pozdě v noci, bar už byl zavřený, a tak, když jejich oblíbená skvrna na skvělém výhledu z Přístavního klubu v Heart's Havenu vzala za své, nikdo ze štamgastů u toho nebyl.

Ray něco kutil na svém podomácku sestrojeném torpédu byl sice geniálním mechanikem, ale zřejmě se mu na tom torpédu podařilo najít něco, čemu nerozuměl. Postihne-li někoho z milovaných lidí neštěstí, mívá člověk pocit viny Candy litovala, že otci neřekla pravdu o Angelovi a Homeru Wellsovi. Nemohla ji utěšit ani představa, že Ray o všem věděl, z jeho zamlklosti dokázala vyčíst, že by si byl přál dozvědět se to od ní. Avšak ani smrt jejího otce Candy Kendallovou nepřiměla k tomu, aby někomu pověděla svůj příběh.

Mrtví humři se rozlétli podél pobřežní silnice na jih až k Powellovu zmrzlinovému paláci leželi na parkovištích i na silnici. Herb Fowler (který nikdy neopomněl poznamenat něco vtipného) se tehdy vyptával starého pana Powella, jestli to má být nová zmrzlinová příchuť.

Herb vyčkal až do Angelových patnácti let, než po něm cvrnkl první prezervativ. Angela trochu mrzelo, že ho Herb nezasvětil už dřív. Angelův kamarád a spolupracovník, zavalitý Pete Hyde, byl jenom o několik měsíců starší než Angel (a v mnoha směrech mnohem méně vyspělý), a přesto Angel věděl, že Herb Fowler cvrnkl Petu Hydovi první gumou o hlavu už v jeho třinácti letech. Angel si zatím neuvědomoval, že Pete Hyde patří k rodině dělníků z Ocean View, zatímco Angel - i když sám s dělníky pracoval -, je součástí šéfovy rodiny.

Dělníci věděli, že Ocean View řídí Homer Wells. O většině věcí rozhodoval on. Olive by to nebylo překvapilo a Candy s Wallym Homerovu autoritu docela jasně vítali s povděkem. Dělníci, snad proto, že věděli o Homerově původu v St. Cloud's, měli pocit, že jim je bližší. Bydlel sice v "nóbl baráku", jak říkávala Velká Dot Taftová, ale byl jedním z nich. Nikomu z dělníků nevadilo niít Homera za šéfa, snad jen s výjimkou Vernona Lynche, který nesnášel žádnou autoritu - od doby, kdy zemřela Grace Lynchová, se to projevovalo ještě silněji než předtím.

Candy, která se zabývala záležitostmi manželek zaměstnanců, zjistila, že Grace byla v jiném stavu zemřela na akutní zánět pobřišnice po neúspěšném pokusu přivodit si potrat. Homer sice často přemítal, proč se podruhé nevydala do St. Cloud's, ale rád si myslíval, že nezemřela zbytečně. Právě její smrt (a velmi necitelná reakce dr. Harlowa na ni) přiměla sestru Caroline podat v nemocnici v Cape Kenneth výpověď, k čemuž ji Homer stále přemlouval. Sestra Caroline nakonec přistoupila na jeho návrhy a nabídla své služby v St. Cloud's.

"Posílá mě Homer Wells," řekla sestra Caroline, když se představila Wilburu Larchovi. Starý pán ovšem neztratil nic ze své ostražitosti.

"Proč vás posílá?" zeptal se.

"Jsem vyškolená zdravotnice," odpověděla. "Přišla jsem vám pomáhat."

"S čím mi chcete pomáhat?" vyzvídal Larch, jemuž se příliš nedařilo tvářit se jako neviňátko.

"Věřím v užitečnost božího díla," vyhrkla podrážděně sestra Caroline.

"Tak proč to neřeknete hned?" divil se Wilbur Larch.

Přece jen mi tedy dal něco víc než ty jabloně, přemítal starý pán. Takže ještě můžeme doufat.

Sestrám Angele a Edně se s příchodem sestry Caroline tak ulevilo, že úplně zapomněly žárlit. Tohle byla nová krev, která jim pomůže udržet dozorčí výbor od těla ještě nějaký čas.

"Ta nová sestra znamená výrazné zlepšení," připustil dr. Gingrich na zasedání výboru. "Myslím, že nás zbavuje dosavadního tlaku ohledně okamžitého rozhodnutí." (Jako kdyby každou minutu nemysleli jen na to, jak starého pána vyšoupnout.)

"Já bych dala přednost spíš mladému lékaři před mladou sestrou," prohlásila paní Goodhallová. "Mladému lékaři a mladému správci. Víte, co si myslím o kvalitě záznamů vedou si je tam, jak se jim zachce. Ale je to alespoň dílčí zlepšení, to uznávám," dodala.

Kdyby ji slyšel Wilbur Larch, řekl by: "Jen mi dejte chvilku času, dámo, a uznáte toho ještě mnohem víc."

Jenže v roce 195- bylo Wilburu Larchovi už přes devadesát. Jeho obličej pod maskou s éterem někdy tak znehybněl, že když mu sklesla ruka podél boku, odpadl trychtýř jen silou jeho dechu. Výrazně zhubl. Při pohledu do zrcadla nebo na svých cestách pod vlivem milovaného éteru měl pocit, že se stává ptákem. Kritizovat jeho drogovou závislost si dovolila jen sestra Caroline. "Právě vy, vy nejvíc ze všech, byste měl mít rozum," napomínala ho drsně.

"Já nejvíc ze všech?" opakoval nevinně Larch. Někdy ji provokoval jen tak pro legraci.

"Vy přece nemáte valné mínění o náboženství," začínala sestra Caroline.

"Dost možná," odpovídal obezřetně. Věděl, že je na něj trochu moc mladá a bystrá.

"No a co jiného je podle vás taková závislost na droze - ne-li náboženství svého druhu?" tázala se sestra Caroline.

"Neberu nikomu právo se modlit," namítal Wilbur Larch. "Modlitba je osobní věc - každý se pro ni může rozhodnout. Můžete si vybrat, ke komu a jak se chcete modlit! Problém je, když začnete vymýšlet pravidla," dodával Wilbur Larch, ale připadal si jako ztracený. Věděl, že ho dokáže umluvit, kdy si vzpomene. Obdivoval socialistické myšlenky, ale mluvit s nějakým zpropadeným socialistou bylo stejné jako rozmlouvat s jakýmkoliv jiným věřícím nadšencem. Tolikrát ji slyšel vykládat, že společnost, jež staví potraty mimo zákon, se dopouští násilí proti ženám je-li potrat nezákonný, znamená to jen licoměrné, farizejské schvalování násilí proti ženám - je to legalizované násilí proti ženám, říkávala sestra Caroline. Tolikrát ji slyšel tvrdit, že nejde jen o to, aby se stal potrat předmětem svobodné volby, ale že by za provádění potratů měl převzít odpovědnost stát.

"Jakmile převezme odpovědnost stát, začne hned taky vymýšlet pravidla," vyhrkl Larch. Byla to čistě yankejská myšlenka, typická pro obyvatele státu Maine. Ale sestra Caroline se jen usmála. Tím se dostali k dalším jejím argumentům vždycky ho dokázala chytit do pasti. Jeho však nezajímaly politické systémy, byl jenom dobrým člověkem.

"V lepším světě --" začala trpělivě. Ten trpělivý tón přiváděl Larche k zuřivosti.

"Ne, v žádném lepším světě!" rozkřikl se na ni. "V tomhle, jedině v tomhle světě. Tenhle svět beru jako danou věc. Povídejte mi o tomto světě!" Jenomže ho to tak unavovalo. Vyvolávalo to v něm touhu po kapce éteru. Čím víc se snažil udržet krok se sestrou Caroline, tím víc potřeboval éter - a čím silněji pociťoval svoji potřebu, tím víc měla ona pravdu.

"Ale, nemůžu mít přece pořád pravdu jenom já," říkával unaveně Larch.

"Ano, já vím," odpovídala soucitně sestra Caroline. "To proto, že ani dobrý člověk nemusí mít vždycky pravdu, jedná-li se o to, že potřebujeme společnost s určitými pravidly - říkejte tomu třeba priority, když myslíte," dodávala.

"Můžete si tomu říkat, jak chcete," odsekával naštvaně Wilbur Larch. "Já nemám na filozofii čas, ani na vládu nebo na náboženství. Já prostě nemám čas," zdůrazňoval Wilbur Larch.

A kdesi v koutku své mysli neustále slyšel křik novorozenců. I když sirotčinec ztichl, jako těch několik zbylých opuštěných budov v St. Cloud's, i když zde zavládlo ticho jako v hrobě, Wilbur Larch slýchal dětský pláč. A ty děti neplakaly proto, že by se chtěly narodit - plakaly, protože se narodily.

Toho léta pan Rose napsal, že přijede "i s dcerou" asi o den dřív než ostatní česáči a doufá, že bude moštárna připravena.

"Tu jeho dceru už jsme pěkně dlouho neviděli," poznamenal Wally v prodejním středisku. Everett Taft venku olejoval Wallyho vozík a Wally seděl na stole a atrofované nohy v dokonale vyleštěných střevících byly bezvládně svěšené ty střevíce už pamatovaly víc než patnáct let.

Candy si hrála s mechanickou kalkulačkou. "Ta dcera bude asi stejně stará jako Angel," prohodila.

"Jasně," přikývl Homer Wells a Wally Homerovi zasadil přesně mířený tvrdý direkt - byl to jediný typ úderu, do něhož se mohl i vsedě pořádně opřít. Protože se Homer opíral o stůl a Wally seděl zpříma, Homera ta rána zasáhla zcela nepřipraveného rovnou do tváře. Candy to tak překvapilo, že shodila kalkulačku se stolu. Stroj s rachotem dopadl na podlahu když na zemi přistál Homer, nenadělal tolik hluku a nedopadl tak těžce jako kalkulačka, ale i tak to byl tvrdý pád. Položil si ruku na tvář, která mu rychle otékala a začala se mu na ní dělat modřina.

"Wally!" zvolala Candy.

"Už je mi z toho zle!" zahulákal Wally. "Musíš se naučit říkat něco jinýho, Homere," dodal.

"Ježíšikriste, Wally," vykřikla Candy.

"Jsem v pohodě," tvrdil Homer, ale zůstal sedět na zemi.

"Je mi to líto," omlouval se Wally. "Jenom mi jde na nervy, jak pořád říkáš jasně'." A přestože se této chyby nedopustil už celá léta, vzepřel se na pažích na desce stolu - asi mu připadalo nejvhodnější seskočit na zem a pomoci Homerovi vstát úplně zapomněl, že nemůže chodit. Kdyby ho Candy nechytila v podpaží a nepřitiskla ho pevně k sobě - hruď proti hrudi -, byl by Wally upadl. Homer se zvedl na nohy a pomohl Candy posadit Wallyho zpátky na stůl.

"Je mi to líto, kamaráde," opakoval Wally a položil Homerovi ruku na rameno.

Homer tentokrát neřekl "jasně". Candy šla zabalit do ručníku kus ledu, aby si ho Homer přitiskl na tvář, zatímco Homer říkal: "To je dobrý, Wally, všechno je v pořádku." Wally se trochu nahrbil a Homer se naklonil proti němu dotýkali se čely. V té pozici zůstali, dokud se Candy nevrátila s ledem.

Většinu dní po těch patnáct let Candy s Homerem mysleli na to, že Wally možná o všem ví a že to přijal, jenom mu vadí, že mu nic neřekli. Současně si však oba představovali, jaká to musí být pro Wallyho úleva, nemuset dávat najevo, že všechno ví. Vždyť v jak nepříjemném postavení by se ocitl, kdyby mu teď všechno pověděli? Nebylo snad nejdůležitější, aby se nic nedověděl Angel - dokud mu to neprozradí Homer a Candy? Hlavní bylo, aby se to Angel nedověděl od někoho jiného. Ať už ví Wally cokoliv, určitě nic neřekne Angelovi.

Jestli Homera něco překvapilo, pak snad jen to, že ho Wally neuhodil už dřív.

"Co to mělo znamenat?" chtěla vědět Candy, když večer s Homerem osaměli u bazénu. Ve sběrači listí uvízl nějaký velký, bzučící hmyz slyšeli, jak tluče křídly do uvadlých listů. Ať to bylo cokoliv, postupně to stále více sláblo.

"Asi to jde lidem na nervy, když pořád říkám jasně'," mínil Homer.

"Wally o tom ví," prohlásila Candy.

"To říkáš už patnáct let," namítl Homer Wells.

"Myslíš, že neví?" zeptala se Candy.

"Myslím, že tě má rád a ty máš ráda jeho," odvětil Homer. "Myslím, že ví, že máme oba rádi Angela. A myslím, že ho má rád i Wally."

"Ale ví Wally, že je Angel náš?" naléhala Candy.

"To nevím," připustil Homer. "Vím jen, že se to Angel jednou musí dozvědět. Podle mě ale Wally ví, že tě miluju," dodal.

"A že já miluju tebe?" vyptávala se Candy. "To ví taky?"

"Ty mě miluješ jen občas," odtušil Homer. "Moc často ne."

"Já jsem přece nemluvila o sexu," zašeptala Candy.

"Já ano," opáčil Homer Wells.

Dávali si pozor a chovali se - podle svého mínění - skoro slušně. Od Wallyho návratu z války se Homer a Candy milovali jenom dvě stě sedmdesátkrát - v průměru osmnáctkrát do roka, jen jednou a půlkrát za měsíc. Dávali si prostě pozor, jak nejlépe uměli. To byla další věc, s níž Candy Homera přinutila souhlasit: že kvůli Wallymu i kvůli Angelovi - kvůli tomu, co Candy nazývala rodinou - je nikdy nesmí nikdo přistihnout. Nesmí nikoho ani v nejmenším uvést do rozpaků. Kdyby je někdy někdo viděl, musí toho navždycky nechat.

Tohle byl hlavní důvod, proč Wallymu nic neřekli. Proč by Wally nemohl pochopit, že ho považovali za mrtvého - nejen za pohřešovaného -, že potřebovali jeden druhého a že si chtěli ponechat i Angela? Věděli, že to všechno by Wally uměl přijmout.

Kdo by se nedokázal smířit s něčím, co se už stalo? Oni však věděli, že Wallymu jde o to, co se děje teď, to by chtěl zjistit a oni mu to nemohou povědět.

Ještě na jednu věc si museli dávat pozor. Protože byl Wally sterilní, případné Candino těhotenství by vypadalo jako příliš velký zázrak, než aby v něj někdo uvěřil. Jelikož Wallyho sterilita nesouvisela s jeho onemocněním encefalitidou, trvalo mu několik let, než zjistil, že je sterilní. Nakonec si vzpomněl na nečisté nástroje, které mu strkali do močové trubice, ale rozpomínal se na ně postupně, jako na všechno, co zažil v Barmě. Jakmile se dověděl, že má nadvarle trvale neprůchodné, začal se rozpomínat na zcela konkrétní bambusové výhonky někdy měl pocit, že si pamatuje úplně každičký katétr, s jehož pomocí mu ulevovali.

Pokud jde o pocity při orgasmu, v tom nebyl žádný rozdíl -tuto podrobnost Wally s oblibou zdůrazňoval Homeru Wellsovi. Wally tomu říkal "střelba". Homer byl jediný, s kým Wally o svém stavu dokázal žertovat. "Pořád ještě umím namířit flintu a ona vystřelí - aspoň pro mě," tvrdil Wally. "Jenže potom nikdo nenajde kulku."

Čas od času si Wally vzpomínal, že když ho jeden z Barmánců na sampanu tím nástrojem cévkoval - za což jim byl vždycky vděčný -, neteklo mu moc krve, i když bambus nebýval úplně rovný. Krvácel jen málo a jeho krev měla světlou barvu v porovnání s krvavě rudými stříkanci betelové šťávy, kterou všichni plivali na palubu.

Pro případ, že by Homer ještě jednou přivedl Candy do jiného stavu, vynutila si od něj slib, že tentokrát by jí provedl potrat on sám. Nemůže zkoušet oklamat Wallyho dalším výletem do St. Cloud's. Ani by to nechtěla zkoušet. A tak i tato úvaha - že Candy již nesmí otěhotnět - přispěla k dalšímu zmírnění jejich sexuálních aktivit, jež se beztak vždycky odehrávaly za okolností natolik spartánských, že by si jimi vysloužili i uznání otců zakladatelů Nové Anglie. Nikoliv však uznání Wilbura Larche.

