LIST OSMÝ
Marcus Tullii.
PROSTÁ RADOST setrvává ve mně. Myslím, že je to radost osvobození, neboť se již nemusím trápit úzkostí z marných myšlenek či zvědavé žárlivosti, že by se snad jiným přihodilo něco, na čem nemám účastenství.
Když jsem dopsal, šel jsem se projít po jeruzalémských uličkách, přihlížel jsem práci měditepců, tkalců a hrnčířů. V paláci Hasmoneovců mne prováděl průvodce a v Herodově paláci jsem vystoupil do věží, i do té prastaré, v níž bydlí již jen netopýři. Pobyl jsem i na vnějším nádvoří chrámu a na foru. Vyšel jsem i za město, abych se podíval na jeho panoráma z okolních svahů. Město žilo, jako by se nic nebylo stalo. Po týdnu zapomněla myslím většina jeho obyvatel na Ježíše Nazaretského i na jeho hroznou smrt, a nestrpěli, aby se o něm ještě mluvilo.
Měl jsem dost tohoto židovského města, jehož zvyky mi byly cizí, a neviděl jsem již nic zvláštního na jeho chrámu, jehož sláva byla tak neobyčejná. Nakonec jsou si všecka velká města podobna. Jen zvyky lidí se mění. I nejslavnější chrámy jsou v podstatě podobné, ačkoli se mění oběti a formy obřadů. A pro každý je charakteristický způsob, jak shromažďují peníze. Jestliže Židé prodávají ve vnějším nádvoří chrámu svaté výroky z písem ukryté v uměleckých schránkách, aby se mohly nosit na pažích či na čele, pak se myslím neliší tento zvyk příliš od sošek Artemidiných a talismanů, jež se cizincům nabízejí v Efesu.
Když jsem se navečer vracel setmělými uličkami do svého obydlí, vyhlížel mne Karanthes již zdaleka a běžel mi vstříc, jako by byl na mne čekal. Usmíval se chytrácky a mnul si ruce a vítal mne: „Ptali se po tobě a jsi očekáván.“
Byl jsem radostně překvapen a vyzvídal jsem: „Kdo mne očekává? Nemám přátele v tomto městě. Proč jsi tak tajuplný?“
Karanthes se již neovládl a vyprskl v smích a volal: „Ach, jak se raduji, že jsi zase zcela zdráv a žiješ jako člověk! Nevyptávám se tě na tvé cesty a pochůzky, ale abych se vyhnul pomluvám, skryl jsem ji v tvé jizbě. Tam sedí slušně na podlaze, nohy přikryty pláštěm. Byl bys mohl nalézt i lepší, ale každý má svůj vkus. Tahle má krásnou postavu a také krásné oči.“
Z jeho narážek jsem pochopil, že na mne čeká nějaká žena, a nemohl jsem tušit, která by to byla. Vyběhl jsem do hostinské jizby, ale nepoznal jsem tu ženu, ačkoli při mém příchodu pokorně odkryla tvář a známě na mne hleděla. Viděl jsem ji jen ve tmě a teprve po hlase jsem ji poznal, když mne oslovila a pravila:
„Zajisté jsem zle učinila, když jsem se k tobě vloudila. Nechtěla bych poškodit tvou pověst, jsi-na ni citlivý. Žena jako já nemá znát za dne muže, jehož oslovila jednou v nočním temnu, ale musím ti něco vypravovat, co tě zajisté překvapí.“
Řekl jsem: „Marie z Béretu, poznávám tě, ale netušil jsem, že máš tak krásnou tvář a jasné oči. Nejsem citlivý na svou pověst. Naopak, raduji se, že jsi přišla, ačkoli nevím, jak jsi mne našla.“
Prosila: „Nemluv o mé tváři ani o mých očích, to je moje prokletí. Ale město je menší, než si myslíš. Mnozí tě již znají, ba i to, že jsi zvědav na věci, jež se tebe netýkají. Našel jsi tedy muže nesoucího džbán, ačkoli jsi neměl z něho tolik radosti, jak jsi doufal.“
Měl jsem za to, že si přišla pro odměnu za svou radu, i řekl jsem hned: „Ovšem, zajisté, a jsem ti za to dlužen.“
Rychle zavrtěla hlavou a namítla: „Ne, ne, nic mi nejsi dlužen. Naopak jsem dlužná tobě já, a proto jsem přišla bez pozvání.“
Hleděl jsem na ni a opravdu mi nebylo jasné, co vlastně ode mne chce. Byla rozhodně mladší, než jsem se zprvu domníval, a měla krásné kulaté líce židovských dívek a podle jejího obličeje bych nikdy neuhodl její zaměstnání.
U dveří Karanthes jemnocitně zakašlal do dlaně, aby upoutal mou pozornost, šel totiž za mnou, zvědavý jako straka. „Večeře je připravena,“ pravil, „ale může zajisté počkat, chceš-se nejprve pobavit se svou přítelkyní. Jen řekni a přinesu vám vodu a čisté ručníky a sám již se nejlépe podíváš, zda se neštrachala v tvých věcech a neskryla něco pod plášť.“
Marie z Béretu zrudla a v …
