KAPITOLA 6
Jak ujišťoval Dionýsios, spustil se na nás časně zrána bičující liják. Moře se změnilo v hřebeny vln, stěžně vrzaly a pluli jsme na východ. Moře se dmulo tak mocně, že Dórieovi bylo čím dál tím hůř a vrhl čím dál tím víc a jeho rána na hlavě ho stále bolela. Ale i mnozí z Dionýsiova mužstva nejedli a jen leželi na palubách a pevně se drželi okrajů lodí.
Západní vítr zahnal na západ plující lodi pod ochranu přístavů. Dionýsios řídil plavbu beze strachu po pustém moři okolo ostrovů a pobřeží, která jen tušil. Jeho štěstí bylo s ním, protože když jsme dostihli úžinu mezi Rhodem a pevninou, vichřice se utišila. Zde začal vát vítr z pevniny a s ním proti nám celý průvod bárek, které převážely obilí a olej pro perské loďstvo směrem k Mílétu. Jejich plavci nás vesele zdravili, protože náš koráb byl foinický a Dionýsios zavěsil perská znamení.
Myslím, že Dionýsios neočekával mnoho od této kořisti, chtěl přece jen dokázat svému mužstvu i sobě, že vede dále iónskou válku. Chytli jsme největší loď tak náhle, že její plavci nestačili ani pochopit, co se stalo. Když se Dionýsios dozvěděl, že bárky jsou řecké lodi z kyperské Salamíny a že slouží Peršanům, dal okamžitě rozkaz oběma padesátiveslicím, aby je všecky potopily. Obilí a olej jsme nepotřebovali a s sebou jsme je nemohli vléci.
Muži uměli plavat, protože to byli lóňané. Dionýsios rozkázal všecky plavce vesly bít a oštěpy propichovat, takže moře kolem nás bylo ve chvíli plné rudých skvrn. Nedovolil nikomu utéci, protože jeden jediný zachráněný by mohl předčasně prozradit, že se v perských vodách pohybují tři pirátské lodi pod foinickými válečnými znameními.
Když viděli námořníci z největší lodi, jak se bárky potápějí a jak jejich druzi barví svou krví moře, začali někteří z nich prosit o milost, ale většina z nich se smířila se svým osudem a nepřemýšlela o něm příliš. Velitel lodi, který byl zároveň vůdcem celé výpravy, mluvil statečně k Dionýsiovi a řekl mu, že mu je jedno, zemře-li dnes či zítra. Peršané by ho nabodli na kůl, protože ztratil lodi, a ani jinak není přítelem Peršanů, ačkoli ho okolnosti přiměly k tomu, že jim slouží.
Dionýsios považoval jeho řeč za rozumnou, protože neměl už co ztratit, a tak ho vzal, jeho a kormidelníka, k sobě za lodivody. Znali kyperská pobřežní znamení, větry a mořské proudy a mnohokrát se plavili ze Salamíny do velkých měst foinických.
„Ale tvoji muži uvidí,“ řekl Dionýsios, „že jsi se rozešel s Peršany. Vyber si z nich dva tři nejlepší a zabijte spolu všechny ostatní, abyste prokázali svou dobrou vůli.“
Velitel a jeho kormidelník váhali nad takovýmto rozkazem, ale pochopili rychle, že když už udělali jeden krok, musí udělat i druhý. Zvolili si tedy několik svých mužů a ostatní pobili, nicméně každého poprosili za odpuštění a každému vysvětlili nezbytnost svého činu. Na rozkaz Dionýsiův prorazili dna člunů dýkami a pak vystoupili na naši loď od hlavy k patám zakrváceni.
Plachtami i veslováním jsme řídili svou cestu ke Kypru a překvapili jsme na ní bohatou obchodní loď, velikou a nádherně zdobenou. Na palubě měla nejen zboží, ale i cestující. Její mužstvo se marně pokoušelo pozvednout zbraně. Obklopili jsme ji ze všech stran a vylezli jsme po jejích vysokých bocích na palubu. Cestující přišli nám vstříc beze zbraní, prosíce jen o záchranu života a zvedajíce paže. Slibovali největší výkupné za sebe i za své ženy a děti v mnoha různých jazycích. Ale Dionýsios byl muž opatrný a nepřál si, aby kdokoli zůstal na živu, kdo by mohl po létech poznat jeho či muže jeho lodí, kdyby se dostali do cizí moci. Proto energicky zabíjel sám cestující bodnutím nože, ale ženy ponechal v moci svých mužů tak dlouho, pokud trvalo plenění lodi.
„Pospěšte si, ďrazí moji roďáci,“ řekl. „Nemohu vám nedopřát radosti, které přinášejí ženy v jednotvárném a nebezpečném životě na moři. Ale pamatujte, že zapíchnu vlastníma rukama každého, kdo se pokusí přinést a skrýt na naší lodi některou z nich. Z toho povstávají jen nepříjemnosti a hádky.“
Muži s…
