Dva kroky od ráje (Lenka Lanczová)

Tento román vypráví o patnáctileté Natálii, které přestup ze ZŠ na gymnázium provází jeden průšvih za druhým a spousta starostí. Léto, které strávila celé v Evropě s tátou skončilo a zbyly z něj jen pohlednice a zážitky.

"Naty" si obtížně zvyká na nový režim, nezvládá všechny povinnosti, nedaří se jí zapadnout do kolektivu ve třídě a najít si tu pravou kamarádku. Nakonec se seznámí s Viky, která už po třetí opakuje stejný ročník a stanou se z nich nejlepší kamarádky. Naty si dokonce najde Roberta, který je na sportovní škole v hokejové třídě, ale na krátkou dobu, protože to dopadne přímo katastrofálně. Připraví jí o panenství a už se neozve. Naty tak prohlašuje, že už nechce vidět žádného kluka.

Toto prohlášení za krátkou dobu změní, jelikož se seznámí s Alešem s modrýma očima a začne se jí líbit. Jenomže Viky je rychlejší. Aleš tak chodí s Viky, ale jen proto, že Viky za žádnou cenu nikdo neodolá. Aleš jí ale opouští kvůli Natálii.

Ze začátku je všechno fajn, protože Aleš je milý, romantický, nekouří ani nepije. Naty brzo vytuší, že je závislí na automatech a rozhodne se mu pomoct. Nicméně to nejde, je totiž zadlužený až po uši.

Když mu Naty sežene peníze tím, že chce od táty oblečení, ukradne mu tisícovku, mámě taky, aby Aleš mohl splatit dluhy, utratí je na automatech. Brzy ho zatkne policie a Naty zjistí, že je vykradl.

Naty to nemůže vydržet a potřebuje to někomu říct. Mámě ani náhodou, tak vše řekne tátovy. Naty Aleše opouští a všechno se začíná vracet do starých kolejí. Začne se dokonce kamarádit s holkama ve třídě a s Viky se usmíří.

Jsou věci, které dokážou člověku zkazit náladu jen to fikne. Například omáčka s fazolovými lusky, nenáviděný blivajz, v němž se vrtám podobna permoníkovi hledajícímu rudnou žílu, menstruace, tu jsem neočekávaně dostala o týden dřív, a v první řadě Koníčková, která přes narvanou jídelnu zahaleká : "Kudláčková, telefon! Je tu někde Kudláčková? Volá vás maminka! Kudláčková, máte na drátě maminku!"

Nejradši bych ji skočila po krku. Nejen že se stanu středem pozornosti díky debilnímu jménu, ale především si ze mne kluci začnou utahovat na téma mazánek. Přeběhnu jídelnu s očima zarytýma do prošlapaného linolea nevšímajíce si poznámek, že se mamince stýská, počítá děti a jedno ji chybí, a že se bez mateřské péče nedojdu ani sama vyčurat... Opravdu povzbuzující! Vytrhnu Koníčkové z ruky sluchátko.

"Co je?!"

"Tady máma..."

"To už mi řekli!" zavrčím. "Děje se něco?"

"Proč jsi mi dnes nezavolala, Natálie?"

"Protože jsem volala včera."

"Ne, to bylo předevčírem," vyčte mi zdržení.

"A co ti mám pořád povídat?!" utrhnu se na ni zlostně, protože aparát je přímo v jídelně a kluci od nejbližšího stolu, kde sedí Tibor s Alešem, slyší každé mé slovo.

"Jsi v pořádku? Dávej na sebe pozor - "

"Mami, proboha..."

"Mažeš se nějakým krémem? I když je září, sluníčko je nebezpečný. Hlavně rty, Natálie. Máš s sebou tyčinku?"

Teprve po několikerém důkladném ujištění, že naprosto nic nepotřebuji, se mi podaří zavěsit.

"Takhle se mluví s maminkou, Kudláčková?" pitvoří se na mě Tibor. "Styď se! Rodiče to s tebou myslí nejlíp..."

Kluci se mohou uválet smíchy, Tibor citoval slogan, který zřejmě doma slyšívá každý, ačkoli si hraje na drsňáka.