59
Veronika zastavila Francoise před večeří na chodbě a tiše se zeptala: „Můžu zase spát u tebe?“
„Proč? Pořád je ti smutno?“
„Cítila jsem se bezpečně. Sama bych se asi bála.“
„Zato já se moc dobře nevyspal.“
„Vadím ti?“ vyhrkla nešťastně, otočila se a chtěla odejít. Chytil ji za ruku a konejšivě řekl: „Jsem s tebou rád. Jenže toužil jsem po něčem víc a z toho jsem nemohl usnout.“
„Kdybys chtěl, tak bych mohla… jako tenkrát v lázni,“ řekla a stydlivě sklopila oči.
„K tomu tě nepotřebuji,“ zabručel. „To si nakonec mohu udělat sám.“
„Včera jsi měl pravdu. Panenství se nerozdává na potkání, nezlob se. To, co asi chceš, ti dát nemohu. Ale trápit tě také nechci. Nějak to sama vydržím.“
„Ty se nezlob! Moc tě prosím, přijď. Pokud bych byl sám, spal bych možná ještě hůř, než když jsi ležela vedle mě.“
Veronika si ho nedůvěřivě prohlížela. „Myslíš to vážně? Neříkáš to jenom proto, abys to mohl večer zkusit znovu…“
„Dovol mi připomenout, že jsi mi to včera nabízela sama,“ zabručel otráveně. S ženami byla domluva těžká, ale s pannami naprosto nemožná.
„Tak platí,“ usmála se a otevřela dveře do jídelny. „Přijdu.“
U stolu už seděla Marion i pasíř Coubin. I když byl pobledlý, vypadal o něco lépe než předešlé dny. Trochu unaveně se na Veroniku a Francoise usmál a zeptal se, jestli nevědí, kde je Martin ze Stvolna.
„Asi se někde zdržel,“ pokrčil Francois rameny. „Učení mužové tvrdí, že když je muž dlouho bez ženy, může z toho onemocnět. Pan Martin nevypadal poslední dobou dobře, možná se šel léčit.“
Když tohle říkal, provokativně pošilhával po Veronice. Dívka se však tvářila nepřístupně, jako by ho neposlouchala. Zato Marion se mračila.
Pasíř Coubin se tlumeně rozesmál, ale vzápětí dostal záchvat kašle. Marion mu starostlivě podala číši s horkým vínem, v němž byly rozmíchané léčivé byliny a med. Napil se, a když se trochu uklidnil, řekl Francoisovi: „Ty tvé učené muže, kteří radí podobné nesmysly, bych rád viděl. Příště podobné věci neříkej, vidíš sám, že se ještě nemohu smát.“
„Stejně není čemu,“ zabručela uraženě Marion.
„Tvůj bratr Martin si může dělat, co chce,“ napomenul ji pasíř Coubin. Pak pokynul služebnicím, aby přinesly jídlo. Než urovnaly mísy, sáhl do váčku zavěšeného u opasku a vytáhl nádherný zlatý prsten s červeným rubínem. „Patřil mé ženě,“ řekl a v očích se mu mihla dávná vzpomínka. „Měla ho ze všech šperků nejraději. I pro mě ten prsten znamená hodně. Proto bych ho chtěl dát někomu, na kom mi velice záleží.“
Francois zachytil pyšný záblesk v očích Marion. Prokletá děvka, mihlo se mu hlavou a konejšivě pod stolem uchopil Veroniku za ruku. Cítil, že se jí trochu chvěje. Pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. Nechtěl, aby zase došlo k výstupu. Stejně se tím nic nevyřešilo.
Pasíř Coubin si zatím hrál s prstenem a vybavoval si, co vše pro něho tenhle šperk znamenal. Konečně zvedl oči a obrátil se k Veronice. „Já vím, že se na mě stále zlobíš. Až budeš starší, možná mě pochopíš. Chci ale, abys věděla, jak moc tě mám rád.“ Pak prostě natáhl ruku, v jejíž otevřené dlani prsten ležel. „Vezmi si ho, Veroniko. Prosím tě!“
Francois cítil, jak sebou trhla. Pustil ji, ale Veronika se ani nehnula. Mlčky seděla a dívala se před sebe. Naklonil se k ní a tiše špitl: „Jestli si ho nevezmeš, už nikdy s tebou nepromluvím.“ Nenápadně ji štípl do ruky. Muselo to bolet, protože sebou trhla. Zlostně polkla a pokusila se mu dupnout na nohu, jenže včas uhnul.
