Tajemný Etrusk (Mika Waltari)

KAPITOLA 4

A nemám již, co bych vyprávěl. Kamínek po kamínku jsem držel v ruce svůj uplynulý život a pouštěl zpět do nejprostší černé nádobky před bohyniným obrazem. Z nich se poznám, z nich si vše připomenu, až se jednou vrátím, až jednou jako cizinec sestoupím po náhrobním schodišti a vezmu kamínky do rukou. Snad bude nádobka rozbita. Snad prach staletí pokryje podlahu mého hrobu. Snad i kamenný sarkofág s krásně vytesanými obrazy bude pryč a mé tělo zmizí jako prach ve spoustě zemského prachu. Ale prosté kamínky zůstanou.

Dary i drahocennosti zmizí. Sarkofág bude vypáčen. Přijdou lupiči a kořistníci. Život národů má také svou víru. Až národ jednou vyhyne a i jeho jazyk se zapomene, nikdo již nebude chránit hroby. Zmizí krásné řecké vázy i s malbami, zmizí řezby mých umělců. Avšak zachovají se malby na stěnách. Ty se nemohou ukrást. Prosté kamínky zůstanou. Kdo z nich bude umět číst?

Myslím, že se poznám, až se skloním a zvednu kamínky ze staletého prachu. Vystoupím úzkými schody zpět do zemského světla. Živýma očima pohlédnu na líbezný kužel bohy-niny hory na druhé straně úvalu proti mému hrobu. Poznám se, připomenu si vše. A tehdy, tehdy zavane vichřice, vypukne bouře.

V to věřím já, Turms nesmrtelný. I když zmizí, co jsem napsal, černidlo vybledne, třtinový papír shnije a ani jazyk, jímž píši, se nebude umět číst, přece jen psaním jsem připoutal na kamínky svého života vše, nač se chci upamatovat. Z nich se tedy zajisté poznám, až se vrátím.

Ruce se mi třesou, dech mi chrčí v prsou. Deset let uplynulo a konečně nachází chvíle mé smrti a osvobození z těla. Ale mému národu se daří dobře, dobytek se rozmnožil, pole nesla úrody, matky rodily zdravé děti. Vychoval jsem je, aby žily správně, až odejdu.

Když se mne přicházeli ptát na znamení, řekl jsem jim: „K tomu jsou auguři, znalci jater a bleskopravci. Věřte jim. Nerušte mne malichernými věcmi.“

Zákony jsem dal ustanovovat radě a lidu potvrzovat, soudcové soudili, úředníci uskutečňovali pravoplatné rozsudky. Jen jsem je varoval: „Zákony mají chránit slabé proti silným. Silní ochrany nepotřebují.“

A když jsem to říkal, vzpomněl jsem si na Hannu, jež mne milovala, a na své dítě, jež ještě nenarozené odnesla s sebou. Byli slabí. Nedovedl jsem je ochránit. Sice nyní po letech jsem měl možnost je hledat a dal jsem je skutečně hledat po všech koutech země, až ve Foinikii. Ale ani stopa se nenašla.

Všecko hledání bylo marné. Tím víc jsem cítil svou vinu. Modlil jsem se: „Ty nejvyšší nad všemi bohy pozemskými, ty, jenž skrýváš svou tvář, ty nepohnutý! Jen ty máš moc smýt mou vinu, můj zločin. Ty můžeš vrátit čas. Ty můžeš vynést mrtvé ode dná mořského. Usmiř můj špatný čin a dopřej mi pokoje.“

Přísahal jsem: „Nic nechci pro sebe. Dožívám svůj život jen k dobru svého lidu. I kdybych se znavil v tomto vězení svého těla, slibuji ti vyprosit si od bohů dalších deset let života pro dobro mého lidu. Ale smiluj se nade mnou, aby se Hanně a dítěti nestalo nic zlého pro mou zbabělost.“

Neobětoval jsem. Jak bych mohl obětovat zahaleným bohům, jejichž jména ani počet nikdo nezná? Jen jsem se modlil. Já, lukumo, skrze něhož přicházelo požehnání na můj lid, jsem sám sobě pomoci nemohl. Proto jsem neměl příliš radosti ze své síly.

Stále řidčeji jsem si dával malovat paže a tvář na rudo a nosit se v božích nosítkách do chrámu. Když jsem tehdy viděl hladové dítě či plačící ženu, polehlo obilí na polích krupobitím, blesky pobily zem a v mracích hřmělo. Můj lid se naučil znát mou vůli. Ale vlastnímu provinění jsem nepomohl.

Potom se stal zázrak. Po mnohých letech. Jednou přišli ke mně dva prostí poutníci. Bez znamení, nečekaně přišli. Spatřil jsem Hannu, naživu a zdrávu, a poznal jsem ji ihned, ačkoli skláněla přede mnou pokorně hlavu, jako její muž. Stala se z ní krásná venkovanka a byla v nejlepších letech. Ale její oči byly smutné, když pozvedla hlavu a podívala se na mne.

