VI.
Hugh byl nesmírně unaven, když jeho vlak konečně zastavil v Chingfordu a on vystoupil. Jakkoli se těšil do postele, zastavil se na chvíli na mostě nad tratí, tam, kde ráno Micky zastřelil Tonia. Smekl klobouk a minutu tam postál s nepokrytou hlavou v chumelenici. Věnoval vzpomínku příteli z dob chlapeckých i mužných. Pak zamířil k domovu.
Přemítal, jak tato událost zapůsobí na ministerstvo zahraničí a jeho postoj ke Kordově. Micky zatím policii uniká. Ale ať už bude dopaden, nebo ne, Hugh může využít skutečnosti, že byl svědkem té vraždy. Noviny s chutí otisknou jeho podrobné líčení. Veřejnost bude rozhořčena tím, že se cizí diplomat dopustil vraždy za bílého dne, a poslanci parlamentu budou pravděpodobně žádat nějakou protestní nótu. Micky jako vrah by mohl zmařit vyhlídky papá Mirandy na uznání britskou vládou. Ministerstvo zahraničních věcí by se mohlo dát přesvědčit, aby napomohlo rodině Silvových ztrestat Mirandovy – a odškodnit britské investory ve Společnosti santamarijského přístavu.
Čím víc o tom hloubal, tím větší optimismus pociťoval.
Doufal, že až přijde domů, bude Nora už spát. Neměl chuť poslouchat nářky, jaký mizerný den měla v té zastrčené vsi, kde jí nikdo nepomůže s třemi nezdárnými kluky. Nechtěl nic víc než vklouznout do postele. Zítra si promyslí dnešní události a to, co znamenají pro něj a pro banku.
Ke svému zklamání viděl ze zahradní pěšiny za záclonami světlo. Nora je tedy ještě vzhůru. Otevřel si vlastním klíčem a vešel do předního pokoje.
Překvapilo ho, když viděl všechny tři chlapce v pyžamech, jak sedí na pohovce u obrázkové knížky.
A vůbec už nevěřil svým očím, když mezi nimi spatřil Maisii, jak jim předčítá.
Kluci vyskočili a běželi k němu. Objal je a políbil jednoho po druhém: nejmladšího Sola, pak Samuela, pak jedenáctiletého Tobyho. Oba menší byli prostě šťastní, že ho vidí, ale v Tobyho tváři jako by viděl něco jiného. „Copak je, kamaráde?“ vyzvídal Hugh. „Stalo se něco? Kde máš maminku?“
„Šla nakupovat,“ řekl a rozplakal se.
Hugh objal chlapce kolem ramen a pohlédl na Maisii.
„Já jsem přišla kolem čtvrté odpoledne,“ řekla. „Nora musela odejít brzo po tobě.“
„To je nechala samotné?“
Maisie přikývla.
Hugha se zmocňoval vztek. Děti zůstaly samy většinu dne. Mohlo se stát cokoli. „Jak to mohla udělat?“ řekl trpce.
„Nechala ti zprávu.“ Maisie mu podala obálku.
Otevřel ji a četl to jediné slovo: SBOHEM.
Maisie podotkla: „Nebylo to zalepené. Toby si lístek přečetl a ukázal ho mně.“
„To je k nevíře,“ řekl Hugh, ale sotva to vyslovil, uvědomil si, že nemá pravdu; bylo to až příliš snadno k uvěření. Nora vždycky stavěla vlastní přání nade všecko ostatní. Teď tedy opustila děti. Patrně se uchýlila do hospody svého otce.
A ze zprávy bylo zřejmé, že se nevrátí.
Nevěděl, jaké pocity to v něm má vyvolat.
První povinnost má k chlapcům. Je důležité, aby je už nic nerozrušovalo. Nechal své city prozatím stranou. „Jste už moc dlouho vzhůru, kluci,“ řekl. „Je čas do postele. Jdeme!“
Doprovázel je do schodů. Samuel a Sol spali spolu. Toby měl vlastní ložničku. Hugh uložil oba menší a zašel k nejstaršímu. Sehnul se nad postel, aby ho políbil.
„Paní Greenbournová je prima,“ řekl Toby.
„Já vím,“ řekl Hugh. „Byla provdána za mého nejlepšího přítele Sollyho. On potom umřel.“
„Je taky hezká.“
„Myslíš?“
„Ano. Vrátí se maminka?“
Té otázky se Hugh bál. „Samozřejmě se vrátí,“ řekl.
„Vážně?“
Hugh si vzdechl. „Abych ti řekl pravdu, já nevím.“
„Jestli se nevrátí, bude se o nás starat paní Greenbournová?“
Člověk se může spolehnout, že dítě vždycky zamíří k jádru věci, pomyslel si Hugh. „Ona vede jednu nemocnici,“ řekl. „Musí pečovat o tucty pacientů. Neřekl bych, že by měla čas se starat ještě o nějaké kluky. A teď už dobrou noc.“
Nezdálo se, že Tobyho přesvědčil, ale chlapec už nenaléhal. „Dobrou noc, tati.“
Hugh sfoukl svíčku a zavřel za sebou dveře.
Maisie uvařila kakao. „Určitě bys raději brandy, ale zřejmě doma žádnou nemáte.“
Hugh se usmál. „My z nižších středních vrste…
