Podpořte LD sdílením:
Anotace
Sinuhet připlul po Nilu v lodičce z rákosu ke dveřím domu lékaře Senmuta a jeho ženy Kipy, kteří přes svůj pokročilý věk neměli dětí, a proto se novorozeněte ujali a vzali je za své. Sinuhet vyrůstal v chudinské čtvrti města Vesetu, kde pomáhal otci léčit nemocné, a tak až dospěl do patřičného věku, rozhodl se i on pro dráhu lékaře. S pomocí otcova starého přítele Ptahhora, královského otevírače lebek, se nadaný a nadějný Sinuhet dostal do učení do Domu života, který byl součástí chrámu boha Amona. Aby mohl do této školy nastoupit, musel se nechat vysvětit na kněze nejnižšího stupně, a mohl nahlédnout do zákulisí chrámu, což hluboce otřáslo jeho vírou. Přestože byl nejlepším a nejnadanějším žákem, nechovali se k němu díky jeho nízkému původu v Domě života nejlépe a Sinuhet nebyl spokojen ani se způsobem výuky, který nedovoloval lékařskou vědu dále rozvíjet. V době jeho studií těžce onemocněl tehdejší faraón Amenothep III.a Sinuhet se jako pomocník Ptahhora dostal k otevření faraónovy lebky, které mělo podle tradice ukončit jeho život. Ve zlatém paláci Sinuhet poznal celou královskou rodinu včetně budoucího faraóna Amenothepa IV., který měl díky své božské nemoci častá vidění nového boha Atona, kterého považoval za jediného pravého boha, a kterého hodlal dosadit na místo Amona. Sinuhet se stal společně s Haremhebem, synem prostých rolníků, kterému věštkyně přiřkla osud slavného vojevůdce, svědkem jeho blouznění a soucit nad faraónem dal vzniknout pevnému přátelství. Po ukončení studia se Sinuhet dostal do spárů krásné, ale chamtivé Nefernefernefer, která z něj vymámila všechen jeho majetek i majetek jeho rodičů, a která způsobila jejich předčasnou smrt. Sinuhet neměl žádných prostředků na zaopatření těl svých rodičů, a proto vstoupil na čas do služeb Domu smrti, kde pracovali největší zločinci a vyvrhelové jako omyvači a zaopatřovači mrtvol, aby si tam zaopatření svých rodičů odpracoval. Když se tak stalo, pohřbil tajně své rodiče u hrobky právě zemřelého faraóna, před jehož hrobkou našel kouzelného chrobáka, který byl nadále jediným bohem a ochráncem jak jeho, tak jeho věrného otroka Kaptaha. Se svým sluhou a kouzelným chrobákem Sinuhet utekl z Vesetu, kde jej sužovalo jak svědomí, tak pomluvy lidí. Vydal se na cestu a usadil se v syrském městě Symyře, kde si jej pro jeho lékařské umění velmi vážili, a kde také velmi zbohatl. Po hořkém zklamání s Nefernefernefer však dosud nepocítil lásku k žádné ženě, a tak mu Kaptah opatřil alespoň otrokyni, která měla uspokojovat jeho tělesné potřeby. Tu ale Sinuhet z duše nenáviděl, a proto, ji rád věnoval králi země Amurrů Azirovi, , který se do ní zamiloval, čímž si získal jeho věčné přátelství. Avšak nevydržel dlouho na jednom místě, a protože si po smrti svých rodičů nevážil vlastního života, který považoval za zatracený a zbytečný, přijal návrh přítele Haremheba, který se stal vrchním velitelem faraónových vojsk, a vydal se s ním do Jerušalima, kde vedl Haremheb válku proti Chabirům. Tam Sinuhet prvně spatřil hrůzu války. Slíbil Haremhebovi, že bude nadále cestovat a shromažďovat pro něj informace potřebné v době války a jeho první cesta vedla do Babylónu, kde se spřátelil s tamním králem Burnaburiášem, a kde se naučil mnohému novému vědění, mimo jiné i věštění z ovčích jater, ve které pevně věřil, stejně tak jako věřil, že osud každého člověka je vepsán ve hvězdách už v den jeho zrození, a člověk sám proto nemůže svůj osud