Neustále dbali na to, aby jejich chování nezavdalo příčinu k žádným podezřením. (Jako kdyby je stejně všichni nepodezírali, bez ohledu na to, jak se chovají!) Nescházeli se nikdy pravidelně na stejném místě, ve stejný den ani ve stejnou denní dobu. V zimnich měsících, když Angel po škole bral Wallyho s sebou na plavání do krytého bazénu v soukromé chlapecké škole, utrhli Homer s Candy občas nějaké to společně strávené odpoledne. Avšak Homerova postel, ve které dříve spávala Olive a která navíc překypovala nepříjemnými reminiscencemi spojenými s bývalou ložnicí pána domu, v nich obou vyvolávala příliš mnoho protichůdných emocí - a lůžko, jež Candy sdílela s Wallym, se halilo do svých vlastních tabu. Jen vzácně si spolu někam vyjeli. Moštárnu mohli používat pouze koncem léta, když byla připravená na příjezd česáčů. Ale jakmile se Angel naučil řídit, začal se prohánět po celém sadařství - měl dovoleno jezdit na všech zemědělských vozidlech, jenom se musel držet stranou veřejných komunikací, a jeho obtloustlý kamarád Pete Hyde často jezdíval s ním. Homer měl podezření, že Angel s Petem jezdí potají do moštárny pít pivo, kdykoliv se jim povedlo přemluvit Herba Fow-lera, aby jim nějaké koupil, nebo že si tam chodí užívat mladistvého dobrodružství prvních vykouřených cigaret. A v noci, kam by se Candy s Homerem mohli podít, když i Angel se už stal nespavcem?

Homer Wells si byl jist, že k žádné nehodě nemůže dojít -neexistoval důvod, proč by Candy měla znovu otěhotnět (docela jistě ne, vzhledem k Homerovým vědomostem) - a také žádný důvod k tomu, aby se nechali přistihnout. Avšak při všem tom rozumném a diskrétním chování Homer jen s lítostí vzpomínal, kam se poděla vášeň provázející jeho první spojení s Candy. Přes její naléhání (s nímž nakonec souhlasil) měl za to, že je docela zbytečné, aby psal dr. Larchovi (což nakonec udělal) o příslušné vybavení pro případ, že by musel čelit nouzové situaci, které se Candy tolik obávala.

Patnáct let ji Homer ujišťoval: "Nepřijdeš do jiného stavu. Nemůžeš."

"Ale máš všechno, co je třeba, kdyby to bylo nutné?" vyptávala se vždycky.

"Ano," odpovídal.

Ode dne, kdy ho Wally uhodil, se odnaučil říkat "jasně". A když mu to náhodou uklouzlo, často mimoděk zamrkal - jako by čekal další ránu, jako kdyby ten, kdo od něj to slovo uslyšel, byl na ně vysazený stejně jako Wally a hbitý jako pan Rose.

Homerovu žádost o nástroje si dr. Larch vyložil mylně. Celých patnáct let si ji vykládal mylně. Larch všechno zaslal obratem. Střední i velká poševní zrcátka, Auvardovo vyvážené zrcátko, soubor diktátorů s Douglasovými zakončeními a také jednu dě-ložní sondu, jednu děložní kyretu pro biopsii, dva klešťové rozvěrače, soupravu Simových děložních kyret a Rheinstaterovu odsávací kyretu. Poslal i dostatečné množství Dakinova roztoku a červeného merthiolátu (také dostatek sterilních tamponů), takže byl Homer kvalitně zásoben, i kdyby chtěl provádět potraty až do začátku příštího století.

"NEMAM v úmyslu pouštět se do toho řemesla!" napsal Homer dr. Larchovi, ale Larche povzbudila už samotná skutečnost, že si od něj Homer vyžádal potřebnou výbavu.

Homer všechny nástroje zabalil do celé hromady vaty a gázy a všechno uložil do nepromokavého vaku, jenž kdysi obsahoval Angelovy plínky. Nástroje, merthiolát, Dakinův roztok i tampony zastrčil do prádelníku, do nejzazšího kouta přihrádky na povlečení. Éter měl schovaný v kůlně se zahradnickým nářadím. Éter je hořlavá látka, nechtěl ho přechovávat v domě.

Přesto, při té jedné a půl příležitosti měsíčně, kdy mohl být s Candy, v něm pokaždé skoro hrklo, když si uvědomil (i po patnácti letech), že posedlá zuřivost, s níž se k sobě tisknou, od jejich prvního společného zážitku v moštárně vůbec neochabla. Avšak od doby, kdy Homera Wellse poprvé v sexu zaučovala Melony -co je to ideální sexuální život, zakusil jen během kratičkého období svého "manželského života" s Candy v St. Cloud's -, setrvával Homer v přesvědčení, že sex má s láskou jen pramálo společného. Že láska se vyskytuje a je možné ji prožívat jen ve chvílích plných něhy nebo starostí. Uplynula už řada let (například) od chvíle, kdy naposledy viděl Candy spát a kdy ji mohl sám probudit celé roky už se nedíval, jak usíná, a nezůstal vzhůru, aby ji mohl pozorovat ve spánku.

Tento druh něhy věnoval Angelovi. Když byl Angel menší, scházel se Homer občas s Candy ve ztemnělém Angelově pokoji a dokonce se jim několikrát večer poštěstilo sdílet spolu onen tichý, radostný údiv rodičů pozorujících své spící dítě. Avšak Homer mnohokrát usínal sám, v jinak prázdné dvojité posteli vedle Angelova lůžka a naslouchal oddechování svého syna. Koneckonců, Homer se po celé své dětství pokoušel usnout v místnosti plné oddechujících dětí.

Existuje snad láskyplnější pocit, říkal si, než chvíle, kdy po ránu probouzíte své dítě? Mísí se v ní láska s nevyřčenými omluvami, přemítal Homer Wells. Takovou lásku poznal jen s Angelem a představoval si, že zažívá-li podobné okamžiky Candy, pak jedině s Wallym. Sirotek má své radosti přesně rozdělené. V St. Cloud's bylo nejlepší mít po ránu co největší hlad lívanců bývalo nevyčerpatelné množství. Potom tu byl sex, k tomu bylo nutné hezké počasí (a samozřejmě Melony), a také potloukání se a občasné ničení (opět s Melony, ale za každého počasí). Dále zřídkavé chvíle, kdy mohl něco podnikat nebo jen tak rozjímat úplně sám, což se stávalo pouze za deštivých dnů (a bez Melony). Jakkoliv odjakživa toužil po rodině, nebyl Homer připraven na to, jak se taková rodina časem mění.

Onoho července - bylo horké, líné sobotní odpoledne - se Homer převaloval v bazénu celé dopoledne v sadech zavážel kompost k mladým stromkům. Angel pracoval s ním a právě teď z bazénu vylezl, ale pořád z něj ještě crčela voda. Házeli si s Wallym baseballovým míčkem. Wally seděl na trávě na mírném svahu nad bazénem a Angel stál na dláždění. Házeli míček jeden druhému, ale nemluvili při tom, soustředili se na každý hod Wally vysílal pořádně ostré střely na to, že házel vsedě, ale Angelovy míče měly ještě větší razanci. Míč dopadal do jejich rukavic s veselým pleskáním.

Candy přišla k bazénu z kanceláře u prodejního střediska. Měla na sobě svůj pracovní oděv - džíny, khaki košili s velikánskými kapsami a nárameníky, pracovní boty a červenou baseballovou čapku bostonského mužstva Red Sox, nasazenou štítkem dozadu. (Chránila si před sluncem spíš vlasy než obličej, protože věděla, že letní slunce blond vlasy vybělí, čímž se zvýrazní všechny šediny.)

"Já vím, že chlapi v sadech dělají v sobotu jen do poledne," pravila s rukama v bok, "ale ženské jsou v prodejním středisku až do tří."

Homer se přestal vznášet na hladině, dotkl se nohama dna, postavil se ve vodě, která mu sahala až ke hrudi, a podíval se na Candy. Wally se na ni jen ohlédl a vyslal další míč na Angela, který mu ho hned vrátil zpátky.

"Prosím vás, nechtě toho hraní s míčem, když vám něco povídám," zlobila se Candy.

Wally podržel míček v ruce. "Co nám chceš povědět?" zajímal se.

"Myslím, že v sobotu, když se v prodejním středisku pracuje, byste si neměli hrát u bazénu - všichni vás slyší a zbytečně se pak dělají řeči."

"Řeči, a o čem?" divil se Angel.

"Ze si bydlíte a hrajete v nóbl baráku, jak tomu říkají, zatímco oni musí pracovat," odpověděla Candy.

"Pete taky nedělá," namítl Angel. "Pete jel na pláž."

"Pete Hyde je dítě," odtušila Candy. "A jeho matka ještě pracuje."

"A já jsem taky dítě, ne?" prohodil rozverně Angel.

"Nu, tebe jsem zrovna nemyslela," řekla Candy.

"Ale co vy dva?" obrátila se na Homera a Wallyho.

"Já jsem taky dítě," prohlásil Wally a hodil opět míček Angelovi. "Stejně si od rána do večera jenom hraju." Angel se zasmál a míč mu vrátil, ale Homer, ponořený po prsa v bazénu, se na Candy zamračeně zadíval.

"Chápeš aspoň ty, jak to myslím, Homere?" zeptala se Candy.

Homer se spustil pod hladinu, na chvíli zadržel dech, a když se vynořil, aby se nadechl, Candy už procházela dveřmi do kuchyně. Síťové dveře za ní s bouchnutím zapadly.

"Ale no tak!" volal za ní Wally. "Samozřejmě že chápeme, jak to myslíš!"

A v tu chvíli to Homerovi ujelo. Homer vyplivl vodu a přikázal Angelovi: "Zajdi za maminkou a řekni jí, že když se převlékne, může s námi jet na pláž."

Angel byl už na půl cestě k domu, než Homerovi došlo, co vlastně řekl. Wally na Angela zavolal: "Taky jí pověz, aby si vzala jinou náladu."

Když Angel zašel do kuchyně, Wally poznamenal: "Myslím, že si ani nevšiml, cos mu vlastně řekl, starouši."

"Jde prostě o to, že ona pro něj vlastněme jako matka, nemůžu si pomoct, pořád ji tak vidím," vysvětloval Homer.

"Řekl bych, že to dá práci," mínil Wally, "vidět v ní něco jiného, než co by si člověk přál."

"Cože?" vyjevil se Homer.

"Dokáže s člověkem pěkně pohnout, co?" prohodil Wally. Homer ponořil hlavu pod vodu - bylo tam příjemně chladno na přemýšlení.

"Pohnout?" opakoval, když se zase vynořil.

"Inu, někdo přece musí vědět, co dělat," pokračoval Wally. "Někdo musí rozhodovat."

Homer Wells, který cítil, že se mu slovo "jasně" dere na rty jako nezadržitelná bublina stoupající ze dna bazénu, si přikryl ústa rukou a podíval se na Wallyho, jak sedí na travnaté stránce záda měl rovná jako pravítko, baseballovou rukavici v klíně, napřaženou ruku připravenou k hodu. Homer Wells věděl, že kdyby mu to uklouzlo, přiletí míček hned, jak to slovo vypustí z úst - nejspíš dřív, než by se stačil znovu skrýt pod hladinou.

"V něčem má pravdu," řekl Homer Wells.

"Vždycky má pravdu," přikývl Wally. "A stárnutí jí sluší, co říkáš?"

"Moc," přitakal Homer a vylezl z bazénu. Zabořil mokrý obličej do ručníku zavřel oči a v duchu před sebou viděl jemnou krajku vrásek v koutcích Candiných očí a pigmentové skvrny na jejích ňadrech, kam po celá léta příliš často dopřávala přístup slunečním paprskům. Několik málo hlubších vrásek se táhlo i přes její jinak zcela pevné, hladké břicho Homer věděl, že jsou to strie, a zajímalo by ho, jestli Wally ví, co je jejich příčinou. A na hřbetech dlouhých, štíhlých Candiných rukou teď o něco výrazněji vystupovaly žíly - i tak to však stále byla krásná žena.

Když Candy s Angelem vyšli z domu připraveni jet na pláž, Homer svého syna bedlivě pozoroval, aby zjistil, jestli si Angel všiml, že Homer o Candy mluvil jako o "mamince", avšak Angel se choval jako vždycky a Homer nedovedl říci, jestli to přeřeknutí zaznamenal. Přemýšlel, má-li povědět Candy, že Wallymu to neuniklo.

Jeli Candiným citrónově žlutým džípem. Candy řídila, Wally seděl na pohodlném sedadle vpředu a Homer s Angelem si spolu nastoupili dozadu. Celou cestu na pláž Wally pozorně vyhlížel z okna, jako kdyby tu silnici z Heart's Rocku do Heart's Havenu viděl poprvé v životě. Jako kdyby Wally právě vyskočil z letadla nad Barmou, říkal si Homer Wells, před chvílí se mu otevřel padák a on se teď rozhlížel, kde by měl přistát.

Tehdy poprvé Homer pocítil, že Candy měla pravdu.

Ví to, pomyslel si Homer. Wally to ví.

Prodejní středisko se nijak neměnilo. Také ono představovalo jakousi rodinu. Jen Debra Pettigrewová tu chyběla mladší sestra Velké Dot Taftové si vzala jistého chlapíka z New Hampshiru a do Heart's Rocku přijížděla jenom o Vánocích. Homer vždycky o Vánocích bral Angela s sebou do St. Cloud's. S Candy a Wallym si pokaždé dali časnou vánoční snídani, rozbalili spoustu dárků a ještě mnohem víc dárků pak vezli s sebou do St. Cloud's. Přijeli pozdě odpoledne nebo v podvečer a zasedli se všemi ke společné štědrovečerní večeři. Jak sestra Angela pokaždé plakala! A sestra Edna zase plakala, když odjížděli. Dr. Larch se choval přátelsky, ale rezervovaně.

Prodejní středisko bylo skoro stejně neměnné jako St. Cloud's - v jistém smyslu se měnilo ještě méně, protože zdejší lidé zůstávali pořád stejní, zatímco v St. Cloud's byli stále noví sirotci.

Herb Fowler i nadále chodil s Louise Tobeyovou, které ještě pořád přezdívali Muchlanda Louise bylo jí už skoro padesát, Herba si nikdy nevzala (a on ji o to nikdy nepožádal), nicméně si osvojila jistý šarm a postoje vlastní postarším matronám.

Herb Fowler stále trousil obhroublé, prastaré vtípky (o prezervativech). Stal se z něj chatrný, šedivý mužík s nechutným panděrem (u chlapíka jinak tak hubeného) nosil teřich jako zloděj svůj lup, jen nedokonale ukrytý pod košilí. Meany Hyde byl tlustý, úplně plešatý a milý jako vždycky jeho žena Florence s Velkou Dot Taftovou i nadále měly v prodejním středisku hlavní slovo. Jen na kratičko zvážněly po smrti Grace Lynchové, ale jinak tyhle dvě ženské s pažemi tlustými jako stehna pořád dál rozesmávaly Irene Titcombovou (která dodnes odvracela tvář zjizvenou popálením). Everettu Taftovi, jenž byl tím nejmírnějším ze všech předáků, se zjevně ulevilo, když se najímání sezónních dělníků před sklizní ujal Homer, čímž sňal to břemeno z jeho beder. A nedůtklivost Vernona Lynche dosáhla prostě monumentálních dimenzí, už se neomezovala jen na konkrétní jednotlivosti - na Homerovo šéfovské postavení či na to, že Grace zemřela. Prostě ho prostupoval trvalý, hluboko zakořeněný hněv, neochabující ani pod zubem času, přestože Vernonovi už bylo přes šedesát.

Homer Wells prohlašoval, že Vernon Lynch má trvalý nádor na mozku sice se nerozrůstá, ale vyvíjí stále stejný tlak a působí stále stejně nepříjemné pocity. "Zkrátka se mu tam výskyt, hni? Jako špatný počasí," žertoval s Homerem včelař Ira Titcomb. Irovi bylo už pětašedesát, ale na valníku k převážení včelínů měl poznamenané jiné číslo: počet včelích žihadel, která v životě dostal.

