( XXVII )
Snídaně byla báječně osvěžující. Vašek si nahlas pochvaloval škvarkovou placku, kterou zapíjel vydatnými doušky bílé kávy.
„A po jídle vyluxuješ a utřeš prach!“ řekla Anna. „Ne! Ne! Ne!“ zaječel Vašek a maminka poznala, že už je s Vaškem zase všechno v pořádku. „Tak dobře. Napíšu ti seznam a dojdeš na nákup.“ Vašek se takových slov vylekal. Rychle pohlédl na hodiny. Bylo osm hodin a patnáct minut. Jestli si mamka kromě chleba, mléka a vajec vymyslí ještě zeleninu, dostanu se do časových problémů, pomyslil si Vašek. A když mu maminka předložila kromě nákupu v samoobsluze nejen citróny a cibuli v zelenině, ale i prášek na praní a šampon v drogérii a ubrousky v papírnictví, pochopil, že to nedokáže stihnout! Nedovedl si představit, co by se dělo, kdyby nebyl do devíti zpátky doma! Vašek horečně přemýšlel a pak, protože ho nenapadlo nic lepšího, začal si pochvalovat starý lux, kterému říkal Vichr, šel vyklepat jeho pytlík s prachem, utřel ho hadrem a přiznal se mamince, že by se svým oblíbeným Vichrem raději zůstal doma. Maminka se mírně usmívala, oblékla si kabát a byla pryč.
Když odešla, Vašek se nijak nemazlil ani s Vichrem, ani s luxováním, a právě když třikrát zazvonil zvonek, už cpal Vichra do komory a ze samé nedočkavosti mu utrhl hadici. „Heslo,“ pronesl tajemným hlasem Vašek, když pootevřel. Místo odpovědi se ve dveřích objevila pestrobarevná kytice velkých zahradnických gerber.
„Kde je maminka?“ zeptal se příjemně spikleneckým hlasem tatínek a hrnul se za pugétem dovnitř. „Šla nakupovat.“
Tatínek se otočil a zamířil zpátky, ale děda mu zastoupil cestu. „Nikam! Tady budeš!“ pronesl velmi výhružně a bylo jasné, že tatínek se ven z bytu nedostane.
„Heslo! Heslo!“ naléhal Vašek a zatarasil tělem i rukama vchod do kuchyně. „Klokan přiletí v úterý,“ vzpomněl si konečně tatínek. „V březnu!“ otráveně opravil Vašek tatínka, ale přece jen ho pustil dál.
„Jakej klokan? Co sis to zas vymyslel za blbinu?“ vyzvídal tatínek. „Klokan taky nosí děti!“ pronesl Vašek tajuplně a významně na tatínka mrkl.
„Jo tak,“ pochopil po delší pauze konečně tatínek. „Ty bys chtěl bratříčka?“
„No tak holku bych za bráchu nechtěl!“
Dědovi se ta řeč náramně hodila a nenápadně navrhl: „Ale to bychom museli nejdříve přemluvit společně maminku, aby byla svatba!“
„Ale dědo!“ trochu pohrdlivě prohodil Vašek. „Víš ty vůbec, jak se narodí dítě?“
Děda si právě zul obě boty a v černých proužkovaných ponožkách vešel do pokoje. Ošemetná otázka ho vůbec nezaskočila: „Přece po svatbě!“
„To jsem si taky myslel. Jenže to jsem byl ještě moc malej.“ Vašek naplnil skleněnou vázu studenou vodou. „Stačí, když se lidi mají rádi, viď?“ dožadoval se tatínkova souhlasu. Zavřel kohoutek a donesl vázu na stůl.
„A ty si myslíš, že se s maminkou máme rádi?“ pátravě se zeptal Luboš.
„Jasně,“ řekl Vašek a vzal tatínkovi pugét z ruky a dlouhé stonky vsunul do vázy. „Vždyť jsem vás stopoval! Celý prázdniny!“
„No vidíš,“ povzdechl si tatínek a v očích se mu zaleskla krásná vzpomínka na maminku. „Kdybys nás byl nestopoval, tak by ses toho bratříčka možná dočkal.“
„Ježíšikriste!“ zvolal rozhořčeně děda. „Ještě nebyla svatba! Ani jedna! A oni už budou mít druhý dítě!“
Vašek nevěděl, proč to dědu tak vzalo, proč dědeček chodí rozčileně tam a sem, proč mačká kostkovanou čepici v ruce. On sám už dávno pochopil, že svatba tatínka s maminkou není pro život dětí to nejdůležitější. Chtěl o tom prohodit k dědovi pár rozumných slov, ale tatínek ho předešel.
„Prosím tě, že bys mu věřil!“ pronesl tatínek a pohodlně se uvelebil na gauč. „Víš přece, že je to děsnej brebta!“
„Náhodou! Naše máma mluví vždycky pravdu!“ vznesl námitku Vašek a skočil na pohovku vedle táty.
Vašek by se podivil, kdyby mohl vidět teď za roh do předsíně. Maminka, jakoby přivolána svým jménem, odemkla a vešla. Z pokoje zaslechla důvěrně známý hlas.
„Nejlepší by bylo, dědo, abysme našeho chlapečka strkali pod pumpu už v peřince!“
Anna slyšela nejen Vaškův hlas, ale i Lubošův smích! No POČKE…
