KAPITOLA 10
Don Croce věděl o Giulianovi všechno a byl jím nadšen. To je skutečný mladý mafián! Výraz mafián či mafiánský používal v tradičním smyslu, jako mafiánská tvář, mafiánský strom, mafiánská žena; tedy ve významu, že něco je především mimořádně krásné.
To by bylo něco pro dona Croceho! To by byl bojovník! Don Croce opomíjel fakt, že se Giuliano stal kamínkem, který ho tlačí v botě. Obávaného Passatempa a vykutáleného Terranovu chytili s jeho souhlasem a za jeho spolupráce. Nad to se ovšem může povznést; don Croce rozhodně netrpěl nevraživostí, která by mohla škodit jeho budoucím zájmům. Každý další Giulianův krok bude pozorně sledovat.
Giuliano v kopcích netušil, jak dole roste jeho sláva. Měl plné ruce práce, připravoval plány, jak posílit svou moc. Prvním problémem byli Terranova a Passatempo. Museli mu podrobně vyprávět, jak je chytili, z čehož dospěl k závěru, že je někdo zradil. Přísahali, že na své lidi se mohou spolehnout, mnozí z nich při přepadu zahynuli. Po dlouhém přemýšlení Giulianovi došlo, že je má na svědomí mafie, která jim obstarávala styk s okolím. Když to řekl, bandité mu nevěřili. Přátelé Přátel by přece nikdy neporušili posvátné pravidlo omerty, na němž závisela jejich existence. Giuliano je nepřesvědčoval. Nabídl jim, aby se přidali k němu.
Vysvětlil jim, že mu nejde jen o přežití, ale že chce vydobýt politickou moc. Upozornil je, že nebudou brát chudým, naopak, polovinu kořisti rozdělí chudým v provinciích kolem Montelepre až po předměstí Palerma. Terranova a Passatempo povedou vlastní skupiny, ale jako celek se musí řídit Giulianovými příkazy. Podřízené skupiny nebudou podnikat nic bez Giulianova souhlasu a nebudou se obohacovat. Budou společně působit v provinciích, které patří pod hlavní město Palermo, pod Monreale a pod městečka Montelepre, Partinico a Corleone. Zdůraznil, že hlavní útoky musí zaměřit proti karabiniérům. Ne oni, banditi, ale vojáci se budou bát o své životy! Terranova a Passatempo nad jeho odvahou jen žasli.
Passatempo byl starý typ bandity. Věřil v násilí, drobná vydírání a vraždění pastevců a měl radost z toho, jak bude z nového spojenectví těžit a kolik mu to vynese, když nakonec zavraždí i Giuliana a okrade ho o jeho díl kořisti.
Terranovovi se Giuliano líbil. Byl mu vděčný za své osvobození, počítal s tím, že tohoto nadaného mladíka postupně přivede k barvitějším způsobům činnosti. Giuliano se na ně díval s lehkým úsměvem; jako by jim četl myšlenky.
Pisciotta si na chování svého kamaráda dávno zvykl. Věřil mu. Když Turi něco slíbil, Aspanu nepochyboval, že to splní. Jeho slova bral vážně i nyní.
Bylo jasné ráno, kopce se začaly zalévat zlatem ranního slunce a všichni tři se zatajeným dechem poslouchali Giulianovo líčení toho, jak budou bojovat za osvobození Sicílie, jak zničí moc mafie, Šlechty a Říma. Jinému člověku by se do očí vysmáli, měli však na paměti scénu, na kterou nikdo z nich nikdy nezapomene: jak desátník karabiniérů míří pistolí Giulianovi na hlavu a jak se Giuliano klidně, s jistotou na desátníka dívá a čeká, až stiskne spoušť. A jak se nad desátníkem slitoval, když pistole selhala. Tak se chová jen člověk, který věří ve svou nesmrtelnost, a věřit v ni musí i ostatní. Nespouštěli z krásného mladého muže oči a jeho krása, odvaha a ušlechtilost v nich vzbuzovala nadšení.
Druhého dne ráno seběhl Giuliano se svými třemi muži z kopců na stezku vedoucí do údolí. U města Castelvetrano si chtěl Giuliano obhlédnout terén. Všichni čtyři byli oblečeni jako sedláci.
Giuliano věděl, že tudy povezou potraviny na trh do Palerma. Uvažoval, jak kolonu aut zastavit. Auta jistě pojedou velkou rychlostí, aby je nikdo nemohl přepadnout, a navíc řidiči mohou být ozbrojeni.
Na cestě za Castelvetranem poslal Giuliano ostatní do křoví a sám si sedl na obrovský bílý kámen, kde ho mohl každý vidět. Kolem něj chodili muži do práce na pole. Viděli, že má luparu, a s kamennou tváří pospíchali pryč. Giuliano by byl rád věděl, jestli ho někdo poznal. Náhle na silnici s…
