KAPITOLA 4
A nemám již, co bych vyprávěl. Kamínek po kamínku jsem držel v ruce svůj uplynulý život a pouštěl zpět do nejprostší černé nádobky před bohyniným obrazem. Z nich se poznám, z nich si vše připomenu, až se jednou vrátím, až jednou jako cizinec sestoupím po náhrobním schodišti a vezmu kamínky do rukou. Snad bude nádobka rozbita. Snad prach staletí pokryje podlahu mého hrobu. Snad i kamenný sarkofág s krásně vytesanými obrazy bude pryč a mé tělo zmizí jako prach ve spoustě zemského prachu. Ale prosté kamínky zůstanou.
Dary i drahocennosti zmizí. Sarkofág bude vypáčen. Přijdou lupiči a kořistníci. Život národů má také svou víru. Až národ jednou vyhyne a i jeho jazyk se zapomene, nikdo již nebude chránit hroby. Zmizí krásné řecké vázy i s malbami, zmizí řezby mých umělců. Avšak zachovají se malby na stěnách. Ty se nemohou ukrást. Prosté kamínky zůstanou. Kdo z nich bude umět číst?
Myslím, že se poznám, až se skloním a zvednu kamínky ze staletého prachu. Vystoupím úzkými schody zpět do zemského světla. Živýma očima pohlédnu na líbezný kužel bohy-niny hory na druhé straně úvalu proti mému hrobu. Poznám se, připomenu si vše. A tehdy, tehdy zavane vichřice, vypukne bouře.
V to věřím já, Turms nesmrtelný. I když zmizí, co jsem napsal, černidlo vybledne, třtinový papír shnije a ani jazyk, jímž píši, se nebude umět číst, přece jen psaním jsem připoutal na kamínky svého života vše, nač se chci upamatovat. Z nich se tedy zajisté poznám, až se vrátím.
Ruce se mi třesou, dech mi chrčí v prsou. Deset let uplynulo a konečně nachází chvíle mé smrti a osvobození z těla. Ale mému národu se daří dobře, dobytek se rozmnožil, pole nesla úrody, matky rodily zdravé děti. Vychoval jsem je, aby žily správně, až odejdu.
Když se mne přicházeli ptát na znamení, řekl jsem jim: „K tomu jsou auguři, znalci jater a bleskopravci. Věřte jim. Nerušte mne malichernými věcmi.“
Zákony jsem dal ustanovovat radě a lidu potvrzovat, soudcové soudili, úředníci uskutečňovali pravoplatné rozsudky. Jen jsem je varoval: „Zákony mají chránit slabé proti silným. Silní ochrany nepotřebují.“
A když jsem to říkal, vzpomněl jsem si na Hannu, jež mne milovala, a na své dítě, jež ještě nenarozené odnesla s sebou. Byli slabí. Nedovedl jsem je ochránit. Sice nyní po letech jsem měl možnost je hledat a dal jsem je skutečně hledat po všech koutech země, až ve Foinikii. Ale ani stopa se nenašla.
Všecko hledání bylo marné. Tím víc jsem cítil svou vinu. Modlil jsem se: „Ty nejvyšší nad všemi bohy pozemskými, ty, jenž skrýváš svou tvář, ty nepohnutý! Jen ty máš moc smýt mou vinu, můj zločin. Ty můžeš vrátit čas. Ty můžeš vynést mrtvé ode dná mořského. Usmiř můj špatný čin a dopřej mi pokoje.“
Přísahal jsem: „Nic nechci pro sebe. Dožívám svůj život jen k dobru svého lidu. I kdybych se znavil v tomto vězení svého těla, slibuji ti vyprosit si od bohů dalších deset let života pro dobro mého lidu. Ale smiluj se nade mnou, aby se Hanně a dítěti nestalo nic zlého pro mou zbabělost.“
Neobětoval jsem. Jak bych mohl obětovat zahaleným bohům, jejichž jména ani počet nikdo nezná? Jen jsem se modlil. Já, lukumo, skrze něhož přicházelo požehnání na můj lid, jsem sám sobě pomoci nemohl. Proto jsem neměl příliš radosti ze své síly.
Stále řidčeji jsem si dával malovat paže a tvář na rudo a nosit se v božích nosítkách do chrámu. Když jsem tehdy viděl hladové dítě či plačící ženu, polehlo obilí na polích krupobitím, blesky pobily zem a v mracích hřmělo. Můj lid se naučil znát mou vůli. Ale vlastnímu provinění jsem nepomohl.
Potom se stal zázrak. Po mnohých letech. Jednou přišli ke mně dva prostí poutníci. Bez znamení, nečekaně přišli. Spatřil jsem Hannu, naživu a zdrávu, a poznal jsem ji ihned, ačkoli skláněla přede mnou pokorně hlavu, jako její muž. Stala se z ní krásná venkovanka a byla v nejlepších letech. Ale její oči byly smutné, když pozvedla hlavu a podívala se na mne.
Tvář jejího muže byla dobrá a upřímná. Drželi se pevně za ruce, bojíce se mne. Putovali ke mně dlouhou c…
