KAPITOLA 2
Nazítří svolal Dórieus Fókajské na posilující pochod, jak říkal, aby jim pomohl nabrat sil po strádání za mořské plavby. Fókajci rozšířili jeho slávu po městě bez ohledu na jazykové nesnáze. Když konal před odjezdem oběti, zmlkl veškeren rámus a zmatek na tržišti a Panormští vzhlíželi k němu s pově-rečnou úctou. Je o hlavu větší než všichni zde, nezranitelný a bohům podoben, říkali mezi sebou.
Po obětech pravil: „Vydejme se na cestu.“ A bez ohlédnutí vykročil ven z města, oblečen v plné zbroji, ačkoli bylo horko. Tři stovky, jak říkal, šly za ním a poslední Dionýsios, v ruce svůj kus provazu s roztřepeným koncem. Poklad jsme naložili na tažná zvířata. Ani to nebyla velká dřina, vždyť větší část odpočívala někde na dně mořském s oběma padesátiveslice-mi.
Ohlédli jsme se až na rovině a viděli ke svému překvapení, že mnozí muži panormští jdou za námi. K večeru jsme začali stoupat do hor, a to se náš zadní voj rozmnožil již o stovku pastýřů a zemědělců, ozbrojených, jak každý mohl. Ulehli jsme k nočnímu odpočinku a po celém úbočí hořely malé ohníčky. Tak se ukázalo, že většina Panormu dychtila po povstání proti Segestě.
Když i Arsinoé ulehla, přišel ke mně Mikón s opuchlýma očima a těžce táhl nohy za sebou. Posadil se na zem a zeptal se: „Chápeš, Turmsi, jaká síla přiměla tyhle prosťáčky, aby se přidali k Dórieovi, sotvaže ho uviděli? Je přece pro ně cizincem a ani nezná jejich řeč. Přesto si vezmou ranec s jídlem, nůž či dýku a jdou za ním.“
Zeptal jsem se hořce: „Chápeš ty sám, jaká síla přiměla tebe a mne, ba i Dionýsia, abychom šli za ním, o námořnících nemluvíc? Věříš v jeho dědické požadavky a v jeho spojení s mořskou bohyní Thetis?“
Mikón řekl: „Nás s ním pojí nevyhnutelnost, protože jinak nemůžeme. Ale jsem tou nevyhnutelností znechucen, cítím svůj věk a moře zlomilo mé síly.“
Rozplakal se a naříkal: „Ruce i nohy mi opuchly, kůže na mnoha místech se mi sedřela, žaludek nesnese jídlo a z vína jsem se strašně zpotil. Nejhorší je však, že mám znavené srdce a v tomto svém vyčerpání nemám již vidiny. Mystéria se mi zdají být jen lstivou hrou a posvátná slova nesmyslným žvaněním. Tak jsem vyčerpán.“
Zamyslel jsem se a pravil jsem: „Po zasvěcení netoužím, ale člověk má skutečně potřebu upnout se k něčemu, k čemukoli, jako tito lidé se upnuli ve své nespokojenosti k Dórieovi. Tak i ovce důvěřivě jdou za beranem na pastviska.“
Mikón tvrdil: „Nejdou ale ani za tebou, ani za mnou, ba ani za Dionýsiem. Proč je to právě Dórieus? Kdyby byl aspoň moudrý. Nebo spravedlivý. Nebo jim něco slíbil. Ale slíbit jim něco se ani nenamáhá. Naopak ukazuje svým chováním, že je nepovažuje za sobě rovné.“
„Snad žijeme v převratné době,“ řekl jsem. „Všecko je jiné, než bývalo. Dórieus má svůj cíl a chce jej uskutečnit. Třeba ho to právě odlišuje od druhých a činí ho podobným bohům. Moudrý si není jist sám sebou a zná neužitečnost všech cílů, neboť se nic nestane, tak jak si přejeme.“
„Mám již dost strachů a nadějí,“ řekl Mikón. „Naučil jsem se pít příliš vína a to zničilo mé srdce. Ani jako lékař za moc nestojím, jen se vychloubám svými znalostmi, abych si posílil sebedůvěru. O onom světě nic nevím, jen opakuji, co jsem slyšel. Nevyhnutelnost mne uzavírá do svého železného kruhu. Všemi póry cítím, že jsem ztroskotal jako člověk.“
Třetího dne našeho unavujícího pochodu začali Fókajští, kteří nebyli zvyklí na pohyb po zemi, bručet a ukazovali puchýře. Dórieus k nim promluvil a řekl: „Sám kráčím před vámi a pochod mě baví, třebaže mám na sobě plnou výzbroj. A vy nesete každý jen svou zbraň. Vidíte, že nejsem ani zpocen.“
Namítali: „Tobě se snadno mluví, ale my nejsme jako ty.“ U prvního pramene se vrhli břichem k zemi, stříkali si vodu na hlavu a plakali nad svou bídou. Dórieova slova nepomohla, pak ale byli nuceni uvěřit Dionýsiově lanu. Vstali a šli.
Dórieus mluvil s Dionýsiem a doznal: „Nejsi hlupák a začínáš chápat povinnosti velitele při pozemním boji. Blížíme se k Segestě. Každý zodpovědný velitel unaví napřed své vo…
