Kapitola třetí
Neděle 28. května 1944
I.
Jako malý chlapec si Hugh myslel, že banka Pilasterových patří pochůzkářům. Byli to ovšem jen obyčejní poslíčci, ale vesměs dost při těle a nosili bezvadné obleky na dopoledne, se stříbrnými řetízky od hodinek přes nadmuté vesty a pohybovali se bankou s tak velebnou důstojností, že dítěti připadali jako lidé v tomto prostředí nejvýznamnější.
Když bylo Hughovi deset, přivedl ho sem dědeček, bratr starého pana Setha. Bankovní hala, obložená v přízemí mramorem, vypadala jako chrám: velký, vznešený, tichý prostor, kde vyvolená hrstka duchovních ve službách boha jménem Peníze prováděla nepochopitelné obřady. Dědeček mu ukázal všechno – první poschodí s koberci tlumícími zvuk, kde sídlili společníci a jejich korespondenti a kde malý Hugh dostal v místnosti společníků sklenku sherry a sušenky; vyšší úředníky u jejich stolů v druhém poschodí, obrýlené a ustarané, obložené stohy listin, převázaných stužkami jako dárky; a nižší úředníky v poschodí nejvyšším, kteří seděli u svých vysokých stolů v řadách jako Hughovi cínoví vojáčci a škrábali pokaňkanými prsty záznamy do registrů. Ale Hughovi připadal nejlepší suterén, kde byly v trezorech uchovávány smlouvy ještě starší než dědeček, tisíce poštovních známek čekaly na olíznutí a jedna místnost byla plná inkoustu v ohromných skleněných džbánech. Udivoval ho právě ten koloběh. Inkoust přijde do banky, úředníci jej rozprostřou po papíře a papíry se pak vrátí do sklepení, aby tam zůstaly navždy; a tím se nějak dělaly peníze.
Teď tajemství vyprchalo. Věděl, že mohutné fascikly vázané v kůži nejsou žádné tajemné texty, ale pouhé seznamy finančních transakcí, pracně pořízené a úzkostlivě doplňované, a do vlastních pokaňkaných prstů ho chytaly křeče, jak v těchto fasciklech celé dny zapisoval. Směnka už nebyla kouzelné zaříkávadlo, ale jenom slib zaplatit peníze v určitý budoucí den, zapsaný na papíře a garantovaný bankou. Z diskontní praxe, o níž si jako dítě myslel, že to musí být počítání zpátky od sta do jedné, se vyklubalo kupování směnek o něco levněji, než na kolik zněly, takže v den splatnosti z nich byl malý zisk.
Hugh byl k ruce Jonasovi Mulberrymu, hlavnímu účetnímu. Plešatý, asi čtyřicetiletý Mulberry měl dobré srdce, ale byl trochu kyselé povahy. Dal si vždycky práci, aby Hughovi všechno pořádně vysvětlil, ovšem velmi rychle přišel na prohřešek, když se Hugh sebeméně ukvapil nebo byl nedbalý. Hugh pod ním pracoval už rok a včera udělal vážnou chybu. Ztratil nákladový list zásilky bradfordského sukna pro New York. Bradfordský podnikatel žádal dole v bankovní hale své peníze, ale Mulberry si před platbou potřeboval list ověřit a Hugh ten dokument nemohl najít. Museli toho pána požádat, aby přišel na druhý den.
Hugh nakonec list našel, ale valnou část noci si kvůli němu dělal starosti a dnes ráno vymyslel nový systém práce s papíry pro Mulberryho.
Na stole před sebou měl dva laciné dřevěné podnosy, dvě podlouhlé čtvrtky papíru, redisové pero a kalamář. Na jednu čtvrtku pomalu a úhledně napsal:
Hlavnímu účetnímu ke zpracování
Na druhou čtvrtku napsal:
Hlavní účetní zpracoval
Pečlivě nápisy vysál pijákem a spínátky připevnil ke každému podnosu jednu čtvrtku. Položil podnosy na stůl Jamese Mulberryho a poodstoupil, aby si svůj výtvor prohlédl. V tu chvíli vešel Mulberry. „Dobré jitro, pane Hughu,“ řekl. V bance se říkalo všem členům rodiny křestními jmény, protože jinak by byl mezi tolika Pilastery zmatek.
„Dobré jitro, pane Mulberry.“
„Copak je tohle za vymyšlenost?“ vyjádřil se Mulberry nevrle o podnosech.
„Totiž,“ začal Hugh, „našel jsem ten nákladový list.“
„Kde byl?“
„Mezi nějakými dopisy, které jste podepsal.“
Mulberry přimhouřil oči. „Tím chcete říci, že to byla moje chyba?“
„Ne,“ namítl Hugh rychle. „Je moje povinnost udržovat vaše papíry v pořádku. Právě proto jsem vymyslel tenhle podnosový systém, abych oddělil listiny, kterými jste se už zabýval, od těch, ke kterým jste se ještě nedostal.“
Mulberry n…
