6
PÁTEK 25. KVĚTNA
Vyslýchala je santamonická policie, Kalifornská dálniční stráž, Losangeleský policejní sbor i FBI. Byla povolána jednotka z inspekce, aby podrobila Bosche zkoušce na alkohol. Prošel jí bez potíží. Kolem druhé hodiny po půlnoci seděl k smrti unavený v hovorně stanice v Západním Los Angeles a přemýšlel, zda ho ještě přijde vyslýchat Pobřežní stráž a Berní úřad. Oddělili je od sebe, a tak neviděl Eleanor od chvíle, kdy sem před třemi hodinami dorazili. Dělalo mu starost, že nemůže být s ní, aby ji chránil před vyšetřovateli. Do místnosti vešel poručík Harvey Osmadevadesátka Pounds a řekl Boschovi, že pro tuto noc skončili. Bosch usoudil, že Osmadevadesátka je naštvaný, a to nejen proto, že ho vytáhli v noci z postele.
„Co je to za policajta, kterej si nevšimne typu auťáku, co se ho pokouší zajet?“ zeptal se.
Bosche si už zvykl na dvojsmyslný tón otázek. Tak to šlo celou noc.
„Jak jsem řek všem těm chlapům před vámi, byl jsem v tý chvíli poněkud zaneprázdněnej. Snažil jsem si zachránit prdel.“
„No a pak ten člověk, kterýho jste přinutili, aby zastavil,“ pokračoval Pounds. „Panebože, Boschi, vždyť jste ho vytlačil na okraj dálnice. Každej blbec s palubním telefonem, kterej jel kolem, hned vytáčel devět set jedenáct a hlásil, že došlo k únosu, vraždě a kdoví k čemu ještě. Nemoh jste se zkusit podívat na pravou stranu jeho auťáku, než jste ho zastavil?“
„Nešlo to. Všechno je to vysvětlený v hlášení, který jsme naklepali, poručíku. Mám dojem, že jsem to už opakoval nejmíň desetkrát.“
Pounds pokračoval, jako by ho neslyšel: „A ke vší smůle je to navíc advokát.“
„A co má bejt?“ zareagoval Bosch, který pomalu ztrácel trpělivost. „Omluvili jsme se mu. Byla to chyba. Měl podobnej vůz. A jestli bude někoho žalovat, tak ať žaluje FBI. Ti nemají tak hluboko do kapsy jako my. Tak si s tím nedělejte starosti.“
„Ne, žalovat bude obě firmy. To už řek. Tohle není vhodnej moment, abyste si dělal srandu, Boschi.“
„A zrovna tak to není vhodnej moment, abysme se párali s tím, co jsme udělali nebo neudělali správně. Nezdá se mi, že by se někdo z těch frajerů, kteří sem přišli ze mě tahat rozumy, staral o to, že se nás někdo pokoušel oddělat. Akorát se zajímají o to, jak daleko jsem byl, když jsem vystřelil a jestli jsem neohrozil kolemjdoucí a proč jsem to auto donutil zastavit bez vážnejch důvodů. Hele, běžte s tím už do prdele. Někdo se rozhod zabít mou parťačku a mě. Promiňte mi tedy, že mi není nijak zvlášť líto nějakýho advokáta, kterýmu se překroutily kšandy.“
Pounds se chtěl hádat.
„Boschi, podle všech důkazů, který máme k dispozici, to moh bejt jenom nějakej opilec. A co chcete říct tím výrazem ‚parťačka‘? Jste na tohle vyšetřování půjčenej jen na pár dní. A mám dojem, že po dnešní noci bude tohle zapůjčení zrušený. Strávil jste na tom případě celejch pět dnů a podle toho, co jsem slyšel od Rourka, jste stejně na nic nepřišel.“
„Nebyl to žádnej opilec, Poundsi. Ten vůz evidentně mířil na nás. A bez ohledu na to, co Rourke vykládá o našich výsledcích, já tenhle případ dovedu až do konce. Možná byste se pak moh ocitnout mezi vyznamenanejma, jestli mi přestanete házet klacky pod nohy, uvěříte jednou svejm lidem a odvoláte konečně ty blbce z Vnitřního vyšetřování, co mě sledujou.“
Pounds nadzvedl obočí, takže vypadalo jako horská dráha.
„Jo, já o Lewisovi a Clarkovi vím,“ řekl Bosch. „A vím, že dostáváte kopie jejich hlášek. Odhaduju, že vám neřekli o tom malým pohovoru, kterej jsme měli. Přistih jsem je, jak si dávali dvacet před mým domem.“
Z Poundsova výrazu bylo zřejmé, že nic neslyšel. Lewis s Clarkem mlčeli, a tak Bosch nebude mít potíže kvůli tomu, co jim provedl. Začal si však lámat hlavu, kde byli oba tihle detektivové z Vnitřního vyšetřování, když ho s Eleanor někdo málem zajel.
Pounds delší chvíli mlčel. Byl jako ryba kroužící kolem návnady, kterou mu Bosch nastražil. Věděl sice, že je v ní háček, ale přesto se domníval, že by mohl návnadu ukousnout, aniž by se na ten háček chytil. Nakonec při…
