1
NEDĚLE 20. KVĚTNA
Mladík ve tmě neviděl, ale vlastně to ani nepotřeboval. Zkušenost a dlouhá praxe mu napovídaly, že mu to jde dobře. Pěkně a od ruky. Pracoval vláčnými tahy celou paží a lehce otáčel zápěstím. Udržoval kuličku v pohybu. Žádný spěch. Nádhera!
Slyšel, jak plyn unikající z plechovky syčí, a cítil, jak se kulička převaluje. Ten pocit ho uklidňoval. Vůně barvy mu připomněla ponožku v kapse, a tak ho napadlo, že by si mohl šlehnout. Možná až později, rozhodl se. Teď, dokud nedokončí svůj tag jedním nepřerušovaným tahem, se nechtěl zdržovat.
Pak se ale přece jen zastavil – syčení jeho spreje přehlušil zvuk motoru. Rozhlédl se, ale neviděl jiná světla, než stříbřitě bílý měsíc zrcadlící se na hladině přehradní nádrže a slabý svít žárovek nad dveřmi strojovny čerpadla uprostřed přehradní hráze.
Sluch ho však neklamal. Blížilo se motorové vozidlo. Mladíkovi se zdálo, že je to náklaďák. A dokonce měl dojem, že slyší skřípot pneumatik na štěrkované příjezdové cestě, vinoucí se kolem přehradní nádrže. Hluk se blížil. Byly skoro tři hodiny ráno a někdo sem přijížděl. Proč? Mladík vstal a odhodil plechovku s aerosolem přes plot směrem k vodě. Uslyšel, jak místo do vody dopadla do křoví, kousek od značky.
Vytáhl z kapsy ponožku a rozhodl se pro jediný rychlý šleh, aby si dodal odvahy. Ucpal si nos ponožkou a zhluboka se nadechl výparů barvy. Zhoupl se na patách a víčka se mu nechtěně roztřásla. Pak odhodil přes plot i ponožku.
Zvedl motocykl a odtlačil ho přes silnici směrem k vysoké trávě, myrtovému křoví a borovicím, rostoucím na úpatí kopce. Řekl si, že je to dobrý úkryt a že přitom uvidí, co sem přijíždí. Zvuk motoru sílil. Byl si jistý, že vozidlo je odtud už jen pár sekund daleko, ale světla reflektorů stále neviděl. To ho mátlo. Na útěk však bylo pozdě. Položil motorku na zem do vysoké zežloutlé trávy a rukou zabrzdil otáčející se přední kolo. Vrhl se na zem a čekal na to, co se mělo stát, nebo na toho, kdo se blížil.
Harry Bosch nad sebou uslyšel helikoptéru, kroužící ve světle kdesi vysoko nad temnotou, v níž se nacházel. Proč nepřistála? Proč mu neposkytla pomoc? Harry se plazil temným tunelem a docházela mu baterka. Kužel světla jeho svítilny slábl každým metrem, o který postoupil vpřed. Potřeboval pomoc. Potřeboval postupovat rychleji. Potřeboval dorazit na konec tunelu dřív, než mu zhasne světlo a ocitne se ve tmě a sám. Znovu uslyšel přelétající vrtulník. Proč nepřistál? Kde je ta pomoc, kterou potřebuje? Když se hukot rotoru znovu vzdálil, cítil, jak v něm narůstá strach, a zrychlil pohyb; plazil se po rozedřených krvácejících kolenou. Ve zdvižené ruce držel baterku vydávající mdlé světlo a druhou rukou se opíral o zem, aby neztratil rovnováhu. Nedíval se nazpět, protože věděl, že v černém oparu za ním je nepřítel. Neviditelný, ale je tam. A blíží se.
Když v kuchyni zazvonil telefon, Bosch se okamžitě probudil. Počítal zvonění a uvažoval, zda zaslechl první nebo druhé zazvonění a zda nechal zapojený záznamník.
Nenechal. Přístroj nezareagoval a zvonění zmlklo až po obligátních osmi signálech. Mimoděk ho napadlo, kde se vzalo tohle pravidlo. Proč ne šest zazvonění? A proč ne deset? Promnul si oči a rozhlédl se kolem sebe. Byl opět v obýváku, natažený na křesle, na měkké lenošce se sklopným opěradlem, která byla hlavním kouskem skromného zařízení jeho bytu. Nazýval ji „pohotovostním křeslem“, přestože to nebylo úplně přesné označení; v křesle spával často, i když právě neměl pohotovost.
Mezerami v závěsech pronikal dovnitř ranní sluneční svit a rozhodil své skvrny po vybělené borovicové podlaze. Pozoroval částečky prachu vznášející se líně v paprscích světla u zasunovacích prosklených dveří. Lampa na stolku vedle něho svítila a z televizoru u stěny se tlumeně nesly zvuky nedělního ranního náboženského pořadu. Na stolku u křesla se povalovaly předměty, které mu dělaly společnost při jeho bdění: hrací karty, časopisy a paperbackové detektivky – nepříliš ohmatané a brzy odložené. Kromě zmačkané k…