"Jenom stojedenačtyřicetkrát," chlubil se Ira. "A to chovám včely už od devatenácti roků," dodával. "Takže to vychází na dvě a půl pigára ročně. To jde, ne?" vyptával se Ira Homera.

"Jasně," zamumlal Homer Wells a ucukl před očekávaným úderem zamrkal v očekávání baseballového míčku svištícího rychlostí vlastní noži pana Rose.

Homer si pochopitelně také vedl přesné záznamy. Počet milování s Candy od Wallyho návratu z války si zapisoval tužkou (číslo vždycky vygumoval a přepsal) na zadní stranu fotografie Wallyho a jeho posádky z Bušící příležitosti. Dvě stě sedmdesátkrát - jen o málo víc, než kolikrát Ira Titcomb dostal žihadlo. Homer ovšem netušil, že i Candy si vede záznam - také tužkou "270" napsala na zadní stranu fotografie, na níž učila Homera plavat. Tu fotografii téměř nenucené přechovávala ve své a Wallyho koupelně, kde ji vždycky částečně zakrýval balíček vaty nebo láhev šamponu. Koupelna byla trochu přeplněná Olive ji ještě před svou smrtí a před Wallyho návratem vybavila vším potřebným bylo tam i zábradlí, aby se měl Wally čeho zachytit, když bude chtít jít na záchod nebo vlézt dlo vany.

"Standardní vybavení mrzákovy koupelny," říkával Wally. "Nejlíp by si tu užívaly opice. Je tady spousta možností k houpání a skákání."

Jednou toho léta cestou z pláže zastavili s autem u hřiště před základní školou v Heart's Havenu. Wally s Angelem si chtěli zadovádět na prolézačkách. Angel byl velmi mrštný a Wally měl tak vypracované paže, že se dokázal po nářadí pohybovat se silou a lehkostí až znepokojivě připomínající lidoopa - oba při tom vřeštěli jako opice, zatímco Candy s Homerem čekali v autě.

"Naše dvě děti," pravil Homer ke své životní lásce.

"Ano, naše rodina," odvětila Candy s úsměvem a dál pozorovala Wallyho s Angelem, jak šplhají, pohupují se a přeskakují. "Je to lepší, než kdyby se dívali na televizi," dodal Homer Wells, pro něhož Wally i Angel měli navždy zůstat dětmi. Homer a Candy se shodovali v názoru, že Wally moc vysedává u televize a má tím pádem špatný vliv na Angela, který se na ni chce dívat s nim.

Wally si televizi tak oblíbil, že dokonce jeden přijímač daroval Homerovi pro St. Cloud's. Pochopitelně tam byl velmi nekvalitní příjem, což nejspíš jenom prospělo přenosům ze slyšení před McCarthyho komisí. Právě ty poznamenaly první Larchovo setkání s televizí.

"Díky bohu, že jsme to nechytli bez rušení," napsal Homerovi.

Sestra Caroline měla celý ten rok špatnou náladu. Pokud prý je pravda, že i americká armáda si "hýčká na prsou komunisty", jak tvrdí senátor McCarthy, mám sto chutí nechat se odvést, prohlašovala sestra Caroline.

Wilbur Larch mžoural na senátora McCarthyho skrze zrnění a poletující čáry na obrazovce. "Vypadá jako ožrala. Vsadím se, že umře mladý," odhadl.

"Ale ne tak mladý, jak by se to hodilo mně," dodala sestra Caroline.

Nakonec dali televizi pryč. Sestra Edna a paní Groganová si na ni příliš navykly a dr. Larch usoudil, že by na sirotky mohla mít ještě horší vliv než nějaká církev. "Určitě je to pro každého lepší než éter, Wilbure," namítala sestra Edna, ale Larch byl neoblomný. Daroval ten krám přednostovi, protože (podle Larchova mínění) právě pro takové pitomce ho vynalezli bylo to přesně to pravé zaměstnání pro mozek člověka, který celý den jenom čeká, až přijede nějaký vlak. Dr. Larch jako první ve státě Maine označil televizi jejím pravým jménem: debilizátor. Samozřejmě, ve státě Maine a v St. Cloud's obzvlášť se novinky vždycky prosazovaly pomaleji, než v jiných částech země.

Ale Wally se na televizi díval strašně rád a Angel se k němu přidával, pokud proti tomu Candy nebo Homer nic neměli. Wally například tvrdil, že takové pořady, jako jsou přenosy z jednání McCarthyho komise, jsou důležité pro Angelovo vzdělání. "Měl by vědět," říkával Wally, "že téhle zemi trvale hrozí nebezpečí od ultrapravicových idiotů."

Přestože senátor McCarthy kvůli činnosti komise přišel o podporu milionů lidí - a přestože ho senát odsoudil za pohrdání podvýborem pověřeným vyšetřováním jeho finančních poměrů i za napadání členů výboru, který požadoval, aby mu byla vyslovena nedůvěra, na dozorčí výbor pro St. Cloud's učinil senátor McCarthy příznivý dojem. Zejména paní Goodhallová a dr. Gingrich pocítili potřebu upozornit na socialistické smýšlení a angažovanost sestry Caroline, protože měli pocit, že v důsledku její přítomnosti nabývá sirotčinec poněkud narůžovělé barvy.

Příchod sestry Caroline připravil výbor o část munice. Jakkoliv se paní Goodhallové zpočátku ulevilo, protože do St. Cloud's pronikl někdo "nový", později ke svému podráždění zjistila, že sestra Caroline podporuje dr. Larche. Paní Goodhallová si tedy sestru Caroline prověřila - její kvalifikace zdravotní sestry byla bez poskvrnky, avšak její politické aktivity dávaly paní Goodhallové alespoň jiskřičku naděje. Paní Goodhallová výboru mnohokrát opakovaně vysvětlila, že dr. Larch již nejen přesáhl devadesátku, ale je to navíc nepraktikující homosexuál. Teď se tedy jala výbor burcovat s tím, že dr. Larch zaměstnal mladou bolševičku.

"Všichni jsou přece tak staří, snadno jim může vymýt mozky," tvrdila paní Goodhallová.

Dr. Gingrich, stále více fascinován nečekanými skoky mysli paní Goodhallové, musel pořád s obdivem myslet na její zmatený nápad s nepraktikujícím homosexuálem považoval to za skvělé obvinění, jež by bylo možno vznést proti každému, kdo je jen trochu (nebo totálně) odlišný. Byla to ta nejlepší pomluva, jakou by člověk mohl o někom rozšířit, protože se to nedalo prokázat ani vyvrátit. Dr. Gingrich litoval, že ho nenapadlo takové obvinění vyzkoušet - čistě jako provokaci -, když ještě provozoval psychiatrickou praxi.

A teď byl dr. Larch nejen starý a homosexuál, navíc nepraktikující, ještě ke všemu mu hrozilo nebezpečí, že mu mladá komunistka vymyje mozek.

Dr. Gingrich zmíral touhou mít možnost poslechnout si Larchovu odpověď na obvinění, že je nepraktikujícím homosexuálem, protože pokud šlo o politické smýšlení sestry Caroline, o tom hovořil velmi zpříma.

"Je socialistka, ne komunistka!" namítal Larch na obvinění výboru.

"To je prašť jako uhoď," jak se velmi často říká ve státě Maine.

"Než se nadějeme," nadával Larch, "budou po nás chtít, abychom začali donášet."

"A na koho budeme donášet?" strachovala se sestra Edna.

"Udělejme si seznam," rozhodl Larch.

"Na zákon proti potratům," navrhla sestra Angela.

"Ten patří na seznam jako první," souhlasil Larch.

"Proboha!" lekala se sestra Edna.

"Na republikány," řekl Wilbur Larch. "A na dozorčí výbor."

"Ach bože," vzdychala sestra Edna.

"Na kapitalismus," pravila Caroline.

"Tady nikdy žádný kapitál nebyl," dodal dr. Larch.

"Na hmyz a plísně!" zvolala sestra Edna. Všichni na ni zůstali koukat. "A na larvy," dodala sestra Edna. "Kvůli tomu musím pořád stříkat stromy. Kvůli hmyzu, plísním a larvám."

V důsledku této debaty Wilbur Larch vyštrachal z jedné skříně starou, černou koženou brašnu, kterou používal v bostonské nemocnici zanesl brašnu k jednomu ševci v Three Mile Falls, který také opravoval dámské kabelky a opatřoval sedla zlatými iniciálami, a nechal si od něj do té brašny vyrazit zlatě vybarvený monogram F. S. - jako Fuzzy Stone.

V srpnu 195-, jen několik dnů před očekávaným příjezdem česáčů do Ocean View, poslal Wilbur Larch tu lékařskou brašnu Homeru Wellsovi. Právě touhle dobou si Melony každý rok brala dovolenou.

Většina zaměstnanců loděnic, včetně elektrikářů, si brala dva týdny v létě a dva týdny kolem Vánoc, ale Melony si vybírala celou dovolenou v době sklizně česání jablek jí bylo příjemné - nebo si možná při něm připadala mladší. Letos se rozhodla, že zkusí požádat o práci v Ocean View.

I teď jezdila vždycky a všude jenom stopem, a protože nosila mužské ošacení, vypadala pořád jako tulačka nikdo nemohl tušit, že je zručnou elektrikářkou v loděnicích a má na účtu dostatek peněz na koupi pěkného domku a dvou automobilů.

Když se Melony objevila v prodejním středisku, jako první ji spatřila Velká Dot Taftová. Velká Dot s Florence Hydovou připravovaly vývěsní tabule, i když z jablek zatím měly na prodej jenom pár gravensteinek. Kromě toho měly hlavně želé, povidla a med. Irene Titcombová obsluhovala trouby na pečení závinů. Wally seděl v kanceláři, s někým telefonoval a Melony neviděl - ani ona jeho.

Candy v kuchyni v nóbl baráku diskutovala o nemovitostech s grobiánským Oliviným bratrem Buckym Beánem. Bucky odkoupil ten kousek pozemku, jenž zbyl po Rayi Kendallovi v hearthavenském přístavu. Postavil tam velmi lacinou, ošuntělou drive-in jídelnu s mořskými plody. Byl to jeden z těch podniků, kde vám mladá děvčata oblečená jako mažoretky přinesou většinou smažený - a většinou pouze vlažný - pokrm, který si sníte ve vlastním autě. Jídlo na vratkém tácku se upevní do staženého okénka. Homer si vždycky přál jednou vzít do takové jídelny Wilbura Larche - jen proto, aby slyšel, co by na to starý pán říkal. Homer byl přesvědčen, že by se to moc nelišilo od jeho reakce na televizi a senátora Joea McCarthyho.

Bucky Beán teď dostal nápad, že by odkoupil kus sadu Na pánvičce a rozprodal ho po jednotlivých akrech jako "pozemky pro letní sídla" s vyhlídkou na oceán.

Candy tu nabídku právě odmítala, když do prodejního střediska dorazila Melony. Podle jejího mínění by akrové parcely byly moc malé a navíc by noví vlastníci nepřivítali, až se jim na pozemek bude každé léto snášet chemický postřik na jablka. Kromě toho, rodiny, které by si ty pozemky zakoupily, by nepochybně měly pocit, že mohou po libosti přelézat plot a natrhat si jablek, co hrdlo ráčí.

"Jsi stejná jako Olive," vyčítal jí Bucky Beán. "Nemáš žádnou představivost, co se budoucnosti týče."

V tu chvíli přistoupila Melony k Velké Dot Taftové. Nevybrala si ji jen proto, že Velká Dot vypadala, jako by to tady měla na povel Melony se ve společnosti velkých, tlustých žen vždycky cítila dobře. Velká Dot se při pohledu na hřmotnou Meloninu postavu usmála ty dvě si zřejmě padly do oka, ještě než Melony promluvila - její hlas se rozlehl skoro prázdnými stánky a překvapil Meanyho Hyda i Vernona Lynche, kteří právě lili vodu do chladiče traktoru John Deere. Za normálních okolností měla Melony velmi hluboký hlas, a když se pokusila o vyšší tón, většinou si každý myslel, že na něj křičí.

"Pracuje tady jistej Homer Wells?" otázala se Melony Velké Dot.

"To bych řekla," přisvědčila bujaře Velká Dot. "Vy jste Homerova kamarádka?"

"Bejvalá," odvětila Melony. "Už jsem ho nějakej čásek neviděla," dodala ostýchavě - alespoň na Melony to bylo ostýchavě. Její milostný vztah k Lorně občas způsobil, že se v přítomnosti jiných žen chovala nesměle a plaše. V kontaktu s muži však její sebevědomí zůstávalo pevné jako vždycky.

"Kde je Homer?" zeptala se Florence Hydová Meanyho. Ten upřeně zíral na Melony.

"Skládá přepravky Na pánvičce," odvětil Meany Hyde a mimoděk se otřásl.

"Přišla jste ho jen tak pozdravit?" vyptávala se Velká Dot. Všimla si, že Melony instinktivně svírá a rozevírá pěsti.

"Vlastně jsem tady kvůli práci," opáčila Melony. "S česáním mám hromadu zkušeností."

"Česáče najímá Homer," pravila Velká Dot. "Řekla bych, že máte štěstí, když jste starý kamarádi."

"Na najímání česáčů je moc brzo," ozval se Vernon Lynch. Cosi ve způsobu, jímž se na něj Melony podívala, ho však přimělo, aby na své námitce netrval.

"Jenom skoč za Homerem a vyřiď mu, že tady má návštěvu," nařídila Vernonovi Velká Dot. "Homer je šéf."

"Šéf?" opakovala Melony.

Irene Titcombová se zachichotala a odvrátila zjizvenou tvář. "Vlastně je to trochu tajemství, kdo tady u nás dělá šéfa," poznamenala.

Vernon Lynch zprudka nastartoval traktor, z výfuku vyrazil naftou páchnoucí oblak kouře a zahalil všechny ženy ve středisku.

"Když tu budete pracovat," řekla Melony Velká Dot, "asi byste to měla vědět: ten chlap na traktoru je tady vomrza číslo jedna."

Melony pokrčila rameny. "Vy tu máte jen jednoho takovýho?" Velká Dot se zasmála.

"Je, moje záviny!" vykřikla Irene Titcombová a už utíkala.

Florence Hydová si Melony přátelsky prohlížela a Velká Dot jí položila masitou tlapu na rameno, jako by byly kamarádky odjakživa. Irene Titcombová přiběhla zpátky a oznámila jim, že se záviny podařilo zachránit.

"Tak povídejte, odkud se znáte s Homerem Wellsem?" dorážela na Melony Florence Hydová.

"Odkud a odkdy?" chtěla vědět Velká Dot Taftová.

"Ze St. Cloud's, odjakživa," odtušila Melony. "Bejval to můj kluk," dodala s pootevřenými ústy, až se ukázal poškozený chrup.

"Neříkejte," divila se Velká Dot Taftová.

Homer Wells a Angel spolu hovořili o masturbaci - přesněji řečeno, hovořil Homer. Udělali si přestávku na oběd pod jedním stromem v sadu Na pánvičce celé dopoledne v sadech rozváželi přepravky a střídali se za volantem traktoru a u vykládání přepravek. Dojedli sendviče a Angel zatřásl sodovkou a postříkal jí otce, zatímco se Homer pokoušel vymyslet nějaký nenápadný způsob, jak přivést řeč na masturbaci. Candy se Homerovi zmínila, že podle stop na Angelových lůžkovinách je na čase menší rozhovor otce se synem ohledně Angelovy očividně se probouzející sexuality.

"Chlapče, když mi bylo tolik co tobě - ještě v St. Cloud's -dalo to hroznou dřinu, když si ho chtěl člověk někde v soukromí vyhonit," začal Homer (nedbalým tónem, jak se domníval).

Leželi na zádech ve vysoké trávě pod nejkošatějším stromem v sadu Na pánvičce - skrz bujné, ohnuté větve obtěžkané jablky se neprodral ani jediný sluneční paprsek.

"Fakt, jo?" prohodil po chvíli Angel lhostejně.

"Jo," přikývl Homer. "Víš, já byl tehdy nejstarší - asi v tvých letech - a víceméně se ode mě čekalo, že se o ostatní mrňata budu starat. Věděl jsem, že jsou ještě malí, ani jim ještě nerostou chlupy a když se jim postaví pindík, vůbec nevědí, co to znamená."

