Scéna druhá
Před Leontovým palácem.
(Vystoupí AUTOLYKUS a ŠLECHTIC.)
AUTOLYKUS: Prosím vás, pane, byl jste při tom vypravování?
PRVNÍ ŠLECHTIC: Byl jsem tam, když uzlík otvírali, a slyšel starého pastýře vyprávět, jak jej našel. Nato, po krátkém údivu, nám poručeno všem komnatu opustit; jen tuším to jsem ještě doslechl, jak pastýř pravil, že dítě nalezl.
AUTOLYKUS: Velmi rád bych věděl, jak to skončilo.
PRVNÍ ŠLECHTIC: Mluvím o tom nesouvisle; ale změny, které jsem pozoroval na králi a na Camillovi, byly vrcholem úžasu; téměř zdálo se, jak vyjeveně hledí na sebe, že jim oči víčka protrhnou; byla řeč v jejich němotě, mluva v jejich pohybech; hleděli na sebe, jako by slyšeli, že svět se zbořil nebo jiný povstává. Až vášní zdál se býti údiv ten, ale nejmoudřejší pozorovatel, nevěda, než co viděl, nemohl říci, jsou-li to známky radosti neb zármutku; ale krajností jednoho neb druhého to bylo jistě.
(Vystoupí DRUHÝ ŠLECHTIC.)
Hle, tu přichází pán, jenž snad více o tom ví. Co nového, Rogero?
DRUHÝ ŠLECHTIC: Nic než ohně slavnostní: orakul vyplněn; dcera králova nalezena; tolik zázraku vyšlo najevo v tu hodinu, že písničkářům nemožno je vyzpívat.
(Vystoupí TŘETÍ ŠLECHTIC.)
Tu jde Paulinin komoří; může vám více povědít. – Co děje se, pane? Ta novina, prý jistá, tak podobá se staré pohádce, že její pravdivost jest velmi podezřelá. Našel král svou dědičku?
TŘETÍ ŠLECHTIC: Nade vši pochybnost, byla-li kdy pravda dotvrzena okolnostmi; přísahl byste, že co slyšíte, také vidíte; taková jest shoda v důkazech. Plášť královny Hermionv, její šperk na šíji děcka,49 listy Antigonovy při něm nalezené a poznané jako jeho rukopis, majestátnost dívky tak matce podobné, známky ušlechtilosti, v nichž jeví se příroda mocnější než vychování, a mnohá jiná svědectví ji označují s plnou bezpečností jako dceru královu. Neviděl jste, jak se oba králové setkali?
DRUHÝ ŠLECHTIC: Neviděl.
TŘETÍ ŠLECHTIC: Tedy vám ušlo podívání, které se dá jen vidět, ne řečí vystihnout. Byl byste spatřil, jak jedna radost věnčí druhou takou měrou a způsobem, že zdálo se, jako by zármutek plakal, protože se s nimi loučí; a radost tonula v slzách. To bylo obracení očí v sloup, zvedání rukou s tváří tak vytrženou, že mohl jste jich rozeznati jen podle šatů, a ne dle obličeje. Náš král, jako by sám ze sebe vyskočiti chtěl radostí, že našel dceru, náhle zas, jako by se radost byla proměnila v ztrátu, vzkřikne: „Ó, tvoje matka, tvoje matka!“ – Potom Čecha odprošuje, pak zetě objímá, pak zase div dceru neudusí, ji tiskna v náručí; a teď zas děkuje starému pastýři, jenž tu stojí jako zvětralá socha na vodojemu z dob mnoha králů. Co živ jsem neslyšel takém setkání, jež ochromuje zvěst jdoucí za ním a maří popis, který chce je vylíčit.
DRUHÝ ŠLECHTIC: A prosím vás, kam poděl se Antigonus, jenž dítě odtud odnesl?
TŘETÍ ŠLECHTIC: Pořád jako stará pohádka, která má dále co povídati, byť víra již usnula a nebylo ucha otevřeného. Byl roztrhán medvědem; to tvrdí pastýřův syn, jenž dosvědčuje…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.