Pak se obrátila na svého děda. Chvíli se mu dívala do očí, najednou vyskočila z křesla, oběhla stůl a objala ho kolem krku. Po tváři se jí kutálely veliké slzy.
„Mám tě moc ráda, dědečku,“ vzlykala. Natáhla ruku a počkala, až jí pasíř Coubin sám navlékne prsten.
Když večeře skončila, přitočil se Francois k Veronice. „Udělala jsi dobře, že ses s ním smířila. Mám z toho radost, i když na tom prodělám. Teď už se určitě necítíš opuštěná, takže nemáš důvod ke mně v noci přijít.“
„Mě sejen tak nezbavíš,“ usmívala se šťastně. „Jenom tě prosím, abys trochu zatopil v krbu. Máš v pokoji děsnou zimu.“
„Taky bych mohl přijít já k tobě,“ navrhl.
„To se nehodí,“ zarazila se. Chvíli uvažovala a pak dodala: „Nebuď líný, jen pěkně rozdělej oheň v krbu. Dřeva máme dost.“
„Kdybys mi dovolila, abych se s tebou miloval, tak oheň nebudeš vůbec potřebovat.“
„Slyšela jsem, že se chlapi rádi vytahují, co všechno dokážou, ale když pak dojde na věc, zhasnou za chvíli. Oheň je jistější.“
„To by ses divila,“ nafoukl se Francois. „Jenže ke své smůle nemáš možnost si to ověřit.“
„Nezkoušej to,“ tiše se rozesmála. „Už jednou jsem ti řekla, že tě znám ještě moc málo na to, abych ti dovolila víc.“
„Na to, že mě znáš tak málo, jsem toho viděl už dost,“ opáčil jedovatě. „Nebo to je tvůj způsob, jak si prověřovat cizí mladíky?“
„Někdy bys zasloužil pár pohlavků,“ odsekla. „V noci přijdu. Ale jestli nezatopíš a budeš mít pořád tyhle hloupé poznámky, zase odejdu.“ Pak se naklonila a lehce ho políbila na tvář.
Francois neměl pravdu, že Martin ze Stvolna nepřišel na večeři kvůli ženě. V šenku strávil skoro celý den. Nakonec byla Leandra tak unavená, že usnula a musel ji v náručí odnést domů na předměstí. Uložil ji na lůžko do komory a opatrně přikryl. Holčička říkala ze spánku cosi nesrozumitelného, přitom se šťastně usmívala, ale oči neotevřela.
Když zavřel dveře, přitočila se k němu Donata. Oči jí svítily vypitým vínem. Přitiskla se k němu a vyzývavě ho začala hladit. Pomiloval ji rychle, ale vůbec nic z toho neměl. Musel celou dobu myslet na to, že v Praze je vysoké učení.
Donata si trochu rozmrzele stáhla suknici, protože poznala, že tentokrát svého milence příliš nevzrušila. Vůbec ji nepřekvapilo, když ji rozpačitě políbil a odešel. Znala muže a věděla, že pokud je něco zaujme, žena musí stranou. Přesto byla zklamaná. Nikoli kvůli mizernému milování, ale dnešní hra na rodinu se jí zamlouvala a o to víc toužila, aby s ním mohla strávit i noc.
Martin ze Stvolna se vrátil do hostince U Svatého Martina. Studenty tam ještě našel, jak ostatně předpokládal. Přisedl si k nim a začal se vyptávat. O pražském vysokém učení toho moc nevěděli, zato o životě v Paříži vyprávěli s rozkoší.
„Po tom strašném moru se život na univerzitě hodně změnil,“ vysvětloval hubený mladík s uhrovitým obličejem. „Je nás míň, takže v kolejích je víc místa a…“
„Ještě řekni, že jsi rád,“ zabručel jeho soused, už postarší otylý muž v podivně ušitém oděvu ze zeleného sukna.
