KAPITOLA 4
Snad bylo dáno, abych se protloukal uvnitř zdí ještě devět let, jež ukázali havrani, aniž jsem se sám k sobě přiznal. Snad proto, abych poznal život a dosáhl správného věku. Avšak proto zajisté mi byla určena Arsinoé za průvodkyni životem, neboť sotva která jiná žena by mě byla dokázala držet v poutech země přízemnosti a ochromého rozumu. Díky jí mohl mne jednoho dne Tertius Valerius odvést do své jizby, a hovořit se mnou o samotě po svým jemným, trpělivou nemohoucností vycizelovaným stylem.
„Drahý synu Turné,“ začal vlídně. „Víš dobře, že jsem v tobě nalezl zalíbení. A přítomnost tvé ženy zjasňuje dny mého stáří. Ale záchvat nemoci, jenž mě kdysi přepadl na Foru, byl mi zdravým mementem smrtelnosti. Sám víš, že se mohu kdykoli zhroutit bez ducha k zemi. Proto jsem přemýšlel o tvé budoucnosti.“
„Hleď, drahý Turné,“ pokračoval třaslavým stařeckým hlasem, „mám tě velice rád. Dovol mi proto jako starému zkušenému muži říci, že život, jaký vedeš, tě není hoden. Musíš se vzchopit a něco podniknout. Dost dlouho sis přivykal na římské mravy, dost dlouho ses učil řeč. Umíš ji nyní lépe než kterýkoli Sabin či jiný cizinec, jež se sem přistěhoval ze svého původního bydliště, aby rozmnožil počet lidí v Římě. Považují tě za Římana^ můžeš se jím stát jako jiní, chceš-li.“
Hlava mu poklesla, ale usmíval se vrásčitýma očima a poznamenal: „Pro tebe, jako pro mne, je toto město drsné a nemilosrdné. Přál bych si, aby se vrátilo do moci Saturna, ale vlčice boha války je kojnou Říma. Tak určili bohové a my nemůžeme udělat nic jiného, než se tomu podrobit. Je to město kypící a rostoucí. A pravý muž má možnost růst s ním. Nepovažuji všecky jeho principy za správné či jeho války za spravedlivé. Mezi námi, syny otce, a mezi lidem je také propast, jež užírá jako hnijící rána tělo státu. Je nutno rozhodnout také problém rozdělení půdy, jinak jednou vyvstane jako prasklý vřed, a čím později, tím bude trpčí. Chamtivost je naší slabostí. Nechceme se vzdát ani části svého vlastnictví, pokud k tomu nejsme přinuceni.“
Zavrtěl hlavou, pousmál se a pravil: „Promiň starci, odbo-čil-li jsem od věci a hovořím-li o své dávné myšlence, pro kterou jsem si vysloužil pověst hlupce u své rodiny i u své třídy, ale ať již v dobrém či zlém, je Řím mým městem a městem mé rodiny od té doby, kdy náš praotec před půldruhým stoletím opustil nahý Volsinie, svěřuje svou budoucnost v nové zemi jenom sám sobě. Jen hlupák obrací svůj omyl ve ctnost a vychloubá se tím. Nechlubím se smrtí svých dvou jediných synů. To byl nejtrpčí omyl mého života, ačkoli lid si mě ukazuje na Foru a otcové šeptají svým synům: tamhle kráčí muž, Tertius Valerius, jenž vydal vlastní syny do rukou liktorům, aby zachránil Řím před tyranií. Neobrátím se a nevolám, že to byl příšerný omyl, poněvadž je lepší, když lidé věří lži, je-li to pro dobro Říma a přiměje-li to jinochy, aby vydrželi budoucí pokušení. A ta přijdou.“
Jeho tělo se začalo chvět a slina stékala mu ze spadlého koutku úst. Arsinoé vešla do komnaty, jakoby náhodou přecházejíc kolem dveřního otvoru, setřela lněným ručníkem sliny starci z vousů, a aby ho uklidnila, pohladila ho po vlasech a zeptala se pohněvaně:
„Snad neunavuješ našeho přítele, nebo mu dokonce kazíš náladu?“
Tertius Valerius se okamžitě přestal třást, sotva se chytl Ar-sioniny ruky, podíval se na ni s láskou a ujišťoval: „Ne, dcero, neunavuje mě, ale spíše já jeho. Měl bych být pamětliv toho, že nemluvím před senátem. Mám pro tebe, Turné, docela jasný návrh. Chceš-li, mohu ti obstarat římské občanství v některé slušné tribui. Jako plebejce, samozřejmě. Však jsi při svém příchodju oznámil tolik svého majetku, že to odpovídá majetku těžkooděnce. Mezi jezdce se nedostaneš, ti jsou sami pro sebe. Ale jako těžkooděnec bys mohl sloužit. Máš válečné zkušenosti, jak mi tvoje manželka vypravovala a jak dosvědčují tvoje jizvy. Tam je tvá příležitost, Turné. Teď záleží již všecko pouze na tobě. Brána lanová chrámu je stále otevřena.“
Věděl jsem, že je nebezpečná…
