4. Divoch
Rod Walker se krčil na větvi. Nepohnul se už dvě hodiny a byl připraven vydržet do konce času. Na mýtině kousek od něj se páslo několik mladých jelenů; kdyby se nějaký dostatečně k Rodovi přiblížil, mohl by ho mít k večeři. Měl hrozný hlad.
Měl taky velkou žízeň, protože nepil už celý den, kromě toho měl mírnou horečku. Způsobily ji tři dlouhé nezahojené rány na jeho levé ruce. Rod se o ně ale nestaral - byl naživu a chtěl zůstat naživu dál.
Jeden jelen se o trochu přiblížil, Rod se napjal a připravil k útoku. Ale jelen pohodil hlavou, podíval se na větev a poodběhl. Nevypadalo to, že by Roda spatřil; možná ho jen jeho matka učila dávat si pozor na převislé větve - nebo mu to možná zarylo do genů tisíc generací předků snažících se přežit.
Rod tiše zaklel a dál nehnutě ležel. Jeden z jelenů nakonec musí udělat chybu a potom se Rod nají. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy myslel na něco jiného než na jídlo, na jídlo a na to, jak si udržet svoji kůži nedotčenou, na to jak se napít, aniž by se stal něčí kořistí, nebo jak spát, aby se neprobudil v břiše nějaké šelmy.
Hojící se rány na jeho ruce dokazovaly, jak draze vykoupil ty nejzákladnější zkušenosti. Začal se příliš často vzdalovat od stromů…, a neměl čas ani vytáhnout svůj nůž. Místo toho skočil neuvěřitelně daleko a díky tomu vyvázl jen se škrábanci na rukou. Měl dojem, že ta věc, co ho napadla, byla ta samá, co ho vyhnala na strom hned první den, a také si stále myslel, že to byl lev. Měl jistou teorii, ale zatím neměl možnost si ji ověřit.
Byl skoro úplně vyčerpán a ještě k tomu ztratil pojem o čase. Uvědomoval si, že čas testu už asi skoro určitě - vypršel, ale nevěděl, jak dlouho ležel na stromě a čekal, až se jeho ruka uzdraví, ani nevěděl, kolik času uběhlo od chvíle, kdy slezl dolů hnán hrozným hladem a nesnesitelnou žízní. Předpokládal, že signál k návratu byl dán během jedné z chvil, kdy ležel v bezvědomí, ale to ho příliš netrápilo, dokonce na to ani nemyslel. Už ho nezajímal test přežití, teď chtěl přežít.
Přes jeho špatný tělesný stav byly jeho šance daleko lepší, než když přijel. Získával zkušenosti, už se nebál spousty věcí, které se mu dřív zdály nebezpečné, a naopak si začal dávat pozor na věci, které se mu dřív zdály neškodné. Už ho neznepokojovali tvorové s hroznými hlasy, kterým začal říkat „stoborové“ jednoho vyplašil ve dne ze spánku a „stobor“ vykřikl. Nebyl velký ani jako Rodova dlaň a připomínal mu ještěrku s rohem, až na to, že měl zvyky stromové žáby. Jediné, co uměl, bylo vydávat ten hrozný zvuk. Dokázal nafouknout měchýř na krku třikrát tak velký jako on, a potom vydat ten strašidelný jekot.
Ale to také bylo všechno, co uměl.
Rod si domyslel, že to je výzva k páření, a potom na celou věc zapomněl. Stále jím ale říkal „stoborové“.
Rod zjistil, jak báječné je lesní víno, ale také, že má na svých listech jedovaté ostny horší než kopřiva, které způsobovaly mírné ochrnutí. Jiný druh vína měl velké hrozny, nádherné na pohled a výborné na chuť, ale jak Rod zažil na vlastní kůži, měly silně projímavé účinky.
Rod věděl z vlastní zkušenosti a z pozůstatků různých nedojedených zvířat, které našel, že v lese jsou i další masožravci, ale nikdy neměl příležitost si nějakého pořádně prohlédnout. Také nevěděl o žádné šelmě schopné napadnout člověka, která by šplhala po stromech, ale nemohl si být jistý, takže radši spal s jedním okem otevřeným.
Chování stáda pod ním mu říkalo, že tu jsou zřejmě další šelmy, které loví stejným způsobem jako on, ale že jen zatím neměl tu čest se s nějakou setkat. Malý jelínek mezitím obešel celou mýtinu, prošel kolem menších stromů, ale stále se nikdo nepřiblížil k Rodoví.
Klidně hochu… Tady jeden jde. Rod cítil ve své ruce 'Lady Macbeth' a přichystal se na to, že skočí na ztepilého jelínka v okamžiku, kdy bude procházet pod ním. Ale když byl už jen pět metrů od Roda, uvědomil si, že se příliš vzdaluje od ostatních, a začal se otáčet.
V ten okamžik Rod hodil nůž.
Slyšel, jak se vnořil do masa; v…
