3. Skrz tunel
Když Rod ráno dorazil k Templetonské bráně, necítil se nejlíp. Chtěl se dobře vyspat, aby se připravil na zkoušku, jenomže příjezd jeho sestry dohromady se zdrcujícími zprávami o Jeho rodině mu to neumožnil. Jako většina dětí bral Rod rodinu za samozřejmost. Moc o rodičích nepřemýšlel, necenil si jich o moc víc než ryba vody. Prostě tu byli. A teď najednou ne.
S Helen si povídali dlouho do noci. Začala si vyčítat, že mu řekla o tátovi zrovna večer před testem. Zvažovala to a usoudila, že to bylo 'správné', a pak pocítila tu hořkou pravdu, že správné a špatné se někdy pozná až zpětně. Když odešla, pomyslela si, že nebylo dobré takhle zatížit Rodovu mysl. Ale na druhou stranu se jí nelíbilo, že by ho nechala jen tak odejít… A pak by se vrátil do prázdného domu.
Musela se rozhodnout sama, protože byla ode dneška ustanovena jeho poručnicí. Všechny doklady byly podepsány a zpečetěny a bylo to odsouhlaseno soudem. Teď zjistila, že být rodičem není jen radost, je to spíš soustavné hledání správné cesty a ona se právě dostala na první rozcestí.
Když si všimla, že se její „dítě“ nechce uklidnit, trvala na tom, aby si lehnut, pak ho dlouho masírovala a hypnotizovala a odešla, až když vypadal, že spí.
Ale Rod nespal, chtěl prostě být sám. Myšlenky se mu splašeně honily hlavou dobrou hodinu. Znovu a znovu se zbytečně zaobíral otcovou nemocí a přemýšlel, jaké to bude, až se po dvaceti letech znovu setkají - to už bude sám skoro tak starý jako máma! - pak přepnul a snažil se připravit na neznámé testové podmínky.
Nakonec si uvědomil, že někdy prostě musí spát. Donutil se relaxovat, vyprázdnil si mysl a zhypnotizoval se. Trvalo to déle než obvykle, ale nakonec vstoupil do velkého, zlatého a teplého mraku a usnul.
Budík ho musel budit dvakrát. Když se probral, měl zalepené oči a nepomohla mu ani prudká sprcha. Podíval se do zrcadla a usoudil, že nebude vadit, když se neoholí; stejně už bylo pozdě - pak se zase rozhodl, že se oholí… Hrozně se styděl za svoje chmýří.
Máma ještě nebyla vzhůru, zřídkakdy vstávala tak brzo. Tátu v těchto dnech moc nevídal… Palčivě si vzpomenul na večer. Doufal, že sestra bude vzhůru. Sklíčeně odkryl svůj tácek a zjistil, že máma zapomněla objednat snídani, což se snad ještě nikdy nestalo. Objednal si sám a čekal na obsluhu - dalších deset minut pryč.
Helen se objevila, když odcházel, překvapivě v šatech na ven. „Dobré ráno.“
„Ahoj, Helčo. Musíš si sama objednat. Máma zapomněla a já nevěděl, co chceš.“
„Oh, já jsem snídala už před několika hodinami. Čekala jsem na tebe, abych tě vyprovodila.“
„Aha. Tak jo. Musím běžet, jdu pozdě.“
„Nebudu tě zdržovat.“ Objala ho a políbila. „Dávej na sebe pozor. To je nejdůležitější. Víc lidí umřelo strachy než vykrvácelo. A když budeš muset, uhoď klidně pod pás.“
„Budu si to pamatovat.“
„Já vím. Prodloužím si dovolenou, takže tady budu, až se vrátíš.“
Políbila ho. „Tak běž.“
Dr. Matson seděl u stolu před ošetřovnou a kontroloval jména na listině. Zadíval se na Roda: ,,Ahoj, Walkere! Myslel jsem, že sis to rozmyslel.“
„Promiňte, že jdu pozdě. Nestihl jsem to.“
„Nevadí. Znám chlapíka, který nebyl při úsvitu zastřelen, protože zaspal schůzku.“
„Vážně? Kdo to je?“
,,Mladík, kterého jsem znal. Já.“
„Cože? Vážně se vám to stalo? Myslel jsem, že jste-“
„Ani slovo z toho není pravda. Dobré historky jsou málokdy pravdivé. Běž do ordinace a nech se vyšetřit, než začnou být doktoři netrpěliví.“
Prohmatali ho, zrentgenovali, udělali snímky mozku a další běžná vyšetření. Starý doktor ho poslechl a všiml si, že má vlhkou ruku. „Bojíš se, synku?“
„Samozřejmě, že ano!“ vyrazil ze sebe Rod.
„Samozřejmě, že ano. Kdyby ses nebál, nenechal bych tě jít. Co máš pod tím obvazem na noze?“
„Ehm -“ Měl tam schovaný Helenin nůž. „Lady Macbeth,“ přiznal poslušně.
„Sundej to.“
„Pane?“
„Znám případy, kdy studenti takhle zakrývali zranění. Takže se podíváme.“
Rod rozmotával obvaz tak dlouho, až se doktor přesvědčil, že tam je opravdu nůž a ne zranění. „…
