Alenka v kraji divů a za zrcadlem

Dům za zrcadlem

Tolik je jisté, že bílé kotě za to vůbec nemohlo; – jen a jen černé to mělo na svědomí. Bílé kotě si totiž už dobré čtvrt hodiny dalo od staré kočky umývat obličej (a celkem dobře to snášelo); tu nezbednost tedy ztropit nemohlo, to je jasné.

Takto umývala Micka dětem obličej: popadla drobečka prackou za uši a druhou prackou mu od čumáčku počínajíc proti srsti drbala celý obličej; a jak už jsem řekl, zrovna měla v prádle bílé kotě. To si klidně leželo, a pokud to šlo, vrnělo – nejspíš si myslelo, že mu to jen prospěje.

Černé kotě si už brzy odpoledne mytí odbylo, a jak si tam Alenka schoulená v koutku lenošky trochu broukala a trochu podřimovala, vesele skotačilo s jejím klubkem vlny a tak dlouho si s ním sem tam kutálelo, až je celé rozmotalo; zmuchlaná a zauzlovaná vlna byla roztahaná po rohožce a uprostřed se kotě honilo za svým ocáskem.

„Ach ty nezbedo,“ spustila na ně Alenka, popadla je, a aby vědělo, že je u ní v nemilosti, vlepila mu hubičku.

„Micka by tě věru měla naučit způsobům. To bys měla, Micko, však ty víš!“ Zahleděla se káravě na starou kočku a mluvila tak rozezleně, jak to jen dovedla – potom si vlezla zpátky do lenošky i s kotětem a s vlnou a znovu navíjela klubko. Ale moc rychle jí to nešlo, protože přitom pořád mluvila buď s kotětem, nebo sama se sebou. Katka jí způsobně seděla na koleně, naoko sledovala navíjení a občas vystrčila pracku a zlehka chňapla po klubku, jako by měla chuť pomáhat.

„Víš ty, Katko, co je zítra?“ spustila Alenka. „Mělas být se mnou u okna, hned bys to uhodla – jenže to nešlo, Micka tě zrovna upravovala. Dívala jsem se na kluky, snášeli polínka na ohníček a ten, Katko, spotřebuje nějakých polínek. Ale byla taková zima a taková chumelenice, že toho museli nechat. Nic si z toho, Katko, nedělej, však se zítra na ohníček podíváme.“ A tu Alenka omotala kotěti vlnu párkrát kolem krku, jak mu to bude slušet. Nastala tahanice, klubko se skutálelo na zem a sáhodlouhý kus se zas rozmotal.

„Když jsem, Katko, viděla, co jsi natropila, měla jsem ti takovou zlost,“ zvolala Alenka, jakmile se zas uvelebily, „že jsem málem otevřela okno a vystrčila tě na sníh! Však bys to zasloužila, ty lumpíku. Jakou máš omluvu? Neskákej mi do řeči!“ Alenka zvedla prst. „Povím ti, čím ses provinila. Za prvé: když ti dnes ráno Micka umývala obličej, dvakrát jsi zapištěla. Jen, Katko, nezapírej, sama jsem to slyšela! Co to říkáš?“ (Alenka dělala, jako že kotě mluví.) „Že ti prackou zajela do oka? Za to si můžeš sama, žes měla oči otevřené. Kdybys je byla pevně zavřela, tak se ti to nestalo. Už se nevymlouvej a poslouchej. Za druhé: jen jsem přistrčila Sněhulce misku s mlíkem, hned jsi ji od misky odtáhla za ocas! Cože, ty jsi měla žízeň? A víš ty, jestli neměla ona taky žízeň? A za třetí: když jsem nekoukala, rozmotala jsi mi všechnu vlnu!