„Já bydlel v Sorbonnově koleji,“ vzpomínal Martin ze Stvolna. „A pravda je, že tam nebylo k hnutí.“
„Tak vidíš,“ zaradoval se student s uhrovitým obličejem. „Ale já bych řekl, že se trochu změnila i církev.“
„Nesmysl,“ ozval se mladík, který dopoledne půjčil Martinovi ze Stvolna loutnu. „Co se na ní změnilo? Preláti možná mluví více o milosrdenství, ale jinak se starají o měšce stejně jako dřív.“
„Snad,“ připustil mladík. „Nemůžeš ale popřít, že v teologických disputacích nadělal výklad toho strašného moru pořádný zmatek.“
„Tys něco postřehl?“ přerušil ho ironicky jeho otylý soused. „Pořád jen slýchám, že to je trest za naše hříchy. Jakmile se něco stane, vždycky za to mohou hříchy věřících. Ještě jsem neslyšel, že by za to mohli dejme tomu církevní preláti, protože se modlí tak mizerně, že Bůh odmítá jejich prosby vyslyšet.“
„Bůh je vševědoucí, a pokud lidstvo hřeší, dozví se to i bez modliteb prelátů,“ namítl další student, který seděl v rohu stolu a dosud mlčel.
„Když je tak vševědoucí, na co potom potřebuje církev?“ oponoval mu s hádavou nesmiřitelností otylý muž.
Martin ze Stvolna seděl, upíjel víno a poslouchal. To, co studenti říkali, nebylo nic nového. S přáteli se kdysi hádal o podobné věci. Byl ale nadšený, že vůbec může o něčem takovém diskutovat. V duši nosil spoustu pochybností, které ho někdy téměř dusily, protože o nich nemohl povědět jiným. A pokud o nich začal hovořit, většinou mu nerozuměli.
Podobné hovory sice příliš smysl neměly, ale copak mělo smysl zabíjet Angličany nebo okrádat věřící prodáváním falešných ostatků? Copak vůbec něco mělo smysl? Bůh si řídil svět podle svého a obyčejný člověk mohl jen čekat, kdy ho boží vůle zahubí. Člověk stále dělal věci, které neměly smysl. Když už byl svět takový, nebylo příjemnější dělat jen to, co člověka bavilo? Třeba celé hodiny diskutovat?
Martin ze Stvolna netoužil stát se bohatým prelátem, ale chtěl být zase studentem. Chtěl zažívat tu bezstarostnou svobodu, kterou univerzita dávala těm, kdo se neznelíbili inkvizici. Těšil se na manuskripty, které ještě nepřečetl.
Najednou pochopil, že to je cesta, ze které sešel, ale o níž celou dobu snil, i když si to nepřiznal. Copak právě tohle neslíbil svému učiteli doma v Manětíně? Sáhl za výstřih haleny a pohladil drobný stříbrný křížek, který mu visel na krku.U Svatého Martina zůstal společně se studenty až do pozdní noci. Protože byli všichni již notně opilí, hospodský jim dovolil, aby přespali v šenku na lavicích.
Na den Narození Páně bylo v Amiensu od rána rušno. Ve všech kuchyních se čile vyvářelo a peklo, aby večeře byla co nejbohatší. Po ulicích pobíhali lidé v rozpustilých maskách a vesele pokřikovali na sousedy. Pokud si hospodář nedal pozor, vběhly maškary do jeho domu a začaly rozhazovat věci, dokud nedostaly bohatou výslužku. Byla kolem toho spousta křiku a smíchu.
V katedrále Notre-Dame celebroval biskup slavnostní mši a po jejím skončení předvedli studenti z Paříže hru o narození Ježíše Krista a příchodu mudrců z východu. Stejně jako v předešlých letech se k nelibosti prelátů a radosti přihlížejících nedrželi textu, který od děkana dostali. Vložili do hry vlastní verše a vysmívali se všem. Církev pranýřovali pro lakotu, měšťany kvůli opilství a ženy pro jejich vyzývavou nestoudnost.
Po skončení představení děkan odmítl zaplatit a vypukla ostrá hádka, ale nakonec jim peníze dal s napomenutím, aby více dbali o vlastní duše a především vymýtili hřích ze svých srdcí. „Copak vy sami jste bohabojnější než křesťané, které jste pranýřovali?“ mračil se na studenty, když pokládal stříbrňáky na stůl. I on kdysi studoval, a proto doufal, že se z rozpustilých mladíků časem stanou zodpovědní služebníci boží. Stejně jako z něho.