nijak změnit ani ovlivnit. Jednoho dne zavolali Sinuheta k léčení dívky z králova ženského domu, která se králi nehodlala poddat, jelikož její panenství a neposkvrněnost bylo zasvěceno jejímu bohu, kterého nechtěla zradit. Dívka se jmenovala Minea a lstí předala Sinuhetovi zodpovědnost za svůj život a Sinuhet, kterého už nudil králův rozmařilý život a jeho kruté žerty, jejichž obětí se měl stát i Kaptah, si najal loď a tajně s Mineou a Kaptahem utekl. Společně pak cestovali zeměmi Mittanu a zemí Hethitů a Minea se stala první ženou, do které se Sinuhet skutečně zamiloval. I ona jej milovala, avšak byla vychována na Krétě jako tanečnice před býky a měla žít jen pro svého boha a žádný muž neměl právo se jí zmocnit. Sinuhet po čase pochopil mocné pouto zasvěcení, které ji poutalo k jejímu bohu, a které bylo nepřekonatelnou překážkou jejich lásky, a přestal na ni naléhat. Z lásky k ní svolil k cestě na Krétu, kde měla podle staré tradice vstoupit na třicet dní do svatyně svého boha, ale protože se po dané lhůtě ze svatyně ještě žádný zasvěcený nevrátil, nedoufal Sinuhet přese všechny její sliby, že se ještě kdy shledají, a proto s ní rozbil džbán na znamení sňatku a oba si slíbili věčnou lásku. Sinuheta ale sžíraly pochybnosti,a tak s Kaptahem tajně vnikl do svatyně, kam směli jen zasvěcenci a kněz Minotauros, a ze které měli všichni Kréťané strach a respekt. Uvnitř svatyně našel Sinuhet však jen kostry zasvěcenců, knězem zavražděnou Mineu a mrtvého mořského netvora, domnělého krétského boha, a tu ztratil Sinuhet poslední zbytky víry v bohy. Jeho srdce se stalo po ztrátě Miney bezednou propastí, kterou se snažil zaplnit vínem a pivem, a tak den za dnem scházel a alkohol z něj udělal trosku. Zachránil jej Kaptah, který už mu byl více přítelem nežli otrokem, a z jeho popudu se vydali na cestu zpět do Simyry. Tam však nebyli přivítáni nijak vřele, neboť v době jejich nepřítomnosti se mezi Egypt a Sírii postavila nenávist rozdmýchávaná králem Aziru, který chtěl obě země oslabit, aby se jich mohl zmocnit. Vydali se tedy zpět do rodného Vesetu, kde se Sinuhet stal lékařem chudých, neboť na svých cestách získal dost bohatství na celý život. Navštívil Haremheba, aby mu podle dávného slibu vyprávěl o všech zemích, které navštívil, a setkal se znovu také s faraónem, který se dal podle svého nového boha přejmenovat na Achnatona. Kaptah, který se na rozdíl od svého pána vyznal ve věcech obchodu a peněz, investoval většinu Sinuhetova majetku do domů a lodí, takže ačkoli Sinuhet jakožto lékař chudých prodělával, jeho jmění se nadále rozrůstalo. Za jeho věrnou službu učinil Kaptaha svobodným člověkem, a ten okamžitě koupil hospodu U Krokodýlího ocasu a začal obchodovat s obilím a začal také bohatnout. A tak se oběma dobře žilo, ale nad hlavami jim, stejně jako ostatním obyvatelům Vesetu, visela hrozba nového faraónova boha, který měl všem přinést jen zkázu, přestože sám byl symbolem dobroty, lásky a pravdy. Román začíná rámcovou předmluvou, ve které Sinuhet, domnělý pisatel, seznamuje čtenáře se svým záměrem napsat tuto knihu pro sebe sama, aby se vyznal ze svých činů a ospravedlnil se tak sám před sebou. Děj knihy se odehrává v jedné dějové linii a je řazen chronologicky. Jazyk byl použit vesměs spisovný. Kniha nás seznamuje jak s možnými souvislostmi, které jsou výplodem autorovy fantazie, tak s mnohými historickými fakty, které dokonale navozují atmosféru doby a společnosti, ve které se děj románu odehrává.
