34
Po celý obřad ji Bosch pozoroval ze svého stanoviště pod dubem. Sylvia jen málokdy zvedala hlavu, ani když nastoupení kadeti pálili slepé salvy do oblak, ani při přeletech vzdušné jednotky s vrtulníky uspořádanými do pátrací formace. Jednou se zdálo, že bleskla pohledem po něm, nebo aspoň jeho směrem, ale těžko říct. Myslel na její stoický postoj a krásu.
Když všechno skončilo, rakev ležela v zemi a lidé se začali rozcházet, zůstala sedět. Harry viděl, jak odmítla Irvingovu nabídku na doprovod k limuzíně. Zástupce náčelníka se odloudal pryč a cestou si uhlazoval límeček na krku. Když se scéna kolem pohřebiště konečně vyprázdnila, vstala, pohlédla do díry v hlíně a vyšla směrem k Boschovi. Ze všech stran ji doprovázelo bouchání zavírajících se dveří aut. Cestou si sundala sluneční brýle.
„Dal jsi na mou radu,“ pronesla.
Harry nechápal. Shlédl dolů na své šaty, potom zpátky k ní. Jakou radu?
Bez ptaní odpověděla: „O černém ledu, pamatuješ? Že si máš dávat pozor. No, a když jsi tady, tak sis ho asi dával.“
„Ano, byl jsem opatrný.“
Oči měla úplně jasné a vyzařovala z nich ještě větší síla, než když se setkali posledně. Tyto oči nezapomínaly na prokázanou laskavost. Ani na urážky.
„Vím, že se toho stalo víc, než mi řekli. Možná mi o tom někdy povyprávíš?“
Přikývl a ona také. Chvíle ticha, po kterou se na sebe dívali, se nezdála ani dlouhá, ani krátká. Dokonale načasovaný okamžik ukončený poryvem větru. Zpod baretu se jí uvolnil pramen vlasů, jež rukou zatlačila zpátky.
„To bych ráda,“ řekla.
„Kdykoli budeš chtít,“ odpověděl. „Možná pár věcí povíš i ty mně.“
„Jako třeba?“
„O té fotce, která zmizela z rámečku. Věděla jsi, co na ní bylo, ale nechtělas mi to říct.“
Usmála se, jako by naznačovala, že si všímal nepodstatných zbytečností.
„On se svým přítelem z baria. Byli i na dalších fotkách v tom sáčku.“
„Mělo to význam, ale nic jsi mi neřekla.“
Sklopila oči do trávy.
„Už se mi o tom nechtělo přemýšlet, ani mluvit.“
„Ale věděla jsi to, že?“
„Jistě. To se stává. Člověka pronásledují věci, o kterých už nechce vědět a na něž nechce vzpomínat…“
Odmlčeli se.
„Už to víš, že?“ přerušil konečně ticho.
„Že jsme nepohřbívali mého manžela? Ano, něco tuším. Neřekli mi všechno.“
Přikývl. Ticho trvalo, ale nebylo nepříjemné. Sylvia se pootočila směrem k řidiči limuzíny, který stál u auta a čekal. Hřbitov se už úplně vyprázdnil.
„Doufám, že mi povíš jednu věc,“ pokračovala, „teď nebo někdy jindy. Jestli můžeš… No, může… Je šance, že se vrátí?“
Bosch se na ni zadíval a pomalu zavrtěl hlavou. V očích pátral po její reakci – po smutku, obavách, či snad spoluvině? Nic. Sklopila oči k rukám, které svíraly jedna druhou.
„Můj řidič…“ řekla, ale nedokončila.
Pokusila se o zdvořilý úsměv a Bosch se posté musel zeptat sama sebe, co se to stalo s Calexikem Moorem. Přistoupila o krok blíže a rukou se dotkla jeho tváře. I přes hedvábnou rukavičku to bylo hřejivé a k nosu mu ze zápěstí dolehla vůně parfému. Velmi jemná, spíše lehounký závan než opravdová vůně.
„Měla bych jít,“ začala se loučit.
Harry přikývl. Sylvia od něj odstoupila.
„Díky,“ řekla.
Kývl. Nevěděl, zač mu děkuje, ale co mohl dělat jiného, než kývnout.
„Zavoláš? Třeba bychom mohli… Já nevím…“
„Zavolám.“
Teď kývla ona, obrátila se a vyšla směrem k černé limuzíně. Harry zaváhal a pak zavolal.
„Máš ráda jazz? A saxofon?“
Zastavila a obrátila se k němu zpátky. V očích měla pronikavou touhu. Dychtivost po doteku, tak jasnou, až ho píchlo. Nebo snad odraz jeho vlastních pocitů.
„Nejvíc ze všeho sóla,“ odpověděla, „ta osamělá a smutná přímo miluju.“
„A… zítra večer, nevím, jestli je to ten pravý čas?“
„Bude Silvestr.“
„Já vím. Napadlo mě…, že by to mohl být ten správný čas. Tenkrát večer to… Já nevím.“
Vrátila se k němu, položila mu ruku kolem krku a přitáhla si jeho tvář k své. Nebránil se. Dali si dlouhý polibek, během nějž Harry zavřel oči. Když ho pustila, nerozhlédl se, jestli to někdo viděl. Bylo mu to jedno.
„Co je to pravý čas?“ zeptala se.
Nev…