Většina amienských mužů zamířila hned po mši do některé z hospod. Bývalo zvykem zapít veliký svátek s přáteli. U Zlaté husy se však pár měšťanů rozkurážených vínem dostalo do sporu se třemi rytíři. Došlo ke rvačce, v níž dva řemeslníci zahynuli.
Odpoledne došlo ke srocení lidí. Dav nespokojenců vedli amienští řemeslničtí mistři a jejich tovaryši. Rozhořčeně chodili ulicemi a vykřikovali, že vrahy je třeba hned pověsit. Jenže ozbrojenou družinu vojáků si nikdo netroufl napadnout. Ještě před soumrakem se k Mesierovi de Vernois dostavili zástupci městské rady.
„Zachránil jste město při obležení. Ale to není důvod, aby vaši muži svévolně zabíjeli naše měšťany a zůstali bez potrestání,“ začali rozpačitě.
„Porvali se v hospodě, co na tom?“ vrtěl nesouhlasně hlavou Mesier de Vernois. Měl špatnou náladu, protože ho bolela jizva na tváři. Navíc se dosud nevrátil oddíl, který před dvěma týdny odjel plenit normandské vesnice. Už začínal mít strach, zda se jeho mužům něco nestalo. A teď ještě tohle.
„Kdyby se jen porvali…,“ nesouhlasil purkmistr. „Vaši muži tasili meče a surově zabili dva amienské měšťany. Podotýkám, že bezbranné.“
„Jestliže neměli zbraně, neměli se s mými muži hádat. Mohou si za to sami.“
„Copak takhle se chovají křesťané?“
„Jenom hlupák se pere holýma rukama s ozbrojeným rytířem.“
„Přijali jsme vás jako hosty,“ připomněl chladně purkmistr a vstal. „Jestliže nemíníte respektovat pořádek ve městě, nebudeme vám nadále poskytovat přístřeší. I když je zima, jsem nucen vás požádat, abyste ihned opustili Amiens.“
„Co když odmítnu? Jak nás přinutíte?“ vykřikl zlostně Mesier de Vernois a položil ruku na svůj meč.
„Město má prostředky, jak si vynutit dodržování práva. Pokud se odmítnete podrobit rozhodnutí městské rady, potvrzené naším králem Filipem, požádám královského marešala Jana de Clermont o vyslání dostatečně silného vojenského oddílu,“ zamračil se purkmistr. „Od této chvíle vám nikdo ve městě neprodá k jídlu ani suchou kůrku. Budete hladovět. Jestliže začnete z hladu krást a loupit, informuji všechna města v okolí a žádné vám už neotevře své brány. Stanete se psanci. Doufám však, že máte dostatek rozumu, abyste hledal cestu k usmíření.“
„Jak se máme usmířit?“ vrčel Mesier de Vernois a uraženě si hryzal ret. Už dlouho ho žádný měšťan tak nepokořil jako tenhle nadutý purkmistr. Věděl ovšem, že nemůže dělat vůbec nic, pokud chce v Amiensu zůstat.
Purkmistr odpověděl bez zaváhání: „Vyšlete několik rytířů k přátelům obou zabitých a sjednejte náhradu za prolitou krev. Pokud usmíříte příbuzné, nikdo proti vám nevznese žalobu a vše se uklidní. Ale udělejte to rychle.“
Konšelé vstali, zdvořile se uklonili a důstojně opustili hradební věž, v níž byla Mesierova družina ubytovaná.
Jako jednoho ze šesti rytířů, kteří měli o usmíření jednat, vybral Mesierde Vernois Martina ze Stvolna. Když protestoval, řekl: „Jsi vzdělaný a bydlíš u pasíře Coubina. Nebudou se na tebe dívat jako na cizího. Možná se s nimi dohodneš snáze.“
Před nešporami zamířil Martin ze Stvolna do domku na předměstí. Našel ale jen Leandru, která si hrála u dohasínajícího krbu s několika dřevěnými špalíčky. Pokoušela se je postavit na sebe, ale pokaždé spadly. Když vešel, už to vypadalo, že konečně stavbu dokončí, ale překvapeně sebou trhla a špalíčky shodila na zem. S rachotem se rozkutálely po podlaze.