Tvář jejího muže byla dobrá a upřímná. Drželi se pevně za ruce, bojíce se mne. Putovali ke mně dlouhou cestou. Pravili: „Lukumone Turmsi, jsme chudí lidé, ale museli jsme přijít před tebe, abychom tě požádali o velký dar.“

Hanna vypravovala, jak vyskočila v noci na moři z foinické otrocké lodi poblíž řecké Poseidónie. Chtěla se raději utopit než podrobit se osudu, do něhož ji Arsinoé přivedla. Ale vlny ji odnesly na břeh a tam potkala vlídného pastevce, jenž ji vzal pod svou ochranu a ukryl ji, ačkoli byla uprchlou otrokyní. „Když se narodil tvůj syn,“ vyprávěla Hanna dále, „pásla jsem s mužem stáda a on pečoval o chlapce, aniž mne kdy urazil. Pro jeho dobrotu jsem se k němu upnula a nakonec jsem zpozorovala, že ho miluji. Nikdy mi neřekl zlé slovo, nýbrž byl mírný a nesobecký. S chlapcem přišlo k nám štěstí, k němu i ke mně, takže máme na bezpečném místě malý domek, pole i vinohrad, ba i dobytek. Ale jiné děti jsme nedostali, takže máme pouze tvého syna, Turmsi.“

Muž mi hleděl pokojně do očí a řekl: „Chlapec si myslí, že jsem jeho otcem, žije s námi a miluje zem, kterou obděláváme. Naučil se sám hrát na flétnu a podle starých písní skládá nové. Není v něm zlé myšlenky. Ale rmoutili jsme se pro něho, nevědouce, co činit. Nechceme se ho vzdát. Ale když dovršil patnáct let, nevydrželi jsme to již. Vydali jsme se k tobě, abys věc rozhodl. Žádáš od nás svého syna, či nám dovolíš si ho ponechat?“

Hanna řekla: „Jsi lukumo. Víš lépe než my, co je tvému synu ke štěstí.“

S chvějícím srdcem, vzrušením slab, jsem se tiše zeptal: „Kde je váš syn?“

I vyšel jsem ven a spatřil kučeravého mladíka hrajícího na flétnu. Hrál tak krásně, že se lid shromáždil a naslouchal mu. Jeho pleť byla do tmavá opálená a oči veliké a snivé. Přestal hrát, když mi lid pokorně ustupoval z cesty. Hledaje ochranu u Hanny a jejího muže, zíral na mne nedůvěřivě, obávaje se, že jsem urazil jeho rodiče. Byl bos, na sobě měl doma tkaný šat venkovanů. Byl krásný, krásný. Oni tři patřili k sobě, byli spolu šťastni, byli spokojeni se svým údělem. Má modlitba se vyplnila. Jak bych byl mohl je rozdělit? Arsi-noin zlý čin se obrátil pro Hannu v dobrý. Já bych jí byl přinesl více zármutku než štěstí.

Hleděl jsem na svého syna, abych si vryl jeho tahy navždy do srdce. Potom jsem se vrátil do samoty svého domu. Poděkoval jsem Hanně a jejímu muži, že přišli ke mně, obdaroval jsem je jim příslušejícími dary a uznal jsem syna za jejich. Neměl jsem naň právo. Prosil jsem je, aby se ke mně vždy bez obav vrátili, kdyby jim cokoli chybělo. Ale nikdy to neučinili. Posílal jsem jim prosté dary, až kvůli postupujícím Řekům se přestěhovali jinam a nedali mi vědět, kam až se dostali. Hanna správně pochopila. Tak to bylo nejlépe. Pro ni i pro syna.

Tak jsem byl osvobozen nepochopitelnou milostí od tíže své viny. Od té doby jsem žil výlučně pro dobro svého lidu. Mému lidu stačí, že žiji jako lukumono mezi nimi.

Třese-li se země, jsou-li játra obětního zvířete zkažena, zničí-li obilí zátopa, potká-li město neštěstí, dovedou nalézt východisko a odstranit příčiny i následky, jestliže byla porušena spravedlnost, s otrokem se špatně jednalo, vdova byla okradena či dítě zbytečně plakalo hladem u dveří bohatého souseda. Mohu zemřít s klidnou myslí. Poučili se. Avšak více dobrého než zlého se přihodilo mému lidu, pokud jsem žil jako lukumono pro jeho dobro.

