49
Asi za týden se před Beauvais objevil vojenský oddíl. Čítal necelých osmdesát rytířů a několik stovek pěších. Podle korouhví mu velel Mesier de Vernois. Kdysi nad tělem mrtvého syna přísahal pomstu anglickému králi Eduardovi. Od té doby svůj slib usilovně plnil. I když formálně patřil pod velení královského marešala Jana de Clermont, operoval většinou samostatně. A neobyčejně úspěšně. Rozezlený anglický král slíbil za jeho hlavu vysokou odměnu.
Mesier de Vernois byl vysoký zamračený muž s velikánskou zarudlou jizvou na levé tváři. Nikdo ho neviděl oblečeného jinak než v drátěné košili a tmavém vojenském kabátci. Říkalo se, že svůj meč svírá v ruce, i když spí. Říkalo se také, že naposledy se usmál, když osobně usekl hlavu synovci hraběte z Chesteru, věrnému stoupenci anglického krále.
Konšelé z Beauvais mu vyšli vstříc až před městskou bránu, ale nezdálo se, že by ho to nějak potěšilo. Jen netrpělivě kývl hlavou a řekl, že si takové pocty nesmírně váží. Aniž se zdržoval, hnal koně do města.
„Kde najdu Joana z Poitiers?“ křičel na vyděšené měšťany, kteří v úzkých ulicích uskakovali ke zdem domů, aby je nepodupala kopyta cválajícího koně.
Když konečně našel mladého hraběte, chvíli si ho zvědavě prohlížel. Pak shovívavě zabručel, že by byl raději, kdyby proti Angličanům bojovali dospělí muži.
Chlapec zrudl kvůli té urážce a chladně se zeptal, proč vlastně pan de Vernois přijel.
„Poslal mne Jan de Clermont,“ odpověděl nevzrušeně. „Máš se, chlapče, připojit k mému oddílu. Angličani oblehli Amiens. Pojedeme jim společně na pomoc.“
Joan z Poitiers zjevně váhal. Neurvalý Mesier de Vernois mu vůbec nebyl po chuti. Jenže znal jeho válečnickou pověst. Nakonec nezdvořile opáčil: „Doufám, že mi královský marešal posílá list, který potvrzuje vaše slova.“
Teď bylo na Mesierovi de Vernois, aby se urazil. Nebyl žádný posel, navíc mu ten rozčepýřený chlapec dal veřejně najevo, že nevěří slovu rytíře. Jenže starý válečník se nemínil hádat s dětmi.
„Nemáme moc času, za hodinu odjíždíme!“ odpověděl shovívavě. Seskočil z koně, hodil uzdu jednomu ze svých vojáků a zamířil do šenku. Na Joana z Poitiers houkl přes rameno: „Pojď, chlapče, probereme si plán cesty. Co nejdříve musíme být v Amiensu.“
Ještě téhož dne odpoledne vyrazilo celé vojsko z Beauvais. V jeho čele cválali dva rytíři a nesli zástavy obou velitelů. Joan z Poitiers však nejel po boku Mesiera de Vernois. Zůstával se svým oddílem několik desítek metrů za jeho družinou. Chtěl tak zdůraznit svou vojenskou samostatnost. Ani jeho mužům nebyli vojáci Mesiera de Vernois příliš po chuti. Dávali všem znát, že jsou nejlepšími bojovníky francouzského krále, a na ostatní shlíželi shovívavě.
„Až budete mít za sebou desetinu toho, co my, pak si teprve můžete říkat vojáci,“ pokřikovali na muže hraběte z Poitiers.
Jízdní družina rytířů postupovala jako obvykle příliš rychle, takže nakonec musela poměrně záhy odpoledne zastavit a počkat na vlastní pěšáky. Rytíři se utábořili nedaleko řídkého listnatého lesíka, za nímž vyčnívaly střechy vesnice. Trávy rostlo na louce kolem dostatek, proto pustili koně, aby se zatím pásli.
Mesier de Vernois ukázal na tři rytíře a nařídil, aby se rozhlédli po okolí, zda nehrozí nebezpečí. Když se to doneslo k Joanovi z Poitiers, trochu povýšeně se ušklíbl a řekl svým mužům: „Na tak proslulého válečníka má nějak zbytečně moc strachu. Asi je pravda, že v legendách jsou hrdinové statečnější než ve skutečnosti. Já od začátku tvrdím, že se budeme muset spoléhat jenom na sebe. S ním slávu nezískáme.“
Martin ze Stvolna s mladým velitelem nesouhlasil, ale nemínil se zbytečně přít. Opatrnost nebyla známkou zbabělosti. Válečník, který se chtěl dožít vysokého věku, se nemohl spoléhat jen na boží přízeň.
Posadil se pod strom a zády se opřel o drsný kmen. Zavřel oči a začal dřímat. Tu uslyšel křik. Byl naléhavý a nemohl znamenat nic jiného než varování. Vyskočil a tasil meč. Od lesa se na zpěněném koni hnal jeden z rytířů, které Mesier de Vernois poslal ob…
