12
Následující dny se oteplilo a během jediné noci sníh z pařížských ulic zmizel. Studenty fakulty svobodných umění bylo vídat, jak tiše kráčejí do opatství svatého Viktora, nepřítomně se rozhlížejí a neustále si cosi mumlají. Někteří do taktu pohybovali rukama, jiní kývali hlavami. Jeden z barvířů, který měl krámek vedle Sorbonnovy koleje, vyprávěl večer v šenku, že se studenti buď zbláznili, neboje někdo uhranul.
Každý den dostával Martin ze Stvolna stoh pergamenů s dalšími skladbami. Přes den je musel nacvičit a večer v šenku zazpívat. Písně byly jedna horší než druhá. Několikrát se kvůli nim strhla hádka, která dokonce skončila rvačkou. Každý byl přesvědčený, že právě jeho skladba je nejlepší a hlasitě se posmíval ostatním autorům. Pouze v jedné věci se všichni shodovali – že skladby Martina ze Stvolna byly ještě horší než jejich a soutěžit se s nimi v klášteře svaté Voršily nedalo. Martin, ač nerad, spřáteli souhlasil. Měl na sebe děsný vztek.
Byl tak zaujatý přípravou na soutěž, že úplně zapomněl na mistra Tomáše z Languedoku. Ale hubený dominikán nezapomněl. Po skončení jedné lekce pro něho poslal svého pomocníka. Novic v řádovém hábitu se k Martinovi ze Stvolna přitočil během mše a pošeptal mu, aby se nenápadně dostavil do učitelovy pracovny.
„Myslel jsem, že jsi ve víře horlivější,“ uvítal ho přísně hubený dominikán. Seděl v křesle a na stolku vedle sebe měl hromadu pergamenů. Kolem očí se mu rýsovaly hluboké vrásky. Nevypadal vůbec dobře. „Co mi povíš?“
„Jak jsem mohl za těch pár dnů něco zjistit?“ rozhodil Martin ze Stvolna ruce v bezmocném gestu. „Nejdřív zuřila sněhová vánice, že se nedalo vyjít ven. Pak přišla obleva, ještě teď mají některé domy u řeky zatopené sklepy.“
„Jak to souvisí s mou otázkou?“ opáčil Tomáš z Languedoku chladně. „Pokud bys pozorně sledoval mé lekce z Aristotelovy logiky, nemohl bys odpovídat tak nelogicky.“
„Chtěl jsem jenom povědět, že jsem se zatím nic nedozvěděl,“ rychle si pospíšil s odpovědí Martin ze Stvolna.
„Vzpomínáš, co jsem říkal minule?“ zamračil se dominikán. „Horlivosti ve víře je na univerzitě třeba víc než vědění. Pokud úkol nesplníš, nepočítej, že bych tě pustil k jarním zkouškám. Můžeš jít!“
Martin ze Stvolna měl skoro chuť si odplivnout, když vyšel na nádvoří kláštera. Sám sice nebyl vzorem křesťanských ctností, ale tohle bylo podlé. Stařičký učitel v Manětíně ho vždycky povzbuzoval, že má naději vystudovat, pokud bude pilný. Jenže to snad platilo před lety, kdy byl Petr ze Zvířetic mladý. Křesťanský svět se za poslední léta změnil.
Dneska mohl vysoké učení absolvovat i hlupák. K získání titulu univerzitního mistra nebyla již třeba učenost, ale bezcharakternost.
Jenže pokud by člověk jednou zradil vlastní svědomí, kde se může taková zrada zastavit? Nejdříve by donášel na kamarády. A co pak? Co když po něm budou chtít, aby zabíjel? Nebo z něho udělají pomocníka inkvizitora? „Ne!“ rozhodl se Martin ze Stvolna. „Před mocí církve nelze pořád jen ustupovat, jinak by si člověk přestal vážit sám sebe.“
Polekaně se rozhlížel, jestli ho někdo nevidí. Styděl se, že byl u mistra Tomáše z Languedoku. Jako by se už jenom tím rozhovorem pošpinil. Pak od brány zaslechl hádku, protože jakýsi venkovan s povozem uvízl v průjezdu. Vezl do opatství obilí.
Martinovi ze Stvolna se bezděčně vybavil jeho vlastní příjezd do Paříže. Tehdy ho město ohromovalo velikostí a krásou. U brány svatého Diviše mu jakýsi minoritský mnich nabízel pomoc, pokud ho přijmou na univerzitu. Jmenoval se Robert de Pezenas a podle toho, jak hovořil, zdál se být rozumným mužem.
Výuka skončila a večer ho stejně nečekalo nic důležitého kromě dalších skladeb o Panně Marii. Soutěž se měla konat za dva dny, ale Martin ze Stvolna se po dlouhém trápení rozhodl, že se jí nezúčastní. Proč si dělat ostudu? O důvod víc vyhnout se přátelům.
„Třeba mi ten minorita poradí,“ doufal, když kráčel od opatství k městské bráně. V univerzitní čtvrti byl odpoledne klid. Hospodyně připravovaly jídlo na večer, trhov…
