Kapitola V.
Řekové se mezi sebou bezpočtukrát pohádali a jak Bessarion, tak Markos Eugenikos sestavili své výklady o dogmatech, týkajících se očistce. Teprve pak Řekové konečně s definitivní platností prohlásili: „Před vzkříšením těla není ještě trest odsouzených dokonán. Trest se naplňuje teprve tehdy, až i vzkříšené tělo převezme svůj díl trestu. Stejně tak duše zbožných lidí mohou hned po smrti užívat blaženosti, jakou je duše schopná pocítit, vzkříšení těla však dodá k této blaženosti nádheru a tělo se rozzáří jako slunce.
"Víc nechtěli Řekové o své víře říct a odmítli o věci dál diskutovat. Sami neměli ve svém náboženství zcela jasno, přijímali jen to, co jednou provždy dokázali církevní otcové a nechávali na každém, ať se s rozpory a protiklady vypořádá, jak umí. Proto jsme výsledek považovali za úspěch, jakkoliv bylo jejich vyjádření v rozporu s jasným a prostým učením katolické církve.
Mým úkolem toho dne bylo zapsat Bessarionovy výroky ve volné disputaci, a to bylo snadné, neboť mluvil řecky a hned svá slova překládal do latiny, aniž by k tomu potřeboval pomoc doktora Secundina. Rychle jsem přepsal poznámky načisto, jen jsem se zastavil ve svém bytě, abych se převlékl, a pak jsem text začerstva odnesl Bessarionovi, aby si jej přečetl a opravil. Doufal jsem, že stejně jako dřív si zatím budu moct číst v Sudě. Ve dveřích jsem se však setkal s naší krásnou paní domácí. Většinou se na mě tajemně usmívala, teď mi však rozčileně a vyděšeně řekla, že na mě čeká nějaký podivný člověk. Bez dovolení šel rovnou do mého pokoje. Marně jsem se ptal, čím jí nahnal hrůzu. To mi nedovedla vysvětlit, jen se pokřižovala a úpěnlivě mě prosila, abych toho divného člověka co nejdříve vyprovodil z domu.
Už se stmívalo a v mém pokoji u dveří stál, jako by vrostl do země, smrtelně bledý mladý muž s divokýma a blouznivýma očima a neupraveným černým plnovousem. Halil se do pláště, jako by se pořád chvěl zimou, bez ohledu na letní žár. Opravdu, bylo v něm něco divného a nepřirozeného, a když jsem ho uviděl, celý jsem se nastražil.
„Co ode mě chcete?" zeptal jsem se zprudka.
„Což mě nepoznáváš?" opáčil se zvláštním úsměvem, vůbec ne zlověstně. Prudce jsem zavrtěl hlavou a napadlo mě, že je možná pomatený.
„Podívej se pořádně," vybídl mě a v pokoji se už tak zešeřilo, že mi před očima svítily jen jeho přízračně bílé tváře. „Nebo mi lišky tak ohlodaly obličej, že mě nepoznáváš?"
Polil mě ledový pot a zachvěl jsem se hrůzou: „Blouzníte?" řekl jsem. Pohnul se, jako by chtěl přistoupit blíž, a já jsem prudce pozvedl obě ruce, abych mu v tom zabránil, neboť se mi zdálo, že z něj vane ledový chlad.
„Což nejsi ten muž, který dal ve vesnici pohřbít mrtvolu nalezenou v lese?" zeptal se. „Dobrá. Přišel jsem ti za tvou službu poděkovat. Máš nějaký důkaz, koho si pochoval?"
S ulehčením jsem si pomyslel, že je to snad někdo, kdo hledá ztraceného příbuzného. Vytáhl jsem přezku a ukázal mu ji.
„Přesně tak," řekl, rozevřel plášť a ukázal mi na svém pásu navlas stejnou přezku. „Jsem to já, nemusíš mě však podezírat nebo se mě bát. Přišel jsem si jen vzít svou přezku a poděkovat ti, neboť jsi mi prokázal tu největší službu, jakou může člověk člověku prokázat. Proto ti přeji jen dobré."
„Jděte si po svých!" vykřikl jsem na něj a celý jsem se roztřásl hrůzou. „Buď jste blázen, nebo hrajete příšernou hru."
„Bratře," řekl. „Přezka v tvých rukou dokazuje, že jsi můj bratr. Přej si cokoliv na světě, a tvé přání se ti vyplní. Vstal jsem z hrobu, abych ti poděkoval, a mám moc splnit tvé nejvroucnější přání."
Zdálo se mi, že z něj vane chlad smrti. Jako bych měl noční můru a nemohl se ani pohnout. Hlavou mi však bleskla šílená myšlenka, projela mnou nesmyslná naděje, a abych na žert odpověděl žertem ještě příšernějším, zvolal jsem: „I kdybys byl duch pekel, tak splň svůj slib a dej, ať se ještě jednou setkám s Beatricí."
„Beatrice," opakoval. „Což si opravdu nepřeješ nic lepšího, když k tomu máš jednou příležitost?"
Zavrtěl jsem hlavou a hrdlo…