Angel se zasmál a Homer také.

"A jaks to řešil?" zeptal se po chvíli Angel otce.

"Počkal jsem, až se mi zdálo, že už všichni usnuli, a pak jsem se jen snažil, aby postel moc nevrzala," přiznával Homer. "Ale neumíš si představit, jak dlouho to trvá, než takových dvanáct nebo patnáct kluků usne."

Oba se opět zasmáli.

"Jeden kluk už byl dost velký, aby věděl, oč jde," dodal důvěrné Homer. "Myslím, že tou dobou to zrovna začínal zkoušet -řekl bych, že když to udělal poprvé, ani vlastně nevěděl, co se stane. A když doopravdy vystříkl, ejakuloval, chápeš -- myslel si, že se mu něco stalo. Potmě si možná myslel, že mu teče krev!"

Ta historka byla skrz naskrz vymyšlená, ale Angelu Wellsovi se ohromně líbila velmi světácky se zachechtal, čímž otce povzbudil k pokračování.

"No, měl vážně strach - pořád chtěl, abych rozsvítil, že v něm asi něco prasklo," vykládal Homer.

"Prasklo?" opakoval Angel a oba zařvali smíchy.

"Ano!" tvrdil Homer. "A když jsem rozsvítil a on se na sebe kouknul, povídá: ,Páni, vono to spustilo!' Jako by mluvil o pistoli, s kterou se právě postřelil!"

I tomu se otec se synem nějakou chvíli smáli.

Potom Homer začal vážnějším tónem: "Ovšemže jsem se mu to snažil vysvětlit. Bylo těžké přesvědčit ho, že neudělal nic špatného - protože je to naprosto přirozené, zdravé a normální, až na to, že se tyhle věci často dost překrucují."

Angel ztichl, nejspíš už pochopil, co je účelem toho vyprávění.

"Jen si to představ, jak vysvětluju tomu kloučkovi - byl o dost mladší než ty -, že je úplně přirozené myslet na děvčata a na sex, i když ještě dlouho nebude mít šanci si s holkama něco začít. Nebo si vyzkoušet opravdový sex," dodal Homer. Dalo mu práci dostat se až k jádru věci a teď se odmlčel, aby zjistil, jak to jeho syn přijímá. Angel měl v puse dlouhé stéblo trávy, ležel na zádech a hleděl na pokroucený kmen mohutného stromu.

Chvíli oba mlčeli a potom Homer řekl: "Nechceš se mě na něco zeptat? Na cokoliv?"

Angel se krátce zasmál a chvíli nic neřekl. "Ano," odpověděl pak otci. "Divím se, proč sis nenašel nějakou přítelkyni - dokonce se zdá, že ani nemáš zájem."

S touhle otázkou Homer po svém opatrném, komplikovaném úvodu nepočítal, ale během několika vteřin si uvědomil, že ji měl očekávat, že pátrání po nějaké rozumné odpovědi na tuto otázku tíží Angelovu mysl mnohem víc než všechno, co by mu mohl povědět o masturbaci.

"V St. Cloud's jsem míval holku," odpověděl Homer. "Zacházela se mnou trochu drsně. Byla dost od rány, starší než já a tehdy dokonce silnější než já!" přiznával se smíchem.

"Děláš si legraci." Angel už se nesmál, opřel se o loket a pozorně si otce prohlížel.

"No, moc jsme se k sobě nehodili," uznával Homer. "V tomhle případě sex předcházel vzniku přátelství, vlastně mezi námi ani žádné přátelství nevzniklo - a po nějakém čase už se nekonal ani sex. Vlastně nevím, co to potom bylo za vztah."

"Chceš říct, že jsi špatně začal?" poznamenal Angel.

"Jasně," přikývl jeho otec.

"A co se stalo pak?" chtěl vědět Angel.

"Potkal jsem Wallyho a Candy," řekl Homer opatrně. "Asi bych se s Candy oženil já, kdyby si nevzala Wallyho. Byla mou dívkou asi tak pět minut. V době, kdy byl Wally ve válce a my ani nevěděli, jestli ještě žije," dodal chvatně Homer. "Vždycky jsme si s Wallym a s Candy byli moc blízcí a pak - jakmile jsem měl tebe - jsem začal mít pocit, že mám všechno, co potřebuju."

Angel Wells se překulil zpátky na záda a upřel pohled na kmen stromu. "To znamená, že v podstatě máš ještě pořád rád Candy?" zeptal se. "A jiný tě nezajímaj?"

"V podstatě ano," přiznal Homer Wells. "A ty už jsi potkal nějakou, která tě zajímá?" pokusil se změnit téma.

"Žádnou, která by se zajímala o mě," odtušil jeho syn. "Chci říct, že holky, co by mě zajímaly, jsou o moc starší ani se na mě nepodívaj."

"To se změní," ubezpečil ho Homer a šťouchl Angela pod žebra chlapec se schoulil na kolenou a šťouchanec otci oplatil. "Už brzy," tvrdil Homer, "budou holky stát ve frontě, aby se na tebe mohly jenom kouknout." Sevřel Angela do kravaty a začali spolu zápasit. Zápas byl jedinou možností, jak se Homer mohl dostat s chlapcem do fyzického kontaktu - dlouho poté, co Angelovi začalo vadit všelijaké to objímání a líbání před lidmi. Patnáctiletý chlapec nestojí o to nechat se od táty pořád objímat, ale zápas, to byla naprosto počestná záležitost to se smělo. Prali se tak usilovně, oba rozesmátí a udýchaní, že přeslechli, jak se k nim blíží Vernon Lynch.

"Hele, Homere!" křikl Vernon stroze a jak se tam pod stromém převalovali, nakopl je - jako když se člověk pokouší rozehnat psy, co se servali. Jakmile si uvědomili, že nad nimi stojí, ztuhli v rozpačitém objetí - jako by je přistihl při něčem nedovoleném.

"Kdybys moh nechat těch volovin," řekl Vernon, "mám pro tebe vzkaz."

"Pro mě?" divil se Homer Wells.

"Je tady nějaká tlustá ženská, přej tě zná. Je ve středisku," dodal Vernon. Homer se usmál. Ve středisku znal několik tlustých ženských měl za to, že Vernon mluví o Velké Dot Taftové nebo o Florence Hydové. Dokonce i Muchlanda Louise v posledních letech přibrala.

"Myslím tím nová tlustá ženská," dodal Vernon. Vykročil zpátky k traktoru. "Přej by u nás chtěla česat a ptala se po tobě. Zná tě."

Homer se pomalu zvedl na nohy. Převalil se předtím přes kořen stromu a bolela ho žebra. Také mu Angel nacpal do košile trávu. Angel prohodil k otci: "Tak tlustá ženská, jo? O tlustých ženských jsi mi myslím nic nevyprávěl." Zatímco si Homer rozepínal košili, aby vytřásl trávu, Angel ho šťouchl do odhaleného břicha. V tu chvíli si Angel všiml, že jeho otec zestárl. Pořád ještě byl v dobré formě a při síle, to díky těžké práci v sadech, ale přes okraj džin mu trochu začínalo přetékat břicho a ve vlasech, rozcuchaných, jak se spolu prali, měl víc šedin než trávy. Kolem Homerových očí se objevil ponurý stín, kterého si Angel nikdy předtím nevšiml.

"Táti?" zeptal se Angel tiše. "Co je to za ženskou?" Ale otec se na něj jen vyděšeně podíval a začal si košili zapínat nakřivo. Angel mu s tím musel pomoci. "Není to ta ranařka, že ne?" pokusil se Angel o žert. Často spolu vtipkovali, ale teď Homer vůbec nepromluvil a ani se neusmál. Bylo třeba vyložit ještě půl valníku přepravek, ale Homer ujížděl co nejrychleji, jen tu a tam jednu shodil. Valník vyprázdnili v mžiku a cestou zpět do střediska vyjel Homer na veřejnou silnici, místo aby se proplétal skrze sady. Po silnici to bylo rychlejší, i když Homer všechny své řidiče nabádal, aby se pokud možno na silnici nepouštěli - a vyhnuli se tak případným nehodám v létě tudy projížděla spousta aut mířících k moři.

Děti si vždycky nejlépe uvědomí důležitost okamžiku, když jejich rodiče začnou porušovat pravidla, která sami ustanovili.

"Myslíš, že je to ona?" křičel Angel na otce. Vyčníval nad jeho rameny, oběma rukama svíral opěradlo sedačky, nohama se opíral o voj valníku. "Musíš uznat, že je to vzrušující," dodal ještě, ale Homer se tvářil ponuře.

Homer zaparkoval traktor s valníkem u skladišť vedle střediska. "Můžeš začít nakládat další várku," vybídl Angela, ale toho se tak snadno nezbavil. Chlapec se mu držel v patách až do střediska, kde Velká Dot Taftová, Florence a Irene obstoupili nesmiřitelnou, mohutnou Melony.

"Je to ona, že jo?" šeptl otci Angel.

"Ahoj, Melony," pozdravil Homer Wells. V nehybném letním vzduchu nezazněl ani hlásek.

"Jak se vede, Sluníčko?" prohodila Melony.

"Sluníčko!" opakovala Velká Dot Taftová.

I Angel to musel vyslovit nahlas. Jen si to představte: jeho otec je "Sluníčko"!

Avšak přestože čekala tolik let, až ho uvidí, Melonin pohled se neupřel na Homera Wellse, ale na Angela. Melony nemohla z chlapce spustit oči. Homer Wells, příjemně vyhlížející čtyřicátník, Melony tolik nepřipomínal Homera Wellse, jak si ho pamatovala spíš pohled na Angela Melony zasáhl nečekanou silou. Netušila, že ji málem srazí do kolen téměř dokonalá kopie chlapce, kterého kdysi znala. Chudák Angel se pod hrubiánským Me-loniným pohledem téměř rozpustil, ale jako mladý gentleman se přece jen na tu cizí paní přívětivě usmál.

"O tom, kdo jsi íj, se nedá pochybovat," oslovila ho Melony. "Jsi tátovi víc podobnej než on sám." Velká Dot i ostatní dámy ze střediska hltaly každé její slovo.

"To je pěkné, že se ti zdáme být podobili," řekl Homer Wells, "ale tohle je můj adoptivní syn."

Což se Homer Wells z ničeho nepoučil? Což ani po létech tvrdých ran, po životě plném zápasu, proměn a zrady a viditelného stárnutí nepochopil, že ty hněvivé, zasmušilé Meloniny oči nelze oklamat žádnými žvásty?

"Adoptivní?" opakovala Melony a nespouštěla z Angela šedožlutě zabarvené oči. Její nejstarší přítel ji zklamal: po tolika letech se ji zase pokouší podfouknout.

V tu chvíli Candy - která se konečně zbavila Buckyho Beána - vkráčela do střediska, z košíku na krajním pultu si vzala jednu gravensteinku, pořádně se do ní zakousla, zjistila, že nikdo nepracuje, a zamířila ke hloučku.

Protože nejpřirozenější místo pro Candy se nabízelo mezi Homerem a Angelem, vstoupila mezi ně, a jelikož měla pusu plnou jablka, byla trochu na rozpacích, než cizinku oslovila.

"Ahoj!" podařilo se jí alespoň pozdravit Melony, která okamžitě identifikovala - v Candině tváři - několik Angelových rysů, jež nenacházela ve svých vzpomínkách na Homera Wellse.

"Tohle je Melony," představil ji Homer Candy, které jablko málem zaskočilo - o Melony se dozvěděla všechno už dávno, na střeše moštárny. "Tohle je paní Worthingtonová," zamumlal Homer kamsi k Melony.

"Těší mě," vymáčkla ze sebe Candy.

"Paní Worthingtonová?" opakovala Melony a přejížděla rysím pohledem z Angela na Candy a z Candy na Homera Wellse.

Vtom vyjel z kanceláře do prodejního střediska Wally na vozíku.

"Ono se tady dneska nedělá?" pokřikoval přátelsky. Spatřil neznámou osobu a zdvořile pozdravil.

"Ahoj," řekla Melony.

"To je můj manžel," huhňala Candy s ústy plnými jablka.

"Váš manžel?" opakovala Melony. " "Pan Worthington," zamumlal Homer Wells.

"Všichni mi říkají Wally," dodal Wally.

"Byli jsme s Melony spolu v sirotčinci," vysvětloval Homer Wells.

"Fakticky?" zvolal nadšeně Wally. "To je skvělé. Ať vám tady všechno ukážou. A proveď ji i po domě," dodával k Homerovi. "Nechtěla byste si zaplavat?" otázal se Melony, která poprvé v životě nevěděla, co odpovědět. "Dot?" oslovil Wally Velkou Dot Taftovou. "Zjisti mi, kolik bušlů gravensteinek máme na skladě, telefonovali mi kvůli objednávce." Velmi zručně otočil vozík a zamířil zpátky do kanceláře.

"Meany ví, kolik jich je," ozvala se Florence Hydová. "Před chvílí se vrátil ze skladu."

"Tak ať mi to Meany přijde říct," odvětil Wally. "Rád jsem vás} poznal," křikl ještě na Melony. "Zůstaňte, prosím, na večeři."

Candy se málem udávila, ale podařilo se jí ztěžka polknout.

"Děkuju," zavolala za Wallym Melony.

Při průjezdu dveřmi kanceláře nepotřeboval žádnou pomoc, protože EverettTaft (už před lety) odstranil práh a ze dveří udělal lítačky otvírající se na obě strany - jako dveře do saloonu. Wally mohl projíždět dovnitř i ven bez pomoci.

Tohle je tady jedinej hrdina, pomyslela si Melony při pohledu na lítačky, které se zavřely za vozíkem nedokázala ovládnout ruce. Byla by se chtěla dotknout Angela a obejmout ho - a taky už celé roky toužila popadnout Homera Wellse, ale teď ani nevěděla, co by mu chtěla udělat. Kdyby se najednou spustila na všechny čtyři nebo se přikrčila do střehu, jako při rvačce, věděla, že Homer Wells by byl připraven všimla si, že i jemu dělá potíže ovládnout ruce - nervózně se popleskával prsty do stehen. Ze všeho nejvíc Melony ranilo, že v jeho očích nenalezla ani špetku náklonnosti k sobě. Vypadal jako polapené zvíře - nebyla v něm ani stopa po nějaké radosti nebo aspoň zvědavosti vyvolané jejím příchodem. Napadlo ji, že kdyby jen otevřela ústa a chtěla promluvit o tom chlapci - je přece docela jasné, že to není sirotek! -, Homer Wells by jí skočil po krku dřív, než by ze sebe dostala jediné slovo.

Jak se zdálo, všichni úplně zapomněli, že se Melony - mimo jiné - přišla ucházet o práci. Angel jí navrhl: "Nechcete si nejdřív prohlídnout bazén?"

"Teda, já neumím plavat," přiznávala Melony, "ale ráda se na něj podívám." Homera obdařila úsměvem tak nezvykle vřelým -a odhalila poničené zuby -, až se otřásl. Jablko, z něhož si ukousla to jediné, nepříjemné sousto, viselo na konci bezvládné Candiny paže jako olověné závaží.

"Ukážu vám dům," nabídla se Candy, "až si s Angelem prohlédnete bazén." Upustila nedojedené jablko a sama sobě se zasmála.

"Já tě provedu sadařstvím," zamumlal Homer.

"Sadařství mi ukazovat nemusíš, Sluníčko," odmítla Melony. "Už jsem jich viděla hromadu."

"Aha," zabručel.

**"Sluníčko," opakovala nevýrazně CautfiMtíít :

**Cestou k domu a k bazénu Angel otce Itottch} 4o zad Angelovi to všechno i nadále připadalo jako obrovská, nečekaná švanda. Homer se na okamžik ohlédl a zamračil se na syna, což Angel shledal ještě zábavnějším. Zatímco Angel Melony prováděl kolem bazénu - zvlášť důrazněji upozornil na rampu pro Wallyho vozík - Candy s Homerem na ni čekali v kuchyni.

"Ví to," řekl Candy Homer.

"Cože?" nechápala Candy. "Co ví?"

"Melony ví všechno," prohlásil Homer, skoro jako v éterovém omámení.

"Jak by to mohla vědět?" nevěřila Candy. "Tys jí něco řekl?"

"Nebuď směšná," vyhrkl Homer. "Zkrátka to ví - vždycky na všechno přijde."

