Kniha pátá
TURI GIULIANO a MICHAEL CORLEONE
1950
KAPITOLA 24
Michael se probral z hlubokého spánku. Jako by byl v hluboké díře. V ložnici byla úplná tma. Michael večer zavřel okenice, aby dovnitř nesvítil měsíc. Neozval se sebemenší zvuk, slyšel jen, jak mu tluče srdce. Cítil, že je někdo v místnosti.
Obrátil se na posteli a na podlaze spatřil tmavší místo. Rozsvítil lampu na nočním stolku. Na podlaze ležela useknutá hlava černé madony. To asi spadla ze stolu a probudilo mne to, pomyslel si. Ulehčeně se zasmál.
V tu chvíli zaslechl u dveří tichý šramot. Otočil se tím směrem a ve stínu, do kterého tlumené světlo lampy nedosahovalo, spatřil tvář Aspana Pisciotty.
Pisciotta seděl na podlaze a opíral se o dveře. Zeširoka se usmíval, jako by říkal: To jsou ale stráže! A to prý má být bezpečné místo!
Michael se podíval na náramkové hodinky položené na nočním stolu. Byly tři hodiny. „Vskutku neobvyklý čas na návštěvu. Co se děje?“ zeptal se. Po místnosti se rozlilo měsíční světlo. „Proč jsi mě nevzbudil?“ zeptal se.
Pisciotta se postavil na nohy jako had, který vztyčí hlavu, když chce zaútočit. „Rád se dívám na lidi, když spí. Někdy při spánku prozradí svá tajemství.“
„Já tajemství neprozrazuji,“ řekl Michael, „ani ve snu.“
Vyšel na terasu a nabídl Pisciottovi cigaretu. Zapálili si a Michael slyšel, jak Pisciottovi chrčí v hrudníku. V měsíčním světle vypadala jeho tvář strašně, byla hubená na kost.
Mlčeli. Za chvíli se Pisciotta zeptal: „Dostala se ti do rukou ta závěť?“
„Ano,“ odpověděl Michael.
Pisciotta si povzdechl. „Turi mi věří víc než komukoli jinému. Svěřil mi do rukou svůj život. Jen já se k němu teď mohu dostat. Ale závěť mi nesvěřil. Máš ji?“
Michael chvíli váhal. Pisciotta se začal smát. „Jsi stejný jako Turi,“ řekl.
„Závěť je v Americe,“ odpověděl Michael. „Je v bezpečí u mého otce.“ Neprozradil, že je teprve na cestě do Tunisu, protože nechtěl, aby to někdo věděl.
Michael se neodvážil na nic ptát. Pisciotta se sem mohl tajně vloupat jen kvůli jediné věci. Jedině z jednoho důvodu se mohl dostat přes stráže, které hlídají pozemek. Nebo ho snad pustili? Jediné, co to mohlo znamenat, je to, že Giuliano je konečně připraven se objevit.
„Kdy přijde Giuliano?“ zeptal se.
„Zítra v noci,“ řekl Pisciotta. „Ale ne na toto místo.“
„Proč ne?“ podivil se Michael. „Je to tu zcela bezpečné.“ Pisciotta se usmál. „Ale já jsem se sem dostal.“
To je pravda, řekl si Michael rozzlobeně. Je možné, že ho sem stráže vpustili na příkaz dona Domenica, nebo že ho dokonce přivedl sám.
„Ať se Giuliano rozhodne, jak chce,“ řekl.
„Ne, to musím rozhodnout já,“ řekl Pisciotta. „Ručím za jeho bezpečnost Giulianově rodině. O tom, kde bydlíš, ví don Croce i inspektor Velardi. Všude mají své lidi. Co to tu na Giuliana chystáš? Svatbu nebo oslavu narozenin? Nebo pohřeb? Co se mi to tu snažíš namluvit? Nemysli si, že na Sicílii jsme všichni hlupáci,“ řekl Pisciotta výhrůžně.
„Nikomu únikové cesty neprozradím,“ řekl Michael. „Buďto mi budete důvěřovat, nebo ne. To je tvoje věc. Řekni, kam přivedeš Giuliana, a já tam přijdu. Nebo nemusíš říkat nic, a já budu zítra v bezpečí v Americe. A vy se tu s Giulianem skrývejte třeba do smrti!“
Pisciotta se usmál. „Mluvíš jako pravý Sicilián – je vidět, žes tu nežil nadarmo.“ Povzdechl si. „Nemohu uvěřit, že to už končí,“ řekl. „Skoro sedm let bojů, skrývání, zrad a zabíjení. Byli jsme spolu s Turim králi Montelepre, nejslavnější ze všech. Turi dělal vše pro chudé, já nejdřív jen pro sebe. Nějak se mi to nezdálo, ale po roce přesvědčil i mě, i celou skupinu. Však víš, já jsem jeho zástupce, jeho bratranec, mně důvěřuje nejvíc ze všech. Nosíme stejné spony na opasku. Daroval mi ji. Ale když jsem jednou svedl dceru jednoho malého sedláka z Partinica a udělal jí dítě, víš, co Turi udělal? Přivázal mě ke stromu a zbičoval mne. Ale ne před lidmi, takovou ostudu by mi neudělal. Bylo to jen mezi námi. Věděl jsem však, že kdybych ještě jednou překročil jeho zákaz, byl by mne zabil. Takový …
