Kapitola III.
V polovině srpna naše válečné galéry, které papež ze svého úvěru pronajal, odrazily od benátských břehů. Moře bylo vesměs klidné a pluli jsme podél hornatého pobřeží. V zapadajícím slunci získalo moře modročervenou barvu. Pro mě to bylo moře Říma a antiky. Jaké nadšení mě naplnilo, když se přede mnou objevily řecké břehy! Když jsme se vylodili v Patrasu, byl bych objímal každý zaprášený vavřínový strom, rukama se dotýkal každého torza zbrázděného chrámového sloupu. Nemohl jsem však nevidět skutečnost. Smrtící žár léta spálil zemi na troud. Staré chrámy byly v rozvalinách. Vousatí mniši v černých kutnách se na nás Latiny dívali s kletbami v očích. Už na lodi mi Benátčané vyprávěli, že řecké moře je moře nenávisti. Turci ovládli Malou Asii na východě, Bulharsko, Makedonii a Thesálii na západě. Posledním zbytkem byzantské moci byla vláda císařových bratrů, despotů morejských; neustále spolu však bojovali a mezi Turky hledali spojence při svých mocenských půtkách. Císařův bratr Demetrios se dokonce po boku sultána Murada zúčastnil obléhání Cařihradu. Benátky a Janov ovládly ostrovy a založily tam své obchodní základny a obě města spolu soupeřila a nenáviděla se. Srbský despota platil daň sultánovi, stejně tak Albánie. Benátky v bojích proti německému císaři ovládly dalmatské pobřeží. Potomci franckých hrabat a baronů se snažili udržet vládu nad ostrovy, posledními zbytky latinského císařství', založeného kdysi křižáky. Vládla tady nenávist všech proti všem. Křesťané nenáviděli muslimy a muslimové křesťany. Katoličtí křesťané nenáviděli křesťany řecké víry, pravoslavní katolíky. Chudí rolníci nenáviděli své pány a šlechtici se nenáviděli navzájem. Cizinec udělal nejlépe, když držel jazyk za zuby, aby nikoho neurazil. Tak se změnila kdysi mocná a zlatě zářící byzantská říše, a zlotřilci se v době hněvu a rozkladu rvali o to, co ještě zbývalo z jejích trosek. Myšlenka vnést smír do země, v níž císařův bratr bojoval proti svému bratru na straně nevěřících, se zdála nemožná.
V Patrasu na loď nastoupil despota Konstantin, nejstarší z žijících bratří císaře Jana Vlil. Palaiologa. Měl jako císařův zástupce prověřit tři sta střelců, kteří byli najati na Benátkami ovládané Krétě, a potom s námi odplout do Cařihradu. Císař ho chtěl jmenovat místodržícím, až sám odcestuje do Itálie. Za císařovy nepřítomnosti měl odpovídat za bezpečnost Cařihradu. Říkalo se o něm, že je schopný voják. Benátčané si však šeptali, že odjel bez císařova vědomí z Cařihradu do Morey a chtěl odtamtud za pomoci Turků vyhnat své bratry. Sotva jsem tomu mohl uvěřit. Bylo mu asi třicet tři let, měl zvlněný plnovous, byl to krásný muž. V obličeji se mu zračil stejný pochmurný stesk, jaký jsem znal z Dishypatových tváří. Působil však důvěryhodným a přátelským dojmem a nebyl vůbec pyšný, i když byl z císařského rodu. Vznešení řečtí učenci z jeho doprovodu se chovali mnohem pyšněji.
Netrvalo dlouho a já jsem pochopil, že přes všechnu formální zdvořilost nás v hloubi duše považují za barbary. Jejich říše byla i ve své chudobě a ponížení tisíciletá. Knížata a panovníci západních zemí pro ně byli pouhými zbohatlíky. Abychom získali čas, rozdělilo se naše poselstvo na dvě části. První skupina plula přímo do Cařihradu, jen aby nás nepředstihlo poselstvo z Avignonu. Doktor Mikuláš a já jsme následovali prince Konstantina na Krétu. Během plavby jsem se seznámil s princovým důvěrníkem a poradcem, učeným šlechticem Sfrantzésem. Sám mi vyprávěl, že spolu byli vychováni a že jsou nerozluční přátelé. Jeho zájem jsem si v žádném případě nevysvětloval jako projev upřímného přátelství. Naopak, pochopil jsem, že se ode mě snaží získat užitečné informace o členech našeho poselstva, o koncilu a o životě v Itálii. Dal mi najevo, že po příjezdu do Cařihradu se setkáme s nepřízní a odporem.
Princ Konstantin nicméně považoval unii za politickou nutnost, neboť bez ní by Cařihradu hrozila dříve či později zkáza. O sobě Sfrantzés tvrdil, že rozumem i citem unii vřele pod…