— 1 —
Úryvky z knihy:
"Ze všech největší je opravdový lékař. Před ním i faraón je nahý, a před ním člověk nejbohatší je podoben nejchudšímu."
"Rád bych se stal opravdovým lékařem," řekl jsem nesměle, vždyť jsem byl ještě chlapec a nevěděl jsem nic o životě, ba nevěděl jsem ani, že stáří si vždy přeje přenést na mládí své sny a zklamané naděje.
str. 38
— 2 —
Je tedy pochopitelné, že čím hlouběji jsem docházel ve svém učení, tím hlouběji jsem cítil, jak málo znám. Tak by měl být lékař hotovým lékařem až tehdy, když uzná pokorně sám před sebou, že ve skutečnosti nic neví. Nezasvěceným však se to nesmí říkat, neboť ze všeho nejdůležitější je, aby nemocný věřil svému lékaři a důvěřoval jeho obratnosti. To je počátek všeho lékařského umění, na němž je třeba stavět. Proto lékař se nesmí nikdy zmýlit, poněvadž ten, jenž tak učiní, ztrácí svou pověst a oslabuje zároveň pověst ostatních lékařů. A proto také, když se v bohatých domech volá po prvním lékaři druhý a třetí, aby vyšetřil nějaký obtížný případ, tu raději pochovají soudruzi chybu prvního, než by ji odhalili k hanbě celého stavu lékařského. V tomto smyslu se pak říká, že lékaři pochovávají společně své choré.
str. 59
— 3 —
Obávaný klíč všeho opravdového vědění jest otázka :"Proč?"
str. 60
— 4 —
"Bohům jsou povoleny rozmary, neboť povaha bohů je rozmarná."
str. 85
— 5 —
"…I když je vdaná, žádná zeď není dosti vysoká, aby zastavila lásku, a lest ženy, jež touží po některém muži, překonává všecky překážky. Potvrzují to povídky obou zemí. Říká se také, že věrnost ženy je jako vítr. Zůstává stejnou, jen mění směr. Říká se také, že ctnost ženy je jako vosk. Taje, když se zahřívá. A neupadne v hanbu ten, jenž klame, nýbrž ten, jenž je klamán., Tak tomu bylo a tak tomu vždy bude.
str. 108
— 6 —
"Brzy budeš moci hladit mé údy a klást ruce na mé prsy a na můj klín, jestliže tě to uklidní, avšak nejdříve mne musíš vyslechnout a vědět, že žena je podobna kočce a vášeň je také podobna kočce. Její pacičky jsou měkké, ale skrývají ostré drápky, jež se noří bez slitování až do srdce. Opravdu je žena podobna kočce, neboť i kočce působí rozkoš to, co mučí její oběť, a týrá ji svými drápy, a nikdy se neomrzí svou hrou. A když její oběť zchromne, sežere ji a hledá jinou. Vypravuji ti toto vše proto, abych byla k tobě upřímnou, protože bych ti nechtěla způsobit nic zlého."
str. 120
— 7 —
"Jsou to prostí lidé a jejich přání tkví v bahně stejně právě tak, jako i tělo člověka není nic jiného než bahno, nechá-li se rozpadnout. Avšak v bahně jest touha po životě, a tato touha zplodila zvířata a lidi, ba i bohy zplodila tato touha, jak tak alespoň soudím. Čím blíže však je člověk smrti, tím silněji vyvstane v něm touha bahna, žije-li jeho přání v bahně. Proto smrt uklidňuje moudrého, avšak nízkého proměňuje ve zvíře, jež, probodnuto šípem, vylévá ještě své sémě do písku."
str. 155
— 8 —
Čin lidský je jako kámen, jejž hodíš do vody. Silně to žbluňkne a voda se rozpění, ale po chvíli je hladina opět hladká a po kameni není ani stopy. A stejné je to i s lidskou pamětí. Až uplyne dosti času, všichni zapomenou na tebe i na tvůj čin.