To jsou, Katko, tři provinění a ani za jedno jsem tě ještě nepotrestala. Všechny ty tvé tresty si schovávám na příští středu – a co kdyby si tak oni schovávali moje tresty!“ Alenka mluvila spíš k sobě než ke kotěti. „Co by mi tak na konci roku udělali? V tu hodinu by mě snad uvrhli do vězení. Nebo by mi třeba za každé provinění nedali jíst a v tu nešťastnou hodinu by mi pak nedali jíst padesátkrát za sebou. Ale to by mi vůbec nevadilo. Lepší, než kdyby mi tolikrát jíst dali.

Slyšíš, Katko, jak mete sníh do oken! Ozývá se to tak hezky a tak tlumeně! Jako by někdo zvenku celé okno líbal. Má snad sníh stromy a pole tak rád, že je tak něžně líbá? A bílou peřinou je celé přikrývá a snad jim říká: ‚Spěte, miláčci, až do léta.‘ Když se potom, Katko, v létě probudí, obléknou si zelené šaty, a když zafouká vítr, hned se roztancují, ach, to je ti krásné!“ Alenka zatleskala a přitom upustila klubko. „Kdyby to tak byla pravda! Vždyť na podzim, když listí zhnědne, stromy vypadají ospale.

Umíš hrát, Katko, šachy? Nic se nesměj, milánku, ptám se tě docela vážně. Jak jsme teď hráli, ty ses dívala, jako bys tomu rozuměla, a když jsem řekla ‚šach‘, tak jsi zavrněla! Byl to, Katko, pěkný šach, a nebýt toho zlého jezdce, který se vetřel mezi mé figurky, tak jsem to jistě vyhrála. Víš co, Katko budeme jako –“ Kdybych vám tak mohl vypočítat aspoň polovinu všeho toho, co u Alenky začínalo jejím oblíbeným: „Budeme jako.“ Zrovna den předtím se dostaly se sestrou do hádky, a to jen proto, že Alenka zas spustila: „Budeme jako králové a královny,“ a sestra, která si potrpěla na přesnost, jí dokazovala, to že být nemohou, protože jsou jen dvě, až nakonec Alenka slevila: „Dobře, ty budeš dělat jednu a já ty ostatní.“ A jednou k smrti vylekala starou chůvu, když jí houkla do ucha: „Náno! Já budu jako hladová hyena a ty budeš kost!“

Ale tím odbočujeme od toho, co Alenka říkala kotěti. „Ty budeš, Katko, jako Černá Královna! Tak si myslím, kdyby ses rovně posadila a založila ruce, vypadala bys docela jako ona. Zkus to, buď tak hodná!“ Alenka sebrala ze stolu Černou Královnu a postavila ji jako předlohu před kotě, ale nepovedlo se to, podle Alenky hlavně proto, že kotě nezaložilo pořádně ruce. Za trest je zvedla k zrcadlu, aby se na sebe podívalo, jak trucuje. – „Jestli hned neposlechneš,“ dodala, „strčím tě do domu za zrcadlem. Co bys tomu řekla!

Tak dávej, Katko, pozor a nemluv tolik, a já ti povím, co všecko si o tom domě za zrcadlem myslím. Předně je tam pokoj, který je vidět za sklem – je zrovna takový jako náš salón, jenže je tam všecko naopak. Když si stoupnu na židli, vidím ho celičký, až na ten kousek za krbem. Ach! Kdybych tak i ten kousek mohla uvidět! Tak ráda bych věděla, jestli tam v zimě taky topí: to se neví, až když se kouří z našeho krbu, a pak se kouř valí i v jejich pokoji – ale možná, že jen tak dělají, jako by se i u nich topilo. Knihy mají skoro jako my, jenže slova jdou opačným směrem. Vím to, protože jsem jednou naši knihu podržela před zrcadlem a oni zas v tom druhém pokoji podrželi svou.

Jakpak by se ti, Katko, líbilo v domě za zrcadlem! Jestlipak by ti tam dávali mlíčko! Třeba se to mlíčko v domě za zrcadlem ne…