„Vidíš, co děláš?“ řekla vyčítavě.
Došel ke skomírajícímu ohni, přiložil a pak si sedl k děvčátku na zem. Rychle špalíčky sebral, rozdělil, aby měl vedle sebe stejně veliké, a hravě je sestavil na sebe. Stavba držela.
„To neplatí,“ protestovala Leandra. „Já už to skoro měla.“
„Kde máš maminku?“
„Odešla s nějakým pánem. Říkala, že se vrátí pozdě v noci.“
Martin ze Stvolna přikývl. Měl by mít vztek, měl by žárlit nebo se alespoň pohoršovat, ale ve skutečnosti cítil zvláštní úlevu. Chápal, že je pokrytec. Od toho dne, kdy se opil s pařížskými studenty, se Donatě vyhýbal.
Bezděčně pohladil Leandru po hlavě. „Nemáš hlad?“
„Nemám. Maminka udělala kaši a koupila koláč. Ale už jsem všechno snědla,“ hlásila.
Trochu rozpačitě vstal. Leandra vykulila překvapeně oči. „To už jdes zase pryč? Počkej se mnou, než se maminka vrátí.“
„Já na rozdíl od tebe hlad mám,“ opáčil a pokusil se usmát. Moc mu to nešlo.
„Tak dobře,“ přikývla. „Ale slib mi, že se po večeři vrátíš.“
„Musím ještě něco zařídit…“
„Ty se na nás zlobíš, viď?“ řekla holčička smutně. „Ptala jsem se maminky, proč jsi tu tak dlouho nebyl, a řekla, že to také neví.“
Martin ze Stvolna se zase posadil na zem. Začal Leandře vyprávět, jak se v Betlémě narodil malý Ježíš, všichni se radovali a nosili mu dárky. Zazpíval jí a nakonec spolu tancovali po místnosti. Leandru unavil tak, že vsedě usnula. Odnesl ji na lůžko a pečlivě přikryl. Byla ledová zima.
Vrátil se do světnice, přiložil do krbu a posadil se na lavici. Natáhl nohy, přivřel oči a přemýšlel. Kdyby zůstal s Donatou, vypadal by takhle jeho další život. Líbil by se mu?
Někdy mu bylo s Donatou hezky. Věděl ale, že skutečná láska to není. Jenže kolik lidí si mohlo lásku dovolit? Možná ti nejchudší. Svým dětem sjednávali sňatky rodiče. Plná truhlice byla důležitější než hezká tvář. Donata ve skutečnosti neměla ani to, ani ono. Tím spíš se snažil přijít na to, čím ho vlastně přitahovala. Muselo na ní totiž být něco, co ho nutilo, aby o jejich vztahu přemýšlel. Možná to byla Leandra. Ale i když měl holčičku opravdu rád, často sem chodíval nejen kvůli ní. Jenže proč? Co mu mohla Donata dát, aby to bylo na celý život? Na svou otázku odpověď nenašel.
Na lavici v teple u krbu usnul a vzbudila ho až Donata. Zatřásla jím a trochu ochraptělým hlasem se zeptala, co tu dělá.
„Spím,“ opáčil a protáhl se. Cítil, že ztuhl, do levé nohy dostal křeč.
„Proč tady?“ zabručela skoro nepřátelsky. Došla ke kádi a do dřevěné misky nabrala vodu. Žíznivě se napila.
„Hrál jsem si s Leandrou. Vidíš, jak mě utahala.“
„Když ti tohle stačí.“
„Nepřišel jsem jenom kvůli ní…“
„Tak podívej, můj milý,“ řekla, vrátila se ke krbu a posadila na lavici vedle něj. „Týden ses neozval. Jako bychom nebyly. Až se rozhodneš, co vlastně chceš, tak mi dej vědět. Do té doby si budu žít po svém.“ Chvíli ho mlčky pozorovala a pak dodala: „Teď mne omluv, jsem hrozně ospalá.“
„Mohu tu zůstat?“
„Proč? Snad ses už nerozhodl? Nebo se chceš jenom pobavit?“
Martin ze Stvolna vstal a bez rozloučení odešel. Donata se chvíli dívala na zavřené dveře a pak se rozplakala. V duchu si nadávala, jak je hloupá. Proč ho vyhnala?
