( XIV )
Slunce už zapadlo, když se vrátili. Vašek vletěl do světnice, popadl z kredence hrnek a zhluboka se napil chladné vody. Děda s Lubošem zůstali na dvorku, postavili dvě rozviklané židle k pumpě, na židle necky, do kterých nalili vodu ze sudu. Anna v kuchyni uklízela zavařené kompoty a otevřeným oknem sledovala, jak se Vašek pod dohledem dědy svléká, jak se svíjí v návalech radostného smíchu a příšerného strachu. Od prvního večera děda Vaška zuřivě rád koupal a teď v trenýrkách, které se mu zařezávaly do tučného břicha, stál už u pumpy jako lazebnice, připraven k akci.
Anna se ptala sama sebe, co může být tak úžasně přitažlivého na večerním koupání ušmudlaného kluka. Nemohla pochopit, že Luboš zatím ani jednou si tuhle podívanou nenechal ujít. Sledoval rozvíjející se vodní bitvy mezi Vaškem a dědou, které ne vždy končily slavně. Někdy se taky nedělo nic nového a Anna měla pocit, že by se tatínek taky jednou mohl téhle podívané vzdát, obzvlášť proto, že to byla jedna z mála chvil, kdy mohli být spolu sami. Zvláště dneska čekala, kdy uslyší ze síně kroky a kdy se otevřou dveře do kuchyně. Věřila, že vzájemná přitažlivost musí být záležitostí dvou lidí. Jestliže ji něco neodolatelně přitahuje k Lubošovi, musí i Luboše něco silného vábit k ní. Je pravda, že sice hned při návratu se Luboš vzepřel na ruce o parapet okna a zašeptal procítěným hlasem do setmělé kuchyně: „Aničko, miláčku, dnes budeme spolu celou noc!“ Avšak vzápětí, zřejmě pronásledován dědou, skočil okamžitě do trávy a tvářil se, jako by sbíral šneky. Venku už bylo chladno. Anna si oblékla svetr, vzala kameninový sdrátovaný hrnec a vyšla na zápraží. Nikdo si jí nevšiml, jen Pepa blaženě koukal, když mu Anna sypala do korýtka vařené brambory a zalila je zbytkem česnekové polévky. Od necek se ozývaly rozdováděné výkřiky Vaška a dědy, kteří si navzájem mydlili hlavu šamponem.
„Večeři máte v troubě,“ pronesla Anna kysele a poškrábala černé sele za ušima, aby dala najevo, že mezi Pepou a ostatními je velký rozdíl. „Vy tři se můžete obsloužit sami!“
„A co je k večeři?“ zvídavě zvolal Vašek.
Anna se na schodech chalupy otočila a s potměšilou radostí v hlase řekla: „Nudle s mákem!“
Děda zahučel nespokojeně, a jakmile Anna zašla do síně, podíval se podezíravě na Luboše.
„Ty už jsi Anně řekl, že odjedeš?“
Luboš syknutím napomenul dědu, aby byl zticha.
Děda to nemohl pochopit. „Vypadá jako přešlá mrazem.“
„Tati, a už jsi řekl mámě, že jsem schopnej jako ty?“ zvolal Vašek velmi hlasitě a významně na Luboše mrkl.
„Vy jste dobráci. Vy dva! Chcete, abych za vás pořád něco vyřizoval, a že já mám taky svoje plány, to je vám zřejmě docela fuk!“ zahučel Luboš a polovinu kbelíku chrstl Vaškovi na hlavu a druhou na dědu.
„A jestli toho nemáte za celej den dost, tak můžete spát v kuchyni všichni tři!“ ozval se z okna kuchyně břitký hlas Anny. Vaškovi sice tekla stružka mýdlové vody přímo do oka, ale nápadem maminky byl tak nadšen, že začal hlasitě jásat, a při bouřlivé povaze dědy nebylo zatěžko strhnout ho také v nadšení nad báječnou nadcházející nocí. Tatínek s nechápavým otazníkem v očích hleděl na maminku. Maminka nad tím radostným výjevem zakabonila tvář, napřímila se v zádech a přibouchla okno. V tatínkovi a dědovi zanechalo prásknutí oknem dojem. Vašek, důvěrně znalý nálad maminky, si z toho nedělal nic, a naopak využil dědovy náhlé nepozornosti, nabral vodu do dlaní a chrstl ji rovnou na dědovo nahé, nepřipravené břicho. Děda zaječel, a než se Vašek vzpamatoval, zlil ho od hlavy k patě ledovou vodou z kbelíku. A pak začala vodní bitva, jedna z nejvelkolepějších toho léta, neboť nepřátelské strany jen předstíraly, že bojují proti sobě. Ve skutečnosti děda s Vaškem rozhoupali necky, že voda šplíchala až na Luboše. Tatínek však vlnobití nevnímal, stál tu s nechápavým pohledem upřeným ke kuchyňskému zavřenému oknu. A ještě chvíli potom, co byl zlitý od hlavy až k patě, a ještě když věšel mokré tričko a kalhoty na šňůru, nenašel odpověď na otázku, proč se Anna …