"Sám jsi směšný," odsekla naštvaně Candy.

"Wally je úžasný plavec," vykládal Melony Angel.

"V oceánu ho stačí jenom zanést za hranici příboje. Já ho nosím."

"Jsi pěknej kluk," prohodila Melony. "Hezčí, než bejval tvůj táta."

Angel upadl do rozpaků změřil teplotu vody v bazénu. "Je teplá," řekl. "Škoda že neumíte plavat. Mohla byste to zkusit aspoň na mělčím konci, anebo bych vás mohl naučit splývat. Tátu naučila plavat Candy."

"To je k nevíře," vrtěla hlavou Melony. Vstoupila na skákací prkno a mírně se na něm zhoupla stačilo jen trochu a prkno se naklonilo až k hladině. "Vsadím se, že kdybych tam spadla, uměl bys mě vytáhnout," poznamenala k Angelovi, který nevěděl, jestli s ním ta mohutná ženská flirtuje, anebo mu vyhrožuje - nebo si z něj dělá blázny. Právě to na ní Angelovi připadalo nesmírně vzrušující: měl dojem, že kdykoliv - z minuty na minutu - může provést úplně cokoliv.

"Kdybyste se topila, asi bych vás uměl zachránit," nadhodil Angel opatrně. Ale Melony už z konce prkna zacouvala zpátky její krok při tom nabyl zdání obzvláštní pružnosti, jakou lze pozorovat u velkých kočkovitých šelem.

"K nevíře," opakovala a snažila se obsáhnout pohledem úplně všechno.

"Nechcete si teď prohlídnout dům?" navrhl Angel byl z ní už nervózní.

"Páni, to je ale péknej bejvák," pravila Melony, když ji Candy prováděla přízemím. Patro jí ukázal Homer. V chodbě mezi Homerovým a Angelovým pokojem mu Melony pošeptala: "Kamaráde, ty ses teda uměl zaopatřit. Jaks to dokázal, Sluníčko?" Jak skvostně se na něm pásla těma žlutohnědýma očima! "Máš tady i úžasnej výhled!" prohodila, jen co se posadila na velkou postel a vyhlédla z okna.

Když požádala, jestli by si mohla odskočit, Homer seběhl dolů promluvit si s Candy, ale pořád se kolem motal Angel - úžasně se bavil a hlavně byl zvědavý. Hřmotná neurvalost otcovy první lásky se výrazně promítla do chlapcových úvah. Jestliže až dosud Angelovi dělalo potíže pochopit, proč jeho otec vede osamělý život, tohle dnešní násilnické zjevení mu mnohé objasnilo. Jestli otec zažil své první zkušenosti s touhle hrozivou ženštinou, bylo (pro Angela) mnohem snazší pochopit, proč nemá chuť navazovat nové vztahy.

Melony v koupelně zůstala dost dlouho a Homer Wells byl vděčný za čas, který mu tím poskytla - podařilo se mu mezitím přimět Candy i Angela, aby se vrátili do práce a nechali ho s Melony samotného. "Přišla, protože hledá práci," prohlásil důrazné. "Potřebuju si s ní chvíli promluvit o samotě."

"Práci," vydechla Candy - obličej se jí zkřivil zděšením, i její krásné oči při té představě začaly šilhat.

Se zrcadly se Melony nikdy nepřátelila, avšak zrcadla v Homerově koupelně jí připadala obzvlášť nelítostná. Rychle prohrábla skříňku s léky a jen tak, bez konkrétního důvodu spláchla pár pilulek do záchodu. Potom začala z nevzhledného kovového pouzdra vyhazovat žiletky nedokázala s tím přestat a pouzdro úplně vyprázdnila. Když se pokusila sebrat jednu žiletku z podlahy, řízla se do prstu. S prstem v ústech poprvé pohlédla do zrcadla. Žiletku svírala v druhé ruce a dívala se, jak se léta - bylo jich už přes čtyřicet - podepsala na její tváři. Ach ano, nikdy nebyla přitažlivá, nikdy nevypadala hezky, ale kdysi aspoň dokázala fungovat jako účinná zbraň. Teď si tím už nebyla tolik jistá. Přiložila žiletku k váčku pod okem oko se zavřelo, jako by se samo nedokázalo dívat na to, co se chystá udělat. Ale neudělala nic. Po chvíli odložila žiletku na okraj umyvadla a rozplakala se.

Později našla zapalovač nejspíš ho v koupelně zapomněla

Candy, Homer nekouřil a Wally nemohl vyjít do schodů. Ohněm zapalovače roztavila rukojeť Homerova kartáčku na zuby žiletku zařízla do nejměkčí části a počkala, až rukojeť zase ztuhne. Sevřela konec kartáčku v pěsti a pomyslela si, že získala pěknou, malou zbraň.

Potom spatřila patnáct let starý dotazník dozorčího výboru pro St. Cloud's papír byl tak starý, že musela dávat pozor, aby ho neroztrhla. Co všechno jí při pohledu na ty otázky proběhlo hlavou! Pohodila kartáček s žiletkou do umyvadla, pak ho zase vzala, schovala ho do skříňky na léky a opět ho vyndala. Vyzvracela se a dvakrát po sobě spláchla.

Melony nahoře v koupelně zůstala dlouho. Když sešla dolů, zjistila, že na ni Homer čeká v kuchyni. Během té doby, kdy zůstala o samotě, se její nálada několikrát změnila. Měla dost času ujasnit si své pocity z toho, že Homera nalezla v takovémto prostředí a v poněkud odporném postavení, jak usoudila. Sice ji předtím potěšilo těch několik nepříjemných minut, jež mu způsobila, ale když sešla se schodů, už jí to nepřipadalo tolik zábavné a zklamání, jež jí Homer Wells způsobil, bylo ještě silnější než její neutuchající hněv - podobalo se skoro zármutku.

"Nenapadlo by mě, že skončíš tak hrozně, že chudákovi krip-lovi přefikneš ženu a budeš zapírat svý vlastní dítě," zpražila Melony Homera Wellse. "Zrovna ty - sirotek," připomněla mu.

"Ale ono to je trochu jinak," začal vysvětlovat, jenže ona jen potřásl? obrovskou hlavou a odvrátila se. "Mám oči," zarazila ho Melony. "A vidím, jak to je. Je to normální sviňárna. Docela obyčejná měšťácká sviňárna - nevěra a lhaní dětem. Zrovna ty!" opakovala Melony. Ruce měla v kapsách, vytáhla je a sepjala za zády. Potom je znovu vrazila do kapes. Pokaždé, když pohnula rukama, Homer zamrkal.

Homer Wells vždycky věděl, že se od ní může nadít jenom útočného chování, Melony měla útočnost v krvi - ale že se do něj takhle obuje, s tím nepočítal. Představoval si, že až ji jednoho dne opět potká, změří spolu síly jako rovný s rovným, teď však pochopil, že s Melony se nebude moci měřit nikdy.

"Myslíš, že jsem z toho celá vedle, když tě tady ztrapňuju?" vyhrkla Melony. "Ze tě pořád hledám jen proto, abych ti dala zabrat?"

"Já jsem nevěděl, že mě hledáš," namítl Homer Wells. l

"Odhadla jsem tě úplně špatně," prohlásila Melony. Při pohledu na ni si Homer Wells uvědomil, že i on Melony odhadoval úplně špatně. "Vždycky jsem si myslela, že skončíš jako náš starej."

"Jako Larch?" nevěřil Homer.

"To víš, že jako Larch!" vyštěkla Melony. "Říkala jsem si, že jsi něco jako -- no, misionář. Takovej ten dobrodinec s frňákem nahoře."

"Já si tohle o Larchovi nemyslím," odtušil Homer Wells.

"Nemluv se mnou tak nafoukaně!" vykřikla Melony po hrubé tváři jí stékaly slzy. "Ty přece máš nos nahoru - v tom se nemej-lím. Ale žádnej misionář nejsi. Jsi hajzl! Zbouchnul jsi ženskou, s kterou sis vůbec neměl co začínat, a neumíš to přiznat ani svýmu klukovi. Pěknej misionář! To má bejt statečnost? Podle mýho je to hnusárna, Sluníčko!" křičela Melony.

Potom odešla. Nepožádala ho o práci a on se jí ani nezeptal, jak žije.

Vyšel nahoru do koupelny a pozvracel se. Naplnil umyvadlo studenou vodou a namočil si hlavu, ale bolest v lebce neustávala. Sto pětasedmdesát liber pravdy ho udeřilo do tváře, do krku i do prsou - byl úplně bez dechu a bolelo ho celé tělo. V ústech cítil chuť zvratků chtěl si vyčistit zuby, ale řízl se do ruky a teprve potom uviděl tu žiletku. Od pasu nahoru si připadal skoro stejně ochrnutý, jako byl Wally od pasu dolů. Když se natáhl pro ručník visící u dveří do sprchy, zjistil, že ještě něco je v nepořádku, že ještě něco v koupelně chybí: nevyplněný dotazník, který nikdy neodeslal dozorčímu výboru pro St. Cloud's, byl pryč. Homer Wells si velmi snadno představil, jak by asi na některé z otázek odpověděla Melony.

Tento nový důvod k panice na okamžik zahnal všechnu sebelítost. Okamžitě zatelefonoval do sirotčince, kde se mu ozvala sestra Edna.

"Ach, Homere," zvolala, nesmírně potěšená, že ho zase slyší.

"Mám důležitou věc," přerušil ji. "Mluvil jsem s Melony."

"Ach, Melony!" zaradovala se sestra Edna. "Paní Groganová bude mít takovou radost!"

"Melony má kopii dotazníku," vysvětloval Homer. "Povězte to prosím vás dr. Larchovi - obávám se, že to není dobrá zpráva. Jde o ten starý dotazník od dozorčího výboru."

"Ach bože," vzdychla sestra Edna.

"Samozřejmě, třeba ho nevyplní," pokračoval Homer, "ale má ho - a adresa, kam ho může poslat, je přímo na něm. Navíc nevím, kam šla, ani odkud přišla."

"Je vdaná?" vyptávala se sestra Edna. "Je šťastná?"

Ježíšikriste, pomyslel si Homer Wells. Sestra Edna do telefonu vždycky křičela byla už stará a pamatovala časy, kdy spojení bývalo nevalné.

"Povězte jenom doktoru Larchovi, že Melony má ten dotazník. Říkal jsem si, že by to měl vědět," dodával Homer Wells.

"Ano, ano," křičela sestra Edna. "Ale je šťastná?"

"Myslím, že ne," odvětil Homer Wells.

"Ach bože."

"Myslel jsem, že zůstane na večeři," divil se Wally, když jim servíroval mečouna.

"A já myslel, že přišla hledat práci," přidal se Angel.

"Jak se jí vůbec vede?" vyptával se Wally.

"Jestli hledá práci při sklizni jablek," podotkla Candy, "moc se jí asi nevede."

"Nemyslím, že tu práci potřebovala," řekl Homer.

"Chtěla se na tebe jen podívat, táti," mínil Angel a Wally se zasmál. Angel Wallymu prozradil, že Melony je bývalá Homerova přítelkyně, a Wallymu to přišlo hrozně k smíchu.

"Vsadím se, že ti táta ještě nikdy nevyprávěl o Debře Pettigrewové, cvrčku," popíchl Angela Wally.

"Ale běž, Wally," namítala Candy, "to přece nebylo nic vážného."

"Něco jsi mi zamlčel," obrátil se Angel na otce a namířil na něho prstem.

"Ano," přiznal Homer. "Ale Debra Pettigrewová, to nebylo nic extra."

"Chodívali jsme na rande společně," vyprávěl Angelovi Wally. "Tvůj tatík obyčejně sedával vzadu."

"Dej už pokoj, Wally!" napomínala ho Candy. Naložila Homerovi a Angelovi tolik chřestu, že musela část odebrat, aby zbylo pro ni a pro Wallyho.

"Měl jsi vidět, jak se starouš tvářil, když jsme s ním poprvé byli v drive-in kině," vykládal Wally Angelovi. "Neměl ani páru, k čemu takové drive-in kino slouží!"

"Třeba ani Angel ještě neví, k čemu slouží," okřikla přísně manžela Candy.

"To víš, že vím!" smál se Angel.

"To víš, že ví!" rozesmál se i Wally.

"Jenom Beduíni to nevědí," připojil se k jejich veselí Homer Wells.

Po večeři pomáhal Candy umýt nádobí, zatímco Angel s Petem Hydem jezdili po sadech byla to taková jejich hra, skoro každý večer po večeři těsně před setměním se projížděli v sadech. Homer jim nedovolil jezdit do sadů za tmy - rozhodně ne v době, kdy všude ležely přepravky pro česáče.

Wally býval za soumraku nejraději u bazénu. Kuchyňským oknem Homer a Candy viděli, jak sedí na vozíku měl zakloněnou hlavu, jako kdyby hleděl jen tak do nebe, ale ve skutečnosti se díval, jak nad Kohoutím vrchem lehce krouží jestřáb - kolem něj, v nebezpečné blízkosti, poletovali menší ptáci, doráželi na něj a snažili se ho zahnat.

"Je na čase všechno říct," oznámil Candy Homer.

"Prosím tě, to ne," polekala se Candy. Jak stál u dřezu, natáhla se přes něj a hodila do mydlinek grilovací rošt, na němž se pekl mečoun. Rošt byl umaštěný a obalený zuhelnatělými kousky ryby, ale Homer ho okamžitě vytáhl z vody - ani nepočkal, až se pořádně odmočí - a začal ho drhnout.

"Je na čase všem všechno povědět," prohlásil Homer Wells. "Žádné další čekání, až se uvidí."

Stála za ním a vzala ho rukama za boky obličej mu přitiskla mezi lopatky, ale on se neotočil, aby ji objal - dokonce se ani neohlédl. Pořád jenom drhl ten rošt.

"Uděláme všechno, jak si budeš přát, probereme to spolu," vykládal Homer. "Jestli budeš chtít být u toho, až to povím Angelovi - a jestli chceš, abych byl s tebou, až o tom řekneš Wallymu. Jakkoli se rozhodneš, určitě to bude správné," ujišťoval ji.

Objala ho co mohla nejsilněji, ale on jenom dál drhnul. Zabořila mu obličej mezi lopatky a kousla ho do zad. Musel se obrátit, aby ji odstrčil.

"Angel mě bude nenávidět!" plakala Candy.

"Nebude té nenávidět," uklidňoval ji Homer. "Pro Angela budeš vždycky tím, čím jsi - dobrou mámou."

V ruce držela servírovací kleštičky na chřest a Homera napadlo, že ho chce uhodit, ale ona je jenom držela v ruce, rozvírala je a zavírala.

"Wally mě bude nenávidět," zaštkala zoufale.

"Pořád mi tvrdíš, že Wally všechno ví," namítl Homer Wells. "Wally tě miluje."

"A ty už mě nemiluješ, co?" brečela Candy. Hodila po něm kleště a zaťatými pěstmi se opřela o stehna. Tak silně se kousla do rtu, až jí vyrazila krev když se jí Homer pokusil krev setřít čistou utěrkou, odstrčila ho.

"Miluju tě, jenomže se z nás stávají ničemové."

Dupla si na něj. "Žádní ničemové!" vykřikla. "Děláme to, co je správné, nechceme nikomu ublížit!"

"To, co děláme, je ničemnost," trval na svém Homer Wells. "Je na čase všechno to napravit."

Zděšená Candy pohlédla z okna. Wally opustil své místo u protějšího rohu hlubšího konce bazénu. "Promluvíme si potom," zašeptala Homerovi. Z jedné skleničky popadla kostku ledu a přitiskla si ji na spodní ret. "Uvidíme se u bazénu."

"U bazénu o tomhle mluvit nemůžeme," namítl.

"Tak se s tebou sejdu v moštárně," navrhla pořád se rozhlížela po Wallym, jako když čeká, že se může vynořit kdykoli ze kterýchkoli dveří.

"To není moc dobrý nápad, scházet se tam," odporoval jí Homer Wells.

"Prostě si vyrazíš na procházku," odsekla. "Ty přijdeš svou cestou a já taky svou cestou - přijdu tam za tebou, krucinál!" Stačila zmizet v koupelně ještě dřív, než Homer uslyšel Wallyho u dveří terasy.

