KAPITOLA 3
Sedmitisícové městečko Montelepre se topilo stejně hluboko v údolí kopců Cammarata jako v bídě.
Druhého září čtyřicátého třetího roku se jeho obyvatelé připravovali na festu, která měla začít druhý den a měla trvat tři dny.
Festa byla největším svátkem každého města, větším než velikonoce, vánoce nebo Nový rok. Dokonce ani konec světové války nebo narození národního hrdiny se neoslavovaly s takovou slávou. Festa byla oslavou svátého, patrona města, a patřila mezi ty nemnohé zvyky, do kterých se Mussoliniho fašistická vláda neodvážila zasáhnout nebo je dokonce zrušit.
Na přípravu festy byla každý rok ustavena komise tří nejváženějších občanů města. Komise si vybrala pomocníky, kteří vybírali peníze a věcné dary. Každá rodina přispěla podle svých možností. Pomocníci vybírali i na ulicích.
Když se slavný den přiblížil, komise začala prostředky, které za rok získala, rozdělovat. Objednala hudebníky a komedianty. Vypsala slušné odměny pro vítěze koňských dostihů, které se měly konat po dobu celých tří dnů. Zkušené odborníky pověřili výzdobou kostela a ulic, takže šedivé, chudé Montelepre vypadalo jako středověká pevnost připravená slavnostně přivítat panovníka. Přijelo loutkové divadlo. Na ulicích si postavili stánky pouliční obchodníci s různými pochoutkami.
Rodiny v Montelepre využívaly festy k tomu, aby se pochlubily dcerami na vdávání, koupily jim nové šaty a určily jim dozor. Zla městem si postavila obrovský stan skupina palermských prostitutek, jejichž povolení a lékařská potvrzení zdobila jeho boční stěny s červenými, bílými a zelenými pruhy. Na hlavní kázání byl pozván mnich, kterému se již před léty objevila stigmata. A posledního dne procházelo městem procesí obyvatel s muly, koňmi a osly. V čele průvodu byla nosítka s figurínou svátého patrona obložená penězi, květy, sladkostmi a vínem v opletených demižonech.
Byly to vzrušující, slavné dny. Nevadilo, že zbytek roku strávili obyvatelé v bídě a že na tom samém náměstí, kde oslavovali svátého, prodávali tak těžce vydřenou práci velkostatkářům za denní mzdu sto lir.
Prvního dne festy se měl Turi Giuliano účastnit v zahajovacím programu, kterým bylo páření zázračné montelepreské mulice s největším a nejsilnějším oslem. Mulice nemívají potomstvo; jsou to sterilní zvířata vzniklá ze spojení klisny a osla. Ale v Montelepre měli mulici, která již před dvěma lety přivedla na svět osla, a teď byl její majitel ochoten půjčit ji jako příspěvek své rodiny k festě; a kdyby se stal zázrak, že by ji osel oplodnil, slíbil věnovat potomka festě, která se bude konat příští rok. Měl to být zábavný úvod celé slavnosti.
Ale obřadné páření nemělo být jen k smíchu. Sicilský rolník je ke své mulici a oslu citově vázaný. Jsou to zvířata, která těžce pracují a která mají stejně tvrdou hlavu jako jejich majitelé. Podobně jako rolníci i ona vydrží dřít nepřetržitě celé hodiny a nemusí se neustále hýčkat jako koně. Mají pevné nohy a v terasovitých svazích si vždy najdou cestu. Ohniví hřebci nebo netrpělivé klisny by si na těchto místech lehce zlomili nohu. Navíc rolník, mulice i osel vydrží žít při stravě, která by jiným zvířatům, ale i lidem přinesla smrt. Nejbližší jsou si v jedné věci: rolník, osel i mulice vyžadují ohleduplnost a úctu, jinak si postaví hlavu a mohou být nebezpeční.
Festa jako katolický svátek se vyvinula z pohanských obřadů, kterými si lidé chtěli naklonit přízeň bohů a obměkčit je k zázrakům. Zázrak, který se stal onoho osudného dne čtyřicátého třetího roku v Montelepre během festy, změnil osud tohoto sedmitisícového města.
Dvacetiletý Turi Giuliano byl považován za nejstatečnějšího, nejslušnějšího a nejsilnějšího chlapce, kterého si všichni vážili. Byl to čestný mladík. Ke svým bližním se choval upřímně a nanejvýš slušně, ale nikdo ho nesměl urazit.
Pozornost vzbudil při posledních žních, kdy odmítl jít pracovat na velkostatek za pokořující mzdu, kterou tam nabízeli. Přemlouval i ostatní chlapce, aby nechodili do práce. Majitel ho udal a přišli si…
