51
Večer po úspěšném výpadu hledal Martin ze Stvolna Marion, ale nikde v táboře ji nenašel. Nebyla ani ve své skrýši v křoví u řeky. Dříve se o nevěstky nijak nezajímal, ale teď si překvapeně všiml, kolik se jich potulovalo táborem. Od ošklivých bab až po krásná mladá děvčata. Žádná však nebyla sama. Byl o ně veliký zájem a kvůli jedné zrzavé holce se dokonce dva vojáci porvali.
Teprve pozdě v noci, když už chtěl jít spát, se Marion objevila. Na první pohled byla unavená, ale spokojeně se usmívala. „To jsem ráda, že se ti při útoku nic nestalo,“ vyhrkla a objala ho.
„Kdes byla?“ zabručel nepřívětivě.
„Jako po každé bitvě. Byla jsem na roztrhání. Někdy mi připadá, že vás chlapy zabíjení vzrušuje víc než ženská. Jindy tolik zákazníků nemívám. Navíc si spousta rytířů přivezla slušnou kořist, to pak platí štědřeji,“ vysvětlovala s nenucenou upřímností.
„To je dobře,“ opáčil s hranou lhostejností, zabalil se do pláště a lehl si k ohništi, aby se vyspal.
Ale Marion mu klekla na prsa a polohlasně řekla: „Nic takového. Vstávat! Půjdeš se mnou.“
Martin ze Stvolna na ni však neměl náladu. Rukou se ji pokusil shodit na zem.
„Jestli nemůže, tak já ano, krásko. Dám pět sous,“ křikl na ně zrzavý voják, který mluvil s nezaměnitelným vlámským přízvukem. Pomalu se loudal k ohništi a pohybem ruky sevřené v pěst naznačoval, co od nevěstky očekává.
Marion se na něho obrátila a udělala oplzlé gesto, které v řeči pařížských hampejzů znamenalo, aby odprejsknul.
„No, no,“ zubil se zrzavý Vlám. „Dám šest sous. Ty se mi líbíš!“
Martin ze Stvolna se zvedl ze země, obrátil se na něho a chladně odpověděl: „Mně taky.“
„Tak co s tím uděláme? Já se nedělím,“ řekl Vlám a sáhl k opasku kde měl zavěšený meč.
„Já také ne! Máš nějaké jméno?“ zeptal se výhružně Martin ze Stvolna a tasil. „Abych věděl, koho jsem zabil.“
„Nechte toho,“ vykřikla Marion. Pak se obrátila na zrzavého Vláma. „Táhni k čertu. Už jednou jsem ti řekla, že tobě nedám. Ani za sto sous!“
„Drž hubu, děvko!“ rozkřikl se a rovněž tasil.
„Martine,“ kňourala Marion nešťastně. „Jestli chceš, tak já to s ním vyřídím a pak se vrátím…“
Martin ze Stvolna měl strašnou chuť odpovědět jí to samé, co právě řekl jeho protivník, ale nemínil ji urážet. Proto od sebe Marion pouze jemně odstrčil, aby nepřekážela. Všiml si, že Francois stojí mezi vojáky, kteří je nadšeně obklopili, aby jim neušla zajímavá podívaná. Prstem si významně přejížděl po krku a naznačoval, že se nemá s Vlámem nijak párat.
Ale ještě než zkřížili meče, hlouček vojáků rozrazil Mesier de Vernois. Meč nechal zavěšený u opasku. Došel mezi oba soky a zle se mračil. Pak poznal Martina ze Stvolna.
„To jsem si mohl myslet,“ přikývl spokojeně. „Líbíš se mi čím dál víc. Budeš členem mé družiny.“ Pak se obrátil na Vláma a popadl ho za ruku s mečem. „Ty táhni ke svému ohni. Tady nemáš co dělat!“
„Jsem v právu,“ rozzlobil se zrzavý voják. „Jestliže si řeknu o děvku, kterou támhleten nechce, je moje. To vám potvrdí každý.“
„Kašlu na to, co si myslíš,“ rozkřikl se Mesier de Vernois. „Pamatuj si jedno! V právu jsou vždycky mí muži, jasné? Pokud se ti něco nezdá, tak i kdybys náhodou v souboji s tímhle rytířem zvítězil, což je tak málo pravděpodobné, jako že budeš někdy vypadat chytře, tak se potom utkáš se mnou. Souhlasíš?“
Zrzavý Vlám zabručel něco nesrozumitelného, pak schoval meč a za posměšného pokřiku okolostojících vojáků zmizel ve tmě.
Mesier de Vernois se za ním ještě chvíli díval. Pak se obrátil k Marion. Pánovitě pokynul, aby šla blíž. Černovláska sklopila hlavu a poslechla. Sáhl jí do výstřihu a plácl po zadnici. Spokojeně přikývl a Martinovi ze Stvolna řekl: „Když už se chceš bít, tak vždycky jen kvůli děvce, která za to stojí. Viděl jsem lepší, ale tahle ujde. Užij šito. Zítra ráno přijď!“ Pak se otočil a pomalu se vracel ke svému stanu. Také zevlující vojáci se rozcházeli, bylo po podívané.
Francois se přitočil k Martinovi ze Stvolna a napodobil hlas Mesiera de Vernois: „Jo, to by šlo. Tak si to pěkně užijte…
