( XII )
V horkém poledni chalupa klímala v ospalém tichu. Luboš vypláchl dvě plechová vědra a naplnil je až po okraj ledovou vodou ze studně. Potom ještě nabral vodu do dlaně, aby si zchladil rozpálenou tvář. Už při obědě věděl, že takhle to dál nejde, že nechal zajít věci příliš daleko. Jakmile Anna vstala od stolu, aby nastrouhala zbytek tvarohu, Vašek za jejími zády vytáhl z kapsy skobu a kus pískovce, který si přivezl ze skalního města. Významně dával najevo, že se nemůže dočkat, až znovu odpoledne vyrazí s tatínkem. Naštěstí Anna se ještě otočila k plotně pro pánev s rozpuštěným zhnědlým máslem, takže Luboš stačil zabavit doličné předměty dřív, než se vrátila ke stolu. Nato Vašek škemral, aby mu tatínek vyprávěl pověst o Dračím zubu. Luboš, ačkoliv v té chvíli by Vaška nejraději roztrhl vejpůl, začal si připouštět, že další výpravy na skály Vaškovi nejen nemůže odmítnout, ale ani už nechce. Každý další metr skály, který spolu zdolali, je svazoval víc a víc. Luboš cítil, že tohle už není nevinná hra za zády maminky. Že být tatínkem a být se svým synem na jednom laně je velké dobrodružství, kterého už se nedokáže vzdát. Bude si muset promluvit s Annou. Musí se přiznat. A čím dřív to udělá, tím líp. Dveře ze síně do vyhřáté kuchyně byly dokořán, a přestože okna v průčelí i do dvora byla otevřená, nevnikl sem ani závan větru.
Luboš si pronikavě uvědomil nezvyklou podobu Anny s těmi brýlemi na nose a mírně sešpulenými rty, jak sedí za stolem a snaží se prošít záplatu na Vaškových kalhotách. Viděl její pečlivě sčesané vlasy z vyklenutého čela, její jemnou, lehce opálenou pleť a nevinné, stále trochu užaslé oči.
„Víš, co bych si přála? Prožít těch osm let ještě jednou.“ Luboš naléval vodu do kamnovce a bezelstnost Anny v něm probouzela pocit ještě většího provinění. Kuchyně byla prosycena vůní rozvařených hruškových povidel a bylo slyšet jen dvě dotěrné vosy, které hledaly skulinu, kudy by se dostaly pod poklici velkého kastrolu. Luboš se ohlédl a viděl, jak Anna zápolí s náprstkem a tuhou koženou záplatou.
„Myslím, že si Vašek se mnou opravdu moc neužil,“ řekla tiše a odstřihla režnou černou niť.
Najednou se Lubošovi vybavil ten večer na horách, kdy za prskajícího ohně v kamnech Vašek zašíval rukavici a kdy mu bezděčně prozradil, jak to vlastně před devíti lety bylo. Co by se stalo, kdyby Vašek neměl tak sdílnou a družnou povahu? Kdyby nebyl posedlý touhou opatřit si náhradního tatínka? Co by se stalo, kdyby se nikdy nesetkali? Kdyby se nesrazili u potoka? Kdyby Anna nešla telefonovat do Prahy? Kdyby se s ní nedal do řeči v hale hotelu? Patří to snad k tajemství života, že právě on, který nikdy nespoléhal na náhody a všeho dosáhl cílevědomým usilováním, že právě on si už nedovede představit, jak by se jeho život utvářel bez souhry těch všech náhod? Nedovede si představit, že by ho minul tenhle obyčejný zázrak letního poledne. Pohled na Annu v drobné květované zástěře za kuchyňským vydrhnutým stolem se mu vtiskl nadosmrti do paměti. Chápal podivnost toho všeho, co se stalo, a s vděčností a pokorou, že se mu šťastné okamžiky nevyhnuly, řekl: „Taky se ti chci s něčím svěřit.“ Anna se ohlédla k plotně a věnovala Lubošovi bezelstný úsměv. „Každou hodinu se dívám na skálu za rybníkem. Přesvědčila jsem se, že umíš držet slovo.“
„Ne, ne, ne,“ zaprotestoval nepřesvědčivě Luboš, „to neříkej. Nebo se ti s ničím nesvěřím,“ šelmovsky na Annu mrkl. „Radši mi vysvětli, jak je možné, že když lítáš s Vaškem po lese za divočákem, přijde kluk domů v pořádku.“
„Protože široko daleko v tomhle kraji jedinej divočák je náš Pepa v chlívku,“ spokojeně odpověděl Luboš, neboť se konverzace rozvíjela nadmíru příznivě.
„Ale jak jedete do vsi nakupovat,“ pokračovala Anna a zvedla na Luboše pátravé oči, „má kluk roztržené triko nebo skobu na kalhotách.“
Luboš se provinile zasmál. Ohlédl se na Annu a místo do kamnovce začal lít vodu na plotnu, až železné pláty zasyčely. „Ty vážně musíš s tím klukem vyvádět jako blázen, když vždycky z nákupu p…
