VI.
Byt Mickyho Mirandy v předměstském Camberwellu tvořily dvě místnosti v řadovém domě, který patřil vdově s dospělým synem. Žádný z jeho přátel z vysokých kruhů ho tam nikdy nenavštívil, dokonce ani Edward ne. Svou roli mladého světáka hrál Micky za velmi napjatých finančních podmínek a elegantní bydlení byla jedna z věcí, bez níž se obešel.
Každé ráno v devět hodin přinášela bytná jemu a jeho otci kávu a horké rohlíky. Při snídani Micky vyprávěl, jak to navlékl, aby Tonio Silva prohrál vypůjčených sto liber. Nečekal, že ho bude otec kdovíjak vychvalovat, ale doufal alespoň v nějaké bručlavé ocenění své šikovnosti. Papá však nedal na sobě znát vůbec nic. Foukal si do kávy a hlučně ji srkal. „Takže se vrátil do Kordovy?“
„Ještě ne, ale vrátí se.“
„Takže v to doufáš. Tolik řečí kolem toho a ty jen doufáš, že zmizí.“
Micky se cítil ukřivděn. „Dneska to s ním skončím.“
„Když jsem já byl v tvých letech…“
„Já vím, ty bys mu podřízl krk. Jenže tohle je Londýn, ne provincie Santamaria, a kdybych tady na potkání podřezával lidem krky, tak mě pověsí.“
„Jsou chvíle, kdy to jinak nejde.“
„Ale jsou taky jiné chvíle, kdy je potřeba jednat polehoučku. Vzpomeň si na Samuela Pilastera a ty jeho bezzubé námitky proti kšeftům se zbraněmi. Neodklidil jsem ho z cesty bez krve?“ Ve skutečnosti to dokázala Augusta, ale to Micky otci neřekl.
„Samé řeči,“ opáčil papá zarytě. „Kdy dostanu ty pušky?“
To bylo bolavé místo. Starý Seth byl pořád naživu a pořád hlavním společníkem banky Pilasterových. Byl srpen. V září začnou na horách v Santamarii tát sněhy. Papá chce jet domů – se svými zbraněmi. Jakmile se Josef stane hlavním společníkem, Edward ten obchod prosadí a zbraně budou. Ale starý Seth se drží života a postavení s nesnesitelnou úporností.
„Dostaneš je brzo,“ řekl Micky. „Seth už nemůže dlouho vydržet.“
„No dobrá,“ řekl papá se samolibým výrazem toho, kdo má poslední slovo.
Micky si mazal rohlík máslem. Tak to končilo vždycky. Tátovi se nezavděčí, ať dělá, co dělá.
Začal přemýšlet, co ho ten den čeká. Tonio je teď dlužen peníze, které nikdy nemůže splatit. V příštím tahu se z toho musí udělat aféra. Micky potřebuje, aby se Edward a Tonio na veřejnosti pohádali. Když tohle dokáže nastrojit, Toniova potupa vyjde najevo a on se bude muset vzdát svého místa a odjet domů do Kordovy. Tak bude spolehlivě z dosahu Davida Middletona.
Micky chtěl tohle všechno zařídit tak, aby se s Toniem nerozkmotřil. Měl přece ještě jiný záměr: Dostat Toniovo místo. Tonio mu mohl věci zkomplikovat, mohl ho pomluvit u vyslance. Micky si naopak přál, aby mu cestu urovnal.
Situace byla složitější o to, jak se vyvíjel jeho vztah k Toniovi. Ve škole Tonio Mickyho nenáviděl a bál se ho; v poslední době se mu obdivoval. Teď Micky potřeboval být Toniovým nejlepším přítelem – v téže době, kdy mu ničil život.
Zatímco Micky dumal o ošidném dni, který měl před sebou, zaklepala bytná na dveře a ohlásila návštěvu. Hned nato vstoupil Tonio.
Micky měl v plánu jít k němu po snídani. Teď to měl usnadněno.
„Posaď se a dej si kávu,“ řekl vesele. „Včera večer jsi měl smůlu! Ale takové už jsou karty, jednou vyhraješ, podruhé prohraješ.“
Tonio se uklonil starému Mirandovi a sedl si. Vypadal, jako by vůbec nespal. „Prohrál jsem víc, než si mohu dovolit,“ řekl.
Papá netrpělivě zachrchlal. Nesnášel lidi, kteří se sami litují, a krom toho vůbec pohrdal rodinou Silvů jako městskými darmošlapy, tyjícími z protekcí a korupce.
Micky předstíral účast a řekl vážně: „To mě tedy mrzí.“
„Víš, co mám na mysli. Kdo v téhle zemi neplatí dluhy ze hry, není gentleman. A kdo není gentleman, nemůže být diplomat. Budu možná muset dát výpověď a vrátit se domů.“
Přesně tak, pomyslel si Micky, ale řekl lítostivým tónem: „Chápu, co tě trápí.“
Tonio pokračoval: „Víš, jak to v takových případech chodí – když nezaplatíš druhý den, už tě podezírají. Ale mně bude trvat léta, než splatím sto liber. Proto jsem přišel za tebou.“
„Tomu nerozumím,“ řekl Micky, i když rozuměl náramně dobře…
