III.
April Tilsleyová vpadla do Maisiiny kanceláře v Ženské nemocnici oblečena podle poslední módy do růžového hedvábí a liščích kožešin. Mávala novinami a volala: „Už víš, co se stalo?“
Maisie vyskočila. „April! Co je, proboha?“
„Micky Miranda zastřelil Tonia Silvu.“
Maisie věděla, kdo je Micky Miranda, ale chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že Tonio patřil k tomu houfu mládenců, kteří se točili kolem Sollyho a Hugha, když byli mladí. Teď si vybavovala, že tehdy hazardně hrál a že April byla k němu milá, než přišla na to, že pokaždé prohraje svůj hubený příjem. „Micky ho zastřelil?“ řekla užasle. „To znamená, že je mrtvý?“
„Jo. Stojí to v dnešních novinách.“
„Proč to udělal, prosím tě?“
„To nepíšou. Ale zato píšou…,“ April váhala. „Sedni si, Maisie.“
„Proč? Tak mluv!“
„Píšou, že policie ho bude vyšetřovat i kvůli třem dalším vraždám, totiž Petra Middletona, Setha Pilastera a… Solomona Greenbourna.“
Maisie se ztěžka posadila. „Solly!“ řekla a bylo jí na omdlení. „Micky že zabil Sollyho? Bože, chudák Solly!“ Zavřela oči a přikryla si obličej dlaněmi.
„Potřebuješ si loknout brandy,“ řekla April. „Kde ji tady máte?“
„My tu brandy nemáme vůbec,“ odpověděla Maisie a snažila se zase vzchopit. „Ukaž mi ty noviny.“
Přečetla si první odstavec. Pravilo se v něm, že policie stíhá bývalého kordovského vyslance Miguela Mirandu, aby ho mohla vyšetřovat pro vraždu Antonia Silvy.
April zavzdychala: „Chudinka Tonio. To byl jeden z nejroztomilejších mužů, kterým jsem dala.“
Maisie četla dál. Policie hodlá Mirandu vyšetřovat také v souvislosti s úmrtím Petra Middletona z Windfieldské školy roku 1866, Setha Pilastera, hlavního společníka banky Pilasterových z roku 1873, a Solomona Greenbourna, který byl sražen pod jedoucí kočár v jedné postranní ulici u Piccadilly v červenci roku 1879.
„Co ten Seth Pilaster – Hughův strýc Seth,“ řekla Maisie vzrušeně. „Proč všechny ty lidi zabíjel?“
April mínila: „V novinách ti nikdy neřeknou, co bys chtěla vědět.“
Třetí odstavec Maisii znova rozčilil. Zločin byl spáchán v severovýchodní části Londýna, nedaleko Walthamstow, ve vesnici jménem Chingford. Srdce jí vynechalo. „Chingford,“ vydechla úzkostlivě.
„Jakživa jsem to neslyšela…“
„Tam bydlí Hugh!“
„Hugh Pilaster? Pořád ti nejde z hlavy?“
„On do toho musí být zapletený, to přece nemůže být náhoda. Panebože, snad je v pořádku.“
„V novinách by asi napsali, kdyby se mu něco stalo.“
„Jenže to všechno je několik hodin staré. Třeba to ještě nevědí.“ Maisie tu nejistotu nemohla snést. Vstala. „Já musím zjistit, jestli je v pořádku.“
„A jak?“
Nasadila si klobouk a připíchla jehlicí. „Půjdu k němu domů.
„Jeho ženě se to nebude líbit.“
„Jeho žena je paskudniak.“
April se zasmála. „Co to je?“
„Hajzl.“ Maisie si oblékla kabát.
April také vstala. „Mám venku kočár. Odvezu tě na nádraží.“
Když nastoupily do kočáru, uvědomily si, že ani jedna neví, ze kterého londýnského nádraží jede vlak do Chingfordu. Kočí, který byl také vrátným v Aprilině podniku, jim naštěstí mohl říci, že je to stanice Liverpool Street.
Když se tam dostali, Maisie chvatně April poděkovala a vlétla do stanice. Vládl zde vánoční shon, spousty lidí se vracely s vánočními nákupy do svých domovů na předměstí. Vzduch byl plný kouře a prachu. Cestující překřikovali gratulacemi a pozdravy na rozloučenou skřípění ocelových brzd a supění parostrojů. Probojovala se k pokladně davem žen ověšených balíčky, úředníků v tvrďácích, kteří šli domů dřív než obvykle, umouněných strojvedoucích a topičů, dětí, jakož i koní a psů. Na vlak musela čekat patnáct minut. Pozorovala na nástupišti srdceryvné loučení dvou mladých milenců a záviděla jim.
Vlak pospíchal chudinskými okrsky Bethnal Green, předměstími kolem Walthamstow a zasněženými poli Woodfordu a každých pár minut zastavoval. I když jeli dvakrát rychleji než koňské spřežení, Maisii to připadalo dlouho; kousala si nehty a myslela na Hugha.
Když v Chingfordu vystoupila z vlaku, zastavila ji policejní hlídka a zavedla ji do č…
