První poválečné jaro na horním Donu bylo výjimečně přívětivé a hlásilo se neodbytně. Koncem března zavál od Azovského moře teplý vítr a ve dvou dnech byly písčiny na levém břehu Donu dočista holé, úvaly a žleby ve stepi přetékaly nabobtnalým sněhem, stepní říčky prolomily led a divoce zavířily; cesty byly téměř úplně nesjízdné.
A v tom špatném čase, kdy se nedalo nikam jet, měl jsem cestu do stanice Bukanovská. Není to sice příliš daleko, jen nějakých šedesát kilometrů, ale dostat se tam nebylo tak jednoduché. Vyjeli jsme s kamarádem za svítání. Pár dobře nakrmených koní napínal postraňky jako struny a jen s námahou táhl těžkou bryčku. Kola se až po nápravy bořila do kaše z písku, sněhu a ledu; za hodinku už koním na bocích a slabinách pod úzkými postranními řemeny vystoupily bílé chuchvalce pěny a v čerstvém ranním vzduchu začpěl ostře, až to omamovalo, koňský pot a zahřátá důkladná vrstva mazadla na postrojích.
Kde se koním zvlášť těžce táhlo, tam jsme slézali a šli pěšky. Pod holínkami nám čvachtal rozbředlý sníh, šlo se těžko, ale při kraji cesty se pořád ještě držela ledovka jiskřící na slunci jako křišťál, a tam se šlo ještě hůř. Až asi za šest hodin jsme urazili třicetikilometrovou vzdálenost a přijeli jsme k přívozu na Jelance.
Je to malá říčka naproti osadě Mochovské, v létě místy vysýchá, ale teď se rozbahněné, olšovím zarostlé řečiště rozlilo na celý kilometr. Musilo se převážet na chatrné pramičce jen pro tři osoby. Poslali jsme bryčku zpátky. Na druhém břehu na nás v kolchozní kůlně čekal starý, vysloužilý džíp; byl tam už od zimy. S trochou strachu jsme s řidičem vlezli do kocábky. Kamarád zůstal s věcmi na břehu. Jen jsme odrazili, už začaly na různých místech stříkat prohnilým dnem hotové vodotrysky. Vším, co bylo po ruce, jsme ucpávali ošemetné plavidlo a celou cestu jsme z něho vylévali vodu. Za hodinu jsme byli na druhém břehu Jelanky. Řidič přivezl z osady auto, pak se vrátil ke kocábce, chopil se vesel a prohodil:
„Jestli se ty zatracené necky cestou nerozsypou, tak nás čekejte asi za dvě hodiny, dřív nepřijedem.“
Osada se rozložila daleko stranou a u přívozu vládlo takové ticho, jaké bývá na samotách jen v hlubokém podzimu a v časném podjaří. Od vody táhlo vlhkostí a zatuchlinou z hnijícího olšoví, avšak z dalekých stepí při Chopru, ztopených v lehké nafialovělé mlze, přinášel slabý větřík věčně mladou, sotva postižitelnou vůni země, jež se nedávno zbavila sněhového krunýře.
Kousek dál na písku u břehu ležel spadlý proutěný plot. Sedl jsem si na něj a chtěl si zapálit, ale když jsem vstrčil ruku do pravé kapsy kabátu, shledal jsem ke své veliké mrzutosti, že se mi krabička bělomorek docela rozmáčela. Když jsme se převáželi, šplouchla vlna přes okraj hluboko ponořené pramičky a zalila mě až po pás kalnou vodou. To jsem ovšem neměl čas myslit na cigarety, musil jsem odhodit veslo a honem honem vylévat vodu, aby se kocábka nepotopila, ale teď jsem vytáhl promáčenou krabičku opatrně z kapsy a hrozně dopálený, že jsem si nedal pozor, přidřepl jsem si a začal po plůtku rozkládat napité, zhnědlé cigarety jednu vedle druhé.
Bylo poledne. Slunce pálilo jako v květnu. Doufal jsem, že mi cigarety brzo uschnou. Pražilo to jen což, a já už litoval, že jsem si na cestu navlékl vojenské vatované kalhoty a kabát. Byl to po zimě první opravdu teplý den. Pěkně se mi tu sedělo samotnému na plůtku, a tak jsem se cele oddal tichu a osamění, sundal jsem si starou vojenskou ušatou čepici, aby mi vlasy, úplně mokré po obtížném veslování, uschly na větru, a bezmyšlenkovitě jsem pozoroval, jak po blankytu plují bílá, košatá oblaka.
Po chvíli jsem uviděl, jak od krajních stavení osady vyšel na cestu nějaký muž. Vedl za ruku malého klučinu, nejvýš pěti až šestiletého. Vlekli se unaveně k přívozu, ale když došli až k autu, namířili si to ke mně. Vysoký, trochu shrbený muž mě zastřeným basem pozdravil:
„Zdravíčko, kamaráde!“
„Buď zdráv.“ Stiskl jsem velkou, tvrdou pravici, kterou mi podal.
Muž se sehnul k hošíkovi a…
