KAPITOLA 14
Do posádky v Montelepre přišlo dalších více než sto karabiniérů. Když Giuliano občas navštívil rodinu, byl vždy nervózní, zda karabiniéři nevtrhnou do domu.
Když jednou večer poslouchal otcovo vyprávění o Americe, něco ho napadlo. Otec usrkával víno a vzpomínal na příhody, které prožil se svým starým přítelem, s kterým odešel do Ameriky a s kterým se i vrátil. Byl to tesař Alfio Dorio. Spolu prožili první léta v Americe, když ještě nepracovali pro kmotra dona Corleoneho. Nechali se najmout na stavbu velkého tunelu, který měl vést pod řekou buď do New Jersey, nebo na Long Island; o to se teď přeli. Vzpomínali na strach, který se jich zmocňoval, když nad nimi tekla mohutná řeka. Báli se, že se potrubí na odčerpávání vody rozbijí a že se tam utopí jako krysy.
V tu chvíli dostal Giuliano nápad. Otec může spolu s tesařem a několika spolehlivými pomocníky vykopat z domu tunel vedoucí k úpatí kopců, vzdálenému asi sto metrů. Východ zamaskují velkými žulovými kameny a vchod může být v domě schován za skříní nebo za kamny v kuchyni. Pokud se to podaří, může Giuliano přicházet kdykoli.
Otec s tesařem řekli, že to není možné, ale matka byla nadšená a už se těšila, jak bude její syn v zimě tajně přicházet domů a spát ve vlastní posteli. Alfio Dorio tvrdil, že vystavět tunel by kvůli nutnému utajení, malému počtu lidí a tomu, že by se muselo pracovat jen v noci, trvalo celá léta. A existují i další těžkosti. Kam odvážet půdu, aby si toho nikdo nevšiml? Zdejší půda je navíc velmi kamenitá. Co když při kopání narazí na souvislý žulový masív? A co když někdo práci na tunelu vyzradí? Nejčastější byla námitka, že by kopání trvalo nejméně rok. A Giuliano pochopil, proč se právě k této námitce tak často vracejí – nevěří, že Giuliano zůstane tak dlouho naživu. Uvědomila si to i matka.
Obrátila se k oběma starším mužům: „Můj syn od vás chce něco, co mu může zachránit život. Pokud se vám kopat nechce, pustím se do toho sama. Aspoň zkusit to můžu. Vždyť co jiného kromě námahy nás to bude stát? A pokud tunel náhodou někdo objeví? Na svém si můžeme kopat, co chceme. Řekneme, že děláme sklep na ukládání zeleniny a vína. Jen si to představte! Vždyť ten tunel může Turimu jednou zachránit život! Copak to nestojí za trochu námahy?“
U Giulianových byl i Hector Adonis a nabídl, že jim obstará příručku s návody k podobné práci i potřebné nástroje. Přišel dokonce s myšlenkou, že by z tunelu mohli vybudovat krátkou vedlejší chodbu do jiného domu na vila Bella. To by byl jakýsi nouzový východ, kdyby hlavní východ nebyl bezpečný, nebo kdyby tunel někdo prozradil. Tento nouzový východ by měli vykopat co nejdřív, ovšem jen oni dva spolu s Marií Lombardovou, aby o něm nikdo nevěděl. Dlouho by jim to netrvalo.
Zvažovali dům od domu a přemýšleli, který z nich by byl spolehlivý. Turiho otec navrhl dům rodičů Aspana Pisciotty, ale to Giuliano hned odmítl. Ten dům mají karabiniéři jistě pod kontrolou. A bydlí v něm velká rodina. O chodbě by věděla spousta lidí. Navíc Aspanovy vztahy s rodinou nejsou nejlepší. Otec mu zemřel, a Aspanu matce nikdy nezapomněl, že se znovu vdala.
Hector Adonis nabídl svůj dům, jenže ten byl příliš daleko a Giuliano nechtěl kmotra nijak ohrožovat. Kdyby tunel někdo objevil, majitel domu by šel jistě za mříže. Uvažovali o příbuzných, přátelích, až nakonec Turiho matka řekla: „Vím o jedné osobě. Žije v domě sama a je to jen čtvrtý dům odtud. Karabiniéři jí zabili manžela, takže je skutečně nenávidí. Je to moje nejlepší přítelkyně, Turiho zná od malička a má ho velmi ráda. Celou zimu mu do kopců posílala jídlo. Zcela jí důvěřuju.“
Na chvíli se odmlčela a pak řekla: „La Venera.“ Od začátku hovoru čekali, že toto jméno vysloví. Od začátku totiž cítili, že La Venera je jediná možnost. Ale muži takový návrh nemohli vyslovit nahlas. Kdyby La Venera souhlasila a potom všechno vyšlo najevo, měla by do smrti zkaženou pověst. Vždyť ovdověla mladá. Ještě si může najít nějakého mladého muže. Kdyby přišla o dobrou pověst, nikdo v…
