Zimní pohádka

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Scéna první

Sicilie. – Komnata v paláci Leontově.

(Vystoupí HERMIONA, MAMILLIUS a DVORNÍ DÁMY.)

HERMIONA: Již toho chlapce k sobě vezměte;
on souží mne, že je to k nesnesení.

PRVNÍ DÁMA: Můj vzácný princi, pojďte; budeme
si hráti spolu?

MAMILLIUS: Ne, vás nechci, ne.

PRVNÍ DÁMA: Proč, milý princi?

MAMILLIUS: Vy mne líbáte
tak moc a se mnou hovoříte tak,
jak byl bych ještě děcko. – Vás mám radši.

DRUHÁ DÁMA: A proč, můj princi?

MAMILLIUS: Proto ani ne,
že vaše obočí jest černější;
vsak černé obočí, jak povídají,
prý mnohým ženám sluší nejlépe,
jen když v něm není příliš mnoho brv; –
jen oblouček neb srpek měsíce,
jak pérem vytažen.

DRUHÁ DÁMA: Kdo vás v tom učil?

MAMILLIUS: Já naučil se tomu z ženských tváří.
Teď řekněte mi prosím, jakou barvu
má vaše obočí?

PRVNÍ DÁMA: Můj princi, modrou.

MAMILLIUS: Ne, to je žert; já viděl jednu dámu,
jež měla modrý nos, ne obočí.

PRVNÍ DÁMA: Jen slyšte; vaše matka, královna,
co den je plnější; co nevidět
své služby věnovati budeme
zas novému a hezounkému princi; –
a potom byste rád si s námi hrál,
jen kdybychom vás chtěly.

DRUHÁ DÁMA: Od nedávna
nám hezky rozkvetla; kéž dočkala
se šťastné hodiny!

HERMIONA: Co mudrujete?
Teď pojď, můj hošíku, jsem tvoje zas;
tak prosím sedni k nám a povídej
nám pohádku.

MAMILLIUS: Smutnou či veselou?

HERMIONA: Tak veselou, jak chceš jen.

MAMILLIUS: Pro zimu
se nejlíp hodí smutná pohádka;
vím jednu o šotku a strašidlech.

HERMIONA: Nuž tedy tu, můj statný hrdino;
pojď, sedni si a hezky povídej;
a dělej vše, co můžeš, aby jen
mne poděsila ta tvá strašidla;
tys velký v tom.

MAMILLIUS: Byl jednou jeden muž…

HERMIONA: Ne, sedni. Dál –

MAMILLIUS: A bydlel na hřbitově.
– Já budu potichu to povídat;
ať tam ti cvrčkové to nedoslechnou.

HERMIONA: Pojď, šeptej mi to tedy do ucha.

(Vystoupí LEONTES, ANTIGONUS, ŠLECHTICI a JINÍ.)

LEONTES: Byl viděn? S družinou? CAMILLO s ním?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Já potkal je za hájem borovým;
tak neviděl jsem nikdy lidi chvátat;
až k jejich lodím stíhal je můj zrak.

LEONTES: Mám štěstí, že můj soud tak spravedliv,
mé domnění tak správné. Ach, kéž méně
bych věděl! Jaká kletba, šťasten být
tím způsobem! – V poháru potopen
můž pavouk být, a člověk může píti
a odejít a jedu necítit;
neb ve svém vědomí byl neotráven:
když ale někdo mu jen ukáže
ten hnusný příměsek a jak jen zví,
co vypil to, tu div, že hrdlo, boky
se neztrhají prudkým zvracením.
Já pil a pavouka jsem uviděl;
Camillo byl mu pomocníkem v tom,
byl kuplíř. Proti mému životu
a koruně se strojí úklady;
vše pravdou jest, co bylo tušením.
Ten licoměrný padouch, jehož jsem
si najal já, byl dříve najat jím:
on prozradil můj úmysl; a teď
mne mají za blázna; jak loutka jsem,
s níž hrají si, jak libo. Jak to přišlo,
že brány jim tak snadno otevřeny?

PRVNÍ ŠLECHTIC: Měl k tomu plnou moc a často již
jí takto použil na rozkaz váš.

LEONTES: To vím až příliš dobře. – Toho chlapce
mi dejte sem. (K Hermioně.)
Žes…