Kapitola 17
Kleeovo plně kompjuterizované zvláštní oddělení v FBI mělo zcela pod dohledem Sokratův klub a kongresmany. Christian každé ráno začínal přehlédnutím jejich informace, měl svůj osobní stolní počítač, v jehož paměti měl zakódovanou dokumentaci o sledovaných.
V ono ráno si vyvolal záznam Davida Jatneyho a Crydera Colea.
Bral své předtuchy vážně a cosi mu říkalo, že Jatney by mohl dělat nějaké potíže. O Colea už se nemusel starat: z toho se stal nadšený motorista a rozbil si hlavu o skalnatý útes kdesi v Provo v Utahu. Klee se doslova vhlížel do Davidova citlivého obličeje s tmavýma, hluboko posazenýma očima, jak ho měl zachycený na videozáznamu. Jak se mu hezká tvář proměňovala, jak ji místo uvolnění ve chvílích klidu opanovalo úděsné napětí, když se rozčilil! Dal se unést zlými emocemi, anebo ty proměny způsobovala jen stavba jeho obličeje? Jatney nebyl sledován pravidelně, patřil pouze k vytipovaným jedincům. Ale když si Klee pročetl počítačový záznam o něm, pocítil zadostiučinění. Ten podezřelý zárodek, jímž David Jatney byl, se začal proklubávat ze skořápky.
Na Louise Inche vypálil právě David Jatney, a to kvůli mladé ženě, Ireně Fletcherové. Vlastně ji to potěšilo, že se někdo pokusil Inche zabít, ale nikdy se nedozvěděla, že tím střelcem byl její milenec. Nesvěřil se jí, ačkoliv ho každý den zapřísahala, aby jí nic ne-zatajoval, ať myslí na cokoli.
Potkali se na Montana Avenui, kde prodávala u slavné pekařské firmy Fioma nejlepší chleba v Americe. David si tam chodil kupovat sušenky a rohlíky, a když ho obsluhovala, povídal si s ní. Jednoho dne mu navrhla: „Nevyšel byste si se mnou dnes večer? Někde bychom si něco dali, každý za své.“
David se na ni usmál. Byla jiná než tuctové kalifornské blondýnky. Měla hezký, kulatý obličej s energickýma očima, byla tak trošku při těle a vypadala pro něho už poněkud staře.
Mohlo jí být tak pětadvacet, ale připadala mu inteligentní a líbily se mu její šedé, živě jiskřící oči, takže řekl ano. Cítil se po pravdě řečeno osamělý.
Vyvinul se z toho obyčejný milostný poměr. Irena neměla čas na vážnější známost, ani po tom netoužila. Bydlila se svým pětiletým synem v domě své matky. Hodně se angažovala v místním politickém dění a silně se zajímala o východní náboženství, což není u mladých v jižní Kalifornii nic neobvyklého. Do Jatneyova života vnesla vítané zpestření. Irena brávala často na schůzky i malého Campbella. Ty se někdy protáhly dlouho do noci, a tak zabalila kloučka do indiánského ponča a uložila ho ke spánku na podlaze; sama pak živě vypočítávala zásluhy nějakého kandidáta na politický úřad či poslouchala nejnovějšího proroka z Dálného Východu. David někdy spával na podlaze s chlapcem.
Jatneymu jejich vztah dokonale vyhovoval – nic je totiž nespojovalo. David náboženství nenáviděl a politikou opovrhoval. Irena neměla ráda filmy; zajímaly ji jen knihy o exotických náboženstvích a levicové sociální studie. Jeden druhému však zaplňovali prázdnotu v životě. Při milování si nepotrpěli na žádné předehry, ale vždycky k sobě byli ohleduplní. Někdy se Irena přece jen rozněžnila laskáním, ale hned po tom ji to zase přešlo.
Oběma vyhovovalo, že Irena ráda povídala a David mlčel. Leželi vedle sebe, Irena celé hodiny cosi vykládala a David jí naslouchal. Někdy ho to zaujalo, jindy ne. Zajímal ho například neustálý boj zájmů mezi majiteli realit a malými majiteli domků a nájemníky v Santa Monice. Jatney s těmi malými sympatizoval. Miloval Santa Moniku, měl rád nízké dvoupodlažní domky s krámky v přízemí, vilky ve španělském stylu, ovzduší pohody, tak diametrálně odlišné od chladných náboženských staveb, jako byly mormonské svatyně v jeho domovském Utahu. Miloval výbojnost Pacifiku, který se rozléval nespoután kamenným zdivem a sklem mrakodrapů. Viděl v Ireně hrdinku bojující za uchování toho všeho proti kořistnictví obchodníků s realitami.
Mluvila o svých nynějších indických duchovních učitelích a přehrávala si jejich přednášky na magnetofonových páscích. Tihle učit…