str. 172
— 9 —
Říká, že žije v pravdě, ale pravda je jako ostrý nůž v rukou dítěte, a ještě nebezpečnější je pravda v rukou blázna, poněvadž nůž je nutno nosit v pochvě a použít opravdu jen tehdy, když je to naprosto nezbytné. Tak je tomu i s pravdou a nikomu není pravda nebezpečnější než vládcům a vojevůdcům.
str. 194
— 10 —
"K tvému zrození se pojí strašlivé tajemství, jež nemůžeme vysvětlit, a vyplývá z něho, že nejsi pouze Egypťanem, jak si myslíš, nýbrž jsi cizincem na celém světě."
str. 256
— 11 —
"Náš čas je krátký a o zítřku předem nikdo nic neví. Proto radujme se z každého dne.
str. 294
— 12 —
Čím déle jsem žil, tím spíše jsem chápal, že člověk, ať dělá cokoli, jedná z mnohých příčin a často sám neví, proč tak jedná. Proto všecky skutky lidí jsou jako prach u mých nohou, dokud neví, jak byly myšleny a proč byly vykonány.
str. 299
— 13 —
"Mineo, sestro má, moje dětství a jinošství bylo jako jasný a hluboký pramen, ale mužský věk byl jako veliká řeka, jež se rozlévá do široka a překrývá mnohé země, ale její vody jsou nízké a stojaté, a zahnívají. Avšak když jsi přišla ke mně ty, Mineo, zvedly se všecky vody a hnaly se radostně do hlubokého koryta, a vše ve mně se očistilo a svět se usmíval v mých očích - a všecko zlo bylo opět jako pavučina, kterou ruka snadno setře. Pro tebe jsem chtěl být dobrým a uzdravovat lidi, a nehleděl jsem na dary, které mi dávali, a temní bohové neměli již moci nade mnou. Tak tomu bylo, když jsi přišla ke mně, avšak nyní, když mně opouštíš, vše kolem mne potemnělo a mé srdce je jako osamělý havran na poušti - a nepřeji již lidem nic dobrého, nýbrž nenávidím je a nenávidím také bohy a nechci již o nich slyšet."
str. 343
— 14 —
Tak uplynul tento den, až jsem byl znechucen jejich veselím a jejich bezstarostnými a volnými mravy, a říkal jsem si, že není možno představit si jednotvárnější život, neboť rozmar, jenž není podřízen žádnému zákonu, prodlužuje míru času více než život, v němž je nějaký řád.
str. 357
— 15 —
Řeka mého života se zastavila ve svém běhu a rozplynula se v širé jezero, jehož hladina byla krásná na pohled a jež zrcadlilo hvězdy a oblohu, ale ponořils-li do něho svou hůl, byla voda mělká a dno plné bahna a mršin.
str. 370
— 16 —
Mořský vítr rozptýlil můj vinný opar do dáli a mé oči byly opět jasné a údy silné, takže jsem jedl a pil a choval se jako ostatní, ačkoliv jsem už tolik nemluvil, neboť jsem byl ještě osamělejší než dříve. Samota nicméně přísluší věku mužnému, je-li tak předurčeno, avšak já jsem byl osaměly od svého dětství a cizincem všude na světě od té chvíle, kdy mne přinesla lodička z rákosu k břehu Nilu, i nebylo mi třeba vyspívat do samoty, jak musí mnohý jiný, nýbrž samota mi byla domovem i ložem v tmách.
str. 375
— 17 —
"Naučil jsem se tam, že vzdělaní lidé považují všecky národy konec konců za sobě rovny a že není mezi nimi rozdílu, ježto dítě přichází na svět nahé, ať je to dítě syrské nebo egyptské. A žádný národ není udatnější či zbabělejší, krutější či útrpnější, spravedlivější či nespravedlivější než druhý, neboť ve všech národech jsou hrdinové i zbabělci, spravedliví i nespravedliví, stejně v Sýrii, jako v Egyptě. …"
str. 389
— 18 —
Informace
O autorovi
Bibliografické údaje
- Autor: Mika Waltari
- Série: Egypťan Sinuhet
- Pořadí v sérii: 1
- Jazyk: Čeština
- Žánr(y): historické, román
- Jazyk originálu: Finština
