AQUITÁNIE
24
Martin ze Stvolna se rozhlédl, jestli ho nikdo nevidí, pak utrhl pár hroznů z vinice Saint-Lazare a strčil je do brašny. V ní měl váčky s penězi a šátek. Spolu s loutnou to byl jeho jediný majetek. Rychle se přes kopec vydal co nejdále od Paříže. Ani jednou se už neohlédl.
Šel, dokud se nesetmělo. I když minul několik vesnic s útulně vyhlížejícími šenky, obešel je humny velikým obloukem. Věděl, že inkvizici nesmí podceňovat. Přespat v hostinci na dohled pařížských hradeb bylo strašně nebezpečné. Během dne několikrát zahlédl biřice na koních. Vždy se stačil ukrýt.
Když už byla tma, že skoro neviděl na cestu, všiml si nevelkého lesíku po levé ruce. Zamířil k němu a mezi keři si našel kus rovného trávníku, krytého hustými větvemi. Zabalil se do pláště a uložil se na zem. Ruce složil pod hlavu a chvíli se díval vzhůru k letnímu nebi. Bylo hluboké, poseté zlatými jiskrami blikotajících hvězd. Martinovi ze Stvolna připadalo nekonečné, skoro se mu zatočila hlava, když se do něho chvíli upřeně díval. Ale ať nebe zkoumal sebepečlivěji, nenacházel v něm ani náznak Boha. Když přijížděl do Paříže, měl pochybnosti o církvi, když z ní utíkal, pochyboval i o Bohu.
Povzdechl si a převalil se na bok. Naštěstí byla příjemná vlahá noc, jaká umí být těsně před žněmi. Přesto nemohl usnout. Téměř okouzleně vdechoval vůni trávy a keřů, jejichž šlahouny se k němu tiše skláněly. Jaký to byl rozdíl proti pachům, jimiž byla cítit Paříž. Pak si pobaveně uvědomil, že má na krku stále zavěšený váček se sušenými vonnými bylinami. Popadl ho a trhl jím, až se mu podařilo přetrhnout kožený řemínek. Váček zahodil do tmy. Vida, usmál se, alespoň k něčemu byl můj útěk dobrý.
Věděl, že sám sobě ve skutečnosti lže. Přišel vlastně o všechno, čemu věřil a v co doufal. Nesouhlasil s papežem, nelíbila se mu hamižnost prelátů, hřešil s abatyší Johannou na posvátné klášterní půdě, ale nikdy by si nepomyslel, že se stane psancem. Kam teď vlastně patřil?
Napadlo ho, že by se mohl přidat k ryšavému Peerovi a odejít studovat do severní Itálie, jenže skoro okamžitě věděl, jaký to je nesmysl. Inkvizice měla dlouhé prsty a v křesťanském světě nebyla univerzita, kam by se mohl uchýlit, aby ho dříve nebo později nevypátrala. Navíc si nedokázal představit, že by po tom všem pokorně poslouchal těžkopádné lekce, jejichž myšlenky byly tak odlišné od skutečného života.
Složil hlavu do dlaní. Ne, teď bylo ještě příliš brzy, aby se rozhodl, co si vlastně počne. Nejdříve se musí dostat do bezpečí. To znamená co nejdál od Paříže. Lepší bude vyhnout se velkým městům. Když bude žít skromně, mohly by mu peníze vystačit až do jara. Za několik měsíců se na něho určitě zapomene. Pak si začne hledat službu. Krásná léta svobody byla nenávratně pryč.
Usnul až před půlnocí.
Ráno se vydal na jih. Vzpomněl si, jak se mu v univerzitní knihovně dostala do ruky příručka pro zbožné poutníky, která popisovala cestu do galicijského Santiaga de Compostela. Ročně tam za Pannou Marií putovaly tisíce věřících. V průvodci byly sepsány všechny noclehárny, herberky a špitály, kde mohli cestující přenocovat zadarmo nebo jen za několik obolů. Martin ze Stvolna si jejich jména nepamatoval, ale vybavovala se mu největší města. Pokud půjde stejnou trasou, neměl by noclehárny minout.
Vydávat se za poutníka bylo v jeho současné situaci nejlepší. Mladíka s loutnou, který měl navíc glejt, nebude nikdo podezřívat. Přesto se zpočátku vyhýbal lidem a raději přespával venku. Bylo léto, a když se zabalil do pláště, bylo to někdy lepší než v dusné a nevětrané místnosti.
Teprve za Orleansem vyhledal noclehárnu, protože počasí se zkazilo. Celý den jemně, ale vytrvale pršelo a večer se nepříjemně ochladilo Vesnice, v níž se zastavil, se jmenovala Meung-sur-Loire. Měla jen deset sešlých stavení, stařičký kostelík a vedle fary přízemní herberk s plochou střechou zarostlou mechem. Byl téměř plný.
Lidé obvykle cestovali ve skupinách, neboť to bylo bezpečnější. Když Martin ze Stvolna vstou…
