( XI )
Večer se Anna vydávala na obchůzku a pečlivě zavírala okna a dveře, aby do síně nevlítla myš. Všimla si, že se Vašek s tátou zavírají ve stodole. Netrvalo dlouho a objevila za trámem skrýš. Našla provazy, lana a taky jakési kovové předměty podobné smyčkám, ale smysl těchto věcí jí unikal. Naopak ji upoutala lovecká taška a sada nábojnic. Začala si dávat pozor, co se tady vlastně děje.
V neděli sice nepršelo, ale z nakupování nebylo nic. Vašek bystře navrhl, že by mohli dojet dědovi pro pivo do hospody, ale děda se rozesmál hlaholivým smíchem a ukázal Vaškovi ledničku plnou piva. Vašek ještě něco namítal a Anna slyšela, jak ze dvora až sem do kuchyně zaléhají tajemná slova dědy. V pondělí se dalo do deště. Ale pak se zklamaný Vašek trochu upokojil, když strávil s tátou celý den v lese. Vrátili se až pro svačinu, ale ještě nedojedli chleba s cibulí, když do sednice vlítl děda. Sotva popadal dech a vyhrkl, že právě narazil na čerstvé stopy. Luboš s Vaškem bez váhání opustili kuchyni. Anna uklízela ze stolu, když se ozvalo ze síně klapnutí dveří. Už si pomyslela, že se vrátil Luboš, ale byl to zchvácený Vašek v pláštěnce s natrženou kapuci. „Táta ti vzkazuje, že nemáš chodit ven,“ prozradil Vašek velmi důvěrným hlasem mámě tajemství. „V lese u hájovny se potlouká medvědice i s mláďaty a tatínek má strach, aby nezabloudila až sem!“
Anna se velmi polekala a vážně pokývala hlavou, ale jakmile Vašek zavřel dveře a zmizel, dala se do upřímného smíchu. Všechno bylo jasné, Luboš se chystá ji překvapit. Rozčesala si vlasy a zase je svázala do gumičky, natáhla se na pohovku v kuchyni. Tiché pleskání deště do okenních skel a drnčení vody z okapu do plechového sudu pod oknem ji ukolébalo. Z lehké dřímoty ji probudilo vrznutí dveří. Nebyl to Luboš, ale Pepa, který se šel ohřát ke kamnům.
Luboš v nepromokavém celtovém plášti seděl na pařezu a pozoroval ty důvěřivé plamínky ve Vaškových očích, které se těšily na setkání s šelmou. Najednou Luboš chytil Vaška za cíp pláštěnky a strhl ho do trávy.
„Tys to neslyšel?“ zeptal se s varovným syknutím. „Co?“ ptal se popletený Vašek. „Tady někde to prošlo. Kolem nás.“
Luboš pronesl svoji obavu tak sugestivně, že Vašek pocítil lehké šimrání po celém těle a zdálo se mu, že je někdo pozoruje, někdo, koho oni sami nemohou spatřit. Když vítr rozvlnil vysokou trávu.
Stálo tu napsáno důvěrně známým kostrbatým písmem. Na špalku ležel ohořelý list papíru a tu byla vypsána na pasece, zdálo se, že mláďata jsou tady. Vašek radostně vykřikl! „Pssst! Nebo je vyplašíte,“ zasyčel děda, který v holínkách a v gumovém kabátě ležel za kládami. Vašek se dožadoval dalekohledu, ale když mu ho děda půjčil, po medvědici s mláďaty nebylo ani památky.
Do stavení se vrátili až za tmy, Anna rozvěsila nad rozpálená kamna mokré tepláky, svetry a trika, ale Lubošovy promáčené oteplovačky neuschly ani do rána.
Po několika dnech vytrvalého deště bylo s Vaškem k nevydržení. Všichni kromě Anny věděli proč. Vašek odmlouval mamince, že na nákup v dešti nepojede, a dotíral na Luboše, aby se alespoň vydali do lesa na lov. Tatínek, který si luštil křížovku a kterému se nechtělo ven, prohlásil zcela nečekaně, že medvědice v noci už odtáhla. Takové zakončení báječné hry se dědovi zdálo naprosto nedůstojné.
Krátce po poledni, když se konečně po týdnu roztrhla šedivá oblaka a nedělní slunce vysvitlo v zejícím otvoru v plné síle, ozval se z lesa strašlivý pokřik. Vašek s úžasem viděl, jak se děda řítí do dvora, mává rukama, funí a za ním jako čestný doprovod letí hejno ovádů!
„Dědo! Dědečku! Co se ti stalo?“ úzkostlivě zvolal Vašek a rozběhl se dědovi naproti. Na jeho hrudi spatřil krvavý šrám. Děda v rozrušení strhujícím způsobem líčil svůj zoufalý zápas s medvědicí a přitom šermoval rukama a odháněl dotěrný hmyz. Anna, která polévala dešťovou vodou z kádě zápraží, sledovala, jak Vaškovi v žilách tuhne krev. Oháněla se koštětem a na její tváři se střídalo lehké pobavení i hluboká útrpnost. Luboš se naopak statečně přemáhal…
