Kapitola VII.
Johannes Peregrinus dei Bardi, ve Fiesole v lednu 1444, píše tuto pomíjivou vzpomínku a marnou prosbu o odpuštění. Vznešená paní Ghito dei Bardi, moje drahá a ctěná ženo. Až dostaneš tento dopis, budu už daleko a nebudeš mě moci dostihnout. Vroucně tě prosím ve jménu našich víc než čtyř společných let, abys o to neusilovala, neboť žádná moc na zemi mě už nedokáže vrátit z cesty, již jsem nastoupil, ani vliv knížete, ani ty nejúpěnlivější prosby. Zaslíbil jsem se kříži a byl bych nejenom před světským a církevním právem, ale především před svým svědomím zločincem, kdybych se vrátil zpátky. Proč jsem se však po dlouhém rozvažování a po mnoha pochybách zaslíbil kříži, to ti ještě musím kvůli vší tvé dobrotě vysvětlit. Také našemu synovi dlužím vysvětlení, pokud bych se už nevrátil.
Nejprve prohlašuji, že můj odchod nemá nic společného s odcizením od tebe nebo od našeho syna. Po těch letech mě už snad znáš a víš, že to není pouhá touha po dobrodružství nebo po změně. Nejsem ani opilec, nebo prostopášník, který by musel utíkat před důsledky svých činů, nerozházel jsem náš majetek, takže by mi nic jiného, než přijmout kříž nezbylo, nejsem ani nejmladší syn, který by usiloval o moc a slávu, a nejsem ničema, jaké tam země posílají, aby se jich zbavily, ani darebák, jemuž hoří půda pod nohama. Spolu jsme se vysmívali a pošklebovali těm, kdo se zaslíbili kříži, nebo jimž byl kříž násilím vnucen, protože úřady nebo nešťastní příbuzní nevěděli, jak se jich jinak zbavit. Prozíravě a moudře jsme spolu přišli také na to, že všechna ta kázání o křížové výpravě jsou jen politickou intrikou, s jejíž pomocí se papež Evžen pokouší získat na svou stranu stoupence papeže Felixe z Francie a Německa. Pokud jsme z našeho majetku věnovali na tento účel nějaké dary, udělali jsme to jen proto, abychom vypadali zbožně a byli zadobře s církví. Těmi zlatými floriny jsme se vykoupili z povinností kříže. Ostatně, co by mohlo být snadnější než přijímat v našem krásném domě zbožné otce, hostit je, se zájmem naslouchat jejich rozkladům a nakonec přičinit své jméno k jejich seznamům sbírek na sirotky a vdovy, na misionáře a nové oltáře, na kláštery a dobročinné ústavy, na školy a semináře, na Svatý hrob a krásné nástěnné malby, ano, i celý kostel jsme dali postavit a nikdo od nás neodešel s prázdnýma rukama, nýbrž každý dostal ještě více, než očekával, a my jsme se za nimi dívali s úsměvem a s čistým svědomím. Z bezedného zdroje se ovšem snadno čerpá. Ani všechny ty dary na všechny možné dobročinné účely náš majetek příliš neztenčily. A sama církev souhlasí s tím, že dary, jež nám bankéři každoročně posílají za naše vklady, nejsou v žádném případě úrokem, který církev zakazuje. Nepomáhali jsme jen církvi, podporovali jsme i všechny ostatní dobré a nám milé cíle. Chudým studentům jsme rozdávali plné peněženky, učenci nám žehnali, malířům, sochařům a architektům jsme platili víc, než bylo dohodnuto, pokud jsme soudili, že se jim dílo podařilo. Dost však o tom. I kazatele křížové cesty jsme tedy štědře podporovali, přestože jako florentský občan nemám žádný zvláštní důvod cítit pochopení pro papeže Evžena. Poté, co se přestěhoval zpátky do Říma, zrušil své dřívější svazky a uzavřel nové a pro nás nevýhodné smlouvy, a nevděkem se tak odvděčil za všechno, co pro něj Florencie udělala v dobách, kdy to nejvíce potřeboval. (Přesto se nedá říct, že by pro něj Florencie udělala něco, co by nebylo dobré a výhodné zároveň pro ni, nebo že by zaplatila jediný florin, který by se jí v různých podobách mnohokrát nevrátil zpátky.)
Vzpomínáš si snad na mé zklamání a depresi, když se spojení východní a západní církve rozplynulo v nic, jako by k němu nikdy nedošlo, byť se jeho vyhlášení slavilo radostnými kázáními a vyzváněním zvonů ve všech křesťanských zemích. Basilejský koncil prostě jen sesadil papeže Evžena a zvolil papežem toho neskutečně bohatého miláčka světské moci, vévodu savojského, který když ovdověl, se s družinou stejně smýšlejících rytířů uch…
