37
Bernarda se zastavila před honosným domem, který připomínal spíše palác bohatého velmože než hampejz. S údivem si ho prohlížela. Pracovat v takovém domě určitě muselo přinášet dívkám větší vážnost, než jakou požívala ona u Zubaté abatyše v Paříži. Když ale měla vstoupit dovnitř, pocítila ostych, jaký dosud neznala.
„Hledáš práci?“ uslyšela za sebou příjemný dívčí hlas. Ohlédla se a uviděla vysokou černovlásku, které měla na ruce žlutou stuhu, znamení, jež musely nosit všechny nevěstky v Toulouse. Nebyla sice už nejmladší, ale měla snědou pleť, oválný obličej s velikýma očima, smyslné rudé rty a nádhernou postavu. Pokud by se o někom dalo říci, že je krásný, pak o ní to platilo bez jakýchkoli pochybností. Proč myslíš?“ trochu se naježila Bernarda. Neměla ráda, pokud ji někdo na první pohled považoval za prostitutku. Tahle část jejího života byla dávno pryč. Byla hrdá, že se stala počestnou ženou.
„Ctnostné ženy se téhle ulici vyhýbají a ty méně ctnostné vstoupí dovnitř, aniž by váhaly tolik jako ty.“
„Nejsem tak úzkostlivě ctnostná, abych se téhle ulici vyhnula,“ odpověděla Bernarda se zamyšleným výrazem ve tváři. „Na druhé straně ale nejsem tak málo dbalá své cti, abych klidně vstoupila.“
„Tak to máš těžké,“ přikývla černovlasá nevěstka pobaveně. „Ženská totiž musí být buď ctnostná, nebo děvka. Jinou možnost nemá. Alespoň já o jiné nevím. Odejdeš, odkud jsi přišla, nebo tě mohu doprovodit do našeho pelechu hříchu?“
„Ty nejsi obyčejná nevěstka,“ konstatovala suše Bernarda. To, co černovláska řekla, jí nedávalo příliš možností, aby si alespoň navenek uchovala zdání počestné ženy. Do hampejzu jít potřebovala.
„Já?“ podivila se černovláska. „Muži to sice říkají, protože mají čím to poznat, ale jak jsi to poznala ty?“
Bernarda se pokusila zatvářit upjatě, ale najednou jí to připadlo strašně vtipné. Rozesmála se, že se musela opřít o zeď nevěstince, aby neupadla.
„Já hned poznala, že patříš k nám,“ řeklají krásná černovláska, když se Bernarda trochu uklidnila. „Tak pojď. Řekneš mi, co tě trápí.“
Vstoupili do rozlehlého dvora, který vzdáleně připomínal klášterní ambit. Uprostřed stál dřevěný altán porostlý popínavými růžemi, za ním bylo malé jezírko s červenými a zelenými rybami. Po stranách dvora byla stavení s řadami dveří, jimiž se vcházelo do ložnic nevěstek. Úplně vzadu stálo patrové stavení s pavlačí a v rohu veliká lázeň.
Černovlasá nevěstka zamířila k pavlači a odvedla Bernardu do patra domu. Vstoupili do rozlehlé místnosti s velikými okny. Na stěnách visely vlámské goblény, které zobrazovaly necudné scény z antické mytologie. V komnatě stálo několik stolků s pohodlnými křesly, potaženými sametovými látkami. Vzadu se nacházely nízké dveře, z nichž vykukovala pohublá stařena s pichlavýma očima. Když vstoupily, zamračila se, ale jakmile černovlásku poznala, úslužně se uklonila a řekla: „Co si budete přát?“
„Přines víno a džbán vody. A nějaké sladkosti,“ nařídila. Stařena se otočila a zmizela.
„Nemáš tu zrovna malé slovo,“ divila se Bernarda a trochu ostýchavě se představila. Řekla po pravdě, čím v Paříži byla. Vzápětí ale dodala, že má hodného muže a daří se jí chválabohu dobře, takže už nemusí své tělo prodávat.
„Já jsem Sabina, ale jinak se mi říká Hispánka, protože jsem přišla z Katalánska. Tenhle podnik vlastním spolu s několika velice bohatými příznivci. Jak tě poslouchám, stále netuším, čím bych ti mohla prospět.“
„Slyšela jsem, že mezi příznivce tohoto podniku patří i někteří významní církevní preláti,“ začala opatrně Bernarda.
Ale Sabina se neurazila, naopak horlivě přikývla, až jí husté černé vlasy spadly přes oči. Rychle si je upravila a dodala: „Proč to říkáš tak opatrně? Za to se přece nemusím stydět.“
„V Paříži jsme s tím mívaly problémy…“
„V Aquitánii je to jiné,“ vysvětlovala ochotně krásná majitelka nevěstince. „Děd současného vévody dal před mnoha lety církvi privilegium, že pouze ona je oprávněna kontrolovat prostituci ve městě. Většina zisku byla původně určena na výstavbu chrá…