Nedovolil jsem, aby se zúčastnili války. Ani proti Římu, jakkoli se stal nejhorším rušitelem hranic, protože podle předpovědi Řím má jednou zachránit Clusium před zkázou. Ani do války, kterou vedl Lars Arnth, jsem nepustil své město. Misminy výčitky mě sice obměkčily, že jsem dovolil bojovat těm, kteří sami chtěli. To se stalo šest let po bitvě u Hime-ry. Tak dlouho trvalo, než se postavilo nové loďstvo v přímořských městech a než se usmířila rozhněvaná města a spojila v jedno podnikání. Avšak dno bylo pryč a váza rozbitá. Démadotos si vzpomněl na Hierofilino proroctví a poslal se spojeným loďstvem řeckých měst proti našemu loďstvu i naše poznávací lodní štíty, jež nám kdysi vzal a chytře ukryl. Na moři, u města Kýmai, utrpělo naše loďstvo nejtěžší porážku, jakou kdy tyrrhénské loďi zažily. Moře již nebylo naše. Na jeho ostrovech zakládali pak osady Řekové. Místo lodí jsme začali stavět kamenné hradby na ochranu svých měst. Na jejich stavbu se spotřebovala mnohými pokoleními nashromážděná bohatství, neboť Řekové zničili náš námořní obchod.

Když jsem uslyšel o té porážce v námořní bitvě, neukázal jsem se lidu dříve, než jsem určil místo svého hrobu. Jako lukumono jsem se provinil, že jsem dovolil byť i jen to, aby šli do války, kdo chtěli. Podle svého slibu a také na usmíření tohoto svého zločinu jsem si vyprosil od bohů ještě deset let života pro dobro svého lidu, nikoli pro dobro své. Po deset let jsem se lidu neukázal. Byla to dlouhá doba, ale mému lidu se dobře dařilo. Já jsem trávil čas vypisováním svého života. Nyní je konečně u konce.

A ještě žijí etruské národy, ještě kvetou vnitrozemská města, ještě spolu soupeří vejští hrnčíři, tarquinští malíři i sochaři mého města a zvěčňují podoby lidí a bohů. Můj vlastní obraz leží uvnitř hory na věčném lehátku alabastrového sarkofágu, obětní číši mám v ruce a květinový čepec na hrdle. Ale vzdaluji se tomu obrazu, vzdaluji se své tváři. Raději bych již tam ležel, ne však jako mrtvé tělo, ne v sarkofágu, nýbrž na něm, na místě své sochy, obklopen jen malbami na stěnách a dary svého lidu. Nemohl jsem sice zabránit tomu, aby neudělali mou sochu. Nemohl jsem urazit své sochaře, protože jejich umění zachová člověka jen tak, jak vypadal zaživa. I veselé slavnosti lidu, žně, tlačení vína, ba i osamělého rybáře na břehu mého jezera zachová jejich umění, stejně jako zachová slavnosti a hry bohů. Takový je můj lid, takové je moje město. To všecko bude žít, až umělci zemrou, v jejich ďílech a ve tvářích lidí, jež zobrazili. Jsem pyšný na svůj lid, jsem pyšný na své město, já, Turms nesmrtelný.

Ale jsem znaven vězením svého těla a počínající den je jasným dnem mého vysvobození. Před hroby posvátné hory je vztyčen stan bohů. Posvátné kužele postaveny na dvojité podušky božího lehátka. Vzduchem se táhne vůně podzimu. Vůně čerstvé mouky a mladého vína. Vodní ptáci se slétají v hejna. Ženy točí mlýnskými kameny, aby z nové mouky upekly koláče pro bohy.

To ještě musím vydržet. Namalují mi ruce, paže i obličej purpurem, rozloží lukumonský posvátný plášť na ramena, vtisknou břečťanový věnec na hlavu a ponesou mne v božích nosítkách do božího stanu na mé úmrtní lože. Na čele mi vyvstane smrtelný pot, černé kraje smrti se mi budou vlnit před očima. A ještě mi bude přihlížet na tance bohů a na počátek hostiny bohů před očima mého lidu. Potom teprve se stáhnou opony. Zůstanu sám, abych se setkal s bohy a pil s nimi víno nesmrtelnosti.

Naposled chutnám chuť života v ječném bochánku opečeném v popelu a víno smíchané s pramenitou vodou. Ať přijdou potom bohové. Ale více než po nich toužím po své ochránkyni. Světelné tělo, ohňové tělo se rozprostře křídly nade mnou a vylíbá mi život z úst. V té chvíli konečně mi zašeptá své jméno a já ji budu znát.

Proto vím, že zemru šťasten, žhnoucí jako jinoch, až ji sevřu do náručí, poněvadž ji už budu znát. Její mocná křídla mne odnesou do nesmrtelnosti. Potom nastane mé spočinutí a zapomnění, lahodné, lahodné zapomnění. Na staletí, na tisíciletí, na tom nezáleží. Jednou se však vrátím, já, Turms nesmrtelný.