Candy v duchu děkovala za speciální úpravy v koupelně -zvlášť za umyvadlo dosažitelné z vozíku - připomínalo umyvadla v mateřských školkách nebo také v St. Cloud's (jak si vzpomínala). Klekla si v koupelně na zem a svěsila hlavu do umyvadla nastavila tvář pod kohoutek a po poraněném rtu jí začala stékat studená voda.

"Jak to jde s nádobím?" vyptával se Wally Homera, který se stále ještě věnoval grilovacímu roštu.

"Dneska je trochu zasviněnej," prohodil Homer.

"Tak promiň," omlouval se upřímně Wally. "Kde je Candy?" zajímal se.

"Myslím, že v koupelně."

"Aha," zabručel Wally. Popojel do kouta kuchyně, kde se na zemi válely kleštičky na chřest a pár polámaných kousků chřestu. Sehnul se, vzal kleštičky a položil je Homerovi vedle dřezu. "Nejel by ses podívat na baseball, aspoň na pár posledních míčů?" navrhl Homerovi. "To pitomý nádobí může dodělat Candy." Wally vyjel z kuchyně a čekal na příjezdové cestě, až Homer Wells vyjede z autem.

Vzali si Candin džíp a střechu nechali staženou. Vozík s sebou brát nemuseli byla to jen dětská liga, Homer může dojet s džípem až k postranní čáře a hru mohou sledovat ze sedadel ve voze. Celé město bylo nadšené, že mají hřiště s osvětlením, i když byla hloupost hrát dětské zápasy po setmění malé děti zůstávaly zbytečně dlouho vzhůru a navíc osvětlení nebylo moc kvalitní - při home-runech a dlouhých hodech do autu se míček vždycky ztratil. Bylo zřejmé, že ti mrňousové na hřišti na vysoké odpaly nestačí. Ale Wally si na dětské zápasy potrpěl, když hrával Angel, nevynechal jediný mač. Na dětskou ligu už byl Angel moc velký a zdejší zápasy mu připadaly nesmírně nudné.

Když přijeli, byl už skoro konec a Homerovi se tím pádem ulevilo (protože baseball nesnášel). Nadhazoval nějaký vystrašený tlustý klučina mezi jednotlivými hody si dával dlouho načas, jako by doufal, že se už konečně setmí (nebo že světla úplně zhasnou) a pálkař potom míček vůbec neuvidí. "Víš, po čem se mi stýská?" zeptal se Wally Homera Wellse.

"Po čem?" otázal se Homer a předem se bál odpovědi. Možná po chůzi, říkal si Homer - anebo třeba řekne: "Po lásce k mojí ženě, po té se mi stýská."

Ale Wally odpověděl: "Po lítání. Lítání mi vážně chybí. Stýská se mi po tom, být tam nahoře." Wally už nesledoval hru, hleděl nad stožáry reflektorů, někam vysoko do temnoty. "Člověk je tam úplně nade vším," řekl Wally. "Takové to je."

"Já to nikdy nezažil," poznamenal Homer Wells.

"Proboha, to je fakt!" Wally byl upřímně šokován. "To je pravda, tys ještě nikdy neletěl! Bože, já to miluju. Budeme to muset nějak zařídit. A pro Angela to určitě bude hrozně vzrušující," dodával Wally. "Po tom se mi stýská ze všeho nejvíc."

Po zápase cestou domů se Wally natáhl po řadicí páce a zařadil neutrál. "Vypni na chviličku motor," požádal Homera. "Pojedeme jen setrvačností." Homer otočil klíčem a džíp se tiše sunul dál. "Zhasni i světla," žádal Wally. "Jenom na okamžik." A Homer Wells zhasl reflektory. Před sebou viděli světla domu v Ocean View a tuhle silnici znali oba tak dobře, že si tu i za jízdy potmě a bez motoru připadali úplně v bezpečí ale pak jim výhled na dům zastřely vzrostlé stromy a silnice nečekaně začala klesat. Na okamžik se polekali, že úplně ztratili směr a sjeli ze silnice do tmy mezi stromy, a tak Homer zase rozsvítil.

"Tohle bylo jako lítání," pravil Wally, když zastavili na příjezdové cestě. Před nimi se ve světle reflektorů leskl čekající vozík. Když Homer přenesl Wallyho z džípu do vozíku, Wally ještě chvíli neuvolnil objetí paží, jimiž se Homera držel kolem krku. "Nemysli si, že ti nejsem vděčný za všechno, cos udělal, starouši," řekl Wally Homerovi a ten ho velmi jemně posadil do vozíku.

"Ale jdi ty," bránil se Homer.

"Ne, myslím to doopravdy. Vím, kolik jsi toho pro mě udělal, a obyčejně nemívám příležitost ti říct, jak jsem ti vděčný," dodal Wally. Potom vtiskl Homerovi polibek rovnou mezi oči a Homer se rychle napřímil, očividně v rozpacích.

"Tys pro mě udělal úplně všechno, Wally," odpověděl Homer, ale Wally jenom mávl rukou a už ujížděl k domu.

"To není totéž, kamaráde," zavolal ještě Wally a Homer šel zaparkovat džíp.

Když večer Homer uložil Angela do postele, řekl mu Angel: "Víš, vážně už mě nemusíš ukládat."

"Nedělám to, protože musím," ohradil se Homer. "Dělám to rád."

"Víš, co si myslím?" poznamenal Angel.

"Copak?" otázal se Homer a předem se bál odpovědi.

"Myslím, že by sis měl pořídit nějakou přítelkyni," řekl Angel nejistě. Homer se zasmál.

"Třeba až ty začneš nějakou uhánět, zkusím to taky," navrhl Homer.

"Jasně, a budeme chodit na rande spolu!" jásal Angel.

"Já si zamlouvám zadní sedadlo," upozorňoval Homer.

"Klidně, stejně radši budu řídit," souhlasil Angel.

"Už brzy budeš mít radši jiné věci než řízení auta," tvrdil jeho otec.

"To jo!" smál se Angel. Potom se otce zeptal: "Co ta Debra Pettigrewová, vypadala jako Melony?"

"Ne!" ujistil ho Homer. "Tedy, taky na ní bylo vidět, že jednou bude tlustá, ale tak tlustá nebyla - aspoň ne tehdy, když jsme se znali."

"Když je to sestra Velké Dot Taftové, nemohl to být žádný drobek," namítal Angel.

"Však já netvrdím, že byla drobek," bránil se Homer a oba se rozesmáli. V této bezstarostné chvíli se Homer k Angelovi sklonil a políbil ho - přímo mezi oči, jako když před chvílí Wally políbil jej. Na to místo Homer syna líbal rád, protože mu dělalo dobře cítit vůni jeho vlasů.

"Dobrou noc, mám tě rád," loučil se Homer.

"Já tebe taky. Dobrou, táti," řekl Angel, ale když už byl Homer skoro za dveřmi, zeptal se Angel ještě: "Co máš ze všeho nejradši?"

"Tebe," odpověděl synovi Homer. "Tebe mám nejradši."

"A po mně?" chtěl vědět Angel Wells.

"Candy a Wallyho." Homer se ta jména snažil vyslovit tak jednolitě, jak jen mu jazyk dovolil.

"A po nich?" nedal pokoj Angel.

"Nu, asi doktora Larche - a všechny ostatní v St. Cloud's," mínil Homer Wells.

"A co je to nejlepší, co jsi v životě udělal?" vyptával se otce Angel.

"Získal jsem tebe," odvětil tiše Homer.

"A to druhé nejlepší?" dorážel Angel.

"Inu, asi když jsem potkal Candy a Wallyho," řekl Homer.

"Myslíš to, že jsi je potkal?" nechápal Angel. " i

"Asi ano," přikývl Homer Wells. w !

"A ještě další," naléhal Angel.

"Jednou jsem jedné ženě zachránil život," vzpomínal Homer. "Doktor Larch byl pryč. Ta žena měla křeče."

"O tom už jsi mi vyprávěl," přikývl Angel. O někdejší působení svého otce v úloze vysoce kvalifikovaného asistenta dr. Larche se Angel příliš nezajímal o potratech s ním Homer nikdy nemluvil.

Pověz mu to, pomyslel si Homer Wells, všechno mu pověz. Místo toho však řekl jen: "Víc nic, vážně. Nejsem hrdina. Žádné úžasné skutky jsem nevykonal, dokonce ani jeden úžasný skutek."

"To nevadí, táti," odvětil bezstarostně Angel. "Dobrou noc."

"Dobrou noc," rozloučil se Homer Wells.

Sešel dolů, ale nepoznal, jestli si Wally a Candy šli už lehnout, nebo je Wally v posteli sám dveře ložnice byly zavřené a škvírou pod nimi nebylo vidět světlo. Někdo však nechal rozsvíceno v kuchyni a také žárovka na sloupu u příjezdové cesty ještě svítila. Zašel do kanceláře prodejního střediska zkontrolovat poštu když se v kanceláři bude svítit, Candy pozná, kde ho najde. A jestli už odešla do moštárny, může se tam za ní vydat z kanceláře v tom případě by měl radši v kanceláři nechat svítit světlo a zhasnout tam, až se vrátí z moštárny. Kdyby se Wally probudil a viděl, že se tam svítí, napadne ho, že tam Homer nebo Candy ještě pracuje.

Balík ze St. Cloud's, doručený v týž den, kdy se tu objevila i Melony, Homera poplašil. Skoro se mu ho nechtělo rozbalit. Starý pán mi asi posílá výplachové sáčky, pomyslel si Homer Wells. Pohled na černou, koženou doktorskou brašnu ho šokoval kůže byla ošoupaná a měkká a mosazné spínadlo tak zašlé, úplně matné jako šmízová sedlová přezka, ale všechny příznaky sešlosti a stáří brašny umožňovaly o to víc vyniknout zlatým iniciálám.

F. S.

Homer Wells brašnu otevřel a zhluboka vdechl její vůni očekával zdravý, mužný pach staré kůže, avšak do něj se mísily i stopy poněkud zženštilé, natrpklé vůně éteru. V tu chvíli, tím jediným vdechnutím Homer Wells odhalil část záměrů dr. Larche s proměnou identity Fuzzyho Stoná.

"Doktor Stone," pronesl Homer nahlas a vzpomněl si, že ho Larch oslovil, jako by byl Fuzzy.

Nechtělo se mu vracet se s brašnou do domu, aby ji někam uložil, ale nepřál si ani nechat ji v kanceláři až se sem vrátí zhasnout světlo, mohl by brašnu v kanceláři zapomenout. Kromě toho, na lékařských brašnách je nejlepší to, že se pohodlně nosí. A tak ji vzal s sebou do moštárny. Brašna byla pochopitelně prázdná to Homerovi nepřipadalo úplně v pořádku, cestou do moštárny natrhal trochu gravensteinek a pár předčasně dozrálých Máků a dal je do brašny. Jablka se tam přirozeně koulela sem a tam, což nepůsobilo příliš patřičným dojmem. "Doktor Stone," zamumlal v jednu chvíli, pokýval hlavou a dál našlapoval zvysoka ve vzrostlé trávě.

Candy na něj už chvíli čekala, až příliš dlouho, takže jí už povolovaly nervy. Usoudil, že kdyby se to stalo naopak - kdyby se rozhodla přiznat barvu ona -, asi by byl také rozčilený.

Srdce mu usedalo, když zjistil, že rozestlala jednu z postelí. Očekávali příjezd česáčů, a tak už v moštárně bylo všechno povlečení a na protějších stranách postelí ležely srolované matrace. Candy připravila nejvzdálenější lůžko od kuchyňských dveří. Přinesla z domova svíčku a zapálila ji -její světlo poněkud změkčilo drsné kasárenské prostředí, ačkoliv svícení svíčkou tady bylo proti pravidlům. Před nedávném Homer považoval za nutné se o tom důrazně zmínit ve svém seznamu před několika lety tu jeden z česáčů způsobil menší požár.

PROSÍM, NEKUŘTE V POSTELÍCH - A ŽÁDNÉ SVÍČKY, PROSÍM!

Tak toto pravidlo formuloval.

Svíčka sotva skomírala, z nóbl baráku ji nikdo nemohl zahlédr nout.

Candy se nesvlékla, ale seděla na posteli - a rozčesala si vlasy. Kartáč na vlasy ležel na přepravce od jablek, která sloužila místo nočního stolku, a při pohledu na ten běžný, povědomý, domácký předmět Homera Wellse (s černou lékařskou brašnou v ruce) neuvěřitelně ostře zamrazilo připadal si jako bezmocný lékař na návštěvě u pacienta, o němž ví, že mu už z života moc nezbývá.

"Promiň mi to," omlouval se mírně. "Zkusili jsme to - opravdu ano -, jenže to prostě nejde. Jedině pravda nám může pomoci." Jeho hlas zněl téměř skřehotavě, jako by se vysmíval pompéznosti vlastního vyjadřování.

Candy seděla s koleny u sebe a s rukama v klíně celá se třásla. "Opravdu si myslíš, že už je Angel na to všechno dost velký?" zašeptala, jako by moštárna, osvětlená třepetavým plamínkem, byla už plná spících česáčů.

"Je mu už dost na to, aby si honil ptáka a aby věděl, k čemu je drive-in kino - takže myslím, že je dost velký i na tohle," odvětil Homer Wells.

"Nebuď hrubý," napomenula ho Candy.

"Promiň," omluvil se opět.

"O sklizni je vždycky tolik co dělat," vzdychla Candy dotkla se svých bílých letních šatů, jako by se chtěla zbavit nějakého smítka (ale šaty byly dokonale bílé) Homer Wells si vzpomněl, že stejný zvyk míval i Senior Worthington. V jeho případě se však jednalo o příznak Alzheimerovy choroby a dr. Larch dokonce věděl, jak se tomu symptomu říká. Jak jen to neurologové nazývají? vzpomínal Homer.

"Tak počkáme a povíme jim to až po sklizni," rozhodl Homer. "Cekali jsme patnáct let. Hádám, že šest týdnů to ještě vydržíme."

Natáhla se na křehkou postel jako malá holčička v neznámém prostředí, jež touží, aby ji někdo přikryl a políbil na dobrou noc. Přistoupil k lůžku, nepohodlně se usadil na okraj v místě, kde měla pas, a ona mu položila ruku na koleno. Skryl její ruku ve své.

"Ach, Homere," zašeptala, ale on se na ni nepodíval. Vzala ho za ruku, vtáhla si ji pod šaty a přinutila ho, aby se jí dotkl pod šaty neměla nic. Neodtáhl ruku, ale nechal ji jen nehybně ležet na jejím těle. "Co si představuješ, že se stane?" otázala se chladně - když ucítila, že jeho ruka je jako bez života.

"Neumím si to představit," přiznal se.

"Wally mě vyhodí," konstatovala Candy docela vyrovnaně, bez nejmenší sebelítosti.

"Nevyhodí," řekl Homer. "A i kdyby ano, tak já to neudělám žila bys se mnou - proto tě nevyhodí."

"A co udělá Angel?" zeptala se Candy.

"Co bude chtít," odtušil Homer. "Řekl bych, že když bude mít chuť, bude u tebe a jindy zase u mě." Tohle se mu říkalo těžce -a ještě obtížnější bylo si to představit.

"Bude mě nenávidět," strachovala se Candy.

"Nebude," ujistil ji Homer Wells.

Odstrčila jeho ruku a on si tu zmrtvělou věc položil do klína po chvíli opět nahmatala jeho koleno a on ji vzal jemně za ruku, držel ji lehce za zápěstí, skoro jako kdyby jí měřil puls. U nohou se mu choulila doktorská brašna s jablky jako číhající kočka v pomrkávajícím osvětlení vypadala přirozeně právě jen ta lékařská brašna - kamkoliv by se s ní vydal, všude by vypadala jako doma tahle brašna by byla na svém místě, ať by se ocitla kdekoliv.

"Kam půjdeš?" zeptala se po chvíli Candy. H v"Budu muset někam odejít?" otázal se. !! "Asi ano," řekla Candy.

Homer Wells se pokoušel to všechno si představit, když tu uslyšel přijíždějící auto. Candy ho musela zaslechnout ve stejný okamžik, protože se prudce posadila a sfoukla svíčku. Seděli na posteli, svírali jeden druhého v náručí a poslouchali, jak se auto blíží.

