Kapitola II.
Podzim a zima v Basileji pro mě byly očistcem. Byl jsem nejmladší a nejméně zkušený z písařů kardinála Cesariniho a ostatní mi to dávali často pocítit. Ve světnici písařů mi vykázali místo u dveří a dostával jsem ty nejpodřadnější práce. Starší tajemníci za mnou slídili jako vlci, a když nebyl na obzoru nikdo z představených, byli drzí a sprostí. Když jsem nastoupil, viděli ve mně jen konkurenta v boji o kardinálovu přízeň a dělali, co mohli, abych se nedostal k žádné pořádné práci, nepřišel kardinálovi na oči a nemohl mu projevit svou ochotu a píli. Dobrý jsem jim byl jenom tehdy, když jsem běhal do hostince pro džbány vína, aby mě přestali trápit. I tehdy se mi však posmívali proto, že sám nepiju. Měl jsem dobrý rukopis a při opisování latinských dopisů jsem nedělal chyby. To mi nemohli odpustit, neboť několik jich studovalo na univerzitě. Aby zakryli vlastní hloupost, využívali mé neznalosti teologie a kanonického práva a diskutovali o rozhodnutích a dekretech svatého koncilu, jako by snědli všechnu moudrost světa. Podle mého názoru jen zabíjeli čas nepodstatnými hloupostmi a snad i zapomněli, proč se vlastně koncil sešel a o co tam jde. Nepovažoval jsem koncil vůbec za svatý, byť vycházel z předpokladu, že o výsledcích hlasování rozhoduje Duch svatý a koncil tak představuje nejvyšší moc církve, jíž se musí podřídit i papež.
Pokud město Basilej zbohatlo tím, že hostilo koncil, jeho kardinály, biskupy a preláty, právníky a kněze, bylo to podle mě spíše díky nadměrnému požívání vína a stejně nadměrné spotřebě papíru. Kdybych chtěl zbohatnout, myslel jsem si hořce, stal bych se příručím v obchodě s vínem, založil bych papírnu nebo bych se nechal zaměstnat jako dveřník v nevěstinci. Ti muži, kteří se shromáždili nepochybně s dobrými úmysly a předsevzetími, aby pod vedením Ducha svatého vyléčili církev z jejích neduhů, se už dávno vzdali myšlenky, že by se měli nejdříve vyléčit sami. Nakazili se duchovním morem, vášnivým soupeřením o úspěch, postavení a prebendy. Pokud vůbec mysleli na něco jiného než na vlastní prospěch, myslel každý z nich na prospěch svého národa, krále nebo knížete. Mezi těmi pěti až šesti sty představiteli bylo stejně tolik názorů jako mužů a hlas obyčejného kněze a laického právníka měl při hlasování stejnou váhu jako hlas biskupa nebo kardinála. Rozum, učenost ani nejmoudřejší argumentace už na ně nepůsobily, většinu získal na svou stranu ten největší křikloun.
Jako bych přímo viděl štiplavou páru nenávisti, klevet a intrikaření, jak v zimních mlhavých dnech stoupá z basilejských uliček. Říkal jsem si však, že v Basileji jsou přece i nejučenější muži své doby, žáci Vergilia a Cicerona, kteří snad rozptýlí mlhu doby tím, že v ní nechají zazářit slunce antiky, slunce řeckých a římských básníků. Po jejich společnosti jsem toužil, kvůli nim jsem přišel do Basileje. A nejslavnější z nich byl Aeneas Silvius Piccolomini, rétor a básník. Kolem něj se shromažďovala Malá basilejská akademie, jak si ta společnost sama říkala, a mluvilo se o tom, že při jejích večerních sezeních plane jeho duch jasným plamenem. Přestože zastával pouhou hodnost tajemníka u kardinála Svatého kříže, nedovedl jsem si představit, jak bych se jako ten poslední Cesariniho tajemník k němu mohl dostat a naslouchat jeho učení. Byť jsem se bál kardinálů a biskupů a vzhlížel jsem k nim s úctou, s nesrovnatelně větší, do nebe sahající úctou jsem vzhlížel k tomuto Aeneovi Silviovi. Mnohokrát jsem kroužil kolem jeho bytu, a dokonce jsem ho i viděl, obklopeného veselou společností. Netroufl jsem si ho však oslovit, neboť jsem byl mladý a plachý. Ve světnici písařů se o něm nemluvilo dobře, ale já jsem nemohl a nechtěl věřit, že by v tomto básníkovi bylo něco špatného. Považoval jsem pomluvy jen za zlolajnost černých kuten, uvízlých ve slepých uličkách teologického labyrintu.
„Vezmi s sebou džbán vína a krásné děvče," radili mi poťouchle, „děvčeti hned vymysli latinské jméno a dokud džbán nevyprázdní, nemusíš se bát o je…
