Zimní pohádka

Scéna druhá

Tamtéž. – Trůnní komnata v paláci.

(Vystoupí LEONTES, HERMIONA, MAMILLIUS, POLIXENES, CAMILLO a DRUŽINA.)

POLIXENES: Již devět proměn hvězdy vlhotné
se objevilo pastýřovu zraku,
co, prosti břemen, opustili jsme
svůj trůn. – Čas právě dlouhý tak, můj bratře,
by vyplněn byl díky našimi;
a přece bychom, dlužni na věky,
se loučili; a proto jako nicka,
však stojící na místě hodnotném,
svým jedním „děkujeme“ rozmnožuji
o mnoho tisíc díky předešlé.

LEONTES: Své díky zatím ještě odložte
a splaťte je až při svém odchodu.

POLIXENES: To bude, pane, zítra. – Obavy
mne jímají, co mohlo by se stát
neb zrodit za mé nepřítomnosti;
by žádný ostrý vítr nezadul
nám doma a my nemuseli říci:
„To splnilo se příliš pravdivě.“
A kromě toho jsem již meškal zde
až k unavení Vaší Milosti.

LEONTES: Jsme tužší, bratře můj, a ničeho
tak s námi věru nepořídíte.

POLIXENES: Již nelze déle.

LEONTES: Jenom týden ještě.

POLIXENES: Ne, doopravdy, zítra.

LEONTES: Tedy si
tu lhůtu rozdělíme; ale v tom
již nechci, abyste mi odmlouval.

POLIXENES: Tak prosím na mne nedolehejte.
Na širém světě není jazyka
ni jediného, by mne přemluvil
tak snadno jako váš; a tak i teď,
když zval byste mne z naléhavých příčin
a já byl nucen odpírati vám.
Mé starosti mne táhnou rovnou domů;
a kdybyste mi bránil, vaše láska
by metlou byla mi, mé prodlévání
vám na obtíž a nesnáz. Abych pak
vás toho uchránil, již sbohem, bratře!

LEONTES: Či naše královna je něma? Mluv!

HERMIONA: Já chtěla mlčet, pane, dokud vy
jej ku přísaze nepřimějete,
že nezůstane. Příliš chladně, pane,
naň útočíte. Rcete, jak jste jist,
že v Čechách vše je dobře; zpráva ta
že došla včera; řekněte mu to
a v střehu nejlepším jest poražen.

LEONTES: Aj tak, Hermiono.

HERMIONA: Když řekne vám,
že touží svého syna spatřiti,
to mnoho značí; ale dříve ať
to tedy řekne; pak ho nechte jít;
ať na to přísahá a nesmí zůstat;
my odtud kužely jej vyženem.
Leč od královské vaší přítomnosti
jsem smělá tak se týden vydlužit.
Až v Čechách budete mít mého chotě,
já plnou moc mu dám, by zdržel se
o měsíc přes lhůtu, jež k odjezdu
dřív určena; a přece, to mi věř,
můj Leonte, tě nemiluji méně
o jedno zatikání hodinek
než kterákoliv žena svého muže.
Vy zůstanete?

POLIXENES: Ne, má vzácná paní.

HERMIONA: Ó přece, ano?

POLIXENES: Nelze, opravdu.

HERMIONA: Aj, opravdu!
Toť vrátkým slovem odbýváte mne;
leč kdybyste i přísahami chtěl
vymknouti hvězdy z jejich okruhů,
přec řeknu jen: „Nic o odchodu, pane.“
Vy opravdu nám neodjedete;
a ženské „opravdu“ má takou moc
jak mužovo. Vy ještě odjet chcete?
Tož donuťte mne, abych jako vězně
vás tady držela, ne jako hosta;
tak zaplatíte při svém odjezdu,
co dlužen jste, a ušetříte díků.
Co říkáte – můj vězeň, nebo host?
Buď svědkem vaše strašné „opravdu“,
že tím neb oním zůstanete mi.

POLIXENES: Nuž tedy, vzácná kněžno, vaším hostem;
být vězněm předpokládá urážku,
jíž dopustit se tíž by bylo mně
než vám ji trestat.

HERMION…