Musel to být nějaký starý vůz, možná ne moc dobře udržovaný bylo slyšet klapání ventilů a nějaké řachtání, nejspíš utržený výfuk. Ujížděl ztěžka a pomalu, slyšeli, jak drhne podvozkem o prostředek vyježděné cesty v sadech a šofér se tady zřejmě vyznal, protože měl zhasnutá světla - proto se sem to auto přiblížilo, aniž si ho všimli.

Candy potmě spěšně uklízela z postele povlečení nejspíš se jí nepodařilo pokrývku a prostěradlo složit příliš úhledně. Homer jí pomohl svinout matraci.

"To je Wally!" zašeptala Candy a zvuk motoru skutečně připomínal cadillac, který (po smrti Raye Kendalla) ztratil svůj kdysi tak dokonalý rytmus. Homer si vzpomněl, že cadillac má opravdu uvolněný tlumič výfuku a nově upravený motor, který ještě potřebuje seřídit ventily. Také byl příliš těžký a nízký na hrbolaté prašné cesty v sadech.

"Ale jak by to Wally dokázal?" divil se v duchu Homer Wells. Wally by se musel ke cadillaku doplazit (Homer ho osobně zaparkoval za jedním ze skladišť, kde byla cesta pro vozík příliš kamenitá a plná výmolů).

"Třeba jsou to děcka," pošeptal Candy Homer. Pár zdejších mládežníků se už s moštárnou seznámilo a na milenecké schůzky do sadu zajížděla nejedná dvojice.

Těžké auto zajelo až k moštárně. Candy s Homerem cítili, jak se nárazník opřel o stěnu budovy.

"Je to Wally," šeptala Candy proč by se děcka namáhala jezdit tak blízko? Motor zhasl až chvíli poté, co řidič otočil klíčem v zapalování. Pak bylo slyšet praskání, jak motor těžkého vozu pomalu vychládal.

Homer pustil Candy, jak vykročil ke dveřím, zakopl o lékařskou brašnu a Candy se po něm natáhla a přitáhla ho zpátky k sobě.

"Nechci, aby se musel doplazit až sem," prohlásil Homer, ale Candy nebyla schopna pohybu a odmítala opustit nejtemnější kout moštárny.

Homer zvedl brašnu a tápavě prošel do tmavé kuchyně když šmátral rukou po vypínači, dotkl se nového seznamu pravidel. Neslyšel, že by se dveře auta otevřely, ale najednou zaslechl tiché hlasy strnul s rukou na vypínači. Ach, Wally, tohle není fér! pomyslel si. Jestliže je slyšet hlasy, říkal si Homer, znamená to, že Wally s sebou přivedl i Angela. Tak by se Wally dostal snáz ke cadillaku - Angel by mu auto přivezl. Ale bez ohledu na mučivou nejistotu, jež Wallyho sužovala, se Homer na svého přítele zlobil, že do toho zatáhl i Angela. Jenže copak do toho Angel není tak jako tak zapletený? přemítal Homer. (Teď rozsvítili reflektory -chtějí si snad posvítit na dveře?)

Tohle nebyl přesně ten způsob, jak si Homer představoval, že jim oběma poví pravdu, ale co záleží na způsobu? Homer Wells rozsvítil a světlo ho na okamžik oslnilo. Pomyslel si, že tu ve dveřích moštárny stojí osvětlený jako vánoční stromeček. A není to nakonec v pořádku, napadlo ho, že kdysi ho cadillac zachránil ze St. Cloud's a teď je tu cadillac znovu a zase ho přijíždí - svým způsobem - zachránit? Protože on tu stojí s obnošenou lékařskou brašnou v ruce a je konečně připraven povědět pravdu -konečně se odhodlal vzít svůj lék.

V ostrém světle si nervózně smetl neexistující chomáček. Vzpomněl si, jak to neurologové nazývají: karfologie.

Sevřel pevněji ucho brašny od dr. Larche a zamžoural do tmy. Najednou mu to bylo úplně jasné - kam odejde. Je přece tím, čím byl odvždycky: sirotkem, kterého nikdy nikdo neadoptoval. Podařilo se mu ukrást něco času mimo zdi sirotčince, ale jedině St.

Cloud's má na něj legitimní nárok. Když je člověku přes čtyřicet, měl by už vědět, kam patří.

Dr. Larch začal psát další dopis Harrymu Trumanovi, jenže si uvědomil, že prezidentem je už několik let Eisenhower. Napsal pár dopisů i Rooseveltovi, když už byl Roosevelt po smrti, a mnohem víckrát napsal Eleanor, ale Rooseveltovi mu nikdy neodepsali. Harry Truman mu také nikdy neodpověděl a Larch si nedokázal vzpomenout, jestli kromě toho psal paní Trumanové nebo Trumanově dceři - ať už to byla ta či ona, nedostal od nich také žádnou odpověď.

Snažil se zaplašit depresi, která se ho zmocnila při pomyšlení, že má psát Eisenhowerovi pokoušel se rozpomenout na úvod posledního dopisu. Začínal slovy "Milý generále," ale dál už si to nepamatoval psal něco o tom, že sloužil jako lékař "u vojska" v první světové válce - a pak se snažil nějak propracovat k vlastnímu tématu. Měl to být jakýsi obchvatný manévr. Možná už by bylo na čase zkusit oslovit paní Eisenhowerovou. Ale když Larch napsal "Milá Mamie," připadal si směšně.

A vůbec, jaký to má smysl, říkal si Wilbur Larch. Byl bys blázen, kdybys Eisenhowerovi psal o potratech. Vyškubl dopis z psacího stroje a zničehonic ho napadlo, že prezidentova hlava připomíná novorozeně.

Pak si vzpomněl, že Melony má ten dotazník. Není čas na nějaké šaškování. Oznámil sestře Angele, že po večeři, až děti půjdou spát, bude schůze.

Sestra Angela si nevzpomínala, že by někdy v St. Cloud's byla nějaká schůze, až na tu nešťastnou schůzku s dozorčím výborem usoudila, že chystá-li se další schůze, bude to mít opět něco společného s výborem.

"Ach, bože, schůze," znepokojovala se sestra Edna a celý den jí to leželo v hlavě.

Také paní Groganová si dělala starosti. Hlavně se zajímala, kde se ta schůze bude konat, jako by ji snad mohla propásnout nebo nenajit místo konání.

"Myslím, že možností je docela málo," ujistila ji sestra Caroline.

Wilbur Larch celý den pracoval v kanceláři sestry Angely. Toho dne se nenarodily žádné děti, jedné ženě dožadující se potratu se dostalo uvítání se slovy, aby si udělala pohodlí, že potrat bude zítra. Wilbur Larch vůbec neopustil kancelář sestry Angely, nepřišel na oběd ani na čaj a nevyšel odtud dokonce ani kvůli božímu dílu.

Znovu si všechno pročetl a doplnil několik posledních tahů štětcem v příběhu Fuzzyho Stoná, toho dobrotivého lékaře kromě toho Larch sepsal nekrolog za Homera Wellse. Ubohé Homerovo srdce: namáhavý život na farmě a strava překypující cholesterolem - "Sirotci zbožňují maso, sirotek má vždycky hlad," napsal Wilbur Larch.

Naproti tomu dr. Stone nebyl typickým sirotkem. Larch Stoná charakterizoval slovy "hubený a hubatý". Vždyť kdo ze sirotků by si dovolil vyhrožovat dr. Larchovi? A tadyhle Fuzzy Stone svému vychovateli hrozí, že ho udá! Nejen že se opovážil zpochybnit oprávněnost Larchova přesvědčení ohledně potratů, navíc mu ta záležitost natolik ležela na srdci, že dr. Larchovi opakovaně vyhrožoval prozrazením dozorčímu výboru. A nyní Fuzzy vzplanul pokryteckým zanícením skutečného misionáře, protože dr. Larch si uvědomoval, že nejbezpečnější pro dr. Stoná bude provozovat medicínu v místech, kde ho výbor nikdy nedokáže vypátrat. Fuzzy se nacházel mezi umírajícími dětmi kdesi v Asii a bojoval proti průjmovým onemocněním. Larch se právě nedávno ve Skalpelu dočetl, že u dětí v těchto částech světa jsou průjmové choroby nejhorším zabijákem. (Homer Wells, netuše, že jeho srdce vypovědělo službu, ten článek četl také.) Další drobné detaily o Barmě a Indii -jež Fuzzyho hněvivým epištolám určeným Wilburu Larchovi dodávaly na misionářské autenticitě, si Larch zapamatoval z vyprávění o mučivé Wallyho pouti.

Pro Larche to byl navýsost únavný den. Mimo jiné napsal i dozorčí radě. Byl by dal před večeří přednost éteru, ale věděl, že večeře ho víc posílí na tu schůzi, jíž se jeho vystrašený personál tolik děsil. Z Jany Eyrové dnes četl Larch tak krátce, že po jeho odchodu všechna děvčata na dívčím oddělení byla ještě vzhůru, a chlapcům přečetl tak málo z Davida Copperfielda, že si na to dva hoši postěžovali.

"Je mi líto, nic víc se dnes Davidu Copperfieldovi nepřihodilo," omlouval se dr. Larch. "Dneska David prostě neměl svůj den."

Zato Wilbur Larch absolvoval velký den a paní Groganová i sestřičky to věděly. Sezval je všechny do kanceláře sestry Angely, jako by si připadal nějak zvlášť pohodlně mezi tolika rozházenými papíry a obklopen ponurou, masivní hradbou svých Stručných dějin města St. Cloud's. Opíral se o psací stroj jako o řečnický pultík.

"Tak!" zaburácel, protože ženské si o něčem povídaly. "Tak!" opakoval použil to slovo jako soudcovské kladívko, jež volá účastníky zasedání k pořádku. "Teď si povíme něco o tom, jak je zahnat do ohrady."

Sestra Edna si pomyslela, že snad potajmu chodí na nádraží, dívat se s přednostou na kovbojky v televizi sestra Edna tam chodila docela často. Měla raději Roye Rogerse než Hopalonga Cassidyho, ale byla by radši, kdyby Roy nezpíval, a ze všech nejraději měla Torna Mixe. Přestože nesnášela Osamělého jezdce, pro Tonta se v jejím srdci místečko našlo - jako pro všechny, kdo na tomto světě hráli druhé housle.

"Koho budeme zahánět?" ozvala se poměrně dost agresivně sestra Caroline.

"A ty!" pokračoval dr. Larch, ukazuje prstem na sestru Caroline, "vy budete mou hlavní zbraní. Vy stisknete spoušť. Vy vypálíte první ránu."

Paní Groganová, která se neustále bála, aby nepřišla o rozum, dostala strach, že právě to se nakonec přihodilo dr. Larchovi. Sestra Angela Larche podezírala, že k tomu směřuje už dlouhý čas. Sestra Edna ho tolik milovala, že ho nebyla schopna nestranně posuzovat. Sestra Caroline si přála slyšet jenom fakta.

"Dobrá," pravila sestra Caroline. "Začněme od začátku. Koho mám zastřelit?"

"Musíte mé udat," oznámil jí dr. Larch. "Prásknete mě - nás všechny, jak tu sedíme."

"Nic takového neudělám!" ohradila se sestra Caroline.

Velmi trpělivě se jim to jal vysvětlovat. Bylo to tak jednoduché - jemu to připadalo jednoduché, protože se tím v mysli zabýval už dlouhá léta. Pro ostatní to nebylo tak snadné pochopit a on s nimi musel velmi pomalu probrat všechny kroky, jež měly vést k jejich záchraně.

Musí předpokládat, že Melony odešle vyplněný dotazník. Musí počítat s tím, že její odpovědi vyznějí negativně - ne proto, že by

Melony byla v jádru zlá, jak podotkl Larch k paní Groganové (která se už chystala ji bránit), ale proto, že je Melony rozzlobená.

"Narodila se v hněvu, pořád bude rozhněvaná, a i když nám třeba nechce ublížit, jednoho dne se rozzlobí natolik - pro něco, pro cokoliv - , že ten dotazník odešle. A napíše do něj všechno, co ví," dodal Larch, "protože ať už je Melony jaká chce, lhářka to není."

Proto, pokračoval, je třeba, aby se výbor o jeho potratářství dozvěděl už dřív, od někoho jiného. To je jediná cesta, jak se mohou zachránit. Tím zrádcem musí být logicky vzato sestra Caroline je mladá, je tu poměrně nová, zápasila se svým svědomím přijatelně krátkou dobu a nakonec se rozhodla, že už déle nemůže mlčet. Paní Groganovou a sestry se doktorovi podařilo přimět, aby jeho autoritu považovaly za absolutní sestra Caroline bude tvrdit, že ony podle jejího mínění nenesou žádnou vinu. Nicméně sestra Caroline má v povaze bouřit se proti všem autoritám této (či jakékoliv jiné) společnosti. Předloží svůj protest jako ochránkyně ženských práv - zdůrazní, že ani lékařům nesmí být dovoleno tyranizovat sestry že porušuje-li lékař zákon, i kdyby snad nepatřilo k oficiálním povinnostem sestry postavit se proti tomu, je jejím právem a morální povinností ho odhalit. Larch si byl jist, že ten šplecht o "morální povinnosti" se bude paní Goodhallové líbit - paní Goodhallová totiž nepochybně žije v přesvědčení, že morální povinnosti jsou světelnými návěstidly jejího života, a dr. Larch měl pocit, že právě přetěžký balvan těchto povinností z ní učinil zakyslou ženskou, neschopnou se z něčeho radovat.

Sestry Edna a Angela Larchovi naslouchaly jako holátka, čekající, až se rodiče vrátí do hnízda zakloněné hlavy zapadlé mezi rameny, ústa neslyšně opakovala Larchova slova - obě se tvářily, jako by každou chvíli měly sníst žížalu.

Paní Groganová litovala, že si s sebou nevzala pletení jestli takhle vypadají schůze, už nikdy na žádnou nepůjde. Ale sestra Caroline začínala chápat byla to svědomitá osoba a vždycky všechno viděla v politických souvislostech jakmile i ona spatřila ve výboru nepřítele, jala se pozorně naslouchat svému veliteli, který s takovou námahou vypracoval plán, jak výbor porazit. Jednalo se vlastně o určitý druh revolty a sestra Caroline brala jakoukoliv revoluci všemi deseti.

"Kromě toho," vysvětloval jí důrazně dr. Larch, "si musíte trochu naklonit ty pravičáky ve výboru nabarvili vás narůžovo. Takže se musíte vybarvit jako křesťanka. Nejenom že vám nakonec odpustí, ale budou vás muset i povýšit. Udělají z vás šéfovou."

"A teď vy," ukázal dr. Larch na sestru Angelu.

"Já?" Sestra Angela se zatvářila polekaně, ale Larch věděl, že právě ona bude tou nejlepší osobou, která doporučí dr. Stoná. Což mu sama nevybrala jméno? Což se kdysi málem neodvážila postavit se na stranu Fuzzyho v jeho spravedlivé při s dr. Larchem? Protože Fuzzy je všechny zná a máje rád ví, co potřebují, a jeho názory (ohledně potratů) se o mnoho více shodují s názory sestry Angely.

"Ze se shodují?" zvolala sestra Angela. "Já ale věřím, že jsou potraty potřeba!"

"Samozřejmě že ano," ujistil ji Larch. "A jestli si přejete, aby se v St. Cloud's potraty i nadále prováděly, musíte předstírat, že stojíte na druhé straně. Vy všechny musíte předstírat."

"A co mám předstírat já, Wilbure?" chtěla vědět sestra Edna.

"Ze se hrozně ulevilo vašemu svědomí - když mě chytili," odpověděl Larch. Možná že kdyby se vrátil Fuzzy Stone, sestře Edně by její svědomí konečně dovolilo usnout. A paní Groganová by mohla polevit v modlení, možná by se nemusela tolik modlit, kdyby tady měli toho úžasně slušného dr. Stoná.

Ne že bychom všechny dr. Larche nezbožňovaly! měla výboru sdělit sestra Angela. A ne že by chudák starý pán nevěřil v potřebnost své práce, že by si neuvědomoval, co dělá - a pro koho to dělá. Vždycky byl sirotkům zcela oddán. Jde jen o to, že ho tenhle sociální problém tíží až příliš. Jak nás celá ta aféra všechny zasáhla! Jak těžce nás poznamenala!

