16. Nekonečná cesta
Matson ho doprovodil přes vystěhovaleckou bránu, zachránil jednoho funkcionáře, který chtěl Rodovi udělat psychologický test, od možného zranění a dohlédl na to, aby nepodepsal žádné zřeknutí se nároků. Nechal ho vykoupat se, oholit, ostříhat a přinesl mu nějaké oblečení, než mu dovolil postavit se tváří v tvář pozemskému světu. Matson je doprovodil jenom ke Kaibabské bráně.
„Musím jít na nějakou večeři, takže vy čtyři budete sami, jste rodina. Asi v devět, zlato. Ahoj, Rode.“ Políbil svou ženu a odešel.
„Helen? Táta neví, že přijdu?“
Helen zaváhala. „Ví to. Řekla jsem mu to, když tě Deacon dával do pucu.“ Dodala: „Rode, nezapomeň, táta byl nemocný… a ten čas byl pro něj jen pár týdnů.“
„No jo, asi to tak bude, že?“
Celý život byl zvyklý na Ramsbothamovy anomálie, ale přesto ho ty, co se týkaly času, mátly - skok mezi planetami mu divný nepřipadal. Navíc byl hodně podrážděný, aniž by věděl proč. Ve skutečnosti měl záchvat strachu z davu. Matson to očekával, ale nevaroval ho, aby to nebylo ještě horší.
Uklidnila ho chůze mezi vysokými stromy po cestě domů. Potřeba neustále se krýt před případným nebezpečím a být neustále poblíž stromu zaměstnala jeho podvědomí známou činností. Do domu vkročil téměř veselý, aniž by si uvědomil, že ho vyděsily davy a že se uklidnil neexistujícím nebezpečím v příměstském lese.
Jeho otec byl opálený a vypadal zdravě - ale byl menší a drobnější. Objal svého syna a jeho matka ho políbila a plakala.
„Je dobré, že jsi zase doma, synu. Dozvěděli jsme se, že jsi měl docela velký výlet.“
„Jsem rád, že jsem doma, tati.“
„Myslím, že tyhle testy jsou příliš náročné, opravdu.“
Rod začal vysvětlovat, že to vlastně nebyl test, že to nebylo náročné a že Cowpertown - nebo spíš Tangaroa - bylo příjemné místo. Ale zamotal se do toho a navíc ho vyrušila přítomnost tety Nory Peascotové - nebyla příbuzná, jen přítelkyně jeho matky z dětství. Kromě toho ho otec neposlouchal.
Ale paní Peascotová poslouchala a pozorovala ho - pokukovala po něm malýma očkama zpod záhybů tuku.
„No, Rodericku Walkere, věděla jsem, že to nebyl tvůj obrázek.“
„Prosím?“ zeptal se jeho otec, „jaký obrázek?“
„No ten obrázek divocha, pod kterým bylo Rodovo jméno. Museli jste to vidět, bylo to na obraze a také v Hodině Impéria. Věděla jsem, že to nebyl on. Řekla jsem Josefovi: Josefe, tohle není obrázek Roda Walkera - je to podvod.“
„Musel jsem to propásnout. Jak víš -“
„Pošlu ti ho, mám ho vystřižený. Věděla jsem, že to je podvod. Je to hrozná věc, velký nahý divoch s ostrými zuby, nepřátelským úšklebkem, a obličej měl pomalovaný válečnou barvou. Říkala jsem Josefovi-“
„Jak víš, vrátil jsem se z nemocnice dnes ráno, Noro. Rode, ve zprávách určitě nebyl tvůj obrázek, že?“
„Eh, ano a ne. Možná.“
„Nechápu to. Proč by tam měl být tvůj obrázek?“
„Nevím. Ten chlap mě prostě vyfotil.“
„Takže tam byl obrázek?“
„Ano.“ Rod viděl, jak se na něj teta Nora dychtivě dívá. „Ale byl to tak trochu podvod.“
„Pořád to nechápu.“
„Prosím, otče,“ zasáhla Helen. „Rod měl únavnou cestu. Tohle může počkat.“
„Ach, jistě. Jenom nechápu, jak může být obrázek tak trochu podvod.“
„Víš, tati, ten člověk mi pomaloval obličej, když jsem se nedíval. Já -“ zmlkl, protože si uvědomil, že to zní směšně.
„Takže to byl tvůj obrázek?“ naléhala tetička Nora.
„Už o tom nic neřeknu.“
Pan Walker zamrkal. „To bude možná nejlepší.“
Tetička Nora se načepýřila. „No, myslím, že tam na těch divných místech se může stát cokoliv. Ten člověk z Hodiny Impéria říkal, že se staly nějaké velmi zvláštní věci… ne všechny pěkné.“
Podívala se na Roda, jako by to chtěl vyvracet. Rod nic neříkal. Pokračovala:
„Nevím, co jste si mysleli, že jste nechali chlapce dělat takové věci. Můj otec vždycky říkal, že kdyby Všemohoucí chtěl, abychom používali tyhle brány místo kosmických lodí, udělal by díry do nebe.“
Helen ostře řekla: „Paní Peascotová, v čem je kosmická loď víc přirozená, než brány?“
„Cože, Helen Walkerová! Celý život jsem pro tebe byla…
