KAPITOLA 5
Ve Vejích jsem zůstal až do léta. Ženy tohoto města jsou svobodné a nepotřebují průvodce na ulici. Tu a tam se stalo, že se některá kolemjdoucí žena krásné šíje zastavila a s úsměvem se obrátila a podívala se na mne. Avšak hned pokračovala ve své cestě. Jednou opravdu krásná paní upustila náušnici. Společně jsme ji hledali. Vyměnili jsme několik slov. Stěžovala si se smíchem, že módní náušnice, jež obtáčejí ušní boltec - a proto není třeba si propichovat lalůček, jsou jistě výmyslem zlatníků, aby jich více prodali, protože se lehce uvolní a ztratí. Náš rozhovor byl volný a přirozený, jako když se rozumí samo sebou, ačkoli jsem byl cizinec. Snad bych byl mohl i pokračovat ve známosti, kdybych byl chtěl. Avšak ona neučinila nijakou narážku v tom směru. Mne toto svobodné a přirozené chování vejských žen velice nadchlo.
Bydlel jsem v hostinském domě, jenž byl pečlivě veden. Neobtěžovali mě nemístnou zvědavostí, nikdo se neptal, kdy odejdu ani kdy přijdu, jak se to dělá v řeckých městech. Mlčenlivost a nevtíravá zdvořilost služebnictva se mi líbila. Při vzpomínce na hlučná a mnohomluvná řecká města mi bylo, jako bych byl vstoupil do jiného, vznešenějšího světa. Dům byl vlastně docela skromný a hodil se k mému oblečení, ale ani tam se nejedlo dvěma prsty, nýbrž se užívalo dvoj zube vidličky. Od počátku mi nosil sluha stříbrnou vidličku, jako by na světě nebylo zlodějů.
Nepokoušel jsem se o známosti. Stačilo mi, že jsem žil v tomto krásném městě a že jsem dýchal jeho čerstvý vzduch. Všímal jsem si, jak se lidé na ulicích i na forech ukázněně chovají. Měl jsem požitek z toho, co jsem viděl, a začal jsem mít dojem, že Řím je vedle svého souseda naprosto barbarský. Myslím, že obyvatelé Vějí jsou téhož mínění, třebaže jsem je neslyšel mluvit o něm špatně. Byli a žili, jako by Řím vůbec neexistoval, když s ním uzavřeli smlouvu o neútočení na dvacet let. Ale ve výrazu a v úsměvu měli Vejané něco melancholického.
Prvního jitra, kdy jsem se rozhodl dýchat jenom vejský vzduch, jenž po římských bažinách byl jako uzdravující lék, jsem zabloudil na malé tržiště a posadil se na omšelou kamennou lavici. Na dlažebních kamenech se míhaly stíny kolemjdoucích. Osel s pěknou čupřinou na čele nesl koše se zeleninou. Venkovanka rozprostřela sýry na čisté plátno. Můj duch se v sebe uzavřel. V náhlém uvědomění mi proběhl týž okamžik myslí. Znal jsem i barevné reliéfy domů. Jako ve snu jsem vstal z lavičky a zahnul do známé ulice. Přede mnou se tyčil chrám, jehož fasádu se sloupy jsem znal.
V tajemně krásném a temnými barvami malovaném reliéfu tympanonu bránila Artemis svého jelena proti Hérakleovi. Jiní bohové kolem se usmívali božskými úsměvy a hleděli na ni. Vystoupil jsem po schodech a kráčel sloupovím ke vchodu. Ospalý chrámový sluha nabral strapečkem svěcenou vodu a postříkal mne. Ještě určitě ji jsem cítil, že jsem takovýto okamžik již jednou prožil.
V temnotě uzavřeného prostoru tím ostřeji zazářilo světlo proudící střešním oknem v cele za vstupní síní. Padalo na překrásnou a snivě se usmívající bohyni Vějí, držící dítě v náručí, jíž se u nohou skláněla husa. Ani jsem se nemusel ptát a věděl jsem, že její svaté jméno je Uni. Poznal jsem ji ihned. Podle tváře, podle dítěte, podle husy. Ale jak jsem to věděl, to nedovedu vysvětlit. Ruka se mi zvedla k čelu a pravá paže se mi napřímila k posvátnému pozdravu, stlačujíc hlavu do úklonu. Někdo ve mně věděl, že to je posvátný obraz boha, a místo, na němž jsem stál, posvátným místem od pradávna, kdy zde ještě neexistoval ani chrám, ani město.
Kněze nebylo vidět, ale sluha usoudil podle šatu, že jsem cizinec, a vstal ze stoličky, aby mi vysvětlil význam votivních darů, zavěšených na stěnách, i posvátných předmětů pamá-tečných. Mé vytržení bylo tak hluboké, že jsem ho zahnal. Nehleděl jsem na nic jiného než na Uni, božský obraz ženské něhy a dobroty.
Teprve později jsem si vzpomněl, že v erykejském chrámě jsem předem prožil tuto scénu. Samo o sobě to nebylo nic divného. Stává se čas…
