Zimní pohádka

Scéna druhá

Čechy. – Palác Polixenův.

(Vystoupí POLIXENES a CAMILLO.)

POLIXENES: Dobrý Camillo, prosím tě, již nenalehej; jest mi chorobou ti něco odepřít a smrtí povoliti to.

CAMILLO: Již patnáct let jsem neviděl svůj domov; ačkoliv jsem tak dlouhou dobu prožil v cizině, rád bych kosti svoje složil tam. Kromě toho kajícný král, můj pán, pro mne vzkázal; a nejsem-li příliš domýšliv, toho se domnívaje, mohl bych mu snad býti útěchou v jeho těžkém zármutku, což mi druhou ostruhou k mému odchodu.

POLIXENES: Máš-li mne rád, Camillo, nevyhlazuj ostatní své služby tím, že mě nyní opustíš. Že tě mám tolik zapotřebí, způsobila vlastní tvoje dobrota; lépe, abych tě byl nikdy neměl, než abych tě takto pohřešil. Započav mi práce, které nikdo kromě tebe řádně zastati nemůže, musíš buď setrvat, abys je dokonal, aneb vzíti s sebou i služby mně již prokázané, za které, jestli jsem jich náležitě neuznal – jakož jich nikdy ani doceniti nemohu –, vynasnažím se, abych ti byl vděčnějším; a bude to prospěch můj, čím více budu hromadit přátelství na přátelství. O té zemi neblahé, Sicilii, již nemluv, prosím tě; i samo jméno její trýzní mne upomínkami na toho kajícného, jak říkáš, a usmířeného krále, mého bratra, jehož ztráta nejvzácnější královny a dítek i teď budí zas nový zármutek. Pověz mi, kdys viděl králevice Florizela, mého syna? Králové nebývají méně nešťastni, nemajíce dítky zdárn…