To tedy ano, pomyslela si sestra Edna ještě stále měla pootevřená ústa, hlava se jí kymácela mezi rameny - a milovala ho víc než kdy předtím. On opravdu byl sirotkům dokonale oddán, skutečně by pro ně udělal úplně všechno.

"Ale co se stane s vámi, Wilbure - když vás prozradíme?" zeptala se sestra Edna po její vrásčité tváři se prodírala tenoučká stružka slz.

"Je mi už skoro sto let, Edno," odpověděl mírně. "Asi půjdu do penze."

"Přece odsud neodejdete?" lekala se paní Groganová.

"I kdybych to zkusil, daleko bych se nedostal," řekl.

Mluvil o Fuzzym Stonovi natolik přesvědčivě - a všechno jim popsal do tak úžasných podrobností -, že jako jediná si hlavního problému povšimla sestra Caroline.

"Co když se Homer Wells nebude chtít vrátit a předstírat, že je Fuzzy Stone?" otázala se dr. Larche.

"Homer patří sem," odpověděla mechanicky sestra Angela. Ze Homer Wells patří do St. Cloud's, bylo tak nepochybnou realitou (pro sestru Angelu) jako počasí - i když pro Homera se tahle realita stala celoživotním břemenem.

"On je ale proti potratům," připomněla všem těm starým lidem sestra Caroline. "Kdy jste s ním naposledy mluvil?" zeptala se Larche. ,Já s ním mluvila docela nedávno a on sice věří, že máte právo provádět potraty - dokonce mě sem poslal, abych vám pomáhala. Také je přesvědčen, že by se potraty měly legalizovat. Ale kromě toho tvrdí, že on osobně to odmítá dělat, protože podle něj je to zabíjení. Tak o tom smýšlí. Tohle mi řekl."

"Ve všech postupech je téměř dokonalý," pravil unaveně Wilbur Larch. Když si je sestra Caroline všechny prohlédla, měla pocit, že vidí dinosaury - nejen prehistorické, ale i moc přerostlé pro tento svět. Jak je planeta může všechny uživit? To sice nebyla moc socialistická myšlenka, ale při té představě a jak se na ně dívala, opustila ji odvaha.

"Homer Wells má za to, že potrat znamená zabití," opakovala sestra Caroline.

Při svých slovech měla pocit, že za vyhynutí dinosaurů nese odpovědnost ona sama ti staří lidé jí připadali navzdory svým tělesným rozměrům tak vyčerpaní a zesláblí.

"Máme snad jenom čekat, až se uvidí?" ozvala se sestra Angela. Nikdo jí neodpověděl.

"Pane náš, buď nám oporou po celý den, než se stíny prodlouží a nastane večer," začala tiše odříkávat paní Groganová, ale dr. Larch ji nevyslyšel.

"Ať už bychom místo toho udělali cokoliv - pokud vůbec máme nějakou alternativu -, modlení nám určitě nepomůže," zdůraznil.

"Mně modlitba vždycky pomáhá," ohradila se paní Groganová.

"Tak si ji říkejte pro sebe," odsekl.

Dr. Larch zvolna přešel přes místnůstku. Podal sestře Angele dopis pro dozorčí výbor, který za ni napsal. Také sestře Caroline podal její dopis.

"Podepište je," přikázal jim. "Můžete si je přečíst, jestli chcete."

"Nemůžete přece vědět, jestli vás Melony prozradí," namítala paní Groganová.

"A záleží na tom vůbec?" odtušil Larch. "Jen se na mě podívejte. Mám snad dost času?" Všechny uhnuly pohledem. "Nechce se mi nechávat to na Melony, ani na stáří," dodal. "Anebo na éteru," připustil, načež si sestra Edna zakryla obličej rukama. "Radši zkusím štěstí s Homerem Wellsem."

Sestry Angela a Caroline podepsaly dopisy. Dozorčí výbor měl dostat také několik vzorků z korespondence Fuzzyho Stoná s Wilburem Larchem sestra Angela je vloží do obálky ke svému dopisu. Výbor měl být zpraven v tom smyslu, že všechny sestry a paní Groganová spolu o celé záležitosti hovořily. Wilbur Larch protentokrát nebude potřebovat éter, aby mu pomohl usnout - aspoň ne dnes v noci.

Paní Groganová, která obvykle spala, jako když ji do vody hodí, probděla celou noc modlila se. Sestra Edna se dlouho procházela v jabloňovém sadu na stráni. I když při sklizni všichni přiloží ruku k dílu, bude těžké poradit si s tím množstvím jablek, jež se zde urodí díky Homerovi. Sestra Caroline jakožto nejčilejší ze všech (v tom se všichni shodovali) dostala za úkol důkladně se seznámit se všemi detaily životopisu a profesního vzdělávání zaníceného misionáře dr. Stoná kdyby se dozorčí výbor začal vyptávat - jako že se to stane -, potřebují někoho, kdo by měl pohotově všechny správné odpovědi. Přes všechno své mládí a energii si sestra Caroline musela vzít Fuzzyho materiály s sebou i do postele, ale spánek ji přemohl dřív, než se prokousala k dětským průjmovým onemocněním.

Sestra Angela měla službu. Ženě čekající na potrat podala opět sedativum, budoucí rodičce donesla sklenici vody a pořádně uložila a přikryla jednoho kloučka - asi se mu něco zdálo, protože ležel na hromadě pokrývek s nohama na polštáři. Dr. Larch byl tak utahaný, že si šel lehnout, aniž by políbil aspoň některé chlapce. Sestra Angela se rozhodla, že to za něj udělá - a možná i sama za sebe. Když políbila posledního chlapečka, bolela ji záda, a lak se posadila na jednu neobsazenou postel. Poslouchala, jak hoši oddechují, pokoušela se vybavit si, jak vypadal Homer Wells jako kluk, připomenout si konkrétní zvuk jeho dechu také se snažila vzpomenout si, jak vypadal, když spal. Myšlenky na něj ji uklidnily. Bez ohledu na stáří, na Melony a na éter i ona raději chtěla zkusit štěstí s Homerem Wellsem.

"Prosím tě, vrať se domů, Homere," šeptala sestra Angela. "Prosím, vrať se domů."

Byla to jedna z mála nocí, kdy sestra Angela usnula ve službě, a vůbec poprvé sejí to stalo v chlapecké ložnici. Když ji tam kluci ráno uviděli, byli z toho celí pryč probudila se tím, jak se kolem ní hemžili, a honem musela ty mladší uchlácholit, že se jejich každodenní pořádek nijak zásadně nezmění, přestože ji našli spící mezi sebou. Doufala, že je to pravda. Jeden zvlášť maličký a pověrčivý klouček jí ale nedůvěřoval byl přesvědčen o existenci bytostí, jež označil jako "lesní potvory", ale odmítal upřesnit, jak vypadají věřil však, že jeden z těchto démonů v noci proměnil sestru Angelu v sirotka.

"Když usneš, zarostou ti oči kůrou," vysvětloval jí.

"Proboha, to ne!" přesvědčovala ho.

"Ano," ujistil ji. "A potom už tě adoptujou jenom stromy."

"To je nesmysl," namítala sestra Angela. "Stromy jsou stromy. A kůra nikomu neublíží."

"Některý stromy kdysi byli lidi," odporoval klučík. "Byli to sirotci."

"Ne, ne, drahoušku. Ne, nic takového," naléhala sestra Angela. Posadila si ho na klín.

Bylo sice ještě brzy ráno, ale přesto slyšela ťukání psacího stroje dr. Larch potřeboval ještě někomu něco sdělit. Chlapeček na jejím klíně se třásl a také naslouchal psacímu stroji.

"Slyšíš to?" pošeptal sestře Angele.

"Ten psací stroj?" zeptala se.

"Cože?" podivil se.

"To je psací stroj," vysvětlovala, ale on jenom zavrtěl hlavou.

"Ne, je to kůra," prohlásil. "Vždycky se tu objeví po ránu nebo v noci."

I když ji pořád bolela záda, zanesla sestra Angela chlapce až do kanceláře a ukázala mu zdroj hluku, který slyšel - dr. Larche u psacího stroje. Napadlo ji při tom, jestli Larch v tom stavu, v jakém se věnoval psaní, chlapce nepoleká ještě víc než jeho představy o lidech proměněných ve stromy.

"Vidíš?" zeptala se kluka sestra Angela. "To je psací stroj a doktor Larch." Larch se na ně zamračil, podrážděný tím vyrušováním, a zabručel něco nesrozumitelného. "Doktora Larche přece znáš, ne?" domlouvala chlapečkovi sestra Angela.

Ale klouček ani v nejmenším nepochyboval o tom, jak se věci mají. Ovinul sestře Angele paže kolem krku, potom váhavě jednu ruku uvolnil a ukázal na psací stroj a dr. Larche. "Lesní potvora," zašeptal.

Při psaní tohoto dopisu povolal Larch do zbraně všechny své pedagogické schopnosti psal Homeru Wellsovi a napsal mu úplně všechno. Nedoprošoval se. Nepokoušel se tvrdit, že práce Fuzzyho Stoná je důležitější než to, co dělá Homer Wells nezmínil se o tom, že Homer Wells i Fuzzy Stone jsou oba podvodníci. Larch jenom napsal, že Angel docela určitě pochopí otcovu oběť - "Ocení, že cítíš potřebu být užitečný" tak to formuloval Wilbur Larch.

"Mladí lidé obdivují riziko. Připadá jim jako hrdinství," argumentoval Larch. "Kdyby potraty byly legální, mohl bys odmítnout - vlastně bys musel odmítnout -- při tvých názorech. Ale dokud jsou v rozporu se zákonem, jak můžeš odmítnout? Jak by ses mohl rozhodovat podle svého ve věci, kde tolika jiným je jakákoliv možnost volby odepřena? Ty ženy nemají na vybranou. Jak vím, i ty si uvědomuješ, že to není správné, ale jak bys mohl - právě ty, při všem, co sám víš - JAK BY SIS MOHL ČINIT NÁROK NA SVOBODNÉ ROZHODNUTÍ NEPOMÁHAT TĚM, KDO NEMOHOU POŽÁDAT O POMOC NIKOHO JINÉHO? Musíš jim pomoci, protože jim umíš pomoci. Mysli na to, kdo jim pomůže, když je odmítneš." Wilbur Larch byl tak unavený, že kdyby si dovolil jen na chvíli usnout, zarostly by mu oči stromovou kůrou. . "Ocitl ses v pasti," psal Larch Homerovi. "A není to moje past - já jsem tě nepolapil. Protože jsou potraty nezákonné, ženy, které je potřebují a chtějí, nemají na vybranou a ty - protože víš, jak ten zákrok provést - si také nemůžeš vybírat. Dochází zde k porušení tvého práva svobodné volby a totéž platí i o svobodné volbě každé ženy. Kdyby potraty byly legální, ženy by si mohly vybrat - a ty také. Mohl by ses svobodně rozhodnout, že to dělat nebudeš, protože by to dělal někdo jiný. Ale v takové situaci, jaká je, jsi v pasti. A ženy jsou také v pasti. Ty ženy jsou oběťmi právě tak jako ty.

Jsi mým mistrovským dílem," psal Wilbur Larch Homeru Wellsovi. "Všechno ostatní jsem bral jenom jako práci. Nevím, jestli je v tobě něco mistrovského," napsal Larch Homerovi na závěr, "ale vím, co je tvoje práce, a ty to víš taky. Jsi lékař."

List odešel spolu s dopisy a "důkazním materiálem" pro dozorčí výbor sestra Caroline nejen že zanesla poštu na nádraží, ale dohlédla i na to, aby ji naložili do vlaku. Když vlak odjel, zpozorovala obzvláště dezorientovanou mladou ženu, která vystoupila na špatné straně kolejí přednosta se díval na televizi a nebyl k dispozici, aby ji nasměroval. Sestra Caroline se té zemdlené ženy otázala, jestli nehledá sirotčinec, a zjistila, že ano. Zena buď nemohla mluvit, anebo se jí nechtělo jenom pokývla hlavou a vykročila se sestrou Caroline do kopce.

Dr. Larch právě dokončoval potrat u pacientky, která dorazila už včera a zůstala tu přes noc. "Lituji, že jste musela čekat, doufám, že jste tady měla dostatečné pohodlí." omlouval sejí.

"Ano, všichni na mě byli moc hodní," ujistila ho. "Dokonce i děti se mi zdály příjemné - ty, co jsem viděla." Doktora Larche tím svým "dokonce" zaskočila. Proč by děti neměly vypadat příjemně? Potom ho napadlo, že možná ani netuší, jak St. Cloud's a jeho obyvatelé působí na lidi odjinud.

Měl právě namířeno do lékárny, aby si trochu odpočal, když tu mu sestra Caroline představila novou pacientku. Mladá žena ještě stále nepromluvila, takže jí Larch poněkud nedůvěřoval.

"Víte určitě, že jste těhotná?" otázal se. Přikývla. "Ve druhém měsíci?" odhadoval Larch. Žena potřásla hlavou a zvedla tři prsty. "Ve třetím měsíci," řekl Larch, ale žena pokrčila rameny a ukázala čtyři prsty. "Možná čtyři?" pochopil Larch. Roztáhla pět prstů. "Vy jste už v pátém měsíci těhotenství?" vyptával se Larch. Teď mu ukázala šest prstů. "Možná v šestém?" divil se Larch. Zena pokrčila rameny.

"Víte jistě, že jste v jiném stavu?" začal Larch ještě jednou. Ano, přikývla. "Ale nevíte, jak dlouho?" ptal se Larch, zatímco jí sestra Caroline pomáhala se svlékáním byla silně podvyživená, Larch a sestra Caroline si okamžitě uvědomili, že je v pokročilejším stadiu těhotenství, než se původně domnívali. Larch ji prohlédl měla horečku a na doteky reagovala velmi podrážděně. "Jste už skoro v sedmém měsíci," oznámil jí. "Je možné, že jste přišla moc pozdě," zdůraznil. Žena zavrtěla hlavou.

Larch se na to potřeboval podívat důkladněji, ale sestra Caroline pacientku jen s obtížemi dostala do žádoucí polohy. Zatímco jí Caroline měřila teplotu, Larch jí mohl jenom položit ruku na břicho, které bylo nesmírně napjaté - kdykoliv se jí Larch třeba jen lehce dotkl, zatajila dech.

"Nezkoušela jste s tím něco udělat sama?" zeptal se mírně. "Neublížila jste si?" Žena ztuhla. "Proč nechcete mluvit?" chtěl vědět dr. Larch. Žena zavrtěla hlavou. "Jste němá?" Opět potřásla hlavou.

"Nejste zraněná?" vyptával se Larch. Žena pokrčila rameny.

Konečně se sestře Caroline podařilo ji pohodlně uchytit ve třmenech. "Teď se do vás podívám," vysvětloval Larch. "Tohle je poševní zrcátko," dodal a zvedl nástroj v ruce. "Možná to bude trochu studit, ale bolet to nebude." Žena zavrtěla hlavou. "Ne, opravdu, nezpůsobím vám bolest - jenom se podívám."

"Má teplotu čtyřicet," pošeptala Larchovi sestra Caroline.

"Bude to pro vás příjemnější, když se uvolníte," poznamenal Larch vycítil ženin odpor proti zrcátku. Když se sklonil, aby ji prohlédl, mladá žena promluvila:

"Já to nebyla," řekla. "Tolik věcí bych si do sebe nikdy nenastrkala."

"Tolik věcí?" nechápal Larch. "Jakých věcí?" Najednou neměl chuť ji prohlížet, dokud neuslyší odpověď.

"Já to nebyla," opakovala. "Něco takovýho bych neudělala."

Dr. Larch se sklonil k zrcátku musel zadržet dech. Zápach sepse a rozkladu byl tak silný, že by se snad zalkl, kdyby se pokusil nadechnout nebo polknout, a povědomé, syté zbarvení, způsobené infekcí (i když zmatnělé výtokem) by odradilo i ty nejstatečnější či nejméně zkušené jedince. Ale Wilbur Larch opět začal dýchat, pomalu a pravidelně byl to jediný způsob, jak si zachovat pevnou ruku. Užasle si prohlížel zanícené tkáně té mladé ženy byly tak rozpálené, že by od nich mohl shořet celý svět. Vidíš, Homere? otázal se sám sebe Larch. I skrze zrcátko cítil v oku její zář.