( XIX )
Vypadalo to, že z výletu nebude nic, protože celou noc hustě, vytrvale pršelo. Ale po čtrnácti horkých dnech vyschlá země stačila spolykat proudy nočního deště.
Vašek s dědou ještě spali, když Luboš za chalupou rozhodil kupky trávy a Anna v kuchyni připravila na cestu obložené chleby se sýrem. Polní láhev naplnila čajem s citrónem a Vaškovi dala do torny větrové bonbóny, jablka a vařená vejce. Vašek byl přípravami na výlet podivně vzrušen, takže se umyl dokonce bez prošení, a jeho štěstí bylo téměř úplné, když mu táta svěřil starou plátěnou mapu. Dalekohled měl tajně schovaný na dně batůžku, zato pláštěnku, kterou mu maminka složila do úhledného balíčku, tajně nechal doma. Děda se při snídani loudal a tiše se pochechtával. Pak zašel do kůlny, vzal motyčku a malou zahradnickou škrabku s pěti železnými prsty. Vašek se zvědavě dotazoval, k čemu budou nářadí potřebovat, ale děda významně pohodil hlavou směrem k síni, odkud se ozývaly tlumené hlasy.
„My dva,“ řekl a ukázal na sebe a na Vaška, „těm dvěma dobrodruhům,“ čímž myslel maminku a tatínka, „ještě ukážeme!“
Luboš zapomněl, že od včerejšího dne už není skalní město pro Annu tajemstvím, a vyšel s ní na silnici. Teprve u kapličky, když uviděl starou lípu zasaženou včerejším večerním bleskem, zahnul na cestu mezi pole.
Anna si oblékla fialkové volné šaty, nabrané do oválného výstřihu, které jí úžasně slušely. Už ráno byl Luboš v pokušení Annu varovat, aby si na túru vzala tepláky nebo něco pohodlnějšího, ale včas se zarazil, neboť si uvědomil, že dnešní výlet nebude mít se sportem nic společného. Luboš si byl vědom vážnosti chvíle, která ho čeká, ale přestože si důvěřoval, odkládal svoje přiznání od kapličky ke hrázi, od hráze rybníka k lesu, a už byli na samém kraji údolí a Luboš ještě ani nezačal. S lehce sklopenou hlavou šel pár kroků za Annou a díval se jí na nohy. Obdivoval, s jakou jistotou Anna našlapuje v plátěných pantoflích na vysokém klínu po hrbolaté travnaté mezi.
Anna neměla o pohybu praktických myšlenek Luboše ani ponětí. Doufala, že se Luboš rozpomene na tu první noc před začátkem prázdnin, kdy si ji odvedl z divadla do hotelu. Věřila, že vzájemný dotyk zažehne v jeho paměti vzpomínku na velmi důvěrnou chvíli. Počkala na něho a dál šli po mezi v těsné blízkosti vedle sebe. Anna horečně přemýšlela, proč ji Luboš nevezme ani kolem pasu, proč si tak jako ona nevzpomene alespoň na tu chvíli v pravé poledne, kdy se k sobě tiskli v kuchyni a v objetí splývali s rozpáleným poledním tichem, dokud je nevyrušil rozdováděný hlas dědy. Otočila na Luboše jasně průzračné oči, které vybízely k novému dobrodružství. Ale Luboš to líbezné vyznání ani nespatřil, protože upíral provinilý pohled do země. A pak ucítil chladivý dotyk její ruky.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ řekla tiše maminka. „Všechno jsem pochopila. Ty vaše nákupy. I ty mravence. Tys prostě lezl na skály den co den.“
Luboš horlivě přikývl, a dřív než stačil povědět, jak úžasné překvapení mu maminka připravila, Anna se zastavila a trochu zastřeným a trochu dojatým hlasem pokračovala: „Ty ses obětoval a lezl jsi nahoru, aby se Vašek alespoň mohl dívat, když jsem mu skály zakázala, viď?“
Luboš cítil známé mrazení v zádech a statečně se na Annu usmál: „No…, tak velká oběť to zase nebyla.“ Ale neodvažoval se jí podívat do těch důvěřivých hlubokých očí.
Šli vedle sebe po úbočí ve vysoké trávě. Anna se už Luboše nepustila. Cítil její štíhlé prsty ve svých, jak se dotýkají jeho dlaně, slyšel její čistý smích a stěží už dokázal vnímat vysoká oblaka, bodláčí i borovice, které obklopovaly ze všech stran slunečné údolí. Zahanben dobrými vlastnostmi, kterými ho Anna štědře obdařila, rozhodl se učinit svoje pozdní doznání.
„Kdybys věděla, jaké já mám výčitky, čím dál tím větší. Ale ať jsem udělal co jsem udělal, nejhorší je to, co jsem neudělal.“ Anna nechápala, co to má znamenat, proč Luboš pustil její ruku a proč už zase mlčí.
„Anno, – nikdy v životě už nestihnu vynahradit tomu klukovi, co jsem mu dlu…
